Latinové obyvatelé severozápadní části Latia ve starověku. Dle římské pověsti zvali se dle Latina krále, testě Aeneova, ve skutečnosti však jest král Latinus pouhý héros epónymos, L. pak měli jméno od krajiny Latia, v níž došli i významu historického. Staří přikládali L-nům původ tyrrhénsko-pelasgický, t. j. maloasijský, v čemž nepochybně tají se vzpomínka, ze byli L. přistěhovalci a sice, pokud stěhování kmenů L-nům spřízněných ukazuje, že přišli L. do Latia ze severu, z nížin pádských, blízká pak kmenová příbuznost s Hellény uvádí k domněnce, že se před příchodem do Itálie od Hellénů teprve oddělili. Anthropologové hledají původní sídla L-nů ve střední Evropě (Penka v poříčí Saské Sály). Předchůdci L-nů byli Sikulové, kteří drahnou asi dobu v Latii obývali, odtud ale z veliké části skrze Aboriginy byli vypuzeni (Modestov, O proischoždeniji Sikulov; Petrohrad, 1897). Aboriginové tito jsou patrně L., kteří zabrali širou rovinu kol hory Albské až k ústí tiberskému a podrobili si zbytky sikulské (= římští klienti). Noví přistěhovalci latinští skládali některá kmenová sdružení s rázem sakrálným, řeckým amfiktyoniím podobná, z nichž známa jsou sdružení v Lavinii a v Aricii. Ku sdružením těmto (= Prisci L-ni) řadila se jednotlivá města latinská, dobře obezděná a sama se spravující. Za okolností neznámých – pověst o Aeneovi a o činech jeho potomstva, nejdříve Timaiem a básníkem Naeviem připomínaná, patrně jest pamětí příchodu bojovných živlů maloasijských v účincích prvého známého stěhováni národů námořských – vznikl spolek všech L-nů, zahrnující v sobě veškero Latium mezi řekami Tiberem i Numikem, mořem a horou Albskou, repraesentující jakýsi druh synoikismu, způsobeného za úkoly politickými i náboženskými, především však z potřeby obrany proti živlu sabellskému, který ze severovýchodu do Latia pronikal, a proti hrozivé převaze Etrusků. Politickým středem spolku latinského bylo město Alba Longa (v. t.), založená příchozími maloasijskými, náboženskými pak repraesentanty Jupiter Latiaris a Diana. Jupiter Latiaris vzýván byl za okázalých slavností (= feriae Latinae) na nejvyšším temeni hory AIbské, Diana v háji Ferentinském. Počet měst k latinskému spolku počítaných neudává se stejně (dle Plinia 30, dle Dionysia Halikarnasského 24). Náčelníkem latinského spolku byl původně král, dle podání potomek Aeneův, který svolával zástupce jednotlivých mést do Alby k poradám. V jednotlivých městech vládli rovněž dědiční králové. Členové spolku latinského přáli si navzájem konnubia a kommercia, jakož i ochrany válečné. Než panství králův albských vzbudilo odpor, který skončil vyvrácením Alby; mons Albanus a caput Ferentinae zůstaly však i nadále středy spolku. S vyvrácením Alby souvisí konec královské hodnosti v jednotlivých městech, kdež místo dědičných králů zaujali diktátorové na rok volení a senátem i comitii lidu omezení. Všichni L. byli osobně svobodni, ale dědičná šlechta připovídala se k větší míře práv než lid. Charakteristické jsou mezinárodní zvyky s přesně ustanoveným obřadnictvím, jichž šetřeno při vypovídání války a uzavírání smluv. Přebytek obyvatelstva vypravován do osad (coloniae), jichž největší čásť pokládána za lid původně albský. I původní Roma quadrata na Palatinu byla osada latinská. Z těchto poznatků vidí se, že byli L. lid bojovný, než stálý postup sabellských kmenův a Etruskův ohrožovaly tou měrou L-ny, že učinili úmluvu o spolek se Římem za stejných podmínek. Spolek tento klade římská pověst již do doby třetího krále Tulia Hostilia a praví, že za Servia Tullia stal se Dianin chrám na Aventinu tržnicí spolkovou, za Tarquinia Superba pak že Řím stal se již hlavou spolku. Jisto jest, že spolek L-nů se Římem vzešel z příčin obranných, při čemž v sobě soustředěnému a mocnému Římu dostalo se úlohy vůdčí. Ale proti kombinovaným útokům Sabellův a Etrusků, k nimž se z jihu přidali i Volskové, nebyl ani tento spolek dostatečnou ochranou, ba nebyl s to, aby zabránil, byť dočasné, panství Etrusků nad Římem. Proto za konsula Spuria Cassia Viscellina pojati do spolku za týchž podmínek i Hernikové. Odtud stáli L. věrně při Římu až do r. 340 př. Kr., krvácejíce za věc římskou na všech bojištích, aniž však měli z toho prospěch; ba, proti Aequům a Volskům doznávali i těžkých škod. Zatím Římané utvrdili se v Latii a urovnali své vnitřní spory tak, že stali se L-nů nepoměrně mocnějšími. Vidouce, že moc římská jejich přispěním mohutní, ježto i kraje původně latinské a společným úsilím Volskům odňaté Římané sobě ponechávali (tribus Pomptina a Publilia), spojili se L. po prvé válce samnitské se všemi kmeny v Latii usedlými i s Kampany i žádali na Římanech účastenství ve vládě tak, aby vždy jeden konsul a polovice senátorů byli z L-nu. Odpovědí Římanů byla válka (340 až 337 př. Kr.), v níž L. (na Vesuviu a u Trifana) byli poraženi. Starobylý latinský spolek byl zrušen a Římané teď učinili úmluvu s každým latinským městem zvláště na základech dřevních. Přes to L. získali. Aequové, Hernikové a Volskové záhy se zlatinili, L. pak, jsouce Římanům jazykem i náboženstvím nejbližší, jali se těžiti z velkolepých výbojů římských. Latinské osady zakládány ve všech krajích dobytých, v nichž rychle zakořeňovaly se i jazyk a mrav latinský. Za válek s Hannibalem a s Marsy zůstali L. Římanům věrnými, ježto požívali práva, kterým se blížili nejvíce plnoprávným občanům římským (ius latinum). Zákonem Iuliovým r. 89 př. Kr. byli konečně z plna L. pojati do občanského svazku římského. Odtud ius latinum byl prostředek, jímž obyvatelé provincií (nejprve Gallie Cisalpské) měli býti připoutáni k zájmům římským. Zákonem Iunia Norbana za doby Tiberiovy dostalo se latinského práva i některým vrstvám propuštěnců, kteří odtud zváni L-ni Iuniani. Pšk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Latinové