Uživatel:Skim/Knihy/Za kouzelnou branou
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Za kouzelnou branou |
| Podtitulek: | Původní české pohádky |
| Autor: | Ludmila Tesařová |
| Zdroj: | TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. |
| Vydáno: | 1932 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Malého Jirku poslala matka do lesa sbírat jahody. Dala mu džbánek do ruky a řekla: „Hleď, Jirko, ať nasbíráš plný. Jahody prodáme a koupíme si chléb.“
Jirka si poskočil a utíkal do lesa. Znal dobře místa jahodami porostlá. Zamířil tam, ale tu shledal, že včerejší déšť mnoho jahod otloukl. Dá mu tedy hledání jahod více práce ― nanaříkal však. Přecházel s místa na místo a pilně sbíral.
[10] Tak došel až na kopec mlázím porostlý. A jak tu rozhrnul větve, spatřil na zemi mezi stromy rozloženého velikého starce.
Byl to Krakonoš. Ležel na trávě, ale nespal. Díval se na Jirku. Jirka ho neznal, zprvu se ulekl, ale když se podíval do očí Krakonošových, které dobrotivě na něho hleděly, všechen strach ho přešel. Pozdravil, usmál se a sbíral dál.
Krakonoš zavolal na Jirku: „Co hledáš?“
„Jahody sbírám,“ odpověděl Jirka.
„A pro koho?“
„Pro maminku, ona je prodá a koupí chleba.“
Po chvilce zas se ozval Krakonoš. „A což, ty Jirko, dal bys mi pár těch jahod? Mám hlad!“
Jirka mu podal svůj džbánek. „Vezměte si odtud, nasbírám si ještě dost!“
Krakonoš si vzal džbánek, jedl, jedl ― až jahody všecky snědl! A když Jirka přinesl hrst nově nasbíraných a do džbánku je dával, poznal, že je prázdný. Zaraženě podíval se do džbánku a zas na Krakonoše. Tento řekl: „Hněváš se, že jsem ti jahody snědl? Měl jsem hlad!“
„Nehněvám se,“ řekl Jirka, „ale už vidím, že dnes nenasbírám plný džbánek. Sluníčko už hnedle zapadne.“
„I nasbíráš, synáčku, nasbíráš! Já sám ti pomohu,“ sliboval Krakonoš. „Děkuji ti, žes mi jahody dal, byly sladké, dobré. Jdi, sbírej dál, já ti přijdu pomoci!“ [11] Jirka vzal džbánek do ruky a pilně sháněl jahody po mlází. Mezitím slunce klonilo se již k západu. Jirka měl sotva čtvrtinu džbánku naplněnu a již na jahody skoro neviděl. Těšil se však tím, že stařec také sbírá a jemu pak do džbánku přidá.
Když ale přišel k místu, kde Krakonoše prve uzřel ― seznal, že se tento ani s místa nehnul a spí. Jirka si vzdychl: „Co teď? Již dojista více jahod nenasbírám. Co tomu řekne maminka?“
Tu Krakonoš otevřel oči a zvolal: „Nu, což ― Jirko, máš-li plný džbánek?“
„Ach ne, nemám, již na to sbírání nevidím!“
„A nehněváš se na mne, že jsem ti nepomohl?“
„Nehněvám se,“ řekl Jirka, „usnul jste, jakáž pomoc. Přivstanu si ráno a snad doplním džbánek, než maminka vstane.“
Jirka měl se k odchodu. Krakonoš povstal se země, ujal ho za ruku a řekl: „Tys dobrý hoch! Nechci abys proto, žes mi jahody dal, trpěl s maminkou hlad. Pojď, budem sbírat spolu. Abychom na jahody viděli, dáme si k nim světýlka!“
Sehnul se k zemi, nabral do hrsti písku a rozhodil ho kolem a hned zazářilo kolem na sta drobounkých světýlek. A kolik jahod, tolik světýlek tam bylo ― na každé jahůdce sedělo světýlko, jako čepička na hlavičce!
„Jemináčku!“ zvolal Jirka, „kdyby to tak maminka viděla, ta by měla radost! Jaká je to krása!“
Krakonoš se mile usmál a pohladil Jirku. [12] „Sbírej, Jirko, Sbírej,“ pobídl pak hocha a sám též pilně sbíral, tak že za chvíli měli plný džbánek. Jirka se zaradoval, pěkně za pomoc poděkoval, přikryl jahody listím a pospíchal domů.
Však už maminka stála před chalupou a plna starostí čekala na něj.
Mezitím, co potom maminka doma chystala misku, aby na ni jahody vysypala, vypravoval jí Jirka o svém setkání se starcem v lese.
Maminka ho pochválila, že dal hladovému starci jahody.
„Chudák,“ povídala, „byl asi unaven a hladov, škoda, žes neměl kousek chleba, abys mu ho podal, jistě by se byl zaradoval. Jahody hlad nezaženou, ale aspoň na chvíli občerství.“
Když pak jí podal Jirka džbánek a ona doň nahlédla, vzkřikla překvapením a zvolala: „Jirko, hochu, ten velký stařec, to byl sám Krakonoš ― jen se podívej, jak štědře tě obdaroval!“
Vysypala jahody na misku a ty zazvonily jasným zvukem ― bylyť všecky zlaté![red 1]
Jirka přiskočil k mamince, obejmul jí a pln radosti zvolal:
„Má zlatá maminko, to je všecko tvoje!“
[13]
JAK ŠEL KOHOUTEK NA POSVÍCENÍ.
Pes Puntík ležel na dvoře před boudou. Nevšímal si mísy plné mléka a chleba, kterou mu hospodyně přinesla a spal. Vlastně nespal, jen tak oči přimhuřoval a spokojeně oddychoval.
Přišel k němu kohoutek a povídá: „Co že ty, Puntíku, dnes ani o snídani nestojíš?“
Puntík zvedl hlavu: „Hm, nechce se mi do chleba, měl jsem včera tolik pečeně a jiných dobrých věcí!“
„Kde's byl?“ ptal se kohoutek. [14] „Na posvícení s pánem,“ řekl hrdě Puntík.
„Na posvícení?“ divil se kohoutek ― „a co je to?“
„Inu, je vidět, že jsi teprv nedávno na světě,“ ušklíbl se Puntík. „Na posvícení, každý, kdo přijde, má se dobře, jí samá dobrá jídla.“
„Hm, hm,“ kroutil hlavou kohoutek, „také bych tam chtěl jednou jít!“
Odešel zamyšlen ke slepičkám.
Zanedlouho nato zaslechl kohoutek u plotu, že bude zítra posvícení ve vsi za lesem. A hned mu napadlo, že se tam půjde podívat. Dříve však šel se poradit se slepičkou.
„Nevím, jak u cizích lidí pochodíš,“ řekla slepička, „nikdo tě nezval.“
„Ale, co na tom,“ povídá kohoutek, „vždyť se chci jen podívat ― a což ty, slepičko, šla bys také se mnou?“
Co ti to napadá, kohoutku, vždyť přece nemohu kuřátka tady nechat samotna!“
„To je pravda,“ přisvědčoval jí kohoutek, „ale víš co, něco ti přinesu!“
„No, dobře, kohoutku, já vím, žes upřímný, mně ani nemusíš něco nosit, ale na kuřata nezapomeň, to víš, děti ― ty jsou na pochoutku lačny.“
Tak tedy druhého dne časně ráno kohoutek rozloučil se s kuřátky i se slepičkou a šel.
Na cestě našel malý vozíček s provázkem. Zaradoval se ― „vida, to se mi zrovna hodí!“ Popadl provázek zobáčkem a táhl vozík za sebou. [15] Když přišel do lesa, potkal zajíčka. Zajíček volal: „Kam jdeš, kohoutku?“
„Na posvícení,“ odpověděl kohoutek.
„A co to je?“ ptal se zajíček.
„Každý, kdo na posvícení přijde, má se dobře,“ poučil jej kohoutek.
„Vezmi mne s sebou,“ prosil zajíček.
„Tedy pojď, bude nám veseleji.“
A šli spolu. Chvilku táhl vůz kohoutek. Zajíček si sedl a byl kočím ― chvilku zas táhl zajíček a kohoutek si sedl do vozu.
Pěkně se jim cestovalo. Sluníčko hřálo a kohoutek zpíval: „Kykyryky kýtí, sluníčko nám svítí.“
Tak se dostali až ke vsi. Co teď? Kohoutek se rozhlédl a zamířil pak k první chalupě. Na cestě potkali husu. Husa utíkala od chalupy, jakoby jí hlava hořela. Kohoutek zaskočil ji cestu a ptal se jí, proč tak utíká?
„Ach, zle je, zle,“ povídá husa, „u nás bude posvícení!“
„A ty odtud utíkáš?“ divil se kohoutek. „Na posvícení přece každý se má dobře, proto také my k vám jdeme.“
„Nechoďte tam,“ varovala je husa, vraťte se dokud je čas! Věřte, nic dobrého vás tam nečeká!“ Domluvila a utíkala dál.
Zajíček už chtěl běžet za ní, ale kohoutek se zasmál a povídal: „Snad bys jí nevěřil? Je to hloupá husa! Jen pojď, zajíčku, kupředu!“ A šli. Vešli do dvora ― tam bylo ticho, ale zato z kuchyně ozýval [16] se hřmot. Líbezná vůně pečení pronikala na dvůr. Kohoutkovi sbíhaly se sliny na jazýčku ― ó, to bude dobrota! Odněkud z domku ozval se psí štěkot. Zajíček se zatřásl jako list. „Utecme, kohoutku,“ volal ustrašeně.
A než mu to kohoutek mohl rozmluvit, pádil i s vozíkem, v němž kohoutek seděl, přes dvůr a rovnou do otevřené kůlny.
Kohoutek vyskočil z vozíku, chtěl zajíčka vyplísnit za jeho bázeň ― ale honem zas zobáček zavřel, a zděšeně zahleděl se před sebe. ― Tu na slámě na zemi ležela zaříznutá husa! Ó, to se mu nelíbilo! Přikrčil se i se zajíčkem do koutka a oba čekali, co se bude díti dále.
Netrvalo dlouho, přišla hospodyně pro husu a kohoutek ku svému ustrnutí zcela dobře slyšel, co povídala hospodáři.
„Pantáto, jedné husy budeme mít málo na posvícení, dám na pekáč ještě kohouta.“
„No dej,“ odpověděl hospodář, „a k večeři upečeš zajíčka ― to budou hody!“
Zajíčka i kohoutka obcházel mráz ― oba se třásli, jakoby již poslední jejich hodinka se blížila.
Sotvaže hospodyně s pantátou odešla, šeptal kohoutek „Slyšel jsi zajíčku?“ „Slyšel“, odpověděl zajíček, „co si teď počneme?“
Obě nešťastná zviřátka radila se teď, jak by odtud co nejdříve utekla ― vtom zavanul vítr a zavřel dveře kůlny ― bum! Kohoutek až vyskočil, jak se ulekl. Teď jsou oba jako v pasti. [17] „Ach, že jsme neposlechli husí rady,“ naříkal zajíček.
Kohoutek, ač sám měl strachu dost, těšil zajíčka. „Nářek nám nepomůže, musíme hledět nějak odtud vyváznout.“
Kohoutek i zajíček obešli uvnitř celou kůlnu a tu objevili mezi prkennou stěnou a zemí skulinu. Kohoutek povídá: „Škoda, že není větší, tudy bychom mohli utéci do polí.“
„O to je nejmenší starost, uděláme si tu hnedle průchod,“ radostně řekl zajíček.
Přiskočil a oběma předníma nožkama hrabal do země, že se v kůlně jen prášilo! A vida, za nedlouho byl otvor tak veliký, že zajíček i kohoutek tudy pohodlně proklouznouti mohli. Zajíček vystrčil hlavu ― rozhlédl se kolem a když viděl, že nikoho na blízku není, proklouzl ven a jako šipka uháněl polem, tak že mu kohoutek ani postačit nemohl.
Udýcháni, ale při tom plni radosti nad šťastným vyváznutím z nebezpečí, odpočinuli si na mechu v lese. A tu teprv kohoutek pohřešil vozíček.
„No, jakáž pomoc ― výsluhu tak jako tak jsme žádnou nedostali ― ale co přinesu kuřatům? Inu, musí jim to slepička nějak vymluvit!“
„Proto se nermuť,“ těšil ho zajíček, „přiveď kuřátka do lesa ― hleď, co je tu jahod červených i borůvek.“
Kohoutek okusil jahody a věru, chutnaly mu znamenitě. [18] „Ba, to je pravé posvícení,“ liboval si při tom. S prázdnem přišel kohoutek domů a když pak vypravoval slepičce o posvícenské příhodě ― zakývala hlavičkou a litujíc husičku, povídala:
„Vida, vida, co jednomu přináší radost, druhému přináší žalost!“
[19]
Když Pán Ježíš po světě putoval, chodíval s ním nejčastěji svatý Petr a svatý Jan.
Jednoho dne k večeru došli k vesničce, ležící nedaleko lesa. Pán Ježíš byl již velmi unaven a toužil po odpočinku.
Bylo to na počátku léta, kdy kvete jasmín a růže. Vzduch byl pln vůně. Louky oděny byly krásným, pestrým kvítím. Z lesa roznášel větřík vůni zrajících jahod a planých růží. Líbezné zvuky ptačích písní daleko odtud se rozléhaly a svěží mladá [20] zeleň stromů vábila k sobě ― vše jakoby volalo: „Pane, pojď, odpočiň si ve středu našem!“
A Pán Ježíš, jenž přírodu tak velice miloval, rozhodl se ztráviti noc pod širým nebem na vonném mechu. I vešel s druhy svými do lesa.
Petr, starostliv o pohodlí Pána Ježíše, vyhledal kyprý, vysoký mech, a tu pak položili se všichni k odpočinku.
Setmělo se. Pán Ježíš usnul brzy, Petr a Jan však nespali. Posadili se, každý z jedné strany vedle něho, a měli bedlivý pozor, by nic nerušilo spánek Mistrův.
Tu pojednou rozlehl se ztichlým lesem dětský pláč. Petr se ulekl, obával se, že Pána Ježíše pláč ten vzbudí. Zachmuřiv čelo, pátral zrakem v šeru lesním, co se děje.
Jan zvedl se tiše se země a šel plačícímu dítěti vstříc. Tlumený dětský pláč zněl tak žaluplně lesem, že Janu nad tím srdce lítostí se sevřelo.
Nedaleko místa odpočinku spatřil Jan malé děvčátko; klečelo na zemi a plačíc hledalo něco v mechu. Přistoupil blíže a ptal se ho:
„Proč pláčeš?“
Děvčátko pozvedlo k němu uslzený obličej a s pláčem pravilo: „Ztratila jsem stříbrný peníz, vypadl mi zde z ruky do mechu a nemohu jej nalézti.“
„Milé dítě, nyní v té tmě ho sotva nalezneš. Čí je ten peníz?“ tázal se Jan. [21] Děvčátko tichým, pláčem přerývaným hlasem odpovědělo: „Je to můj první výdělek; dostala jsem ho za to, že pasu husy. Já jsem se tolik těšila na to, jakou radost udělám mamince, až jí ho dám!“
„Ubožátko,“ řekl Jan, „jak rád bych ti pomohl a tvou ztrátu ti nahradil ― leč sám nemám peněz.“
Zatím přiblížil se též Petr. Jan obrátil se rychle k němu. „Petře, pomoz! Máš-li stříbrný peníz, daruj ho děvčátku!“
Leč Petr též neměl ani haléře. Křesadlo k rozdělání ohníčku, jímž by posvítili, neměli též. A tak tu stáli oba v rozpacích nemohouce děvčátku pomoci, ani je upokojiti.
Petr těšil dítě: „Neplač, jdi domů, dceruško, pomůžeme ti označiti toto místo, vrať se sem ráno, pak peníz spíše nalezneš.“
Ale děvčátko nechtělo odejíti. Znovu schýlilo hlavu k zemi a nový proud slzí jeho skrápěl mech i trávu.
Petr vida, že marné jsou jeho domluvy, odcházel. Jan, jemuž tichý dětský žal srdce rozrýval, vzdychl polohlasitě: „O kdyby to věděl Pán Ježíš, jistě by pomohl!“
Petr zaslechl jeho slova i řekl: „Snad bys, Jene, nebudil Mistra pro tuto nepatrnou dětskou nehodu? Sám víš, jak unaven je dnes!“
„Vím, vím,“ zašeptal Jan, „ale jest mi tolik líto dítěte. Vím též, že kdybych jej probudil, prominul by mi to a pomohl by jistě rád!“ [22] A náhle přiblížil se k Pánu Ježíši a než tomu Petr mohl zabrániti, sehnul se k Pánu a zašeptal prosebně: „Mistře“ ― ― Pán Ježíš otevřel oči, usmál se a tázal se: „Čeho si přeješ, můj milý?“
A když Jan svou prosbu přednesl, pohlédl naň Pán Ježíš zrakem plným nevýslovné dobroty a lásky. I vstal hned a pospíšil k děvčátku. Pohladil je po uplakaném líčku a pravil: „Neplač, pomohu ti, abys peníz spíše našla.“
Vztáhl ruku nad místem, jež skropily dětské slzy, zachytnuvší se jako krůpěje nejčistší rosy na mechu. A hle ― v tom okamžiku každá ta slzička změnila se v mušku, jasné, zelenavé světélko vydávající. Mušky poletovaly záříce jako drobounké hvězdičky. A hned bylo při zemi tak jasno, že všechen mech kolem byl ozářen.
S úžasem hleděl Petr i Jan na čarokrásné to divadlo.
I děvčátko chvíli překvapeně dívalo se na ta živá světélka. Pojednou s hlasitým, radostným výkřikem sehnulo se a zvedlo svůj penízek z mechu ― a tu viděl Petr i Jan, že je to penízek nepatrné ceny, za nějž by sotva bochníček chleba se koupil.
„Zaplať Pánbůh,“ děkovalo děvčátko, a záříc radostí ubíhalo z lesa, pevně v dlaní svírajíc svůj malý poklad.
Pán Ježíš hledě za dítětem, zašeptal: „Požehnání mé buď s tebou!“ ―
Petr, v jehož tváři pohnutí se zračilo, zahleděl se tázavě na Mistra. [23] „Jen pověz, co máš na srdci,“ vybídl jej Pán Ježíš.
Petr váhaje okamžik, pravil: „Děvčátko má jistě chudou matku, pověz, Mistře, proč neproměnil's jeho nepatrný penízek ve zlatý? Tobě vše učiniti možno jest.“
Pán Ježíš odpověděl: „Kdybych tak byl učinil, což nepokazil bych tím nejčistší radost srdce dětského? Ten nepatrný, vlastní penízek, dítětem matce darovaný, jest důkazem velké lásky dětské, kteráž s sebou požehnání přináší!“
Petr mlčky přisvědčil a Jan dojat, políbil lem roucha Ježíšova. Pán Ježíš obrátil se k Janu a přivinuv jej k sobě pravil: „Dobře jsi učinil můj milý Jene, žes mne vzbudil a v důvěře své o pomoc mne požádal. Tvou zásluhou změnil se dětský žal v úsměv radosti a štěstí. Na památku toho objeví se v lese každoročně touto dobou množství těchto zářivých mušek svatojanských ― z dětských slzí povstalých.
[24]Mezi obyvateli královského města panoval velký zármutek. A jakž jinak ― vždyť jediná dcera královská, princezna Růženka, den za dnem slábla a hynula jako vadnoucí květina. Nikdo neznal léku a pomoci proti její chorobě.
Až tu jednoho dne přišla do královského zámku podivná, poutnickým rouchem oděná stařena ― vlasy jako sníh bílé splývaly jí až k patám. Nikdo nevěděl odkud přišla a jak se do zámku dostala ― pojednou stála u lože princezny Růženky.
Sklonila se k ní a pravila: „Podivná je nemoc tvá, podivným též způsobem může býti vyléčena. Až uslyšíš zpívat ptáka Zlatohlava, který poletuje v zahradě Růžové královny, budeš zdráva! Však ten, kdo ptáka Zlatohlava ti přinese, nesmí za službu svou odměny žádati ― jen pouhé „Zaplať Pánbůh,“ ať jemu dostačí! Jinak ani zpěv ptáka Zlatohlava ti nepomůže.“ ― ―
Jak přišla ― tak zmizela záhadná ta stařena. [25] A tu teprve král s královnou se vzpamatovali.
Král zvolal: „Díky Bohu! Dceruška naše bude zdráva. Dojista nalezne se mezi našimi přáteli člověk nám oddaný, kterýž nám službu tuto prokáže.“
Hned dal král svolati do zámku rytíře a pány i pověděl jim, co řekla stařena.
Leč žádný z rytířů a pánů neměl chuti za pouhé „Zaplať Pánbůh“ vydati se na neznámou cestu pro ptáka Zlatohlava. Jeden po druhém vytráceli se nepozorovaně odtud, až zbyl jen zcela nepatrný počet rytířů a ti ujišťovali sice krále svou oddaností, ale určitě ničeho vykonati neslíbili. Dříve prý si vše doma rozmyslí. ― Marně však čekal na ně král ― nepřišli již.
Novina ta brzy rozhlásila se po celém městě. Lidé stáli na ulicích a živě o ní rokovali. Nedaleko zámku, kde právě byl hovor nejživější, zastavil se Štěpán, venkovský hoch, který ubíral se tudy do světa na zkušenou a vyslechl vše.
„To jsou pěkní přátelé,“ pomyslil si v duchu.
V té chvíli otevřela se zámecká brána, z níž vycházel královský průvod. V nádherných nosítkách seděla královna s princeznou Růženkou. Štěpánovi sevřelo se srdce lítostí, když viděl žalem sklíčené líce královny. A což teprve, když podíval se na princeznu Růženku! Krásná, něžná jako bílý kvítek, spočívala hlavinka její ― jako bez života ― na rameni královny.
Štěpán neubránil se slzám. „Ubohá, krásná princezna, ubohá matička její,“ zvolal. Vzpomněl si v tu [26] chvíli na svoji vzdálenou matičku, jakou žalost měla, když před léty jí zemřela jediná dceruška, jeho sestřička.
A tu pojednou rozhodl se, že se pokusí o uzdravení princezny. Vydá se na cestu k zahradě Růžové královny! Snad se mu podaří odtud přinésti ptáka Zlatohlava.
Nikomu se nezmínil o svém úmyslu a vydal se hned na cestu.
Kudy šel ― tudy šel, až přišel jednou k večeru k rozvodněnému potoku. I viděl, že voda strhla lávku, po níž právě přecházel jakýsi stařeček. Štěpán nerozmýšlel se ani minutu, skočil do vody, zachytil tonoucího stařečka a vynesl jej na břeh.
Stařeček tuze děkoval Štěpánovi a pozval ho do své chaloupky. Štěpán šel s ním rád.
Stařeček vyptával se jej odkud a kam jde.
Štěpán se mu se vším svěřil a stařeček pravil: „Nemám čím bych se ti odvděčil za velkou službu, kterou's mi prokázal, jsem rád, že ti mohu aspoň poraditi.“
„Ó, stařečku, dobrá rada jest nad zlato,“ řekl Štěpán.
A stařeček pravil dále: „Slyšel jsem o zahradě Růžové královny. Jest k ní daleko! Za devátým vrchem, v devátém údolí, tam jest zahrada Růžové královny! Pojď, odpočiň si, abys se spánkem posilnil na dalekou cestu.“
Ulehli na slámu a spali. Druhého dne vyprovázel stařeček Štěpána až k potoku, zde uřízl vrbový [27] prut a udělal z něho píšťalku. Podal ji Štěpánovi a řekl: „Dobře ji opatruj! Kdyby tě do zahrady Růžové královny vpustiti nechtěli, pak na píšťalku zahrej!“
Štěpán poděkoval stařečkovi a vydal se na další cestu. Dlouho ― dlouho chodil, než přešel devět vrchů. Ale konečně je přešel a dostal se do devátého údolí, odkud vanula mu vstříc líbezná, sladká vůně růží. ― A než se nadál, stál před zahradou, obehnanou zlatým plotem, porostlým planými růžemi. Větve růží pnuly se do výše a keře byly tak husté, že nebylo jediné skuliny, kudy by Štěpán do vnitř zahrady nahlédnouti mohl. Obcházel plot a přišel k zavřené zlaté bráně, již zdobily tři oblouky z růží bílých, červených a žlutých.
Štěpán zabušil na bránu a čekal, otevře-li se. Leč brána zůstala zavřena a za ní ozval se tenounký hlásek zpívající:
„Já jsem rytíř Tulipánek ― aj ― aj ― aj!
hlídám krásnou zahrádečku jako ráj.
Já jsem rytíř Tulipánek ― bim ― bam ― bim,
do zahrady nikoho já nepustím!“
Štěpán klepal poznovu ― prosil ― vše marno! Rytíř Tulipánek, který za branou měl stráž, jej nevpustil.
Tu vzpomněl si Štěpán na radu stařečkovu, vyňal píšťalku, kterou od něho dostal a jal se na ni hráti.
A kupodivu! Píšťalka hrála, jakoby na sta ptačích hlásků v ní bylo ukryto! Mezitím co hrál, ozvali se v zahradě ptáčkové a houfem slétali se [28] přes plot k němu. Někteří posadili se až na jeho ramena. Štěpán hrál a hrál a jen se usmíval ― už věděl, jaká čarovná moc je ukryta v píšťalce.
Když byl v nejlepším, pootevřela se zlatá brána a v ní objevil se malý mužíček v podivném ustrojení. Měl na sobě odění ze stříbrných lístků, na hlavě květinovou přilbu a v ruce držel vysokou berlu, na jejímž hořejším konci byl krásný červený tulipán.
Byl to rytíř Tulipánek. Pokročil blíže k Štěpánovi a zavolal: „Co tu děláš?“
„Hraji,“ odpověděl Štěpán a hrál dál.
„Nehraj,“ řekl Tulipánek, „[red 2]sice odletí všichni ptáci ze zahrady Růžové královny.“
Štěpán, přestal hrát a rytíř Tulipánek svolával ptáčky do zahrady. Ale ptáčkové od Štěpána se nehnuli. Rytíř Tulipánek vida, že marné jest jeho volání, prosil Štěpána, aby ptáčky odehnal.
Štěpán, který věděl nyní, jakou moc má jeho píšťalka, pravil: „Odháněti ptáčků nebudu, chceš-li, převedu je do zahrady, slíbíš-li mi, že bude mi dovoleno promluviti s Růžovou královnou.“
Co zbývalo rytíři Tulipánkovi, než býti Štěpánovi po vůli! Otevřel zlatou bránu dokořán. Štěpán vešel do zahrady, při tom hrál na píšťalku ― a všichni ptáčkové se zvedli a letěli za ním.
Jaká tu byla krása! Na tisíce růží pestřilo se tu. Byly zde besídky a loubí z keřů a stromů růžových. Uprostřed zahrady stála nádherná křišťálová besídka, kolem níž vinuly se úponkovité růže. Ve [29] slunečním jasu besídka zářila všemi duhovými barvami. V besídce na zlatém trůnu seděla Růžová královna ― krásnější než všechny růže. Oděna byla rouchem stříbrem protkaným, dlouhé zlaté vlasy měla ozdobeny růžovými poupaty.
Kolem trůnu na stupních mechem pokrytých, jako kvítky spočívaly malé krásné dívenky. Šaty jejich podobaly se květům lilie, sedmikrás a aster. Ve dvou řadách kolem besídky tvořili stráž malí krásní hoši. Každý z nich držel v ruce květinu s vysokým stvolem ― buď karafiát, zvonek, vlčí mák neb kosatec.
Růžová královna pokynula rukou Štěpánovi, aby přistoupil blíže a když tak učinil, tázala se, čeho od ní žádá?
Štěpán prostě vyprávěl proč přišel, pak sepjal ruce a prosil: „Slituj se, královno, pošli princezně ptáka Zlatohlava, aby ji uzdravil svým zpěvem.“
Královna usmála se mile a tázala se: „Pověz, kdo tě sem poslal?“
„Nikdo mne neposlal,“ odpověděl, „z vlastní vůle na cestu jsem se vydal.“
„A jaké odměny se ti dostane za to?“
„Nežádám odměny,“ řekl Štěpán skromně, „je mi líto princezny i jejích rodičů, rád bych je potěšil.“
„Tys dobrý hoch,“ pravila královna laskavě, „mileráda bych vyplnila tvou prosbu ― ale není to úplně v mé moci. Pták Zlatohlav má volnost ― přilétá do mé zahrady ráno, když první paprsek [30] slunce růže ozáří. Tu zazní jeho čarovný zpěv na chvíli ― pak zase Zlatohlav odlétne. Podaří-li se ti chytit jej, daruji ti jej. Však věz, déle než tři dny zde pobýt nesmíš.“
Štěpán vroucně poděkoval královně. Nepochyboval ani dost málo o tom, že pták již zítra ráno bude v jeho moci.
Jaké však bylo jeho leknutí, když ráno probudil se v růžovém loubí, kde malí hošíci jemu lůžko upravili! Slunce svítilo plným jasem do zahrady ― po ptáku Zlatohlavu nebylo již památky.
Hošíci potutelně se usmívali a volali: „Zaspal jsi, zaspal! Přes hory, přes doly odletěl pták Zlatohlav.“
Ani druhého jitra nedařilo se mu lépe. Umiňoval si, že neusne, bděl dlouho, ale znenadání přišla na něj dřímota ― usnul a nevzbudil se dřív, až slunce stálo vysoko na nebi. Již zbývá mu jen jediný den!
Poslední večer neulehl Štěpán pod růžové loubí. Procházel se nedaleko zlaté brány a tu přišel k růžovému keři, na jehož větvích velký pavouk rozestřel svoji síť. Uprostřed pavučiny chvěla se chycená včelka a marně se namáhala vyprostit se z ní.
Štěpán včelku osvobodil. Procházel se pak v růžovém loubí, aby se ubránil spánku, leč sladká vůně růží jej omámila ― usedl a usnul! ― Dojista byl by zase zaspal, ale tu přiletěla včelka, kterou s večera z pavučiny vyprostil a bzučíc probudila jej. ― A právě, když první paprsek slunce růže ozářil, [31] do zahrady přiletěl pták Zlatohlav a zpíval. Zpěv jeho byl líbezný, Štěpán podobného nikdy neslyšel.
Byl by jásal a zpíval s ním. A tu připomenul si, že úlohou jeho jest ptáka chytit. I jal se hrát na píšťalku ― a hle, sotva ozvaly se první zvuky jeho kouzelné píšťalky, slétl k němu pták Zlatohlav a posadil se na jeho rameno.
Štěpán se zaradoval. Uchopil ptáka, ten nijak se mu neprotivil, přitulil se k Štěpánovi a zpíval ― zpíval.
Štěpán pospíšil s ním k Růžové královně a ona mu ptáka Zlatohlava darovala.
S veselým srdcem opouštěl Štěpán zahradu Růžové královny. Byl by si přál míti křídla, aby již raději byl v královském zámku.
Krátce se to povídá, ale dlouho to trvá, než se daleká cesta vykoná!
Ale i tu Štěpán šťastně vykonal a přišel do královského zámku právě včas!
Tam princezna Růženka loučila se už navždy s otcem a matkou ― ― ― a tu zazněl náhle ze zahrady líbezný zpěv ptáka Zlatohlava.
Princezna se usmála a zvolala radostně: „Slyšte! Pták Zlatohlav zpívá!“ Všichni pohlédli k otevřenému oknu, před nímž na větvi lípy seděl pták Zlatohlav a zpíval.
Čím déle zpíval, tím více oživovaly se tvářinky princezny Růženky. Jako kouzlem zmizela nemoc její a ona byla zdráva! Vyšla na balkon, kde usadil se pták Zlatohlav a jásavě zpíval. [32] V zahradě pod stromem stál Štěpán se srdcem plným radosti a štěstí a poslouchal radostné volání, které rozléhalo se ve chvilce po celém zámku. „Princezna Růženka je zdráva! Zaplať Pánbůh tomu, kdo přinesl ptáka Zlatohlava!“
Potom Štěpán spatřil u okna královnu, jak radostně vine k sobě a líbá dcerušku svoji a byl tolik rád, že k té radosti jejich nejvíce přispěl.
Když pak za chvíli sháněli se po tom, kdo přinesl ptáka Zlatohlava ― byl Štěpán již na cestě ke své matičce, o níž věděl, že ho má zrovna tak ráda, jako královna svou princeznu Růženku. On ví, jak bude ráda, až uvidí, že se k ní zdráv a vesel vrací.
Byl jeden sedlák a selka. Měli dva syny ― Honzu a Martina. Mladší, Martin, byl parádník ― samá kytka, pentle a žádnou muziku nevynechal, ale do práce nehnal se tuze. Starší ― Hozna ― byl silák, a rád si po práci poležel za pecí. Pro svou milou mámu byl by život dal, jak ji měl rád! Často sedával s ní v létě po lipou před chalupou a proto se mu hoši ve vsi smávali, že se drží sukně maminčiny, ale to ho netrápilo. Však matka měla ho také ráda a vždy se ho zastávala, tupil-li ho někdo a spílal-li mu hloupých Honzů.
Jednoho dne vzpomněl si Martin, že by se rád podíval do světa.
„Proč ne?“ povídá pantáta, „na škodu ti to být nemůže.“
Sebral se tedy milý Martin, vyšňořený jako panenka, do ruky vzal hůl, do druhé ranec plný buchet a jitrnic a šel do světa. Šel a šel kolik dní, až přišel k velkému lesu, za nímž vypínala se veliká skála. [52] Byla to skála Krakonošova. Pod skalou na trávníku pásly se ovce a mezi nimi na pařezu seděl stařeček ovčák a plakal. Martin šel kolem něho a nezeptal se ani, co se mu stalo ― až ten stařeček sám se ozval.
„Slituj se, milý mládenče, nade mnou, starcem! Hle, dravý pták uchvátil mi nejlepší ovci a odnesl ji na Krakonošovu skálu! Podívej se, tam leží, dosud je živa, dravec odlétl do hnízda ― zachraň mou ovečku, než on se k ní vrátí, slituj se!“
Martin se zasmál: „A co bych tam lezl, k vůli tvé ovci? To by se mi tak chtělo polámat nohy!“
Stařeček povídá: „Však, kdybys tam na Krakonošovu skálu vylezl, mohl bys si ulomit ze zlatého keře prut, a tím bys pak mohl otevřít skálu Krakonošovu a v ní bys uviděl pokladů, jakých jinde na světě nespatříš!“
Ale Martin se jen smál ― a že o to nestojí, řekl. Najednou se však rozmyslil a povídá:
„Což o to! Ty poklady Krakonošovy bych přece rád viděl! Podíval se vzhůru na skálu a vykřikl ze vší síly:
„Hej! hej! Krakonoši, ukaž mi ty své poklady, hoď mi nějaký ten kamínek!“
Sotva domluvil, zaburácel hrom, zablesklo se, skála se zatřásla a s jejího vrcholu s rachotem sypalo se kamení na všechny strany, a jako krupobití dopadalo na zem, kolem Martina i na něj, div mu údy nezpřeráželo. Martin křičel a potlučený i [54] rozedraný dal se na útěk. Za sebou jen slyšel neustávající rachot a výšklebný smích ― ha ― ha ― ha!
Doma zatím pantáta s panímámou vzpomínali na Martina, jak se mu asi ve světě daří, jak daleko se dostal, co dělá a kdy se asi vrátí. ― Honza, jako obyčejně, ležel na lavici ― slyšel ― neslyšel ― kdož to ví!
Matka povídá: „A což, pantáto, jestli se našemu Martinovi ve světě tuze zalíbí a on se nebude chtít vrátit k nám?“
„Oho,“ podídá pantáta, „to by nešlo! Co bychom si počali s naší chalupou? Honza je na hospodářství hloupý, toho by každý ošidil, jemu bych nerad dal chalupu. Však on se Martin vrátí! Ať jen zatím užije světa; až se vrátí, přestanou mu procházky a toulky po světě!“
Matku zabolelo, že pantáta haní Honzu a povídá:
„Ale pantáto, vy všichni Honzíčkovi křivdíte, vždyť je to taková dobrá, poctivá duše a pracuje do úpadu a nikdy nenaříká. Co jen za Martina se napracuje ― ten, jak víš, do práce se nikdy nežene!“
„Jen si ho chval, mazlíčka,“ smál se pantáta, „jen se podívej, už zase leží za pecí! Což by nemohl, jako druzí hoši, trochu si zadovádět a vesele si poskočit? Ale ne, to raději za pecí se válí!“
„No,“ chlácholila matka pantátu, „však on Honzíček ví, co dělá! ― On má rád práci a když se utrmácí, nediv se, že mu pak odpočinek chutná. A je to dobrá duše! Jen se podívej, když koně [55] vyvádí, jak s ním pěkně zachází, pohladí ho, popleská a ten ho na slovo poslouchá, ani biče do ruky nemusí vzít. A ten náš bejček, kterého ty sám se bojíš, jde za ním jako beránek!“
Pantáta se usmíval a pak povídá:
„Martin, to je chlapík! Ten na sebe dbá, vždycky je jako panenka vymydlený! To si dám líbit, a řečí má jako vody ― ten se nedá nikým ošidit!“
„Inu,“ nato matka, „to je pravda ― jenže do práce aby ho člověk strkal ― jak jen může, od ní uteče. Co se jen Honzíček za něj napracuje ― a vidíš, nikdy si nestěžuje! Je pravda, málo mluví, než by se hádal s někým, raději křivdu snáší!“
Najednou dveře se rozlítnou a Martin tady! Ale jak vypadal! Hlavu obvázanou šátkem, samá boule, samá modřina ― šaty roztrhané!
Matka spráskla rukama. „Pánbůh s námi, Martínku, co se ti stalo?“
Pantáta zůstal jako když ho do země vrazí.
„Co se ti stalo, Martine?“
A Martin povídá: „Už mám toho běhání po světě dost!“
A teď vypravoval, co se mu přihodilo.
Honza posadil se na lavici a smál se, až se chalupa třásla. To Martina rozhněvalo.
„Co se směješ?“
„No,“ povídá Honza, „tys pěkný hrdina,“ a smál se zas.
Pantáta se ptal: „A což ty poklady Krakonošovy jsi viděl?“ [56] „Ale toto! Kde bych je viděl, vždyť jsem měl co utíkat, aby mne kamení nezabilo!“
Honza se znovu hlasitě rozesmál. Martin se na něj obořil: „A co ty se pořád směješ? Však ty bys ani tak daleko nedošel, jako já!“
„To nevíš,“ povídá Honza. „Abys věděl, já ti dokážu, že dojdu dál než ty a na ty Krakonošovy poklady se podívám!“
Vstal a hned k mámě. „Mámo,“ povídá, „půjdu do světa, prosím vás, uchystejte mi raneček na cestu.“
„Ale, Honzíčku,“ chlácholila ho matka, „snad to nemyslíš doopravdy?“
„I jen ho nech,“ povídá pantáta, „ať také něco zkusí! Vida, jak se rozkurážil! Ať jen jde, lavice za pecí mu neuteče!“
A tak se milý Honza dostal z domova. Rozloučil se a šel. Když mámu na rozloučenou líbal, slzy vyhrkly mu z očí, přitiskl matičku k sobě a povídá:
„Vy jste mne, maminko, vždycky měla ráda, Pánbůh vám to zaplať! Vy jediná mne znáte! Věřte, že vám nikdy zármutek ani hanbu neudělám!“
Tak Honza s ranečkem v ruce šel do světa. Šel a šel, až také přišel ke skále Krakonošově ― a hle, zas tam byl ten stařeček a naříkal. Honza se u něho zastavil a povídá:
„Proč naříkáte, stařečku?“
A ten si stěžoval: „Hleď, mládenečku, všecky ovce se mi rozběhly po skále a já jich nemohu sehnat, co si počnu? Jsem stár, nohy mne již těžko nesou!“
[Obrázek]
[57] „Nu což,“ povídá Honza, „nenaříkejte, já vám je seženu!“
A hned se pustil za ovcemi na skálu. Všecky sehnal až na jednu. Stařeček je spočítal a povídá:
„Ještě jedna schází“ ― podíval se na skálu a hle, tam nejvýš na skále jeho milá ovečka stojí a žalostně bečí.
Honza ji též zahlédl a hned se rozběhl pro ni. Stařeček naň volal: „Honzíčku, až vystoupíš na vrchol skály, rozhlédni se kolem, uvidíš tam zlatý keř ― nezapomeň ulomit si z něho prut!“
Honza vyběhl bez obtíží do kopce, popadl ovečku do náručí a ohlížel se po keři. Hle, tam stál keř plný zlatých prutů ― jen se svítil! Honza nelenil, ulomil si prut ― ale jak se keře dotkl, zahřmělo, celá skála se zatřásla a ohnivý sloup vyšlehl z ní vysoko ― vysoko!
Honza v prvé chvíli se ulekl, ale prut nepustil, pevně ho sevřel v ruce, ovečku přitiskl k sobě a rychle hnal se dolů se skály.
Přinesl ovci stařečkovi a ten mu tuze děkoval. Pak dal mu tuto radu:
„Chceš-li vidět Krakonošovy poklady, obejdi skálu, udeř zlatým prutem třikrát o skálu a zavolej: Otevři se skálo Krakonošova! Ale dej pozor, abys prut nepustil z ruky, nebo až se skála zavře za tebou, bez prutu víc se ti neotevře ― a ty bys musil zůstat navždy uvnitř, jako ve vězení ―“
Vtom uzřel Honza krásného bělouše, který pobíhal bez pána kolem skály. [58] „Čí je to kůň?“ ptal se.
„Lidé povídají,“ řekl ovčák, „že je to kůň princezny, která na něm přijela, zlatým proutkem skálu Krakonošovu otevřela, ale proutek zahodila, vešla a teď musí ve skále tak dlouho čekat, až ji někdo odtud vysvobodí. A ten její bílý koníček pořád kolem obíhá a čeká na svou princeznu!“
„Chudák koníček, ubohá princezna,“ litoval Honza, „kdož ví, je-li ještě živa!“
Honza rozloučil se se stařečkem, poděkoval mu za dobrou radu, obešel skálu, třikrát na ni prutem udeřil a zavolal: „Otevři se, skálo Krakonošova!“
Jaký div! Skála skutečně před ním s rachotem se rozestoupila a Honza uzřel div divoucí! Před ním byla ohromná jeskyně, jejíž stěny byly pokryty drahokamy všech barev a ty třpytily se a zářily jako barevné hvězdičky. Na zemi ležely celé balvany zlata a stříbra, nohy bořily se do jemného zlatého písku.
Honza se rozhlížel a tu spatřil pod výklenky skály malé trpaslíčky ― spali na zlatém písku, opřeni hlavou o zlaté balvany. Honza chodil kolem nich, ale oni se nevzbudili. Bylo tam tichoučko. Honza se posadil na zemi ― přišla naň dřímota, opřel hlavu o skálu a usnul.
Najednou rozlehl se v jeskyni jasný zvuk, jako když na stříbrný zvon se udeří. Honza se probudil. Opodál stáli trpaslíci a zvědavě, ustrašeně dívali se na něj. Honzovy velké boty naháněli jim asi [59] strachu ― jeden schovával se za druhého a neodvažovali se přistoupiti blíže. Honza se usmíval a povídal:
„I nebojte se mne, malí mužíčkové, já vám nic neudělám!“
„Kdo jsi? Co tu chceš?“
„Jsem Honza, přišel jsem se podívat na poklady Krakonošovy a tu jsem vás uzřel spící ― no tak jsem si sedl a přišla na mne dřímota.“
„Tys přišel jen se podívat na poklady Krakonošovy?“ nedůvěřivě ptal se ho jeden z trpaslíčků, „anebo snad chtěl's odtud zlato odnést?“
„Ani mi nenapadlo,“ odpověděl Honza, „vždyť není moje!“
„A to je jiná,“ povídá jeden z trpaslíků, „chceš-li se jen podívat, vstaň, my ti ukážeme všecky poklady Krakonošovy.“
Vodili milého Honzu od pokladu k pokladu, a Honza mohl na tom všem oči nechat.
Posléze přivedli ho trpaslíci k menší jeskyni, ještě krásnější než byla ta velká a tam spatřil Honza překrásnou dívku. Zlaté vlásky splývaly jí až k zemi a roucho její třpytilo se stříbrem a zlatem.
V Honzovi až dech se zatajil, když ji spatřil ― myslil, že je to anděl s nebe. ― Ale nebyl to anděl, byla to princezna Věra; byla tuze smutna, až jí bylo Honzovi líto. I zeptal se jí, proč se tak smutně dívá, co jí schází?
A tu mu vyprávěla, jak se dostala sem do skály. Její otec král daroval jí krásného bílého koně, vyjela si na něm jednoho dne s jara ke skále [60] Krakonošově, a tu vzpomněla si, že jí chůva často vypravovala o tom, že na skále roste zlatý keř a kdo si z něho ulomí prut, může jím otevřít skálu Krakonošovu a všecky poklady v ní ukryté může si prohlédnouti. I zachtělo se jí uzřít tu krásu. Vyběhla až na vrchol skály, utrhla si prut ze zlatého keře, švihla jím do skály a ta se jí otevřela. Když se nabažila krásného pohledu na poklady Krakonošovy, chtěla odtud odejít, ale skála byla zavřena! Tu přiběhli k ní trpaslíci a ptali se jí, má-li proutek, jímž se skála otevřela? Neměla ho, zahodila ho když do skály vstupovala ― a tu jí řekli, že zde musí zůstati! Trpaslíci jsou k ní hodni, starají se o ni, ale odtud pomoci jí nemohou!
A co tak princezna Honzovi líčila svůj smutný osud, zazněl stříbrný zvon, skála se otevřela a kde se vzal tu se vzal ― stál před nimi Krakonoš!
Dlouhé šedé vlasy a vousy splývaly mu až k pasu, na sobě měl plášť démanty spjatý. Trpaslíci se mu hluboce poklonili a jeden z nich šeptal Honzovi:
„To je náš pán, Krakonoš!“
Krakonošovy oči třpytili se jako hvězdy, upřel je pevně na Honzu a zvolal:
„Přistup blíže ― kdo jsi?“
„Jsem Honza,“ odpověděl tento.
„A co tu chceš?“
„Přišel jsem se podívat na tvé poklady, pane Krakonoši!“
„Jen podívat? Pověz upřímně, což nepřišel's proto, abys si zde nabral pokladů?“ [61] „Ne, proto jsem nepřišel, neberu nikdy co mi nepatří!“
„Dobře,“ řekl Krakonoš, „a nebojíš se mne?“
„Nebojím,“ směle odpověděl Honza. „Proč bych se bál? Nic zlého jsem neudělal!“
V očích Krakonošových mile zasvitlo. Přívětivě se usmál, poklepal Honzovi na rameno a řekl:
„Věřím ti, milý hochu, že nelžeš, také vím, že máš dobré srdce. Líbíš se mi. Chci ti udělat radost. Vybeř si odtud co chceš ― to si pak smíš ssebou vzít. Pamatuj však, že jen jedno smíš si vzíti! Dobře si vše prohlédni a pak teprve vol co chceš! Trpaslíci, poraďte mu!“
Trpaslíci ochotně vodili Honzu od pokladu k pokladu. „Hle, tu hroudu zlata si vezmi, za ně koupíš celý zámek ― nebo tam ten zelený drahokam, či snad tento velký démat se ti líbí?“
„Ne, ne, to nechci,“ řekl Honza.
„Zdá se ti to málo? Vezmi si tyto kameny.“
„Ne, ne,“ vrtěl hlavou Honza, „ani ty nechci.“
„Nuže, tedy si vybeř sám co chceš,“ řekl Krakonoš.
Honza přistoupil k princezně Věře, vzal ji za ruku a přivedl ji ke Krakonošovi.
„Pane Krakonoši, dovol mi vzíti s sebou princeznu, nic jiného nechci!“
Krakonoš se podivil. „Jakže? Pak ale nesmíš odtud nic jiného si vzíti! Ty zlatem pohrdáš?“
„Nepohrdám zlatem,“ řekl Honza. „Tys však pravil, že jen jedno odtud smím si vzíti s sebou, [62] tedy prosím, dovol mi odvésti princeznu Věru ― je mi jí líto. Já, dá Bůh, i bez zlata budu živ!“
Krakonoš se usmíval a bez váhání dovolil Honzovi, aby si odvedl princeznu. A když mu Honza poděkoval a měl se k odchodu, zavolal Krakonoš trpaslíky a poručil jim, aby přinesli pytel a do něho aby každý z nich dal po několika hrstích zlatého písku; pak řekl Honzovi:
„Jak jsem ustanovil, ty sám jen jedno směl jsi si vybrat ― já však mohu ti darovat co chci. Vezmi si připravený zlatý písek, abys na mne rád vzpomínal.“
Překvapený Honza pěkně poděkoval.
„Však já, pane Krakonoši, budu do smrti vzpomínat a o tvé dobrotě budu našim doma povídat!“
Zahřmělo, Krakonoš zmizel a Honza i princezna rozloučili se s trpaslíky. Tito však neradi s nimi se loučili. Jistě se jim bude stýskat! Všichni je vyprovodili. Naložili pytel zlata na malý vozík a tak stěhovali Honzovo bohatství.
Honza udeřil proutkem do skály, skála se otevřela ― a jako na zavolanou přiběhl bílý koníček, který je pak donesl ke králi a královně.
Snadno si představíte, co tu bylo pak radosti!
A co se zatím dělo doma? Pantáta si denně naříkal, jak ho od práce bolí celé tělo ― a když přišla neděle, liboval si, že si trochu odpočine. A tu máma říkala:
„Inu, pantáto, scházejí nám tu pilné ruce Honzíčkovy, viď?“ [63] „Ba že! Sám to teď nahlížím, že jsem tomu našemu chlapci křivdil! Martin jen zábavy shání, ale o práci se nestará!“
Jedné neděle, když pantáta odpočíval, vběhl Martin do světnice. „Honem, pojďte se podívat,“ volal, „po silnici jede nějaké panstvo! Kočár celý zlatý, k němu zapřažení čtyři bělouši, kočí na kozlíku, lokaj vzadu ― samé zlato! Panečku, to jede jistě nějaký princ!“
A než se pantáta zvedl, kočár zastavil před chalupou, a než se máma V sednici otočila, dveře se otevřely a do světnice vstoupil rytíř v sametovém kabátci, zlatem vyšívaném, po boku houpal se mu zlatý meč a s kloboučku vlála dlouhá pštrosí pera.
„Pozdrav vás Pánbůh,“ povídá princ.
„Pánbůh dej,“ děkuje pantáta a máma v rozpacích utírá zástěrou židli a nabízí jí hostu:
„My, pane, to máme jen tak po sprostu u nás!“
Ale pán si nesedl, přitočil se k mámě, chytil ji kolem krku a povídá:
„Ale, maminko má zlatá, což pak mne nepoznáváte?“
No, teď ho máma poznala ― s radostí i s pláčem volala: „Vždyť je to náš Honza!“ Líbala Honzíčka a nemohla se ani nabažit pohledu na něj.
Pantáta ho také obejmul a povídá: „Hlele, hlele, kdož by se byl nadál! Je to Honza, náš Honza, ale jaký pán se z něho stal!“
Martin se schovával, Honza však povídá:
„Nu, což, Martínku, ani mne nepřivítáš?“ [64] „No, já jsem myslil, že se na mne hněváš ― !“
„I, to by bylo,“ na to Honza, „vždyť jsme bratři!“
Políbili se, sedli ke stolu a Honza vypravoval; ale nejlepší si nechal na konec ― jak princeznu Věru ke králi přivezl, jak král i královna se radovali, jak si potom Honzu oblíbili a ustanovili, že princeznu Věru dají mu za ženu. A že má mít zítra svatbu. Proto si přijel domů pro svou milou mámu, pro pantátu i Martina. Však prý by ho to jeho velké štěstí ani netěšilo, kdyby je kolem sebe neviděl. A tak pěkně si je všecky posadil do kočáru a jeli do královského zámku, kde už na ně čekali.
Svatba byla hlučná ― inu jako v pohádce to bývá ― hudba hrála, vše se smálo, radovalo, tančilo se, jedlo, pilo ― hodovalo!
BOUŘE.
Na stolku malého Jarouška sešla se podivná společnost. Stálo tam pět dřevěných vojáčků, hezounký námořníček, koník s plechovým kočárkem ― tak maličkým, že by se v něm jen pramalinká myška mohla voziti. Byla tam též ovocnářka s rukama o boky opřenýma, před sebou měla lavičku, na níž z celé hromady zbylo již jen jediné hliněné jablíčko. Nescházel tam ani chlupatý čertík s vidlemi v ruce a husar bez koně. Kašpárek z divadélka opíral se o jednorukého kolovrátkáře, u něhož seděl strakatý pejsek s uraženou hubičkou, ale [74] pěknýma černýma očima z korálků. I zlaté prasátko měl tam Jaroušek.
Uprostřed všech stála na podložce z bílého hedvábneho papíru krásná cukrová panenka s dortu. Měla růžovou sukničku, pozlacený živůtek a kolem pasu uvázanou dlouhou bílou hedvábnou stužku. V drobounkých ručkách držela nad hlavou věneček z růží. Růžičky byly tak krásné jako její tvářičky ― bílé a růžové.
Všichni panáčkové i ovocnářka, ba i ten čertík a pejsek hleděli upřeně na krásnou panenku, líbila se jim všem ― ale ona dívala se někam vysoko ― ani jednou nepohlédla na své sousedy. Byla to pyšná panenka.
Do pokoje přiběhl Jaroušek. V ruce nesl pěknou dřevěnou, červeně a bíle natřenou loďku s dvěma sedátky a bílou napjatou plachtou. Postavil se u stolku a zvolal: „To je sláva! Maminka mi dovolila, abych si pouštěl lodičku ve vaně. Budete se převážet, pojedete třeba až do Ameriky. To jsi, námořníčku, rád, viď! Ó, já se těším, všecky vás svezu!“
Ač byly hračky většinou porouchány, přece byly Jarouškovi milé. Opatrně bral jednu po druhé a kladl na víko krabice. I cukrovou panenku tam postavil. „To bude královna,“ povídal, „a vy, vojáčkové, budete její stráží!“
Jaroušek vystěhoval si všecko do kuchyně. Dřevěná židle, podložená pod jedním koncem vany byla přístavem a židle pod druhým koncem byla [75] Amerikou. Voda ve vaně byla mořem. Lodička Jarouškova byla sice dosti velká, ale vše najednou se tam přece nevešlo. Nic nevadí. Jaroušek to sveze na dvakrát. Veslo má pořádné, velké ― vypůjčil si maminčinu měchačku na prádlo.
Nejprve dopravil na loď námořníka, pak kočár s koněm, husara, zlaté prasátko i psa a naposled postavil mezi ně čertíka s napomenutím, aby po cestě nic nevyváděl.
Klidně plula lodička po vodě. Jaroušek ji tak obratně řídil, že se ani nezakolísala. Do Ameriky je plavba dlouhá! ― Loďka objela několikráte kolem, než mohli cestující vystoupit na břeh v Americe. Prázdná loď vrátila se pak pro ostatní. ― Teď pojede královna a její stráž i jednoruký kolovrátkář, který byl přijat na loď místo kapely. Však tu stojí ještě ovocnářka a Kašpárek! ― Oba by rádi také vsedli na loď. Místa je dost ― snad nebudou královně překážet? Ba, zrovna je to dobře tak ― aspoň může ovocnářka královně nabídnout jablíčko, kdyby ji snad po cestě trápil hlad. A Kašpárek bude po cestě královnu obveselovat svými žerty.
Jaroušek sám se zaradoval, že mu to tak napadlo. Opatrně postavil do loďky královnu, pak pět vojáčků jako její stráž kolem ní; na jeden konec lodi postavil kolovrátkáře, na druhý ovocnářku, aby byla rovnováha. Ale kam s Kašpárkem? To je takový neposeda ― chvilku stát nevydrží ― toho posadí na lavičku. [76] A teď s Bohem! Pluj, lodičko, do Ameriky. Ještě neobjela loďka jednou kolem, když přišel Jarouška navštívit dobrý přítel ― sousedův Ivánek.
To bylo otázek a vypravování o plavbě do Ameriky!
Ivánek se zamyslil na okamžik a pak se ptal Jarouška:
„A což, bouře na moři byla?“
„Nebyla,“ odpověděl Jaroušek.
„To ji musíme udělat! Přece na moři často bývá bouře. Dej sem veslo, já udělám velké vlny, aby se loďka houpala!“
Jaroušek dal mu měchačku a Ivánek veslem sem ― tam prudce ve vodě pohyboval, až voda vysoko šplíchala. Lodička se rozhoupala, div že se nepřevrátila ― Jaroušek však o to dbal, aby se nepřiblížila břehům, by o ně nenarazila ― sic by bylo zle!
Tu zase připadlo něco nového Ivánkovi.
„Počkej,“ povídal, „mám doma plechovou rybu, to bude žralok, pustíme ho také do vody, pak nalámeme kousíčky dřeva, to budou ryby, ty také musí být v moři!“ Sotva dořekl, odběhl domů.
Jarouškovi tak se zalíbil tento nový nápad Ivánkův, že zapomněl míti pozor na lodičku a honem běžel ke kamnům nalámat dřívek, aby měl vše připraveno, než se Ivánek s rybou vrátí.
A na moři bylo neštěstí hotovo! ― Lodička zmítala se na rozhoupané vodě sem ― tam ― až pojednou prudce narazila na stěnu vany ― bum! [77] a zase ― bum! Kašpárek, který již dříve spadl strachem pod lavici, převalil se na zemi a podrazil cukrové královně nohy! Cukrová panenka se zakolísala, ale již tu byla ku pomoci ovocnářka. Pohnula se, nastavila loket a dívala se na panenku, jakoby chtěla říci: „Chyť se mne, panenko, chyť, ať nespadneš!“ Ale pyšná panenka uhnula se pomocné ruce ovocnářky ― a žbluňk! ― spadla do vody! ― Jak to vojáčkové spatřili, všichni hrnuli se k okraji loďky ― jistě, že chtěli zachránit královnu ― ale svalili se všichni na hromadu přes Kašpárka, který, jak se zdálo, uprostřed loďky strachem umíral.
Voda se znenáhla ztišila, bylo po bouři. Loďka se zastavila, vojáčkové však zůstali ležet. Dva z nich dívali se přes okraj loďky do vody, snad chtěli ještě zahlédnout královnu? ― Možná! Vždyť i kolovrátkář i ovocnářka skloněni byli k té straně, kam spadla. Jistě ji litovali. Taková hezká panenka to byla ― ale pyšná ― tuze pyšná!
Trvalo hezkou chvíli, než Ivánek žraloka našel, pak přiběhl s ním k Jarouškovi, který již měl nalámáno dřívek ― rybiček ― že by je nesnadno spočítal.
Oba hoši pospíšili teď ke svému moři. Jaroušek hodil rybky do vody a Ivánek hned mezi ně pustil žraloka na nitce uvázaného a rejdil s ním mezi rybkami.
Náhle Jaroušek zadíval se na loďku a zvolal: [78] „Co se stalo? všichni Vojáčkové leží na dně loďky a cukrová panenka je pryč! Jistě spadla do vody!“
Sáhl do vody, aby ji zachránil ― ale odtud vytáhl jen drátek, na němž dříve upevněny byly růžičky a vylovil bílou stužku ― ― po cukrové panence ani památky! Rozplynula se ve vodě!
Jarouškovi zatřásla se bradička ― málem už by se byl dal do pláče.
Ivánek vzal ho kolem krku a rychle pravil: „Víš, Jaroušku, to ji jako můj žralok snědl! Na moři se přihází často takové neštěstí! Víš, tatínek povídal, že též někdy při bouři celé koráby se potopí, a všichni lidé, co na něm jsou, zahynou. Buď rád, že to jen tak dopadlo. Podívej se, všichni ostatní se zachránili, loď se neztroskotala ― ale přece jaká to byla bouře!“ Jaroušek se upokojil. Převážel znovu své milé panáčky a zviřátka, ale měchačky již Ivánkovi do ruky nedal ― nechtěl, aby se moře znovu rozbouřilo, a aby jeho milé panáčky takové neštěstí potkalo, jako cukrovou panenku ― pyšnou královnu!
[78]Na vysokých Tatrách, jak sokolí hnízdo, vypínal se hrad, v němž sídlil mocný kníže, jenž měl jedinou dceru, princeznu Slávku, o jejíž kráse a dobrotě šířila se pověst daleko, široko do světa.
Nebylo divu, že tato pověst došla též k sluchu vládce sousední říše, mocného čaroděje, který byl znám jako rozmařilý marnotratník a bezohledný tyran, o jehož ukrutnostech vyprávělo se daleko za hranicemi říše. Ten zatoužil po princezně a chtěl, aby se stala jeho chotí ― ale věda, že by kníže nikdy k tomu nesvolil, rozhodl se, že zmocní se jí lstí.
Měl ve svých službách dvouhlavou, obludnou saň, které rozkázal, aby se zmocnila princezny, zanesla ji do bezpečného úkrytu a tam aby střežila ji do té doby, než on, čaroděj, se vrátí z boje, který vedl právě se svými sousedy.
Obludná saň přiletěla do zahrady, kde se právě princezna procházela s dívkou, svojí společnicí ― [80] uchopila princeznu svými drápy a jako střela zmizela s ní v dálce.
Polekaná dívka princeznina s hlasitým nářkem volala o pomoc ― ― ― Seběhli se hradní strážci, ale saň byla již se svou kořistí vysoko s dosahu jejich zbraní! ― Jen větve a koruny stromů, jež saň zasáhla svým chvostem, zpřeráženy padaly k zemi a s nimi i bílá rouška princeznina.
Zpráva o tom roznesla se bleskurychle od Tater až po Šumavu. Marně kníže hledal úkryt saně, marně rytíři vydali se na cestu za osvobozením princezny ― nikdo nemohl nalézti jejího úkrytu.
Pod Čerchovem v šumavské vsi žila vdova se svým synem Janem, který měl takovou sílu, že se mu nevyrovnal nikdo v širém okolí. Byl to pěkný, statný junák. Sotva, že zaslechl zprávu o únosu princezny Slávky, rozhodl se, že ji vysvobodí z moci obludné saně. Řekl to své milé matičce a ta schválila jeho úmysl.
„Dobře tak, můj milý Jene, jdi, Bůh ti pomůže!“
Matka upekla Janovi bochníček chleba na cestu, z truhlice vyndala starý plášť po dědovi a z komory přinesla hůl po otci. Obé mu dala. Rozloučili se spolu, matka si poplakala a Jan odešel do světa.
Statně si vykračoval. Třetího dne, když šel lesem, strhla se veliká bouře. Hrom burácel, vítr svištěl a ohýbal větve stromů, až praskaly. Blesk stihal blesk, déšť lil se proudem. A tu Jan pojednou potkal vetchého stařečka.
[Obrázek]
[81] Stařeček neměl haleny, jen režnou košili ― byl všecek promoklý a zkřehlý. Potácel se, stromů se chytal, aby jej vítr neporazil. Jan jej pozdravil a povídal:
„Je vám zima, stařečku, což?“
„I ba,“ odpověděl stařeček, „zima až do kostí mi vniká!“
Jan sejmul plášť a dal ho stařečkovi.
„Vezměte si můj plášť,“ povídá, „vy ho spíše potřebujete než já, a moji hůl také si vezměte, opřete se o ni, lépe se vám půjde!“
Stařeček se radostně usmál a ptal se:
„Ty mi daruješ plášť i hůl? Dáš mi to rád a nebudeš toho litovat?“
„Nebudu, stařečku, však jsem mlád, zimy necítím, jsem zdráv, není mi třeba podpírati se cestou!“
„Zaplať Pánbůh,“ děkoval stařeček; zahalil se do pláště, do ruky vzal hůl a rozešli se.
Vítr hvízdal a déšť neustával. Jan si pomyslil:
„Dobře jsem udělal, že jsem dal plášť a hůl stařečkovi ― co by si ubožák počal v takovém zlém povětří!“ V noci se bouře utišila a Jan ztrávil noc v lese šťastně a dobře se mu spalo. Ráno probudil se osvěžen a vydal se na další cestu. ― Byla to cesta daleká! Šel a šel, až přišel na hory ke knížecímu hradu, s jehož věží vlály černé prapory. Kolem bylo tak ticho, že z toho až smutek do srdce zapadal. [82] Pod hradem seděla babička a té se Jan ptal, je-li pravda, že princeznu Slávku odnesla dvouhlavá saň?
„Je to pravda,“ smutně pravila babička. „Všichni pro princeznu truchlíme. Zmizela naše holubička bílá! Naše princezna Slávka měla takový dar od Boha, že svým líbezným úsměvem rozsívala štěstí kolem sebe. Její oči byly jako dvě zářící hvězdy, ― na koho se podívala, tomu do srdce vešla radost ― taková veliká radost, že naplnila srdce jeho láskou k celému světu. ― Nebylo u nás lidí nešťastných ani zlých! A teď je konec našemu štěstí, místo radosti zármutek rozhostil se v celé naší zemi! Obludná dvouhlavá saň přiletěla a odnesla nám naši milovanou, krásnou princeznu a nikdo neví kam!“
„Ani kníže to neví?“ ptal se Jan.
„To nevím, synáčku,“ odpověděla babička.
Jan šel do hradu, řka jen, že se na to zeptá.
Předstoupil před knížete a ohlásil mu, že chce vysvobodit princeznu. Když kníže spatřil před sebou statného junáka, zaradoval se, a pln důvěry v Janovu sílu, zvolal:
„Vysvobodíš-li princeznu z drápů dvouhlavé saně, dám ti ji za ženu!“
Jan se ptal knížete, ví-li, kde saň skrývá princeznu?
„Nevím,“ odvětil kníže, „nikomu se nepodařilo dosud vypátrat jejího úkrytu.“ [83] Jan pravil: „Však já ji najdu, byť i na konci světa byla ukryta!“
Kníže nabídl mu zbraně i brnění, ale Jan ani jedno ani druhé nepřijal, řka, že spoléhá na svoji sílu. Rozloučil se s knížetem a vydal se na další cestu. ―
Mnoho dní uplynulo. Jan přešel hory, údolí i lesy, o lidské obydlí nezavadil ― až tu jednou s večera v lese ― kde se vzala, tu se vzala ― stojí před ním pěkná mechová chaloupka. Zaklepal na dveře a z chaloupky ozval se přívětivý hlas:
„Zdráv došel! Vítám tě, Jene!“
A hle ― koho to spatřil ― bělovlasého stařečka, jemuž tehdy v bouři daroval svůj plášť a hůl! Stařeček pokročil mu vstříc a s úsměvem pravil:
„Zůstaň u mne přes noc. Tys pomohl mně, já pomohu tobě. Odpočiň si, vezmi chleba, ráno mi povíš, kam se ubíráš!“
Ráno Jan se probudil, hle ― stařeček stojí u něho, usmívá se a povídá:
„Jdeš do světa, chceš vysvobodit princeznu Slávku?“
„Ano, ale jak to víte stařečku?“
„Všecko vím!“ povídá stařeček, „a chci ti pomoci, protože jsem seznal, žes dobrý člověk. Vložím v tvoje ruce velkou moc, neboť vím, že ji jen k dobrému užiješ. Za tvůj plášť dám ti svůj. Vezmeš-li jej na sebe a pomyslíš si: ať jsem tam ― neb tam ― ihned se octneš, kde si přeješ. Za tvou hůl dám ti cep ― udeříš-li jím do země, neb do skály, [84] ihned se otevře před tebou. Země tvé otčiny chová v sobě nesmírné bohatství, a to vše, otevřeš-li ji, vydá ti odměnu za tvou práci. Však cep bude též tvou zbraní, jím skolíš dvouhlavou saň. Pamatuj si však, že nestačí k tomu jen síla ― i odvahu k činu musíš mít!“
Jan nevěděl ani, jak děkovat stařečkovi. Bez jeho pomoci sotva by cíle svého dosáhl ― teď však jistě podaří se mu najít úkryt saně a vysvobodit princeznu.
Poděkoval stařečkovi a rozloučil se s ním. Přehodil si plášť přes ramena a pomyslil si:
„Ať jsem hned u skrýše zlé saně!“
A nežli se nadál, octl se před vysokou skalou. Obhlížel ji, obcházel, leč nikde vchodu do skrýše saně neviděl. A přece, nevěda, stál u samé skrýše, v níž čaroděj věznil princeznu. Uvnitř skály byla nádherná síň plná ozdob a drahokamů! Tam soužila se princezna Slávka, jejíž smutný osud bolestně dojímal srdce dívek, které ji zde obsluhovaly. Pomoci ji však nemohly, neboť hlídala ji dvouhlavá obludná saň.
Jan vší silou udeřil cepem do skály. S ohromujícím rachotem rozestoupila se skála a proti Janovi vyšlehl plamen a vyvalil se hustý dým. Na to skála zase se zavřela. Jan podruhé udeřil cepem do skály ― skála znovu se otevřela a v ní objevila se jeskyně, odkud šlehaly plameny na všechny strany. Země se chvěla.
Jan zavolal silným hlasem: [85] „Vyzývám tě k boji, obludná sani!“
Místo odpovědi ozval se ohlušující rachot a praskot, zároveň mocný plamen vyrazil z jeskyně a naplnil vzduch žárem vše spalujícím. Ale Jan se nelekl. Po druhé mocným hlasem vyzval saň k boji a očekával ji s cepem k ráně připraveným. A tu objevila se saň ― obluda dvouhlavá vyřítila se s řevem proti němu, z očí sršely jí blesky a z obou otevřených tlam sálal oheň.
Jan s odvahou pokročil vpřed, zatočil cepem nad hlavou a mocnou ranou srazil hlavu obludě.
Saň vrhla se zuřivě proti němu. Jan znovu se rozpřáhl, udeřil cepem a naráz rozpoltil ji druhou hlavu ― ― a již svíjela se přemožená saň u jeho nohou!
Oheň v jeskyni pohasl; Jan vešel rychle do jeskyně a zanedlouho již vyvedl odtud chvějící se princeznu Slávku.
Věru, pravdu měla babička, která krásu princezninu tolik velebila! Jan díval se na ni jako na zázrak boží ― tak krásná byla!
A když mu za vysvobození děkovala a na něj se usmála ― tu do jeho srdce vešla radost ― taková velká radost, že naplnila jeho srdce láskou k celému světu!
Princezna Slávka děkovala za vysvobození a zaplakala radostí. Jan ji těšil, že co nevidět bude doma u svého otce. Přehodil svůj plášť přes ramena chvějící se princezny a šel si pro svůj cep, který ležel nedaleko přemožené saně. [86] V tu chvíli princezna vzpomněla na svého otce a zatoužila po něm: „Kéž bych byla doma, u svého otce!“
Jakmile toto přání vyslovila, splnilo se jí. A když Jan se vrátil s cepem ― nikde princezny neviděl.
Zprvu se polekal, ale pak vzpomněl si, že princezna měla jeho plášť, a že jistě vyslovila přání být doma a tak zmizela mu i s pláštěm. ― Což dělat? Princezna bude doma dříve než on ― nic nevadí ― jen když je vysvobozena. Však on si najde cestu k ní!
V knížecím hradě a okolí panovala radost k nevypsání! Když princezna jako s nebe spadlá octla se v zahradě před knížetem, tento nechtěl ani věřit svému zraku, až když jej obejmula a líbala, zvolal:
„Slávko, dcerko moje zlatá, tys to jistě? Jak jsi se tak náhle mohla k nám vrátit?“
Vypravování pak konce nebylo. ― Kníže dal rozhlásiti tuto radostnou novinu po vší zemi. Kde kdo se radoval, lidé putovali ke hradu, aby se potěšili pohledem na svoji bílou holubičku ― na nalezenou princeznu. Kníže dal zároveň vyhlásiti, aby princeznin vysvoboditel se přihlásil, že rád dostojí svému slibu ― leč po Janovi nikde ani vidu ani slechu nebylo. Marně čekali na jeho návrat. Když se dlouho nevracel, princezna zesmutněla a naříkala si: [87] „Já jsem zavinila jeho osud ― mne vysvobodil a sám snad zahynul!“
Kníže, aby princeznu Slávku rozveselil, rozkázal uspořádat různé slavnosti a rytířské hry, k nimž sjelo se mnoho rytířů se všech stran světa.
Mezi rytíři byl též vládce sousední říše ― čaroděj. Jakmile se dozvěděl, že jeho obludná saň byla přemožena a princezna vysvobozena, zle se rozlítil a přemýšlel, jakou lstí by se znovu zmocnil princezny. Proto, když uslyšel, že kníže pořádá slavnosti a rytířské hry, ihned se rozhodl, že se jich zúčastní.
Oděl se nádherným rouchem, zlatem a drahokamy se třpytícím, vsedl na svého vraníka a vydal se na cestu s četným průvodem svých dvořanů.
Právě, když byly slavnosti v nejlepším proudu, vracel se Jan. Zaslechl hudbu a pomyslil si:
„Hle, i beze mne jsou veselí! Musím se podívat, co se děje!“
Vmísil se mezi diváky a nepozorován přiblížil se k místu, odkud kníže a princezna sledovali hry. Zvědavě pozoroval rytíře a s účastí sledoval jejich zápasy.
Vládce čaroděj přemohl každého rytíře, s nímž zápasil a zůstal vítězem. Po skončeném turnaji přistoupil k místu, kde seděl kníže s princeznou a dvořany. Poklonil se, hrdě se vypjal a pravil:
„Zvítězil jsem nade všemi! Vysvoboditel princezny Slávky nehlásí se o svou odměnu ― snad zahynul v boji se saní. A nezahynul-li a vrátí-li se, [88] pak pustím se s ním v zápas a přemohu jej také, neboť chci, aby princezna stala se mojí chotí! Jsem bohat, vše, co mám, položím k nohám tvé krásné dcery, princezny Slávky!“
Kníže pravil: „Nestačí jen bezohledností zvítězit v zápasech se slabšími ― pověz, jaké hrdinské skutky jsi vykonal ve svém žití?“
Pln pýchy odpověděl čaroděj:
„Válčil jsem na moři, potopil jsem na sta lodí s bohatým nákladem i s lidmi. Válčil jsem ve vzduchu; v kouzelném člunu vznesl jsem se jako orel do výše, odtud zničil jsem ohnivými střelami celá města, hrady, kostely i chýše. Jsem vládcem velké říše! Abych svůj národ zveličil, zmocnil jsem se na sta tisíc dětí jiných národů, vyrval jsem jim rodný jazyk a přinutil jsem je mluvit jazykem naším ― tak vzrůstá můj národ, který bude nejmocnější ve světě! Rci, kníže, uznáváš mé hrdinské činy?“ ― ―
Princezna otřásla se odporem a hrůzou. ― Ale nežli mohl kníže odpovědět, předstoupil Jan a obrátiv se k čaroději vzkřikl mocným hlasem:
„Loupežník jsi, ne hrdina! Vari s cesty! Princezna je moje, neopovažuj se pozvedati očí k ní!“
Jan stál tu mávaje cepem nad hlavou. Princezna jej poznala, povstala a radostně zvolala:
„Jene! Můj vysvoboditeli!“
Ale v té chvíli čaroděj zběsile se vrhl na Jana. Ten však byl připraven. ― Mocnou pravicí uchopil čaroděje za kabátec, vyzvedl jej do výše, zatočil [89] jím ve vzduchu a mrštil jím do písku. ― Bouře potlesku zaburácela kolem. Dvořané čarodějovi sebrali bezvládné tělo svého vládce a za všeobecného posměchu lidu spasili se útěkem.
Nyní teprve nastaly pravé radovánky. Kníže obejmul Jana a děkoval mu za vysvobození princezny. Když pak se vrátili do hradu, pravil kníže:
„Jene, tys bohatýr! Slíbil jsem ti, že dám ti Slávku za ženu ― co jsem slíbil, splním rád! Dám ti i tento hrad, učiním tě knížetem, budeš panovati nad mým lidem. Jsi spokojen, Jene?“
Jan se poklonil, usmál se a pravil:
„Děkuji ti, kníže! Princeznu přijmu jako poklad nejdražší z rukou tvých ― ale panovati nechci! Miluji svobodu, chci, aby všichni bratři moji těšili se zlaté svobodě se mnou! Vrátím se k nám, do té naší krásné, požehnané otčiny ― a svoboden mezi svobodnými, prací dobudu si štěstí i blahobytu a má krásná princezna bude radostí a pýchou nás všech!“
Co zbývalo knížeti, než být Janovi po vůli! Po několika dnech vydal se Jan s princeznou na cestu do svého domova. Kočáru a koní nepotřebovali, vždyť Jan měl opět svůj kouzelný plášť. Zahalil se do něho i s princeznou, vzpomněl na svou rodnou zemi ― a už byl doma u své mamičky! A mamička? Plakala radostí a radostí se smála. ― Celá ves se sběhla na přivítanou. Hoj, což to potom byla nevídaná svatba! Princezna Slávka blaženě se usmívala a na koho se usmála, tomu do srdce vešla [90] radost ― taková velká radost, že naplnila srdce jeho láskou k celému světu!
Zvony slavně hlaholily a s hlaholem jejich rozlétly se zvěsti od Šumavy k Tatrám o velikém štěstí!