Uživatel:Skim/Knihy/Ballady Göthovy
Znáš země ty, kde citron rozkvítá,
v tmách loubí zlatá oranž prosvítá,
kde od blankytu vánek jemný dchne,
kde myrta klidná, vzhůru laur se pne,
znáš země ty?
Tam k nim! tam k nim
brát s tebou se, ó, milenče můj, sním.
Ten dům-li znáš? Tam sloupy nesou krov,
síň leskne se a z komnat třpytí kov,
a sochy z mramoru zří na mne kol:
ký, ubohá ty, učiněn ti bol?
Znáš síně ty?
Tam k nim! tam k nim
brát s tebou se, ó, ty můj chranče, sním.
Ten vrch-li znáš a stezku oblačnou?
Tu soumar si svou cestu hledá mhou;
a v slujích dlí ten draků starý rod;
tu skály pád a přes ni vřava vod.
Znáš hory ty?
Tam k nim! tam k nim
jest naše pouť! můj otče, pojď, kam sním!
 |  | |
Co slyším venku před branou,
co na mostě tam zníti?
Ó, nechte zpěv ten dvoranou
nám v ucho hlaholiti.
Tak pravil král a páže spěl;
hoch vrátil se a král zas děl:
Ať puštěn sem mi starec!
Vám pozdrav, páni, buď i čest,
vám pozdrav, krásné dámy!
Jak hvězdnaté to nebe jest!
jich jména komu známy?
Zde v síni plné skvostu kras
se zavři, oko; není čas,
se kochat v udivení.
A pěvec oči uzavřel
a sáhl mocně v strunu;
tu rytíř statně před se zřel,
a krásavice k lůnu.
Jsa písní těšen, velel král,
chtě poctít jej, že takto hrál,
sem zlatý řetěz přinést.
Mně zlatý řetěz nedaruj,
nechť rytíř jím se blýští,
jenž vznesa smělý pohled svůj
jím kopí vrahů tříští.
Dej kancléři ten řetěz již,
ať také tuto zlatou tíž
dle břemen jiných nosí.
Jak ptáče zpívám pějící,
jež v haluzích má skrejši;
jeť píseň z hrdla spějící
mzdou pro mne nejhojnější;
však, smím-li, prosím za to jen:
nechť zlatý pohár přinešen
mně vína nejlepšího.
On vznes jej k ústům, vypil jej:
Ó, moku blahodatný!
Ó, blaze dům se šťastný měj,
kde to jen dárek špatný!
Mne v mysli mějte, vám-li vznik,
tak vroucí bohu čiňte dík,
jak já vám za ten nápoj.
| | |
Ballada
o vyhnaném a vrátivším se hraběti.
Nuž sem, ó, ty dobrý! ty starče vstup k nám!
Zde dole v té síni, zde s námi jsi sám,
my zavřeme bránu v tu chvíli.
Máť naše se modlí a tatínek nám
v háj odešel, vlky kde střílí.
Ó, zpívej nám pohádku, zpívej ji zas,
až dovedu s bratrem ji pěti;
my čekali na pěvce po dlouhý čas, —
tak rády to slyší ty děti.
Noc strašlivá kolem a nepřátel tlum,
kdy opouští dávný a nádherný dům,
své poklady zakopal sobě.
Ven hrabě teď spěchá skrz branku a šum,
co v náruč as vine v té době?
Co rychle tak ukrývá pod pláštěm jen?
S čím rychle tak do dálky letí?
To dceruška jest, a tu dítě jal sen —
tak rády to slyší ty děti.
Pak šeří se ráno, tak širý ten svět,
byt v údolích, v lesích je uchystán hned,
chleb pěvci dán ve vísce prosté.
Tak chodí a žebře on[red 1] přemnoho let,
vous delší a delší mu roste;
však roste i na ruce dítě mu výš,
jak štěstím by bylo mu spěti,
plášť před větrem, před deštěm dává mu skrýš —
tak rády to slyší ty děti.
A dále ubíhala léta a dál,
plášť vyrudal zvolna a děrav se stal,
on dél by ji nemohl krýti.
Ji vida jest otec tak šťasten co král!
div snáší tu radosť, již cítí;
v ní vznešenosť pojí se s výborem krás,
jeť ze kmene zdravého snětí,
jak bohatým otec jí drahý jest zas! —
tak rády to slyší ty děti.
Tu jede kdys knížecí rytíř jim vstříc,
i vztáhla jest pro dárek ruku svou sic,
on almužnu nechce jí dáti.
On uchopil ručku a nepustil víc:
Jak živ tě jsem! tu chci svou zváti!
Kdy, jaký to poklad, dí starec mu, zvíš,
tu kněžnou ji učinit lze ti;
buď snoubena s tebou zde na drnu již —
tak rády to slyší ty děti.
Kněz záhy jim v svatyni žehnání dal,
a ráda i nerada beře se v dál,
vždyť s otcem jí zůstati chce se.
Zas v kříž a kráž starec se blouditi jal,
on žalosti s radostí nese.
Tak myslil jsem po léta dceru si svou
a vnoučky, k nim nemoha spěti;
však ve dne i v noci mnou žehnáni jsou: —
tak rády to slyší ty děti.
On žehná pak dětem, tu na vrata hřmot,
hle, otec tu jest! A ven skočili vhod,
však neukryt starec je slabý. —
Proč, bloude ty, žebráku, lákáš můj rod!
Již chopte jej železní drábi!
Jej v nejhlubší vlecte i vrhněte věž!
Máť, v dáli jak hluky k ní letí,
již spěchá a prosí a lichotí též —
tak rády to slyší ty děti.
A drábové, sotva že ctného se tknou,
vždyť matka i děti se prositi jmou,
vztek hrdý ten kníže jen v duši
své tají, jej prosby ty horoucí štvou,
až konečně mlčení ruší:
Ó, plémě ty podlé! Ty's žebrácký brak,
jímž knížecí lesk musí rzeti!
Vy zkázu mi nesete! Dobře mi tak —
tak nerady slyší to děti.
Tu stojí, hle! se hledem vznešeným kmet,
a železní drábi kol stoupají zpět,
vztek vzrůstá i zuření jeho.
Již dlouho můj manželský ráj mnou byl klet,
to květy a plody teď z něho!
Vždy přeno a právem se popírá též,
že šlechtu můž' vštípit kdo změti;
mně žebračka žebráckou zplodila spřež —
tak nerady slyší to děti.
Vás přes ten-li otec a choť vyhnal práh
a na svaté svazky-li odvážně sáh,
tož k předkovi pojďte a otci!
Ten žebrák můž', třeba byl šediv a nah,
vás skvělou vést dráhou svou mocí.
Ten hrad, ten jest můj! Ty lupič jsi sám,
rod tvůj mne v dál donutil spěti;
však výborné pečetě k důkazu mám! —
tak rády to slyší ty děti.
Král pravý se z vyhnanství vrací v ten čas,
svým věrným, co vzato jim, udílí zas,
snít s pokladů pečeť chci já sám —
tak s veselým hledem kmet pozvedl hlas —
vám zákony mírné já hlásám.
Již zotav se, synu! Vše skončí se vhod,
hvězd spojení blahé to větí,
hle! kněžna ti zplodila knížecí rod —
tak rády to slyší ty děti.
| | |
Fialka v louce rozvitá,
a sehnutá i ukrytá;
to fialka tak milá.
Tu pastýřka se vzala kdes,
krok měla lehký, v mysli ples,
i šla, i šla,
šla loukou zpívajíc.
Fialka myslí: Ó, kéž jsem
já nejkrásnějším kvítečkem,
ach, na malou jen chvílku,
by vybrala mne mílka z všech
a utlačila na ňadrech!
Ach jen, ach jen,
jen na čtvrt hodinky!
Však, ach! tu děvče spěchalo
a na fialku nedbalo;
a šláplo na fialku.
Ta klesla mrouc a plesala:
A mru-li, jí jsem skonala,
jen jí, jen jí
to u nohou jí přec.
| | |
V noc pozdní čí klus tmou větrem zlým?
Aj, to tě otec je s děckem svým;
on drží hocha ve loktech svých,
jej chová jistě, jej hřeje v nich.
Co skryl jsi úzkostně, synu můj líc? —
Hle, otče, král duchů, nezříš nic?
To s chvostem, s korunou král je duch! —
Ba mhy to jen, můj synu, pruh. —
„Chtěj se mnou se, mé dítě, brát!
„Což hezké s tebou hry budu hrát;
„je krásných květin u břehu dav,
„moje máti mnohý zlatý má háv.“
Můj otče, můj otče, a neslyšíš snad,
král duchů tiše co slibuje dát? —
Buď klidný, zůstaň klidný, jsem jist,
to v suchém listí větru je svist.
„Chceš, hezký hochu, ty se mnou jít?
„Moje dcery tě budou v péči mít;
„moje dcery noční vždy zahájí rej,
„jim uhýčkat, utančit, upět se dej.“ —
Můj otče, můj otče, a nevidíš tam
teď dcery královy v zátemní sám? —
Ó, věř, ó, věř mi, synu můj, zřít
to starých jen vrb je šedavý svit.
„Tě miluju, jat krásnou jsem postavou tvou;
„a svolným-li nejsi, pak sílu ciť mou.“ —
Můj otče, můj otče, a nyní mne jal!
Ba, ublížil už mi duchů král! —
Jest hrůza otci, on rozjel se v trysk,
on v loktech dítě své kvílící tisk,
v dvůr s trudem s těží dorazil on;
leč v jeho loktech už hoch vzal skon.
| | |
Hráz trhá se i ječí stráň,
a vlny pláknou a hučí pláň.
„Já vodou tě, matko má[red 2], chci nést,
jest dosud jen mělká, brod dobrý jest.“
„Též na nás, jež jsme v tísni, zři,
to podruhu, ubohé děti tři!
Tu slabou ženu! … Ty odcházíš!" —
A matku odnáší vodou již.
„Tam k pahorku spaste se! počkejte tam;
hned vrátím se nazpět, všem pomoc je nám.
Jeť k pahorku sucho, dva kroky tam jsou;
však vemte mi s sebou též kozu mou!“
Hráz rozpouští se, ječí stráň,
a vlny rejou a hučí pláň.
Již matku na jistý staví břeh;
hned Johanka do proudu opět má spěch.
„ Ó, kam? ó, kam? proud šíře jde;
a vody jest plno tam i zde.
Tak odvážně, v hloubku troufáš jít!“
„Já žádám a musím je zachránit!“
Hráz mizí, vlna už ječí v stráň,
ba to mořská vlna, co hučí v pláň.
Tam Johanka kráčí stezkou svou,
ji neztrácí, kol nechť vlny se dmou,
již vršku a sousedce na blízku;
než té a dětem to bez zisku!
Hráz sklesla, mořem hučí pláň,
kol vršku ječí to, sápe se naň.
Tu zeje a víří jícen vod
a strhuje ženu i s dětmi v spod;
roh kozy chytilo jedno z těch,
tak společná byla jest zhouba všech!
Však Johanka ještě stojí tu v jev:
kdo zachrání mladou tu, šlechetnou krev!
A Johanku ještě zřít hvězdu jak tmou;
však záletci všichni teď daleko jsou.
Kol ní vod spousty kryjí zem,
než loďka nepluje žádná sem.
Jen jednou ještě ku nebi hled,
pak jata jest v lichotných proudů střed.
Ni hráz, ni pláň! jen tu a tam
strom, nebo věž značí vísku, chrám.
Jsou vodami pokryty pláně i les;
však Johančin obraz se nad vody vznes. —
Už klesá voda, už jeví se zem,
jeť ku slzám Johančin osud všem. —
A kdo o tom povídat nechce a pět,
nechť o toho nestará nikdy se svět!
| | |
Šum vody zněl, proud vody vřel,
k ní rybák sobě sed,
k své udici pln klidu zřel,
až po srdce jak led.
Co sedí tak, co číhá tak,
proud dělen rostoucí;
z vln hnutých šumí přede zrak
mu žena vlhnoucí.
Ta pěla mu, ta děla mu:
Proč lákáš ten můj rod
svým lidským vtipem, lidskou lstí
v žár smrtný vzhůru z vod?
Ach, kdybys ty, jak rybce je
tak blaze na dně, znal,
v hloub sstoupil bys tak jak jsi zde
a teprv zdráv se stal.
Zda neokřívá slunce zář,
zda měsíc ve moři?
Zda vlnodchnoucí jich se tvář
zpět krašší nenoří?
Hloub nebe nevábí tě nic,
ten modra vlhký jas?
zda neláká tě vlastní líc
sem v rosu věčnou zas?
Šum vody zněl, proud vody vřel,
již nohu pohroužil,
hoch jak by milku kynout zřel,
se v srdci roztoužil.
Ta děla mu, ta pěla mu;
tu byl již zahuben:
z pol táhla tam, z pol klesl sám
a nebyl více zřen.
| | |
Byl král tě v daleké Thule,
jsa věrný v hrob až spěl,
jenž z mroucí milky vůle
zlatou číši obdržel.
Tu výše choval všeho,
ji prázdnil v každý kvas;
i vlhly oči jeho,
kdy pil z ní zas a zas.
A když měl umírati,
v své říši tu města sčet,
vše dědicům chtěl přáti,
jen číši zadržet.
Sed při královském hodu
a rytíř kolkolem,
to v slavné síni rodu
tam v zámku nad mořem.
Pil starý piják v výši
poslední žití žár
a vrh tu svatou číši
tam dolů ve vln svár.
On zřel ji padat, píti,
se krýti v moře říš.
Tu oči jaly se tmíti
a nepil ni krůpěj již.
| | |
Překrásné kvítko.
Píseň zajatého hraběte.
Hrabě.
Já divukrásné kvítko znám
a jsem po něm roztoužený;
rád vyšel hledati bych je sám,
avšak jsem uvězněný.
Mně boly nejsou malé jen;
neb když jsem chodil svoboden,
tu míval jsem je blízko.
Z těch zámků strmých kolkolem
mé oči těkávají,
ač na vysoké věži jsem,
je hledy nejímají.
Kdo před můj by je přines zrak,
nechť rob, nechť rytířský má znak,
on mým by zůstal druhem.
Tvůj, krásně kvetouc, slyším hlas
zde pod tou tvojí mříží.
Mne, růži to, myslíš jistě as,
ó, rytíři, jejž víži!
Jest vznešená ta mysl tvá,
i vládne květin králová
též jistě ve tvém srdci.
Tvůj nach ten všelikou měj čest
v zeleném svrchním šatě;
a proto dívkou žádán jest,
co šperk i klenoty v zlatě.
Tvář krásná krašší vínkem je tvým:
avšak ty nejsi kvítkem tím,
jež mnou jest v tichosti ctěno.
Ty růže hrdě vždy se pneš
a toužíš k výši stále;
však bude milá milka též
mít lilie zdobu k chvále.
Kdo srdce v věrných prsou má
a čistým jest, tak jako já,
ten nejvýš si mne váží.
Já cudný, čistý sice jsem,
a prost jsem mrzkých hříchů;
však musím být zde zajatcem,
se soužit v pustém tichu.
Tys' obrazem mi krásným sic,
v němž cudné panny vidím líc:
však vímtě o milejším.
Já, karafiát, jsem to snad
zde strážce[red 3] na zahradě,
jakž jinak s takou péčí dbát
chtěl starec o mne v sadě?
Kol krásných listů tíseň mám,
co žiju vůni vysílám
a tisíceré květy.
Já karafiátem nezhrdám,
ples zahradník jím mívá:
hned na světlo jej staví sám,
hned před sluncem jej skrývá;
však co oblaží hraběte,
to nádherně tak nekvete:
je květinka to tichá.
Jsem sehnuta a schována
a neznám mluvit k uším,
že příležitost podána,
však mlčení své ruším.
Kdy o mně, chudáku, snad sníš,
jak bolí mne, že nemohu v výš
ti veškerou vůni vyslat.
Rád fialinku dobrou mám,
vždyť jest tak skrovné kvítí
a překrásně voní; víc však ždám
pro trpký bol svůj míti.
Již musím vám to říci všem:
zde na skalisku vyprahlém
mou milku nelze najít.
Tam dole, potoka kde břeh,
tam věrná žena chodí
a tiše vzdychá mnohý vzdech,
až čas mne vysvobodí.
Kdy utrhne tam modrý květ
a „nezapomeň!“ šeptne ret,
tu cítím já to v dáli.
Ba v dáli věru cítit tu moc,
když dva se rádi mají;
a proto žaláře mne noc
až dosud živého tají.
A srdce-li div nepukne
jen zvolám: „Nezapomeň mne!“
tu zase v život se vracím.
| | |
Jako ženich jsa pln štěstí
rytíř Kurt si na kůň sed;
ku svatbě on má jej nésti
na hrad milky vzácné hned:
Tu kde pusté, strmé skály
se sokem se zočili;
nemluvili, neváhali,
kvapně k činu kročili.
Dlouho půtka kolísá se,
Kurt až konečně co pán
dále z místa ubírá se,
vítězně a zmalován.
Co však brzo opět zhlíží
míhati se houštinou!
S kojencem se tamo plíží,
milka tiše lesinou.
A ta zve jej do zeleni:
Pane, ne tak o překot!
Nic-li pro své potěšení,
nemáte nic pro svůj plod? —
Tu již sladkým ohněm plana,
nežádá si dalších cest,
poznávať pak, že jak panna,
milostnou teď matka jest.
Však již trouby sluhů zvučí,
myslí zase k nevěstě;
pouť a trhy všudy hlučí
kudy jede po cestě,
po dárku se v boudách pídí
pro přízeň a pro lásku;
ale, ach! tu přijdou židi
s listem starých závazků.
Soud teď zase přetrh z krátka
rytířův ten rychlý jech.
Čertová to věru krátka!
Rekovný to žití běh!
Mám dnes váhat nekonečně?
Rozpaky to velké dost.
Soků, žen a dluhů věčně
nemůž, ach, být rytíř prost.
| | |
Pět milo a povídat o pánu nám,
jenž druhdy zde domoval v zámku,
kde u vnuka jeho jsou hody dnes vám,
to na sňatku slavného známku.
Nuž onen se ve svaté výpravě kdes
to zmužilým vítězstvím ku slávě vznes,
a doma kdy napotom se oře slez,
svůj hrádek zřel na hoře státi;
však statek i sluzi rozváti.
Tak byl bysi hrabátko doma už zas,
však domácnost nalézáš hůře!
Viz, oknem se deře, jak bral by jej ďas,
pan větrovský síněmi zuře.
Co v podzimní noci té činiti jest?
Vždyť mnohou a horší jsem musel už snést,
a všecko as vyrovná dne zase zvěst.
Tož spěšně jen v měsíčném svitu
již v postel, již v slámu, již spi tu!
A v žádoucím spánku kdy spočíval on,
tu pod lůžkem něco mu rylo.
Zda myš to? — Zde věru je marný jí shon!
Ba, kde by tu drobečku bylo!
Však viz! tu zde mužíček maličký stál,
to trpaslík zdobný, a kahan mu plál,
co řečník se tvářil, i váhu si dal,
blíž u nohou hraběti mdlému,
jenž nespí-li, spát se chce jemu.
Zde plesy jsme slavili, v dáli kdys dlel,
a prázdné my komnaty měli,
že každý z nás vzdáleným tebe být mněl,
dnes hodovat zase jsme chtěli.
A jest-li bys' svolil a nejal tě děs,
hod hlučný by trpaslík vystrojil dnes,
a ku poctě bohaté nevěsty ples.
A hrabě dí, hově si v spaní:
Jen užijte místa dle přání!
Tu jezdců tré blíží se, jede už v zor,
již pod samou postelí stáli;
pak sleduje pějící, znějící sbor,
v něm každičký pitvorný, malý;
a za vozem vůz zase s nářadím vším,
že sluch ti a zrak je až omámen tím,
že král jen se rovnati skvostem můž svým;
a naposled ve voze zlatém
tu nevěsta, svatebci s chvatem.
Tak běhá to všecko teď tryskotem vám
a místečko volí si v síni;
tu k točení, k křepčení, k rejdění, k hrám
druh družku si vybírá nyní.
Tu píská a výská to, zvonku zní hlas,
tu kotoučí, šoupá a šustí to zas,
tu štěbotá, šepotá, sviští to v jas;
tam hrabátko žasnoucí zírá,
mníc, mysl že horečka svírá.
A šramoty, rachoty, klepoty kot
zní lavic a židlic a stolů,
tu tlačí se každičký v slavnostní hod,
by s družkou se občerstvil spolu;
a jelítka, uzené nesou sem již,
a pečeně, ryby a ptáky tu zříš;
a kolkolem koluje perlící číš;
tak dlouho to jásá a hasá,
pak zpívajíc mizí ta chasa.
A máme-li dospěti, jak bylo dál,
nechť hluky a zvuky se ztiší.
Neb děj, co se v malém tam v komnatě dál,
on ve velkém prožil a bližší.
A trouby a znějící, pějící zvuk,
a vozy a jezdci, a svatební hluk,
kol honí a kloní se veselý pluk,
vše šťastným a jasným jen zdá se.
Tak dálo a děje se zase.
| | |
Chudý sáčkem, srdcem choře,
vlekl dlouhé dny jsem svoje.
Chudoba všech větší zlo je,
bohatství vrch statkům všem!
Abych skončil svoje hoře,
šel jsem poklad vydobyti.
Moji duši máš kdys míti!
Vlastní krví napsal jsem.
Kruh kol kruhu ved jsem sobě,
divné plameny pak spolu,
kost i kořen složil v kolu:
dovršena kouzel moc.
Učeném pak po spůsobě
k pokladu jsem hrabat jal se
v místě, kde prý nalézal se:
černá, bouřná byla noc.
Z dáli zřel jsem světlo pláti,
jako hvězdu na výsosti,
z nejzazší až vzdálenosti,
právě bylo dvanáct kdes.
Nebylo tu příprav dbáti;
jasněj’ bylo z nenadání
od koflíku plna plání,
který hoch sem krásný nes.
Třpytit jsem z pod věnce z kvítí
milostné zřel oči dvoje;
božským leskem od nápoje
ozářen jsa vstoupil v kruh.
Vlídně velel mně pak píti;
a já myslel: v hochu jarém
s tímto krásným, jasným darem,
věru skryt zlý není duch.
Čistého pij žití sílu!
Pochopíš pak poučení,
nepřijdeš pln uděšení
zaklínati nikdy sem.
V marném zde už ustaň dílu!
Ve dne práci, večer krátky!
Trpké týdny, slavné svátky!
čárným buď ti říkadlem.
| | |
Vás všude známý zpěvák vítá,
jenž po svých cestách krysy chytá,
a jehož této perli měst
též jistě zvláště třeba jest.
A nechť tu krys je sebe více,
a třeba s nimi kolčavice:
já město vaše zbavím všech,
pryč odtud musí dát se v jech.
Vás veselý pak zpěvák vítá,
jenž také někdy děti chytá,
nechť sebe více bujny jsou,
mé pohádky je přemohou.
A třebas chlapci vzdorovali,
a děvčátka se upejpaly,
jak počnou moje struny znít,
již musí všechno za mnou jít.
Vás obratný pak zpěvák vítá,
jenž, dá-li se, též dívky chytá;
jenž nebyl ještě v městě snad
by mnohé hlavu nepomat.
A nechť jsou plaché krásotinky,
a nechť si ženy křehotinky,
přec teskno láskou bývá všem
vždy při strunách a zpěvu mém.
| | |
Když jsem klidně předla kdys,
nepozvedši líci,
hezký, mladý stoupil kýs
muž mi ku přeslici.
Chválil, co moh’ chválit jen,
můž to uškoditi?
vlasy moje jako len
i tu stejnosť nití.
Při tom bral jej ale ďas,
až se chyba stala,
nit mi přetrh’, dlouhý čas
již jsem zachovala.
Převážen byl přízí tou,
mnohý ještě kámen,
ale, ach, už navždy s mou
chloubou bylo amen.
Ku tkalci kdy s ní šla jsem,
hnutí čehos cítím,
a to srdce v těle mém
nepuklo div bitím.
Nyní v parném slunečku,
co jsem předla bílím,
k nejbližšímu rybníčku
s těží jen se chýlím.
Co jsem ve komůrce tam
pěkně tiše předla,
teď — zda divno jest to vám? —
slunka záře shledla.
| | |
Aj, z koho že mám je, to neřeknu vám,
to dítě pod srdcem. —
Fi! plivnete: té nevěstky! —
Přec poctiva jen jsem.
S kým oddala jsem se, to neřeknu vám.
Ctný hoch můj milený,
on na hrdle ze zlata řetěz má,
má klobouk slaměný.
A má-li úškleb, posměch být,
nechť sama úškleb mám.
Já jeho znám a on zná mne,
ví o tom bůh též sám.
Vy, pane právní, faráři,
ó, dejte mi pokoj v mé haně!
To dítě mé a bude mé,
vždyť vy mně nic nedáte na ně.
| | |
Panoš a mlynářka.
Panoš.
Aj, kam? aj, kam?
krásná mlynářko tam,
jak sluješ?
Lízi.
Aj, kam pak? aj, kam,
s hráběmi to pospícháš?
Na lán otcův až,
k louce podle břízy.
A sama jdeš snad?
Má seno se brát,
to zde hrábě dí tobě;
vedle louky jest sad,
tam tě už počaly hrušky zrát,
ty sčesám sobě.
A tiché-li loubí v zahradě tvé?
Ba, my jich tam dvé
v dvou rozích máme.
Já najdu tě zas,
v parný polední čas,
pak se tam uschováme.
Viď že, v tu útulnou zelenou chýš —
Tím klevet jen vzejde.
V náruč kde moji pospíšíš?
To nejde!
Kdo švarnou mlynářku líbá, ten
i hned lidem jest prozrazen.
Musela bych litovat
tmavý šat
váš zabíliti.
Hodíť k svému se zas jen svůj!
Tak smýšlíc chci žíti i mříti.
Mně nejmilejší stárek můj,
nic nemůž mu zkaženo býti.
| | |
Mládenec.
Kam, potůčku, ty cestu máš
tak čile?
Ty s lehkou myslí ubíháš
v hloub píle.
Co v údolí tam nalézt mníš?
Tož poslyš přec a promluv již!
Ó, jinochu, já potokem
byl pouze;
teď jali mne, bych úprkem
v té strouze
tam k tomu mlýnu dolů spěl,
a spád a vody dost vždy měl.
Ty spěcháš s myslí poklidnou
tam k mlýnu,
a nevíš, kterak touhou svou
tu hynu.
Zda mlynářka ta plná vnad
zří přívětivě v tebe snad?
Otvírá okno, ranní zář
kdy svítí,
a přichází svou milou tvář
si mýti.
Tu plná, bílá ňadra zřím,
že horkem div se nevařím.
Když ve vodě též lásky cit
můž vzjíti,
jak ten, kdo z krve, z masa, klid
můž míti?
Kdo jednou na ni vrhl hled,
již stále za ní musí spět.
Pak v kola vrhám ve chvatu
se, huče,
a roztočit jim lopatu
znám ruče.
Co jest to hezké děvče tam,
i já též lepší sílu mám.
Bol chudáku-lis nepoznal,
jak jiní?
Kdy s úsměvem dí v žertu: dál
spěj nyní!
Snad zadržel by tebe zpět
jen jeden její sladký hled?
Tak těžce, těžce zarmoucen
dál plynu:
pryč lučinami, zvolna jen
se vinu;
a kdybych mohl, jak bych chtěl,
hned na zpátek bych zase spěl.
Již jdu, ty druhu, milostné
mé strasti;
kdys zabubláš snad podle mne
k mé slasti;
jdi, bys jí říc’ a říkat moh,
co želá, doufá tiše hoch.
| | |
Aj, odkud časně přítel běží,
kdy na východě sotva svit?
On v lesní kapli asi s těží
v té zimě byl se pomodlit.
Vstříc utuhlý mu potok zeje;
zda dobrovolně bos tu jde?
Proč ranní modlitbu svou kleje
v ty posněžené vrchy zde?
Ach, ovšem! Spěje ze postele,
kde jinou hledal kratochvil;
kdy plášť by neměl na svém těle,
s jak hroznou by tu hanbou byl!
Jej ošidil ten šibal katů
a raneček mu také stáh;
jest chudák, přítel beze šatů
a skoro jako Adam nah.
Proč plížil se též spády těmi,
by jablátek dvé krásných sčís’,
jež za mlýnskými ovšem zděmi,
jak v ráji byly krásné kdys.
Těch žertů jindy nechá hezky,
on rychle z domu utíkal
a hlasité i trpké stesky
pak z náhla venku vést se jal.
„Jí v oku, ohnivě jež hrálo,
mnou odlesk zrady nebyl zřen;
že se mnou plesá, se mně zdálo,
čin zatím černý snula jen!
Zda v náručí jsem moh’ jí sníti,
že v prsou jejích úkladnost?
I přikázala mílku dlíti,
a on nám příznivý byl dost.
„Se v mojí lásce pokochati!
V noci, jíž konce nebylo!
a teprv matku zavolati,
teď, kdy se k ránu chýlilo!
Tu příbuzní, as tucet, spěli
sem, pravý lidský proud to byl;
tu přišli ujci, tety zřely,
tu bratr, strýc se objevil.
To byly hluky, byly vzteky!
zdálť každý zvířetem se být.
I chtěli se strašnými jeky
té dívky vínek na mně mít. —
Proč jako zběsilé vše řítí
se na hocha, jenž nevinen?
Neb poklad taký vydobyti
můž hbitějším se zdařit jen.
Ba nezná mílek váhat líně,
znáť hru svou záhy sledovat!
On nenechává věru v mlýně
si kvítka šestnáct roků stát.
Teď vzaly jsou mně uzlík, šaty
a chtěli také plášť mi vzít.
Jak v takém množství hmyz ten klatý
se v těsném domku mohl skrýt!
Tu kleje jsem se skokem zvedl,
zře, že se prodrat snadná věc.
Já bídnici jsem ještě shledl
a dosud byla krásnou přec.
Mým hněvům všichni ustoupili;
slov divokých tu padlo dost,
a s hromovým jsem hlasem v chvíli
z těch doupat koncem vyváz prost.
Hoch má se před děvčátky venku
tak jako v městě v útěk dát.
Aj, nechte přece milostenku
si služebníky vysvlékat!
Však jsteli také vycvičeny,
a neznáte-li něžnost žen,
nechť milence vám třeba změny,
přec nikdy nebuď prozrazen.“
Tak zpívá sobě v zimním čase,
kdy travičky bys nespatřil.
Však jeho ráně směju já se,
neb on ji v skutku zasloužil.
To každý zkus, kdo v záři denní,
by dívku drze podváděl,
a v noci v smělém odvážení
lézt k mílkovu pak mlýnu chtěl.
| | |
Jinoch.
Pryč, čarodějko smědá, spěš!
pryč z čistého mého jen domu,
bych po slovu tě nechyt též
snad k tomu!
Co pěješ lži tu s drzostí
o dívčí lásce, věrnosti?
Kdo chtěl by báj tu slyšet!
Můj zpěv o dívčí lítosti
a dlouhém, vroucím snění;
neb lehká mysl s věrností
se mění.
Již nebojí matčiných hrozeb se nic,
již nebojí bratrovy pěstě se víc
jak nenávisti milce.
Pěj o zradě mi, zištnosti jen,
a o vraždě, loupeži všude;
čin klamný každý uvěřen
ti bude.
A když dělívá kořist, statek, šat,
hůř než vy, cigáni, činí snad,
to zvyklé jsou mi už věci.
Ach, běda! běda! co činila jsem!
Co naslouchat platno k slasti!
Jej slyším k svojí komůrce sem
se krásti.
Tu ozvala se mi srdce moc:
Kéž milostnou nebyla bych noc
své matce prozradila!
Žel! já též jednou jsem vstoupil tam
se tiše, sveden, krada:
Ach! cukroušku, jen nech mne k vám,
to ráda!
Však hned se strhl lomoz, křik;
dav příbuzných šílený mžikem sem vnik.
Krev dosavad kypí mně v těle.
Když vrátí se ona hodina, jak
tu tichý bol mi nésti!
Já zmařila blízké a jediné tak
si štěstí.
Já příliš mladá jsem byla v ten čas!
Můj bratr dosti byl bídný zas,
tak špatně by na milém jednal.
V dům černá žena pak vstoupila,
kde pramen vřel ve dvoře krásně;
tam prudce si oči vymyla,
a jasně
skví oko a tvář se, bělajíc
se kráčí krásná mlynářka vstříc
nyní hochu, jenž diví se, hněvá.
Mne neleká věru tvá hněvivá, líc,
ty sladký, krásný a milý!
ni rány i body nožem nic;
v tu chvíli
jen bol a lásku tobě dím,
a klesajíc teď k nohoum tvým,
zde žít chci, nebo též mříti.
Ó, lásko, pověz, tak hluboko cit
jak tvůj se v srdce schová?
Kdo vzbudil jej, když dřímal skryt
teď znova?
Ach, láska věru, že věčná jest!
Ni zrada nemůž, mrzká ni lest
jí božský život vzíti.
Mne miluješ-li ještě tak,
jak tebou přisaháno,
nic ztraceno nám není pak,
nic bráno.
Již přijmi tu ženu drahou, dím,
to s mladým tělem, netknutým
Vše nyní tobě to patří.
Nechť slunce teď stoupá a zachází!
Nechť hvězdy září a tmí se!
Mně lásky hvězda juž vychází
a skví se.
Ten pramének pokud se temení,
tak dlouho se mysl nám nezmění,
když na srdci jednoho druhý.
| | |
On.
Pachtýřko, ty, nevídané krásy,
můžeš-li pod touto lípou stinnou,
údy mé kde krátce odpočinou,
občerstvit mne v hladu, v žízni asi?
Chceš-li chodče, zde se, občerstviti,
smetanu tu, chleba, zralé plody,
přírodou to uchystané hody,
můžeš hojně u pramene míti.
Jest mi přec, jak musel bych tě znáti,
pamatovat, sladkých chvil co zdobu!
Často připadl jsem na podobu;
ale tuto musím divem zváti.
Bez zázraku na cestách ti kyne
často podiv, vysvětlit jenž dá se.
Ano, rusá hnědé podobá se;
jedna vábí právě jako jiné.
Věru, není poprvé to nyní,
co mne postava ta okouzlila!
Tenkrát sluncem všechněch sluncí byla
ve slavnostně ozdobené síni.
Těší-li tě, možno dál by předl
mnou ten žert se, jak by skutkem býval:
s beder hedbáv nachový jí splýval
tenkráte, kdys poprvé ji shledl.
Není možná, to že's vymyslila!
Duchové-li ti to vyjevili?
O tom šperku nic ti nesdělili,
o perlích, jež hledem zahanbila?
Toto jedno jsem se dověděla:
že ta kráska, stydliva, se znáti,
v naději zas tebe uhlídati,
mnohé zámky vzdušné vystavěla.
Vždyť mne světem všecky větry štvaly!
Cti a zlata chtěl jsem dostihnouti!
Blaze mi, když na konci své pouti
nalézám ten obraz dokonalý!
Ne jen obraz, před tebou tu stojí
vskutku dcera předků vytištěných;
nyní v nájmu statků opuštěných
Helena se blaze s bratrem pojí.
Ale kterak krásné luhy tyto
vlastník může omíjeti asi?
žírná pole, šíré lučin pásy,
mocné zdroje, jemné ponebí to.
Aj, vždyť do světa prch’, dalekého.
My jsme s bratrem mnoho vyzískali;
jest-li zemřel, jak se praví, v dáli,
chceme koupit pozůstalost jeho.
Ovšem, na prodej jest, krásko moje!
Od vlastníka podmínka mi zjevná;
ale cena není nijak levná;
Helenou zve slední slovo svoje.
Nemohlo nás štěstí spojit úže!
Musila se láska tudy dáti?
Zřím však bratra ctného sem se bráti;
když to zví, co asi mínit může?
| | |
Aj, královna stojí síně střed,
tu přemnohých světel je plání;
i praví páži: „Ty doběhneš hned
a přineseš sáček mi k hraní.
Jej ležeti tam
kraj stolu kdes mám.“
Hoch na rozkaz hbitě tak pílí,
že konec je zámku v tu chvíli.
A podle královny pije v ten čas,
hle, šerbet nejkrašší z paní.
Tu rozbil se koflík jí před ústy v ráz,
že hrůza je dívat se na ni.
Stud, rozpak v ní vzňat!
Jest pokažen šat!
Tak hbitě letí a pílí,
až na konec zámku v tu chvíli.
Hoch, nazpátek právě dal se v hon
a naproti krásence v bolu,
to nevěděl žádný, však ona i on
se měli rádi spolu;
Ó, štěstí a ples,
lós přízniv je dnes!
Tu na prsa sobě hned spěli
a líbali, tiskli jak chtěli.
Přec konečně oba se odtrhli pak;
v své pokoje ona se bere;
k své královně vážně se panoše však
skrz meče a vějíře dere.
A kněžna zří hned
skvrn na vestě sled.
Svým důvtipem vše ona ráda
jak královna ze Sáby hádá.
I dala zavolat dvornou sem:
„My onehdy v hadku se daly,
a vy jste tvrdila proti všem,
že duch prý nesáhá v dáli;
jen přítomnost zpět
prý zůstaví sled;
v dál nikdo moc nemůž však míti,
ni hvězdy, jež na nebi svítí.
Nuž vizte! Teď u mne tu na skvostný šat
byl rozlit mok sladký pln líhu,
a hochu hned na to, tam daleko v zad
hle! vestu potřísnil v mihu. —
Již novou si vem!
Že ráda pak jsem,
že dala mi důkaz v té půtce,
ji platím! sic neujdeš důtce.“
| | |
Kdys dítě jakés nechtělo
se v kostel nikdy bráti,
vždy v neděli proč vědělo
kams’ do pole se dáti,
Dí matka mu: zvon zvučí tam,
tak dán ti příkaz dítě,
a nezvykneš-li chodit v chrám,
zvon přijde, vezme si tě.
Tu dítě však si myslí tak:
zvon v stolici a věži.
Již dalo v pole se a jak
by ze školy tam běží.
Už zvonu, zvonu dozněl hlas,
ba, prášila jen máti.
Však hrůza v zápětí i žas!
zvon, hle! se za ním klátí.
Tak rychle klátí se, že div;
tu dítě hrůza chopí,
jde, běží jako ve snách z niv;
ten zvon se na ně sklopí.
Však sezná chvíli svou, jen skok
a obratnou již pílí
to přes pláň, křovím, přes potok
se v kostel, v kapli chýlí.
Hod, neděle kdy nastává,
se vzpomínka mu vrátí,
jde, zvon jak zazní, nedává
se osobně jím zváti.
| | |
Kéž dále již jsme, ó, kéž doma bych byl!
jdouť ony, tu jde již ten děs nočních chvil;
ba jsou to ty běsné již sestry.
Ty přiženou sem se a naleznou nás,
co piva jsme přinesli vypijou v ráz,
nám nechají prázdné jen džbány.
Tak mluvíce děti hned krčí se už;
tu před nimi vyskytnul starý se muž:
Stiš, dítě, se! dětičky, tiše!
Ty víly, ty z žíznivých honů jdou zpět,
a dáte-li pít jim, co budou jen chtět,
pak budou též přát vam ty běsky.
Jak řekl se stalo! děs blíží se sem,
tak šed a tak stínovit jeví se všem,
však srká a chlemtá to s chutí.
I zmizelo pivo, džbán prázden je už;
teď fučí a hučí ta divoká druž,
pryč v daleké luhy a lesy.
A dítky tak rychle jdou domů, v nich strach,
tu druží se k nim zase dobrý ten brach:
vy broučkové, nebuďte smutny! —
Nás budou teď hubovat do krve bít. —
Ne, nikterak, vše musí výborně jít,
jen mlčte, se krčte, jak myšky.
A ten, jenž to radí, jenž káže to vám,
rád s dětmi jenž hravá si, on jest to sám,
to starý, ten věrný jest Ekart.
Vám o muži zázračném mluvili as;
jen důkazů nemělo nižádné z vás:
ty výtečné máte teď v rukou.
I přijdou tě domů a postaví džbán
svým rodičům každé, strach na nich jest znán
a čekají na bití s bázní.
Však, hle, ti je zkusili: pivo to piv!
již třikrát, ba čtyrykrát koloval div,
a džbán ještě není přec dopit.
A zázrak ten trvá až na druhý den;
však táže, kdo tázati může se jen:
co se džbány se to as stalo?
A myšky se smějou, je těší ta věc;
pak zajiknou, zakoktnou, žvatlají přec,
a mžikem jsou prázdny zas džbány.
A jestliže dítky, an věrný má hled,
by otec, neb učitel hlasu k vám zved,
tu pozor a poslušnost mějte!
A byť i vám jazýček v poutech se tisk,
jest vyžvatlat škoda, však zamlčet zisk;
pak vřít bude ve džbánech pivo.
| | |
A zítra bude Martina,
jest Dobračkou milován muž;
a proto mu pudingy zaďála
a peče je v pánvi už.
Teď leží oba v posteli,
tu vítr se divý dal v rej;
a Dobrák řekl Dobračce:
Jdi! zastrčit dveře mi spěj. —
Já sotva lehla, se zahřála,
což nemám klidu mít;
byť třeba sto let klapaly
bych nešla zastrčit.
A na to v sázku vešli jsou,
to tiše, po šeptmu jen:
že slovíčko první kdo promluví,
ať závoru zastrčí ten.
A v půl noci přišli pocestní dva,
ti nevědí kde jsou,
nic nevidí, nic neslyší,
vše zahaleno tmou.
Ký čarodějský pelech to?
Dél nemůžem to snést!
Však nezaslechli slůvka přec,
to vina dveří jest.
I snědli bílý puding hned,
ten černý také puk,
a Dobračka mnoho řekla si,
však na hlas ani muk.
Pak pravil jeden k druhému:
Jak vypráhlý jest můj chřtán!
Tam v skříni líhem páchne cos’
a ona do kořán.
Jak se to hodí! Láhvičku,
již, brachu, hořké mám;
tu dám ti já, ty mně ji zas
a spomoženo nám.
Však Dobrák rázem vyskočil
a hroze na ně houk:
Ten mně to draze zaplatí,
kdo by tu hořkou sfouk.
A Dobračka radostně skočila též
v třech skocích, jásajíc, blíž:
Tys’ Dobráku první slovo řek,
teď závoru zastrč již!
| | |
Ten hlásný ten dívá se v půlnoční čas
tam hluboko na hrobu řady;
ten měsíc ten všecko tu přivedl v jas:
a hřbitov, jak za dne on všady.
Tu hýbá se hrob a tu jiný zas už:
i vychází z něho, tam žena, zde muž,
to v rubáši bílém a dlouhém.
Tu napíná vše, chtějíc plesat a hrát,
své kosti, v rej v kolo se řadí,
ať bohat, ať stár, ať je chud, ať je mlád;
však vléčky jim v tančení vadí.
A poněvadž nevelí stud tu již dél,
tož třepou se všichni, a jak by je sel,
již po rovech rubáše leží.
Teď zdvihá se stehno, teď klátí se hnát,
vše posuňky prožluklé jeví;
pak klepá a klapá to časem v ten chvat,
jak takt by tlouk malými dřevy.
To hlásnému směšným zdá býti se tak;
tu šeptá mu v ucho ký šotek, ký šlak:
jdi, vezmi si z rubášů jeden.
Co myslil, to vyved! a rychle co blesk
se utekl za svaté dveře.
Ten měsíc, a dosud on vysílá lesk
jim ku tanci hroznému šeře.
Však konečně ztrácí se onen i ten,
krást jeden se po druhém a v obleku zřen,
a huš! jest už pod drnem skrytý.
Jen jeden tu cape a klopýtá kol
a po kryptách hmatá a ryje;
však těžký tak neztropil soudruh mu bol,
on rubáš svůj v povětři čije.
Třás věžními dveřmi, však vrhly jej zpět,
jsouť svěceny hlásnému k štěstí a skvět
zří na nich se kovové kříže.
Svůj rubáš mít musí, tu neváhá dél,
vždyť rozvahou čas by mu minul,
již gotickou fiálu objatou měl,
a od vížky k vížce se šinul.
Teď po hlásném, chudáku, věta jest již,
vždyť od špice k špici se souká to výš,
jak pavouk ten nohatý věru.
Teď hlásný už bledne a jímá jej děs,
rád rubáš by uzmutý vrátil.
Tu běda! — den poslední vzešel mu dnes —
v hák železný cípem se schvátil.
Již zhasíná měsíc a chýlí se v sklon,
tu mohutně hodinu udeřil zvon,
a dole se kostlivec tříští.
| | |
Že pak odešel přec jednou
čaroděj ten starý v dáli!
Duchy jeho nechť se zvednou
teď, by mé též vůle dbali.
Jeho skutky, slova,
spůsob také znám,
silou, duch již chová,
div též vykonám.
Kráčej! kráčej
mnohou míli,
aby k cíli
vody spěly;
sem jich mocný proud se stáčej,
rozlívej se ku koupeli.
Teď, ty starý chvoste, pil si,
vem ta vetchá roucha na se!
Dlouho jako otrok žil jsi;
nyní mou plň vůli zase!
Na dvou nohou chodě
vrchem hlavu měj,
s vědrem ruče k vodě,
beř se, pospíchej!
Kráčej, kráčej
mnohou míli,
aby k cíli
vody spěly
sem jich mocný proud se stáčej,
rozlívej se ku koupeli.
Hle, již dolů běží k břehu;
věru, on již u řeky je,
a zas roveň blesku v šlehu
rychle tady vodu lije.
Po druhé již tady!
Jak vře kotel jen!
Kterak všady, všady
vodou naplněn!
Stůj už! věda,
že nam k zdaru
tvojích darů
plná míra!
Ach, mně zřejmo! Běda, běda!
Ku slovu mně pamět zmírá!
K slovu, ach, jímž konečně se
stává tím, čím býval kdysi.
Ach, on běží, ruče nese!
Ó, kéž zase chvostem ty jsi!
S novým vždy se bere
tokem rychle sem,
ach, a řeky steré
na mne přívalem.
Ne, to dále
nesmí tropit;
chci jej chopit.
Aj, toť zloba!
Ach! teď úzkostněj mi stále!
Jaká tvář! Ký hled to roba!
Plode pekel přeneblahý!
Má snad dům se utopiti?
Vidímť přese všechny prahy,
jak se proudy vody řítí.
Klatý chvost, pln zvůle,
slov jenž nechce dbát!
Jímž jsi býval, kůle
zůstaň přec už stát!
Těší-li tě
vždy to tropit?
Chci tě chopit,
zastaviti,
a to staré dřevo hbitě
sekerou tou rozštěpiti.
Hle, tu vlékna jde zas zbrocen!
Jak se jenom na tě vrhnu,
hned, ó, skřítku, v prach jsi zhrocen;
s praskotem tě ostřím trhnu.
Věru, dobrá rána!
Rozpůlen jest v ráz!
Teď mi čáka dána,
volně dýchám zas!
Běda, běda!
Oba díly
vstáti pílí,
každý k výši
hotový co rob se zvedá!
Pomozte, ach, moci vyšší!
Ony běží! Sál i schody
u větším vždy mokru tane;
jaké hrozné jsou to vody!
Slyš mne! mistře můj a pane! —
Ach, tu mistr k ruchu!
Pane, zle jest, hleď!
Svolaných mi duchů,
nelze zbýt se teď.
„V kout v tu chvíli,
chvosty zmizte!
Bývaly jste.
Zvoláť v zdary
jen co duchy, k svému cíli,
teprvé vás mistr starý.“
| | |
Do Korintu, z Atén přicházeje,
přibyl jinoch neznámý tam všem.
Donfal, že mu jakýs měšťan přeje;
žiliť otci v svazku hostinném;
jimi záhy jsou
synek s dceruškou
zváni nevěstou a ženichem.
Bude-li však jeho příchod milý,
ne-li draze přízeň odmění?
Se svými on pohan po tu chvíli,
ti již křesťané a pokřtění.
Nové víry vznik,
lásku, věrnost, dík,
hubívá jak bejlí v osení.
A již v domě všichni pousnuli,
otec, dcery, bdí tu matka jen;
s nejlepší tou host je vítán vůlí,
v nejlepší hned pokoj uveden.
Krm se, nápoj skvěl,
dříve než je chtěl;
pečujíc tak přeje libý sen.
Při večeři dobře opatřené
marně jídlo chuť v něm vzbuzuje;
mdlobou jídla, pití opomene,
oblečen se v lůžko schyluje;
skoro dřímá již,
host an vzácný blíž
otevřevší dveře vstupuje.
Zříť, při lampy svojí záři jasné
vchází, s bílým šatem, závojem,
klidně, mrav jak žádá, děvče krásné,
s černou zlatou páskou nad čelem.
Jak jej zahlédla,
rámě pozvedla,
bílé, leknutím a podivem.
Zvolala, což cizím dům mně celý,
o hostu že dosud nevím nic?
Ach, tak chovají mne v mojí celi!
a teď stud zde polévá mi líc.
Chci, bys’ spočíval
na svém loži dal,
jak jsem přišla půjdu prchajíc.
Zůstaň, zvolal hoch, ó, děvče vnadné!
rychle vzchopiv s lože se: Ó, slyš!
Ceres tu i Bacchus tady sládne;
ty, mé dítě, mílka přinášíš!
Bledás’ leknutím!
Milko, pojď ať zvím,
ať i ty, jak bohům blaze, zvíš.
Vzdálen zůstaň, jinochu! již státi;
radosti ty pro mne mrtvy jsou.
Stal se krok již poslední, mé máti
choré pro domněnku blouznivou.
Slib dán zdrávnoucí:
Mladost kvetoucí
budiž příště nebi poddanou.
A tou pestrou starých bohů směsí
dům náš tichý hned byl zanechán.
Nezřený jen jeden v nebi kdesi,
na kříži ctěn spasitel a pán;
v oběť bohům vděk,
býk ni beránek,
ale člověk, v neslýchanou dán.
A on ptá se, váží slova v sobě,
z kterých žádná duchu neujdou.
Možná-li, že v této tiché kobě
nevěsta jest drahá přede mnou?
Budiž mojí jen!
Z nebe vyprošen
zdar nám všaký otců přísahou.
Dobrá duše! mne ty nemáš míti,
druhé mojí sestře jsi ty přán.
Když se trápíc budu v celi dlíti,
na mne pomni, jí jsa objímán,
k tobě toužící,
a se soužící;
které brzo v zemi úkryt dán.
Ne, to přisáhám tom při plameni,
jež nám Hymen napřed jeví vhod,
nejsi ztracena mně ani potěšení,
se mnou půjdeš, můj kde sídlí rod.
Milko, kroky stav!
se mnou hned tu slav
nenadálý svatební náš hod!
Již se jali známky věry bráti;
řetězem on zlatým obdařen,
on jí opět koflík hodlá dáti,
stříbrný, všech umělejší, ten.
Toho nežádám;
však, tu prosbu mám,
jednu kadeř dej mi z vlasů jen.
Právě duchů temná chvíle bila,
teď se volnou teprv zdála být.
Chtivě ústy ubledlými pila
víno, na němž krve barvu zřít.
Marně chleb jí však
z pšenice dal pak,
nechtěla ho ani sousto vzít.
A teď jinochovi číši svěří,
jenž jak ona s chvatem, chtivě pil.
Lásku žádá tiché při večeři;
láskou, ach, on v srdci ochořil.
V ní však odpor vzňal,
nechť si prosil, lkal,
v lůžko až se s pláčem uchýlil.
Ona přijdouc, uvrhne se k němu:
nerada, ach, zřím tě trápena!
Ale, ach! kdy přilneš k tělu mému,
s chvěním věc zvíš, mnou jež tajena.
Sněžná na pohled,
chladná však co led
milenka jest tebou zvolená.
Prudce silným ramenem ji chvátí,
v žáru lásky vzplanuv mladistvém:
Doufej u mne přec se poohřáti,
byť jsi třeba z hrobu přišla sem!
Dech i polibek!
Lásky nadbytek!
Neplaneš, a víš, že vzplanul jsem?
Úžeji je láska k sobě svírá,
v rozkoš se jim slze vměšujou;
chtivě z úst mu žáry ssaje, sbírá,
vědomi druh druha jenom jsou.
Jeho lásky zjev
hřeje stydlou krev,
srdce jí však nezní ve prsou.
Mezi tím se chodbou matka plíží.
po domácku, v pozdní ještě čas,
naslouchajíc ku dveřím se blíží,
jaký že to podivný jest hlas.
Slastí pln i muk
snoubenců to zvuk
a ten lásky rozšílený jas.
Blíže dveří nepohnuta dlela,
ano dřív jí třeba zkoumání,
sliby lásky slyší rozmrzelá,
lichocení, lásky šeptání —
Kohout budí se! —
zítra v noci se
zde zas sejdem. — A pak líbání.
Nezdržuje matka hněvy déle,
otevírá zámek pojednou: —
Zda-li v domě nevěstky tak smělé,
cizinci jež po vůli hned jsou? —
Takto do dveří;
v lampy zášeři
vidí — bože! vlastní dceru svou.
Jinoch, první leknutí an cítí
dívky závojem chce rozchvělý,
svoji milku kobercem chce krýti;
ta však mocí kryty rozdělí.
Ducha mocí, hleď,
postava se teď
dlouhá dlouho zvedá v posteli.
Matko! matko! mluví slova dutá,
noci té tak ples mi záviděn!
z teplých míst jsem vámi vytisknuta,
vzbudila jsem k zoufání se jen?
Dost-li není vám,
že již rubáš mám,
časný hrob mi vámi připraven?
Však z těch úžin, na nichž tíže leží,
zvláštní soud zas ven mne vyhání.
Hučivé ty zpěvy vašich kněží
bez moci jsou, i jich žehnání.
Cit kde mladý dchnul,
voda ani sůl,
zem neschladí lásky háraní.
Toho juna mně jste zaslíbila,
Venušin než jasný chrám byl pad.
Matko, slovo však jste porušila,
ve cizím chtíc, v klamném slibu stát!
Neskloní však sluch
k matky slibu bůh,
jímž chce dcery ruku odpírat.
Ze hrobu jsem nucena se bráti.
po tom statku pohřešeném jít,
ztraceného muže milovati,
krev pak vřelou ze srdce mu pít.
Konec kdy je s tím,
musím za jiným,
zuřením pak zhyne mladý lid.
Nemůžeš dél žíti, mládče krásný!
v chorobě zde zhynout musíš nám.
Já svůj řetěz dala tobě jasný,
od tebe pak kadeř z vlasů mám.
Pohleď na ni blíž!
Zítras’ šediv již,
hnědým jen se objevíš zas tam.
Poslední ať prosbu matka slyší:
Hranici již urovnati nech;
otevři mou malou, hrůznou chýši,
milujícím klid dej v plamenech.
Jisker kmit kdy zřen,
popel rozžhaven,
k starým bohům my se dáme v spěch.
| | |
(Indická legenda.)
Mahadeh, ten světa vládce,
po šesté už s nebe spěl,
s námi chtěje rovným stát se,
spolu cítit radost, žel.
Snížil se zde zůstávati,
vše si sám dal učinit.
Má-li trestat, shovívati,
lidi musí lidsky zřít.
A když si byl městem co pocestný vedl,
kdy vyčíhal velmože, na malé shledl,
tu večer je opouští, dále chce jít.
A když nyní vyšel branou,
poslední kde domky jsou,
vidí s tváří malovanou,
krásnou dívku, ztracenou.
Zdrávas panno! — Čest to sterá!
Počkej, ven hned přijdu já. —
A kdo jsi? — Jsem bajadera,
dům pak lásky chýže má.
Již v pohybu cymbály ku tanci třese;
tak lehce a půvabně v kole se nese,
a sklání a shýbá se, kytku mu dá.
Lichotně jej k prahu blíže,
živě táhne ve dům jej.
Krásný cizinče, hned chýže
ve záři se lampy skvěj.
Mdlíš-li, chci tě občerstviti,
nohou bolest umírnit.
Vše, co žádáš si, máš míti,
rozkoš, žerty nebo klid.
A zmírnit se líčené útrapy snaží.
I usmívá bůh se, zřít srdce jej blaží
v tak hluboké zkáze přec po lidsku bít.
Otrocké on služby žádá;
veselejší ona jen,
dívčin um, jejž znala mladá,
v přírodu jest proměněn.
A tak třeba po květu je
ve plod brzký čáku klást;
poslušnost kde nastupuje,
není dálná lásky slast.
Však aby ji zkoumal vždy přísněji spíše,
již volí si znalec ten hloubi a výše,
i rozkoš i hrůzu i překrutou strast.
A on líbá pestré líce,
a v ní vzbuzen lásky žal,
zajata již tanečnice,
a již první pláč ji jal;
v prachu u nohou mu leží,
pro zisk, ni pro vilnost svou,
ach! a její údy svěží,
bez všeliké vlady jsou.
A takto ku lůžka již rozkoši čilé
své rozstřela závoje tmavé a milé
chvil noční, tu překrásnou tkaninu svou.
Pozdě v žertech klesši v spaní,
časně střásši sen i klid
mrtvol hosta z nenadání
na svém srdci musí zřít.
Naň se vrhá s křikem, steny,
ale nevzbudí ho zas,
stuhlé údy odnešeny
k žárovišti v brzký čas.
I slyší již kněží a pohřební píseň,
i kvílí a kvapí, se deře skrz tíseň.
Kdo jsi a co ku jámě pudí tě as?
U már ku zemi se řítí,
slyšet křik se vzduchem nést:
Svého chotě chci zas míti!
Mnou pak v hrobce hledán jest.
V popel zda se rozpadnou mi
tyto údy božských vnad?
Mým! on byl, mým přede všemi!
Po noc, ach, jen se mnou spjat!
„My nosíme staré,“ tak zpívají kněži,
„čas dlouhý již mdleli a ustydli s těží,
„dřív nosíme mladost, než myslila snad.“
Slyš, co dí tvých kněží věra:
Nebylť chotěm tvým ten host.
Žiješ přec, co bajadera,
a tak nemáš povinnost.
Za tělem jen stín se snuje,
v mrtvých říš s ním můž se nést:
chotě choť jen následuje;
povinnost to je i čest.
Již rozzvuč se, drometo, v posvátné žaly!
Kéž byste si, bozi! dnů okrasu vzali,
kéž jinoch ten v plamenech přijat k vám jest.
Sbor tak, bez lítosti s ženou
v srdci těchu jenž jí zvrt;
s náručí pak otevřenou
v žhoucí ta se vrhá smrt.
Ale božský jinoch krašší
z plamenů se záhy zdvih’,
v náručí pak jeho vznáší
milenka se spolu z nich.
Z těch těší se bozi, kdož z hříchů se kají;
a děti, již ztracené, vznášejí k ráji
ti nesmrtní v ohnivých ramenech svých.
| | |
Pariova modlitba.
Bramo, pane nad mocemi!
vše jest ze semene tvého,
spravedliv tak's přede všemi!
Zda-li jsi jen bramy z všeho,
bohatce a rajah' sami,
zda-li stvořil jsi jen také?
Či's to ty, jenž opy všaké
učinil a rovné s námi?
Šlechetnými nelze zváti
nás, neb špatné naším sluje,
a co jiným v smrt se zvrátí,
to nás jenom rozmnožuje.
Nech ať pro lidi to platí,
nech ať se nás jenom štítí;
ty však máš k nám vážnost míti,
moha všecky pokárati.
Rač mne po té prosbě, pane,
požehnat, co dítě sobě;
a neb ať se něco stane,
co můž připojit mne k tobě!
Neb i bajaderám ty jsi
bohyni vznes nenadále;
též my druzí chcem, k tvé chvále,
taký zázrak slyšet kdysi.
Vodu nosit chodí čistá,
krásná paní brámy ctného,
ctěného, bez vady všaké,
vážné spravedlnosti.
Denně od posvátné řeky
nosí vzácné občerstvení; —
ale kde jest džbán i vědro?
Těch jí není potřebí.
Srdce blahu, zbožným rukoum
oblí pohnutá se voda
krásně v křišťálovou kouli;
tuto nosí blahých prsou,
čistých mravů, ctného žití,
manželovi do domu.
Přichází dnes zase ranní
ve modlitbě ku Gangesu,
k jasné hladině se sklání —
Náhle překvapivě zračí,
s nejvyšších se nebes šíří
nad ní kolem pospíchajíc,
přemilostná postava
vznešeného jinocha, jejž
boha první, krásná mysl
z prsou věčných stvořila.
Toho patříc, cítí jato
city matnými své vnitřní,
nejhlubší to svoje žití,
ve zření chce setrvávat,
odmítá je, zjev se vrací,
zmatená se k proudu chýlí,
nejistou chtíc nabrat rukou;
však, ach! nenabírá již!
Neboť vody svatá vlna
prchat zdá se, vzdalovati,
ona zří jen dutých vírů
děsná hloubí před sebou.
Rámě klesá, kroky váznou,
je-li to též stezka domů?
Má-li váhat? Má-li prchat?
Může myslit, myšlenka kde,
rada, pomoc odňaty? —
Před chotě tak předstupuje:
On ji uzří, hled jest ortel,
vznešené on mysli chopí
meč, ji vleče k vršku mrtvých,
zločinci kde krvácejí.
Dovedla by se mu vzpouzet?
Dovedla by omluvit se,
vinna, viny neznající?
A on s krvavým se mečem
zamyšlen v byt tichý vrací;
vstříc tu syn mu promluví:
„Čí to krev jest? Otče! Otče!“ —
Zločinné to ženy! — „Není!
neboť nestrne co krůpěj
zločincova na meči ti;
teče jako z čerstvých ran.
Matko, matko! ven sem vystup!
Nespravedliv nebyl otec,
řekni, teď co vykonal.“ —
Mlč! ó, mlč! to krev jest její! —
„Čí, že jest to?“ — Mlč! ó, mlčiž! —
„Že to mojí matky krev!!!
Co se stalo? zaviněno?
S mečem sem, já uchopil jej;
manželku svou můžeš zabit,
nikoli však matku mou!
Ve plameny následuje
choť za jediným svým chotěm,
za jedinou, drahou matkou
sleduje syn věrný v meč.“
Drž, ó, zadrž! zvolal otec,
ještě chvíle, odkvap, odkvap!
připoj k trupu hlavu zase;
ty se jenom mečem dotkneš,
živa půjde za tebou.
Spěchaje, prost dechu spatří
udíven dvou paní těla
přes kříž a tak hlavy také;
jaká hrůza! volba to!
Hlavu matčinu pak chopí,
nepolíbí smrtí sbledlou,
na krk trupu nejbližšího
přiloží ji rychle, mečem
žehná pak ten svatý čin.
Postava tu obří vstává. —
Z matčiných, těch drahých retů,
božsky, beze změny sladkých,
toto hrozné slovo zní:
Synu! jaké ukvapení!
Tamto mrtvola tvé matky,
drzá hlava podle ní
zločinky jest, oběti to
mocné spravedlnosti!
Mne jsi nyní v její tělo
vštěpil na věčné už časy;
moudré vůle, divých činů
budu mezi bohy dlít.
Obraz hocha nebeského
před okem tak krásně vane;
v srdce-li se ale skloní
vzbudí chtivost zuřiti,
Vždycky bude zas se vracet,
vždycky stoupat, vždycky klesat.
Kaliti se, vyjasňovat,
takto Brama tomu chtěl.
Kázalť peruti on pestré,
jasné tváři, štíhlým údům,
zjevu božsky jedinému,
by mne zkoušel, by mne sváděl;
svádění tě s hůry chodí,
líbí-li se bohům tak.
A tak Bramánka já, mám tě,
s hlavou v nebi prodlívajíc,
cítit Paria té země
níže stahující moc.
Synu! posílám tě otci!
Těš jej! — Smutné pokání vás,
tupé čekání a hrdé
zasloužení v poušti nedrž;
putujte již po vše časy,
zvěstujte i nejnižšímu:
Brama v výši slyší jej!
Žádný nejnižším mu není —
kdo se s údy schromenými,
s duchem divě rozrušeným,
bez spásy a bez pomoci
ať jest bramanem, ať Pariem,
obrátí svým hledem k výši,
pocítí to, zakusí to:
tam jest tisíc žhoucích očí,
v klidu slouchá, tisíc uší,
kterým není skryto nic.
Vznesu-li se k jeho trůnu,
uzří-li mne, hrůzy plnou,
jež jím strašně přetvořená,
musí věčně nad mnou kvílet,
vám to budiž k dobrému.
Já jej vlídně upomenu
a já zuřivě mu řeknu,
jak mně mysl má to káže,
a jak se mi dme to v prsou.
To, co myslím, to, co cítím —
tajemstvím ať zůstane.
Velký Bramo! světa všeho,
že jsi tvůrcem teď mi znáti.
Tě co vládce zovu svého,
neb u tebe všichni platí.
Z tisíc žádné hluché není
z uší tvých pro sledních slova;
nás, kteří jsme poníženi,
všecky jsi nás zrodil znova.
Obraťte se k této ženě,
bol již mění na bohyni!
Nyní zřít chci k němu denně
jedině jenž koná, činí.
| | |
| Stránka | 9 | řádek | 4 | místo: | po | čti | on |
| „ | 15 | „ | 3 | „ | matko | „ | matko má |
| „ | 23 | „ | 2 | „ | v strážce | „ | strážce. |
Nežli Göthe se vrátil k svému Faustu, věnoval se společně se Schillerem, jenž tou dobou se strojil k dramatickému spracování svého Wallensteina, pěstování ballady. Tento spůsob básnického tvoření leží právě uprostřed mezi básněním epickým a dramatickým. Vypravujeť jako epos, ale staví děj do přítomnosti, jako drama. Rok 1797 viděl vzniknouti největší počet ballad Göthových a Schillerových. Oba tito básníci sbírali látky, rozdělovali se o ně, a o Ibykovi, který prvotně připadl Göthovi, pracovali téměř společně.
Göthe ponořoval se ve svých balladách nejraději do bezprostřednosti a přirozenosti ducha národního. Jeho ballady jsou proto plny nejhlubšího důmyslu, jakoby sám duch přírody byl je básnil. Řídilť se Göthe svým vlastním pravidlem, že „balladě přísluší mystika, kteráž v mysli a obraznosti čtenářově spůsobuje onu předvídavou náladu, jakáž vůči podivným a ohromným silám přírodním v lidech slabších nevyhnutelně vyvinovati se musí.“ Většina jeho ballad má tedy za svůj základ ducha přírodního, jak jej podává báje. Báje a pohádka úplně vytiskly u něho dějepis, a proto není lze mluviti u něho o vylíčení velikých vášní, o světodějném obsahu činnosti poprostu lidské. Ve svém oboru pak působí Göthe s čarovnou úchvatností, a zároveň s nedostižným citem uměleckým, i když výpravnou látku vpravuje v lyrický tok, i když nápodobí prostonárodní píseň; kde náladu komickou odívá rouchem fantastickým, jeví se nejvyšší mistrovství jeho, na př. v „Svatební písni“, v „Čarodějovu učni“, v „Rej mrtvých“ atd.
Nepopíratelná hudební vroucnost dotyká se ve všech Göthových balladách našeho srdce a naší mysli. Děj sám vystupuje velmi zvolna a tiše, téměř nepozorovaně, jen aby řídil a nesl náladu duše. Však nad lyrickou částí vznáší se kouzlo tajemství podivným nádechem oživujíc naši obraznost a vzbuzujíc poesií pološera, která jest hlavní podstatou těchto básní. Též sluší vytknouti, že vznešené umění básníkovo se jeví v nekonečných obměnách látek lyrických. Máme tu všechny stupně a odstíny od tragické vážnosti až k žertu, od děsného až k čtveračivému. Tajemně čarovnou chmurností dýše „Král duchův“; „Bůh a bajadera“ znazorňují nám oslavu pozemské lásky idealnou vroucností; „Rybák“ prozrazuje nám tajemství spolku mezi srdcem a obrazností, a „Pěvec“ v romantické průhlednosti velebí dar zpěvu a blaho jeho volnosti. Co se týká „Nevěsty z Korinthu“, Göthe sám tuto báseň nazval úpírovou, nosil ji v své mysli po několik let, až konečně r. 1779 ji sepsal. Jen takovým několikaletým duchovním pronikáním a prohlubováním podařilo se, že Göthe tento nepodajný předmět opanova s dokonalostí tak mistrnou. Toto mistrovství básnické jeví se hlavně ve sdružení antiky s romantikou. Neméně šťastně nalezen jest zvuk, v němž hrůza a láska v sebe na vzájem přecházejí, a spůsob, jak smrt a život se objímají. Po epicko-jasném úvodu přisunuje každé slovo k nám blíže divohroznou postavu, která pak na nejvyšším vrcholu zděšení nás zachvacuje, aniž by nás urážela. Putujeme mezi hrůzami, ale ony nemohou nás přemoci, poněvadž přecházejí v jasnou naději, že milenci opět v radostech se sejdou. Báseň končí tak příjemně, jako počala; nad celkem pak vznáší se nejlíbeznější kouzlo ohraznosti a nejdokonalejší jasnost poetického umění. — V „Čarodějovu učni“ vyjádřuje se pravda, že toliko mistr ovládá látku, pod jejímžto břemenem učeň klesá. Ballada o „Vyhnaném hraběti“ byla prvotně určena pro operu „Lví stolec“; Göthe schvaloval tuto látku mladým talentům pro hudební spracování. Hudební motiv této pověsti jest přestrojený pěvec.
| | |
OBSAH.
| Str. | |
| Mignon | 5 |
| Pěvec | 6 |
| Ballada o vyhnaném a vrátivším se hraběti | 8 |
| Fialka | 12 |
| Král duchů | 13 |
| Johanka Sebusova | 15 |
| Rybák | 17 |
| Král v Thule | 19 |
| Překrásné kvítko | 21 |
| Rytíře Kurta jízda ku svatbě | 25 |
| Píseň svatební | 27 |
| Zaklínač | 30 |
| Krysař | 32 |
| Přadlena | 33 |
| Před soudem | 35 |
| Panoš a mlynářka | 36 |
| Mládenec a mlýnský potok | 38 |
| Mlynářčina zrada | 41 |
| Mlynářčina lítost | 44 |
| Pocestný a pachtýřka | 48 |
| Účinek v dálku | 51 |
| Chodící zvon | 53 |
| Věrný Ekart | 55 |
| Dobrák a Dobračka | 57 |
| Rej mrtvých | 59 |
| Čarodějův učeň | 61 |
| Nevěsta Korintská | 65 |
| Bůh a Bajadera | 73 |
| Paria. Pariova modlitba | 77 |
| Legenda | 78 |
| Díky Pariovy | 83 |
| Připomenutí | 85 |
| | |