Údaje o textu
Titulek: Archiv
Autor: Hynek Kollmann, Vavřinec J. Dušek, Konstantin Jireček
Zdroj: Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 691–696. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Archiv

Archiv jest sbírka písemných – po případě také tištěných – památek rázu úředního, jež jsouce důležity pro dějinný nebo právní vývoj buď jednoho, buď více předmětů, mají v přítomnosti či v budoucnosti posloužiti vědě, správě veřejné nebo soukromým zájmům za doklad. Dále nazýváme a-em také místo, kde chovají se památky toho druhu – archiválie. K nim počítají se listiny ať v originálu, ať v opise, jednající o koupi, prodeji, výsadách, darování a p., kopiáře (knihy opisů listin), urbáře, pozemkové knihy, akta soudní a správní, historické písemné paměti atd.

Od a. lišiti jest registraturu (listovnu), jež má býti sbírkou úředních spisův o věcech úplně ještě nevyřízených, jež mají býti po ruce ku běžným potřebám. Spisy o věcech zcela projednaných nepatří již do registratury, nýbrž do a-u.

Správa a. svěřena bývá mužům vědecky vzdělaným a odborně vycvičeným, archivářům. Na archiváři požaduje se obsáhlé vědění: znalost řečí starých i nových, pomocných věd historických, značné vědomosti z dějin politických, právních, církevních i kulturních, ze zeměpisu a genealogie. Úřadem jeho jest pořádati a. neb udržovati jej v pořádku, důkladně se s ním obeznámiti, vyhledávati a vydávati listiny, jichž jest potřebí, jakož i zas ukládati je náležitě. Praktické stránce činnosti archivářské lze se naučiti pouze skutečnou službou v a-u; o theoretické vzdělání nastávajících archivářů pečovalo se ode dávna ve Francii na proslavené »école des chartes« a jinde začíná se nyní více péče mu věnovati na fakuftách filosofických při vyučování pomocným vědám historickým.

A-y dělí se na veřejné a soukromé. K veřejným a-ům počítají se a-y státní, zemské, krajské, okresní, městské, obecní; též do jisté míry, a zvláště v starších dobách, počítaly se k nim a-y předních osob stavovských a a-y osob hromadných (universit, jiných škol, klášterů, spolků, cechův atd.). Soukromý a. může si zaříditi kdokoli. Dělidlem obojího toho druhu a-ů bývalo v Rakousku a někde (na př. v Německu) jest dodnes: právo archivní (ius archivi), jež příslušelo pouze a-ům veřejným dodávajíc jim zajmu právního; záleží v tom, že se přiznává záznamům učiněným od archivářův o jednáních úředních průkazná moc před soudem. A-y takové musí býti řízeny úředníkem odpovědným a přísežným; pak teprve poskytují jistotu, že listiny v nich uložené nebudou porušeny.

Při zařízení a-ů přihlížeti jest ke stránce vnější a vnitřní. Vnější zařízení a-u bývalo do nejnovějších dob zanedbáváno. »Staré papíry« bývaly ukládány v místnostech, které se již k ničemu nehodily – tam ovšem braly zkázu. Potřebujíť listiny, aby se bez poškození dochovaly věkům budoucím, vzduchu, sucha, čistoty, světla a nemají býti vydány náhlým změnám teploty. Skutečně pak staví doba naše a-ům budovy prostranné, o zdech ohnivzdorných, pokud možno úplně osamocené a opatřené proti všelikému nebezpečí. Otázka vnitřního zařízení jest spletitější. Jde o to, s jakého hlediska rozděliti látku nahromaděnou? Neurovnaná halda archiválií nikterakž není a-em. Při pořádání pak a-u přihlížeti jest k tomu, aby urovnání jednak bylo praktické a přehledné, jednak nepouštělo se zřetele principu vědeckého, historického; oním poslouží se zájmům správy, tímto pak účelům vědeckým. Rovněž jest potřebí důkladných seznamův o obsahu a-u, a sice seznamů chronologických, věcných i osobních, seznamů lístkových (volných) i pevných, obsažných regest (výtahů), hojných odkazů. Byl-li a. jednou urovnán, pak jest nejlépe nezaváděti novot a vyhnouti se nepotřebným změnám. Návod ku vhodnému pořádání a-u podává věda archivní, jež dílem obsahuje soubor pravidel a zásad o vhodném zařízení, udržování a správě a-ů, dílem také pojednává o osudech, významu a hlavním obsahu jednotlivých a-ů.

A. má znamenitou cenu v příčině správy státní, neboť poskytuje bezpečný obraz vývoje života státního v přemnohých odvětvích jeho, vědě pak vykonal služby převzácné, v první řadě ovšem dějezpytu, avšak i mnohé jiné nauky čerpaly z něho. Význam a-ů, jež bývaly druhdy co nejúzkostlivěji uzavírány, vzrostl pro vědu od té doby, kdy po udělení stejných práv všem občanům počaly se otvírati a staly se přístupnými i badatelům. V tom směru jest nejdůležitější událostí posledních let otevření velebohatého a-u papežského ve Vatikáně dekretem nynějšího papeže Lva XIII. (15. kv. 1881). – Přístupnost a-ů jest však omezena: a. v první řadě sloužiti má majiteli; soukromým osobám, proti nimž hledí se bezpečnost a-u opatřiti co nejbedlivěji, nelze vydati mnohé listiny, jež týkají se věcí čistě osobních nebo takových, které mají zůstati tajny, na př. ve státních a-ech listiny týkající se rodiny panovnické nebo tajných vyjednávání, pak instrukce, zprávy a jiné listiny, jejichž uveřejnění mohlo by vaditi zájmům státním. Obsahu a-u používati lze pouze ve vlastní jeho pracovně; ven vydávají se listiny jenom úřední cestou buď zase některému a-u, buď jinému veřejnému ústavu neb úřadu.

Důležitost a potřeba a-u pociťovala se ode dávna. Povždy bývala snaha ukládati a pro budoucí časy uchovávati listiny závažné. V dobách nejstarších, kdy znalost písma byla skoro výhradným majetkem kněží, ukládány listiny v opatrování jejich při chrámích. Tak bylo tomu v Egyptě, ve Foinikii, u Chaldaeův i Židů. Velice dbalí a-ů byli Řekové. Samo jméno a. pochází z řeckého αρχείο, což znamenalo veřejnou, posvátnou budovu a nejbezpečnější, nejtajnější místo v ní. V Athénách byl již v době před Periklem a. státní (μητοώη), chovaný ve chrámě matky bohů blíže radnice, v němž ukládány protokoly o shromážděních lidu, akta státní. – Nejlépe zorganisovali však a-y své Římané: již za republiky ukládány v a-ech zákony, ustanovení senátu, ba i opisy všech vydaných nařízení (commentarii) a důležitější listiny jednotlivých úřadů; za císařské pak doby měli jak císařové a úředníci jejich ve hlavním městě i ve provinciích, tak i jednotlivé municipální úřady městské své a-y velmi pečlivě zařízené. Od Římanů přejala péči o a-y církev katolická, jmenovitě papežové římští. Počátkové a-u papežského sahají velmi daleko do minulosti; první, neurčité zprávy mluví o a-u papeže Antera (235–236), ten však, byl-li vůbec, zanikl v krutém pronásledování za císaře Diokletiána na počátku IV. století. Nepřetržitě mohlo se vyvinovati archivářství církevní teprv od Konstantina I., kdy církev katolická nabyla práv zákonných ve státě římském. Kde byl a. papežský v prvních časech potom, není povědomo. Papež Damasus I. (366–384) zřídil však proň nové místnosti v basilice sv. Vavřince v Prasině. A. byl tam spojen s knihovnou jsa pod správou předsedy kanceláře papežské (primicerius notariorum). Obsahoval došlé dopisy, listiny o záležitostech církevních, akta a účty o správě státu papežského, originály akt koncilií konaných v Římě a pak registra o korrespondenci papežské, jež dají se zjistiti od poč. V. stol.! Přebohatý a. ten byl r. 1612 umístěn ve Vatikáně (v. t.). Býval přísně uzavírán – zřídka poštěstilo se badatelům dosíci zvláštní přízní dovolení, aby směli čerpati z něho; byli to před otevřením jeho Palacký, Pertz, Dudík, Berger a Munch. Od r. 1881 přístupen jest a. ten badání všeobecnému.

Podlé vzoru stolice papežské pečovali biskupové a kláštery již od nejstarších dob o uchováni listin. – Také na počátku středověku byla znalost písma velmi skrovná. Důležitější listiny, ať se týkaly církve, ať jednotlivcův, ukládány byly v kostelích pospolu s posvátnými nádobami. Pravé a-y nalézáme při kostelích a klášterech v časech starších pouze na půdě druhdy římské, jmenovitě ve Francii a Italii; v Německu jsou z doby pozdější (XI. a XII. století). Kláštery a ústavy církevní vůbec proto hleděly si co nejbedlivěji uchovávání listin, že nemohly spoléhati na sílu hmotnou a potřebovaly k zajištění svého majetku určitých dokladů. Mnohé kláštery zachovaly si listiny od doby založení svého po časy nejnovější, zhotovovaly si opisy jejich buď na jednotlivých listech, buď ve knihách a dbaly o bezpečnost písemných pokladů svých se svrchovanou úzkostlivostí. Příkladem toho jsou kláštery české za dob bouří husitských: zničeny byly – ovšem i s kláštery samými a. jen těch klášterů, jež byly v první chvíli náhle přepadeny (některé pražské, klášter Hradiště a j.), ostatní však kláštery dovedly a-y své zabezpečiti, dílem vyvezše je tajně přes hranice zemské do Lužice, Slezska a j. – A-y klášterní a duchovní vůbec chovají také množství listin vydaných pro jednotlivé osoby, ať duchovní, ať světské. Osoby duchovní – jmenovitě biskupové a opatové – ukládali listiny své soukromé do a-ů kostelních anebo klášterních. Listiny osob světských dostaly se do a-ů duchovních buď koupí statku, při níž vždy odevzdávány v moc kupcovu listiny starší, statku se týkající, buď také dobrovolným uložením, což dálo se velmi zhusta i v rodinách knížecích: rakouští Babenberkové na př. ukládali listiny své v klášteře klosterneuburském, císař Albrecht uložil své listiny v klášteře lilienfeldském; v Uhrách byly jisté a-y duchovní věrohodnými místy (loca credibilia) pro listiny, a šlechta ukládala je pouze tam; v Polsku pak vyžádala si knížata r. 1234, aby jistá smlouva státní pojata byla do regest v a-u papežském – a skutečně zachovala se jediné tam!

Panovníci světští v záp. Evropě v prvních časech po rozpadnutí říše Západořímské neměli valné péče o a-y. Ve vých. říši římské pevně je zorganisoval císař Iustinián, podřídiv je vesměs hlavnímu archiváři v Cařihradě. Na západě lze počátky a-ů stopovati teprve za Karlovců. Karel Veliký i Ludvík Pobožný ukládali důležitější listiny jednak v jednotlivých falcích, jednak v pozdější residenci své. v Cáchách. A. cášský byl řízen vždy některým církevním hodnostářem. A-y při falcích trpěly tím, že neměly stálého sídla; nezachovalo se nic z obsahu jejich. Za pozdějších, německých Karlovců mělo po některý čas Řezno podobný význam jako druhdy Cáchy, ale od konce IX. stol. nelze mluviti o stálém sídle panovníků. Králové a císařové římští vozili a-y s sebou, při čemž mnoho se ztratilo (a. císaře Jindřicha VII. zůstal po smrti jeho r. 1313 v Pise). Taktéž vedli si ostatní panovníci. Rakouští Habsburkové ukládali ještě koncem stol. XV. své listiny do pokladny inšprucké; teprve r. 1501 vystavěli tam pro a. zvláštní sklepení. I na bojiště brávány listiny a akta státní! R. 1132 ztratil Roger sicilský v bitvě u Beneventu celý svůj a.; týž osud potkal r. 1194 krále franc. Filipa Augusta, a v bitvě u Varny r. 1444 utrpěl pohromu a. polský. – Stálé, pevně zorganisované a-y státní (říšské i provinciální) měla říše Sicilská již před Hohenštaufy i po nich za vlády rodu Anjou, který přenesl zařízení to i do Provence (v Aix zřízen ve XIV. stol. a. státní). A. říše Německořímské trpěl také tím, že nepřecházel po panovníkovi v držení jeho nástupce, nebyl-li tento spolu dědicem svého předchůdce. Názor, že listiny, akta, rejstříky atd. týkající se říše jsou jejím majetkem, vysloven nejprve na počátku XV. stol., a teprve od r. 1422, kdy Sigmund Lucemburský vyžádal si říšské listiny od dědiců Ruprechta Falckého, může se a. říšský pokládati za stálý, nepřetržitý. Přešed po Sigmundovi dědictvím na rod Habsburský, chován jest od té doby stále ve Vídni. Není to však jediný státní a. říše Německořímské: bylť vedlé něho zvláštní a. říšského komor. soudu, chovaný ve Wetzlaru, pak a. arcikancléřův v Mohuči a a. maršálků sněmu říšského (hrabat z Pappenheimu) zprvu v Řezně, nyní na zámku Pappenheimu.

V Čechách ukládaly se asi ode dávna listiny státní společně s deskami v kapli kostela Pražského; Karel IV. pak ustálil a. státní ustanoviv zvláštního archiváře, který měl jej náležitě urovnati a opatrovati, začež dostával týdně hřivnu stříbra z dolů kutnohorských. Ve válkách husitských uschovány byly privileje zemské na Karlštejně. Tam chován a. český až do r. 1622, kdy zrušeno purkrabství karlštejnské. Asi toho roku (dojista před rokem 1626) přenesen potají do sklepení vedlé kaple sv. Václava v kostele svatovítském. R. 1687 přeložen za srovnáním k deskám zemským, načež roku 1712 zřízen byv za tajný a., umístěn byl opět ve sklepení při kapli svatováclavské, po níž nazván svatováclavským a-em. Po nařízení císařovny Marie Terezie ze dne 13. září 1749 vybrány z něho listiny týkající se rodu královského a koruny České i království samého a převezeny do dvorního a-u vídeňského. Za odňaté listiny posláno potom do Prahy 214 pověřených opisův a do a-u svatováclavského dáno množství listin vybraných z jiných a-ů soukromých, čímž obsah jeho zvýšen na 1153 listiny. Roku 1838 přenesen byl z kaple, kde býval uzavírán sedmerým klíčem, do zasedací síně stavovské a pak uložen v bývalých místnostech desk zemských. R. 1882 dohodnutím mezi vládou a sněmem českým stal se a. svatováclavský částí zemského a-u českého. – Stavové hornoslezští po smrti svého posledního Piastovce Jana dali také sebrati všechny listiny zemské a chovali je pod řízením zvláštního zemského archiváře v Kozlu – a. ten však shořel r. 1739.

Poměry a-ův anglických uspořádal král Jan; chován byl pak anglický státní a. jednak v Toweru, jednak ve Westminsteru. – Francouzský a. státní umístěn byl po pohromě z r. 1194 v kapli paláce královského – nazýván byl pokladem listinným (trésor des chartes); náležité však organisace dočkaly se říšské a-y francouzské teprve za vlády Ludvika XIV. – Španělský a. státní po celý XVI. věk stěhoval se za dvorem královským ze Simanky do Barcelony.

Šlechta hleděla si zprvu a-ů právě tak málo jako panovníci. Nejstarší listiny jí se týkající udržely se hlavně v klášterech. Pouze v Italii sahají některé stavovské a-y až k XI., ba až k X. století; tak a. hrabat de Collalto, potomků to starého hraběcího rodu z Trevisa (chovaný nyní v Brtnici na Moravě), pak a. markrabí turinských, a-y rodu z Este, markrabí z Romagnana a hrabat z Biandrate. – V Německu sahají pouze lenní knihy pánů z Bolanden do XII. stol., a nejstarší knížecí a-y nepřesahují počátku stol. XIII. (na př. a. bavorský, a. rodu nassavskooranského a markrabí míšenských), valná většina jich vykazuje listiny teprve ze stol. XV. – V zemích českých bylo několik bohatých a-ů šlechtických; nad jiné vynikal a. rožmberský. V něm chovány v originále neb opisech i takové listiny, které týkaly se všech stavů, celé země nebo některého jižního kraje. Vedlé něho zasluhuje zmínky a. pernšteinský, žerotínský, pánů z Lipé i pánů z Poděbrad. Tento poslední a. chován jest nyní ve vratislavském a-u státním; sahá do 1. polovice XIV. stol., listinami pak kláštera vyzovického do 2. polovice XIII. stol. a zahrnuje v sobě vedlé listin pánů z Poděbrad, moravských Kunštátův a knížat Minsterberských i listiny týkající se jiných panských rodův. A. pánů z Hradce sahal až po r. 1291.

Městské a-y jsou celkem starší nežli šlechtické. Města v péči o zachování svých výsad a listin závodila s duchovenstvem. Na půdě kdysi římské – v Italii a ve Francii – dochovala se »Gesta municipalia« nebo »Codices publici« z dob římských nepřetržitě až do IX. stol., a a-y postupují potom bez přestávky dále. V Německu počínají a-y městské o něco později, nejprve ve městech biskupských, která nejdříve byla nadána právy městskými; na příklad a. kolínský sahá do polovice XII. stol., a. wormský do r. 1074, řezenský k r. 1100, špýrský k r. 1182, štrasburský k r. 1205. Zprvu ukládala si něm. města listiny své do kostelů nebo klášterův, ale ve XII. a XIII. stol. měla již přemnohá biskupská, říšská nebo zeměpanská města své zvláštní a-y, a ve XIV. stol. již i některé patricijské rodiny městské zařizovaly si a. rodinny. Města česká, jež jsou původu pozdějšího než německá a vůbec západoevropská, byla rovněž bedliva v opatrování listinných pokladů. Listiny měst těchto sahají do 1. pol. XIII. století, a ve XIV. stol. jest dosti zpráv o ukládání jich v a-ech. Do téže doby sahají a-y městské ve vůkolních zemích, jmenovitě rakouských, polských a uherských.

Přihlédneme-li k nynějšímu stavu a-ů, vytknouti jest předně ty, jež důležity jsou pro dějiny české. Jsou to:

I. Říšské a-vy: 1. a. ministerstva zahraničných záležitostí a císařského domu (cís. král. domácí, dvorní a státní a.), který chová mnoho listin z a-u svatováclavského; 2. a. ministerstva vojenství, a. to bývalé vojenské rady; 3. a. říšského ministerstva financí, obsahující akta bývalé komory dvorské; registra pro země koruny České jdou nepřetržitě od r. 1527; 4. a. ministerstva vnitra povstalý z a-ů bývalých dvorských kanceláří: české a vnitrorakouské.

II. Státní a-y území koruny České: 1. místodržitelský a. v Praze, jenž vznikl z a-ů nejvyšších úředníků českých a komory české a má také veliké množství listin ze zrušených klášterů českých; 2. místodržitelský a. v Brně; 3. král. státní a. ve Vratislavi, nad míru bohatý pro věci slezské.

III. Stavovské a-y, přetvořené nyní na zemské: 1. zemský a. v Praze, založený 29. července 1862, jenž obsahuje quaterny stavovského a-u, menší stavovský a., chovaný druhdy v deskách zemských, jakož i a. svatováclavský; 2. zemský a. v Brně, kterýž chová také listiny mnohých zrušených klášterů; 3. zemský a. v Opavě pro Opavsko i Těšínsko. Ke stavovským a-ům jest počítati též desky zemské.

IV. Biskupské a-y: 1. arcibiskupský v Praze a při něm a. kapitoly, kterýž sahá až k r. 1052; 2. a. arcibiskupa olomouckého v Kroměříži a kapitolní a. v Olomouci.

V. Klášterské a-vy, z nichž nejdůležitější jsou a-vy řádu benediktinského v Břevnově, v Broumově a v Rajhradě, pak a. řádu maltézského. – Velmi mnoho listin ze zrušených klášterů českých uloženo jest také v c. k. universitní knihovně pražské.

VI. Panské a-y, z kterých vytknouti jest: 1. knížecí Švarcenberský a. v Třeboni, neocenitelně důležitý pro dějiny české – chová v sobě jádro bývalého a-u rožmberského; 2. kníž. Lobkovický a. v Roudnici, v němž čásť bývalého a-u pernšteinského; 3. Černínský a. v Jindřichově Hradci, jenž obsahuje bývalý a. pánů z Hradce i Slavatů; 4. a. Piccolominů v Náchodě; 5. knížecí Dietrichšteinský a. v Mikulově, jehož ohromné bohatství valně utrpělo od Švédů r. 1645–46.

VII. Městské a-vy, mezi nimiž vynikají: 1. v Čechách: městský a. pražský, obsahující na 34.000 listin, kutnohorský, budějovický, chebský, plzeňský a j.; 2. na Moravě: brněnský a. městský, olomoucký, jihlavský a znojemský.

VIII. Posléze velmi bohatý a. musea království Českého.

Z cizích a-ův uvádíme nejpřednější a nejdůležitější:

A-vy polské: 1. Zemský a. (Archiwum Krajowe) ve Varšavě, založený teprve r. 1808, obsahuje a. korunní a litevský, a. vévodství Mazovského, a. kancléřský, a. města Varšavy a mnoho jiných. – 2. Hlavní a. starých polských akt v Krakově (archiwum główne akt dawnych polskich w Krakowie) obsahuje akta zemského i městského soudu krakovského. – 3. Generální a. starých polských akt ve Lvově (Archiwum Jeneralne akt dawnych polskich we Lwowie), důležitý pro ruskou čásť Haliče. – 4. Velkopolský a. v Poznani (král. státní a. pruský), sahající do polovice XII. stol. – 5. Poznaňský a. městský. 6. A-y mnohých údělných knížectví polských: a. radomský, kališský, plocký a j. – 7. a-y duchovní, zvláště a. kapitoly hnězdenské, poznaňské a krakovské, pak a-y klášterů benediktinských na Lysé Hoře a v Týnci, které ze všech sahají nejdále do minulosti. – 8. a. při universitní bibliotéce krakovské, a. Załuských v Petrohradě a Ossolińských ve Lvově. – a-y šlechtické: rodů Działyńských, Raczyńských, Świdzińských, Rusieckých, Radziwiłłův, Zamojských,-Potockých i Czartoryských. Koll.

Ruské a-y jsou bohaty zejména od XVI. století. Nejdůležitější z nich jsou: 1. Císařský a. v Petrohradě, jenž jest rozdělen ve dvě oddělení obsahující 1. akta rodu cís., státních kancléřův atd.; 2. akta důležitějších státních zločinců, tajné kanceláře atd. Stal se od r. 1831 přístupen některým učencům. 2. Moskevský hl. a. ministerstva zahraničných záležitostí, obsahující největší čásť spisů týkajících se zejména vnitřních dějin ruských XVI.–XVIII. stol. 3. Moskevský a. ministerstva spravedlnosti. 4. A. senátu v Petrohradě. 5. A. vojenského topografického depôtu. 6. A-y různých ministerstev. 7. A. sv. synodu. 8. A. zbrojnice. 9. Tak zvané centrální a-y v Kijevě, Vilně a Vitebsku. Dšk

A-y Balkanského poloostrova. Staré a-y zachovaly se jen v zemích, které nebyly pod panstvím tureckým: na benátských druhdy ostrovech Iónských, v Dalmacii (viz články Račkého a Tkalčiće v Radu jugosl. akad. 26. a 35.), v Dubrovníku (viz Č. Č. M. 1885, 572. a n.), v Chorvatsku (zemský a. v Záhřebě atd.) a v Rumunsku. V Turecku jsou a-y původu středověkého jen v klášterech Athonských (viz Athos), jednotlivé listiny řecké i slovanské po různu i v jiných. Starý a. císařství byzantského jest ztracen; známe jej jen z kopiářův a listin, uchovaných na Západě (Miklosich et Müller, Acta graeca medii aevi, 5 sv.). Podobný osud potkal i a-y států slovanských a franckých. Turecké a-y cařihradské počínají se koncem XV. věku, ale vědeckému badání nejsou přístupny. Nejdůležitější čásť jejich v tak zvané staré tefterchaně jest způsob zemských desk, fiskální popis celé říše, začatý okolo r. 1474 za sultána Muhammeda II. (viz Jirečka Cesty po Bulharsku, 60.). Po provinciích nyní nebo druhdy tureckých jsou již právní listiny z XVIII. stol. vzácnost. A. patriarchátu cařihradského sahá jen do XVI. století nazpět (Sathas, Bibl. graeca medii aevi); jednotlivá biskupství jsou namnoze úplně bez listin a starších knih. KJk.

Pro Slovince důležity jsou a-y lublaňské: 1. městský a. lublaňský, 2. a. zemského musea v Lublani, 3. a. městského magistrátu lublaňského.

Německo má převahu a-ů veřejných nad soukromými a obrací k nim vůbec péči velmi bedlivou. Velmi bohatý jest král. státní tajný a. v Berlíně (sahá listinami do IX. stol.) a král. domácí a. tamže a kromě nich 17 státních anebo vládních a-ů pruských, z nichž nejbohatší jsou: a. düsseldorfský, koblencký, královecký, marburský a münsterský, pro dějiny pak Slovanů polabských důležit jest a. stralsundský. Výborně zařízeny jsou a-y bavorské, z nichž přední jest král. všeobecný a. říšský v Mnichově (na 1/2 mill. listin v orig.!). Mezi saskými pro nás nejdůležitější jest král. hlavní státní a. v Drážďanech.

Ve Francii vynikají a. národní v Paříži (archives nationales, a. de France), jehož listiny sahají do VII. stol. a sbírka pečetí až do V. stol., pak a. ministerstva zahraničných záležitostí v Paříži, v němž od roku 1660 neschází ani jediný dokument diplomatický; vydává se z něho celá řada důležitých, vědeckých publikací. Po celé Francii pak jsou velmi pevně zorganisovány a-y jednotlivých departementův a obcí.

V Italii nadvažují a-y soukromé. Vedlé vatikánského nejbohatší a nejdůležitější jest a. benátský, nazývaný »dei Frari« po konventu, v němž jest umístěn; obsahuje 14 mill. čísel, z nichž asi 2 mill. vztahují se k činnosti bývalých úřadů Benátské republiky. Přebohatý jest a. kláštera Monte Cassino, a. neapolský (o 700.000 číslech), a. kláštera benediktinského La Cava, arcibiskupský a. v Lucce.

V Anglii hledí zcentralisovati a-y v nově založené budově Record Office v Londýně.

A. jest také název s oblibou užívaný pro publikace vědecké, jmenovitě občasné. Viz jednotlivé literatury.

Literatura. V. Abele, Über die Geschichte des Kanzlei- u. Archivwesens (1798); K. Menzel, Über Ordnung und Einrichtung der Archive (v. Sybels Historische Zeitschrift, sv. XXII., 1869); H. Ermisch, Über Staats- und Stadt-Archive (Freiburk, 1882), G. Holtzinger, Katechismus der Registratur- u. Archivkunde (Lipsko, 1883); C. Curtius, Das Metroon in Athen als Staatsarchiv (Berlín, 1868); Gachard, Archives du Vatican (Brussel, 1874): de Rossi, La biblioteca della Sede Apostolica (Řím, 1884); týž, De origine, historia, indicibus scrinii et bibliothecae sedis apostolicae (Bibliotheca apost. Vaticana. Codices Palatini I. Řím, 1886); Munch. Opslysninger om det pavelige Archiv (Christiania 1876 – německý překlad Löwenfeldův v Berlíně, 1880); Harry Bresslau, Handbuch der Urkundenlehre für Deutschland u. Italien, I. 1. (Lipsko, 1889); R. Pauli, Das alte englische Staatsarchiv im Tower zu London (Allgem. Monatschr. 1883, str. 631–643.); Dessalles, Le trésor des Chartes (Mém. présentés à l'Académie des inscriptions, I. 1844, str. 365–461.); P. Burzyňski, Prawo polskie prywatne, I. (Krak., 1867); Ivanov, Opisanije gossudarstv. archivov starinnych děl (Moskva, 1851); týž, Provodnik po gossud. archivam (Moskva, 1845); G. Wolf, Geschichte der k. k. Archive in Wien (Vídeň, 1871); A. Kaufmann, Über deutsches Archivwesen (Deutsch. Vierteljahrschrift, červenec-září 1867); C. A. H. Burkhardt, Handund Adressbuch der deutsch. Archive I. (II. vydání, Lipsko, 1887); Gollmert, Die preuss. Staatsarchive (Archiv für Landeskunde der preuss. Monarchie, IV. sv., str. 133.); Vazio, Relazione sugli archivi di stato italiani (Řím, 1883); Del Giudice, Del grande archivio di Napoli (Neapol, 1871). Koll.