Ottův slovník naučný/Vatikán

Ottův slovník naučný
Vatický záliv	Vatikán	Vatikánská knihovna

Údaje o textu
Titulek:	Vatikán
Autor:	Ladislav Brtnický
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 455–457. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Vatikán

Vatikán, jméno vyvýšeniny na pravém břehu Tibery v Římě, opodál řeky, severně od pahorku Janikula. Jméno V. pochází již z dob starořímských, avšak významu nabylo místo teprve ve středověku tím, že tam vystavěn palác vatikánský, sídlo papežů. Již ke konci V. stol. stálo blíže starého kostela svatopetrského obydlí papežovo. Nicméně papežové až do XIV. stol. bydlili nejvíce v paláci Lateránském; teprve po návratu papežské stolice z Avignona usídlili se trvale ve V-ě. Odtud palác se zveleboval a rozšiřoval. R. 1410, za Jana XXIII., vystavěna dlouhá chodba spojující V. s Andělským hradem. Sixtus IV. založil Sixtinskou kapli, Innocenc VIII. zbudoval severně, opodál paláce, na baště zvané podle krásného rozhledu Belvedere, nový pavillon v renaissančním slohu. Nejvíce získal V. v XVI. stol. za uměnímilovných papežů Julia II., Lva X. a Pavla III. Blízko stavby Innocencovy vztyčena stavitelem Bramantem vysoká, půlkruhovitá apsida, za ní zřízen dvůr Belvederský. Tyto stavby vzdáleny byly asi 300 m od původního paláce. Byly s ním spojeny dlouhými postranními křídly. Rozsáhlý dvůr, který takto povstal, přepažen později dvojím křídlem příčným, v němž umístěna bibliotéka a čásť musea antik. Tak rozpadl se dvůr na tři části: nejjižnější a nejnižší zvána cortile di Belvedere (stejné jméno nese síň docela od něho odloučená, tvořící čásť musea); prostřední, o patro výše položená, sluje cortile della stamperia, a nejsevernější, ještě výše ležící, jest giardino della pigna. Název tento pochází od obrovské šišky piniové, která na vysokém podstavci zdobí zahradu. Vlastní obydlí papežské jest okolo dvora zv. cortile di S. Damaso. Palác tvoří rozmanitý, nesouměrný celek a nečiní na venek dojmu imposantního. Jest dílem různých dob a různých stavitelů, o němž pracovali Bramante, Raffael, Ligorio, Fontana, Maderna, Bernini a Stern. V něm zahrnuto celkem 20 dvorův a asi 1000 (podle některých udání dokonce 11.000) komnat a sálů; plocha jeho měří 55.000 m². Umělecké sbírky a výzdoby dodávají mu významu takového, že ho nepředčí v té věci žádná druhá budova na světě. vynikající části paláce jsou kaple Sixtinská, Pavlova, komnaty Raffaelovy, komnaty Brogiovské, obrazárna, archiv, bibliotéka a musea.

Kaple Sixtinská, k níž přiléhá bohatě a umělecky ozdobený sál královský (sala regia), byla vystavěna r. 1473 a ozdobena nástěnnými obrazy od různých umělců. V letech 1508—12 Michelangelo vyzdobil její klenutý strop freskami, jež představují stvoření světa, příběhy Adamovy a Noemovy. V nerovných výplních mezi pásy klenby a výklenky oken umělec namaloval postavy proroků a sibyll, které překvapují svou mistrnou perspektivou na nesnadné půdě. Scény ze stvoření světa vynikají dojmem pohybu a ruchu, který v pozorovateli vzbuzují. Později, v l. 1534—41 týž umělec namaloval na průčelní stěnu v kapli svůj pověstný Poslední soud, velkolepou komposici, plnou postav fysicky mohutných a prudce vzrušených. Kristus beze všeho zřetele k tradici malován jako mladý, energický hérós s bezvousým lícem; následkem reminiscence na Dantea nalezl na obraze místo Charón se svým člunem. Úplná nahota mnohých postav urážela Pia IV.; na jeho rozkaz Danielo da Volterra přimaloval místy šat a obdržel pro tuto nevděčnou práci přezdívku brachettone (kalhotka). Hlavní dílo o Sixtinské kapli: E. Steinmann, Die sixtinische Kapelle (Mnichov, 1901 až 1905, 2 d.). Kaple Pavlova (capella Paolina) založena Pavlem III. r. 1540 a vystavěl ji Antonio da Sangallo. Také mezi jejími obrazy jsou dvě fresky Michelangelovy: Obrácení sv. Pavla a Ukřižování sv. Petra. Raffaelovy komnaty (stanze) jsou čtyři síně nestejné velikosti, které Julius II. dal od různých umělců zdobiti freskami. Mezi malíři zalíbil se hned s počátku mladý Raffael tou měrou, že ostatní práce svěřena výhradně jemu. Nicméně pocházejí od něho většinou pouze návrhy a jen malá čásť provedena vlastní jeho rukou. Práce dohotovena až za Juliova nástupce Lva X. První z těchto komnat sluje k. požáru (stanza dell' incendio). Jeden z obrazů jejích představuje požár na blízku V-u (borgo), který Lev IV. prý svou žehnající rukou uhasil. Jiný obraz téže síně má za předmět korunování Karla Velikého. Druhá síň, podle svého určení zvaná camera della segnatura, síň podpisů, vyniká symbolickým označením věd a umění. Na stropě znázorněny theologie, filosofie, poesie a právnictví. Ze tří větších obrazů nástěnných viděti na jednom disputaci theologův a církevních učenců všech dob okolo oltáře, na němž stojí monstrance (la disputa del sacramento); na druhém shromážděni bísníci okolo devíti Mus a Apollona, jenž hraje na housle. Třetí síň sluje Heliodorova (stanza dell' Eliodoro). Jeden z jejích obrazů představuje, jak Heliodor, místodržitel syrského krále, chtěje vyloupiti chrám jerusalemský, zahnán od jezdce s nebes přikvapivšího. Největší síň je čtvrtá, sala di Constantino, ozdobená výjevy z dějin tohoto císaře (na př. vítězstvím nad Maxentiem). V sousedství Raffaelových komnat jsou 3 sály s moderními obrazy, mezi nimiž viděti i Matejkovo »Osvobození Vídně od Turků r. 1683«, dar Poláků papeži Lvu XIII. Raffael a jeho žáci ozdobili drobnými obrazy ze Starého zákona také pavlač, zv. loggie Rafaelovy. (Reprodukce těchto obrazů v rytinách s českým textem vydána od Petra Bohmanna dědiců v Praze r. 1841.) Síně Borgiovské, počtem šest, bývaly obydlím Alexandra VI. z rodu Borgiů (1492—1503). Od XVI. stol. zpustly a teprve Lev XIII. dal je pečlivě a vkusně obnoviti. Mezi umělecké jejich ozdoby náležejí hlavně fresky Pinturichiovy. V sousedství dvora sv. Damasa nalézá se také vatikánská obrazárna, založená Piem VII. Za vlády francouzské odvezeno mnoho vynikajících obrazů z římských kostelů do Paříže. Když po pádu Napoleona I. tato díla vrácena do Říma, sloučil je papež ve zvláštní obrazárnu, která vyplňuje 4. sály. Zastoupeni zde Guercino, Leon. da Vinci, Perugino, Domenichino, Giulio Romano, Tizian, Raffael (Proměnění na hoře Tábor) a j. Ze španělských umělců Ribera a Murillo. V. chová také sbírku koberců Raffaelových. Byly utkány v Brusselu podle nákresův umělcových z r. 1515 a 1516 a určeny pro kapli Sixtínskou. Dvakráte byly uloupeny: r. 1527 a r. 1798 od Francouzů. Francouzové prodali je v Janově židovskému obchodníku, od něhož je papež vykoupil zpět. Jsou tkány z hedvábí, vlny a zlata, ale již velmi vetché a vybledlé.

Mezi přední umělecké poklady V-u náleží museum antik, umístěné v části severní. Antické sochy byly ode dávna v majetku papežův, ale neobracena k nim velká pozornost a darováním se zase odcizovaly. Základ nynější sbírky položil uměnímilovný Julius II. Jím vystavěný belveder choval v sobě již Apollóna, Laokoonta, Venuši Šťastnou (Felix) a spící Ariadnu (nazývanou tenkráte Kleopatrou). Nejbližší nástupcové Juliovi rozmnožili sbírku, ale brzy upadla v neváženost. Někteří papežové směru křesťansko-askétického byli studiu humanitnímu cizí a nelibě nesli přítomnost pohanského umění ve svém paláci. Pius V. (1566—72) značnou čásť svých antik rozdal dílem museu Kapitolskému, dílem Mediceům do Florence, dílem i císaři Maximiliánovi. Belvederský Apollón a Laokoon zůstali sice ve svých výklencích, ale zavřeni laťkovou mříží. Sbírka byla málo přístupna a jen učený svět věděl o jejich krásách z uveřejněných rytin a básní. Z tohoto zapomnění vytrhli je po 200 letech Klement XIV. a Pius VI. Jejich přičiněním sbírky rozmnoženy, umístěny v síních nově vystavěných a tak povstalo museo Pio-Clementino. Rozmnožení uměleckého pokladu mělo za Pia VII. za následek zřízení dvou nových traktů: museo Chiaramonti a (r. 1821) braccio nuovo. Jednotlivé části musea mají podle své podoby nebo podle děl, jež chovají, zvláštní jména: Sala di croce greca (síň půdorysu řeckého kříže) chová porfyrový sarkofag císařovny Heleny a repliku Praxitelovy Afrodity knidské. Sala della biga sluje tak od mramorového ozdobného vozu s párem koní. V ní stojí také pověstný Myronův diskobol. Galeria dei candelabri nazvána podle ozdobných mramorových kandelabrů. V síni okrouhlé (sala rotonda) stojí nadpřirozeně veliké a krásné sochy: Juno Barberini, Ceres, Antinous, bronzový Herkules, poprsí Zeva Otrikolského a j. Uprostřed vložena do dlažby antická mosaika a na ní stojí veliká nádržka prfyrová. Následuje sál Mus, sál zvířat (s. degli animali), galerie soch (v bývalém pavilloně Innocence VIII.) se spící Ariadnou, sál poprsí a kabinet mask, jehož podlahu kryje antická mosaika zdobená divadelními maskami. V něm postavena Afrodité v lázni se krčící. Dvůr belvederský chová kromě zmíněných soch Apollóna a Laokoonta, v. t.) i moderní sochy Canovovy, Byly zde postaveny, aby vyplnily prázdnotu vzniklou, když Napoleon I. dal nejlepší díla z musea odvésti do Paříže. Po pádu Napoleonově byly uloupené věci opět vráceny. Za belvederem umístěno pověstné torso Herakleovo, které i při své zkomolenosti budilo podiv umělců doby renaissanční; pak sarkofag Scipiona Barbata se starodávným nápise, Následuje museo Chiarabraccio nuovo, chovající mimo jiné četné skvosty i proslulou sochu císaře Augista z Prima Porty (viz vyobrazení při čl. Augustus). K této rozsáhlé sbírce antik, která i počtem i cenou předčí zvláštní oddíly museum egyptské a m. etruské (m. gregoriano-etrusco). Ono založil Pius VII. a uložil v něm předměty egyptského umění nalezené v Římě, jmenovitě v okolí bývalé svatyně Isidy a Serapia. Podnět k založení druhého daly bohaté nálezy v různých místech Toskánska v l. 1828 až 1836. Jsou to vásy, sarkofagy, malby, předměty bronzové, zlaté a j. a vyplňují 12 síní. O vatikánském archivě a bibliotéce v. t. Západně paláce rozkládá se širá zahrada s kasinem papežským z r. 1560 a s novým letním domem ode Lva XIII. založeným — Srv. Beadeker, Mittel-Italien u. Rom (12. vyd., Lip.,1899). O sbírkách antik: W. Helbig, Führer durch d. öffentl. Sammlungen klassischer Altertümer in Rom (2. vyd. t., 1899); Amelung, Die Sculpturen des vatikanischen Museums, dík I.: braccio nuovo, Galleria lapidaria, Museo Chiaramonti, Giardino della Pigna (Berl., 1903). K dějinám musea: Michaelis, Statuenhof im vaticanischen Belvedere (»Jahrb. d. archäolog. Instituts«, Berl., 180). -tn-