slunce růže ozáří. Tu zazní jeho čarovný zpěv na chvíli ― pak zase Zlatohlav odlétne. Podaří-li se ti chytit jej, daruji ti jej. Však věz, déle než tři dny zde pobýt nesmíš.“
Štěpán vroucně poděkoval královně. Nepochyboval ani dost málo o tom, že pták již zítra ráno bude v jeho moci.
Jaké však bylo jeho leknutí, když ráno probudil se v růžovém loubí, kde malí hošíci jemu lůžko upravili! Slunce svítilo plným jasem do zahrady ― po ptáku Zlatohlavu nebylo již památky.
Hošíci potutelně se usmívali a volali: „Zaspal jsi, zaspal! Přes hory, přes doly odletěl pták Zlatohlav.“
Ani druhého jitra nedařilo se mu lépe. Umiňoval si, že neusne, bděl dlouho, ale znenadání přišla na něj dřímota ― usnul a nevzbudil se dřív, až slunce stálo vysoko na nebi. Již zbývá mu jen jediný den!
Poslední večer neulehl Štěpán pod růžové loubí. Procházel se nedaleko zlaté brány a tu přišel k růžovému keři, na jehož větvích velký pavouk rozestřel svoji síť. Uprostřed pavučiny chvěla se chycená včelka a marně se namáhala vyprostit se z ní.
Štěpán včelku osvobodil. Procházel se pak v růžovém loubí, aby se ubránil spánku, leč sladká vůně růží jej omámila ― usedl a usnul! ― Dojista byl by zase zaspal, ale tu přiletěla včelka, kterou s večera z pavučiny vyprostil a bzučíc probudila jej. ― A právě, když první paprsek slunce růže ozářil,
30
