chvíli na svoji vzdálenou matičku, jakou žalost měla, když před léty jí zemřela jediná dceruška, jeho sestřička.
A tu pojednou rozhodl se, že se pokusí o uzdravení princezny. Vydá se na cestu k zahradě Růžové královny! Snad se mu podaří odtud přinésti ptáka Zlatohlava.
Nikomu se nezmínil o svém úmyslu a vydal se hned na cestu.
Kudy šel ― tudy šel, až přišel jednou k večeru k rozvodněnému potoku. I viděl, že voda strhla lávku, po níž právě přecházel jakýsi stařeček. Štěpán nerozmýšlel se ani minutu, skočil do vody, zachytil tonoucího stařečka a vynesl jej na břeh.
Stařeček tuze děkoval Štěpánovi a pozval ho do své chaloupky. Štěpán šel s ním rád.
Stařeček vyptával se jej odkud a kam jde.
Štěpán se mu se vším svěřil a stařeček pravil: „Nemám čím bych se ti odvděčil za velkou službu, kterou's mi prokázal, jsem rád, že ti mohu aspoň poraditi.“
„Ó, stařečku, dobrá rada jest nad zlato,“ řekl Štěpán.
A stařeček pravil dále: „Slyšel jsem o zahradě Růžové královny. Jest k ní daleko! Za devátým vrchem, v devátém údolí, tam jest zahrada Růžové královny! Pojď, odpočiň si, abys se spánkem posilnil na dalekou cestu.“
Ulehli na slámu a spali. Druhého dne vyprovázel stařeček Štěpána až k potoku, zde uřízl vrbový
26