Ottův slovník naučný/Manželství

Ottův slovník naučný
Manzové	Manželství	Manžura

Údaje o textu
Titulek:	Manželství
Autor:	Kamil Henner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 795–803. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Manželství

Manželství (lat. matrimonium, něm. Ehe, rus. brak, angl. marriage, frc. mariage) jest spojení muže a ženy odpovídající právu. Výměr tento předpokládá, že právní řád, ať duchovní, ať světský, upravil poměr mezi mužem a ženou, že z přirozeného lidského poměru životního stal se poměr právní. Z dějin vývoje lidstva nemáme zaručených zpráv, že by některý národ vůbec neznal nijakého způsobu spolužití mužů se ženami, že by znal pouze pohlavní styky zcela nahodilé i přechodní, že by muži a ženy jinak vedli stále život oddělený. Avšak ani dějiny trvalejších spojení mužů se ženami dnes ještě nejsou postaveny na základech pevných a neklamných, ačkoli v nových dobách ethnologie otázkám těmto věnuje nejbedlivější pozornost. Jisto jest, že příslušné otázky mohly by s jistotou řešeny býti jen tenkráte, kdybychom pro každý národ dějiny vývoje m. stopovati mohli až ke kolébce jeho; beze sporu jest, že stejné podmínky životní při různých národech vyvolaly stejné zjevy, že přemnohé styky jednotlivých národů nezůstaly beze stop ani ve vývoji manželského poměru, že rostoucí kultura, zejména vliv náboženských učení měly v této příčině význam dalekosáhlý. Při tomto stavu věcí není ovšem možno zde podati sebe jednodušší kostru vývoje m. při různých národech a v různých dobách; odtud přestati nutno na všeobecném vytčení základních forem m. v tisíciletém vývoji lidstva se vyskytujících hlavně co se tkne počtu osob žijících v manželském spojení, s podotknutím ovšem, že i tyto formy jsou v theorii velmi sporné a že každá z nich vykazuje nejpestřejší odrůdy. Nejhlavnější tyto formy jsou: 1. m. skupinová, která se jeví buď a) jako endogamní, t. j. všeobecné pohlavní spojování uvnitř rodiny, namnoze v jedné generaci. Při spojení takovém nelze mluviti o individuálních poměrech příbuzenských, nýbrž jen o poměru jednotlivých generací. b) Jako exogamní m. skupinové, při němž muži z jedné rodiny se společně pojí se ženami rodiny jiné; i zde ovšem jsou muži, ženy i děti společni.

2. Druhým druhem jsou m. individuální a) ve formě polygamie č. mnohomanželstva, které zase může býti α) mnohomužství č. polyandrie, žije-li jedna žena v pohlavním spojení s více muži, namnoze mezi sebou příbuznými. Poměr tento nebyl a není tak rozšířený, což asi více souvisí s poměrně menším počtem mužův oproti počtu žen nežli s éthickými ohledy. β) Mnohoženství č. polygynie, žije-li jeden muž s více ženami v stálejším pohlavním spojení, poměr, který namnoze hospodářskými ohledy byl obmezován. b) Individuální m. vystupuje ve formě jednomanželstva č. jednoženství č. monogamie, žije-li pouze jeden muž s jedinou ženou; forma to všech civilisovaných národů, na niž evropská kultura a křesťanství jevily největší vliv. Není pochyby, že kterákoli forma mnohomanželství jest znamením nižší kultury příslušného národa, ačkoli nesmí se vždycky z tohoto zjevu odvozovati nezřízená prostopášnost pohlavní, která i při monogamii vyskytuje se měrou úžasnou; tam namnoze rozhodovaly ohledy k dosažení velkého počtu potomstva, které rozšiřovalo majetek i blahobyt rodiny; působila při tom též okolnost, že vážnost obou rodů, mužského a ženského, nebyla všude stejná. Za to považuje se nyní monogamické spojení za vymoženost vyšší civilisace, odpovídající rovnosti obou rodů, možnosti zdárného vychování potomstva a vnitřní hodnotě manželského spolužití. Monogamie vyvinula se ovšem v dávných dobách při mnohých národech sama sebou, již dříve, než v ostatních oborech o nějaké vyšší kultuře mohlo býti mluveno, vyvinula se bez positivních předpisů, beze zvláštního uspořádání; veřejný mrav byl tohoto spojení základem a štítem. Ovšem nesmí se zapomenouti na nejdůležitější okolnost: monogamie jest jen tenkráte známkou vyšší kultury, není-li pouze formálnou, nýbrž je-li skutečnou; jen tenkráte společnost se vyšinula, když skutečně jeden muž žije v manželském svazku s jednou ženou a když mají jednotlivci také mravní sílu, by nežili vedle monogamického m. v nejrůznějších formách pohlavního styku mimomanželského. Ideálem lidské společnosti musí tedy býti čistota muže i ženy před m-m a čistota v m. Tímto způsobem dají se národové zachránit a převeliká zla zažehnati. Právní řády upravovaly teprve tenkráte m., když zvítězilo přesvědčení, že m. má význam politický, anoť jest základem rodiny a i lidské společnosti, že má význam sociálně náboženský, anoť jest základem dobrého mravu a vychování potomstva, tudíž lidského pokroku vůbec. Kde toto právní upravení začíti má a kde končiti, nelze všeobecně stanoviti, neboť nutno řešiti mnoho otázek rozdílných dle stupně vývoje národního; jisto je, že úprava poměru manželského patří k nejtěžším bodům zákonodárné politiky. Nelze pochybovati, že při tomto upraveni zákonodárce má hleděti k éthickým názorům, za nimiž ale právo svými prostředky bude vždy pokulhávati, neboť éthika chce zajisté vždy ideál m., jehož právními předpisy nelze vystihnouti. Vznešenost m. musí býti v manželech, právní pravidla sama nepomohou. Má-li lidská společnost řádně trvati, musí odmítnuta býti hesla v rouchu sebe lákavějším pronášená, která mají za účel zlehčení m.; sloužiti jen choutkám jednotlivců znamená pohřbíti celek. Definice římského práva, že m. jest spojení muže a ženy k úplnému společenství života, jest definicí více éthickou než právnickou, což rovnou měrou platí o stejné definici katolického práva manželského a o § 44. rak. obč. zákonníku. Vytýká-li křesťanská morálka jako účely m. zplození a vychování děti (bonum prolis), manželskou věrnost co do ukájení pudu pohlavního (bonum fidei) a vzájemnou lásku manželův a nerozlučnost svazku manželského (bonum sacramenti), tedy ideální spojení těl a duší, přece podle žádného (ani církevního) práva nezávisí platnost m. na splnění těchto úkolů, ježto m. za platné se považuje, jakmile předepsané podmínce o uzavření jeho bylo plně vyhověno. A zase naopak éthika sama odsuzuje spojení muže a ženy, které nebylo uzavřeno v právní formě, třeba všechny předpisy éthické byly by zcela plněny. Odtud pro právo zbývá jediné definice úvodem vyznačená. Podává-li se zde nástin vývoje církevního práva manželského, děje se to proto, že od veřejného vystoupení a sesílení křesťanství přibyl činitel, který až po naše dny v manželském právu má význam dalekosáhlý, ať již (katolické) církevní právo manželské platí výhradně, ať platí pro obor státní jen zákonodárství státní. Církev ujala se znenáhla m. vycházejíc z toho, že jest jejím účelem chrániti životní podmínky lidské pospolitosti, která bez řádného m. žíti nemůže zdárně. Poměr mezi zákonodárstvím církevním a státním na poli práva manželského v době křesťanské odpovídá přirozeně všeobecnému poměru mezi státem a církví. V říši Římské, pak za Meroveovců a Karlovců zůstalo m. upraveno celkem zákonodárstvím státním, ovšem že vliv církevní co do uplatnění vyššího stanoviska éthického, zejména při překážkách manželských a při rozloučení m., jest patrný. Ale teprve když ve středověku církev začínala ovládati téměř veškerý život veřejný, upravovala i veškeré poměry manželské jako res mere ecclesiasticas, t. j. jako záležitosti ryze církevní, aniž státy odpor činily, které pravidelně se spokojily jen upravováním majetkových poměrů. V době této položeny byly základy manželského práva církevního, avšak vývoj jeho dokončen byl teprve na sboru tridentském (1563), jehožto ustanovení tvoří až podnes s některými změnami později provedenými platné právo církevní. Dávno dříve se již vyskytující učení o svátostné povaze m. bylo zde za dogma prohlášeno; toto nazírání na m. svědčí právě o tom, jak nezměrný význam připisovala církev m. pro celé lidstvo, odtud lze také přísnost církevního práva manželského vysvětliti. Ale v týchž dobách největšího rozvoje církevního práva manželského zrodila reformace a humanismus nové nazírání na m.; vzmáhající se pak vliv státní a vznik konfessí nových byly příčinou státního upravování m. Vývoj práva přirozeného razil pak proticírkevnímu směru brzy cestu další, jakož i učení od XVII. stol. se stále šířící (zejména Antonius de Dominis, † 1624), že odlišovati sluší manželskou smlouvu od svátosti, která prý jest pouze jakýmsi přídavkem k smlouvě, od níž se může odděliti, kdežto prý svátost sama záleží jedině v požehnáni sňatku. Tím také položen základ k dalšímu učení (zejm. Launoy, 1674), že státu přísluší výhradné právo stanoviti překážky manželské a že oprávněno státní soudnictví ve věcech manželských. Učení toto hájil pak mimo jiné známý Nízozemec van Espen († 1728), Justinus Febronius (Jan Mikuláš z Hontheimu, † 1790) a téměř všichni rak. spisovatelé z doby josefinské, i papežem neuznaná synoda pistojská z r. 1786. Franc. revoluce a život ji předcházející otřásly též m-m a myslové hnutí XIX. stol., odrážející se v romantismu a naturalismu, v dekadenci i v moderně, nepřispěly k jeho povznesení.

V zemích rakouských platilo s některými výjimkami církevní právo manželské až do doby cís. Josefa II., který patentem ze dne 16. led. 1783 upravil m. jako právní poměr občanský, ačkoliv jeho ustanovení ponejvíce kryjí se s právem církevním; novota jest v tom, že po prvé se strany státní m. samostatně v Rakousku bylo upraveno. Patent tento přešel pak podstatně do josefinského obč. zákonníku z r. 1786 a r. 1797 do zák. haličského, r. 1808 do solnohradského práva manželského a tvoří též hlavní základ ustanovení nynějšího zákonníka obč. z r. 1811 (§§ 44.–136.). Dvor. dekret z 23. srp. r. 1819 (č. 1595 sb. z. s.), ještě nyní platný, upravil pak řízení ve věcech manželských před státními soudy. Avšak pozdější polit. přeměny v Rakousku měly opětně vliv na další vývoj práva manželského. Konkordát z r. 1855 ustanovil, že soudy církevní souditi mají ve věcech manželských dle předpisů církevních a že jen soukromoprávní účinky m. náležejí před forum státní. Důsledkem ustanovení tohoto byl 8. října 1856 (č. 185 ř. z.) pro katolíky vydán nový zákon o m-ch současně s instrukcí pro církevní soudy, které nyní výhradně rozhodovaly o věcech manželských; i pozbyl 1. led. 1857 obč. zákonník co do práva manž. platnosti pro katolíky. Tento stav věcí trval pouze do r. 1868, kdy následkem státních základních zákonů z r. 1867 vydán zákon 25. května (č. 47 ř. z.), který zrušil patent z r. 1856, uvedl právo manželské zákonníka obč. pro katolíky v opětnou platnost, přikázal soudnictví civilním soudům a zavedl podpůrné civilní m. (viz dole). Zákon z 9. dubna 1870 (č. 51 ř. z.) upravil pak uzavírání m. mezi osobami bezkonfessijními, t. j. nepříslušejícími k žádné zákonně uznané náboženské společnosti. I v jiných zemích koncem XVIII. a v XIX. stol. státové o své újmě upravovali m. (viz doleji). Vývoj státního zákonodárství tíhne celkem k osamostatnění m. jak co do formy uzavírání, tak co do hmotných předpisů jeho. Samostatnosti státního zákonodárství ve věcech manželských a jeho nezávislosti na názorech církevních katolická církev zásadně neuznává, což došlo svého výrazu v rozmanitých projevech papežů, při čemž důraz kladen na výhradnou příslušnost církevní vzhledem k m. věřících. Církev katol. od tohoto základního stanoviska ovšem nemůže odstoupiti, ano jest dogmaticky stanoveno; odtud též se vysvětluje, proč všude tam, kde má býti dán výhost církevnímu právu manželskému pro obor státní, s církevní strany odpor se klade všemi prostředky církevně dovolenými. Oproti tomu se strany zastanců státního zákonodárství manželského poukazuje se k tomu, že vzhledem k vylíčené povaze m. a ke známým účelům státu a církve jak stát pro obor státní, tak církev pro obor církevní povolány jsou k zákonnému uspořádání poměrů manželských; jak si stát poměry tyto uspořádá, že jest otázkou zákonodárné politiky jeho, která však k vůli zamezení třenic a různic toho vyžaduje, by obě zákonodárství na sobě byla co možná nezávislá, ježto jen takto učiní se zadost všem náboženským společnostem v státním obvodu uznaným; neboť kdyby stát zařídil upravení své vedle názorů jediné společnosti náboženské, ukřivdil by ostatním, kdyby urovnal poměry jednotlivě dle názorů náboženských společností, zůstala by nerozluštěna otázka, jak se věc míti má při manželstvech smíšených, nehledě k tomu, že uspořádání takové řídí se dle náboženského vyznání, jež dle moderních názorů nemá míti vlivu na poměry občanské. Při tom se připouští, že nemá stát činiti žádných překážek, aby náboženské společnosti dle svých zásad si pro obor svůj manželské poměry upravily a věřící svými prostředky k zachovávání těchto předpisů přidržovaly.

Dle povšechných zásad práva občanského jest m. právní poměr založený smlouvou dvou osob různého pohlaví, ale smlouvou neboli smluvním poměrem m. není, neboť obsah právního poměru jest veřejným právem donucovacím ustanoven; měniti na tomto obsahu není v moci jednotlivcově. Co do otázky, kdo m. uzavříti může, musí zákonodárce k tomu hleděti, by m. založeno bylo na základech pevných a zdravých, čehož nepřímo a částečně možno dosíci tím, že vyloučí se všichni, kdož pravděpodobně neposkytují dostatečné záruky, že by mohli žíti ve zdárném m. Ovšem nemůže zákonodárce jíti v této snaze příliš daleko; i svobody osobní má býti šetřeno, anoť tu běží o přirozený životní poměr; jinak hrozí nebezpečí, že by přílišné znesnadnění m. podporovalo mimomanželské souložení osob a že by dětí nemanželských nebezpečně přibývalo. Doktrina nazývá pak všechny poměry a okolnosti, které způsobilost osob vzhledem k uzavírání m. obmezují nebo vylučují, překážkami č. závadami m. (impedimenta matrimonii) a dělí je 1. na překážky m. vylučující (impedimenta dirimentia) a zakazující (prohibentia čili impedientia), dle toho, nedají-li vzniknouti platnému m. (matrimonium ratum, validum) anebo nedají-li vzniknouti pouze dovolenému m. (matrimonium licitum); m. přes tyto překážky uzavřené jest v prvním případě neplatné (m. invalidum, nullum, irritum), v druhém pouze nedovolené, ale platné (m. illicitum); 2. na překážky absolutní a relativní ve smyslu tom, že některé překážky nejsou prominutelny, jiné však že cestou dispensace mohou se odstraniti; což souvisí 3. s přirozenými (impedimenta iuris divini sive naturalis) a positivními překážkami (imp. iuris humani), dle toho totiž, vyplývají-li z přirozené povahy m. anebo mají-li základ v ustanovení zákonním; v tomto případě se různí dle toho, zdali základ svůj mají v právu světském, církevním nebo současně v obou právech; 4. na absolutní a relativní dle toho, překážejí-li vůbec každému uzavření m. neb jen m. s osobou určitou; 5. na známé (imp. notoria č. manifesta) nebo tajné (imp. occulta), jsou-li známy soudně nebo více než nějakému malému počtu osob, na př. 5 nebo 7, což v církevním právě má význam co do způsobu dispensace; 6. na veřejnoprávní a soukromoprávní č. veřejné a soukromé (imp. iuris publici a privati, publica a privata) dle toho, zdali uplatnění překážek přísluší církevnímu nebo státnímu soudu z úřední povinnosti, aniž by vyčkati musil žaloby stranami podané, pokud se tkne, je-li každý, kdož má způsobilost státi k soudu, nečiní-li tak z nekalých pohnutek, oprávněn přivésti je k platnosti, anebo je-li jen stranám súčastněným nebo jedné z nich přiřknuto právo pro určité překážky neplatnosti m. žalobou se domáhati. Jako důvod různění toho uvádí běžná theorie, že v onom případě rozhoduje zájem pro blaho celé církve, celého státu, tudíž zájem veřejnoprávní, kdežto v případě tomto jen na váhu padá zájem zdánlivých manželů samých; za soukromé překážky uznává kanonická doktrina běžná překážku omylu, bázně a donucení, nesplněné výminky a tajné nemožnosti vykonati soulož. Proti tomuto rozdílu na poli církevního práva namítáno, zejména v české literatuře, ovšem ne bez odporu, že vznikl teprve v XVIII. stol. za vlivu práva přirozeného a protestantských názorů, že starší literatuře byl neznámý, která naopak rozeznávala překážky dle toho, zdali v příslušném případě manželé sami bez nějaké vnější pomoci nebo jen cestou dispensace mohou m. obnoviti nebo revalidovati; stanovisko, které shoduje se také s tím, že pro církevní obor nelze mluviti o nějakém rozdílu mezi právem veřejným a soukromým (viz Kanonické právo). Rozdíl překážek na veřejné a soukromé jest ovšem praktický pro právo protestantské a práva moderní. (Srv. spis Hennerův, Různění překážek manželských [1899] a časop. »Právník«, 1899 a 1900.) Překážky vylučující církevnímu a rak. právu co do podstaty, ale ne co do rozsahu společné jsou: duševní choroby (impedimentum amentiae), nedospělost (i. aetatis), nemožnost vykonati soulož (i. impotentiae), pokrevenství (i. consanguinitatis č. cognationis naturalis sive carnalis), švakrovství (i. affinitatis), stávající svazek manželský (i. ligaminis), vyšší svěcení (i. ordinis), slavné sliby řeholní (i. professionis religiosae č. voti solemnis), rozdílné náboženství č. nedostatek společného křesťanského náboženství (i. cultus disparitatis), únos (i. raptus), zločin podniknutý proti platnému m. (i. criminis), který záležeti může buď v cizoložství (i. adulterii) nebo v zavraždění manžela (i. conjugicidii). Vedle toho zná církevní právo ještě jako překážky příbuzenství zákonní (i. cognationis legalis), příbuzenství duchovní (i. cogn. spiritualis), veřejnou mravopočestnost (i. publicae honestatis s. quasi affinitatis); oproti tomu zná zase rak. právo nedostatek svéprávnosti, katolicismus, jenž vlastně jest překážkou stávajícího svazku manželského, spoluvinu na rozloučení m. při akatolících a trestní odsouzení při stavu vojenském. Církevními překážkami zakazujícími jsou: zapovězený čas (tempus clausum), sliby jednoduché (votum simplex), které jen u jesuitů po dvouletém noviciátě jsou překážkou vylučující, zápověď církevní (vetitum ecclesiae), zasnoubení (sponsale), různost v křesťanském vyznání (mixta religio), při níž mluví se o m-ch smíšených. Překážkami zakazujícími dle rak. práva jsou: nedostatek povolení ke sňatku se strany politických úřadů pro osoby neusedlé ze třídy služební, nádennické a tovaryšské v Tirolsku a ve Vorarlbersku; nedostatek povolení vojen. úřadů ku sňatku důstojníků a vojínů, pokud se tkne četnictva; nedostatek povolení civilních úřadů ku sňatku některých tříd úředníků, doba smuteční pro vdovu nebo ženu rozloučenou, nedostatek průkazu o zániku nebo neplatnosti předchozího m., o plnoletosti, o způsobilosti cizincově k uzavření m. Co do zániku nezpůsobilosti k uzavírání m. sluší poukázati jednak k tomu, že překážky mohou pominouti samy, když skutková povaha je zakládající sama odpadla, na př. při nedospělosti, jednak k tomu, že dispensí mohou býti odstraněny, pokud ovšem nezakládají se na nezměnitelných zásadách, od nichž odstoupiti nelze (v. Dispense). Zvláštní zmínky zasluhuje co do práva církevního dispensio nebo sanatio in radice matrimonii, též convalidatio extraordinaria nazvaná, která zakládajíc se na zákonodárném právě papežově záleží v tom, že nastalá neplatnost m. zákonním ustanovením se odstraňuje a uzavření m. považuje se v následcích tak, jako kdyby hned prvotně bylo platně se stalo; pročež není potřebí v tomto případě obnovení konsensu, které nutno jest při obyčejné dispensi in contractis s prominutím ovšem méně závažných formalit; účinky m. začínají zde teprve dobou onoho obnovení čili konvalidace m. Děti z neplatného m. pocházející posuzují se v případě m. putativného (viz dole) za manželské, jinak se pravidelně legitimují napotomným m-m. Co se rak. práva tkne, jsou příslušnými k udělování dispensí od překážek manželských nezávisle na úřadech církevních pravidelně politické zemské vlády dle řádného bydliště petentů; výjimky stanovil zákon ze 4. čce 1872 (č. 111 ř. z.); v poslední instanci rozhoduje ministerstvo vnitra. Prominutelnost překážek řídí se celkem dle zásad kanonických. Účinek dispensace in contractis v Rakousku jest ten, že manželé bez opětných ohlášek manželský konsens v předepsané formě projeví a že k m. takovému přihlíží se co do účinků tak, jako kdyby hned s počátku bylo platně uzavřeno (§ 88. obč. z.). Právní skutečnost m. zakládající záleží v projevení souhlasné vůle muže a ženy, že spolu m. uzavříti chtí (consensus facit nuptias); při smlouvě manželské ovšem v první řadě třeba jest, aby strany měly náležitou vůli a aby ji patřičně projevily. Jakmile jedno nebo druhé schází, jest smlouva manželská neplatna. Nepravé projevení vůle státi se může jednak tím, že prohlášení o uzavření m. není prohlašující osobě povědomým nebo má u ní jiný význam, jednak tím, že nastala mýlka v osobě (error personae), vždyť jest m. svazkem dvou určitých osob. Tento omyl musil se státi vzhledem k individualitě osoby, což stává se i omylem ve vlastnosti individualitu osoby zcela měnící (error qualitatis in personam redundans). Omyl ve vlastnostech individuality osoby se netýkajících nemá ani dle círk. ani dle rak. práva na platnost m. vlivu. Výjimkou z toho pravidla. ustanovilo právo círk., vyhovujíc zejména názorům práva něm., že uznalo error conditionis liberae, t. j. omyl svobodné osoby, která manžela otroka pokládala za svobodného, kdežto rak. právo uznává error virginitatis qualificatus: manžel může se totiž domáhati neplatnosti m., sezná-li po uzavření m., že žena jeho vstupujíc v m. byla s útěžkem následkem obcování s mužem jiným (§§ 57. a 58. obč. z.; viz Annus luctus). Ježto církev vzhledem k povaze křesťanského m. žádala, by osoby svobodně a dobrovolně m. uzavíraly, bylo zvláštním zákonním ustanovením vytknuto, že projev vůle vzhledem k uzavření m. jest tenkráte neplatný, byl-li učiněn následkem bázně, způsobené předchozím donucením (impedimentum vis ac metus); což uznává i rak. obč. z. v § 55. Právo kanonické dopouští pak, což lze vysvětliti pouze recepcí římských předpisů o podmíněných smluvách, projevení vůle manželské pod výminkou; i mluví se dle starého zvyku o impedimentum deficientis conditionis appositae jako o překážce m. vylučující, když doložená výminka splnění nedošla, ježto podmíněný konsens manželský svého základu pozbyl a po právu nepozůstává. V praxi mohly se tímto způsobem přísné názory o omylu ve vlastnostech snadno seslabiti. Rak. právo toho stanoviska nezaujímá (§ 59. obč. z.). Omyl, donucení a nesplněná výminka nejsou žádnými překážkami v technickém slova smyslu, ježto jen vylučují konsens stran nezbytný k založení m. Odtud jsou svazky za vlády takových nedostatků konsensuálných uzavřené v kan. pr. neplatné; obnovení neboli konvalidace m. závisí na tom, chtí-li strany samy spolu m. znovu uzavříti projevením nového konsensu, který dle praxe díti se má v obyčejných formách s prominutím některých méně závažných formálností. Dle rak. práva zůstávají m. taková potud platná, pokud oprávněné osoby nebyly platnosti s výsledkem odporovaly.

Způsob, jak se činí manželská smlouva, měl různý vývoj. Theorie opětně ne beze sporu uznává hlavně za vlády patriarchátu trojí způsob uzavření m. jako původně, ovšem různě, rozšířený, a to únos ženy, koupi její, resp. vykoupení její z otcovské moci, které se celkem rovná vysloužení si ženy. Teprve při vyšší kultuře přišla k platnosti svobodná volba obou stran. Za říše Římské církev nevydala zvláštních předpisů o formě uzavírání m., nýbrž řídila se právem státním; ovšem že znenáhla zasnoubením žehnala, čímž nabyla tato církevního rázu, a že i při oddavkách některé církevní obřady se zachovávaly, které však byly beze vlivu na právní platnost m. Pro Východní říši Římskou ustanovil ovšem císař Lev V. r. 813, že církevní forma uzavření m. bude jedině uznanou. Stejně jako v říši Římské bylo účastenství církve při oddavkách i v říších pozdějších jen akcessorní beze vlivu na platnost m., ačkoli kapitulare Karla Velikého z r. 802 církevní benedikci m. předepsalo, ovšem, jak se zdá, bez trvalých účinků. Zmohutněním církve kat. změnil se však poměr její k m.; církev začíná vystupovati sama jako zákonodárce, což je podporováno tím, že znenáhla i soudnictví ve věcech manželských připadá jí: církev prohlašuje totiž od doby Alexandra III. (1159–1181) konsens manželský jakkoli projevený za jediné rozhodující (sponsalia de praesenti oproti sp. de futuro, t. j. zasnoubení), nežádajíc ani nyní k platnosti m. žádné zvláštní formy, ovšem si přála, aby m. uzavírána byla in facie ecclesiae, t. j. před duchovními (a svědky), i nazývána byla m. jinak uzavřená m. tajná, pokoutná, č. matrimonia clandestina. Tak nazvána byla též m. později, když papež. Innocentem III. r. 1215 byly všeobecně ohlášky předepsány, aby se totiž co možná předešlo m-m neplatným; ovšem že i opominutí ohlášek neplatnost m. za následek nemělo. Časem však shledalo se, že předpisy církevní o smlouvě manželské nepostačovaly, ježto pouhý bezforemný konsens snoubencův nevyhovoval důležitosti svazku tak významného a též mnohé zlé následky měl v zápětí, an k šálení a mámení nezkušených osob přímo vyzýval. Tomuto nedostatku církev konečně pomohla tím, že na sboru tridentském ustanovila, že m. platně uzavřeno býti může pouze před příslušným farářem a nejméně dvěma svědky, ovšem jen v těch farách, kde po vyhlášení řečeného článku již 30 dní bylo uplynulo nebo kde se článek tento jako článek sboru tridentského zachovává, kteréžto zvláštní obmezení z ohledu k protestantům bylo učiněno, kteří by jinak tomuto předpisu za podrobené byli považováni; kde se tak nestalo, platí předtridentské právo. Konečně sluší míti na mysli, že církevní právo nepřijalo zásady, že by zasnoubením vznikalo m., jak zejména snaží se dokazovati Sohm a zástupci theorie zásnubní, ani nepřijalo zásady, že m. po právu vzniká teprve prvním výkonem soulože, jak dokazovati chtěl Freisen (od kterého stanoviska v této všeobecnosti později sám odstoupil) a zastanci theorie kopulační, neboť platné i svátostní jest m. bez soulože, třeba tato pro právo v mnohém směru má význam veliký. Též u protestantů zvítězil názor, že platnost m. závisí na církevních oddavkách. Dle platného kat. církevního práva uzavírá se pak m. takto: m. předchází pravidelně zkouška snoubenců za účelem zjištění, zdali mají k m. morální způsobilost a dostatečné náboženské vědomosti, jakož i za příčinou tou, by zjistila se právní způsobilost jich k uzavření m.; výsledek zapisuje se pravidelně do zvláštní knihy, liber examinis sponsorum zvané. Za účelem zamezení m. neplatných a vyjevení překážek manželských jsou pravidelně troje ohlášky. Před uzavřením m. mají snoubenci jíti ke zpovědi a k přijímání. Projevení konsensu řídí se dle far, kde zmíněný předpis tridentský byl nebo kde nebyl vyhlášen. V prvním případě musí se díti prohlášení před skutečným farářem domicilu nebo quasidomicilu snoubenců nebo před jeho zástupcem. O postavení farářově srov. Assistence. Svědci musí současné s farářem při projevení konsensu býti přítomni; na nich žádají se pouze takové vlastnosti, aby mohli vydati svědectví o předsevzatém aktu. Projevení konsensu díti se může platně způsobem kterýmkoli, ač předepsány jsou rozličné obřady bez právní závaznosti. m. uzavřené má býti zapsáno do matriky oddaných. m. uzavřené proti tridentskému předpisu jest neplatné i nazváno jest též matrimonium clandestinum, m-m pokoutným. Téhož označení užívají ještě v theorii (tedy již ve 4. slova smyslu) pro m., která sice uzavřena byla ve formě tridentské, ale na základě biskupského povolení bez předchozích ohlášek, aniž pak zapsáni byli manželé pravými jmény do obyčejné matriky, naopak se vykoná zápis do zvláštních knih, vedených u konsistoře. Na tomto způsobu církevním nezávisle vyvinula se v přemnohých zemích zvláštní forma uzavírání m. před orgány státem ustanovenými, což souvisí s upravením m. se strany státu, jak o něm již byla řeč. V tom případě mluvíme o civilním neb občanském m. ve smysle formálném, neboť ve smysle materiálném lze mluviti o institutu civilního m., kdykoli stát vydal normy své na normách církevních nezávislé. Dle dosavadního vývoje znám jest trojí způsob formál. civilního m.: a) obligatorní, je-li forma státem předepsaná co do oboru státního jedině rozhodnou a na konfessi nezávislou; zavedena byla nejprve r. 1580 v Hollandsku a v západním Frísku pro dissidenty, což rozšířeno bylo r. 1656 na celé Nízozemí, r. 1653 v Anglii, Skotsku a Irsku, kde ovšem restaurací opětně odstraněna byla, ve Francii r. 1792 a 1807, v Hollandsku r. 1795 a 1809, v Belgii r. 1831, v Rumunsku r. 1864, v Italii r. 1865, ve Španělsku v l. 1870–1875, kde r. 1875 a na základě obč. z. z r. 1887 dovoleno m. toto jen nekatolíkům, kdežto katolíci uzavírají m. ve formě církevní u přítomnosti státního zřízence matričního; v Německu a ve Švýcarech zákonem z r. 1875, v Uhersku z r. 1894. V Rakousku jest obligatorní civilní m. předepsáno pro osoby, které k žádné státem uznané společnosti náboženské nepříslušejí: zákon z 9. dub. r. 1870 (č. 51 ř. z.). b) Fakultativní m. civilní, je-li stranám na vůli ponecháno, chtějí-li m. uzavříti ve formě církevní nebo civilní s týmiž následky pro obor státní; zavedeno bylo r. 1580 v Hollandsku a v záp. Frísku pro reformované, což r. 1656 rozšířeno na celé Nízozemí; r. 1787 ve Francii pro nekatolíky, r. 1836 v Anglii; pak platí v severních státech amerických. Náleží-li v Rakousku jedna strana ku konfessi uznané, kdežto druhá strana je bezkonfessijní, možny jsou církevní oddavky, neodmítne-li jich duchovní, jinak ovšem zbývá jen m. civilní. c) Podpůrné č. subsidiárné m. civilní, které dovoluje se osobám, jež státně uznaného m. před církevním zřízencem uzavříti nemohou, poněvadž jim vadí církevní překážka, státním právem neuznaná; tento způsob jest teprve tenkráte možným, odmítl-li duchovní správce ohlášky neb oddavky ve příslušném případě. Zavedeno na př. v Dánsku r. 1851, ve Švédsku r. 1862, v Norsku v l. 1845 a 1863, v Portugalsku r. 1868, v Rakousku shora citovaným zákonem z r. 1868, v Rusku r. 1874 pro dissidenty. Co se stanoviska církve katolické k civilnímu m. tkne, sluší rozeznávati, je-li v příslušných territoriích, kde civilní m. zavedeno, předepsána tridentská forma uzavírání m. nebo nic. V prvém případě jest civilní m. vůbec církevně neplatné; v druhém případě však je civilní m. platné, měly-li strany úmysl církevně platný sňatek uzavříti. Jen je-li civilní m. obligatorní, dovoluje církev věřícím, aby se civilně dali oddati, aby m. jejich občansky bylo platné; vždy však musí si m. své dáti církevně požehnati. V Rakousku platí dosud jako pravidelná, státem předepsaná forma uzavírání m. církevní oddavky pro příslušníky církví a náboženských společností státem uznaných, kdežto civilní forma platí jen výjimečně. K platnosti m. vyžadují se alespoň jedny ohlášky (pravidelně odbývají se tři) a slavnostní projevení konsensu manželského (§ 69 obč. z.) před duchovním správcem, příslušným dle domicilu každého jednotlivého snoubence, a před dvěma svědky (§ 75 obč. z.); duchovní správce vystupuje zde jako úřední osoba státem k tomu určená, pročež přítomnost jeho musí býti dobrovolná a vědomá. Běží-li o podpůrné civilní m., koná politický úřad 1. instance, v jehož okresu duchovní odepírající intervenci má úřední sídlo, ohlášky a oddavky, po případě jen jeden z těchto aktů, podle toho, který zamítnut byl od duchovního. Projevení konsensu manželského děje se před přednostou politického úřadu (v městech se zvláštním obecním statutem před starostou) nebo jeho náměstkem u přítomnosti dvou svědkův a zapisovatele přísežného. Manželé mohou později, bylo-li by jim to možné, ještě církevně dáti se oddati. Matriky o ohláškách a sňatcích takových vedou příslušní političtí úřadové; základem úřední zprávy musí odmítající duchovní i ve své matrice sňatek jako civilní zapsati. Běží-li o obligatorní civilní m., jest příslušným politický úřad 1. instance domicilu snoubenců. (Shora cit. zák. z r. 1868 a 1870).

Co se tkne právních účinků m., jsou si manželé co do tělesného obcování zavázáni věrností po stránce positivné i negativné; každé porušení této věrnosti jest církevním zločinem cizoložství (v. Adulterium). Obapolným usnesením mohou se manželé, ale jen z vyšších ohledů, vzdáti práva a povinnosti debiti conjugalis, t. j. manželské povinnosti soulože. Vzhledem k věrnosti manželské zaujímá rak. právo (§ 90 obč. z.) totéž stanovisko, jako právo církevní. Cizoložství lze však jen k návrhu uraženého manžela trestati §§ 502, 503 tr. z. Z m. plyne právo i povinnost manželského spolužití; muž jest hlavou rodiny, on určuje domicil, jemuž jest žena podrobena; ale práva ženu trestati muž nemá; pro trýznění mohou manželé soudu se dovolávati (§ 419 tr. z.). Muž jest hlavně povinen vydržovati domácnost vedle svého jmění a stavu; žena obdrží jméno mužovo a jest účastna výhod a povinností jeho stavu (§§ 91, 92 obč. z.); jméno podrží i po smrti manželově nebo po rozvedení svazku manželského; ženina příslušnost státní, právo domovské a osobní příslušnost soudní řídí se dle práv mužových. Co do poměru rodičů k dětem viz Dítě a Legitimace. Nakolik se tkne rozloučení m. co do svazku, náleží uspořádání k nejtěžším úkolům zákonodárným; neboť jest m. základem rodiny i lidské společnosti; ochrana m. poskytovaná jest ochranou pospolitosti lidské. Odtud nutno, aby m. bylo nerozlučitelným. Ale m. dotýká se též jednotlivce měrou tak neodolatelnou, že i individuum chráněno býti chce, hrozí-li mu z m. snad zkáza neodvratná; odtud zase pochopitelny snahy, umožniti rozloučení m., ovšem jen ve výjimečných případech. Učiniti však m. svazkem lehce rozlučitelným, znamená při pokleslých mravech institut m. zabiti. Že smrť jednoho manžela končí poměr manželský, je přirozený důvod; u mnohých národů méně civilisovaných bylo a jest zvykem, že musí při úmrtí manžela pozůstalý manžel, hlavně však vdova, smrtí sejíti, při čemž rozhoduje ohled animistický, že zemřelý manžel v onom světě žíti musí zrovna tak jako na zemi; podkládati tomuto zvyku ideu obětní smrti z lásky, neodpovídá příslušným názorům národním. Kde ohledy shora udané nerozhodují, a to platí hlavně o prvotních dobách a při národech stojících na nízkém stupni kultury, tam rozloučení m. bývá zcela jednoduché i možné bez vážných důvodů; pravidelně se rozloučení ztěžuje, jakmile náboženské ohledy spolu rozhodují. O rozloučení m. u Římanů viz Divortium. Církevní právo kat. teprve po mnohém kolísání ustanovilo se na tom, že platné m., v němž soulož byla vykonána (matrimonium ratum et consummatum), jen smrtí jednoho manžela rozloučeno býti může, kdežto při m. bez provedení soulože (matr. ratum, sed non consummatum) rozloučení se připouští složením slavného slibu řeholního se strany jednoho manžela, třeba bez souhlasu manžela druhého, pak dispensí papežskou. Na ochranu víry křesťanské (privilegium fidei christianae) uznáváno t. zv. privilegium Pauli nebo casus apostoli (1 Kor. 7, 12–15); když totiž ze dvou nekřesťanských manželů jeden stal se křesťanem, druhý však nechce proto v manželském svazku setrvati nebo snaží se manželu křesťanskému ve vykonávání křesťanství jakýmkoli způsobem překážeti nebo, dle novější praxe, když vůbec nechce se státi křesťanem, může křesťanský manžel nové m. s křesťanem uzavříti, byly-li zmíněné okolnosti nad pochybnost zjištěny (interpellatio conjugis infidelis); uzavřením nového m. zaniká m. první. Právo rakouské jest v ohledu rozloučení m. ovládáno názory jednotlivých konfessí; zákon z 9. dub. r. 1870, č. 51 ř. z. ustanovil, že rozlučitelnost m. osob, nenáležejících k žádné uznané náboženské společnosti, posuzovati sluší dle zásad platných pro akatolíky. O katolících vytkl § 111 obč. z., že rozloučení m. nastati může jen smrtí jednoho manžela a že nerozlučitelným jest svazek, byl-li třeba jen jeden manžel v době uzavření sňatku katolíkem. Jest tudíž rak. právo přísnější než samo právo církevní. U akatolíků rozhoduje § 115 obč. z., že rozloučení m. nastati může pouze z důvodů výslovně uvedených, které tvoří: cizoložství nebo spáchaný zločin, trestaný nejméně 5letým žalářem; zlomyslné opuštění manžela a nedostavení se přes ediktální soudní citaci na rok ustanovenou, není-li pobyt známý; nebezpečné úklady o život nebo zdraví; opětované kruté nakládání; nepřekonatelná nechuť manželů vůči sobě, žádají-li pro ni oba manželé za rozloučení; v tomto případě lze rozloučení povoliti teprve po provedeném rozvodu od stolu a lože, třeba na několikerou různou dobu stanoveném. Pro židy uznává se rozloučení dobrovolné, při němž muž u svého okresního soudu odevzdá ženě list zapuzení, když se byli oba dříve u svého rabbína podrobili pokusům o smíření (§§ 133 a 134 obč. zák., § 114 jurisdikční normy). Dopustila-li se žena cizoložství, může muž jí i oproti její vůli dáti sám list zapuzení, o čemž se ovšem musí na základě podané žaloby rozhodnouti u sborového soudu 1. instance posledního jejich společného bydliště pravidelným řízením soudním (§ 135). Přestoupili-li manželé během m. z jednoho vyznání ke druhému, sluší vždy pro posouzení rozlučitelnosti m. míti na mysli, jakého vyznání byli manželé v čas sňatku a jakého jsou v době, ve které běží o rozloučení; jakého vyznání byli v době mezitímní, nerozhoduje. Rozloučení manželé mohou nové m. uzavříti, třeba opětně i spolu; však rozloučenému akatolíku je možno uzavříti nové m. za živobytí druhého rozloučeného manžela jen s akatolíkem, poněvadž katolíkům vadí překážka katolicismu, stanovená výjimkou dvor. dekr. ze dne 26. srpna r. 1814 (č. 1099 sb. z. s.). Moderní zákonodárství státní uznávají pravidelně možnost rozloučení z důvodů zákonem stanovených, které se celkem, ovšem s přemnohými odchylkami v jednotlivostech, shodují s důvody dostatečnými pro rozloučení m. nekatolíků v Rakousku. Různosti v upravení rozloučení m. v rozličných zemích využitkovati chtěli mnohdy ti manželé, jejichž m. dle domácího práva nebylo rozlučitelné. Tak se zejm. stávalo, že katoličtí manželé od stolu a lože v Rakousku rozvedení odebírali se buď oba nebo jeden z nich do Uherska, zejména do Sedmihradska, přestoupili k církvi reformované nebo k unitářské, složili rakouské státní občanství, přijali občanství uherské, pobyli v nějaké obci zmíněného vyznání 6 neděl k vůli nabytí domicilu a žádali pak, aby jejich první m. bylo co do svazku rozloučeno, k čemuž příslušné duchovní soudy sedmihradské ode dávna byly oprávněny. Po stvrzení rozsudku takového vrchním soudem kološským uzavřeli pak nové m., jemuž říkávalo se m. sedmihradské. Co do posouzení platnosti těchto m. v Rakousku jest v theorii i v praxi spor. Novým uher. zákonem manželským z r. 1894 m. sedmihradská v naznačeném smyslu nejsou již možna, any po zavedení obligatorního civilního m. jediné státní soudy uherské mohou rozhodovati o m-ch pro obor státní a § 115 tohoto zákona dává uherským soudům jen tenkráte právo rozlučovati m. v cizině cizincem uzavřené, přijal-li později stát. občanství uherské a byly-li nastaly před jeho nabytím okolnosti, které dle onoho práva cizozemského byly důvodem pro rozloučení nebo rozvedení m. a které dle nového práva uherského jsou důvodem pro rozloučení m. co do svazku.

Od rozloučení m. (divortium) rozeznávati sluší rozvedení (separatio). Při rozloučení zruší se pravoplatné dřívější m., netrvá tudíž dále, kdežto při rozvodu svazek manželský na dále trvá, jen že manželé prosti jsou práv a povinností z manželského spolužití plynoucích, ale ne práv a povinností plynoucích z m. I zásadná nerozlučitelnost m. toho nevyžaduje, by manželé za každou cenu spolu žili; mohou nastati případy, kde by nucené spolužití bylo nesnesitelným břemenem, ano snižováním svazku manželského. Aby však společný život manželský byl přerušen, potřeba jest důvodu právem uznaného. Rozvedení dle církevního práva kat. může nastati dle zvyku ustáleného u církevních soudů manželských od 2. pol. středověku trvale (separatio perpetua quoad thorum et mensam, od lože a stolu) a pak na určitý nebo neurčitý čas (separatio temporaria). Trvalý rozvod dovoluje se soudem v případě cizoložství jednoho manžela, někdy v případě nepřirozeného ukojení pudu pohlavního anebo zlomyslného opuštění manžela. Rozvod dočasný dovoluje se manželským soudem z důvodů sice jednotlivě neuvedených, avšak z takových, které manžely ohrožují ve statcích ochrany hodných. Každému řízení o rozvedení manželů má předcházeti pokus o smíření před farářem. Dokáže-li pak rozvedený manžel rozvod zavinivší, že splnil podmínky, které mu byly uloženy za příčinou obnovení spolužití, rozkáže soud druhému manželu, by se opětně vrátil v manželský život. Přerušení manželského spolužití lze dosáhnouti také tím, že manželé, shodnuvše se na tom, vstoupí za účelem dosažení větší dokonalosti do nějakého řádu; výjimečně povoluje se jednomu z manželů vstoupiti do řádu a druhému zůstati ve světském životě, netřeba-li se na př. pro stáří obávati, že by s jinými osobami tělesně obcoval, a vykoná-li prostý slib čistoty. Též možno jest v případě nemožnosti vstoupení do řádu, že manželé zůstanou mimo klášter, ale že muž přijme svěcení kněžské, kdežto žena stane se tertiarií. Rakouské právo bez ohledu ke konfessi zná možnost dobrovolného a nedobrovolného rozvodu cestou soudní, což ovšem má největší praktický význam pro katolíky, jejichž m. jest nerozlučitelné. Při dobrovolném a souhlasném rozvodu povolí okresní soud manžela rozvedení, když před tím manželé podrobili se trojímu pokusu o smíření, a to dle volby své buď u příslušného duchovního správce, buď u jmenovaného soudu v přestávkách osmidenních, a když se byli sjednotili o majetku a o výživě manželčině a dětí; pokus o smíření před soudem jest jedině možný při osobách nepříslušných k žádné náboženské společnosti zákonem uznané (§§ 103 a 104 obč. z., zákon ze dne 31. pros. r. 1868 [č. 3 ř. zák. pro rok 1869] a zákon ze dne 9. dub. r. 1870 [č. 51 ř. z.]). O nedobrovolném rozvedení rozhoduje na základě podané žaloby jedné strany sborový soud 1. instance posledního společ. bydliště manželů z vážných důvodů soudem posouzených, jakéž jen příkladem uvádí § 109 obč. z. I nedobrovolnému rozvodu musí předcházeti shora zmíněný trojí pokus o smíření. Chtějí-li manželé později spolu zase žíti, jest jim to dovoleno, ovšem musí o tom příslušný soud zpraviti (§ 110 obč. zák. a § 114 jurisdikční normy). Srovnati sluší vůbec §§ 2–6 nař. min. práv ze dne 9. pros. r. 1897 [č. 283 ř. z.]).

O neplatnosti m. konečně mluvíme tenkráte, bylo-li uzavřeno v době, kdy snoubencům vadila překážka vylučující; při tom nerozhoduje, věděli-li snoubenci o překážce čili nic; ale bylo-li m. uzavřeno v důvěře (bona fide) obou manželův nebo jednoho z nich, že jim není žádná překážka závadou, a bylo-li m. uzavřeno ve formě tridentské neb alespoň po ohláškách tam, kde tato forma není závaznou, mluví se o matrimonium putativum; děti z takového spojení pocházející pokládány jsou za manželské. Podobné ustanovení má § 160 obč. z. Neplatnost m. prohlásiti může pouze soud, a nikdy nesmějí strany o své újmě bez soudního rozsudku na vždy se rozejíti, nebo dokonce před rozsudkem jiné m. uzavírati. Dle církevního práva rozhodují o neplatnosti m. pravidelné instance soudní, tedy soud biskupský, metropolitní a papežský. Běžná theorie různí zde dle toho, jde-li o překážku soukromoprávní nebo veřejnoprávní, jak shora již bylo podotknuto. Hájí-li se proti dosavadní theorii názor, že různění toto není kanonické, pak sluší co do zahájení processu o neplatnost m. vytknouti za zásadu, že církevní soud vystoupiti smí vždy, kdy toho nutnost vyžaduje, by svátostná povaha m. nebyla snižována (§ 132 rak. instrukce pro manželské soudy z r. 1856). V případech překážek běžnou theorií nazvaných soukromoprávních byla dle druhého názoru legitimace obmezena na manžely nebo jednoho z nich proto, že při nich běží o okolnosti, které povahou svou vymykají se lehce seznání osob třetích a že v těchto případech zásadně možná je revalidace m., závisící na manželech samých. Kde taková revalidace m. možná není, tam též legitimace k podání žaloby je rozšířena na všechny, kdož způsobilost mají státi k soudu, ovšem s vyloučením těch, kdož by byli vedeni nekalými pohnutkami. Při každém processu o neplatnost m. má býti v první řadě hleděno k tomu, by překážka byla odstraněna a m. platně vzniklo. Za účelem obhajování platnosti m. byl Benediktem XIV. zaveden institut defensorů matrimonii (v. t.). Byl-li rozsudek o neplatnosti m. vydán na základech mylných, nepozbylo tím m. omylem za neplatné prohlášené své platnosti a musí manželé k dřívějšímu m. se vrátiti.

Dle rak. práva rozhodují o platnosti m. řádní sboroví soudové: v 1. instanci soud posledního společného bydliště manželův zdánlivých (§ 76 jurisdikční normy); i rak. právo zná institut obhájců svazku manželského. Rozdíl překážek na veřejné a soukromé jest zde dle zákona opodstatněn a řídí se dle něho též legitimace žalobců, po případě odůvodněno officiální řízení soudní. Veřejnými překážkami dle rak. práva jsou: únos, stávající svazek manželský, vyšší svěcení, řeholní sliby, různé náboženství, příbuzenství a švakrovství, cizoložství, zavraždění manžela, spoluvina na příčině rozloučení m., nedostatek slavného prohlášení konsensu manželského a překážka katolicismu (§ 94 obč. zák. a dvor. dekr. ze dne 26. srp. 1814 č. 1099 sb. z. s.). Ostatní překážky jsou soukromé. Překážky ony působí neplatnost bezvýminečnou, překážky tyto výminečnou, t. j., že v tomto případě uskutečňování neplatnosti se strany oprávněných k tomu osob jest teprve hmotnou podmínkou neplatnosti m., o které dříve mluviti nelze. Podrobnosti ustanoveny jsou v §§ 94–96 obč. z., v cit. dvor. dekr. z r. 1819 a v min. nař. ze dne 9. pros. r. 1897 (č. 283 ř. z. §§ 8–19).

Literatura práva manželského, pokud pochází od Čechů z l. 1848–98, vypsána jest v Památníku, vydaném r. 1898 Českou akademií, v oddělení pro vědy právní a státní, str. 43 a násl. Literaturu jinou udává téměř až do r. 1879 Schulte v 3. části 3. sv. své Geschichte der Quellen u. Literatur des canonischen Rechts (1880) na str. 365–369; novější literaturu udává vedle starší podrobně Scherer v 2. sv. svého Handbuch des Kirchenrechtes (1898) na str. 84 a následujících. Hnr.