Ottův slovník naučný/Kanonický

Ottův slovník naučný
Kanonáda	Kanonický	Kanonik

Údaje o textu
Titulek:	Kanonický
Autor:	Kamil Henner, Gabriel Pecháček, Josef Klobouček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 925–928. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: kanonické právo

Kanonický, kanónům vyhovující, s předpisy církevními se shodující, k nim se vztahující, zákony církevními ustanovený a spořádaný, na př.: k-ké právo (jus canonicum), k-ké hodinky (breviář), k. život (společný život kleriků určitými pravidly uspořádaný), k-ké knihy Písma sv. (viz Kanón), k-ké stáří (církevními předpisy stanovený počet let k dosažení určitého svěcení nebo úřadu).

K. rok (deservitní rok) sluje ten, v němž připadlo uprázdnění církevního beneficia. Požitky v roce k-kém docílené nazývají se příjmy interkalární (v. Intercalaria). – K-ké vlastnosti (qualitates canonicae) jsou požadavky, jež se vyhledávají při kandidátech círk. beneficií. Sněm Tridentský (sez. 24. cap. 18.) velí, aby při uprázdnení každého jednotlivého beneficia konala se zvláštní zkouška čili farní konkurs. Tato má míti platnost pouze pro obsazení tohoto a žádného jiného obročí. Biskup má se při této zkoušce přesvědčiti o způsobilosti vědecké a o jiných k-ch vlastnostech kandidátů. Vzhledem k veliké rozsáhlosti rakouských diécésí zaveden se schválením Ap. Stolice obyčej, že dvakráte do roka koná se t. zv. konkursní zkouška generální, jejíž předmětem jest pouze vědecká způsobilost kandidátů. Zkoumání ostatních k-ch vlastností děje se teprve, když kandidát podal žádost o určité uprázdnené beneficium farní. (Praž. sněm 1860, tit. 6. cap. 9. – Syn. praž. 1863, cap. 3.)

K-ká investitura (institutio collativa). Dle círk. práva má praesentovaný nebo od biskupa jmenovaný kandidát beneficia během dvou měsíců po praesentaci žádati o k-kou investituru čili instituci, složiti předepsané vyznání víry a přísahu. Rak. zákonem ze dne 7. kv. 1874 § 6. však nařízeno, že biskup musí dříve místodržitelství oznámiti, kdo byl praesentován nebo jmenován, a teprve když místodržitelství ve 30 dnech proti osobě ničeho nenamítá, může se vykonati k. investitura. Touto dostává farář jus in re, t. j. dostává doživotní právo na ono obročí a nemůže z něho býti odstraněn bez k-kého processu.

K-ká visitace. Zákony církevní (sněm Trid. sez. 24. cap. 3. de ref.) ukládají biskupům povinnost k duchovni správě diécésí jim svěřených dozírati a všecky osady farní každého roku nebo každá dvě léta navštíviti. Koná-li takovouto návštěvu čili visitaci biskup sám, sluje k-kou visitací generální, koná-li ji okresní vikář, prostě visitací k-kou. Tato pravidelně každého roku se koná, kdežto generální jest pro veliký rozsah diécésí našich možná teprve vždy po několika letech. Předmětem k-ké visitace biskupovy i vikářovy jsou: 1. posvátná místa (kostely, kaple, hřbitovy), 2. bohoslužebné věci (posvátná roucha, nádoby, knihy), 3. všechny povinnosti duchovní správy, 4. osoby, t. j. život duchovních správců i osadníků. Kde jest visitace generální, odpadá pro ten rok visitace vikářova. Biskup oznamuje programm své gener. visitace c. k. místodržitelství a zemské školní radě. Vikář oznamuje dny k-ké visitace v jednotlivých farách okresním školním radám, aby daly přiměřené rozkazy řídícím učitelům. Farář pak oznámí den visitace místní školní radě, aby aspoň zástupcové dostavili se ke zkoušce z náboženství; mimo to zve i patronátního kommissaře.

K-ké právo (jus canonicum) pojímáme ve smyslu práva církevního (jus ecclesiasticum) vůbec jakožto souhrn právních pravidel upravujících poměry náboženské společnosti Kristem založené. Křesťanská církev založena byla jako dokonalá a nezávislá společnost s cíli nadpozemskými, která bez ohledu na rozdíly státní a národní svými vlastními prostředky snažila se sjednotiti veškeré lidstvo v jeden duchovní celek. Touto svou povahou lišila se církev křesťanská hned původně od starověkých náboženských sdružení, která svůj základ měla zakořeněný ve státním zřízení tehdejším. Ale tím také se postavila církev v odpor s neobmezenou mocí státní, hledajíc pro své samostatné působení oprávnění v poslání Kristem uděleném, ale nikoliv v dovolení státním. Z tohoto poslání na státu nezávislého odvozovala církev pro sebe též oprávnění, zorganisovati se ve společnost zevní a upravovati poměry svého žití, t. j. vytvořiti právo církevní nezávislé na právu státním, kterážto samostatnost obou právních řádů našla vhodného výrazu v označení jus utrumque. Ale tuto nezávislost popřeli v pozdějších dobách ti, kdož uznávali pouze stát za pramen všeho práva majíce za to, že existence právního řádu vůbec předpokládá nutně zevní donucovací prostředky státní, kdežto naopak hlavně předpokládá uznání morální převahy celku nad jednotlivým členem jeho. Avšak klade-li se důraz na možnost vynutiti zachovávání právního řádu, tož ani církvi nescházely nikdy samostatné prostředky donucovací, které se jevily býti někdy působivějšími než státní prostředky, na př. exkommunikace v dobách středověkých. Velký rozruch způsobilo učení Sohmem (Kirchenrecht, I. díl, 1892) sice ve formě oslňující hájené, že právo církevní stojí v odporu s podstatou církve, učení, které vzbudilo prudký odpor na straně katolické i protestantské; i označeny jako hlavní jeho vady ty, že stotožněna církev na zemi zřízená s říší nadpozemskou, že nikde neobjasněn dostatečně pojem práva vůbec a že vylíčení historického vývoje přespříliš zbarveno bylo osobními názory autorovými. Právo, upravovati svým zákonodárstvím poměry své, církev záhy uskutečňovala, i nazývala se brzy ustanovení původu církevního canones (= pravidla) proti nomoi neboli leges, ustanovením císařským, pokud se tkne ustanovením původu světského. Od XII. stol. značilo pak jus canonicum právo církví vytvořené. Když pak kanóny znenáhla sebrány byly v corpus juris canonici (v. t.), rozuměn k-m právem souhrn norem ve sbírce té obsažených i jus decretalium nazvaných, ježto se hlavně na papežských dekretáliích zakládaly. Poněvadž však sbírka ta sáhá jen do XIV. st., neobsahuje k-ké právo normy právní, které se později vyvinuly. Oproti tomu obsahuje k. právo více než normy upravující život církevní, neboť řečená sbírka šíří se téměř o veškerých odvětvích právních, ku kterémuž upravení církvi se naskytla příležitost při její velkém poslání kulturním a při středověké netečnosti státu v oborech těch, které pokládáme za výlučné pole jeho působnosti. Právo upravující církevní poměry po ukončení sbírky shora řečené jest pak právo církevní, ius ecclesiasticum v užším slova smyslu, které proti sbírce dekretálni jakožto jus novum (nové právo) tvoří zejména se vzhledem k ustanovením sboru Tridentského jus novissimum, právo nejnovější. Dnes se rozdílu mezi k-m právem a církevním přesně nešetří a pojmy ty se mnohdy stotožňují. Pravidelně užívá se výrazu k-ké právo jen pro právo katolické, výrazu církevní právo i pro právo nekatolíkův. Normy církevní mají dle shora naznačeného stanoviska církevního zachovávány býti samy o sobě bez schválení se strany státu. Jestliže státové, jak se mnohdy následkem vývoje poměrů mezi státem a církví stalo, svým zákonodárstvím upravovali některé poměry církevní pro svá territoria, tož stály oproti sobě normy státní (státní právo církevní, Staatskirchenrecht) proti normám církevním, jenže církev zásadně nikdy neuznala závaznosti státního práva církevního jako takového; nejvýše prohlásila obsažně stejná nařízení pro příslušné obvody místní, kde pak proto platiti měla, že církví byla prohlášena. V jednotlivých státech však vyrozumívají nyní mnohdy církevním právem vůbec veškeré normy, ať původu církevního, ať státního, jež pořádají poměry církevní. Ježto církev katolická pokládá sebe za jedinou církev křesťanskou neuznávajíc vedle sebe jiných křesťanských svazků náboženských, neuznává ovšem důsledně ani jiného církevního práva než svého, ačkoli ve skutečnosti i jiné náboženské společnosti křesťanské své poměry svými pravidly si upravily, vytvořivše si svá práva církevní. – Katolické právo círk. nazývá se vzhledem ku vzniku a účelu církve jus sacrum (pr. posvátné), do XIII. st. i jus divinum a vzhledem k nejvyšší zákonodárné moci papeže jus pontificium. Předůležitý jest rozdíl názoru na právo božské, jus divinum, někdy též jus naturale nazvané, jakožto právo vyplývající důsledně z učení církevního, a na právo lidské, jus humanum. Za ono smíme považovati jen zásady, které nejvyšší autoritou církevní z Písma svatého a z tradice prohlášeny byly za nezměnitelné základy a za nepřestupitelnou hráz veškerého života církevního, kdežto jus humanum vzniklo buď zákonodárstvím (jus scriptum), buď obyčejem právním (jus non scriptum). I právo círk. lze stejně jako jiná práva děliti dle různých známých dělidel na jus generale, právo pravidelné č. normálné, a jus speciale, pr. nepravidelné č. výjimečné; ono zase může býti jus commune, pr. obecné, a jus singulare, pr. zvláštní; vzhledem k territoriu, ve kterém právo platí, mluví se o jus universale, pr. všeobecném, a o jus particulare, t. j. pr. účinkujícím jen v určitém území. Mnohdy mluví se o jus commnne, universale a generale beze všeho rozdílu. Různění práva círk. na přirozené (jus naturae) a positivní (positivum), veřejné (jus ecclesiasticum publicum) a soukromé (jus eccl. privatum) nemá žádné ceny, neboť jednak jsou ustanovení círk. práva veskrze rázu positivního, nikoli spekulativního, jednak jest právo církevní – užíváme-li obvyklého označení – veskrze jus cogens a vymyká se z volného ustanovení jednotlivce, není stanoveno v zájmu jednotlivce, nýbrž v zájmu celku. Pravidelné, ač zbytečné jest dělení na jus eccl. internum a externum, právo vnitřní a vnější, podle toho, zdali pořádá círk. právo poměry církve k jednotlivým členům aneb práva a povinnosti těchto členů, nebo pořádá-li poměry církevní na venek, na př. ke státu nebo k jiným náboženským společnostem; neboť jen jus internum jest vlastním polem církevního práva. Co se tkne charakterisace k-kého práva označil je Friedberg stručně jako kosmopolitické, ideálně-křestanské a konservativní.

Vývojem velkolepého soudnictví církevního ve středověku ve věcech sporných i trestních naskytla se církvi přehojná příležitost, aby svému právu v praktickém životě zjednala průchod a platnost; i působila církev svými zásadami ve vývoj veškerých odvětví právních i státních, ovšem že i někdy církevní právo se vyvinovalo za patrného vlivu zásad práva světského. Co se týká zásadního poměru círk. práva k právu římskému, pozoruhodno, že toto v církvi již před jeho pozdější formálnou recepcí praktickým bylo pro ty poměry, pro které zvláštní normy církevní vytvořeny nebyly. V říši Římské žila církev přirozeně dle jeho ustanovení, ale i v pozdějších říších germánských platila zásada: ecclesia vivit lege romana (církev žije dle práva římského), a to proto, že římské právo bylo původně osobním právem duchovenstva, jež i později považováno vždy za zvláštní třídu osob; jednotné a vyvinuté římské právo vyhovovalo pak též jednotné a všeobecné církvi. Proti právu tomu zavládla v církvi nechuť teprve tenkráte, když v bojích mezi papežstvím a císařstvím ve XIV. stol. strana státní o římské státní právo opírala zásadu nezávislosti císaře na papeži. Oproti německému právu zaujala církev více stanovisko odmítavé a pokládala hlavně za svůj úkol, aby odstraňovala z něho všechna ustanovení, která se s jejím stanoviskem nesrovnávala, na příklad v právu a řádu trestním, ačkoli naopak německé poměry lenní působily ve vývoj církevních poměrů beneficialních a názory o vlastnictví na vývoj mnohých institutů církevních. Co se týče vlivu církve a jejího práva na jednotlivé právní discipliny, sluší příkladem poukázati k vytvoření základů mezinárodního práva, neboť papeži jako náčelníci všeho křesťanstva k tomu působili, aby ve sporech mezi jednotlivými národy právo a spravedlnost oproti pouhé fysické přesile přišly k platnosti, aby válčení ustoupilo smírnému rozhodování sporných záležitostí, neb aby alespoň obmezováno bylo užívání některých příliš zhoubných a vražedných pomůcek válečných. Pro státní právo stala se církevní hierarchická organisace a soustava círk. úřadů nedostižným vzorem. Moc v církvi dle zásady centralisační v jediných rukou soustředěná působila ovšem též na vývoj moci absolutní ve státě, kdežto opět sbory církevní připouštějí přirovnání k parlamentárnímu životu modernímu. V právu trestním přivodila církev úplný převrat v zásadách dříve platných; ana posuzovala zločin se stanoviska prohřešení se proti božím přikázáním, kladla na vůli zločincovu hlavní váhu a trest jeví se jí býti pykáním za ono porušení, nikoliv odvetou toho, kdo zločinem byl poškozen. Církev chtějíc též vinníky polepšiti zavedla rozdíl mezi kárnými prostředky pokutujícími (poenae) a léčivými (censurae), ona uznala trestuhodnost všech osob se provinivších bez rozdílu stavu, vystupovala proti trestu smrti a zmrzačení vinníkovu (odtud pořekadlo ecclesia non sitit sanguinem, církev nežízní po krvi), upravovala právo asylní proti bezohlednému pronásledování vinníků se strany světské, kárala a trestala zlořády, které bývaly dříve namnoze beztrestnými, jako souboje a nemravnosti pohlavní. V řízení trestním zavedlo církevní právo řízení inkvisiční, t. j. stíhání zločincovo z úřední povinnosti, čímž odpadla nutnost vyčkávati soukromého žalobce; řízení to spočívá na základech zdravých, anoť chrání jak veřejnost před netrestaným porušováním pořádku, tak i jednotlivce oproti nespravedlivému odsouzení umožněným obhajováním; ovšem nesmí řízení to býti stotožňováno s řízením prováděným oproti kacířům. V řízení civilním, které ovládáno bylo zásadou projednací, písemnosti a soustřeďovací, pokusy činěny byly o odstranění přílišného vlivu formálností, které mnohdy hmotnému právu staly se škodlivými, i obhajována materiálná pravda, připuštěno zastupování stran, v důkazním řízení dovoleny pouze prostředky průvodní zabezpečující pravdu, zavedeno vedle řízení řádného i řízení summární čili stručné pro věci vyžadující rychlého rozhodnutí, umožněny opravní prostředky, by zaručena byla spravedlnost co největší. V sociálních vědách měl církevní zákaz braní úroků, vysvětlitelný jen dobou svého vzniku, vliv na různé novotvary obchodu, dále povznesen byl národospodářský význam práce oproti kapitálu a život řeholní přispíval v dřívějších dobách mnoho ku zlepšení postavení žen opuštěných. Co do práva civilního tvoří manželské právo církevní základ všeho moderního práva manželského; círk. právo rozšířilo ochranu držení práv, zavedlo žalobu a exceptio spolii, žádalo při vydržení a promlčení stálou důvěru (bona fides); přísahou stvrzené závazky staly se vždy žalovatelnými, při všech oboustranných jednáních požadováno, aby dávka a odměnná dávka se shodovaly.

Co se týče způsobu spracování církevního práva, jest různé podle postupu doby. Až do pol. XII. stol. nelze mluviti o vědeckém jeho spracování; sestavovaly se jen chronologické sbírky zákonného materiálu, k nimž od VI. st. přistupují též sbírky systematické. I vznikly na př. Panormiae, sbírky úplného textu zákonného, Breviaria, Epitomae a Synopses, podávající pouze výtahy ze zákonův, i pořizovány Nomocanones, sbírky to zákonů světských a církevních. Od pol. XII. st. stává se círk. právo též samostatným předmětem universitních výkladů, k nimž velkolepý základ zbudoval Gratianus svým známým Decretum, které po dlouhé doby zůstalo oporou výkladů dekretistů oproti dekretalistům, učitelům práva hlavně papeži vytvořeného, a oproti legistům, vykladačům to práva římského. Způsob spracování souvisel s textem zákonův a sledoval praktické cíle, na př. glossy (v. t.) byly výklady slovné a věcné, apparatus, commentarii neboli lecturae podávaly souvislé a obšírné výklady textové, summae objasňují samostatně a souvisle jednotlivé kapitoly textu nebo podávají obsah zákonných ustanovení, casus projednávají případy praktické, brocarda a regulae juris vytýkají všeobecná pravidla právní, notabilia jsou krátké rukověti, tractatus monografická pojednání o jednotlivých otázkách, repetitiones zanášely se podrobně s výkladem těžších otázek a ordines podávaly obraz řízení soudního. Obnovení studií humanistických nezůstalo pak ani zde beze vlivu. Od Pavla Lancelottiho (1563) ujal se pak též systém Justiniánských Institucí s rozdělením na personae, res a actiones; ovšem pochybeno v tom, že přenesen byl na právo církevní systém práva civilního, co do podstaty různého od onoho práva. Pak pěstován byl systém legální, t. j. uspořádání látky stalo se dle pořadu provedeného v zákonnících, při čemž však text zákona nebyl již hlavním střediskem. Teprve koncem XVIII. a pak v XIX. stol. ujaly se systémy zcela volné, jež se opodstatňuji vnitřní souvislostí, ovšem že i zde se činí nejrůznější pokusy o zdokonalení. Při spracování systému však vodítkem zůstati má snaha ukázati, kterak bylo a jest právo círk. základem církve až po dnes, kterak bylo činitelem v životě sociálním a právním a jak může býti i na dále činitelem pro budoucí rozvoj právní.

Následkem staletého vývoje a spracováváni círk. práva se strany všechněch národů kulturních vznikla nepřehledná literatura, o níž nejobšírnějších zpráv najíti lze ve dvou velkých dílech německých a sice v nedokončené ještě Maassenově Geschichte der Quellen u. Litteratur des kan. R. bis zum Ausgang des Mittelalters (I, 1870) a v Schultově Gesch. der Quellen u Litt. des kan. R. von Gratian bis zur Gegenwart, 1875–80, 3 sv. Co se tkne pěstování círk. práva se strany české, sr. Čechy, str. 338 tohoto slovn. a pak přehled české literatury od r. 1848, jenž vyjde ve spisech České akademie r. 1898 a v němž i círk. právo své spracování najde. Pomocné vědy círk. práva jsou různé discipliny právní, theologické a dějepisné. Hnr.

K-ké překážky. Církev stanovila jisté nedostatky a skvrny, které mají v zápětí irregularitu čili nepravidelnost kandidátů duchovního stavu nebo již kleriků vysvěcených. Následkem těchto k-ch překážek buď nemohou vůbec do stavu duchovního vstoupiti nebo vyššího svěcení přijati nebo konečně vykonávati moci svěcením již nabyté. K-ké překážky, jež dovolenému přijetí nebo vykonávání přijatého svěcení brání, jsou dvojí, dle pramene z něhož plynou; pramenem pak jest buď nějaký nedostatek (defectus) nebo provinění (delictum). – K-ké překážky manželství jsou dvojí: jedny brání naprosto platnému uzavření sňatku, po případě působí, že musí býti zrušen, byl-li s takovou překážkou přece uzavřen a nebyla-li tato církevním prominutím (dispensí) potom zrušena; to jsou t. zv. k-ké překážky rušící (impendimenta dirimentia); druhé nečiní sice manželství neplatným, ale chtějí tomu, aby bylo odloženo, dokud by dispensí nebyly odstraněny, a proto slují překážky odkládací (imped. impedientia).

K. process sluje právní vyřízení sporné nebo trestní věci soudem církevním. Záleží ve třech hlavních částech: 1. zavedení rozepře (contestatio litis), jež se děje u věcech sporných podáním žalobního spisu, obsahujícího důvod právní, žalobní a žádost; teprve po zadání žaloby, od soudu přijaté, nastupuje při věcech sporných předběžné vyšetřování, kdežto při věcech trestních ihned se zavádí: 2. průvodné řízení (probatio), které se koná za tím účelem, aby soud nabyl o celé věci náležitého přesvědčení; 3. výměr čili nález (sententia), který se děje hlasováním, při němž většina hlasů rozhoduje.

K-ké důvody (causae canonicae) jsou příčiny a pohnutky, jež zákony církevními uznány jsou, aby od vrchnosti duchovní dosaženo bylo nějakého dovolení, osvobození od určitého závazku nebo prominutí (dispense) překážek, zvláště manželských.

K-ké epištoly viz Katolický (epištoly). Pchčk.

K. tvar. Význačným a důležitým tvarům algebraickým, na př. rovnicím nebo formám, dáváme zvláštní charakteristický tvar, jejž zoveme kanonickým a který má za účel vlastnosti tvaru původního vyjadřovati jasněji a jednodušeji, než se děje tvarem obyčejným. Do takového tvaru převádíme na př. čísla komplexní $a+bi$, chtějíce je spolu násobiti, děliti, mocniti neb odmocniti. Násobíme-li na př. taková dvě čísla mezi sebou, podává nám součin ten vyjádřený k-m tvarem přímo souvislost modulů a amplitud obou činitelů. Nebo quadratickou binárnou formu $a_{x}^{2}+\lambda a_{x}^{2}$, jsou-li $a_{x}^{2},a_{x}^{2}$ symbolicky napsané dvě quadrat. bin. formy, uvádíme do k-kého tvaru $\xi ^{2}-\mu \eta ^{2}$, kde $\xi ^{2},\eta ^{2}$ jsou čtverce dvou lineárných bin. forem. Položíme-li $a_{x}^{2}+\lambda a_{x}^{2}=0$, značí rovnice tato involuci druhého stupně, kterou lze též psáti ve tvaru $\xi ^{2}-\mu \eta ^{2}=0$ nebo, rozložíme-li, ve tvaru $(\xi -{\sqrt {\mu \eta }})(\xi +{\sqrt {\mu \eta }})$, z čehož vysvítá přímo, že na př. bodová involuce druhého stupně je tvořena páry sdružených bodů dvou projektivných řad $\xi +{\sqrt {\mu \eta }}=0$ a $\xi -{\sqrt {\mu \eta }}=0$. Často vyskytují se také diff. rovnice kanonické; to jsou rovnice tvaru ${\frac {dpi}{dt}}={\frac {d\phi }{dxi}}$ a ${\frac {dpi}{dt}}=-{\frac {d\phi }{dxi}}$; jest jich $2_{n}$, při tom $\phi$ jest funkcí $x_{1}x_{2}$ ... $x_{n}$, $p_{1}p_{2}$ ... $p_{n}$. Vyskytují se nejčastěji při int. parciálných diff. rovnic prvého řádu, také v dynamice při theorii živých sil. Poprvé k nim poukázal Gauss. Klob.