Pod hradem seděla babička a té se Jan ptal, je-li pravda, že princeznu Slávku odnesla dvouhlavá saň?
„Je to pravda,“ smutně pravila babička. „Všichni pro princeznu truchlíme. Zmizela naše holubička bílá! Naše princezna Slávka měla takový dar od Boha, že svým líbezným úsměvem rozsívala štěstí kolem sebe. Její oči byly jako dvě zářící hvězdy, ― na koho se podívala, tomu do srdce vešla radost ― taková veliká radost, že naplnila srdce jeho láskou k celému světu. ― Nebylo u nás lidí nešťastných ani zlých! A teď je konec našemu štěstí, místo radosti zármutek rozhostil se v celé naší zemi! Obludná dvouhlavá saň přiletěla a odnesla nám naši milovanou, krásnou princeznu a nikdo neví kam!“
„Ani kníže to neví?“ ptal se Jan.
„To nevím, synáčku,“ odpověděla babička.
Jan šel do hradu, řka jen, že se na to zeptá.
Předstoupil před knížete a ohlásil mu, že chce vysvobodit princeznu. Když kníže spatřil před sebou statného junáka, zaradoval se, a pln důvěry v Janovu sílu, zvolal:
„Vysvobodíš-li princeznu z drápů dvouhlavé saně, dám ti ji za ženu!“
Jan se ptal knížete, ví-li, kde saň skrývá princeznu?
„Nevím,“ odvětil kníže, „nikomu se nepodařilo dosud vypátrat jejího úkrytu.“
82
