„Vyzývám tě k boji, obludná sani!“
Místo odpovědi ozval se ohlušující rachot a praskot, zároveň mocný plamen vyrazil z jeskyně a naplnil vzduch žárem vše spalujícím. Ale Jan se nelekl. Po druhé mocným hlasem vyzval saň k boji a očekával ji s cepem k ráně připraveným. A tu objevila se saň ― obluda dvouhlavá vyřítila se s řevem proti němu, z očí sršely jí blesky a z obou otevřených tlam sálal oheň.
Jan s odvahou pokročil vpřed, zatočil cepem nad hlavou a mocnou ranou srazil hlavu obludě.
Saň vrhla se zuřivě proti němu. Jan znovu se rozpřáhl, udeřil cepem a naráz rozpoltil ji druhou hlavu ― ― a již svíjela se přemožená saň u jeho nohou!
Oheň v jeskyni pohasl; Jan vešel rychle do jeskyně a zanedlouho již vyvedl odtud chvějící se princeznu Slávku.
Věru, pravdu měla babička, která krásu princezninu tolik velebila! Jan díval se na ni jako na zázrak boží ― tak krásná byla!
A když mu za vysvobození děkovala a na něj se usmála ― tu do jeho srdce vešla radost ― taková velká radost, že naplnila jeho srdce láskou k celému světu!
Princezna Slávka děkovala za vysvobození a zaplakala radostí. Jan ji těšil, že co nevidět bude doma u svého otce. Přehodil svůj plášť přes ramena chvějící se princezny a šel si pro svůj cep, který ležel nedaleko přemožené saně.
