Ballady Göthovy/Nevěsta Korintská

Ballady Göthovy Johann Wolfgang von Goethe
Čarodějův učeň	Nevěsta Korintská	Bůh a Bajadera

Údaje o textu
Titulek:	Nevěsta Korintská
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	GOETHE, Johann Wolfgang von. Ballady Göthovy. V Praze: Ed. Grégr, 1879. Poesie světová. S. 65-72. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ladislav Quis
Licence překlad:	PD old 70

Nevěsta Korintská.

Do Korintu, z Atén přicházeje,
přibyl jinoch neznámý tam všem.
Donfal, že mu jakýs měšťan přeje;
žiliť otci v svazku hostinném;
jimi záhy jsou
synek s dceruškou
zváni nevěstou a ženichem.

Bude-li však jeho příchod milý,
ne-li draze přízeň odmění?
Se svými on pohan po tu chvíli,
ti již křesťané a pokřtění.
Nové víry vznik,
lásku, věrnost, dík,
hubívá jak bejlí v osení.

A již v domě všichni pousnuli,
otec, dcery, bdí tu matka jen;
s nejlepší tou host je vítán vůlí,
v nejlepší hned pokoj uveden.
Krm se, nápoj skvěl,
dříve než je chtěl;
pečujíc tak přeje libý sen.

Při večeři dobře opatřené
marně jídlo chuť v něm vzbuzuje;
mdlobou jídla, pití opomene,
oblečen se v lůžko schyluje;
skoro dřímá již,
host an vzácný blíž
otevřevší dveře vstupuje.

Zříť, při lampy svojí záři jasné
vchází, s bílým šatem, závojem,
klidně, mrav jak žádá, děvče krásné,
s černou zlatou páskou nad čelem.
Jak jej zahlédla,
rámě pozvedla,
bílé, leknutím a podivem.

Zvolala, což cizím dům mně celý,
o hostu že dosud nevím nic?
Ach, tak chovají mne v mojí celi!
a teď stud zde polévá mi líc.
Chci, bys’ spočíval
na svém loži dal,
jak jsem přišla půjdu prchajíc.

Zůstaň, zvolal hoch, ó, děvče vnadné!
rychle vzchopiv s lože se: Ó, slyš!
Ceres tu i Bacchus tady sládne;
ty, mé dítě, mílka přinášíš!
Bledás’ leknutím!
Milko, pojď ať zvím,
ať i ty, jak bohům blaze, zvíš.

Vzdálen zůstaň, jinochu! již státi;
radosti ty pro mne mrtvy jsou.
Stal se krok již poslední, mé máti
choré pro domněnku blouznivou.
Slib dán zdrávnoucí:
Mladost kvetoucí
budiž příště nebi poddanou.

A tou pestrou starých bohů směsí
dům náš tichý hned byl zanechán.
Nezřený jen jeden v nebi kdesi,
na kříži ctěn spasitel a pán;
v oběť bohům vděk,
býk ni beránek,
ale člověk, v neslýchanou dán.

A on ptá se, váží slova v sobě,
z kterých žádná duchu neujdou.
Možná-li, že v této tiché kobě
nevěsta jest drahá přede mnou?
Budiž mojí jen!
Z nebe vyprošen
zdar nám všaký otců přísahou.

Dobrá duše! mne ty nemáš míti,
druhé mojí sestře jsi ty přán.
Když se trápíc budu v celi dlíti,
na mne pomni, jí jsa objímán,
k tobě toužící,
a se soužící;
které brzo v zemi úkryt dán.

Ne, to přisáhám tom při plameni,
jež nám Hymen napřed jeví vhod,
nejsi ztracena mně ani potěšení,
se mnou půjdeš, můj kde sídlí rod.
Milko, kroky stav!
se mnou hned tu slav
nenadálý svatební náš hod!

Již se jali známky věry bráti;
řetězem on zlatým obdařen,
on jí opět koflík hodlá dáti,
stříbrný, všech umělejší, ten.
Toho nežádám;
však, tu prosbu mám,
jednu kadeř dej mi z vlasů jen.

Právě duchů temná chvíle bila,
teď se volnou teprv zdála být.
Chtivě ústy ubledlými pila
víno, na němž krve barvu zřít.
Marně chleb jí však
z pšenice dal pak,
nechtěla ho ani sousto vzít.

A teď jinochovi číši svěří,
jenž jak ona s chvatem, chtivě pil.
Lásku žádá tiché při večeři;
láskou, ach, on v srdci ochořil.
V ní však odpor vzňal,
nechť si prosil, lkal,
v lůžko až se s pláčem uchýlil.

Ona přijdouc, uvrhne se k němu:
nerada, ach, zřím tě trápena!
Ale, ach! kdy přilneš k tělu mému,
s chvěním věc zvíš, mnou jež tajena.
Sněžná na pohled,
chladná však co led
milenka jest tebou zvolená.

Prudce silným ramenem ji chvátí,
v žáru lásky vzplanuv mladistvém:
Doufej u mne přec se poohřáti,
byť jsi třeba z hrobu přišla sem!
Dech i polibek!
Lásky nadbytek!
Neplaneš, a víš, že vzplanul jsem?

Úžeji je láska k sobě svírá,
v rozkoš se jim slze vměšujou;
chtivě z úst mu žáry ssaje, sbírá,
vědomi druh druha jenom jsou.
Jeho lásky zjev
hřeje stydlou krev,
srdce jí však nezní ve prsou.

Mezi tím se chodbou matka plíží.
po domácku, v pozdní ještě čas,
naslouchajíc ku dveřím se blíží,
jaký že to podivný jest hlas.
Slastí pln i muk
snoubenců to zvuk
a ten lásky rozšílený jas.

Blíže dveří nepohnuta dlela,
ano dřív jí třeba zkoumání,
sliby lásky slyší rozmrzelá,
lichocení, lásky šeptání —
Kohout budí se! —
zítra v noci se
zde zas sejdem. — A pak líbání.

Nezdržuje matka hněvy déle,
otevírá zámek pojednou: —
Zda-li v domě nevěstky tak smělé,
cizinci jež po vůli hned jsou? —
Takto do dveří;
v lampy zášeři
vidí — bože! vlastní dceru svou.

Jinoch, první leknutí an cítí
dívky závojem chce rozchvělý,
svoji milku kobercem chce krýti;
ta však mocí kryty rozdělí.
Ducha mocí, hleď,
postava se teď
dlouhá dlouho zvedá v posteli.

Matko! matko! mluví slova dutá,
noci té tak ples mi záviděn!
z teplých míst jsem vámi vytisknuta,
vzbudila jsem k zoufání se jen?
Dost-li není vám,
že již rubáš mám,
časný hrob mi vámi připraven?

Však z těch úžin, na nichž tíže leží,
zvláštní soud zas ven mne vyhání.
Hučivé ty zpěvy vašich kněží
bez moci jsou, i jich žehnání.
Cit kde mladý dchnul,
voda ani sůl,
zem neschladí lásky háraní.

Toho juna mně jste zaslíbila,
Venušin než jasný chrám byl pad.
Matko, slovo však jste porušila,
ve cizím chtíc, v klamném slibu stát!
Neskloní však sluch
k matky slibu bůh,
jímž chce dcery ruku odpírat.

Ze hrobu jsem nucena se bráti.
po tom statku pohřešeném jít,
ztraceného muže milovati,
krev pak vřelou ze srdce mu pít.
Konec kdy je s tím,
musím za jiným,
zuřením pak zhyne mladý lid.

Nemůžeš dél žíti, mládče krásný!
v chorobě zde zhynout musíš nám.
Já svůj řetěz dala tobě jasný,
od tebe pak kadeř z vlasů mám.
Pohleď na ni blíž!
Zítras’ šediv již,
hnědým jen se objevíš zas tam.

Poslední ať prosbu matka slyší:
Hranici již urovnati nech;
otevři mou malou, hrůznou chýši,
milujícím klid dej v plamenech.
Jisker kmit kdy zřen,
popel rozžhaven,
k starým bohům my se dáme v spěch.