Ottův slovník naučný/Horní právo

Ottův slovník naučný
Horní policie	Horní právo	Horní řád

Údaje o textu
Titulek:	Horní právo
Autor:	Karel Kadlec, Jaromír Čelakovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 615–631. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: horní právo

Horní právo jest soubor právních pravidel, kterými se upravují zvláštní poměry hornické. Tak, jak skoro ve všech státech dnes platí, spočívá h. p. na principu horní svobody. »Vlastnictví horní« čili právo k dělání hor (dolování) a spojená s tím práva ostatní jsou totiž oddělena od vlastnictví pozemkového tím způsobem, že každý, kdo splní zákonné podmínky, může i na cizích pozemcích nerosty hledati (za nimi kutati), je dobývati a spracovávati. Někteří spisovatelé (hlavně němečtí, na př. Achenbach a Klostermann) pokládají h. p. v této podobě za právo původu německého. Mají za to, že teprve v Německu základy jeho se vyvinuly a odtud něm. horníky nejen do ostatních zemí evropských, nýbrž i do Ameriky byly přeneseny. Domnění to dle novějších badání (Arndt, Theorie u. Geschichte des Bergregals, 1879) jest nesprávné. Byloť hornictví v ohromných rozměrech provozováno již v pradávných dobách před Kristem u východních a jižních národů (Egypťanů, Foiničanů a Assyrů) a od nich dostalo se pak k Řekům a Římanům a od těchto teprve k národům germánským. Přirozeno pak bylo, že právní poměry z provozování hornictví vyplývající vyžadovaly zvláštní právní regulace a že tedy tímto způsobem vznikly počátky h-ho p-va v dobách pradávných. Byť se nám nezachovaly normy tohoto starého h-ho p-va, můžeme přece o jeho existenci zcela spolehlivě souditi ze zpráv zachovaných nám od klassických spisovatelů. Dle nich sahá původ t. zv. horního regálu (v. t.) již do dob řeckých. V Řecku dobývalo se v Pangaiu zlato a měď a v Lauriu stříbro; bohaté byly též zlaté doly thrácké. Doly tyto náležely athénskému státu a propachtovány byly soukromým osobám, jež za ně platily jistou čásť hrubého výtěžku (1/24). Ve větším ještě rozsahu provozováno bylo hornictví za dob římských, a sice ve mnoha provinciích, na př. v Anglii (kde byly již od dob Foiničanů v nynějším Cornwallisu a Devonshiru doly cínové), ve Španělsku, ve Francii a v Německu (saliny), v Africe, zemích východních atd. V pozdějších římských zákonech vytčen jest již zřejmě princip horní svobody, na němž spočívá nynější h. p. Jest to na př. Codex Theodosianus. Také Breviarium Alaricianum z r. 506 uznává tento princip, který se od Římanů dostal zajisté k Němcům. Nynější h. p. má tedy základy římské a nikoli německé a s pravdou srovnává se jen to, že římské základy h-ho p-va rozšířeny byly v německých zemích, bohatých na minerály, novými právními zásadami, tak že nynější budova h-ho p-va vykazuje vedle římských elementů značnou míru kulturní činnosti německé a kromě toho i české. (Právo jihlavsko-kutnohorské.) – Prvním obšírnějším sepsáním h-ho p-va ve střední Evropě jest právo Jihlavské ze XIII. stol. (Viz h. p. české.) Začátky jeho hledati sluší v obyčejovém právu německých horníků, kteří z Harcu a Saska počali se stěhovati do Čech, Moravy, Uher, Tyrolska a Itálie. Tak zvaná Carta laudamentorum biskupa Bedřicha tridentského z r. 1208, která rovněž spočívá na principu horní svobody, jest sice o něco starší než právo Jihlavské, avšak není obsahem svým tak bohatá jako právo Jihlavské z r. 1249. Nesprávné jest mínění, jakoby právo Jihlavské bylo reprodukcí této tridentské karty, která, jak Bonaini ukázal, se statutem civitatis Massae souvisí. Později než právo Jihlavské zaznamenáno bylo právo Šťávnické z roku 1275. Šladmingské z r. 1307 a Freiberské (o němž se sice děje zmínka již r. 1232, jež však sepsáno bylo teprve ve stol. XIV.). Zásada horní svobody, na níž všechna řečena práva spočívala, odvozena byla z horního regálu panovníkova. Jako v Řecku a Římě náležely všechny minerály v provinciích státu, který jejich dobývání dával v pacht soukromníkům, právě tak osobovali si římsko-němečtí císaři výhradné právo na dobývání nerostů (horní regál). Constitutio de regalibus cís. Bedřicha I. z r. 1158, vydaná na Ronkálském sněmu, počítá za předměty regálu stříbrné doly a důchody ze salin. Konstituce uvedená měla sice platnost jen pro Lombardii, avšak císařové němečtí snažili se horní regál prováděti i v Německu. Ve snahách svých naráželi však na odpor territoriálních pánů, kteří se rovněž domáhali horního regálu pro svou osobu. Vedle toho praktikován byl ještě částečně dřívější názor, jevící se v listinách X. a XI. stol., že právo k provozování hornictví přísluší pozemkovému vlastníku. Názor tento zračí se ještě v Saskem zrcadle z r. 1230 a v právu Lowenberském z r. 1270. Zlatou bullou Karla IV. z r. 1356 přiznán byl kurfirštům horní regál na všecky kovy a sůl. R. 1519 byl tento regál zaručen od Karla V. všem pánům territoriálním, což potvrzeno mírem Vestfálským z r. 1648. Na nerosty uvedené ve zlaté bulle Karla IV. zůstal ve většině německých a později i jiných států horní regál po dlouhou dobu obmezen a teprve později byl někde rozšířen též na nerosty jiné, zejména na síru, kamenec a vitriolové rudy, salnitr, tuhu a hlavně na kamenné a hnědé uhlí. Nerosty tyto, na něž se vztahuje horní svoboda, nazývají se dle terminologie rakouského horního zákona nerosty vyhraženými, čemuž sluší rozuměti tak, že dobývání jich jest dle starší theorie horního regálu vyhrazeno panovníkovi, resp. státu, který však za podmínek zákonem horním uvedených dovoluje dobývání jich každému. Všechny ostatní minerály, jež nejsou uvedeny mezi nerosty vyhrazenými, tvoří součástku vlastnictví pozemkového a dobývání jich náleží tedy pouze vlastníkovi pozemku. – V prvém stadiu svého vývoje utvářelo se h. p. v podobě právních obyčejů, resp. soudních nálezů; spočívalo tedy na soudní praxi. Další stupeň vývoje byl ten, že vznikaly t. zv. horní řády, vydávané pro jednotlivá territoria od zeměpánů.

Pro rakouské země alpské a Bavorsko byl základem h-ho p-va horní řád Šladmingský z r. 1307. Byl totiž dle něho sepsán (pro Štýrsko) horní řád Rattenberský z r. 1463 a dle tohoto opět horní řád z r. 1477 pro zlaté doly Gastýnské a Rauriské (V Solnohradsku), horní řád Hüttenberský (pro Korutany) z r. 1494 a horní řád pro doly biskupství Bamberského. Pro železné hory Vorder- a Innerberské (ve Štýrsku) vydán byl horní řád z r. 1449, pro hory Schwazské (v Tyrolsku) horní řád z r. 1468. Všeobecnější platnost než dosavadní řády má horní řád císaře Maxmiliána I. z r. 1517, vydaný pro Rakousy, Štýrsko, Korutany a Krajinu, který nahrazen byl r. 1553 novým řádem Ferdinanda I. z r. 1553. Na Maxmiliánském horním řádu spočívá horní řád z r. 1550, vydaný pro doly Bamberského biskupství v Korutanech, a horní řád z r. 1532 pro hory solnohradské, který sám byl základem horního řádu Ferdinandova z r. 1553. V Tyrolsku nedošlo k novému hornímu řádu jako v ostatních zemích alpských, avšak řád Ferdinandův měl tam vedle dosavadního práva subsidiární platnost. R. 1731 vydal horní řád (pro přední země rakouské) Karel VI. Pokusy o unifikaci h-ho p-va v zemích rakouských dějí se již od Marie Terezie a Josefa II., který vydal patent z 1. list. 1781 č. 28 sb. z. s., upravující organisaci horních soudů a řízení ve věcech horních pro země mimouherské. R. 1786 nařízeno vypracovati obecný horní řád pro celou říši Rakouskou, avšak k provedení úmyslu nedošlo. Vydán jen patent o měrách dolových ze dne 23. bř. 1805, platný pouze pro země mimouherské. Po vydání obecného zák. občanského z r. 1811 měl býti sepsán pro království České nový horní řád, který pak měl býti rozšířen na země ostatní. Práci se však nedařilo a přestalo se na novém patentu o měrách dolových pro země mimouherské ze 21. čce 1819. V Haliči zaveden r. 1804 Maxmiliánský horní řád z r. 1573, platný v Uhrách jako zatímní horní zemský zákon. V jižních zemích rak. obnovena po krátkém panství francouzském dřívější h. p-va. V Solnohradsku zaveden bavorský horní řád z r. 1784. Pokusů kodifikačnich chopeno se znova r. 1831, avšak opět bezvýsledně. Teprve r. 1849 došlo k vypracování nového horního zákona, když byla k tomu konci zřízena zvláštní kommisse. Osnova kommisse byla pak několikráte přepracována a stala se zákonem dne 23. května 1854 č. 146 ř. z. Zákon ten platí dodnes, změněn byv různými zákony pozdějšími. V letech sedmdesátých přikročeno sice k revisi h-ho p-va a r. 1886 uveřejněna osnova nového zákona, vypracovaného ministerstvem orby, avšak přes to nedošla osnova tato moci zákonné. K zák. ze 23. kv. 1854 vydáno bylo vykonávací nařízení ze dne 25. září 1854, jež později pozměněno a doplněno bylo min. výnosem ze 23. kv. 1872. (Obě nařízení publikována byla pouze min. orby, nikoli v říš. zák.) Ze zákonů a nařízení, kterými změněn, resp. doplněn, byl horní zákon rak. z r. 1854, uvésti sluší tyto: min. nař. ze 13. bř. 1857 č. 55 ř. z. o řízení, jež má místo, když jednotlivý spoluvlastník hor vzdá se svého podílu; zák. ze 28. dubna 1862 č. 28 ř. z., kterým odstraněn horní desátek; zák. ze 21. července 1871 č. 77 ř. z. o horních úřadech; zák. z 11. května 1884 č. 71 ř. z. pro Halič a Bukovinu; zák. ze 21. června 1884 č. 115 ř. z. o zaměstnávání mladých dělníků a žen v dolech, denní práci a nedělním klidu; zák. ze 28. čce 1889 č. 127 ř. z., ze 30. pros. 1891 č. 3 ř. z. na r. 1892, nař. min. orby ze 6 kv. 1893 č. 94 o bratrských pokladnách; zák. ze 31. pros. 1893 č. 12 ř. z. na r. 1894 o zřízení závodních správců a závodních dozorců; nař. min. orby ze 17. října 1895 č. 158 ř. z. o policejním dohledu nad doly; zák. ze 3. kv. 1896 č. 75 ř. z., kterém změněny §§ 206 a 248 h. z. V proudu jest příprava zákona na ochranu povrchu zemského proti ohrožení dolováním a stran náhrady škod, děláním hor způsobených. Osnova vládní z r. 1892 nedošla sice doposud uzákonění, avšak katastrofa mostecká ze dnů 19. a 20. července 1895 zavdala nový podnět k zabývání se dotčeným zákonem. Ve dnech 17.–19. února 1896 konala v této věci porady anketa znalců, svolaná ministerstvem orby do Vídně.

Prusko rovněž dospělo v novější době k obsáhlejší kodifikaci h-ho p-va. Pruský Landrecht z r. 1794 upravil ve II. díle, 16. tit. pruské h. p., které však mělo platnost pouze podpůrnou, ponechávajíc v působnosti dosavadní práva provinciální. H. p. pruského Landrechtu spočívá ještě na starých zásadách. Od starých těchto principů uchýlily se teprve moderní zákony německé právě tak jako horní zákon rak. Uvádíme z nich zvláště horní zákon pruský z r. 1865, dle něhož sepsány byly četné horní zákony německé, na př. brunšvický z r. 1867, bavorský z r. 1869, alsaskolotrinský z r. 1873, virtemberský z r. 1874 a j.; z novějších horní zákon badenský z r. 1890. K prus. hornímu řádu z r. 1865 vydána byla novella ze 24. čna 2892.

V království Saském nahrazen byl zákon z r. 1851 zákonem z r. 1868, který se blíží pruskému hornímu zákonu a modifikován byl novellami z r. 1882, 1884 a 1887.

Ve Francii náležely v poslední fási vývoje před revolucí všechny doly panovníkovi, který je dával v pacht. Národní shromáždění prohlásilo doly za majetek národní. Platné h. p. ve Francii tvoří dnes zák. ze 31. dub. 1810 se změnami z r. 1880. Osnova nového zák. předložená komoře poslanců v květnu r. 1886 nestala se ještě zákonem. Také franc. horní zákon spočívá na principu plné horní svobody. Doly dělí se dle něho na mines, minières a carrières. Jen co se týče prvých, platí zásada horní svobody, a sice tím způsobem, že nikdo, ani vlastník pozemku, nesmí beze státní propůjčky hornictví provozovati. Udělení koncesse závisí úplně na uznání státní rady a ani vlastník pozemku ani prvý nálezce nemají nároku na koncessi. K minám patří kovy, síra, kamenec, kamenné uhlí, horní smůly, soli s metallickým základem a od r. 1840 kamenná sůl a solní prameny. Miniery a lomy (carrièfes) náležejí vlastníkovi pozemku.

Franc. h. p. recipovaly tyto státy: 1. Belgie, kde byl franc. zákon z r. 1810 úplně přijat a později jen nepatrně změněn, 2. Nízozemí a Lucemburk, 3. Turecko zák. ze 22. srp. 1861, 4. Řecko zák. ze 22. srp. 1861.

Ve Španělsku platilo v l. 1825–59 franc. h. p. Zák. ze 6. čce 1859 bylo však zavedeno dřívější domácí právo, podobné právu něm. – Podobný jest zák. portugalský ze 31. pros. 1859.

V Srbsku platí zák. z 15. dub. 2866, jemuž sloužil za vzor hlavně zákon rak. z r. 1854 a vedle něho i zákon franc., saský a pruský.

Finsko má zákon ze 12. list. 1883, spočívající rovněž na zásadě horní svobody a přimykající se celkem ke dřívějšímu právu švédskému.

Pro Švédsko vydán byl (rovněž na základě principu horní svobody) zák. ze 26. kv. 1884. Dolování kamenného uhlí upraveno jest zák. ze 28. kv. 1886.

Zvláštní skupinu tvoří státy, v nichž až do dnes udrželo se měrou větší nebo menší právo k dělání hor ve spojení s vlastnictvím pozemkovým. Jest to hlavně Anglie, Spoj. Státy americké, Rusko, Italie a Švýcarsko.

V Anglii není h-ho p-va v tom smyslu, jak my mu rozumíme, nýbrž vydány jsou pouze dva horně policejní zákony, z 10. srp. 1872 (35 a 36 Vict. cap. 76 a 77) a zák. z 1. pros. 1887 (50 a 51 Vict. cap. 58). Zákony tyto obsahují hlavně jen pravidla vydaná za účelem bezpečnosti a ochrany horních dělníků. Horní svoboda, která kdysi platila též v Anglii, dnes až na nepatrné zbytky již vymizela. Trváť na jedné straně královský regál stran zlatých a stříbrných dolů (arci bez praktického výsledku) a na straně druhé princip, že nerosty náležejí pouze vlastníkovi pozemku. Pouze v Derbyshiru zachovaly se zbytky horní svobody stran rud olověných, v Cornwallisu a Devonshiru stran rud cínových a v lese Deanském (viz Dean Forest) stran rud železných a kamenného uhlí.

Ve Spojených Státech amerických platí na soukromých pozemcích zásada, že nerosty náležejí vlastníkovi pozemku. Co se však týče pozemků státních, zavedena byla stran dolů zlatých, stříbrných, měděných a rumělkových zák. ze 26. čce 1866 a z 10. kv. 1872 zásada horní svobody.

V Rusku upraveno bylo h. p. poprvé Petrem Velikým v tak zv. bergprivilegiji z r. 1719, a sice na základě horního regálu a horní svobody. Manifestem Kateřiny II. z roku 1782 přiznáno bylo h. p. vlastníkovi pozemku, který arci musil eráru odváděti horní desátek. Dalším zákonem bylo t. zv. Gornoje položenije z r. 1806, které zavedeno bylo s počátku jen na 5 let a podrželo proto i nadále název »projektu«. Dnešní právo tvoří t. zv. Gornyj ustav (VII. sv. Svodu zák. z r. 1857), který spočívá na horním řádě z r. 1806, uznávaje stran erárních pozemků princip horního regálu a horní svobody, nikoli však stran pozemků soukromých, při nichž zachován princip manifestu z r. 1782. Vedle obšírného horního ustavu, který čítá 2653 čl., platí v Rusku ještě zákon o soukromém zlatovém průmyslu z r. 1886 a zákon solní z r. 1887. Nedostatečnost ruského horního ustavu byla příčinou, že r. 1858 zřízena byla při min. fín. kommisae, která by vypracovala návrh zákona o soukromém horním průmyslu. Když však r. 1874 přešly horní záležitosti do kompetence min. říšských statků, upuštěno od revise celého zákona a přistoupeno na zákonné upravování jednotlivých materií h-ho p-va. Pro hornictví v oblasti Donského vojska vydán byl zvláštní řád z 8./20. bř. 1864.

Na gubernie Polského království se ruský horní zákon nevztahuje. Tam platí horní řád ze 28. dub. (20. kv.) 1892, uznávající princip horní svobody s právem prvého nálezce, a sice co se týče uhlí, rud zinkových, olověných a železných (kromě rud nánosných a drnových).

Italie nemá jednotného horního zákonníka. Panuje tam v některých částech princip horní svobody, v jiných však opět zásada, že pouze vlastníkovi pozemku náleží právo provozovati hornictví. V Sardinii, Lombardii a markách platí zákon ze 20. list. 1859, který sepsán jest dle franc. V někdejším království Neapolském platí zákon ze 17. října 1826, dle něhož h. p. náleží vlastníkovi pozemku. V Sicilii má vedle toho vlastník pozemku ještě právo k dobývání síry. V Benátsku a Mantově drží se dosud zákon rakouský z r. 1854. Od r. 1860 usiluje se v Italii o jednotnou kodifikaci v oboru h-ho p-va, avšak dosud bezvýsledně.

Podobná pestrost jako v Italii panuje ve Švýcarsku. -dlc.

H. p. české, třebas počátky svými souviselo s vývojem obyčejového h-ho p-va v zemích románsko-německých, přece vykazuje v mnohém ohledu také zajímavý vlastní vývoj, jenž se jeví ve velké řadě samostatných, obsahem pozoruhodných pramenů právních, jež povstaly v zemích našich. Došloť u nás poprvé k důkladnějšímu sepsání h-ho p-va ve střední Evropě a sepsání to rozšířilo se do vůkolních a i mnohých vzdálených zemí, tvoříc základ tamějšího zákonodárství horního.

I. Začátky h-ho p-va mohou se v každé zemi položiti teprve do doby, kdy tam hornictví nabylo většího významu, zejména dolováním ve hlubinách země, a kdy následkem toho stát viděl se nucena přiváděti zásady regálu horního a související s nim svobody horní k platnosti tím způsobem, že bez jeho propůjčení nebo povolení nikdo, ani vlastník pozemku, neměl práva provozovati hornictví a nabývati majetku horního a že každému, kdo předepsaným podmínkám vyhověl, dovoloval kutati a dolovati. Takovým způsobem i v době, kdy h. p. nebylo ještě sepsáno, nýbrž platilo jako pouhé právo obyčejové, musila pravidla, kterými se upravovaly poměry horníků k státu a vlastníkům pozemků, tvořiti hlavní jádro každého h-ho p-va. Tak tomu bylo v zemích románsko-německých a to byl také přední obsah starého obyčejového h-ho p-va u nás. Počátky jeho tedy sluší hledati v době, kdy se poprvé u nás existence regálu horního a také svobody horní dá prokázati. Když r. 1158 císař Bedřich Barbarossa udělil Vladislavu II. korunu královskou a tím mu přiznal všechna práva královská, poněvadž – jak dokládá souvěký kronista mnich Sázavský – země Česká zlatem, stříbrem a jiným bohatstvím oplývá, a když téhož roku týž král Vladislav byl přítomen prohlášení konstituce císařské de regalibus na polích Ronkálských, podle které mince a důchod z hor stříbrných (moneta et argentarie) za práva královská jsou prohlášeny, tu nemohlo se více pochybovati o tom, že i panovníkům českým náleží regál horní v českém území státním a že jim přísluší stanoviti podmínky, za kterými mohou drahé kovy se dobývati. Avšak příležitost přivésti v Čechách a na Moravě tato práva královská k platnosti naskytla se, pokud víme, teprve za Přemysla Otakara I. a jeho nástupcův a i pak bylo jim napořáde přemáhati mnohý odpor vlastníků pozemků, na kterých se dolovalo. Na počátku XII. stol. odkryty jsou na výšině českomoravské při řece Jihlavě bohaté rudné žíly v pásmu rulovém, daleko odtud do Moravy i do Čech se rozkládajícím, a napotom začalo se v těchto stranách hornictví ve velkých rozměrech provozovati. Následkem toho krajina, kde povstaly horní osady a pozdější města Jihlava, Německý Brod a Kutná Hora, stala se úrodnou půdou pro časný vývoj horních obyčejů právních, na nichž napotom naše zákonodárství horní spočívalo. Královští úředníci, ustanovení na horách stříbrných k hájení zájmů královských, urburéři a mincmistři (v. t.), společně s přísežnými horními a jinými zřízenci na horách spolupůsobili k ustálení zásad, podle kterých se dolovati mělo, a nejstarší zprávy, které se u nás zachovaly o takovýchto úřednících, jimž náleželo spravovati doly, zejména důchod neboli urburu královskou z nich, a kteří také zasedali na soudě horním, pocházejí z let 1227 a 1234 a týkají se Jihlavy a Německého Brodu. Seznáváme z nich, že již tehdy platilo zvláštní h. p. (jus montanum), větším dílem obyčejové, jež zajisté obsahem svým souhlasilo s cizími h-mi p-vy, zejména v Harcu a Freiberce tehdy užívanými, a jež nalézáním soudu horního a předpisy úředníků královských se na půdě naší samostatně dále vyvíjelo, a že toto h. p. přivádělo se k platnosti bez ohledu na pozemkové vlastnictví vrchností, na jichž půdě se dolovalo. Při tom horní osady Jihlava a Německý Brod rychle na lidnatá města vzrůstaly a o potvrzení svých práv horních i městských usilovati začaly. Podařilo se to Jihlavským r. 1249, když král Václav I. válčil se synem svým Přemyslem Otakarem I. a když povolal horníky Jihlavské na pomoc proti němu. Po dobytí hradu Pražského s jich pomocí v srpnu r. 1249 a po docíleném smíru, v kterém král synu svému Moravu jakožto markrabství postoupil, předložili Jihlavští soupis svých městských a h-ch práv a král se synem potvrdili tyto svobody brzo po 16. srpnu r. 1249, a sice jak měšťanům jihlavským, tak i horníkům kdekoli po království Českém přebývajícím, přitisknuvše pečeti své k výsadní listině horníky předložené, jejíž originál se posud v archivu Jihlavském chová.

Listina tato obsahuje v 16 článcích nejstarší sepsání h-ho p-va, jež Jihlavští si pořídili a mocí propůjčeného sobě statutárního práva během XIII. století novými články a pak i novými nálezy a naučeními ve věcech horních dále doplňovali. Tato jihlavská »jura montium et montanorum« obsahují ustanovení hlavně na prospěch horníků vydaná, jichžto poměry jednak k úřadům horním a vlastníkům pozemků, jednak jedněch k druhým se upravují, aby každému z nich právo kutací i právo priority nálezu, jakož i nabytý majetek horní byly zabezpečeny. Práva ta předpokládají platnost regálu horního; avšak nezmiňují se výslovně o něm, jakož vůbec o právech krále a jeho úředníků na horách nemají podrobných ustanovení. Jim jde o to, aby kutání nebo hledání po horách bylo jakožto dovolené i na cizích pozemcích uznáváno, aby při tom mezi kutéři bylo zabráněno sporům a aby tomu, jenž odkryje bohatší žílu nebo pramen rudní a požádá za propůjčení práva k dolování, uznala a zabezpečila se priorita jeho nálezu. Nalezač takovýto obdrží urburéřem vyměřené pole, na němž výhradně může dále dolovati, a to buď vlastním nákladem nebo společně s jinými těžaři. Pole takové měřilo v šíři sedm lánů nalezači, dvou lánů králi a dvou lánů obci městské přiměřených, a obci příslušely také změrky nebo zbytky (überschary) mezi měřenými horami pozůstalé a k dalšímu měření nezpůsobilé. Kdyby propůjčky udělené nalezač nepoužil tak, jak práva předpisují, má přiměřený důl spadnouti zpět na krále. O tom, jaký důchod má král z dolů propůjčených, jakož o tom, jaká práva a povinnosti má vlastník pozemku, na kterém se doluje, právo jihlavské nemá ustanovení. Patrně listiny, kterými urbura královská urburéřům se pachtovala a ve kterých urburéři udělovali propůjčky, obsahovaly bližší o tom předpisy, na jichž základě horní soud jihlavský naučení o těchto otázkách i do cizích zemí dával. Toho dokladem je zejména zajímavé naučení, které rychtář a přísežní m. Jihlavy r. 1268 vydali společně s urburéři královskými v Čechách i na Moravě, byvše k tomu zmocněni králem i pány zemskými, opatu cisterciáckého kláštera Lebusského v Lehnicku, na jehož pozemcích zlaté doly Goldberské byly objeveny. Dle naučení toho náleží zeměpánu na horách soud a urbura a vlastníku pozemku čásť měřeného pole, tak zv. lán dědičný, a čásť výnosu z hor (podíl na urbuře a dědičný kukus). Za to však vlastník pozemku má určité povinnosti k horám, jež podrobněji teprve v napotomních zákonech byly vytčeny. Rovněž v jihlavském právu není ještě bližších ustanovení o poměrech těžarstev a jich technických zřízenců, perkmistrů; ani o pomocných dílech horních, zejména o hutích, ani o právu štolovém, ani o právním postavení havéřů k úředníkům horním a k těžařům neboli kverkům, a sice z té příčiny, poněvadž a počátku horníci byli jak nákladníky hor, tak i havéři. Všechno to bylo zůstaveno teprve dalšímu zákonodárství hornímu, jež na základě práva jihlavského se u nás vyvíjelo.

Práva tohoto užívalo se ve XIII. st. všude na nově vzniklých horách v Čechách i na Moravě. V době krále Přemysla Otakara II. hory kolem Něm. Brodu vyňaty jsou z pravomoci horních úřadů jihlavských a ačkoli povstaly na pozemcích pánů z Lichtenburka, ustanovován byl nad nimi král. urburéř, kterému příslušelo právo udělovati propůjčky na hory a doly. Podobně dalo se i jinde po Čechách, jak na vysočině českomoravské, tak zajisté též v okolí tehdy zakládaných nově měst Kolína a Čáslavě. V okolí těchto měst začalo se v oné době dolovati, a proto v zakládacích listinách jsou obě města právem jihlavským nadána. Ale v Něm. Brodě samém vznikaly záhy mnohé spory mezi králem a pány z Lichtenburka o tom, na čí půdě povstalo město a jakých práv král a jakých vrchnost mají k pozemkům, na nichž se kolem města doluje. Teprve po r. 1269 došlo k jakémusi narovnání se syny zemřelého Smila z Lichtenburka, ve kterém král přiznal jim podíl na důchodech z města i hor, avšak město samo i hory dával svými úředníky i nadále spravovati. Jakmile však král octnul se ve sporu s římským králem Rudolfem, páni ti, uživše nesnází jeho, hleděli státi se neobmezenými pány města i hor. Vydaliť 8. června 1278 k měšťanům tamějším jako svým poddaným obšírné sepsání práva městského a horního, uživše k tomu listiny jihlavské z r. 1249, a v tomto sepsání potvrdili měšťanům sice mnohá práva, kterých posud požívali, avšak zároveň vyhradili sobě nad nimi práva, králi vlastně přináležející. Vždyť i sama forma potvrzení práv h-ch soukromou vrchností byla zasahováním do práv královských. Kromě toho páni ti doplnili právo jihlavské ustanoveními o dělení hor na panství jich ležících na několik obvodů horních a o přiměřování lánů horních netoliko prvnímu nalezači, králi a městu, nýbrž i vrchnosti. Touto listinou arci spory o platnost regálu horního na horách německobrodských nebyly ukončeny, nýbrž i ve XIV. st. dále trvaly (srv. IV., 733).

II. Podobné rozepře vznikly v době krále Václava II. na stříbrných horách, jež byly na pozemcích cisterciáckého kláštera sedleckého v mezích farnosti malínské objeveny a při kterých v tu dobu nová lidnatá osada horní Kutná Hora povstávala. Na počátku panování kr. Václava II. vznikl spor mezi měšťany kolínskými a čáslavskými o příslušenství hor těchto k jednomu nebo druhému městu, zejména o tom, které obci městské, zdali kolínské nebo čáslavské, mají se při měření hor přiměřovati městské lány a zbytky a ku kterému soudu má lid horní příslušeti. Kutná Hora nebyla tehdy ještě městem a neměla také vlastního soudu horního. Obě města zvolila sobě za rozhodčího perkmistra kutnohorského Sybota, který 14. list. 1289 učinil výpověď, že stříbrné hory ležící mezi údolím sedleckým na jedné straně a mezi vesnicemi Kluky a Přítokou na druhé straně, tedy na území farnosti malínské, mají se považovati za příslušné k oběma městům, takže lány městské mají každé z obou obcí městských z polovice náležeti; avšak že soudní moc nad lidem horním v tomto obvodu přebývajícím mají vykonávati přísežní města Čáslavě. Hory, jež ležely mimo tento obvod buď poblíže Kolína nebo Čáslavě, měly náležeti k jednomu nebo druhému městu, dle toho, kterému byly blíže položeny. Brzo však na to obdržela horní osada kutnohorská zvláštní úřady královské nad urburou a mincí a také vlastní soud horní. Již r. 1291 mluví se o král. urburéřích v Kutné Hoře, kteří byli nuceni hájiti regál horní a horníky proti klášteru sedleckému, a jimž náleželo předsedati hornímu soudu nebo dávati se na něm zastupovati rychtářem horním. R. 1300 došlo pak na známou dalekosáhlou reformu mincovnictví českého, s kterou souvisela nová organisace úřadů mincovních i horních. Z nařízení krále jsou všeckny mincovny po městech zrušeny, ražení jediné české mince v Kutné Hoře na Vlašském dvoře je nařízeno a důchod i správa mince od té doby jsou svěřovány ve formě pronájmu mincmistrům kutnohorským, kterým obvykle pak též důchod z urbury je pachtován. Konečně Kutná Hora jest novými výsadami r. 1304 a 1307 nadána, hradbami obehnána a na královské, po Praze přední město povýšena, čímž působnost soudu čáslavského a také vrchnostenská práva kláštera sedleckého na území kutnohorském přestala. Nežli tak se stalo, vydal král Václav II., brzo asi po srpnu 1300, všem svým horníkům po všem království Českém, jmenovité na Horách Kutných přebývajícím, proslulý horní zákonník neboli knihu královského h-ho p-va (jus regale montanorum), latinským jazykem sepsanou, aby se ji urburéři, rychtáři, přísežní, perkrmistři, písaři a jiní úředníci a zřízenci horní, jakož i všechen lid na horách stříbrných pracující ve věcech horních spravovali. Jihlavští, kteří nechtěli vydati horníkům na Horách Kutných úplný přepis svého práva, takže se těmto horníkům pro neznámost platnéno práva mnohá bezpráví dala, označují se v zákonníku jakožto příčina vydání jeho a poněvadž na zákonníku déle se musilo pracovati, není vyloučena domněnka, že na sepsání jeho měl hlavní podíl učený právnik mistr Gozzius ab Orvieto, kterého král r. 1294 z Říma do Čech povolal, aby mu byl při pracech zákonodárných nápomocen (srv. Čechy str. 459). Spisovatel zákonníka byl zajisté důkladný znalec jak práva římského, tak i českého práva horního. Při roztřídění látky přidržel se systému Justinianových institucí, pojednávaje v první knize o osobách při díle horním súčastněných, ve druhé a třetí o horách a ve čtvrté, poslední knize, o řádu soudním, kterého má na soudech horních býti užíváno. Oporou při práci jeho bylo mu staré h. p., zvláště jihlavské, jehož nedostatky a mezery míní napraviti a jež také mnohými novými ustanoveními doplňuje.

Na rozdíl od práva jihlavského nový zákonnik nejprve zásadu horního regálu velmi rozhodným způsobem vyslovuje a obhajuje, nazývaje hory stříbrné zbožím komory královské a pravě zejména o bohatých horách kutenských, že králi Českému zůstaly od počátku světa vyhrazeny božskou prozřetelností. Obrana tato byla tím důvodnější, že římský král Albrecht I. činil roku 1303 nároky na podíl z urbury kutnohorské, požaduje na králi Václavu II. z důvodů zcela nicotných, aby mu buď stříbrné doly kutnohorské k užívání na šest let postoupil, aneb aby mu složil pokutu 80.000 hřiven stříbra za desátek říši prý povinný a potud neodvedený a že teprve ve smlouvě s králem Václavem III. 5. srp. 1305 uzavřené od takových nároků navždy ustoupil, uznávaje, že králi Českému náleží v království Českém vše, cokoli na zemi i pod zemí se nachází. Avšak obrana regálu horního v zákonníku obsažená netýká se toliko praetensí králů římsko-německých, nýbrž namířena jest i proti vrchnostem a majitelům pozemků v a též proti horníkům a obcím městským, při nichž se doluje. Vůči jim všem hájí zákonník co nejrozhodněji práv a zájmů královských na horách a to bylo příčinou, proč některá ustanovení jeho nedodělala se takové platnosti a oblíbenosti obecné, jak král Václav II. si přál. Jakožto důsledek regálu horního obhajují se výsostná práva krále na horách, zejména právo zákonodárné ve věcech horních a soudní i správní moc úředníků královských nad horami ustanovených. O organisaci a působnosti těchto úřadů, zvláště podkomořího, urburéře, písaře urbury, rychtáře a přísežných horních, má zákonník podrobná ustanovení. Lhůta, po kterou se pachtaje urbura, má končiti se v stejnou dobu jako nájem mince, aby pachtování obou těch úřadů jedněm a týmže osobám bylo možné. Následkem toho mincmistři mohli se státi zároveň správci urbury. Rychtáři horskému společně s přísežnými přiznává zákonník soudní moc nad lidem horním; ustanovuje však, že v závažnějších věcech mají býti povoláváni přísežní měst sousedních, aby s nimi zasedali na soudě. Vlastního tedy soudu městského v čase sepsání zákonníka ještě v Hoře Kutné nebylo.

Ohledně kutání, měření polí a udělování propůjček přivádí zákonník práva královská větší měrou k platnosti, nežli činilo staré právo. Pokud se kutání týče, může každý kutéř na svobodném neboli neměřeném poli osobiti sobě místo k dělání šachty nebo dolu, o něž nemůže přijíti, když ustavičně dělá. Vzdálenost, ve které smí jiný kutéř od něho kutati, zmenšuje se z jednoho lánu, jak předpisovalo staré právo, na jedno látro neboli sáh horní (jenž držel půl čtvrta lokte a tři couly míry pražské) neboli na sedminu lánu, což postačovalo, aby rumpál k vyvážení kamení a rudy v šachtě postavený svobodně mohl se otáčeti. Nalezl-li kutéř takto bohatší žílu nebo pramen rudní, učinil o tom oznámení urburéři nebo zástupci jeho, aby mu udělil předběžnou propůjčku a vykázal kutiště, a sice tím způsobem, že mu směrem objevené žíly přináležela tatáž výměra jako v měřeném napotom poli a že křížem s obou stran žíly kutéři po lánu se přiměřovalo. Na tomto kutišti směl napotom kutati toliko kutéř anebo ten, komu on jakožto první nálezce, smluviv se a ním, dal svolení. Celkem byla prostora kutiště dle nového zákonníka značně obmezena a i na té prostoře bylo podporováno kutání netoliko prvního nalezače, nýbrž i jiných horníků. Podal-li kutéř průkaz míry hodnosti nebo vzdělavatelnosti odkryté žily rudní, a sice tak, že předložil dobytou v kutišti rudu, která po přepálení nebo tavení v huti musila dáti nejméně čtvrt hřivny stříbra nad hutní náklad, a podal-li žádost za propůjčku neboli »mutoval-li«, došlo na měření pole horního a udělení propůjčky na ně. Měřené takto pole obdržovalo směrem žíly na šířku výměru ve starém právu již ustanovenou, a sice v ležaté straně neboli lintu (liegendes) jeden lán a na visuté straně neboli hantu (hangendes) 3 ½ lánu. Na délku pak na kříž od směru žíly přiměřovalo se prvnímu nalezači směrem k úhlům nebo bokům v dolech po pravé straně rumpálu půl čtvrta lánu, králi jeden lán, jeden lán městský (laneus civilis) a jeden lán panský (laneus dominorum) a stejným způsobem i po levé straně tytéž lány se vyměřovaly. Překáželo-li takovému měření jiné sousední měřené pole, mohly všechny lány, jak sedm lánů dědičných, nalezači příslušejících, tak dva lány králi, dva městům a dva vrchnosti na jedné straně od rumpálu na délku se měřiti. Změrky nebo přebytky mezi měřenými horami, jež k samostatnému propůjčení se již nehodily, prohlašuji se za příslušenství urbury královské a nikoli města, jak staré právo jihlavské ustanovovalo. Pořadí, ve kterém se toto měření lánů dělo, vysvětluje se tím, že asi pravidelně se dolovalo nejprve v prvních sedmi dědičných lánech a když kverkové přišli k lánům královským, městským a panským, jakož i k změrkům, že musili po řade sobě od držitelů těchto lánů další propůjčky opatřovati. Ale jinak nedalo se pochybovati, že držitelově těchto lánů také sami mohli v nich dolovati nebo je jiným horníkům propůjčovati. Ohledně lánů městských však se ustanovuje, že, kdyby v nich nebylo ihned děláno, má právo je propůjčiti král, a ustanovení toto i jiná ukazují opětně, že v čas vydání zákonníka Hora nebyla ještě městem, nýbrž že hory taméjší a zejména lány městské napořáde ještě počítaly se k městům Kolínu a Čáslavi, jak to roku 1289 bylo ustanoveno. Ostatně podle zákonníka má právo král propůjčovati netoliko lány královské, městské a změrky, nýbrž i lány panské. Celkem tedy u přirovnání ke starému právu podíl vrchnosti a měst na měřených horách se ztenčil a podíl krále se rozmnožil.

Podobně se má s podílem urbury na výnosu hor stříbrných. Urbura dle zákonníka má právo: 1. nejprve na osmý díl (na místě pozdějšího desátku) vytěžené z dolu rudy, beze všeho nákladu; 2. na čtvrtinu devátého dílu kovářského a 3. na pět kuksů neboli 5/32 dílů, na něž se výnos rudy mezi kverky dělil. Z těch 1/32 měla připadnouti urburéři nebo tomu, kdo propůjčku udělil. Takový byl výnos z lánů dědických; jakmile však se začalo dolovati v lánech královských, panských a změrcích, měla se podle zákonníka urbuře po odvedení osmého dílu a devátého dílu kovářského přikázati ještě 1/16 výtěžku z dolu, nežli došlo k dělení zbývající rudy mezi kverky podle počtu jejich kuksů. Ustanovili prý tak staří horníci. Nedá se upříti, že těmito ustanoveními příjmy horníků z hor značně se ztenčily a že důsledky regálu horního musily se stávati velmi tísnivými v dobách, kdy hory dávaly skrovnější užitek. V době arci krále Václava II. roční důchod urbury přesahoval zajisté obnos 100.000 hřiven stříbra.

Vlastník pozemku, ve kterém se dolovalo, pozbývá dle zákonníka své právo na lány panské; avšak podržuje nárok: 1. na třetinu osmého dílu, jejž král předem béře právem urbury, a 2. na 1/32 díl neboli na dědičný kuks (akertheil). Naproti tomu jest povinen: 1. trpěti dolování na svém pozemku a zabrání 16 městišť kverky a havéři kolem dolu k potřebám jejich; 2. dovoliti horníkům, aby pásli dobytek na zboží jeho, a to na prostranství, kam až lučištěm může se dostřeliti; 3. aby horníci brali bezplatně potřebné k horám dříví z hájův a lesů panských, a 4. aby na dědičném jeho zboží hutníci (t. zv. waltworchti) stavěli hutě, aniž byli povinni mu platiti úroky. Na poddaného, na jehož úročním pozemku se doluje, nebéře zákonník žádného zřetele. Vrchnost jakožto vrchní vlastník pozemku měla mu patrně poskytnouti náhradu škody z výnosu, jejž měla; z hor. Výnos ten byl náhradou za postoupené pozemky vrchnostenské a za dříví z lesů vrchnostenských dovážené a nikoli podílem vrchnosti na regálu horním.

V ustanoveních zákonníka o těžařstvu a havéřstvu zračí se značný pokrok, jejž hornictví v těchto dobách učinilo. Členové těžařstev neboli kverkové jsou nákladníky hor, kteří se dělí o vytěženou rudu v poměru ku svým podílům na horách, a havéři nebo kovkopové jsou ti, kteří skutečnou práci v dolech vykonávají. Vzájemné poměry právní kverků mezi sebou a k havéřům vyličují se dosti pestře. Zákonník mluví o prvotních kvercích, kteří přijímají propůjčky od urburéřů na hory, lány a štoly, a o druhých kvercích, kteří od prvotných před perkmistrem přijímají další propůjčky a pak s nimi společným nákladem těží. Pomocí takovéhoto dělení práva k dělání hor na díly (tále, kuksy, lat. partes) tvoří se těžařstvo, jehož členové dělí se o vytěženou a na ně připadající rudu podle čtyř šichet, a sice obdrží tolik košů rudy, kolik těch košů připadá na jich podíl, jejž na té které šichtě mají. Náklad na jednu šichtu může se totiž děliti mezi 2, 4 neb 8 kverků a tím způsobem celý náklad na čtyři šichty může býti rozdělen na 8, 16 nebo 32 dílů. Další dělení, později obvyklé, na 128 kuksů, zákonník ještě nezná. Jaký pak má kdo podíl na nákladu na hory (na pavování hor), takový má podíl na výtěžku z hor, a sice se dělí výtěžek z každého dolu zvláštními děliči rud na čtyři díly podle čtyř šichet a pak dále na tolik dílů, kolik je podílů těžařských. Při obvyklých 32 kuksech náležejí čtyři králi, jeden propůjčovateli a jeden pánu pozemku. Jednotlivý kverk může míti i více podílů, s nimiž může svobodně nakládati a jež přecházejí na dědice jeho. O záležitostech těžařstva rozhoduje se ve schůzích společných, jimž mají býti přítomni aspoň kverkové ze dvou šichet, tedy kverkové, kteří drží polovici kuksův, a každý kverk má ve schůzích těch tolik hlasů, kolik mu patří kuksů. Ve schůzích těch volí si kverkové ze svého středu závodního náčelníka svého, perkmistra nebo hormistra, jenž musí míti nejméně 1/32 na dole a jejž urburéř potvrzuje i také pro nedbanlivost sesazuje. Perkmistr má hájiti zájmy i urbury královské i kverků, jeho úkolem je spravovati zřízence a dělníky horní, zejména strážné dolů, svrchní i dolní, přeběrače rud, hašpléře a havéře při dole pracující. Havéřům uděluje propůjčku v dole mu svěřeném na meze (orty, boky) a buď vyplácí jim mzdu penězi, nikoli rudou, jak se dalo druhdy, anebo ponechává jim, aby dělali na vlastní vrub, avšak tak, že jistou čásť vytěžené rudy jsou povinni odváděti kverkům. V tomto případě stávali se kovkopové nájemci díla horního, lenhavéři (Lehenhauer), a jejich poměr zval se lenšaftem.

Aby urbuře žádná újma se nedála, hledí zákonník přísnějšími ustanoveními, než jaká byla ve starém právě, zabezpečiti nepřetržité a co možná vydatné téžení z dolů. Přestoupení těchto předpisů může míti za následek, že urburéři na útraty nákladníků hor těžení sami předseberou, nebo že propůjčku odvolají a spadlý na urburu důl znovu jinému propůjčí. Tak má jeden každý lán býti dělán vlastním dolem, a to s tolika orty, kolik jich hodně býti může. Zvláštní vrchní štajgéři neb horní lezci královští vedou nad tím dozor. Aby doly nemusily pustnouti a netěženy zůstávati pro škodlivou vodu, vydává zákonník předpisy o nuceném vyčerpávání vod z dolův a podporuje zakládání dědičných štol k odvodňování dolů a přivádění vzduchu do nich. Stolníci, jichž nákladem štola taková se zřizuje, obdrží podíl na výtěžku z dolů, které odvodňují, jakož i jiná práva, jež jsou obsahem t. zv. práva štolového. I ku štolám bylo potřebí propůjčky; mezi štolníky jsou analogické poměry právní jako mezi kverky. I oni mají svého technického úředníka, štolního perkmistra, a mohou se státi kverky, když po nálezu rudného pramene obdržují uvnitř štoly propůjčku na měřenou horu a když tedy jich dědičná štola (Erbstollen) stane se zároveň štolou hledající (Suchstollen).

Ohledně pomocných děl horních, k jichž zřizování pán regálu horního rovněž dává povolení, má zákonník jen kusá ustanovení. Potvrzuje zejména rudokupcům č. erckauféřům práva, jichž v hutích svých dle dávného obyčeje užívají a jež zvláště záležela v osvobození od placení úroků vrchnostem, na jejichž pozemcích huti stály. Stříbro v huti sdýmané nebo přepálené byl majitel takové huti povinen odváděti do mince proti záplatě; sice podléhal velkým pokutám. Konečně má zákonník pozoruhodná ustanovení o dělnictvu horním, o havéřích, hašpléřích a kovářích, jež se týkají doby pracovní, mzdy, stávek a bouřek horního lidu. Tak na př. dělníci nesmějí dvě šichty za sebou pracovati, nýbrž po šestihodinné práci na jednu šichtu připadající mají užiti odpočinku šesti hodin, takže nejvýše 12 hodin denně jest jim práci konati. Těmi a podobnými předpisy chce zákonník poskytnouti dělnictvu ochranu i proti král. úředníkům i nákladníkům hor.

Horní tento zákonník královský, jenž jest bez odporu jedním z nejzajímavějších právních památek středověkých, měl v komoře královské zůstávati obecně přístupen, aby se jím mohl každý spravovati, a všickni soudcové horní měli na jeho základě vynášeti nálezy, čímž však dalšímu vývoji obyčejového h-ho p-va, pokud neodporovala ustanovením jeho, nemínila se činiti a nedala se překážka.

III. Následující doba XIV. a XV. století nebyla valně příznivá novým zákonodárným pracím u nás na poli h-ho p-va. Moc královská s výjimkou doby krále Karla IV. a Jiřího klesala stále a vliv vrchností na hory zlaté a stříbrné, jež byly na jejich pozemcích objeveny, následkem toho stoupal do takové míry, že mnohé privileje a řády osadám horním udělené v té době pocházejí netoliko od králů, nýbrž i od vrchností. Kromě toho na horách královských, jako v Kutné Hoře a Jihlavi, úřady městské obmezovaly působnost král. úřadů horních všemožným způsobem a některé hory původně královské, jako Jílové, Knín, Reichenstein, Příbram a j., dostávaly se zástavou nebo prodejem do rukou vrchností soukromých. Dalo se tak za krále Jana, Václava IV., v době husitské i jagellonské. V této poslední době povolovány vrchnostem hojně tak zvané »frystunky« na hory, osvobození na řadu let od odvádění urbury královské. Následkem toho vrchnosti dávaly řády svým horníkům i ustanovovaly jim samy úředníky horní. Sotva král uhájil si na takových horách právo předkupné k drahým kovům ve formě nuceného odvádění stříbra a zlata do mince; avšak i v tom ohledu povoloval vrchnostem výhody všelijaké. Přísná ustanovení zákonníka krále Václava II. podržovala platnost následkem toho toliko na kutenských a jiných královských horách; na ostatních mohla platiti jenom podpůrně. Avšak i na královských horách klesající užitek, jejž hory dávaly, činil nutno, aby se od mnohých práv královských na prospěch horníků upouštělo. Obce královských měst Jihlavy, Kutné Hory, Čáslavě a Kolína, v nichž se hlavně dolovalo, i horníci sami starali se o to. Propůjčená jim autonomie ve věcech soudních a obecních činila to možno. Markrabí Karel 22. srpna 1345 povolil Jihlavským, aby k nim šlo odvolání ze soudů horních z Čech i Moravy, a do válek husitských zejména Kutnohorští, jak zachované knihy horních nálezů jihlavských dosvědčují, velmi často práva toho užívali. Kmeté jihlavští, dávajíce naučení a nálezy do měst horních, uznávali sice platnost zákonníka krále Václava II. a privilegií městům udělených; avšak v případech, jež v právech nebyly vyměřeny, ujímali se horníků všemožně proti král. úřadům horním a odtud plynula jich oblíbenost. Význam Jihlavy jakožto vyššího soudu horního poněkud utrpěl, když král Jiří 10. září 1467 osvobodil Kutnohorské od braní naučení v Jihlavě a když soudní stolici v Kutné Hoře za vyšší právo horní pro horní města česká Jílové, Knín, Reichenstein a j. povýšil. Napotom horní soudy jak v Jihlavě tak i v Kutné Hoře staly se vyššími právy a autonomní jejich činností, pomocí jich nálezův a naučení, vyvíjelo se h. p. české směrem naznačeným. Že při tom k zákonníku krále Václava II. jakožto k obecnému h-mu p-vu napořáde se přihlíželo, toho dokladem jsou též překlady zákonníka německé i české z té doby.

Tak za krále Václava IV. kokm r. 1385 notář jihlavský mistr Jan z Gelnhausen (v. t.) přeložil jej do německého jazyka, vynechav však v překlade místa, jež se Jihlavských nemile dotknouti mohla, a r. 1460 měšťan kutnohorský Petr Přespole z Prahy opatřil český jeho překlad. Novou českou redakci pořídil r. 1505 notář jihlavský Alexander Severinův a v době krále Ferdinanda I. z nařízení jeho úředník jáchymovský Matiáš Enderlin po druhé, a to samostatně, zákonník do německého jazyka převedl. Latinský a český text uveřejnil posledně Jireček, Codex j. boh. I, str. 265. Gelnhausenův překlad nebyl dosud uvefejněn, za to Enderlinův vydal tiskem r. 1563 mistr J. Deucerus v Corpus j. metallicorum; konečné jest i španělský překlad, jejž pořídil Valentin Forster v l. 1557 až 1560 k vyzvání ředitele král. španělských hor Admirandiho. Změny, které v oboru h-ho p-va v těch časech předsevzaty byly, týkají se mnohých jeho ustanovení. Kdežto regál horní týkal se doposud toliko zlata a stříbra, dle zlaté bully císaře Karla IV. z r. 1356 i jiné kovy, jako cín, měď, železo a olovo, měly se počítati k nerostům králi českému vyhrazeným. Organisace úřadů horních často se měnila dle toho, byla-li urbura jedněch anebo více hor pronajímána jedněm anebo více osobám. V Kutné Hoře v době Karla IV. i Václava IV. mincmistr obvykle měl správu mince i urbury, avšak udělování propůjček a řízení horního soudu svěřoval zvláštnímu úředníku, královskému hofmistru. Na ostatních horách v Čechách byli úřednici horní buď na král. mincmistru nebo na vrchnostech závislí. Král Václav IV. r. 1392 ustanovil, že žaloby na horníky kdekoli usedlé, zejm. když jde o svobodné statky, jež drží, mají se podávati před mincmistrem království Českého. Mincmistři kutnohorští od dob Karla IV. také snažili se o to, aby se udrželi v postavení nejv. úředníků zemských, pročež roku 1497 král Vladislav ve výpovědi o úřadech zemských ustanovil, že může mincmistrovství dáti komukoli ze tří stavů: panského, rytířského a městského. Přes to ve stol. XV. byla moc jejich nad horami vrchnostem příslušejícími nevalná. O podílu urbury na horách stříbrných v Kutné Hoře vydal král Václav IV. 6. června 1401 řád, kterým upustil od čtyř kuksů a dílu kovářského v lánech dědičných a od 1/14 v lánech ostatních, ustanoviv, že kverkové mají z výnosu lánů dědičných odváděti do mince toliko osminu výtěžku rudy a propůjčiteli (hofmistru) 1/22 z lánů ostatních a k tomu ještě devátou čásťf výtěžku, a sice z lánů královských a změrků tuto čásť králi, z lánů městských obci kutnohorské a z lánů panských vrchnosti. Po válkách husitských povinnosti horníků dále se měnily, jak v Kutné Hoře, tak zvláště na horách povstalých na pozemcích vrchnostenských. Velmi záhy pak přiváděla se ve městech horních k platnosti zásada, že každý tamější měšťan má se »dotýkati hor«, a následkem toho již za krále Jana přichází dělení práva k dolu na 128 kuksů. Čím více pokračovalo prohlubování dolů, tím důležitější stávaly se štoly. Založením hlubší štoly stará štola mohla o podíl na výnosu hor přijíti a tak právo štolové stále pokračovalo. Konečně ponenáhlu na stroje začaly přecházeti úkoly a také práva štol. Pamětihodno jest, že i v tom ohledu doba Karla IV. znamenala značný pokrok a že roku 1379 míšeňští markrabové povolali si české techniky, mezi nimi mistra Jana Čechoslava z Prahy, aby jim pomocí strojů odvodnili doly freiberské (Codex Saxoniae XIII, str. 44). Konečně značný jest počet řádů, jež v té době v Kutné Hoře i jinde rudokupcům, hutníkům, mincířům, prégeřům, tavířům stříbra č. prennérům, uhlířům atd. byly vydány.

IV. V XVI. stol., jako v jiných oborech právních, i v oboru h-ho p-va obyčeje právní a jiné prameny autonomní činností vzniklé nahrazeny jsou zákonodárstvím, které zároveň hledělo srovnati mnohé spory mezi králem a stavy, na jichž statcích hornictví se provozovalo. Nejpřednější podnět k sporům těmto zavdalo objevení bohatých dolů stříbrných v údolí Konradsgrünském r. 1516 na panství Ostrovském, jež náleželo p. Šlikům z Holiče. Štěpán Šlik, neohlížeje se na práva královská, založil při dolech těch horní město Jáchymov a 8. srpna 1518 vydal pro ně v Lipsku tiskem horní řád o 106 článcích v německém jazyku, jenž namnoze byl převzat z řádu, jejž městu Annaberku v Míšni r. 1509 tamější markrabové udělili a jehož obsah hlavně s freiberským právem souhlasil. Horní hejtman jáchymovský Jindřich z Könricu byl hlavním původcem vydání tohoto řádu jáchymovského a král Ludvík, 6. led. 1520 povýšiv Jáchymov na horní svobodné město, potvrdil tento řád, když současně stavové na sněmu dali p. Šlikům právo, aby mohli v Jáchymově raziti vlastní groše a tolary. Toto úplné přisvojení si regálu horního i mincovního stavovskými pány bylo tím závažnější, že doly jáchymovské v době rozkvětu vynášely více nez 200 000 tolarů ročně. Zmíněný horní řád jáchymovský jedná hlavně o organisaci a působnosti úřadů horních, jež si Šlik po způsobu saském zřídil a kteří toliko jemu byli přísahou zavázáni. Vrchní dozor na hory dle řádu toho přísluší hornímu hejtmanu, k němuž jde odvolání ze soudu horního. Perkmistru, jenž uděluje propůjčky, náleží čásť působnosti jako druhdy urburéři v Kutné Hoře; naproti tomu hospodáři dolů, které kverkové volí, zovou se šichtmistři, o nichž se ustanovuje, že smějí nejvýše 4 doly nebo cechy spravovati. K dolu přiměřují se v šíři toliko čtyři dědičné lány; lány královské, městské a panské odpadají, změrky připadají sousedícím cechům stejnou částí. Ztavené v hutích stříbro odvádí se panskému úředníku, desátníku, jenž kromě toho desátek z hor vybírá. Řád v tom i jiném ohledu jest příznivější horníkům a havéřům nežli řády starší. Při tom obecná práva a obyčeje horní prohlašuje za pramen podpůrný. Vzhledem k výnosnosti dolů jáchymovských pomýšlel král Ludvík r. 1523 vyplatiti loketský kraj a sám ujmouti se dolování; avšak záměr ten neprovedl. Úkolu toho podjal se teprve rázně Ferdinand I., který na sněmě r. 1527 v proposici prohlásil, že mincování žádnému jinému nepřísluší než toliko samé vrchnosti královské, že všecka stříbra pod pokutou hrdla ztracení do mince královské a nejinam smějí býti prodávána a že všechny kovy, zejména stříbro a zlato, kdekoli v zemi objevené, toliko králi českému příslušejí. Sněm sice – dokládal král – povolil Šlikům raziti minci v Jáchymové, avšak beze škody krále. Poněvadž nyní králi z toho újma přichází, nechať sněm povolení odvolá a nezřízenosti na horách konec učiní, tak aby byly hory puštěny každému k svobodnému těžení proti náhradě sice škody pánu pozemku, avšak hlavně ke královskému a obecnému dobrému. Šlikové, chtéjíce uhájiti aspoň desátek z hor a některých výhod při prodeji stříbra do mince, uzavřeli 13. září 1528 smlouvu s králem, kterou se vzdali »stříbra kupováni a mincování při horách jáchimstálských«, načež stavové 28. září t. r. dali z desk vymazati své svolení z r. 1520. Dle téže smlouvy zůstávalo králi vyhrazeno voliti a saditi úředníky mincovní i horní v Jáchymové; toliko desátníka přepalovač stříbra měli býti přísahou a povinností zavázáni králi i Šlikům, neboť desátek z hor zůstával Šlikům, avšak musili jej do mince odvádéti proti slušné záplatě. Avšak ani při tom nezůstalo dlouho. V Jáchymově mezi úřednictvem královským a Šlikovským vznikaly časté spory a podobně se dalo i na jiných horách. To zavdalo králi Ferdinandu podnět, aby hleděl jednotným způsobem práva královská na horách k platnosti přivésti a poměr k pánům pozemků, na nichž se dolovalo, řádně upraviti.

Stalo se tak smlouvou se stavy o kovy 30. března 1534 učiněnou, která celkem dosti příznivě pro stavy a horníky dopadla. Král vyhradil si regál horní k vyšším kovům, zejména zlatu a stříbru; naproti tomu stavy při nižších kovech, při mědi, cínu, železu, olovu a rtuti, docela zůstavil, tak že od té doby k regálu stavovskému náležely. O uhlí, jež se k půdě počítalo, nestala se vůbec zmínka. Na všech horách zlatých a stříbrných vyhradil sobě dále král právo předkupné stříbra a zlata a právo raziti minci; z desátku, jenž se měl všude z hor těchto odváděti, pokud nebyla vrchnosti větší svoboda udělena, měla náležeti polovice králi a polovice pánu, na jehož pozemcích zlato a stříbro se dělá. Mincmistři a jiní úřednici k minci náležející prohlášeni jsou všude za úředníky královské; perkmistr, desátník a přepalovač stříbra mají králi i pánu býti přísahou zavázáni, od obou jmenováni a placeni, naproti tomu hejtmany, rychtáře, přísežné a jiné úředníky horní dosazuje vrchnost. Nejv. mincmistru přiznán při tom dozor na všecky hory zlaté a stříbrné a ustanoveno, že spory horníků s vrchnostmi má společně s hejtmany zemskými nebo krajskými rovnati. O působnosti nejv. hejtmana horního, kterého Ferdinand r. 1530 jmenoval, aby zasedal v komoře české, byl odborným jí rádcem v horních věcech a přehlížel účty horní, smlouva se nezmiňuje. Odvolání z horních soudů má jíti na hory, kde týž řád a právo se drží, soud zejména jáchymovský má býti vyšším právem horním pro hory panské. I vrchnosti mají každému svobody horní dopřáti a spokojiti se se čtyřmi dědičnými kuksy (4/128), jež jim kverkové na svůj náklad dělati mají, začež jim dříví k horám zadarmo budou dodávati.

Hrabata Šlikové, použivše znění této nové smlouvy, hleděli opět vrchnostenská práva k horám upevniti a rozšířiti. Vydaliť tiskem bez schválení královského 20. září 1541 nový horní řád jáchymovský, kterým podle potřeby času starý řád poopravovali a nové úředníky horní ustanovovali tak, aby správa hor i soud v Jáchymově jim zůstávaly podřízeny. Použivše systematiky i znění horního práva krále Václava II., rozdělili řád tento na čtyři knihy, pojednavše v nich o mnohých horních otázkách právních, zejména o právu štolovém a hutním, mnohem důkladněji, nežli se kolem r. 1300 státi mohlo. Jinak byl řád ten horníkům stejně přízniv a králi nepřízniv, jako řád z r. 1518. Následkem toho Ferdinand I. pomyslil na vyplacení kraje Loketského ze zástavy a když o to vedena byla r. 1545 pře před soudem zemským, urazili Šlikové krále i vzati jsou do vězení, z něhož teprve propuštěni jsou, když vydali 19. září o. r. revers, ve kterém králi postoupili hory se všemi kovy kdekoli v kraji Loketském ležící, se všemi právy a důchody, s desátkem, prodejem stříbra, mincí, dědičnými kuksy, užíváním lesů, řek a potoků k horám, když jim král kraj Loketský aspoň v užívání na dále ponechal. Ferdinand sice napotom 3. října 1545 postoupil Šlikům desátek a dědičné kuksy v Jáchymově na deset let; avšak následkem události r. 1547 přišli páni Šlikové v srpnu o všechna práva k Loketsku, tudy i k horám jáchymovským, a od té doby král dosazoval výhradně královské úředníky na všech tamějších druhdy Šlikovských horách. Jáchymovu samému potvrdil 10. října 1547 jeho výsady jakožto »svobodnému městu hornímu«, vyhradiv kr. hejtmanu hornímu velká práva ve věcech jak horních tak i obecních a soudních a ponechav sobě dědičné kuksy na tamějších horách. Podobně i mnohá jiná horní města v Rudohoří stala se v ten čas »svobodnými«, jsouce ponechána při užívání h-ho p-va jáchymovského. Brzo na to, 1. ledna 1548, vydal Ferdinand nový opravený řád horní »svobodným královským horám Jáchymovským a všem vůkolním a přivtěleným horám stříbrným«, ve kterém ustanovení řádu z r. 1541 potud pozměnil, pokud nastalá proměna politická toho žádala. Král. hejtman jáchymovský, jeho náměstek nebo »správce horní« a ostatní úředníci horní králem jmenovaní podřízeni jsou radám komory české, z výpovědi soudu horního mělo jíti odvolání k hejtmanu hornímu a od toho ke králi, řízení soudní stalo se větším dílem písemné a doplněno bylo řádem exekučním, jímž se bylo perkmistru spravovati. Mates Enderle (v. t.), perkmistr Jáchymovský v l. 1536–56, jenž na proměnách těchto měl závažný podíl, připojil k řádu tomu sbírku horních obyčejů právních o 171 článcích, jakousi to právní knihu hornickou, která se velké oblibě těšila. Ve stejném smysle dal vypracovati Ferdinand I. řády horní i pro jiné hory královské, zejména cínové v Slavkově, Hengstu a jinde v Loketsku.

Okolnost, že horní řády jáchymovské byly první tiskem vydané zákonníky, kterými mnohé zastaralé předpisy zákonníka krále Václava II. v souhlase s h-m p-vem saským jsou pozměněny a jimiž horníkům mnohé výhody jsou poskytnuty, měla za následek, že h. p. jáchymovské na mnohých horách i uvnitř země, královských i stavovských, platnosti nabylo, na př. 1525 a 1579 v Příbrami, 1536 v Jílovém, 1585 v Rudolfově u Budějovic atd. Jednotlivé pak články jeho doplňovány i pozměňovány jsou dalšími král. reformacemi z r. 1549, 1557, 1564 a 1590, jež se týkají nových výhod kverkům poskytovaných, věcí policejních, práva štolového a hutního, těžení z hald atd.

Tímto způsobem vyvinul se v našem h-m p-vu jakýsi dualism, jaký byl i v právu městském. Proti stárnoucímu jihlavsko-kutnohorskému právu nabývalo stále větší platnosti jáchymovské zřízení horní; zároveň pravomoc nejv. mincmistra na Horách Kutných ustupovala vlivu komory České a nejv. hejtmana horního. Při tom výnos hor vůbec klesal a nové a nové kommisse od r. 1557 vymýšlely prostředky k odvarování jich úpadku, zvláště Kutné Hory, tohoto »předního klenotu zemského«. Stavové žádali, aby jim nové výhody králem byly povoleny, by mohli hornictví větší péči věnovati. Obec Kutnohorská shledávala příčiny úpadku hor ve zbytečně velkém nákladu na hory, jejž způsobují nad potřebu četní němečtí úředníci horní, kteří česky neumějí a na nové »kunšty« peníze vyhazují (srv. Dačického »Paměti«); úředníci horní spatřovali vadu v zastaralých p-vech h-ch, v nepatrném svém vlivu na hory vrchnostenské a v přílišné autonomii obcí horních. Konečně došlo za císaře Maximiliána II. se stavy k novému »narovnání o hory a kovy« ze dne 27. září 1575, kterým starší smlouva z r. 1534 je v některých kusech opravena a vysvětlena. Solní hory buď z kamene nebo pramene vod zůstaveny jsou králům českým jako jedno »z vysokých osvobozených královských regalií« jak na královských vlastních tak i stavovských gruntech; avšak pánu gruntu povolen desátý díl užitků přes vzešlý náklad. K nižším kovům a minerálům, jež mají pánu gruntovnímu zůstati, připočteny jsou ještě alaun, vitriolium a síra. Pán gruntu podržuje dle smlouvy z r. 1534 polovici desátku na stříbrných a zlatých horách; kde však povstanou nové hory, tam král po 25 let spokojí se se čtvrtinou desátku a tři čtvrti jeho ponechává pánovi pozemku. Obnos, v kterém mají býti placeny hřivna stříbra a lot zlata do mince odvedené, povyšuje se na prospěch držitelů hor. Působnost nejv. mincmistra ve věcech horních se blíže označuje a předpisy smlouvy sv.-václavské z r. 1517 o příslušnosti soudů zemských a městských se s některými změnami na horníky a horní obce rozšiřují. Kverkům a horníkům přiznána jsou obecně mnohá práva, jež doposud jen některým obcím horním privilegiemi byla udělena. Horníci mohou svobodně se stěhovati, hutí stavěti, neplatí cla z potravin, jich příbuzným zabezpečují se nápady dědické po nich, obcím odúmrti atd. Za to kromě čtyř dědičných kuksů mají nákladníci hor dělati dva kuksy ke kostelům, špitálům a školám. Hora Kutná, Jílové, Knín a Reichenstein zachovávají se při svých privilejích a řádech; avšak ustanovuje se, že mají »král. radové a osoby v horních věcech sběhlé v českém a německém jazyku dvoje rozdílná zemská h. p-va, totiž jedna Horám Kutným a těm městům, jež by jim v hornictví nejpodobnější býti mohla, a druhé Jáchymovu a jiným horám, kteréžby těm připodobněny býti mohly, co nejdříve možná sepsati« a po stvrzení uveřejniti. Hlavní zásady tohoto narovnání byly napotom převzaty také do řádů horních, které císař Rudolf II. 5. února 1577 vydal Hornímu a Dolnímu Slezsku a 29. čce 1578 hrabství Kladskému, a šetřeno jich též na Moravě, tak že došlo k jakémusi sjednocení základních zásad h-ho p-va v celé koruně České.

Ve smyslu tohoto narovnání předložil 14. dub. r. 1579 nejv. mincmistr Vilém z Opperštorfu sněmu osnovy dvojích práv horních, jichž se v Čechách užívati mělo, jedněch podle práv Kutné Hory a druhých podle práv jáchymovských. Hofmistr kutnohorský Karel Ludvík z Řásné byl mu při sepisování jich hlavně nápomocen a sněm, zvoliv kommissi, dal jí plnou moc, aby dala práva ta vytisknouti, až se o obsahu jich a nejv. mincmistrem a radou komory české dohodne. Českým jazykem sepsaná osnova h-ch práv, jež měla vydána býti »horníkům starobylých a svobodných hor na Horách Kutných a na všech jiných horách, kde by je přijali a oblíbili«, se nám zachovala (Sněmy české V., str. 563), kdežto znění německy psané reformace jáchymovské nebylo posud nalezeno; avšak podle toho, co o obsahu jejím jinak víme, dá se souditi, že obě osnovy celkem nevalně od sebe se lišily a že sepsání obojích h-ch práv mělo přispěti k materielnímu sjednocení práva kutnohorského s jáchymovským. V obou osnovách pak vyhrazena jsou nejv. mincmistru a hofmistru na Horách Kutných, kterého osnova »nejv. perkmistrem v království Českém« nazývá, na všech horách královských i stavovských práva, jakých posud neužívali. Nejv. mincmistr měl se státi nejv. správcem a soudcem na všech horách. V Kutné Hoře měl úřad horní, poněvadž je »před ouřadem města starší a prvotní«, potáhnouti na sebe větší čásť působnosti úřadu obecního, jenž by se byl dostal do téže odvislosti k hofmistru, v jaké v jiných horních městech obce zůstávaly k horním hejtmanům. Nejv. mincmistru mělo náležeti i na horách stavovských dosazovati úředníky horní, od vrchností větším dílem placené, a před něho bylo by šlo odvolání i z tamějších soudů horních. Na obsazování úřadu rychtáře městského a starších nad pořádky v Kutné Hoře a na obnovování rychtáře a přísežných na Kaňku, poněvadž prý »obzvláštní obec mají«, měl nejv. mincmistr míti rozhodující vliv stejně jako na obnovování rady městské v Kutné Hoře. Hofmistr, předsedaje soudu hornímu, měl i trestní soudní moc nad lidem horním vykonávati. Ustanovení o kutání, udělování propůjček a měření dolů, o dělení výnosu z hor (auspajtův), o svobodách horníků, o právu štolním, o kupování rud, jež r. 1549 Ferdinand I. rudokupcům odňal a jehož se sám ujal, o právu hutním a právu processuálném, jehož se na soudech horních mělo užívati, jeví chvalitebnou snahu přispěti k povznesení hor a ku zvýšení důchodu královského z nich; avšak zároveň obsah jejich činí pochopitelno, že ustanovení ta musila naraziti na rozhodný odpor všech, kdož na udržení posavadního stavu na horách měli zájem. H. p-va pro Kutnou Horu vydaná chtějí býti reformací horního zákonníka krále Václava II. a prohlašují, že »co se dle starých h-ch práv a dobrých starých obyčejů jednalo a těmto právům neodporuje, má zůstati v platnosti«. Vliv jáchymovských řádů na ně jest v mnohém ohledu patrný. Sotva osnovy vešly v obecnou známost, se všech stran zvedala se opposice. V říjnu 1580 podala rada kutnohorská dobré zdání ke kommissi sněmovní, ve kterém velmi rozhodným způsobem vystupovala proti zamýšlenému rušení a obmezování autonomie obecní (Sněmy české V., str. 750). »Nová a škodná tato vymyšlení jsou« prý »sepsána v soukromém a nikoli veřejném zájmu, přinesou více škody, neřádův, nesvornosti a nelásky, než co jiného lepšího«; někteří při úřadě horním v tajnosti je sepisovali »na škodu a snížení hor a proti svobodám a starobylým řádům« atd. Podobně se téhož roku vyslovovaly rady měst Jáchymova a Slavkova i tamější úřady horní, tvrdíce v žalobných spisech císaři podaných, že nový řád jáchymovský odporuje jejich výsadám, zejména vyslovovaly se proti appellaci k nejv. mincmistru. I stavové měli námitky proti novým řádům, přejíce si, aby jediná h. p-va byla vydána. Přání to sdílel i císař. Následkem toho sněmovní kommissaři již 16. února 1582 na sněmě prohlašovali, že Jáchymovský řád horní z r. 1548 jest »u větším počtu artykulův perkmansky nebo po hornicku a dobře sepsán«, tak že třeba v něm jenom některých změn stran stolních práv a hutí předsevzíti (to stalo se v reformací z r. 1590); ale jinak že horníci, poněvadž jsou mu navyklí, mají při něm býti zůstaveni. Nová osnova práv jáchymovských byla tím odmítnuta a tak se stalo v následujících létech i s osnovou řádu kutnohorského, proti které i kommisse sněmovní se vyslovovala. Když pak Opperštorf následkem toho vzdal se r. 1587 úřadu nejv. mincmistrovství, vydány jsou císařem r. 1590 a 1592 objemné instrukce jak nejv. mincmistru, tak i hornímu hofmistru, urburéři a písaři urburnímu, ve kterých postavení jejich aspoň v Kutné Hoře hledělo se polepšiti, a konečně za nejv. mincmistra Kryštofa ze Sebuzína vydal císař Rudolf II. 11. kv. 1604 tiskem českým i německým jazykem sepsanou reformaci horního práva všem, kteří na Horách Kutných »tale mají a pavují«, dokládaje v úvodu, že posavad z různých příčin nemohlo dojíti k vydání dvou rozdílných zemských horních řádův, jak se na sněmích k tomu směřovalo, a že proto »někteří potřební artikulové při Horách Kutných, jež žádného dalšího odkladu trpěti nechtějí«, se vydávají.

Když reformaci tuto přirovnáme k osnově z r. 1579 nejv. mincmistrem Opperštorfem sněmu předložené, shledáváme, že většina článků osnovy té, proti kterým se zvedal druhdy odpor, jest vynechána. Prvních 12 článků týká se toliko šichtmistrů (bývalých to perkmistrů), štejgéřův, přísežních horních, kverkův, dělníkův a některých otázek h-ho p-va, jako nákladu na hory a dělení výnosu (cupusův a auspeitův), policie horní a měření dolů. V tomto ohledu hornímu poli menší výměru dává, nežli tomu bylo dle starého práva. V souhlase s řádem jáchymovským se ustanovuje, že »od kolíku nad pramenem na jeden každý štollort, jakž pramen leží, dle předešlého obyčeje 24 ½ láter (3 ½ sáhů) odměřiti se má« a »potom také na kříž, totiž do lintu sedm (1 lán) a do hantu také sedm láter horních (na místě starých 32 láter) odměřiti a mezníky označiti se má«, tak aby jiným nákladníkům hor pole se nezavíralo. Staré doly arci měly při dřívějších mírách býti zanechány. V následujících 50 článcích připojuje se »process, kterým se úřad horní v odporných věcech buď při právě nebo kromě práva říditi má«, a dokládá se o něm, že je převzat ze čtvrtého dílu řádu jáchymovského, poněvadž »ten již obecnému lidu hornímu i také kverkům dobře v známost vešel a téměř při všech jiných městech horních v království Českém se zachovává«. Processem tím zavádělo se jednak písemné řízení na soudě horním, jednak před hofmistrem mimosoudní summární řízení, příslušnost soudu horního obmezovala se na věci horní a z rozsudků jeho připouštělo se odvolání k nejv. mincmistru. Mnohá ustanovení zákonníka krále Václava II. byla touto reformací pozměněna, avšak přes to zákonník zůstával i nadále v platnosti. Nedůvěra vzbuzená proti původní osnově z r. 1579 přenášela se i na tuto reformaci. Aspoň Dačický ve svých Pamětech (II. str. 91) píše, že prý »práva jakási horní nová od Němcův smýšlená a spleskaná jménem JMKské jsou (r. 1604) vydána a vytištěna v jazyku českém a německém a na Vlaském dvoře před minci přibita a když k užitku a platnosti nebyla, v nic přišla a opuštěna jsou«. Tvrzení toto nesmí se však bráti slovně, neboť úředníci horní v Kutné Hoře zajisté se novou reformací spravovali.

V. V strastných dobách po bitvě na Bílé Hoře hornictví u nás skoro docela pokleslo a tím všechen podnět k novému zákonodárství hornímu na dlouhou dobu odpadal. V obnoveném zřízení zemském Českém z r. 1627 v čl. A 21 a moravském z r. 1628 v čl. 11 potvrdil Ferdinand II. narovnání o hory a kovy z r. 1575, dokládaje, že každý z poddaných na královské regálie, které mu jakožto králi českému příslušejí, dle povinnosti své bedlivý pozor dáti má. Tím zároveň i starší řády horní a jich reformace podržovaly i nadále platnost a toliko jednotlivá ustanoveni jich řadou nařízení jsou doplňována i pozměňována. Důležitou zejména v tom ohledu byla doba Tereziánská a Josefínská. Celou řadou opatřeni mínilo se přispěti k opětnému povznesení hornictví. Tak r. 1748 povolena byla horním městům čásť řádné dané, aby se jí užilo k nákladu na hory, r. 1751 kupní cena stříbra jest povýšena a r. 1754 kverkům, kteří musili dopláceti na hory (dávati cupusy), odpuštěn zcela nebo částečně desátek, který při neplodnosti starých hor stával se břemenem stále těžším. V ten čas nabývalo železo a uhlí vždy většího významu v hospodářství národním ; naproti tomu drahé kovy, zejména zlato a stříbro, pozbývaly dřívější ceny. Následkem toho dvor. dekretem ze dne 6. srp. 1789 regál horní rozšířen jest i na kamenné uhlí, a udělování propůjček na prostrannější míry dolové stalo se nutností. Upraveno jest nově měření hor dvor. dekrety z r. 1805, 1819 a 1822. Proměny, které v ty časy v organisaci politické a soudní jsou provedeny, dotkly se též horních měst. Po zrušení komory České r. 1745 20 měst horních podřízeno jest hospodářské správě úřadu podkomořského; avšak úřadu nejv. mincmistrovstí podařilo se r. 1752 uhájiti si vliv na politické a berní záležitosti těchto měst, pokud s dolováním souvisely, a r. 1755 rozšířena tato působnost opět na záležitosti soudní a hospodářské. Za císaře Josefa II. došlo pak k úplnému odloučení správy horní od správy soudní a politické. Patentem ze dne 10. čce 1783 zřízeny jsou tři horní soudy, v Jáchymové, Příbrami a Kutné Hoře (roku 1804 přibyl k nim ještě čtvrtý v Stříbře), jimž jsou podřízeny vrchnostenské soudy horní, tak zv. horní substituce (v Čechách počtem 67). Soudy ty měly se říditi obecným řádem soudním z r. 1781 a z rozsudků jich šlo odvolání k českému soudu appellačnímu a pak revise k justičnímu úřadu ve Vídni. Horní soud v Kutné Hoře byl příslušný i pro Moravu a Slezsko. Dvorským dekretem ze dne 18. ún. 1784 zrušen jest nejv. úřad mincmistrský, kterému podřízeny byly do té doby všechny úřady horní v zemích českých, a jeho působnost, pokud se netýkala soudnictví, přešla na gubernium, při němž ustanoveni jsou dva horní radové, kteří vedli pod vrchním dozorem dvorské komory správu horních měst, jak královských, tak stavovských. Hurní úřady, zejména r. 1813 zřízené dva vrchní úřady horní v Příbrami a Jáchymově, zůstávaly jim a dvorské komoře podřízeny. Hospodářské záležitosti horních měst obstarávalo gubernium samo.

Císařovna Marie Terezie starala se též o nové zákonodárství horní. Nařídila 30. čna 1766 nejv. mincmistrskému úřadu, aby pořídil kompilaci všech českých zákonův a nařízení ve věcech horních a přikročil k sepsání nového obecného řádu horního. Dvornímu radovi Peithnerovi z Lichtenfelsu, který od r. 1763 přednášel o h-m p-vu na universitě pražské, uloženo, aby se v tento úkol uvázal, a Peithner pořídil netoliko velkou sbírku českých zákonův a nařízení horních, která se v místodržitelském archivu ve dvou velkých dílech chová, nýbrž vypracoval velmi zajímavou osnovu »Obnoveného řádu horního pro království České, markrabství Moravské a vévodství Slezské« o 141 článcích, ve které dle nařízení mu daného Jáchymovský řád z r. 1548 a Kutnohorskou reformaci z r. 1604 s předpisy napotom vydanými v jedno srovnal a sám přiměřeně opravil a doplnil. Ačkoli v předmluvě výslovné uznává platnost narovnání o hory a kovy z r. 1575, přece stavové čeští v osnově té spatřovali mnohý útok na svá dobře nabytá práva a přičinili se o to, aby nestala se zákonem. Za císaře Josefa II. opakovaly se r. 1786 snahy po novém zákonodárství horním, rovněž po r. 1811 zřízena byla při guberniu českém zvláštní kommisse zákonodárná, aby vypracovala zemský zákonník horní pro království České, jehož platnost pak i na jiné země by se rozšířila; ačkoli r. 1831 kommisse ta byla obnovena, vyskytovaly se stále a stále nové obtíže, jež nebylo lze překonati. Následkem toho teprve po r. 1848 došlo k novým snahám po nové kodifikaci h-ho p-va, a sice pro všechny země neuherské, když před tím mnohé proměny jsou v tomto oboru předsevzaty. Ministerským nařízením ze dne 14. břez. 1850 zřízena jsou horní hejtmanství v Jáchymově, Stříbře, Příbrami, Kutné Hoře a Brně pro Čechy, Moravu a Slezsko k spravování záležitostí týkajících se horních propůjček, horní policie a hornické kázně. Hejtmanstvím těm bylo podřízeno šest horních kommissařství, na něž přešla působnost bývalých substitucí soudů horních. Patentem ze dne 11. čce 1850 zrušen stavovský regál horní a desátek z hor stavům dle narovnání z r. 1575 odváděný s tím doložením, že stát bude nadále sám práva výsostná ke všem horám vykonávati a že vrchnostem má se za to dostati náhrady výkupem desátku. Následkem toho soukromoprávná povaha regálu horního pozbývala svého významu a stát podržel toliko všeobecná práva výsostná v příčině her, jež se týkají zákonodárství, dohlídky a ukládání berní. Napotom v horním zákonníku z r. 1854 některé zásady h-ho p-va českého sice oodržely nové potvrzení, většině však bylo ustoupiti novým názorům právním v oboru h-ho p-va. (Literaturu viz Čechy str. 127, a v tomto díle XI. str. 630.) JČ.

H. p. rakouské dle zák. ze 23. kv. 1854 č. 146 ř. z, vztahuje se na hledání a dobývání vyhrazených nerostů, na jejich upravování a na zboží uvádění, avšak jen potud, pokud ono s děláním hor jest spojeno. K nerostům vyhrazeným náležejí všeliké minerály, které obsahují kovy, síru, kamenec, vitriol, kuchyňskou sůl, cementové vody, tuhu, zemské pryskyřice a všeliké černé a hnědé uhlí. Co se týče zemských pryskyřic (živic), nastala pro Halič a Bukovinu změna zák. z 11. kv. 1884 č. 71 ř. z., dle něhož v těchto zemích nafta (kamenný olej, petrolej, horní dehet), horní nebo zemní vosk (ozokerit) a jiné nerosty, v nichž je obsažena zemská pryskyřice (horní smůla, živice), mimo živičnaté minerální uhlí nepatří k nerostům vyhrazeným, nýbrž náležejí vlastníkovi pozemku, ačkoli dobývání těchto nerostů i v Haliči a Bukovině dozoru horních úřadů podléhá, a také bylo dopuštěno, aby vlastník pozemku právo k dobývání řečených nerostů, v jeho pozemku se nalézajících, od vlastnictví oddělil a učinil z něho tak samostatné h. p. Nerosty vyhrazené hledati čili za nimi kutati (schürfen), jakož i je dobývati smí pouze ten, kdo obdržel k tomu úřední povolení. Povolení toto nemůže se však odepříti, bylo-li vyhoveno podmínkám zákonem stanoveným. Podnikatel hor vydobyti si musí především právo kutací, t. j. právo ku hledání vyhrazených nerostů na přirozených jejich ložiskách, pak právo k dobývání těchto vyhrazených nerostů a konečně po případě i právo k založení a provozování jistých děl dolových. Prvého nabývá t. zv. kutacím povolením (Schurflicenz), které jest buď všeobecné nebo výhradné, druhého t. zv. horní propůjčkou (Bergwerksverleihung), třetího koncessí. Povolení kutací udílí revírní úředník a musí si je vymoci i vlastník pozemku. Kutací právo poskytuje kutéři moc, aby v kutacím okrsku (Schurfgebiet), pokud tomu nevadí starší h. p-va, kutal a zakládal i provozoval díla kutací. Právo k dobývání vyhrazených nerostů však kutéři dotud nenáleží, dokud si nevymohl herní propůjčku. Jen s povolením příslušného správního úřadu kutati se smí na veřejných silnicích, železných drahách, ochranných stavbách proti vodě atd. Povolení kutací platí jen na rok, může však k žádosti rok od roku býti prodlužováno. Právo kutací jest postupitelné, převod jeho musí však býti oznámen revírnímu úředníku, který o kutacích povoleních vede zvláštní seznamy, t. zv. kutací knihy, do nichž se zapisují všechna udělení a převody práv kutacích. Každý může do knih těch nahlédnouti. Aby kutéř nemohl býti vyražen z pole horním podnikatelem, kterému byla udělena horní propůjčka, zavedl rakouský horní zákon ústav t. zv. výhradného kutiště (Freischurf). Právo výhradného kutiště má ten obsah, že kutací právo stává se výhradným v kruhu, jehož středem jest zvolené stanovisko kutacího znamení a jehož poloměr má 224 sáhy čili 425 m. Pro případ, že výhradnému kutéři bude udělena horní propůjčka, má právo vyhraditi si první míru dolovou, totiž pole, které v horinzontálním průmětu má podobu obdélníka a výměry má 45.116 m² (čili po staru 12.544 ■²). Kutá-li za uhlím, má výhradný kutéř nárok na dvojnásobnou míru dolovou. Záleží-li kutací dílo ze šachty, jejíž dno leží nejméně 94 m (50") kolmo pod zemským povrchem, zdvojnásobí se nárok výhradného kutéře tak, že může si vyhraditi 2 míry dolové a při kutání za uhlím 4 míry. Při kladení vyhrazeného pole vykáže se výhradnému kutéři obdélník, jehož směr čili hodinu sám si může určiti. Znamení kutací musí býti v průseku obou úhlopříčen. Na toto pole není však výhradný kutéř vázán a může kdykoli (kdyby na př. v sousedství měla být někomu udělena horní propůjčka) vyhrazené své pole jinak položiti.

Výhradného kutiště nabude kutéř, když oznámí revírnímu úředníku, kde postaví znamení kutací, a kutací dílo založí a úřad oznámení toto potvrdí. Výhradný kutéř má tyto povinnosti: 1. do tří dnů potom, co ho došlo potvrzení jeho oznámení, má výhradné kutiště na den poznamenati postavením kutacího znamení (jinak bude práv ze škody, do níž přišel jiný, neznaje zvoleného stanoviska); 2. musí založiti dílo kutací a udržovati je ve stavu těžném, totiž ve stavu bezpečném pro osoby a majetek a tak, aby se v práci neustále pokračovalo rozsahem v zákoně stanoveným. O rozměru a výsledku práce má kutéř podávati hornímu úřadu pololetní výkazy, na jichž základě vyšetří horní úřad při nedostatečné práci celou záležitost a ustanoví minimum práce, kterou kutéř nadále musí vykazovati. Také výhradné právo kutací, jež má povahu věcného zakazovacího práva, může se převáděti; postup poznamená se v knize výhradných kutišť.

Práva dolování nabývá horní podnikatel teprve horní propůjčkou, kterou udílí horní hejtmanství, a sice vždy pro přesně ohraničený prostor čili jisté pole. Pole taková jsou: a) míry dolové (Grubenmasse), t. j. pole, která mají ve vodorovném průmětu podobu obdélníka ve výměře 45.116 m² a v kolmé projekci jsou ohraničena plochami s neobmezenou hloubkou; b) míry denní (Tagmasse), t. j. pole, jež v horizontální rovině nejsou vázána určitým geometrickým tvarem a mají výměry maximálně 115.000 m², kdežto do hloubky sahají jen k nejbližšímu pevnému kamení; c) přebytky (Überscharen), t. j. pole, která právě tak jako míry dolové mají neobmezenou hloubku, avšak ve vodorovném průmětu nejsou vázána ani určitým geometrickým tvarem ani jistou výměrou. Dle rozdílnosti pole rozeznávají se propůjčky měr dolových, propůjčky měr denních a propůjčky přebytků. O horní propůjčku musí se žádati (starý termín »mutovati«, jehož užívají ještě zákony něm., byl v rak. zák. puštěn), a sice písemně. Za propůjčku měr dolových možno žádati jen tenkráte, když vyhrazené nerosty na ložisku svém tak byly odkryty, že dle místních poměrů mohou se pokládati za vzdělatelné. Propůjčení podmíněno jest tu tedy především důkazem, že vyhrazené nerosty v ložiskách se nacházejí. Týž důkaz vyžaduje se také při propůjčení měr denních, které se uděluje na vyhrazené nerosty v rozsypech (ryžovištích), v řečištích, ve valounech nebo v naplavených horách nebo ve starých opuštěných haldách, pak na rudu bobovou a drnovou. Naproti tomu nevyžaduje se k propůjčení přebytků, jež se uděluje tam, kde pole nemá ani té podoby ani výměry, aby se mohla propůjčiti míra dolová, žádného důkazu, že se v dotyčném poli nalézají vyhrazené nerosty. Propůjčení přebytků může se vůbec uděliti jen majitelům sousedních polí dolových. Žádost za udělení propůjčky měr dolových obsahovati musí: 1. přesné udání odkrytu nerostu (nalezený nerost musí kromě toho býti přiložen), 2. prohlášení o tom, jak má býti položeno dolové pole, 3. prohlášení, má-li propůjčené pole tvořiti samostatné těleso knihovní či má-li se připsati k některým horám již vloženým a jaké jméno má míti propůjčené pole, 4. vlastnoruční podpis žadatelův nebo plnomocníkův a po případé zmocněncovu plnou moc. Kromě toho musí žadatel předložiti též mapu o položení odkrytu a o krajině na povrchu. Má-li žádost předepsané formálnosti, nařídí horní hejtmanství t. zv. výchoz do dolů (Freifahrung), t.j. kommissní šetření na místě samém, může-li propůjčka býti udělena. Výchoz, který musí napřed veřejně býti ohlášen, stanoví revírní úředník a pozve k němu všechny interessované osoby jakož i interessované snad správní úřady. Účelem výchozu jest, aby při něm projednány byly různé otázky soukromého i veřejného práva. Námitky interessentů proti udělení propůjčky má revírní úředník ukliditi smírným pokusem, po případě je vyšetřiti. Není-li námitek, provede horní úředník ihned vykolíkování dolového pole (vyměření a ohraničení). Výsledek úředního jednání předloží revírní úředník hned po výchozu hornímu hejtmanství, které o udělení propůjčky rozhodne a vydá propůjčovací listinu. Jsou-li předepsané náležitosti splněny, musí úřad propůjčiti aspoň z míru dolovou. Je-li pole volné, může na i odkryt položeno býti až 8 měr dolových při uhlí a při jiných nerostech až 4 míry. Propůjčky měr dolových mají se vložiti do horních knih, které vedeny jsou od horních soudů. Pokládají se totiž propůjčené míry dolové i přebytky za nemovitosti a jsou tedy předmětem knihovního vkladu. Teprve propůjčkou nabývá žadatel právo k dělání hor. Propůjčka nemá povahu pouze deklaratorní, nýbrž konstitutivní. Žádá-li současně (jeden a týž den) více petentův o totéž pole, propůjčí se jim společně, nedohodnou-li se jinak. Také právo vyplývající z propůjčky jest zrovna tak jako právo výhradného kutéře k vyhrazenému poli věcným zapovídacím právem stran pole, k němuž se vztahuje.

Běží-li o propůjčku měr denních, nekoná se jako při propůjčce měr dolových výchoz do hor, nýbrž t. zv. ohledání (Augenschein), k němuž rovněž interessenti jsou pozváni. Míry denní na rozdíl od měr dolových a přebytků nejsou předmětem knihovních zápisů. Běží-li o přebytky, nekoná se nikdy výchoz do dolů. Zví-li úřad o nějakém přebytku, vyzve sousedy, aby se do 30 dnů o jeho propůjčení hlásili. Nedohodnou-li se, má se jim přebytek společně propůjčiti jakožto samostatný knihovní objekt, který obdrží vlastní vložku. V každém případě jest přebytek takový příslušenstvím sousedních dolových polí.

Povolení kutací a horní propůjčka však k dělání hor mnohdy nepostačí (když totiž majitel hor chce mimo své pole dolové založiti různá pomocná díla). Musí k tomu ještě přistoupiti právo k založení a provozování děl dolových, jehož se nabývá koncessí. Díla dotčená jsou: a) díla pomocná, která slouží k užitečnějšímu dělání jednotlivého dolu; b) revírní štoly, t. j. štoly, které otevírají celý revír anebo provozování hornictví v celém revíru mají usnadniti. Dle toho rozeznávají se koncesse děl pomocných a koncesse revírní štoly. Tyto uděluje pouze ministerstvo orby, jemuž jest vyhrazeno také potvrzování revírních statutů, koncesse děl pomocných však horní hejtmanství. Také díla pomocná a revírní štoly jsou jakožto nemovitosti předmětem horních knih.

Komu bylo právo k dělání hor propůjčeno, má zároveň povinnost udržovati hory ve stavu těžném.

Dolové míry nově propůjčené mohou se dle vůle nabyvatelovy buď samostatně zapsati do horní knihy nebo připsati k horám již propůjčeným a podobné se mohou míry zvláště propůjčené srážeti, t. j. v jedno těleso knihovní spojovati, a sice buď když bezprostředně spolu hraničí, nebo když jejich spojením se dá dosíci účelnějšího provozování hor. Sražení obmezeno je předpisem § 113. h. z., dle něhož sražené pole dolové obnášeti může jen dvojnásob tolik, kolik na jeden odkryt se smí propůjčiti, tedy 8 knihovních jednotek. Povolí-li se sražení, a sice horním hejtmanstvím, vydává se nová propůjčecí listina. Míry a pole dolová mohou se též na části rozděliti, avšak tyto části musí býti připojeny k sousedním samostatným polím dolovým. I rozdělení hor povoluje horní hejtmanství.

Práva k dělání hor zanikají: 1. odnětím úředním za trest, když majitel hor zanedbává bezpečnostních opatření nebo povinného stálého dělání hor, 2. vzdáním se majitele hor. – Je-li odnětí pravoplatně vysloveno, nařídí příslušný soud k návrhu horního hejtmanství exekuční odhad a dražbu, jež se vztahují nejen na propůjčené právo, nýbrž na všecky k provozování nutné stavby, pozemky a závody. K dražbě ustanoví se jediný termín dražební, nejméně na 30, nejvýše na 60 dní. Měla-li dražba výsledek, uhradí se z dražebního podání nejprve náklady úředního řízení, pak jsou zaplaceni hypotékami věřitelé, a případný přebytek vydá se exekutovi. Byla-li dražba marna, prohlásí horní hejtmanství propůjčené právo za zrušené, vymaže je ve svých rejstřících a ohlásí to soudu, aby zjednal též výmaz knihovní. – Ohlási-li majitel hor hornímu hejtmanství, že se svého práva vzdává, otáže se hejtmanství (běží-li o míry dolové nebo přebytky) horního soudu, váznou-li na tom kterém objektu břemena. Jestliže ano, poznamená horní soud na listu závad prohlášení, kterým se majitel her vzdal svého práva. Zároveň dá soud věděti dosavadním knihovním věřitelům, že mohou do 60 dní žádati za odhad a dražbu hor. Na věřitele zapsané až po dotčené poznámce nevezme se arci zřetel. Běží-li o míry denní, přijme horní hejtmanství prostě na vědomí, že majitel h-ch práv svých se vzdal, a vymaže míry denní ve svých seznamech.

Co se týče subjektu h-ch práv, zakazuje rak. horní zákon horním úředníkům, jakož i jejich manželkám a dětem pod otcovskou jejich mocí se nalézajícím, provozovati hornictví v okrsku dotyčného úřadu. Přešla-li na tyto osoby h. p-va dědictvím nebo bezplatným jednáním inter vivos, ustanoví jim ministerstvo orby lhůtu (nejdéle jednoho roku), v níž se práva ta musejí zciziti, jinak jesť ten který úředník přesazen. Záplatné nabytí h-ch práv pokládá zákon za vzdání se úřadu.

H. p-va mohou příslušeti též několika osobám společně. Právní formy, ve kterých rak. horní zákon připouští společné provozování hor, jsou: společenství dle obč. zák., resp. spoluvlastnictví, a pak těžířstvo (nákladnictvo). Praxe uznává dle spolk. zák. ze 26. list. 1852 č. 253 ř. z. též akciové společnosti. Zvláštní formou sdružení, známou jen h-mu p-vu, jest těžířstvo (v. t.), Gewerkschaft. Jest to sdružení osob spolčených ku provozování hornictví tím způsobem, že společné jmění podílníků čili t. zv. těžařů nebo nákladníků jest za trvání těžařstva nedílné, ačkoli podíly těžařů na tomto společném jmění, čili kuksy, jsou zcizitelné, a že těžíři ručí za závazky těžířstva jen svými podíly, nikoli tedy osobně. – Společenská smlouva, kterou několik osob o provozování hor uzavře, předložiti se musí hornímu hejtmanství ku schválení. Právní poměry společníků řídí se dle předpisů obč. zák. s jistými modifikacemi. Knihovní dělení hor nesmí zpravidla jíti pod 1/16. Není-li pro případ, že některý podílník se vzdá svého podílu, nic smlouvou ustanoveno, přibývá vakantní podíl ostatním společníkům, arci s dluhy i břemeny hypotekárními. Společníci nemohou přibylý podíl zamítnouti, leč že opustí hory. Řízení v té věci koná horní soud.

Co se týče poměru podnikatele hor k pozemkovému vlastníku, jest vlastník povinen: 1. trpěti kutání na svém pozemku; nemůže-li kutéř dohodnouti se s ním o náhradu případné škody, vyšetří ji politický úřad a ustanoví kauci, kterou má kutéř dáti vlastníkovi. Zřízením kauce může kutéř v práci počíti, musí však do 30 dnů zažádati o zavedení expropriačního řízení stran dotyčného pozemku; 2. vlastník pozemku dovoliti musí práce spojené s provozováním hor, zejména vedení dolových děl; 3. vlastník trpěti musí zasazení mezníků k vyznačení dolových a denních měr; 4. vlastník jest povinen za přiměřenou náhradu ponechati podnikateli k užívání pozemky k provozování hor nevyhnutelně potřebné. Za expropriaci podnikatel žádati nemůže, nýbrž jen za užívání pozemku. Vidí-li však vlastník, že by užívání trvalo dlouho, může sám žádati, aby podnikatel převzal vlastnictví pozemku. Expropriační řízení zavede revírní úřad, avšak rozhodnutí učiní úřad politický. Při lokální kommissi vyšetří horní kommissař, jeli nárok expropriační odůvodněn, jakož i výši škody; kommissař politického úřadu vyšetřuje opět okolnosti důležité z ohledů veřejných a určí znalci, jakou škodu vlastník utrpí. Kdo jest s nálezem expropriačním nespokojen, může nastoupiti pořad práva. Podnikatel má hornictví provozovati tak, aby, pokud možno, nepůsobil vlastníkovi pozemku škodu. Stane-li se škoda přece, musí ji nahraditi, a sice dle panujícího mínění i škodu nezaviněnou.

Zákon upravuje též vzájemné poměry majitelů hor mezi sebou. Stane-li se na sousedních horách nehoda, jest každý podnikatel povinen přispěti sousedovi svým dělnictvem ku pomoci za přiměřenou náhradu, ovšem je-li to možno bez ohrožení hor vlastních. Rovněž tak jest povinen zříditi za náhradu sousednímu podnikateli služebnost k užívání svých děl dolových, strojů a kommunikačních prostředků, jakož i k vedení pomocného díla vlastními dolovými měrami. Náhrada spočívá v poměrném příspěvku k režijnímu nákladu a t. zv. platu za pomoc čili pomocném (Hilfszins), jehož maximum jest 10 % nákladu ušetřeného užíváním sousedových staveb a zařízení na panujících (vlastních) horách. Smlouvy o zřízení dotčených služebnosti schvaluje revírní úředník. Nedohodnou-li se strany, rozhodne horní hejtmanství, resp., běží-li o náhradu, soud. Zřízené služebnosti vloží se nejen do horních knih, nýbrž zapíší se také do knih horního úřadu, které se vedou o propůjčkách.

Literatura h-ho p-va rakouského: Hingenau, Handbuch der Bergrechtskunde (Vídeň, 1855); Gränzenstein, Stamm, Manger (vesměs kommentáře nového hor. zák.); Wenzel, Handbuch des allg. öster. Bergr. (Vídeň, 1855); Schneider, Lehrbuch des Bergr. (3. vyd. Praha, 1872); Haberer a Zechner, Handb. d. österr. Bergr. (Vídeň. 1884); Leuthold, Das österr. Bergrecht in seinen Grundzügen (Lipsko, 1887); Lederer, Das österr. Bergschadenrecht (Berlín, 1893); Schneider, Zum Bergschadenrecht (Teplice, 1893); Frankl, Zur Reform unseres Bergschadenrechts (Vídeň, 1893). Velikou 13svazkovou sbírku horních zákonů týkajících se Čech vydal Schmidt v publikaci Chronologisch-systematische Sammlung der Berggesetze des K. Böhmen (Vídeň, 1832–39; sv. 14.–25. téže sbírky obsahuje horní zák. uherské a 26. sv. zák. rakouské). Od Scheuchenstuela jest spis Motive zum österr. Berggesetze z r. 1855. – V české literatuře pojednání Š. Dvořáka o horním regálu v »Právníku« 1869; srv. též Randovo Právo vlastnické (4. vyd. 1889). Na universitě přednáší h. p. prof. dr. Stupecký, dle jehož přednášek jest tato stať o rak. h-m p-vu sestavena. – O německém h-m p-vu jednají: Achenbach, Das gemeine deutsche Bergr. (1. díl Bonn, 1871); Klostermann, Lehrbuch des preuss. Bergrechts (Berlín, 1871); Arndt, Entwurf eines deutschen Bergges. (Halle, 1889); Engels, Preussisches Bergrecht (2. vyd. 1894); kommentáry pruského horního zák. z r. 1865 vydali: Hahn (1865), Wachler (1865); Huyssen (1867), Koch (1870), Oppenhoff (1870), Busse (1880), Klostermann (5. vydání 1894), Rönne (1887), Arndt (2. vyd. 1888), Brassert (1889). Novellu prus. ze 24. čna 1892 spolu s kommentářem vydal Brassert (Bonn, 1894). O h-m p-vu saském pojednali Francke (Lip., 1838) a Wahle (Freiberg, 1891). – Spisy o francouzském h-m p-vu: Lamé-Fleury, De la législation minérale sous l´ancienne monarchie (1857); Dupont, Traité pratique de la jurisprudence des mines (1862); Aguillon, Législation des mines (Paříž, 1886, 3 sv.); Achenbach, Das franz. Bergrecht (1869). – Literatura anglického h-ho p-va: Bainbridge, Law of mines (4. vyd. 1878); Mac Swimney, The laws of mines, quarries and minerals (Londýn, 1884); Spencer Baldwin, Die englischen Bergwerkgesetze (1894). – Pro h. p. Spoj. Států sev.-amer. spisy: Sickels, The United States Mining Laws (S. Francisco, 1881); Copp, United States Mineral Lands (Wash., 1882). – Lit. ruského h-ho p-va: Štof, Gornoje pravo (Petrohrad, 1896, srovnávací studie z oboru h-ho p-va), Gesellius, Die Notwendigkeit der Verstaatlichung des Erdinnem in Russland (1894). – H-mu p-vu všech států vénována jest »Zeitschrift f. Bergrecht« (Bonn, redakcí Brasserta). -dlc.