„Ne, proto jsem nepřišel, neberu nikdy co mi nepatří!“
„Dobře,“ řekl Krakonoš, „a nebojíš se mne?“
„Nebojím,“ směle odpověděl Honza. „Proč bych se bál? Nic zlého jsem neudělal!“
V očích Krakonošových mile zasvitlo. Přívětivě se usmál, poklepal Honzovi na rameno a řekl:
„Věřím ti, milý hochu, že nelžeš, také vím, že máš dobré srdce. Líbíš se mi. Chci ti udělat radost. Vybeř si odtud co chceš ― to si pak smíš ssebou vzít. Pamatuj však, že jen jedno smíš si vzíti! Dobře si vše prohlédni a pak teprve vol co chceš! Trpaslíci, poraďte mu!“
Trpaslíci ochotně vodili Honzu od pokladu k pokladu. „Hle, tu hroudu zlata si vezmi, za ně koupíš celý zámek ― nebo tam ten zelený drahokam, či snad tento velký démat se ti líbí?“
„Ne, ne, to nechci,“ řekl Honza.
„Zdá se ti to málo? Vezmi si tyto kameny.“
„Ne, ne,“ vrtěl hlavou Honza, „ani ty nechci.“
„Nuže, tedy si vybeř sám co chceš,“ řekl Krakonoš.
Honza přistoupil k princezně Věře, vzal ji za ruku a přivedl ji ke Krakonošovi.
„Pane Krakonoši, dovol mi vzíti s sebou princeznu, nic jiného nechci!“
Krakonoš se podivil. „Jakže? Pak ale nesmíš odtud nic jiného si vzíti! Ty zlatem pohrdáš?“
„Nepohrdám zlatem,“ řekl Honza. „Tys však pravil, že jen jedno odtud smím si vzíti s sebou,
