Jirka vzal džbánek do ruky a pilně sháněl jahody po mlází. Mezitím slunce klonilo se již k západu. Jirka měl sotva čtvrtinu džbánku naplněnu a již na jahody skoro neviděl. Těšil se však tím, že stařec také sbírá a jemu pak do džbánku přidá.
Když ale přišel k místu, kde Krakonoše prve uzřel ― seznal, že se tento ani s místa nehnul a spí. Jirka si vzdychl: „Co teď? Již dojista více jahod nenasbírám. Co tomu řekne maminka?“
Tu Krakonoš otevřel oči a zvolal: „Nu, což ― Jirko, máš-li plný džbánek?“
„Ach ne, nemám, již na to sbírání nevidím!“
„A nehněváš se na mne, že jsem ti nepomohl?“
„Nehněvám se,“ řekl Jirka, „usnul jste, jakáž pomoc. Přivstanu si ráno a snad doplním džbánek, než maminka vstane.“
Jirka měl se k odchodu. Krakonoš povstal se země, ujal ho za ruku a řekl: „Tys dobrý hoch! Nechci abys proto, žes mi jahody dal, trpěl s maminkou hlad. Pojď, budem sbírat spolu. Abychom na jahody viděli, dáme si k nim světýlka!“
Sehnul se k zemi, nabral do hrsti písku a rozhodil ho kolem a hned zazářilo kolem na sta drobounkých světýlek. A kolik jahod, tolik světýlek tam bylo ― na každé jahůdce sedělo světýlko, jako čepička na hlavičce!
„Jemináčku!“ zvolal Jirka, „kdyby to tak maminka viděla, ta by měla radost! Jaká je to krása!“
Krakonoš se mile usmál a pohladil Jirku.
