Ballady Göthovy/Ballada o vyhnaném a vrátivším se hraběti

Ballady Göthovy Johann Wolfgang von Goethe
Pěvec	Ballada o vyhnaném a vrátivším se hraběti	Fialka

Údaje o textu
Titulek:	Ballada o vyhnaném a vrátivším se hraběti
Autor:	Johann Wolfgang von Goethe
Zdroj:	GOETHE, Johann Wolfgang von. Ballady Göthovy. V Praze: Ed. Grégr, 1879. Poesie světová. S. 8-11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Ladislav Quis
Licence překlad:	PD old 70

Ballada

o vyhnaném a vrátivším se hraběti.

Nuž sem, ó, ty dobrý! ty starče vstup k nám!
Zde dole v té síni, zde s námi jsi sám,
my zavřeme bránu v tu chvíli.
Máť naše se modlí a tatínek nám
v háj odešel, vlky kde střílí.
Ó, zpívej nám pohádku, zpívej ji zas,
až dovedu s bratrem ji pěti;
my čekali na pěvce po dlouhý čas, —
tak rády to slyší ty děti.

Noc strašlivá kolem a nepřátel tlum,
kdy opouští dávný a nádherný dům,
své poklady zakopal sobě.
Ven hrabě teď spěchá skrz branku a šum,
co v náruč as vine v té době?
Co rychle tak ukrývá pod pláštěm jen?
S čím rychle tak do dálky letí?
To dceruška jest, a tu dítě jal sen —
tak rády to slyší ty děti.

Pak šeří se ráno, tak širý ten svět,
byt v údolích, v lesích je uchystán hned,
chleb pěvci dán ve vísce prosté.
Tak chodí a žebře on^{[red 1]} přemnoho let,
vous delší a delší mu roste;
však roste i na ruce dítě mu výš,
jak štěstím by bylo mu spěti,
plášť před větrem, před deštěm dává mu skrýš —
tak rády to slyší ty děti.

A dále ubíhala léta a dál,
plášť vyrudal zvolna a děrav se stal,
on dél by ji nemohl krýti.
Ji vida jest otec tak šťasten co král!
div snáší tu radosť, již cítí;
v ní vznešenosť pojí se s výborem krás,
jeť ze kmene zdravého snětí,
jak bohatým otec jí drahý jest zas! —
tak rády to slyší ty děti.

Tu jede kdys knížecí rytíř jim vstříc,
i vztáhla jest pro dárek ruku svou sic,
on almužnu nechce jí dáti.
On uchopil ručku a nepustil víc:
Jak živ tě jsem! tu chci svou zváti!
Kdy, jaký to poklad, dí starec mu, zvíš,
tu kněžnou ji učinit lze ti;
buď snoubena s tebou zde na drnu již —
tak rády to slyší ty děti.

Kněz záhy jim v svatyni žehnání dal,
a ráda i nerada beře se v dál,
vždyť s otcem jí zůstati chce se.
Zas v kříž a kráž starec se blouditi jal,
on žalosti s radostí nese.
Tak myslil jsem po léta dceru si svou
a vnoučky, k nim nemoha spěti;
však ve dne i v noci mnou žehnáni jsou: —
tak rády to slyší ty děti.

On žehná pak dětem, tu na vrata hřmot,
hle, otec tu jest! A ven skočili vhod,
však neukryt starec je slabý. —
Proč, bloude ty, žebráku, lákáš můj rod!
Již chopte jej železní drábi!
Jej v nejhlubší vlecte i vrhněte věž!
Máť, v dáli jak hluky k ní letí,
již spěchá a prosí a lichotí též —
tak rády to slyší ty děti.

A drábové, sotva že ctného se tknou,
vždyť matka i děti se prositi jmou,
vztek hrdý ten kníže jen v duši
své tají, jej prosby ty horoucí štvou,
až konečně mlčení ruší:
Ó, plémě ty podlé! Ty's žebrácký brak,
jímž knížecí lesk musí rzeti!
Vy zkázu mi nesete! Dobře mi tak —
tak nerady slyší to děti.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opraveno podle oprav na konci knihy.