zedraný dal se na útěk. Za sebou jen slyšel neustávající rachot a výšklebný smích ― ha ― ha ― ha!
Doma zatím pantáta s panímámou vzpomínali na Martina, jak se mu asi ve světě daří, jak daleko se dostal, co dělá a kdy se asi vrátí. ― Honza, jako obyčejně, ležel na lavici ― slyšel ― neslyšel ― kdož to ví!
Matka povídá: „A což, pantáto, jestli se našemu Martinovi ve světě tuze zalíbí a on se nebude chtít vrátit k nám?“
„Oho,“ podídá pantáta, „to by nešlo! Co bychom si počali s naší chalupou? Honza je na hospodářství hloupý, toho by každý ošidil, jemu bych nerad dal chalupu. Však on se Martin vrátí! Ať jen zatím užije světa; až se vrátí, přestanou mu procházky a toulky po světě!“
Matku zabolelo, že pantáta haní Honzu a povídá:
„Ale pantáto, vy všichni Honzíčkovi křivdíte, vždyť je to taková dobrá, poctivá duše a pracuje do úpadu a nikdy nenaříká. Co jen za Martina se napracuje ― ten, jak víš, do práce se nikdy nežene!“
„Jen si ho chval, mazlíčka,“ smál se pantáta, „jen se podívej, už zase leží za pecí! Což by nemohl, jako druzí hoši, trochu si zadovádět a vesele si poskočit? Ale ne, to raději za pecí se válí!“
„No,“ chlácholila matka pantátu, „však on Honzíček ví, co dělá! ― On má rád práci a když se utrmácí, nediv se, že mu pak odpočinek chutná. A je to dobrá duše! Jen se podívej, když koně vy-
54
