vádí, jak s ním pěkně zachází, pohladí ho, popleská a ten ho na slovo poslouchá, ani biče do ruky nemusí vzít. A ten náš bejček, kterého ty sám se bojíš, jde za ním jako beránek!“
Pantáta se usmíval a pak povídá:
„Martin, to je chlapík! Ten na sebe dbá, vždycky je jako panenka vymydlený! To si dám líbit, a řečí má jako vody ― ten se nedá nikým ošidit!“
„Inu,“ nato matka, „to je pravda ― jenže do práce aby ho člověk strkal ― jak jen může, od ní uteče. Co se jen Honzíček za něj napracuje ― a vidíš, nikdy si nestěžuje! Je pravda, málo mluví, než by se hádal s někým, raději křivdu snáší!“
Najednou dveře se rozlítnou a Martin tady! Ale jak vypadal! Hlavu obvázanou šátkem, samá boule, samá modřina ― šaty roztrhané!
Matka spráskla rukama. „Pánbůh s námi, Martínku, co se ti stalo?“
Pantáta zůstal jako když ho do země vrazí.
„Co se ti stalo, Martine?“
A Martin povídá: „Už mám toho běhání po světě dost!“
A teď vypravoval, co se mu přihodilo.
Honza posadil se na lavici a smál se, až se chalupa třásla. To Martina rozhněvalo.
„Co se směješ?“
„No,“ povídá Honza, „tys pěkný hrdina,“ a smál se zas.
Pantáta se ptal: „A což ty poklady Krakonošovy jsi viděl?“
