nečním jasu besídka zářila všemi duhovými barvami. V besídce na zlatém trůnu seděla Růžová královna ― krásnější než všechny růže. Oděna byla rouchem stříbrem protkaným, dlouhé zlaté vlasy měla ozdobeny růžovými poupaty.
Kolem trůnu na stupních mechem pokrytých, jako kvítky spočívaly malé krásné dívenky. Šaty jejich podobaly se květům lilie, sedmikrás a aster. Ve dvou řadách kolem besídky tvořili stráž malí krásní hoši. Každý z nich držel v ruce květinu s vysokým stvolem ― buď karafiát, zvonek, vlčí mák neb kosatec.
Růžová královna pokynula rukou Štěpánovi, aby přistoupil blíže a když tak učinil, tázala se, čeho od ní žádá?
Štěpán prostě vyprávěl proč přišel, pak sepjal ruce a prosil: „Slituj se, královno, pošli princezně ptáka Zlatohlava, aby ji uzdravil svým zpěvem.“
Královna usmála se mile a tázala se: „Pověz, kdo tě sem poslal?“
„Nikdo mne neposlal,“ odpověděl, „z vlastní vůle na cestu jsem se vydal.“
„A jaké odměny se ti dostane za to?“
„Nežádám odměny,“ řekl Štěpán skromně, „je mi líto princezny i jejích rodičů, rád bych je potěšil.“
„Tys dobrý hoch,“ pravila královna laskavě, „mileráda bych vyplnila tvou prosbu ― ale není to úplně v mé moci. Pták Zlatohlav má volnost ― přilétá do mé zahrady ráno, když první paprsek
