„Nu což,“ povídá Honza, „nenaříkejte, já vám je seženu!“
A hned se pustil za ovcemi na skálu. Všecky sehnal až na jednu. Stařeček je spočítal a povídá:
„Ještě jedna schází“ ― podíval se na skálu a hle, tam nejvýš na skále jeho milá ovečka stojí a žalostně bečí.
Honza ji též zahlédl a hned se rozběhl pro ni. Stařeček naň volal: „Honzíčku, až vystoupíš na vrchol skály, rozhlédni se kolem, uvidíš tam zlatý keř ― nezapomeň ulomit si z něho prut!“
Honza vyběhl bez obtíží do kopce, popadl ovečku do náručí a ohlížel se po keři. Hle, tam stál keř plný zlatých prutů ― jen se svítil! Honza nelenil, ulomil si prut ― ale jak se keře dotkl, zahřmělo, celá skála se zatřásla a ohnivý sloup vyšlehl z ní vysoko ― vysoko!
Honza v prvé chvíli se ulekl, ale prut nepustil, pevně ho sevřel v ruce, ovečku přitiskl k sobě a rychle hnal se dolů se skály.
Přinesl ovci stařečkovi a ten mu tuze děkoval. Pak dal mu tuto radu:
„Chceš-li vidět Krakonošovy poklady, obejdi skálu, udeř zlatým prutem třikrát o skálu a zavolej: Otevři se skálo Krakonošova! Ale dej pozor, abys prut nepustil z ruky, nebo až se skála zavře za tebou, bez prutu víc se ti neotevře ― a ty bys musil zůstat navždy uvnitř, jako ve vězení ―“
Vtom uzřel Honza krásného bělouše, který pobíhal bez pána kolem skály.
