Ballady Göthovy/Mlynářčina lítost
| Ballady Göthovy Johann Wolfgang von Goethe | ||
| Mlynářčina zrada | Mlynářčina lítost | Pocestný a pachtýřka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Mlynářčina lítost |
| Autor: | Johann Wolfgang von Goethe |
| Zdroj: | GOETHE, Johann Wolfgang von. Ballady Göthovy. V Praze: Ed. Grégr, 1879. Poesie světová. S. 44-47. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Ladislav Quis |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Jinoch.
Pryč, čarodějko smědá, spěš!
pryč z čistého mého jen domu,
bych po slovu tě nechyt též
snad k tomu!
Co pěješ lži tu s drzostí
o dívčí lásce, věrnosti?
Kdo chtěl by báj tu slyšet!
Můj zpěv o dívčí lítosti
a dlouhém, vroucím snění;
neb lehká mysl s věrností
se mění.
Již nebojí matčiných hrozeb se nic,
již nebojí bratrovy pěstě se víc
jak nenávisti milce.
Pěj o zradě mi, zištnosti jen,
a o vraždě, loupeži všude;
čin klamný každý uvěřen
ti bude.
A když dělívá kořist, statek, šat,
hůř než vy, cigáni, činí snad,
to zvyklé jsou mi už věci.
Ach, běda! běda! co činila jsem!
Co naslouchat platno k slasti!
Jej slyším k svojí komůrce sem
se krásti.
Tu ozvala se mi srdce moc:
Kéž milostnou nebyla bych noc
své matce prozradila!
Žel! já též jednou jsem vstoupil tam
se tiše, sveden, krada:
Ach! cukroušku, jen nech mne k vám,
to ráda!
Však hned se strhl lomoz, křik;
dav příbuzných šílený mžikem sem vnik.
Krev dosavad kypí mně v těle.
Když vrátí se ona hodina, jak
tu tichý bol mi nésti!
Já zmařila blízké a jediné tak
si štěstí.
Já příliš mladá jsem byla v ten čas!
Můj bratr dosti byl bídný zas,
tak špatně by na milém jednal.
V dům černá žena pak vstoupila,
kde pramen vřel ve dvoře krásně;
tam prudce si oči vymyla,
a jasně
skví oko a tvář se, bělajíc
se kráčí krásná mlynářka vstříc
nyní hochu, jenž diví se, hněvá.
Mne neleká věru tvá hněvivá, líc,
ty sladký, krásný a milý!
ni rány i body nožem nic;
v tu chvíli
jen bol a lásku tobě dím,
a klesajíc teď k nohoum tvým,
zde žít chci, nebo též mříti.
Ó, lásko, pověz, tak hluboko cit
jak tvůj se v srdce schová?
Kdo vzbudil jej, když dřímal skryt
teď znova?
Ach, láska věru, že věčná jest!
Ni zrada nemůž, mrzká ni lest
jí božský život vzíti.
Mne miluješ-li ještě tak,
jak tebou přisaháno,
nic ztraceno nám není pak,
nic bráno.
Již přijmi tu ženu drahou, dím,
to s mladým tělem, netknutým
Vše nyní tobě to patří.
Nechť slunce teď stoupá a zachází!
Nechť hvězdy září a tmí se!
Mně lásky hvězda juž vychází
a skví se.
Ten pramének pokud se temení,
tak dlouho se mysl nám nezmění,
když na srdci jednoho druhý.
 |  | |