Ballady Göthovy/Překrásné kvítko

Ballady Göthovy Johann Wolfgang von Goethe
Král v Thule	Překrásné kvítko	Rytíře Kurta jízda ku svatbě

Údaje o textu
Titulek:	Překrásné kvítko
Podtitulek:	Píseň zajatého hraběte
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	GOETHE, Johann Wolfgang von. Ballady Göthovy. V Praze: Ed. Grégr, 1879. Poesie světová. S. 21-24. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ladislav Quis
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Goetheho vybrané básně/O spanilém kvítku – překlad Jana Evangelisty Nečase

Překrásné kvítko.

Píseň zajatého hraběte.

Hrabě.

Já divukrásné kvítko znám
a jsem po něm roztoužený;
rád vyšel hledati bych je sám,
avšak jsem uvězněný.
Mně boly nejsou malé jen;
neb když jsem chodil svoboden,
tu míval jsem je blízko.

Z těch zámků strmých kolkolem
mé oči těkávají,
ač na vysoké věži jsem,
je hledy nejímají.
Kdo před můj by je přines zrak,
nechť rob, nechť rytířský má znak,
on mým by zůstal druhem.

Růže.

Tvůj, krásně kvetouc, slyším hlas
zde pod tou tvojí mříží.
Mne, růži to, myslíš jistě as,
ó, rytíři, jejž víži!

Jest vznešená ta mysl tvá,
i vládne květin králová
též jistě ve tvém srdci.

Hrabě.

Tvůj nach ten všelikou měj čest
v zeleném svrchním šatě;
a proto dívkou žádán jest,
co šperk i klenoty v zlatě.
Tvář krásná krašší vínkem je tvým:
avšak ty nejsi kvítkem tím,
jež mnou jest v tichosti ctěno.

Lilie.

Ty růže hrdě vždy se pneš
a toužíš k výši stále;
však bude milá milka též
mít lilie zdobu k chvále.
Kdo srdce v věrných prsou má
a čistým jest, tak jako já,
ten nejvýš si mne váží.

Hrabě.

Já cudný, čistý sice jsem,
a prost jsem mrzkých hříchů;
však musím být zde zajatcem,
se soužit v pustém tichu.
Tys' obrazem mi krásným sic,
v němž cudné panny vidím líc:
však vímtě o milejším.

Karafiát.

Já, karafiát, jsem to snad
zde strážce^{[red 1]} na zahradě,
jakž jinak s takou péčí dbát
chtěl starec o mne v sadě?
Kol krásných listů tíseň mám,
co žiju vůni vysílám
a tisíceré květy.

Hrabě.

Já karafiátem nezhrdám,
ples zahradník jím mívá:
hned na světlo jej staví sám,
hned před sluncem jej skrývá;
však co oblaží hraběte,
to nádherně tak nekvete:
je květinka to tichá.

Fialka.

Jsem sehnuta a schována
a neznám mluvit k uším,
že příležitost podána,
však mlčení své ruším.
Kdy o mně, chudáku, snad sníš,
jak bolí mne, že nemohu v výš
ti veškerou vůni vyslat.

Hrabě.

Rád fialinku dobrou mám,
vždyť jest tak skrovné kvítí

a překrásně voní; víc však ždám
pro trpký bol svůj míti.
Již musím vám to říci všem:
zde na skalisku vyprahlém
mou milku nelze najít.

Tam dole, potoka kde břeh,
tam věrná žena chodí
a tiše vzdychá mnohý vzdech,
až čas mne vysvobodí.
Kdy utrhne tam modrý květ
a „nezapomeň!“ šeptne ret,
tu cítím já to v dáli.

Ba v dáli věru cítit tu moc,
když dva se rádi mají;
a proto žaláře mne noc
až dosud živého tají.
A srdce-li div nepukne
jen zvolám: „Nezapomeň mne!“
tu zase v život se vracím.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opraveno podle oprav na konci knihy.