nošově, a tu vzpomněla si, že jí chůva často vypravovala o tom, že na skále roste zlatý keř a kdo si z něho ulomí prut, může jím otevřít skálu Krakonošovu a všecky poklady v ní ukryté může si prohlédnouti. I zachtělo se jí uzřít tu krásu. Vyběhla až na vrchol skály, utrhla si prut ze zlatého keře, švihla jím do skály a ta se jí otevřela. Když se nabažila krásného pohledu na poklady Krakonošovy, chtěla odtud odejít, ale skála byla zavřena! Tu přiběhli k ní trpaslíci a ptali se jí, má-li proutek, jímž se skála otevřela? Neměla ho, zahodila ho když do skály vstupovala ― a tu jí řekli, že zde musí zůstati! Trpaslíci jsou k ní hodni, starají se o ni, ale odtud pomoci jí nemohou!
A co tak princezna Honzovi líčila svůj smutný osud, zazněl stříbrný zvon, skála se otevřela a kde se vzal tu se vzal ― stál před nimi Krakonoš!
Dlouhé šedé vlasy a vousy splývaly mu až k pasu, na sobě měl plášť démanty spjatý. Trpaslíci se mu hluboce poklonili a jeden z nich šeptal Honzovi:
„To je náš pán, Krakonoš!“
Krakonošovy oči třpytili se jako hvězdy, upřel je pevně na Honzu a zvolal:
„Přistup blíže ― kdo jsi?“
„Jsem Honza,“ odpověděl tento.
„A co tu chceš?“
„Přišel jsem se podívat na tvé poklady, pane Krakonoši!“
„Jen podívat? Pověz upřímně, což nepřišel's proto, abys si zde nabral pokladů?“
60
