Tak došel až na kopec mlázím porostlý. A jak tu rozhrnul větve, spatřil na zemi mezi stromy rozloženého velikého starce.
Byl to Krakonoš. Ležel na trávě, ale nespal. Díval se na Jirku. Jirka ho neznal, zprvu se ulekl, ale když se podíval do očí Krakonošových, které dobrotivě na něho hleděly, všechen strach ho přešel. Pozdravil, usmál se a sbíral dál.
Krakonoš zavolal na Jirku: „Co hledáš?“
„Jahody sbírám,“ odpověděl Jirka.
„A pro koho?“
„Pro maminku, ona je prodá a koupí chleba.“
Po chvilce zas se ozval Krakonoš. „A což, ty Jirko, dal bys mi pár těch jahod? Mám hlad!“
Jirka mu podal svůj džbánek. „Vezměte si odtud, nasbírám si ještě dost!“
Krakonoš si vzal džbánek, jedl, jedl ― až jahody všecky snědl! A když Jirka přinesl hrst nově nasbíraných a do džbánku je dával, poznal, že je prázdný. Zaraženě podíval se do džbánku a zas na Krakonoše. Tento řekl: „Hněváš se, že jsem ti jahody snědl? Měl jsem hlad!“
„Nehněvám se,“ řekl Jirka, „ale už vidím, že dnes nenasbírám plný džbánek. Sluníčko už hnedle zapadne.“
„I nasbíráš, synáčku, nasbíráš! Já sám ti pomohu,“ sliboval Krakonoš. „Děkuji ti, žes mi jahody dal, byly sladké, dobré. Jdi, sbírej dál, já ti přijdu pomoci!“
10
