Ottův slovník naučný/Devoluce

Ottův slovník naučný
Devol	Devoluce	Devoluční válka

Údaje o textu
Titulek:	Devoluce
Autor:	Jiří Pražák, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 439. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Devoluce

Devoluce (z lat. devolvere, spadnouti), jest instituce církevního práva, záležející v tom, že v případě váhavosti některého orgánu církevního u předsevzetí úkonu jemu náležejícího spadá právo k úkonu tomuto na orgán, jemuž váhavý jest přímo podřízen. Tak tomu jest zejména při obsazování úřadů církevních, a mluvíme pak o obsazeni „iure devolutionis“, když orgán vyšší nějaký úřad obsadil na místě orgánu podřízeného, který tak opominul učiniti ve lhůtě k tomu zákonem vyměřené. Pravidelně, ač nesprávně mluvívá se o d-ci také v tom případě, když váhavostí někoho, kdož oprávněn byl navrhovati pro úřad církevní osobu k tomu způsobilou, dotčené obmezení odpadá pro toho, kdož úřad obsaditi jest oprávněn; tak na př. tenkráte, když patron v čas praesentaci podati opominul a když následkem toho biskup nabývá práva, úřad dle volného svého uznání propůjčiti. D. nastává pravidelně již samým skutkem, že podřízený orgán opominul činu, k němuž byl oprávněn, a netřeba tudíž v příčině té zvláštního nálezu. Zvláštní předpisy o d-ci platí pro ten případ, když při uprázdnění stolice biskupské kapitola opominula do 8 dnů zaříditi vikáře kapitolního. Pžk.

D. v processuálním právu znamená, že rozhodnutí o prostředku právním (odvolání, stížnosti) přechází na vyšší úřad (instanci); mluví se tu o devolutivním účinku (effektu) odvolání atd.