Ottův slovník naučný/Jus

Ottův slovník naučný
Jus (šťáva)	Jus	Jüslik

Údaje o textu
Titulek:	Jus
Autor:	Leopold Heyrovský, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 698–700. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Jus (lat.) znamená právo a sice i právo v objektivním smyslu, t. j. soujem pravidel lidského jednání, jichž zachování jest pojištěno vyhrůžkou státního donucení, i právo ve smyslu subjektivném, t. j. volnost jednání, udělenou jednotlivci právem objektivním a chráněnou naproti odporu jiných státním donucením. Viz Právo. Hý.

J. abstinendi (lat.) viz Abstinendi beneficium.

J. accrescendi viz Accrescendi ius.

J. acquisitum viz J. quaesitum.

J. adversus ecclesiam, právo státu naproti církvi; název ten označoval nároky státu na svrchovanost nad církví.

J. advocatiae ecclesiasticae, právo státu chrániti církev, viz Advocati ecclesiarum.

J. Aelianum viz Aelius Catus.

J. aggratiandi viz J. gladii.

J. albanagii v. Albanagium a Cizinci.

J. alluvionis viz Alluvio.

J. archivi, právo archivní, viz Archiv str. 692.

J. armorum, vojenské výsostní právo, právo udržovati vojsko, opevněná místa atd. Dnes náleží právo to pouze státu.

J. avocandi, právo odvolací, viz Avokace.

J. canonicum viz Kanonické právo.

J. cavendi et inspiciendi znamenalo dle učení gallikanismu (v. t.) a jeho důsledků právo státu chrániti sebe i poddané před církevní mocí jakož i právo zakročovati v církevních záležitostech. Rozumováno bylo takto: Stát chrání církev a poskytuje jí pomoc při vykonávání soudnictví (bracchium saeculare) a musí tedy navzájem míti naproti církvi jistá práva. Vývojem tohoto nazírání rostly nároky státu. Stát osoboval si právo vrchního dohledu nad církví, zapovídal prohlašovati církevní nařízení, která nebyla vládou schválena (placetum), domáhal se práva spolupůsobiti při obsazování církevních úřadů, přijímal odvolání z nálezů církevních (appellatio tamquam ab abusu) atd.

J. circa sacra viz J. majestaticum circa sacra.

J. civile [-ví-] činíc protivu k j. gentium (v. t.) znamená u Římanů ryze národní právo římské, právo platné výhradně pro občany římské (cives romani), tak že jen tito mohli býti účastni poměrů zakládajících se na jeho pravidlech. Jiný smysl má j. c., stavíme-li je proti j. honorarium. Ono tu označuje právo, které se zakládá na zákoně přijatém od římských komitií (lex) nebo na pramenu právním takovému zákonu na roveň postaveném (quod legis vicem obtinet), čímž jest též právo obyčejové. J. honorarium nebo praetorium pak jest právo zavedené od magistrátů, najmě od praetorů, hlavně jejich edikty (viz Edictum). Toto rozlišování má svou příčinu v tom, že právní působnost magistrátských ediktů byla místem i časem omezena, kdežto leges měly platnost všeobecnou a trvalou. Práva subjektivná, která příslušejí podle j. c. a proto u každého soudu mají dojíti ochrany, platí ipso jure, kdežto práva udělená jure honorario mají, poněvadž pro ně lze žádati ochrany jen u původce ediktu ji slíbivšího, platnost pouze tuitione praetoris. Tato protiva, se kterou spojeny byly praktické, hlavně processové rozdíly, jeví se ve všech částech systému římského práva soukromého. V nejnovějším právě římském má ovšem hodnotu téměř jen nominální. Hý.

J. civitatis, právo občanské, viz Civis a Civitas.

J. cogens viz Donucovací práva.

J. commune a j. singulare viz Právo pravidelné a nepravidelné.

J. compascui neb compascendi, právo pásti dobytek na cizím pozemku.

J. congrui, v něm. právu Gespilderecht, Theillosung, jest právo držitele jistého pozemku na přednost koupě při prodeji všech pozemků, které někdy s jeho pozemkem tvořily celek.

J. conubii viz Conubium.

J. curiae viz Dvorské právo.

J. deliberandi viz Deliberační lhůta.

J. de non appellando, právo nepřipouštěti odvolání z rozsudků, náleželo v někdejší říši Římskoněmecké na počátku jen některým territoriálním pánům a pak všem kurfirštům. Věc jednou již rozhodnutá byla rozhodnuta v poslední stolici a nesměla býti předmětem nového jednání mimo území territoriálního pána.

J. de non evocando nazývalo se v někdejší Římskoněmecké říši právo jednotlivých territoriálních pánů, dle něhož žádná sporná záležitost nesměla v první stolici projednávána býti před říšskými soudy, tedy mimo území territoriálního pána.

J. detractus, právo vybírati poplatek zvaný Detractus realis (v. t.).

J. devolutionis viz Devoluce.

J. dispositivum v. Disposiční právo.

J. dominii impetrandi podle římského práva záleží v tom, že zástavní věřitel, když pokoušeje se předsebráti zástavní prodej nenalezne pro zástavu vhodného kupitele, jest oprávněn žádati, by jemu císařským reskriptem (v obecném právě soudcovským dekretem) byla přiřknuta zástava za hodnotu odhadní. Přiřknutí to nabývá definitivní platnosti teprve uplynutím dvou let. Hý.

J. edicendi viz Edictum.

J. eminens nazývá se právo státu zasáhati v případech naléhavé potřeby nebo nebezpečí do soukromých práv státních příslušníků. Výronem tohoto práva jest ústav vyvlastnění, expropriace. Srv. Bischof, Das Nothrecht der Staatsgewalt (Giessen, 1860).

J. emporii nazývalo se v minulosti právo mnohých měst (také města Prahy), dle něhož všechno zboží městem provážené po jistý čas musilo v městě tom býti vyloženo ke koupi. Říkalo se také j. stapuli (Stapelrecht), právo skladní. O tom, jak v Cechách bylo v platnosti j. e., uvádíme tyto příklady: Karel IV. dal kolínským měšťanům r. 1363 výsadu, že všichni plavci, kteří jedou po Labi dolů, stavěti se musí při městě 14 dní a že mimo kolínské měšťany nesmí nikdo kupovati dříví. V Praze proslul zvláště t. zv. »underlák« (sklad) ryb na Novém Městě, a Novoměstští vzpírali se r. 1540, když si měšťané bělští zaraziti chtěli undrlák, tím způsobem, že formani aspoň tři dni měli se u nich stavěti s rybami. Srv. Winter, Kulturní obraz českých měst, díl I. (Praha, 1890).

J. eundi in partes (Itio in partes) nazývalo se v někdejší Římskoněmecké říši právo říšských stavů katolického a evangelického vyznání, zameziti v náboženských (a pak i v jiných) záležitostech usnesení většinou hlasů tím způsobem, že říšský sněm musil se rozděliti na dva náboženské tábory, na sbor katolíků (Corpus catholicorum) na jedné straně a na sbor evangelíků (C. evangelicorum) na straně druhé. Jen spojením obou stran dojíti mohlo k usnesení. Právo toto, jež zavedeno bylo mírem Vestfálským, bylo pohodlným prostředkem mařiti usnášení říšského sněmu.

J. fetiale viz Fetiales.

J. Flavianum viz Flavius Cnacus.

J. gentium znamená předem mezinárodní právo vůbec, jmenovitě též veřejné (viz Právo mezinárodní), v užším vlastním smyslu označuje však u Římanů onu čásť práva soukromého, která platí společně pro všechny v území římském meškající svobodné Římany (cives) i cizince (peregrini). Ku právům a právním závazkům zakládajícím se na j. g. způsobilí jsou nejen občané římští, nýbrž i všelicí svobodní cizinci. Ovšem vycházeli staří Římané z té myšlénky, že panství práva jest v ten způsob výlučně národní, že cizinci v zásadě jsou nezpůsobilými k právům a postrádají soudní ochrany naprosto. Ale ode dávna činěny výjimky z této zásady. Zvláštními mezinárodními smlouvami byl příslušníkům toho nebo onoho cizího státu povolen volný obchod na římské půdě a zabezpečena reciperatio, t. j. ochrana nabytých práv u římských soudů. Pokud ustanovení takových smluv nedostačovala, bylo při rozsouzení právních rozepří přihlíženo ke zvyklostem mezinárodního, hlavně řecko-italského obchodu, nebo k předpisům, které magistrátové spravující soud cizinecký edikty svými vydali. Toto právo obyčejové nebo ediktové, jímž se spravováno, když šlo o právní posouzení poměrů občanů římských k cizincům nebo cizinců mezi sebou, slulo j. g. To pak zjednalo si časem více a více platnosti též pro poměry mezi občany římskými samými a vnikalo též do soudů občanských. I označuje pak, jak již pověděno, j. g. ona pravidla římského práva soukromého, jichž bylo užito jak na římské občany tak i na peregriny. J. g. upravuje podstatně pouze obchod majetkoprávní. V oboru práva rodinného má pro Římany výlučné panství j. civile. Oproti přísnému formalismu práva civilního jest pro j. g. charakteristická bezforemnost právních jednání. J. g., jak bylo vyloženo, jest positivním právem římským, jehož užito sice na všechny svobodné lidi, nehledíc k jejich občanství, ale přece jen v území římském u římských soudů. Theoreticky nazírají právníci římští na j. g. poněkud jinak, pojímajíce je jako právo všelidské, které prý u všech lidí a národů se zachovává. Podle učení některých jest j. g. dokonce totožné s j. naturale. Vývoj římského práva soukromého byl ten, že v něm j. g. nabývalo rostoucí měrou půdy na úkor práva civilního. Víc a více byl stírán s římského práva jeho zvláštní ráz národní a stalo se universálnějším, jak to hovělo potřebám světového obchodu. Ve směru tom působilo též nejnovější zákonodárství jmenovitě Justinianovo. Hý.

J. gladii et aggratiandi, právo meče (t. j. popravy) a udílení milosti, slova ve správě vojen. c. k. armády dříve užívaná a nedávno teprve nahrazená němčinou slovy Straf- und Begnadigungsrecht na dekretech udílejících soudní moc těm kterým hodnostářům vojenským, jako velitelům pluků, brigád, sborů, pevností, armád a pod. Právo popravy ovšem již dávno nebylo bráno do slova, leda v dobách války nebo náhlého (stanného) práva, a znamenalo nadále vůbec jen právo trestací. FM.

J. glandemiarum (Mastrecht) jest v něm. právu oprávnění vehnati černý dobytek do cizího lesa na žaludy a bukvice.

J. honorarium viz Honorarium jus.

J. imaginum viz Imagines.

J. in re, věcné právo, viz Práva věcná.

J. jurandum, přísaha.

J. Latii viz Latinové.

J. legis ferendae, moc zákonodárná, moc vydávati zákony.

J. lignandi (Geholzungsrecht) jest právo nakáceti si v cizím lese každý rok nebo v určitém případě buď určité množství dříví (palného nebo stavebního) nebo tolik, kolik jest třeba.

J. majestaticum circa sacra. Názvem tímto zahrnovaly se nároky panovníků ve věcech duchovních, a to především právo reformace (J. reformandi, v. t.), dále t. zv. j. advocatiae ecclesiasticae (v. t.) a pak j. cavendi et inspiciendi (v. t.).

J. manuarium, právo pěstní.

J. naturale u římských právníků znamená právo, které prý vyplývá ze samé přirozené povahy lidí a poměrů (ratio naturalis). J. n. je tedy všem lidem společné a platilo prý vždy a všude, kdežto j. civile (v. t.) platí jen u jednotlivého národa. Proto někteří římští právníci stotožňují j. n. a j. gentium (v. t.). Jiní však j. n. různili od j. gentium vytýkajíce, že pravidla jednoho odporují druhdy ustanovením druhého, a bylo na př. otroctví odvozováno ex jure gentium, kdežto prý podle j. n. všichni lidé jsou svobodnými. Též se vyskytuje názor, že j. n. jest právem lidem i zvířatům společně vrozeným, které pak se ovšem odlišuje od j. gentium platného pouze pro lidi. Tím i oním se pak dospívá k trojčlennému dělení práva na j. civile, j. gentium a j. n. – Srv. M. Voigt, Das J. n., aequum et bonum u. j. gentium d. Römer (1856–75, 4 sv.). Hý.

J. offerendi slově právo příslušející zadnějšímu zástavnímu věřiteli, podle něhož smí věřiteli, který má k téže věci přednější zástavní právo, nabídnouti zaplacení jeho zástavní pohledávky s tím účinkem, že pro zaplacenou pohledávku vstupuje v ono přednější zástavní právo. Vykonávaje j. o. sjednává sobě zástavní věřitel možnost předsebráti zástavní prodej, kdy jemu se zdá býti vhodným. Hý.

J. optandi nazývá se právo, dle něhož nejstarší kardinál, vzdávaje se zároveň titulu, který měl, může žádati, aby mu byl udělen titul uprázdněný. Neužije-li nejstarší tohoto práva, mohou tak učiniti jeho nástupcové podle starešinství. Avšak toto j. o. přísluší pouze kardinálům v Římě se zdržujícím anebo v záležitostech veřejných vzdáleným.

J. optionis, právo volby, viz Alternativní obligace a Alternativní odkaz.

J. pascendi, právo pásti někde svůj dobytek.

J. postliminii viz Postliminium.

J. praesentandi neb praesentationis, právo presentační čili podací, jest právo navrhovati příslušné církevní vrchnosti duchovního pro uprázdněné beneficium.

J. praetorium viz J. civile.

J. primae noctis, právo prvé noci, (droit du seigneur, droit de cuissage, droit de prélibation) bylo prý ve středověku právo pána, dle něhož mohl se svou poddanou hned po svatbě prvou noc obcovati. Tvrdí se, že právo toto bylo v užívání hlavně ve Francii a že ženich, který vykonání práva toho se strany pána chtěl zameziti, musil zaplatiti zvláštní poplatek; avšak někteří spisovatelé prováděni tohoto práva popírají.

J. primarum precum, právo první prosby, nazývalo se v někdejší Římskoněmecké říši právo císaře obsaditi v každém duchovním ústavu jedenkráte uprázdněné obročí; dnes nazývá se tak právo papeže nebo i světských knížat obsaditi výjimečně některá místa klášterní nebo kapitulní.

J. privatum a j. publicum viz Právo soukromé a veřejné.

J. protimiseos viz Právo předkupní.

J. quaesitum, nabyté právo, jest název pro všechna práva, která dávnými právními řády jistým osobám jsou zabezpečena. Práva taková zpravidla pozdějším zákonem nemohou býti zrušena, a dojde-li k tomu přec výjimečně v sociálním zájmu osob zavázaných, bývají práva ta zrušena často jen za náhradu osobě oprávněné. Takovým způsobem na př. zrušeno bylo nevolnictví a robota, různá reální břemena a t. d.

J. Quiritium nazývalo se v Římě právo quiritů, t. j. plnoprávných římských občanů.

J. recadentiae (též J. revolutionis) nazývalo se v některých německých právech ustanovení, dle něhož pozůstalost toho, kdo zemřel bez poslední vůle a nezanechal potomků, měla se rozděliti tím způsobem, že to jmění, kterého se zůstaviteli dostalo se strany otcovské, připadalo příbuzným po otci, kdežto jmění nabyté se strany matky připadalo opět příbuzným po matce. Říkalo se paterna paternis, materna maternis.

J. reformandi bylo právo, dle něhož na základě zásady cujus regio, illius religio mohl zeměpán určovati náboženské vyznání svých poddaných. Mírem vestfálským z r. 1648 byla však platnost zásady uvedené obmezena v tom směru, že poddaní jiného vyznání mohli setrvati při právích náboženských, jež měli r. 1624, tak zv. roku normálního. J. r. vykládáno i tak, že zeměpán může dle své vůle připustiti podmínečně vyznání cizí.

J. regale montanorum byl název horního zákonníka, vydaného od Václava II. r. 1300 horníkům v Českém království, zejména na Horách Kutných. Srv. Čechy, str. 459 a Horní právo str. 620.

J. respondendi viz Jurisconsultus.

J. retorsionis viz Retorse.

J. Romanum, právo římské.

J. scriptum a j. non scriptum, právo psané a nepsané. Prvé znamená u Římanů právo pochodící ze zákona, druhé právo obyčejové.

J. stercorandi (Fferchrecht), právo vlastníka onoho pozemku, na němž někdo smí pásti ovce, žádati, aby tyto cizí ovce na pozemku přenocovaly za účelem zmrvení pole.

J. talionis viz Talio.

J. vitae necisque, právo života a smrti, měl v Římě pán nad otrokem a ve starší době i otec nad dětmi a muž nad manželkou in manu. Vykonávaje domácí soudnictví mohl otec nalézti i na trest smrti. Později moci té ovšem pozbyl.