Ottův slovník naučný/Jurisconsultus

Ottův slovník naučný
Juřinka	Jurisconsultus	Jurisdictio

Údaje o textu
Titulek:	Jurisconsultus
Autor:	Leopold Heyrovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 692. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Jurisconsultus [-skon-] neboli jureconsultus (lat.) slul podle dotazů naň vznesených pravoznalec římský. Nebo praktická činnost pravoznalců římských záležela hlavně v udílení dobrých zdání právních o konkrétním případu na učiněný dotaz (respondere). Dobré zdání takové (responsum) za republiky, ač mělo nemalou mravní vážnost, nebylo přece pro soudce po právu závazným. Hned od počátku císařství udíleli císařové vynikajícím právníkům jus respondendi, t. j. zmocnili je dávati responsa z povolení císařova. O responsech takových autorisovaných právníků stanoveno pak, že, když responsa se shodují, pravidlo takto všeobecně přijaté (jus receptum) má moc zákona, neshodují-li se však j-ti (jus controversum), že soudci jest volno říditi se míněním kterýmkoli. Stejná platnost jako právním zdáním privilegovaných právníků učiněným o konkrétním sporném případě byla přikládána též míněním těchto právníků vyslovených v jejich spisech. Císařským zákonodárstvím IV. a V. stol. po Kr., hlavně zákonem z r. 426 (t. zv. zákonem citačním), určeno podrobněji, kterých starých právních spisů lze se na soudě dovolávati, a ustanoveno, že, když z uznaných spisů se uvedou mínění sobě odporující, má to pravidlo platiti, pro které jest většina autorů. Hý.