Stránka:Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou (BW LQ scan).pdf/70

Tato stránka byla zkontrolována


tedy prosím, dovol mi odvésti princeznu Věru ― je mi jí líto. Já, dá Bůh, i bez zlata budu živ!“

Krakonoš se usmíval a bez váhání dovolil Honzovi, aby si odvedl princeznu. A když mu Honza poděkoval a měl se k odchodu, zavolal Krakonoš trpaslíky a poručil jim, aby přinesli pytel a do něho aby každý z nich dal po několika hrstích zlatého písku; pak řekl Honzovi:

„Jak jsem ustanovil, ty sám jen jedno směl jsi si vybrat ― já však mohu ti darovat co chci. Vezmi si připravený zlatý písek, abys na mne rád vzpomínal.“

Překvapený Honza pěkně poděkoval.

„Však já, pane Krakonoši, budu do smrti vzpomínat a o tvé dobrotě budu našim doma povídat!“

Zahřmělo, Krakonoš zmizel a Honza i princezna rozloučili se s trpaslíky. Tito však neradi s nimi se loučili. Jistě se jim bude stýskat! Všichni je vyprovodili. Naložili pytel zlata na malý vozík a tak stěhovali Honzovo bohatství.

Honza udeřil proutkem do skály, skála se otevřela ― a jako na zavolanou přiběhl bílý koníček, který je pak donesl ke králi a královně.

Snadno si představíte, co tu bylo pak radosti!

A co se zatím dělo doma? Pantáta si denně naříkal, jak ho od práce bolí celé tělo ― a když přišla neděle, liboval si, že si trochu odpočine. A tu máma říkala:

„Inu, pantáto, scházejí nám tu pilné ruce Honzíčkovy, viď?“

62