Ottův slovník naučný/Řízení
Ottův slovník naučný | ||
Řízek | Řízení | z Rizmburka |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Řízení |
Autor: | Karel Heller, Ferdinand Heller mladší, František Storch |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 838–846. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Řízení (procesní právo) |
Řízení v právním smysle jest projednání a vyřízení věci úřadem jistou formou. Úprava ř. jest státní záležitost veliké důležitosti, neboť jím průchod zjednává se právům veřejným i soukromým, a sebe lepší zákony, na nichž práva tato se zakládají, nemohou se plně osvědčiti, dokud ř. jest tomu na závadu. Základní rozdíl v ř. jest rozdíl mezi ř-m správním a soudním. Správní ř. jest celkem ř. vyšetřovací; úřad vyšetřuje okolnosti, pro rozhodnutí důležité, orgány úředními, výslechem zúčastněných osob a na základě toho rozhoduje. Ř., podobné spornému soudnímu, vyskytuje se při úřadech správních jen porůznu, na př. ve sporech z poměru čeledního, pak při sporech vodních: ježto není upraveno zákonem, vypomáhá si tu praxe obdobným použitím forem soudního processu. Ř. správní nedočkalo se dosud u nás potřebné reformní úpravy. Ř. soudní vykazuje různé formy podle toho, o jakou věc běží; jest jiné pro spory, jiné pro rozhodování t. zv. věcí nesporných, pro exekuce, pro konkursy atd.
Ř. sporné čili process jest ř., v němž nárok soukromoprávní na základě žaloby podrobuje se prozkoumání soudnímu, aby soudním výrokem určena byla jeho existence a objem naproti určité osobě. Nároku takto na jisto postavenému propůjčena jest možnost, aby byl veřejnou mocí proveden. Moc veřejná propůjčuje se k tomu proto, že jedním z hlavních úkolů státu jest, zjednati občanstvu možnost klidného spolužití za účelem nerušeného života hospodářského. Na cestách za živobytím i blahobytem zkříží se a přijdou do sporu přečasto nejen zájmy, ale i snahy a skutky jednotlivců. Ke sporům takovým dojíti musí, i kdyby každý člověk žíti chtěl podle zásady »suum cuique tribuere«, protože každé právo dopouští různý výklad a poměr různé právní posouzení, a dochází k nim tím více, čím mocnější jest egoismus jednotlivcův, a tím spíše, že často i pud sebezachování nutí lidi, aby jednali proti této zásadě. Jakmile jde o právo soukromé, zejména o vlastnictví, přestává neb tlumí se u lidí – i těch, kteří jinak veřejné zájmy vysoko kladou – smysl pro pospolitost a hlásí se ke slovu egoismus, jenž svého ve stavu přirozenosti násilím a ve stavu právním pomoci veřejnou brání a chrání, a to mnohem úsilněji, než svého práva veřejného.
Kdyby neujala se tudíž moc veřejná také vyřizovaní vznikajících sporů mezi jednotlivci, jejichž předmětem jsou soukromá práva jejich, nezabránila by násilnostem, jimiž by práva tato buď se chránila nebo vymáhala.
Vznik soudu je tedy zcela nutný důsledek seskupení lidí za účelem utvoření organisace společenské, v níž zavládnouti má klid vnitřní, ať již výroky soudce opírati se mohou o právo psané nebo pouze o rozumové nebo mravní zásady. Jestliže mezi osobami, jejichž soukromé zájmy se střetly, výrokem třetího věc jest rozhodnuta (jest »res iudicata«), přestává spor a nezbývá než se podrobiti. Z psychologie známo, že mocný účinek uklidňovací na mysli má okolnost, že člověk z nejistoty rázem postaven jest před hotovou událost; stejný účinek má rozsudek s mocí neodvolatelnou a opatřený silou donucovací. Uváží-li se význam soudu, jak tuto vylíčen, pak patrno, že není zbytečným, když úpravě ř. soudního obzvláštní péče se věnuje, vždyť spravedlnost jest základem státu. Pokud jde o požadavky, jež klásti jest ř., aby účelu svému vyhovovalo, jsou v krátkosti uvedeny tyto: spravedlnost a svědomitost soudce a tím podmíněná autorita jeho, způsobilost ř., zjednati pravdě průchod při volnosti forem a učiniti soud přístupným všem, i zcela nemajetným. Spravedlnost a svědomitost vynutiti lze od určité osoby jen nepřímo; jde tu hlavně o celek, instituce musí býti nesena vědomím o nezbytnosti těchto požadavků, neboť pak jednotlivec, jenž by jim nevyhovoval, na dlouho možným není. Kdyby instituci nedostávalo se těchto vlastností, musí nadejíti brzo obrat, neboť kdyby nespravedlnost a nesvědomitost nabyla takového rozsahu, že ujme se obecné přesvědčení o stavu bezprávnosti, při němž hledání práva jest illusorní, obecná vůle zjedná nápravu a to tím důkladnější, čím větší škody byly způsobeny. Rozsudek má jen tehdy právo na autoritu a úctu, jestliže obé strany a zejména strana podlehnuvší musí říci, že případ byl svědomitě probrán a rozhodnut člověkem subjektivní spravedlností ovládaným; nezáleží tu na důležitosti věci, na hodnotě sporu –, každý rozsudek musí odpovídati těmto dvěma požadavkům. Tomuto požadavku podle zkušenosti vyhovuje t. zv. zásada projednací lepe než vyšetřovací.
Rozsudkem má býti dopomoženo právu k vítězství; každé právo odvozuje se ze skutečností a proto jest třeba, aby soudní ř. učinilo soudci možným vyšetřiti skutečnosti pravdivé. Úloha to velice těžká a tím těžší, čím větší panuje ve společnosti rozháranost náhledův o morálních a náboženských principech, neboť kde nevede člověka mravní přesvědčení neb víra ku pravdomluvnosti, zbývá pouze strach před trestem; avšak takový morální stav společnosti není úkazem zdravým.
Jestliže rozsudek spočívá na nepravdě, kteráž soudci pravdou se zdá, pak strana tím dotčená musí pozbývati víry ve spravedlnost, a strana tím získávající nalézati v tom podnět ke křivdám dalším; tím podporuje se nedůvěra k soudním institucím, ale příčina tkví více v nemravnosti občanstva, než v nich. Dokazování našich předků pomocí všelikých nahodilostí, na př. nořením do vody a pod., zdá se naivním, avšak nahodilé výsledky tam nebyly s to, aby tolik poškodily důvěru ve spravedlnost, jako vítězství pomoci křivých výpovědí, poněvadž člověk spíše uzná výsledek nahodilý, než výsledek zlou vůlí způsobený. Soudci musí být možným učiněno, aby co nejdále pronikl ku pravdě; s tohoto stanoviska dlužno uznati zásadu, že soudce smí volně uvažovati výsledek důkazů, za správnější, než zásadu o vázanosti přesvědčení soudcova na důkaz formálně zdařený. Ovšem, že svědomitosti soudce jest tu dána úloha choulostivá, avšak svědomitý soudce raději se jí podrobí, než aby na základě formálního důkazu uznal něco za pravdu, co jeho přesvědčení se příčí. Poněvadž lidský soudce může při nejlepší vůli chybiti jak ve svém přesvědčení, tak ve svém právním názoru, dlužno co nejširší měrou stranám zachovati možnost opravy rozsudku soudcem jiným, a není správno, že případy, jež podle absolutního měřítka pokládají se za méně cenné, vylučují se z možnosti opravy právní, neboť ze subjektivního stanoviska bolí bezpráví, ať se jím způsobuje majetková újma větší neb menší, nehledě ani k tomu, že podle sociálních poměrů pojem větší a menší hodnoty jest nesmírně relativní.
Formy ř. musí býti co možno volné, aby strany měly možnost vše uplatniti, co jejich právu může býti ku prospěchu, a soudce mohl zjistiti vše, čeho k rozhodnutí potřebuje, aby poklesky formální nepůsobily zcela zbytečně újmu práva, musí však přece poskytovati ochranu proti případným vadám činnosti soudcovy. Najíti tuto míru volnosti, při níž přece zvůli a nepořádku místa se nedopřává, jest úkolem dosti obtížným.
Forma t. zv. písemného i ústního ř. má své vady i výhody; ústní forma zdá se býti vhodnější pro bezprostřední styk soudu se stranami.
Namnoze za kardinální požadavek správného ř. prohlašuje se rychlost a levnost jeho. Však rychlost není požadavek z podstaty ř. plynoucí, nýbrž může býti pouze zájmem určité strany; soudní zřízení má možnost urychlení poskytovati v tom směru, že soudce má hleděti k odůvodněnému zájmu strany a oprávněn býti, zameziti druhé straně svévolné překážky. Do rychlosti nutiti zvláštními předpisy neb správními opatřeními, odporuje někdy možnosti; reakce se najde, promrskání sporu, násilné zkracování ř., násilné smíry jsou prostředky, jimiž si vypomoci může soud, ale často na újmu práva. Levnost ř. jest princip, jenž vlastně obrací se proti zástupcům stran; v té příčině opět sluší uvésti, že jsou tu všechny důvody, připustiti k zastupování jen osoby, které svojí kvalifikací a sociálním postavením dávají největší relativně záruku za svědomité plnění svého úkolu, avšak osoby ty mají právě proto právo na životní míru, přiměřenou jejich vzdělání; prosaditi levné ř. a znemožniti stav vzdělaných zástupců nebylo by žádným dobrem sociálním, poněvadž přibývání zástupců jest potřebou obyvatelstva a přispívá ke tříbení práva; dlužno proto se snahou po zlevnění ř. souhlasiti v tom směru, aby osobám nemajetným pomoc veřejná poskytla právní zastoupení, a ne tak, že je namnoze pomoci právního zastoupení zbavuje (na př. při živnostenských soudech).
Konečně budiž poukázáno k tomu, že spory, nedotýkající se příliš citelně hmotných zájmů a vyskytující se mezi osobami určité vrstvě přináležejícími, odnímají se soudům řádným a přikazují se odborným (rozhodčí soud ke sporům s dělnickou úrazovou pojišťovnou, s bratrskou pokladnou, živnostenské soudy), kde rozhodují odborníci právně nevzdělaní. Tendence při tom jest patrná; v příslušných sporech nerozhoduje přísné právo, nýbrž namnoze ohledy slušnosti, čímž překlene se často protiva mezi přísným právem a vyšší spravedlností.
Úprava ř. processního v Rakousku, jež stala se zákony z 1. srpna 1895 čís. 110, 111, 112 a 113 ř. z., vyhovuje zejména zásadě o volnosti forem a volném uvažování důkazů a vedena jest snahou o zrychlení a zlevnění soudnictví. Před tím ř. spočívalo na zákoně z 1. květ. 1871 a z 19. pros. 1796 (západohaličský soudní řád), jež pozdějšími zákony byly doplňovány. Tento soudní řád zbudován byl na zásadách processu podle práva kanonického z XII. a XIII. stol, jež v podstatě byly ty, že zahájení sporu závisí na vůli stran, že soudci nesmí býti podkladem rozsudku nic jiného, než co jest obsaženo ve spisech sporných, že soudce obmeziti se musí na důkazy od stran nabídnuté, že nesmí jíti přes žádání stran, a že oběma stranám dlužno dopřáti slechu; forma ř. byla písemná (v rak. soudním řádě i protokolární), přesvědčení soudcovo vázáno bylo na formální zdařilost důkazu. Kanonický process v této podobě jest konečnou formou, kteréž předcházely formy, jež byly smíšeninou processních pravidel římských a germánských. Římský process byl přímou protivou processu písemného jakožto ústní process, kde ovšem platily přísné formality, ale naopak zase vládlo volné uvažování důkazu soudcem, a jest tudíž pravzorem processu ústního. Dnes platný soudní řád jest, jak při jednotlivých úkonech processních uvedeno, zbudován na zásadě ústnosti a volného uvažování důkazu, písemnost však nevylučuje, v ř. odvolacím a dovolacím přípravné spisy přímo nařizuje a jest tedy smíšenou formou, kde ústnost jest předepsána výlučně jen pro to, co shrnuje se pod pojmem ústního přelíčení. kh.
Ř. adhaesní viz Adhaesní řízení.
Ř. mandátní viz Mandátní řízení.
Ř. v manželských věcech viz str. 482b.
Ř. mimořádná jsou zvláštní způsoby soudního ř. v určitých záležitostech soukromoprávních, které vykazují oproti řádnému ř. soudnímu jisté podstatné odchylky. Odchylky tyto týkají se samého způsobu ř., zásad ovládajících řádné soudní ř., lhůt, opravných prostředků a i formy a způsobu soudního rozhodnutí, jímž plnění se ukládá.
Zavedení jich vyžádala si praktická potřeba i povaha soukromnoprávních poměrů, pro něž jsou zavedena. Jednotlivé druhy mimoř. ř. jsou: ř. upomínací (Mahnverfahren), ř. rozkazní (mandátní), ř. směnečné, ř. ve sporech ze smluv nájemních a pachtovních, ř. o žalobách syndikátních a ř. ve sporech manželských.
Ř. upomínací zavedeno bylo zákonem (platícím dodnes s malými změnami) z 27. dub. 1873 č. 67 ř. z. za účelem snadnějšího a levnějšího dobývání pohledávek, jejichž předmětem jsou buď peníze do 400 K neb jiné zastupitelné věci, na místě kterých chce však věřitel po případě přijmouti určitý peněžní obnos ne vyšší 400 K. Ř. toto však není pro pohledávky druhu toho výlučným: věřitel má vždy na vůli, zda chce je zavésti, či pohledávku takovou dobývati řádnou žalobou. Celé ř. spočívá v tom, že příslušný soud po žádosti věřitelově nařídí dlužníkovi bez předchozího jeho výslechu podmínečným platebním příkazem, aby věřitele do 14 dnů uspokojil aneb v téže lhůtě proti plat. rozkazu podal odpor. Odporem v čas podaným pozbude plat. rozkaz vší právní moci a tím jest ř. ukončeno a to nehledě k přetržení promlčení bez jakéhokoliv právního účinku pro obě strany. Naproti tomu plat. rozkaz, proti němuž odpor podán nebyl, nabývá právní moci a účinku rozsudku a lze na základě jeho vésti exekuci, ovšem jen až do uplynutí 6 měsícův ode dne, kdy byl dlužníkovi doručen. Ř. toto jest zcela jednoduché, hodí se jen pro poměry zcela jednoduché a proto je sám zákon obmezil jak co do předmětu, tak co do osoby dlužníka, i co do příslušnosti soudní. K předmětnému shora vytknutému obmezení sluší dodati, že ř. to vůbec místa nemá, bez ohledu na obnos, co do pohledávek směnečných pak, které jsou závislé na vzájemném plnění neb nejsou dosud splatny, a ovšem i co do těch, kterých soudně vůbec dobývati nelze. Co do osoby dlužníka jest ř. to obmezeno tak, že lze vydati platební rozkaz proti němu jen tehdy, když bydliště jeho jest známo a když mu může býti doručen v obvodě onoho krajského soudu, kde jest okresní soud, který plat. rozkaz vydal. Příslušnost soudní obmezena jest tím, že smí plat. rozkaz vydati výlučně jen okr. soud, třeba i obchodní, v jehož obvodě dlužník má své bydliště. Forma ř. tohoto jest rovněž jednoduchá. Zahájí je věřitel žádostí buď písemnou, v jednom čistopise podanou, neb protokolární, v níž uvede jméno dlužníka, výši pohledávky a její právní důvod, a běží-li o jiné zastupitelné věci, též částku peněžní, kterou na místě nich přijme. Běží-li o pohledávek několik, dlužno každou uvésti zvlášť. Na žádost takovou vydá příslušný soud podmínečný plat. rozkaz, jímž dlužníkovi nařídí, aby do 14 dnů pod exekucí věřiteli žádanou částku zaplatil, věci vydal, neb zaplatil částku, kterou věřitel za ně chce přijmouti, i útraty žádosti nahradil, neb v téže lhůtě proti plat. rozkazu odpor podal. Zároveň upozorní v něm dlužníka, že jiného opravného neb obranného prostředku proti plat. rozkazu nemá. Odpor, který dlužník písemně neb ústně podati může, netřeba nijak odůvodniti: stačí pouhé jeho ohlášení. Podáním jeho zruší se plat. rozkaz bez dalšího ř. celý, leda by byl odpor omezen výslovně jen na některou z několika pohledávek celou. Ani omezení odporu na čásť pohledávky neudrží plat. rozkazu v právní moci co do zbytku. Celé ř. skončí se tedy již vydáním platebního rozkazu. Jakékoliv projednávání pře jest vy loučeno, a proto také vyloučeny jsou všechny opravné prostředky proti plat. rozkazu. Pouze na nevydání plat. rozkazu neb odmítnuti odporu lze si do 8 dnů stěžovati, a pro zmeškání lhůty k odporu lze za všeobecných podmínek žádati za navrácení v předešlý stav. Z ohledu na věřitele dopustil však zákon, aby týž žádost za vydám plat. rozkazu spojil se žalobou, je-li soud pro obojí příslušným. Podá-li dlužník proti plat. rozkazu odpor, zruší se tím ovšem plat. rozkaz, ale soud provede potom o žalobě příslušné ř. řádné. Podotknouti dlužno ještě tolik, že podáním žádosti za vydání plat. rozkazu přetrhuje se promlčení a běží dále teprv ode dne podání odporu v čas. Do téhož dne má také podání žádosti té účinky zahájené rozepře, vyjímaje právo k podání protižaloby neb žaloby souvislé.
Ř. rozkazní viz Mandátní řízení.
Ř. směnečné upraveno bylo zákonem o soud. ř. v občanských sporech z 1. srp. 1895 č. 113 ř. z. pro spory, jichž předmětem jsou nároky ze směnky vznikající. Rozeznávati dlužno dva druhy tohoto ř., jichž volba zůstavena úplně žalobci: Žalobce může podati buď řádnou žalobu, ve které žádá za ustanovení stání k ústnímu líčení, neb vlastní žalobu směnečnou, ve které žádá za vydání platebního rozkazu směnečného. V případě onom soud obchodní (sborový) zavede řádné ř., pro které platí však tyto odchylky: lhůta k plnění činí 3 dny, lhůta k navrácení v předešlý stav a všem opravným prostředkům 8 dní. Uvedení v předešlý stav a obnova ř. jsou vyloučeny proti straně, která jednajíc v hlavním sporu v dobré víře, pozbyla by nebo již pozbyla pro krátkost času z části nebo zcela směnečného nároku vůči osobám třetím. V případě druhém soud, když k žalobě připojena jest formálně bezvadná nepoškozená směnka v prvopise, a je-li toho k odůvodnění nároku třeba, také prvopis osvědčení a zpátečního účtu, vydá bez předchozího ř. platební rozkaz, jímž dlužníkovi nařídí, aby zažalovaný obnos s příslušenstvím a soudními náklady do 3 dnů pod exekuci zaplatil aneb v téže lhůtě námitky podal. Nepodá-li žalovaný námitek v čas, nabude tím platební rozkaz právní moci a lze na základě jeho vésti exekuci, Podá-li však žalovaný námitky, nezruší se tím platební rozkaz, nýbrž odročí se tím jen jeho vykonatelnost, tak že na základě jeho možno vésti jen exekuci ke zjištění, a soud zavede o námitkách ř., po jehož skončení rozhodne rozsudkem, jímž platební rozkaz buď zruší nebo v platnosti ponechá. Ř. toto jest řádné a platí pro ně jen odchylky shora již uvedené. Totéž ř. zavede soud, když sezná, že žádosti v žalobě obsažené za vydání platebního rozkazu pro nedostatek podmínek vyhověti nelze.
Za vydání platebního rozkazu může žádáno býti i v žalobě, kterou se žalobce domáhá jistoty dle čl. 25 neb 29 směn. řádu, t. j. pro nepřijetí směnky neb nejistotu příjemce směnky. Platební rozkaz, jímž se žalovanému nařídí, aby do 3 dnů žádanou jistotu dal, neb v téže lhůtě námitky podal, tak zv. zjištovací platební rozkaz, vydá však soud jen tehdy, když žalobce předloží také prvopis osvědčení, sepsaného o nepřijetí směnky, neb v případě nejistoty příjemce hodnověrné listiny, nejistota příjemce prokazující, rovněž v prvopisech. Ř. o námitkách proti zjišťov. plateb. rozkazu jest stejné, jako když by se jednalo o zaplacení.
Ř. ve sporech z nájmu a pachtu zaveděno pouze pro spory ze smluv těchto, když se ony týkají věci nemovitých neb takových, které za nemovité zákonem jsou prohlášeny. Upraveno bylo cit. zákonem z 1. srp. 1895 č. 113 r. z. Jím upraveny byly především právní prostředky ke zrušení smlouvy směřující. Jsou to: výpověď (Aufkündigung) a upomínka o vrácení nebo přijetí věci pronajaté zpět (Auftrag zur Uebergabe oder Uebernahme des Bestandgegenstandes).
Výpověď rozeznává zákon dvojí: soudní a mimosoudní. Kdy výpověď třeba dáti, aby smlouva se zrušila, o tom viz Nájem. Soudní výpověď může býti podána buď písemně neb ústně do protokolu. V ní označen býti musí předmět smlouvy, pak doba, kdy smlouva má skončiti, a učiněn býti návrh, aby předmět smlouvy byl druhou stranou v určitý čas předán neb převzat, a to pod důhonem práva (exekucí), aneb aby též proti výpovědi v čas podala na soud námitky. Lhůta k námitkám činí, je-li lhůta k výpovědi nejméně 14dení, 8 dní, jinak pouze 3 dny.
Lhůta k podání soudní výpovědi řídí se podle výpovědní lhůty, platící pro nájem nebo pacht, o který právě běží, a musí před jejím uplynutím, má-li platiti pro nejbližší období, nejen na soud býti podána, nýbrž i druhé straně doručena. Později podanou výpověď soud vrátí, pozdě doručenou však jen k námitce druhé strany zruší. Před početím výpovědní lhůty možno však výpověď na soud podati s plným účinkem. Výpověď soudní může podati jak pronájemce, tak i nájemce, a ať ji podá ten neb onen, působí, nabyvši právní moci stejně proti oběma, tak že každý z nich může podle ní proti druhému vésti exekuci. Stejný účinek jako výpověď soudní, že totiž na základě ní, nabyla-li pro nepodání námitek právní moci, možno vésti exekuci, má i výpověď mimosoudní, lze-li listinou, o jejíž průvodní síle nejsou odůvodněny nijaké pochybnosti, prokázati, že byla dána v čas a že v ní byl vytknut předmět nájmu i čas, kdy nájem skončiti má. Listina taková může býti notářské osvědčení nebo protokol před obec. anebo policejním úřadem sepsaný, neb i bezvadná listina soukromá, na př. písemné potvrzení podepsané tím, kdo výpověď obdržel. I proti takové výpovědi může druhá strana podati u příslušného soudu (okresního, v jehož obvodě předmět leží) námitky týmž způsobem a v téže lhůtě, jako proti výpovědi soudní.
Upomínka o vrácení nebo přijetí věci pronajaté zpět hodí se jen pro ten případ, když smlouva učiněna byla jen na určitý čas, jehož uplynutím má skončiti. Vydá ji soud na žádost té neb oné strany a nařídí v ní straně druhé, aby předmět smlouvy v určitý čas pod důhonem práva vydala nebo převzala, anebo proti ní podala námitky do 8 dnův. Forma žádosti a účinky upomínky jsou tytéž, jako při výpovědi. Jde-li však o smlouvu ujednanou na déle než 6 měsíců, může o upomínku tu žádáno býti až v posledních 6 měsících.
Účinky všech tuto vyjmenovaných právních prostředků vztahují se stejně na podnájemníky a podpachtýře, jako na nájemníky a pachtýře samy, leda by mezi oněmi a pronájemci byl poměr zvláštní.
Až do podání námitek má ř. o výpovědi neb upomínce ráz ř. nesporného. Spor zahajuje se teprve podáním námitek druhé strany. O námitkách v čas podaných ustanoví soud bez průtahu stání k ústnímu projednání pře, ve které výpověď neb žádost za upomínku pokládá se za žalobu. Ř. samo jest řádné a vykazuje pouze tu odchylku, že lhůta k žádosti za uvedení v předešlý stav a ke všem opravným prostředkům trvá pouze 8 dní. Rozsudek v ř. tom vyšlý vysloví, zda a pokud výpověď neb upomínka v platnosti se ponechávají či zrušují, a v případě onom, zda a kdy žalovaný má předmět nájmu nebo pachtu předati nebo převzíti. Uzná-li soud, že žalovaný jest povinen předmět ten předati nebo převzíti, avšak lhůta nájmu nebo pachtu v době vynesení rozsudku již vypršela, vysloví při nájmu, že předání nebo převzetí má se státi ihned, při pachtu však může lhůta ta stanovena býti až na 8 dní. Byl-li však rozsudek vynesen ještě před uplynutím lhůty, kdy nájem nebo pacht končiti má, kryje se lhůta v rozsudku k předání nebo převzetí stanovená s lhůtou stěhovací (viz Nájem). Další odchylkou jest, že pravoplatný rozsudek ve sporu o námitkách proti soudní neb mimosoudní výpovědi nebo proti soudní upomínce vydaný pozbude, vyjímaje výrok o útratách sporu, vší právní závaznosti, když do 14 dní od uplynutí lhůty k předáni nebo převzetí předmětu smlouvy stanovené nebylo na jeho základě žádáno za exekuci. Totéž platí o soudní i mimosoudní výpovědi a soudní upomínce, proti nimž námitky nebyly podány v čas.
Ř. o syndikátních žalobách, t. j. o žalobách soukromníkův o náhradu škody způsobené porušením úřední povinnosti ve vykonávání úřadu soudcem (i soudcem laikem u sborových soudů) neb jiným soudním úředníkem neb zřízencem, též i notářem jako soudním kommissařem a, pokud jde o správu soudních deposit a sirotčích peněz, také úředníkem neb sluhou berního úřadu, na příslušného úředníka samotného neb na něho jako hlavního dlužníka a na stát jako rukojmí a plátce, a také státu, který odsouzen byl škodu nahraditi, na úředníka škodu zavinivšího, upraveno bylo zákonem ze 12. čce 1872 č. ř. z. 112 (v §§ 600–602 soud. civil. řádu) vydaným na základě č. 9. základního zákona státního o moci soudní vyslovivšího zásadu o ručení úředníků soudních a státu za škody druhu svrchu naznačeného. Žaloba ta podána býti musí u vrchního zemského soudu té země, kde se nalézá soud, u kterého škoda byla způsobena. Ř. před vrchním soudem koná se podle týchž předpisů jako ř. před sborovými soudy 1. stolice. Odvolání z rozsudku vrchního soudu jest přípustno a rozhoduje o něm nejvyšší soud. Ř. před nejvyšším soudem pak koná se podle předpisů platících o ř. odvolacím před soudy II. stolice (odvolacími). O podané žalobě syndikátní učiní předseda senátu, který má spor projednati, oznámení disciplinární stolici, a následkem toho může pak senát o své újmě neb k návrhu stran odložiti ř. až do skončení ř. disciplinárního. Byl-li stát následkem žaloby takové odsouzen a zároveň zavinění úředníka v trestním nebo disciplinárním ř. prokázáno, může stát domáhati se žalobou u soudu processního podanou, aby úředníku tomu platebním rozkazem bylo nařízeno nahraditi státu škodu tím vzešlou. Ř. toto pak koná se podle zásad o ř. mandátním.
Není-li tu podmínek, za kterých možno žádati za vydání plateb, rozkazu, může stát domáhati se postihu jen obvyklou cestou soudní v řádném ř.
Ř. ve věcech manželských, t. j. ve sporech o rozvod manželství od stolu a lože, o neplatnost manželství a o rozloučení manželství nekatolíků, vykazuje oproti ř. řádnému předem odchylku tu, že ovládáno jest zásadou vyhledávací a dokonce, pokud jde o otázku platnosti manželství z důvodu veřejnoprávního, i zásadou officiální, t. j. že zahájí se z úřední povinnosti i bez návrhu stran. Další odchylky jsou: 1. Při žalobě o rozvod soud před položením prvého roku ustanoví 3 smírčí stání v týdenních lhůtách za sebou jdoucích, při kterých stáních jedná se pouze o možnosti smírného vyřízení sporu buď svolením strany žalované k dobrovolnému rozvodu neb obnovením manželského spolužití. 2. Při žalobách o zrušení nebo prohlášení manželství neplatným jest vyloučeno ustanovení prvního roku a podání odpovědi. Na místě toho zavede se ihned ř. přípravné. Vyloučeno jest také skončení sporu toho kontumačním rozsudkem, rozsudkem pro uznání neb doznání a smírem. Spor takový musí býti projednán řádně a skončen vynesením řádného rozsudku. Za tím účelem soud musí zříditi ke každému sporu toho druhu obhájce svazku manželského, který ve sporu tom vystupuje jako strana třetí, na obou sporných nezávislá, a jest jeho povinností z rozsudku žalobě vyhovujícího podati odvolání, popřípadě dovolání. Ze srovnalých rozsudků I. i II. stolice vyslovujících neplatnost manželství musí podati dovolání, když alespoň jeden z manželů byl katolík. Veškeré tyto odchylky zakládají se jednak na ustanovení občanského zákona o manželství, pak na dv. dekr. z 23. srpna 1819 č. 1595 a částečně zavedeny byly i soudním civilním řádem. V příčině podrobností viz Manželství. Hlr.
Ř. moniturní viz Opravovací řízení.
Ř. objektivní viz Objektivní řízení.
Ř. obžalovací viz Obžalovací řízení.
Ř. odvolací viz Odvolání, str. 647–649.
Ř. opravovací (trestní) viz Opravovací (neboli moniturní) řízení.
Ř. přechodné viz Přechodné řízení.
Ř. přípravné (vorbereitendes Verfahren) jest uspořádání sporné látky a po případě i provedení důkazu soudcem z příkazu, které koná mimo ústní projednání pře za účelem jeho zjednodušení. Zákon připouští je pouze ve sporech před sborovými soudy, a to takových, v nichž jedná se o značnější počet sporných nároků a protinároků, jako na př. kde jde o správnost účtu, dále tam, kde látka sporu jest tak objemná a složitá, že předběžné uspořádání její jeví se nutností, a konečně i tehdy, když strany co do důležitých okolností odvolávají se na důkazy, které by soud rozhodující sám buď vůbec nebo bez velkých obtíží a průtahů předsevzíti nemohl. Ř. toto zavedeno býti může ještě před ústním líčením neb i průběhem sporu buď z úřední povinnosti neb i k návrhu stran. Provádí je soudce z příkazu. Průběh jeho řídí se účelem, za jakým bylo zavedeno. Jde-li ve sporu o množství nároků, protinároků a výtek proti nim, jest účelem jeho přehledné uspořádání jich, jakož i důkazů a protidůkazů o nich nabízených a proto má soudce pevně zjistiti jednáním se stranami, jaké nároky a protinároky se činí, které z nich jsou sporný a o sporných zjistiti skutkové okolnosti, ze kterých plynou a jaké důkazy a protidůkazy stranami o skutečnostech těch se nabízejí. Bylo-li přípravné ř. zavedeno proto, že látka sporu jest příliš objemná a spletitá, jest účelem ř. toho přehledné urovnání celé látky a proto má soudce z příkazu výslechem stran neb ústním jednáním s nimi prozkoumati celý v přípravných spisech vylíčený děj, pokud jest sporný, a důkazy o něm nabízené a protokolárně zjistiti výsledky tohoto zkoumání. Strany při tomto jednání nejsou vázány obsahem spisů přípravných, nýbrž mohou uváděti i novoty a nabízeti i nové důkazy. Nedostaví-li se některá se stran k prvému stání, nařízenému k přípravnému ř., ne pouze k provedení některého důkazu, nemá to pro ni škodlivých následků. Teprve kdyby se nedostavila ani k stání nově nařízenému, a byl-li jí k návrhu odpůrce doručen opis protokolu o jeho prohlášeních při prvém stání učiněných, pozbývá práva vyjádřiti se o důkazech odpůrcem nabízených a faktické údaje téhož pokládají se za pravdivé. Proti jednání a rozhodování soudce ř. toto vedoucího jest přípustná samostatná stížnost jen v případech zákonem výslovně vytknutých. Jinak má každá strana právo stěžovati si třebas ústně u předsedy senátu. Po skončení ř. toho soudce z příkazu předloží všechny spisy předsedovi senátu. Není-li třeba ř. to nijak doplniti, předseda nařídí ústní líčení pře. Hlr.
Ř. přípravné v trestním říz. viz Přípravné vyhledávání.
Ř. provolací viz Exekuce str. 943. K tomu dodati dlužno, že vyzvání k nabídkám státi se může teprve po uplynutí půl hodiny od té doby, na kdy dražební stání bylo ustanoveno. Před vyzváním tímto soudce dražbu řídící musí vyvolati předmět dražby a podati všem tážícím se náležité vysvětlení o podmínkách dražebních a všech důležitých skutečnostech koupě se týkajících. Dále má ř. provolací místo při umořování starých knihovních závad, t. j. takových, od jejichž vzniku uplynula doba nejméně 50 let, aniž průběhem této doby oprávněný neb jeho právní nástupci právo to jakýmkoliv způsobem uplatniti se snažili. Ř. to spočívá v tom, že soud na žádost majitele hypotéky o umoření závady vydá edikt, jímž vyzve oprávněného, aby se přihlásil do roka, jehož poslední den určí se podle kalendáře. Edikt ten se vyvěsí na soudní tabuli a třikrát uveřejní v novinách k tomu určených. Uplyne-li lhůta ta bez úspěchu, soud povolí umoření závady; přihlásí-li se však oprávněný, přeruší se ř. a žadatel se odkáže na pořad práva. Co do malých závad, a to pohledávek do 100 zl. neb o právo požadovati jedinou naturální dávku, jest ř. toto ulehčeno podle zákona z 31. břez. 1875 č. 52 ř. z. ještě tím, že, byla-li břemena tato zanesena před 1. čcem 1875, může býti vydán jediný edikt v příčině všech oprávněných a břemen, když tato zanesena jsou v jedné vložce knihovní. Hlr.
Ř. průvodní viz Průvodní řízení.
Ř. rozhodčí jest mimosoudní projednání a rozhodnutí pře soukromoprávní soukromými osobami – rozhodčími (Schiedsrichter). Zákon z 1. srpna 1895 č. 113 ř. z. o soudním civilním ř. připustil toto ř. a přiznal mu účinky ř. soudního, jestliže zavedeno bylo na základě předchozí o tom smlouvy – t. zv. kompromiss – mezi stranami, které schopny byly o předmětě sporu sjednati smír a pokud smlouva ta neobsahuje nic, co by odporovalo příkaznému znění zákona v tomto směru. Ve smlouvě takové musí býti vytknuto, že strany vznesou rozhodnutí určité pře nebo všech pří z určitého soukromoprávního poměru vzniknuvších, na jednoho neb několik rozhodčích. Osoba rozhodčího může býti jmenována již ve smlouvě, neb volba jeho ponechána oběma stranám neb i třetí osobě, a rovněž počet rozhodčích stanoven. Není-li o počtu nic umluveno, volí každá strana jednoho a ti pak zvolí si třetího předsedou. Nikdo není povinen úřad ten převzíti a soudci v činné službě vůbec jej převzíti nesmějí, avšak kdo jej převzal, ručí stranám za škodu, způsobenou pozdějším bezdůvodným odřeknutím neb nekonáním převzaté povinnosti. Osobu rozhodčího však jmenovati může také soud, který by byl příslušným k provedení pře, o kterou jde, když jedna ze stran nebo třetí osoba mající volbu vykonati k vyzvání strany druhé neb obou do 14 dnů po vyzvání volbu nevykoná, když dva volení rozhodčí nemohou se shodnouti o osobě třetího, a to vždy jen na příslušný návrh. Rovněž může týž soud na příslušný návrh prohlásiti smlouvu o kompromissu za zrušenou, když třebas i jen jeden z rozhodčích smlouvou jmenovaný odpadne následkem smrti, odmítnutí, které se může státi z týchž důvodů jako u soudce, odřeknutí atd., nebo když některý ať smlouvou, ať volbou jedné strany neb soudem jmenovaný rozhodčí, přijav úřad ten, povinnosti své zadost neučiní. Obojí toto zakročení soudu jest však přípustno jen tehdy, když smlouva sama pro případy ty ničeho neustanovila. Jest to tedy předpis pouze podpůrný. Projednávání sporu není vázáno žádnou formou, leda by byla smlouva sama v tom směru něco jiného ustanovila. Předepsáno jest jen tolik, aby rozhodčí soud obě strany předvolal, je slyšel a látku sporu prozkoumal a pak podle svého uvážení a přesvědčení rozhodl. Přípustno jest i nepřísežné vyslýchání svědků, znalcův a stran. Donucovací moc však soudu takovému nepřísluší. Za provedení důkazů neb soudních jednání jiných, které sám provésti nemůže, smí však požádati řádný soud. Rozhodnutí smírčí děje se, jsou-li dva rozhodčí, souhlasným výrokem obou, je-li jich více a neustanovila-li smlouva v tom směru nic jiného, prostou většinou. Nelze-li dosíci souhlasu nebo prosté většiny a neustanovila-li smlouva pro ten případ nic, může každá strana u příslušného soudu žádati za výrok, že smlouva a kompromiss vůbec neb jen pro spor, o který právě jde, pozbyla platnosti pokud se týče účinnosti. Výnos rozhodčí má býti vyhotoven písemně a doručen stranám. Prvopis, jakož i jeho vyhotovení, která stranám se doručují, musí podepsati všichni rozhodčí, jinak jest výrok ten bezúčinným. Pravoplatnému výroku rozhodčímu přiznal zákon právní účinky rozsudku před řádným soudem vyneseného, jmenovitě vykonatelnost soudní exekucí, kterou povolí příslušný soud řádný. Opravného prostředku proti výroku rozhodčímu zákon vůbec nezná. Strany mohou ve smlouvě samé připustiti odvolání z výroku toho k vyššímu soudu rozhodčímu. Ale naproti tomu zákon připustil žalobu o bezúčinnost výroku rozhodčího a to z důvodů zmatečnosti a obnovy. Žalobu tu podati dlužno u řádného soudu, který by byl býval příslušným k projednání pře, jíž výrok rozhodčí se týká, a to, běží-li o zmatečnost, do 3 měsíců ode dne doručení výroku neb, zvěděl-li žalobce o důvodě tom teprve později, ode dne, kdy o něm zvěděl. Jde-li však o důvod obnovy, platí v příčině lhůty ustanovení soud. civil. řádu o řádné žalobě o obnovu ř. dané. Hlr.
Ř. rozkazní viz Mandátní řízení.
Ř. směnečné viz str. 841a.
Ř. o syndikátních žalobách v. str. 842b.
Ř. trestní znamená souhrn právních forem, ve kterých stát přivádí k platnosti svoje právo trestní. Má totiž v ř. tr. způsobem právně platným býti zjištěno, zdaž určitá osoba jest vinna určitým činem trestním a – jest-li tomu tak – jaký trest má za to vytrpěti. Ř. tr. nazývá se také právem trestním formálným v protivě ku právu trestnímu hmotnému (právu trestnímu v užším smysle), jímž určují se podmínky, za kterých trestní právo státní vzniká a zaniká, stanoví se pojmy jednotlivých činů trestných a ukládají se na ně příslušné tresty. Praktický význam ř. trestního záleží v tom, že jím vyloučen jest všeliký jiný způsob, jímž by ve státě právním bylo lze zjednávati platnost státnímu právu trestnímu, jako na př. svépomoc, kabinetní justice, lynchování apod. Nejbližším ř. trestnímu jest ř. civilní – souhrn těch právních forem, v nichž jednotlivec zjednává platnost svým právům soukromým: rodinným nebo majetkovým.
Požadavkem dokonalého ř. trestního jest taková jeho úprava, aby co možná bylo zabezpečeno, že výsledky jeho budou se srovnávati s pravdou a skutečností, zejména v tom směru, že jen skutečný viník bude odsouzen a že bude odsouzen jen k trestu, jenž ve smysle zákona jeví se býti spravedlivým (zásada pravdy materiálné na rozdíl od pravdy formálné, na níž namnoze přestává ř. civilní). Poněvadž pak jest povinností státu pečovati o to, aby žádný čin trestný nezůstal bez potrestání, třeba dále ř. tr. upraviti tak, aby stát měl vlastní své orgány, jejichž úřední povinností by bylo působiti k tomu, aby tam, kde právní a faktické podmínky k tomu nastaly, ř. tr. také skutečně bylo zavedeno, a aby v ř. trestním již zavedeném vše bylo vyhledáno a k platnosti přivedeno, na čem spravedlivé rozhodnutí záleží (zásada oficiálnosti, ř. ex officio). Sama formálná úprava ř. trestního pak zase může býti různá podle toho, která z různých zásad organizačních v něm došla platnosti. Může to býti buď zásada obžalovací (akkusační) nebo vyšetřovací (inkvisiční); zásada jednání přímého a ústního nebo jednání písemného; jednání veřejného nebo tajného; zásada stanovící volné uvažování důkazů nebo zásada stanovící pevná pravidla průvodní (zákonná theorie průvodní); konečně buď zásada, že soudy trestní mají býti obsazeny jen soudci úředními, práva znalými, nebo zásada, že mají se jich zároveň také účastniti mužové z občanstva (element laický), a to buďsi ve formě soudů porotních nebo soudů přísežných. (Viz Obžalovací řízení, Písemnost řízení, Porota, Přímost a nepřímost řízení trestního, Průvodní řízení a Veřejnost v ř. trestním). Střídáním se právě těchto zásad vyplněny jsou z největší části nejdůležitější fase v historickém vývoji ř. trestního v zemích evropských od těch dob, kdy recipován tu byl process římsko-kanonický. Tento process vytvořen byl doktrínou a praxí italskou a došel formálného uznání v Německu hrdelním řádem Karla V. z r. 1532. Ř., jež na těchto základech se vyvinulo, má ráz inkvisiční, jednání v něm jest tajné a písemné, právo důkazní upraveno jest určitými theoriemi průvodními a doplněno hojným užíváním tortury (v. t.), v soudech trestních pak dřívější soudcové z lidu víc a více ustupují soudcům učeným, práva cizího znalým. Jakožto »obecný inkvisiční process německý« toto ř. jest obsaženo v partikulárních řádech tr. německých z 2. pol. stol. XVIII. a 1. pol. stol. XIX. zachovávajíc tento svůj ráz přese všecka formálná zdokonalení, jichž dostalo se mu zvláště po zrušení tortury. Rovněž v zemích Českých a Rakouských došel přijetí týž obecný process inkvisiční. V oněch jest tato recepce formálně dokonána nejprve pro právo městské schválením Koldínových »práv městských« r. 1579. Pro obor práva zemského pak přijat dotčený process Obnoveným zřízením zemským pro Čechy z r. 1627 a pro Moravu z r. 1628. Úpravy formálně jednotné dostalo se mu potom pro obor jak práva městského, tak zemského hrdelním řádem Josefa I. z r. 1707 vydaným pro Čechy, Moravu a Slezsko. Týž inkvisiční process jest také obsažen v prvním zákoníku vydaném společně pro země České i Rakouské, v hrdelním řádě Marie Terezie (Constitutio criminalis Theresiana z 31. pros. 1768) a se změnou způsobenou zrušením tortury (2. led. 1776) i v »obecném řádě soudním kriminálním« Josefa II. z 1. čna 1788, v zákoníku tr. západohaličském ze 17. čna 1796 i v rakouském zákoníku tr. ze 3. září 1803.
Zvláštní důležitosti pro další vývoj ř. trestního nabylo právo anglické. V Anglii, kdež nikdy nebyl recipován process římsko-kanonický, ř. tr. vyvíjelo se způsobem přirozeným na základech domácích. V tomto ř. provedena jest zásada obžalovací, jednání jest ústní a veřejné a elementu laickému zachována spolupůsobnost ve formě soudů porotních (viz Porota trestní v Anglii). Podle vzoru tohoto ř. anglického provedena jest reforma ř. trestního nejprve ve Francii, kdež až do veliké revoluce z r. 1789 měl rovněž neobmezenou platnost process inkvisiční do samé krajnosti vyvinutý. Reforma, provedena tu tím způsobem, že přijaty jsou sice z trestního ř. anglického některé zásady a některá zařízení, zároveň však zachovány jsou v platnosti i zásady a různá zařízení posavadního processu inkvisičního, obojí pak organicky sloučeno v útvar zcela nový, t. z. ř. trestní reformované. Charakteristickou zvláštností tohoto reformovaného ř. trestního, jak po různých změnách a pokusech se vytvořilo, jest, ze jedna jeho čásť – přípravné vyšetřování, instruction préparatoire – zachovala ráz starého ř. inkvisičního (viz Přípravné vyhledávání a př. vyšetřování), kdežto zásady platné v právě anglickém došly provedení teprve v části další, ovšem nejdůležitější a rozhodující, t. zv. hlavním přelíčení, débats (viz Líčení). V oné prve části platí zásada vyšetřovací a jednání, konané vesměs před soudcem úředním, práva znalým – soudcem vyšetřujícím –, jest tajné a písemné. Ve hlavním přelíčení však zachovává se forma obžalovací, jednání jest ústní a veřejné a soud, a to při některých, zvláště důležitých činech trestných soud porotní, rozhoduje podle zásady volného uvažování důkazů. V této poslední příčině nebylo následováno práva anglického, jež sice nezná zákonné theorie průvodní ve smysle inkvisičních řádů trestních, ale obsahuje přece podrobná pravidla průvodní (law of evidence). Nejvýznačnější zvláštností tohoto ř. pak jest, že v něm pro podávání a zastupování veřejné trestní obžaloby zřízen jest zvláštní orgán, státní zastupitelstvo (podle francouzského označení veřejné ministerstvo, ministère public, viz Státní zastupitelstvo). Toto reformované ř. tr. bylo napořád recipováno všemi partikulárními, trest. řády německými, jež byly vydány počínajíc rokem 1848, a prvním říšským řádem tr. německým z 27. led. 1877. V Rakousku některé reformy ř. trestního byly zavedeny již r. 1848 (soudy porotní pro delikty tiskové) a vydán nový reformovaný řád tr. 17. ledna 1850. Ale události politické té doby a spojené s tím snahy reakční způsobily, že nejprve zrušeny jsou soudy porotní a potom vydán i nový řád tr. z 29. čce 1853, jenž sice zachoval některé formy trestního ř. reformovaného (ústní jednání a velmi obmezenou veřejnost při t. zv. závěrečném přelíčení) zároveň s institucí státního zastupitelství, ale jinak vrátil se skoro úplně k zásadám řízení inkvisičního, jak byly provedeny v zák. tr. z r. 1803. Teprve po obnově řádův ústavních v letech šedesátých staly se aspoň částečné opravy ř. trestního v duchu řízení reformovaného, zejména zavedeny zase znova soudy porotní pro delikty tiskové (zákony z 9. břez. 1869 č. 32 a 33 ř. z.). Konečně pak 23. květ. 1873 vydán nový, dosud platný řád tr., zdělaný na základě řádu tr. ze 17. led. 1850. Dotčeným zákonem, jenž vešel v platnost 1. led. 1874, obnoveno u nás v plném rozsahu tr. ř. reformované, jehožto některé zásady – zejména to platí o zásadě obžalovací – došly tu mnohem rozsáhlejšího a důslednějšího provedení, než v kterémkoli z tehdejších řádů tr. reformovaných i než v pozdějším řádu tr. německém z r. 1877. S řádem tr. samým zároveň byly vydány zákony z 23. květ. 1873, č. 120 a 121 ř. z. o dočasném zastavení působnosti soudů porotních a o zdělávání seznamů porotních. Obsáhlé prováděcí nařízení jest z 19. list. 1873, č. 152 ř. z. Doplňky a částečné změny ustanovení původních obsahují: zákon z 31. pros. 1877, č. 3 ř. z. z r. 1878 o stížnostech zmatečných; zák. ze 16. břez. 1892, č. 64 ř. z. o náhradě nevinně odsouzeným a z 9. čce 1894, č. 161 ř. z. o zrušení kaucí časopiseckých a některých změnách řízení tiskového. Zcela nová úprava ř. tiskového, zejména zrušení t. zv. objektivného řízení (v. t.) navržena jest ve vládní osnově nového zák. tiskového, jež byla podána sněmovně poslanecké říšské rady r. 1902. Pro trestní soudy vojenské platí u nás posud zastaralé ř. tr. inkvisiční upravené podle předpisů hrdelního řádu Tereziánského. Pro království Chorvatsko-slavonské upraveno jest ř. tr. zákonem ze 17. květ. 1875, pro království Uherské ze 4. pros. 1896; pro Bosnu a Hercegovinu vydán nový řád tr. 30. led. 1891. Snahy usilující o další reformy v ř. trestním směřují více jen k jednotlivostem, než k zásadně odchylné úpravě celkové. Z návrhů hlouběji zasahujících sluší zejména vytknouti ty, jež žádají, aby soudní přípravné vyšetřovaní bylo odstraněno a nahrazeno pátráním, jež by buď za částečné spolučinnosti soudce vyšetřujícího aneb úplně v oboru vlastní působnosti konal státní zástupce. (Srv. o tom zvláště: Zucker, Ueber einige Reformen des Vorverfahrens im modernen Strafprocesse (Víd., 1902).
Radikálnější jsou ovšem návrhy, jež činí moderní škola positivistická práva trestního (viz Kriminální anthropologie). Tato škola pokládá čin trestný nikoliv za předmět ř. trestního, nýbrž jen za podmínku k jeho zavedení a za symptom, kterýž vedle jiných svědčí »o perversitě a přizpůsobitelnosti zločincově«. Hlavním účelem ř. trestního pak pro ni jest, aby každý obviněný na základě znaleckého posudku byl zařazen do určité třídy zločinecké, samo ř. tr. pak jest jí jen »vědeckým, objektivným a subjektivným vyšetřováním o tom, zdali možno a skutečno, aby obžalovaný vzhledem ke skutku jemu přičítanému byl pokládán za zločince«, rozumí se ovšem za zločince ve smysle této školy. Srv. Ferri, Das Verbrechen als sociale Erscheinung, Autoris. deutsche Ausg. von Dr. Hans Kurella (Lip., 1896, díl 4., kap. 1.–3.). – Obšírný systematický výklad ř. trestního v jazyce českém podává Storch, Ř. trestní rakouské (Pr., díl I. 1887, díl II. 1897), kdež také ostatní literatura zevrubně uvedena. -rch.
Ř. upomínací viz str. 840b.
Ř. ústní viz Písemnost řízení.