„Ba že! Sám to teď nahlížím, že jsem tomu našemu chlapci křivdil! Martin jen zábavy shání, ale o práci se nestará!“
Jedné neděle, když pantáta odpočíval, vběhl Martin do světnice. „Honem, pojďte se podívat,“ volal, „po silnici jede nějaké panstvo! Kočár celý zlatý, k němu zapřažení čtyři bělouši, kočí na kozlíku, lokaj vzadu ― samé zlato! Panečku, to jede jistě nějaký princ!“
A než se pantáta zvedl, kočár zastavil před chalupou, a než se máma V sednici otočila, dveře se otevřely a do světnice vstoupil rytíř v sametovém kabátci, zlatem vyšívaném, po boku houpal se mu zlatý meč a s kloboučku vlála dlouhá pštrosí pera.
„Pozdrav vás Pánbůh,“ povídá princ.
„Pánbůh dej,“ děkuje pantáta a máma v rozpacích utírá zástěrou židli a nabízí jí hostu:
„My, pane, to máme jen tak po sprostu u nás!“
Ale pán si nesedl, přitočil se k mámě, chytil ji kolem krku a povídá:
„Ale, maminko má zlatá, což pak mne nepoznáváte?“
No, teď ho máma poznala ― s radostí i s pláčem volala: „Vždyť je to náš Honza!“ Líbala Honzíčka a nemohla se ani nabažit pohledu na něj.
Pantáta ho také obejmul a povídá: „Hlele, hlele, kdož by se byl nadál! Je to Honza, náš Honza, ale jaký pán se z něho stal!“
Martin se schovával, Honza však povídá:
„Nu, což, Martínku, ani mne nepřivítáš?“
