Ballady Göthovy/Připomenutí
| Ballady Göthovy Johann Wolfgang von Goethe | ||
| Paria | Připomenutí | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Připomenutí |
| Autor: | Ladislav Quis |
| Zdroj: | GOETHE, Johann Wolfgang von. Ballady Göthovy. V Praze: Ed. Grégr, 1879. Poesie světová. S. 85-86. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Nežli Göthe se vrátil k svému Faustu, věnoval se společně se Schillerem, jenž tou dobou se strojil k dramatickému spracování svého Wallensteina, pěstování ballady. Tento spůsob básnického tvoření leží právě uprostřed mezi básněním epickým a dramatickým. Vypravujeť jako epos, ale staví děj do přítomnosti, jako drama. Rok 1797 viděl vzniknouti největší počet ballad Göthových a Schillerových. Oba tito básníci sbírali látky, rozdělovali se o ně, a o Ibykovi, který prvotně připadl Göthovi, pracovali téměř společně.
Göthe ponořoval se ve svých balladách nejraději do bezprostřednosti a přirozenosti ducha národního. Jeho ballady jsou proto plny nejhlubšího důmyslu, jakoby sám duch přírody byl je básnil. Řídilť se Göthe svým vlastním pravidlem, že „balladě přísluší mystika, kteráž v mysli a obraznosti čtenářově spůsobuje onu předvídavou náladu, jakáž vůči podivným a ohromným silám přírodním v lidech slabších nevyhnutelně vyvinovati se musí.“ Většina jeho ballad má tedy za svůj základ ducha přírodního, jak jej podává báje. Báje a pohádka úplně vytiskly u něho dějepis, a proto není lze mluviti u něho o vylíčení velikých vášní, o světodějném obsahu činnosti poprostu lidské. Ve svém oboru pak působí Göthe s čarovnou úchvatností, a zároveň s nedostižným citem uměleckým, i když výpravnou látku vpravuje v lyrický tok, i když nápodobí prostonárodní píseň; kde náladu komickou odívá rouchem fantastickým, jeví se nejvyšší mistrovství jeho, na př. v „Svatební písni“, v „Čarodějovu učni“, v „Rej mrtvých“ atd.
Nepopíratelná hudební vroucnost dotyká se ve všech Göthových balladách našeho srdce a naší mysli. Děj sám vystupuje velmi zvolna a tiše, téměř nepozorovaně, jen aby řídil a nesl náladu duše. Však nad lyrickou částí vznáší se kouzlo tajemství podivným nádechem oživujíc naši obraznost a vzbuzujíc poesií pološera, která jest hlavní podstatou těchto básní. Též sluší vytknouti, že vznešené umění básníkovo se jeví v nekonečných obměnách látek lyrických. Máme tu všechny stupně a odstíny od tragické vážnosti až k žertu, od děsného až k čtveračivému. Tajemně čarovnou chmurností dýše „Král duchův“; „Bůh a bajadera“ znazorňují nám oslavu pozemské lásky idealnou vroucností; „Rybák“ prozrazuje nám tajemství spolku mezi srdcem a obrazností, a „Pěvec“ v romantické průhlednosti velebí dar zpěvu a blaho jeho volnosti. Co se týká „Nevěsty z Korinthu“, Göthe sám tuto báseň nazval úpírovou, nosil ji v své mysli po několik let, až konečně r. 1779 ji sepsal. Jen takovým několikaletým duchovním pronikáním a prohlubováním podařilo se, že Göthe tento nepodajný předmět opanova s dokonalostí tak mistrnou. Toto mistrovství básnické jeví se hlavně ve sdružení antiky s romantikou. Neméně šťastně nalezen jest zvuk, v němž hrůza a láska v sebe na vzájem přecházejí, a spůsob, jak smrt a život se objímají. Po epicko-jasném úvodu přisunuje každé slovo k nám blíže divohroznou postavu, která pak na nejvyšším vrcholu zděšení nás zachvacuje, aniž by nás urážela. Putujeme mezi hrůzami, ale ony nemohou nás přemoci, poněvadž přecházejí v jasnou naději, že milenci opět v radostech se sejdou. Báseň končí tak příjemně, jako počala; nad celkem pak vznáší se nejlíbeznější kouzlo ohraznosti a nejdokonalejší jasnost poetického umění. — V „Čarodějovu učni“ vyjádřuje se pravda, že toliko mistr ovládá látku, pod jejímžto břemenem učeň klesá. Ballada o „Vyhnaném hraběti“ byla prvotně určena pro operu „Lví stolec“; Göthe schvaloval tuto látku mladým talentům pro hudební spracování. Hudební motiv této pověsti jest přestrojený pěvec.
 |  | |