Ottův slovník naučný/Dítě
| Ottův slovník naučný | ||
| Dita | Dítě | Dítě (Emanuel) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dítě |
| Autor: | Bohdan Neureutter, Karel Chudoba, Josef Šauer z Augenburku, Jiří Tilšer, Josef Reinsberg |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 620–628. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Dítě |
|
Dítě (fysiol.). Prvním vdechem vstupuje d. do života jako nový jedinec, který však není tolik samostatný, aby bez pomoci cizí živ býti mohl. Již dříve jevil se v těle d-te život, ale všechno ústrojí nebylo v činnosti, teprve zamezením přítoku krve okysličené, přiváděné cevami ve šňůře pupeční, rozvíjí se t. zv. malý oběh krevní a prvním vdechem vstupují v činnost plíce s celým ústrojím dýchacím a později také ústrojí zažívací. Prvním orgánem, který pracovati počal, jest srdce. Jest činno již dávno před narozením, a čím více se blíží tato doba, tím více se zavírají cesty, kudy krev – odchylně od oběhu krevního po narození – kolovala. Srdce novorozence tepe téměř dvakráte tak rychle jak u dospělých, 140–120 za minutu; se vzrůstem klesá počet tepů, tak že v 8. roce čítá se průměrně asi 90 tepů. Plíce pracují zároveň s ostatními částmi ústrojí dýchacího právě tak jako u dospělých, dýchání děje se více svaly břišními; s počátku jest vdechů za minutu až 46, později 24–21. Brzlík, žláza to, která za nejhořejším oddílem kosti hrudní leží, ztrácí se do 2. roku; úkol její není dosud přesně znám.
Zažívacímu ústrojí přísluší neméně veliká důležitost: má d. s dostatek živiti, aby růsti mohlo, a možno směle říci, že veškera činnost jest v první době omezena na ústrojí zažívací a vzrůst těla. Jedině přirozenou potravou jest mateřské mléko, a to až do doby, kdy narostly zoubky (viz Dentice). V ústech má býti potrava rozmělněna a smíšena s odměšky žlaz, hlavně slinných. Rozmělnění pro jakost potravy (mléko) není třeba, a není vůbec možno, poněvadž není zubů; odměšky žlaz slinných tvoří se v nepatrném množství až do 3. měsíce, proto přeměna uhlohydrátů, najmě škrobu (z pečiva a moučných jídel) v cukr není možna, i vede požívání potravin toho druhu ku porušení trávení, katarrhům žaludečním a střevním. Žlázy slinné pracují více zároveň s řezáním se zubů, a teprve od 3. roku nastává řádné odměšování slin. V žaludku setkává se potrava s volnou kyselinou solnou (po trávení ve množství 0.13%), pepsinem a fermentem mléko srážejícím; účinek těchto látek je týž jako u dospělých. Po půl hodině je velká čásť mléka strávena, po 1 hodině někdy již všecko, obyčejně za 1½ hod., jistě za 2 hodiny. Ostatní postup potravy a trávení je týž jak u dospělých. První dny vyměšuje děcko smolku, t. j. vše, co se před narozením v rouře zažívací shromáždilo. Je to kašovitá, tmavozelená, z mazu kožního, barviva žlučového a z buněk roury zažívací složená hmota. Čtvrtý den, často dříve, dostavuje se stolice čistě žlutá, rovněž kašovitá, 2–5krát denně, později jen 2, až 1 denně.
Kůže novorozence pokryta jest bělavou, mazlavou vrstvou, pod níž pokožka jest silně zardělá. Je to maz, vyrobený žlázkami kožními před narozením. Podobný maz tvoří se i později na hlavě, a tvoří tam stroupky mezi vlasy. Žlázy potní pracují teprve po několika nedělích. Chloupky, někdy dosti dlouhé, jimiž kůže je poseta, ztrácejí se během prvních týdnů, a také vlasy, černé, silné, s nimiž d. na svět přišlo, vypadávají později a mění se ve světlejší. Zbytek šňůry pupeční schne a zčerná, a mezi 4–7 dnem odloučí se zcela, zbude pak jen pahýl s jizvou, a ten se ještě časem vtáhne. Ledviny pracují týmž způsobem jako u dospělých. V prvních dnech jest moč přesycena kyselinou močovou, a tato se usazuje uprostřed ledvin v podobě klínovitých skvrn žlutočervených, které se po 14 dnech vzácně naleznou (t. zv. záhať kysel. moč.).
Nervstvo centrální (mozek a mícha) a ústrojí smyslové vyvíjí se znenáhla, zvláště duševní činnost. Mozek novorozencův vykazuje nižší závitky a mělčí brázdy, nežli mozek starších dítek, a také šedá hmota mozku není tak přesně vyznačena jako u dospělých. Do 2 let roste mozek nepoměrně více nežli později, a v té době rozdíly prve uvedené se vyrovnají. Činnost v prvních měsících omezuje se na zprostředkování zvratů (reflexů), neboť pohyby děcka jsou nemotorné, neúčelné a bez vůle. Teprve později stávají se pohyby samovolnými a to nejprve pohyby ruček, pak hlavy a konečně nožek. Chůze je možna obyčejně v prvé polovině 2. roku.
Ze smyslů nejdříve jest vyvinuta chuť: dítko brzy rozeznává sladké od hořkého a slaného. Zrak není hned s počátku vyvinut. Dítko upírá očka do prázdna, nedovede určitý předmět fixovati, oko je bez výrazu, a pohyby jeho bezúčelné. Barev dítko nerozeznává, teprve časem poznává jednotlivé, nejdříve červenou a žlutou, ostatní sotva před 2. rokem. Vzrůstem mění se také oko a nejvíce barva (duhovky), která mnohdy z krásné tmavé modři mění se ve hněď. Slz s počátku rovněž není, teprve po čase počínají slzní žlázy svoji práci. Sluch vyvíjí se rovněž znenáhla. Teprve koncem 1. týdnu zavírá d. rychle víčka po náhlém hlomozu. Hlasy a zvuky rozeznává v prvých měsících, zvuky piana ve ¾ roku, a dříve je schopno naučiti se prozpěvování, nežli mluvě. Řeč dostavuje se teprve v 1½ roce, ale již od ½ léta vydává některé d. zvuky, které okolí pokládá radostně za určitá slova. První měsíce, obzvláště prvních několik neděl, spí d. neustále a čím zdravější d., tím hlubší a delší je spánek. V 5. a 6. měsíci nespí dítě již tolik, ale po nasycení vždy. Spaní za doby denní potřebuje dítko as do 4–5. roku, odtud počínajíc vydrží již bdíti.
Teplota těla jest u dětí vždy vyšší, než u dospělých. Vzrůst jednotlivých částí těla není týž: u jednoho děcka roste více ta, u jiného jiná čásť. V celku roste více hlava a břich, hrudník a končetiny zůstávají po zadu. Délka těla novorozeného hocha měří 50, děvčete 48 cm. V prvém a druhém měsíci roste vždy o 4, v následujících třech o 2 cm, v pěti dalších o 1, v 11. a 12. měsíci o 1,5 cm. V následujících létech klesá přírůstek stále, tak že za rok 14. obnáší toliko 4 cm a hoch ve stáří tom měří 146–152 cm, děvče 145,5–151,5 cm. Váha novorozence obnáší průměrně 3000 g. První 4 dny ubývá na váze (někdy o 220 g), pak váha vzrůstá, tak že koncem 1. týdne se rovná váze původní. Největší přírůstek jest v 1. měsíci (až 25 g denně); ve stáří 1. roku 6 g denně. Koncem 1. roku váží hoch 9 až 10 kg, děvče 8–9 kg. Koncem 14. roku váží hoch 37–38, děvče 36–37 kg.
Kdežto končetiny dolní i horní rostou ve všech směrech, hlava v tom činí odchylku. Tato není totiž veskrze zkostnatělá, a shledáváme v ní místa měkká, t. zv. lupénky (fontanelly). Jednotlivé kosti lební jsou původně blanité a soli vápenné, které dodávají kosti pevnosti, ukládají se od jistého bodu paprskovitě k okrajům jejím. V době, kdy střed kosti je vápennými solmi nasycen (zkostnatěn), zůstávají okraje, zejména rohy ještě blanity, a ty tvoří s rohy okolních kostí uvedené lupénky. Největší z nich, »lupének veliký« zvaný, tvořen je stykem čelní kosti s oběma temenními. Lupénky ty usnadňují vzrůst mozku, neboť týž má pak s dostatek místa, a regulují vnitrolební tlak. Jednotlivé výkony tělesné, kde není potřeby delšího cviku, konají se s větší čilostí a svěžestí, jelikož útroby i tkaně jsou šťavnatější než u dospělých. Nr.
Výživa d-te, zvláště kojence jest zajisté velmi důležita, chceme-li zameziti ohromnou úmrtnost dětskou a způsobiti, aby nejmladší dorost byl zdárný. První úlohou řádné výživy jest ustanoviti, mnoho-li a co má se kojenci dávati. Tu třeba míti na zřeteli, že v kojenci jest malá tvořivost cukru a že žaludeční šťáva méně jest kyselá než u vzrostlého. Musíme dbáti toho, že ústroj zažívací jest velmi citlivý, že nervstvo prudce reaguje i při dosti malém porušení, tak že největší opatrnosti třeba při výběru potravy. Tvorba zubů podmiňuje hustotu potravy, při čemž třeba pamatovati, že prvé mléčné zuby vyrůstají obyčejně v 7.–9. měsíci, že však mléčný chrup teprve v 3. roce života se doplňuje. Potravou nejpřiměřenější jest mléko mateřské. Aby snadno každý mohl si utvořiti pojem o působení výživy, podáváme zde tabulku úmrtnosti dle způsobu výživy d-te:
| V Berlíně dle posledního sčí- tání lidu |
zemřelo z 1000 dětí žijících živených |
Vů- bec | |||
|---|---|---|---|---|---|
| mlé- kem matky |
mlé- kem kojné |
mlék. zvíře- cím |
mlék. zví- řecím a ná- hražkami | ||
| V 1. měsíci života | 20.3 | 32.9 | 108.1 | 431.0 | 65.5 |
| » 2. » » | 8.0 | 17.2 | 67.1 | 329.0 | 30.4 |
| » 3. » » | 6.3 | 5.3 | 61.8 | 326.2 | 29.0 |
| » 4. » » | 5.8 | 4.5 | 53.7 | 139.6 | 27.5 |
| » 5. » » | 4.9 | 5.3 | 49.2 | 178.6 | 24.8 |
| » 6. » » | 4.3 | 3.9 | 44.1 | 152.9 | 22.5 |
| » 7. » » | 4.3 | 5.8 | 44.4 | 167.1 | 22.8 |
| » 8. » » | 4.4 | 1.0 | 33.6 | 65.8 | 18.3 |
| » 9. » » | 4.9 | 3.3 | 29.1 | 96.8 | 17.5 |
| » 10. » » | 4.6 | 5.2 | 26.0 | 69.8 | 16.9 |
| » 11. » » | 6.0 | 3.6 | 22.4 | 45.0 | 15.7 |
| v 1.–11. m. živ. | 7.6 | 7.4 | 45.8 | 128.7 | 27.3 |
D. budiž brzo po narození přiloženo k prsu, prvního dne 2- neb 3kráte, později 6- až 8kráte po 2 až 3,5 hodině i v noci. Po 3 nebo 4 nedělích nechť zvyká si píti za dne po 2 až 2,5 hod., v noci pouze jednou, možno-li. Množství mléka najednou požitého stoupá z 10 g na 100 g a i více. Doba pití trvá obyčejně 20 minut. Žádá-li d. častěji, pak se buď řádně nenapilo, nebo mléko není dosti výživné, anebo d. není zdravé. Odstaveno budiž d. v 9. až 11. měsíci, kdy mléko mateřské nedává již dosti potravy, což vidíme z toho, že d-te, jehož týden od týdne přibývati musí na váze, nepřibývá. Odstavení prováděno budiž zvolna ve 12–14 dnech, tak že vždy po 2 dnech o jednou méně k prsu se přiloží a za to jinou potravu přiměřenou dostane. Nedobře bývá odstavovati d. v horkých měsících červenci a srpnu. Potrava náhradná budiž tekutá: mléko kravské se slizem z krup (2 : 1), polévka z mléka, hovězí polévka se žloutkem. Je-li d. rok staré, může jísti mléko s rozmělněným sucharem, kaši rýžovou, z ovesné krupice, maso z lehké pečeně a podobné věci.
Jak z tabulky hořejší lze viděti, není ve výživě matkou a kojnou velkého rozdílu – jen v první době, snad následkem slabosti z delšího čekání, bývají děti hůře v tom, kdežto později, poněvadž se na kojnou velmi hledí, bývá výživa kojnými lepší, což zvláště platí o dobách letních, kdy matka sama méně dbá, aby něco škodlivého snad nesnědla.
Kde není mléka mateřského a kde kojná nenastupuje, musíme živiti uměle. Náhrada musí býti přiměřena, tekutá, podávati se v týchž dobách, míti teplotu 38°C a nesmí obsahovati přísady nezáživné, škrob a j. Nejlepší náhradou jest mléko zvířecí, a to v prvé řadě mléko kobylí a osličí, jež složením nejvíce s mlékem mateřským se shodují. U nás pak jest to mléko kravské, jež jsouc laciné všude snadno se zaopatřiti dá. Mléko má býti od krav zdravých, dobře krmených, ne příliš starých, dobře čištěných a ve zdravých stájích chovaných, má býti uschováno v místech dobře větraných, zdravých, bez přísad lučebních, a aby déle vydrželo, budiž sterilisováno, t. j. horkem všech zárodků klíčivých zbaveno. (V Praze Freyovo mléko vysočanské a mléko radlické.) Aby mléko kravské stalo se s mlékem mateřským co nejshodnějším, budiž zřeďováno buď vodou, slizem, slabými nálevy čaje, poněvadž v mléce tom jest mnoho bílkoviny a soli. Aby však neubylo tím látek živných, zvláště tuku. budiž šetřeno poměru, jejž Uffelmann udal:
| 1. a 2. den | 1 díl mléka a 3 díly vody, |
| od 3.–30. dne | 1 díl mléka a 2 díly vody, |
| od 30.–60. dne | 1 díl mléka a 1 díl vody, |
| od 60.–180. dne | 1 díl mléka a ¾ dílu vody, |
| od 180.–280. dne | 1 díl mléka a ½ dílu vody, |
| od 280. dne života | mléko čisté. |
Za to nutno však přidati cukru na 1 l mléka kravského dobrého 3 lžičky kávové, protože mléko mateřské obsahuje 5%, kdežto mléko kravské má pouze 3.7% cukru.
Množství mléka kravského k výživě nutné budiž aspoň o ⅓ větší než množství mléka mateřského, poněvadž při výživě umělé více mléka se rozplýtvá.
Jaké množství asi mléka mateřského d. spotřebuje, viděti jest z tabulky Haehnerovy a to od 1. do 34. téhodne spolu s udáním přírůstku týdenního na váze, při čemž vypočítáváním percentuálního poměru mezi vahou tělesnou a množstvím mléka Haehner snažil se opraviti vady povstalé individuálními rozdíly pohlaví, vyspělosti a hlavně váhy tělesné.
Ku kontrole přidána jsou čísla Ahlfeldtova a Bouchaudova:
| Váha (koncem) v g |
Týden | Denní množství mléka |
Haehner | Ahlfeldt | Bou- chaud |
|---|---|---|---|---|---|
| procento váhy tělesné | |||||
| 3039 | 1. | 291 | 9.5 | – | – |
| 3251 | 2. | 497 | 15.3 | – | – |
| 3394 | 3. | 550 | 16.5 | – | – |
| 3670 | 4. | 594 | 16.0 | 15.9 | – |
| 3961 | 5. | 663 | 16.7 | 16.7 | – |
| 4261 | 6. | 740 | 17.6 | 19.5 | – |
| 4581 | 7. | 808 | 17.6 | 19.5 | 12.0 |
| 4793 | 8. | 834 | 17.4 | 19.2 | – |
| 4968 | 9. | 765 | 15.4 | 17.6 | 13.0 |
| 5133 | 10. | 818 | 15.9 | 17.1 | 11.0 |
| 5243 | 11. | 742 | 14.1 | 16.8 | – |
| 5390 | 12. | 805 | 14.9 | 16.3 | 12.0 |
| 5510 | 13. | 817 | 14.9 | 18.1 | – |
| 5660 | 14. | 850 | 15.0 | 17.3 | – |
| 5790 | 15. | 835 | 14.4 | 16.8 | – |
| 5850 | 16. | 763 | 13.0 | 15.6 | – |
| 6020 | 17. | 795 | 13.2 | 15.8 | – |
| 6210 | 18. | 883 | 14.2 | 16.0 | 11.5 |
| 6360 | 19. | 888 | 14.0 | 14.7 | – |
| 6370 | 20. | 847 | 13.3 | 14.3 | 12.4 |
| 6640 | 21. | 870 | 13.1 | 15.4 | – |
| 6670 | 22. | 870 | 13.0 | 14.1 | – |
| 6690 | 23. | 870 | 13.0 | 13.6 | – |
| 6740 | 24. | 807 | 12.0 | 13.9 | – |
| 6960 | 25. | 969 | 13.7 | 13.1 | 12.0 |
| 6980 | 26. | 994 | 14.2 | 13.3 | – |
| 7000 | 27. | 1081 | 15.4 | 13.4 | – |
| 7300 | 28. | 1220 | 16.7 | 14.3 | – |
| 7465 | 29. | 1229 | 16.4 | 15.4 | 12.0 |
| 7650 | 30. | 1195 | 15.6 | 15.3 | – |
| 7800 | 31. | 1097 | 14.1 | – | – |
| 7830 | 32. | 1009 | 13.2 | – | – |
| 7920 | 33. | 1104 | 13.9 | – | – |
| 8040 | 34. | 1100 | 13.6 | – | – |
Dle tabulky té možno pak příbližně, násobíme-li váhu tělesnou procentem dotyčného téhodne a dělíme-li 100, ustanoviti denní množství potřebného mléka zvířecího, jež nejlépe se podává z lahvičky na mléko se sesáčkem z patentní pryže (bez rourky), již ovšem třeba náležitě čistiti. – Také mléko kozí může se dětem podávati. Nemáme-li dobrého čerstvého mléka, možno užiti mléka bez přísady cukru zhuštěného a přehřátím konservovaného.
Onemocní-li kojenec, což při výživě umělé stává se často, musíme mléko vynechati a nahraditi je vodou bílkovou, polévkou masitou se žloudkem a polévkami moučnými. – Zvláště jsou to odvary dětských mouček, jež ovšem nemají se podávati na dlouho, poněvadž mají mnoho uhlohydrátů v poměru k bílkovinám a málo tuku; mimo to obsahují škrob, který, není-li zažit, způsobuje kyselé kvašení v dětském střevě a přivodí nebezpečné choroby, pročež nehodí se zvláště v prvních měsících života, za to ovšem možno jich s prospěchem použiti v druhé polovině prvého roku života. Věc platí o moučce Nestléově a j., o dětských sucharech Opelových z Lipska, Geriskeových z Postupimě, našich Popelových a j.
Děti ve druhém roce stáří nechť požívají zase hlavně mléka, masa měkkého, jemně rozkrájeného, vajec na měkko, mléčné kaše, polévky moučné, poněvadž škrob se již stráví a tím zužitkuje, kaše bramborové, kakaa, housek, sucharů a pod. Za to nemají jísti věcí cellulosou bohatých, zeleniny, pokrmů sladkých a kyselých, ani píti kávy, čaje, piva a vína, jichž ovšem možno užiti jako léku v příčině choroby. V následujících 4 létech podávejme ponenáhlu potravu pevnější: chléb, pečeně, zralé ovoce, měkký sýr, maso rybí a máslo. Anglický způsob dávati dětem jísti jen třikráte denně, ráno o 8., odpůldne o 2., večer o 6. nebo 7. hodině, zaslouží povšimnutí, poněvadž, jak souhlasně všickni dosvědčují, děti anglické jsou průměrně velmi silné a zdravé, k čemuž přispívá nejvíce pravidelná prostá potrava a veliká čistota.
Od sedmého až do čtrnáctého roku požívej d. stravy skoro téže jako dospělý člověk, při čemž hlavně dbáti jest, aby v době rozvoje pohlavního dostalo se d-ti hojně bílkovin, poněvadž spotřeba jich ku tvorbě svalstva jest veliká. Proto budiž podáváno více stravy masité; je-li potrava spíše rostlinná, nechť se děti hodně pohybují ve vzduchu. Káva s mlékem a lehké pivo budiž dovoleno: za to však silnějších pokrmů, zvláště hojně kořeněných se vystříhejme, poněvadž nervstvo bez toho rozvojem pohlavním jest zdrážděno. Potravu nechť dostává d. pravidelně, ať dobře kouše a jí pomalu a klidně beze vší hltavosti. Po roce čtrnáctém již může jísti všecko jako dospělý, jen lihovin ať se varuje. Ch.
Úmrtnost d-te. Výraz »úmrtnost malých dítek« bývá obyčejně skoro totožný s úmrtností kojenců, t. j. dětí v 1. roce stáří. Číslo úmrtnosti té jest důležito jakožto dobré měřítko poměrů zdravotních. Avšak nenabýváme ho tak jako čísla úmrtnosti celkové, totiž z poměru zemřelých kojenců ke 100 nebo 1000 živých dítek v 1. roce stáří, nýbrž vždy z poměru kojenců v určité době zemřelých k dítkám v téže době živě narozeným, tak že tedy na př. číslo 20 jakožto výraz úmrtnosti dětské v Čechách značí, že během roku vždy na 100 dětí živě narozených zemřelo 20 dítek ve stáří do 1. roku. Mathematicky věc není správna, ale hodí se ku přirovnání.
Jakým způsobem číslo úmrtnosti kolísá, lze si představiti z přirovnání jeho v některých státech a královstvích evropských a velkých městech:
Na 100 dětí živě narozených zemřelo v prvém roce věku ve:
| Virtembersku | (1871–81) | 31.25 |
| Bavorsku | (1866–83) | 30.84 |
| Sasku | (1880–83) | 28.37 |
| Rusku (evrop.) | (1867–78) | 26.68 |
| Badensku | (1866–83) | 26.17 |
| Rakousku | (1866–83) | 25.53 |
| Prusku | (1866–82) | 21.23 |
| Italii | (1872–83) | 20.97 |
| Nízozemí | (1878–81) | 19.32 |
| Švýcarsku | (1876–85) | 17.40 |
| Francii | (1880–82) | 17.01 |
| Anglii | (1866–82) | 14.92 |
| Belgii | (1867–83) | 14.82 |
| Dánsku | (1870–82) | 13.75 |
| Švédsku | (1866–82) | 13.19 |
| Norvéžsku | (1866–82) | 10.49 |
Na 100 dětí živě narozených zemřelo v 1. roce věku:
| 1886 | 1887 | 1888 | 1889 | |
| Mnichově | 33.2 | 32.4 | 32.6 | 31.7 |
| Berlíně | 30.0 | 24.6 | 23.2 | 28.5 |
| Hamburku | 31.0 | 29.6 | 23.9 | 25.0 |
| Drážďanech | 26.5 | 21.3 | 20.3 | 23.2 |
| Štutgartě | 23.2 | 18.8 | 20.7 | 22.8 |
| Stockholmě | 21.8 | 17.9 | 15.7 | 17.1 |
| Praze a spoj. obcích | 21.5 | 20.1 | 20.6 | 17.8 |
| Vídni | 20.4 | 19.6 | 19.0 | 19.0 |
| Brusselu | 20.7 | 18.0 | – | 18.7 |
| Frankfurtě n. M. | 19.7 | 17.4 | 16.8 | 17.3 |
| Bremách | 19.4 | 16.9 | 15.9 | 15.7 |
| Paříži | 16.5 | 14.5 | 15.3 | 14.1 |
| Londýně | 15.9 | 15.8 | 14.6 | 14.1 |
Patráme-li pak po zevních příčinách úmrtnosti té, zdá se, že jednou z nejdůležitějších jest hojnost porodů: čím kde více během roku živých dětí se narodí, tím z pravidla bývá větší číslo úmrtnosti dítek v stáří do 1. roku. Tak na př. ve Virtembersku, kde nejvíce kojenců zmírá, rodí se konečně na 1000 obyv. 42.6, v Norvéžsku, kde zmírá jich nejméně, pouze 30.8 živých dětí, jako by již v kolébce začínal boj o jsoucnost. Avšak jsou zde mnohé výjimky, tak že úsudek ten naprosto platným prohlásiti nemůžeme, poněvadž jsou zase země a města, kde, ač mnoho živých dítek se rodí, přece málo kojenců umírá.
Důležitějším činitelem úmrtnosti jest blahobyt a bída rodičů, jejich společenské postavení a způsob života. Dále rozhoduje také počet dítek nemanželských; čím více těchto se rodí, tím značnější jest úmrtnost dětská – zabiti se nesmí, odložení se tresce, avšak hladem zajíti mohou. A mimo necitelnost již tím, že d., jež z rozechvění a strachu matky přišlo na svět, méně života schopno a obyčejně mimo rodinu bez lásky a péče rodičů vyrůstá, spíše zakrsává a hyne. Věc platí o dětech nemanželských hlavně do 1. roku stáří, kdežto ve 2. a 3. roce úmrtnost již nebývá značnější, snad proto, že mnohé z nich bývá sňatkem rodičů uznáno manželským, snad také tím, že jen d. zdravější a silnější na živě zůstává.
Neméně působí v úmrtnost zaměstnání matky. Kojenci matek zaměstnaných v továrnách spíše hynou, než dítky matek zaměstnaných při hospodářství, poněvadž ty spíše najdou chvíle, již by jim věnovaly.
Úmrtnost dětská nejznačnější bývá v prvém měsíci životním, načež jí poměrně ubývá. Věc vysvětluje se snadno tím, že mnoho novorozených hned po porodu hyne poškozením při porodu, chorobami, jež si na svět již přineslo, nebo pro nedostatečný rozvoj tělesný; později děje se to působením škodlivostí zevních.
Příčiny smrti lze tříditi asi takto: slabost vrozená, hlavně u dítek předčasně porozených, úbytě, slabost celková, povstalá začasté nezřízeným životem rodičů, zhýralostí, opilstvím nebo chorobami rodičů: krtičnatostí, příjicí, tuberkulosou a celkovou slabostí, někdy i tím, že matka obtěžkavší byla ještě sama útlým d-tem. Příčinou nejčastější bývají choroby ústrojů zažívacích, tedy choroby žaludku a střev, způsobené porušeným zažíváním z potravy nepřiměřené. Úmor z nich možno čítati průměrně na 45%. Dále působí zhoubně choroby dychadel, záněty průdušek, plic, pohrudnice atd., jež páčiti lze na 15%; choroby nakažlivé, hlavně neštovice, kde očkování přísně dosud se neprovádí, kašel zajíkavý, poměrně řídčeji spálou, osypkami, mázdřivkou a j. Posléze pak choroby mozku a blan jeho, jež lidé z pravidla dle příznaků zovou psotníky a křečmi, kdežto ovšem mnohá křeč nebo psotník způsobena jest chorobou ústrojů zažívacích. Při tom jest zajímavo, že z chorob ústrojů zažívacích bývá 3- až 10kráte značnější úmrtnost dětská v horkých měsících letních.
Co se působení města a venkova týče, nemůžeme souhlasiti s domněnkou, že na venku jest úmrtnost dětská mnohem menší než v městě. V městech velkých bývá příčinou úmrtnosti častěji slabost vrozená, úbytě, průjmy a choroby plicní, kdežto v městech malých a na venkově bývají to spíše choroby sdílné: spála, kašel zajíkavý, mázdřivka, choroby mozkové a zvláště psotníky, jež ovšem vřaditi třeba taktéž v choroby zažívacích ústrojů, způsobené především nedostatečnou péčí o čisté mléko.
Úmrtnost dětská po 1. roce stáří nemá pro statistiku celého obyvatelstva již té důležitosti. Z příčin smrti bývají tu choroby sdělné: spála, osypky, mázdřivka, kašel zajíkavý, též tyf a pak choroby dychadel, kdežto choroby ústrojů zažívacích značně ustupují.
Ku přirovnání úmrtnosti dětské podle stavu rodičů stůj zde udání Wolfovo, jež po 22letém pozorování v Erfurtě (1874) stanoví ze 100 dětí v dotyčném stáří úmrtnost takto:
Ze 100 dětí 0–1 rok starých zemřelo 30.5 dělnických, 17.3 dětí stavu středního, 8.9 dětí stavu vyššího, průměrně 24.4; ze 100 dětí 1–2 roky star. zemř. 11.5 děl., 5.5 st. stř., 1.9 st. vyš., prům. 7.6; ze 100 dětí 3–5 roků star. zemř. 13.6 děl., 6.5 st. stř., 2.6 st. vyš., prům. 8.7; ze 100 dětí 6–10 roků star. zemř. 6.8 děl., 3.8 st. stř., 1.3 st. vyš., prům. 4.5; ze 100 dětí 11–14 roků star. zemř. 2.5 děl., 1.1 st. stř, 0.8 st vyš., prům. 1.5. Ch.
D. se stanoviska vychovatelského. Tělo d-te jsouc útlé má zapotřebí velmi opatrného zacházení. Asi v pátém měsíci učí se dítě seděti, ku konci prvého roku státi. Všecky kosti jsou ještě chruplavkovité, tudíž měkké a ohebné. Kosti na lebce rostou jen ponenáhlu, a zůstávají až do druhého roku na temeni a nad týlem místa kostmi nezakrytá, kde mozek velmi snadno může býti porouchán. Také páteř, jen ponenáhlu tuhnouc, může snadno se zkřiviti. Totéž platí o nohou. Jest tudíž třeba veliké opatrnosti, by tělo dítka nevzalo úhony, pak bedlivého ošetřování, nenáhlého navykání a otužování, by náležitě se vyvíjelo a sílilo. Jakmile d. již také dovede na sebe býti pozorno, vede se k opatrnosti a péči o zdraví a zdar svého těla. Počátek návštěvy školní vyžaduje v ohledu tělesném již jakési pevnosti jednotlivých ústrojů; přes to třeba vždy na paměti míti, že tělo d-te jest velmi útlé. Rozumný tělocvik, tělesná práce, koupání, plování a j. přispějí velice k tělesnému rozvoji d-te.
V prvé době po narození jest d. bez vědomí, většinu času prospí, a i za bdění nedbá svého okolí. Asi po šesti týdnech oko obrací se po skvělých předmětech, obličej se vyjasňuje a usmívá, dítě pozoruje a bývá předmětem dojato. Brzy také slyší, a pak – asi po čtvrt roce – hmatá, kdežto čich teprve později se probouzí. Avšak dojmy smyslové nejsou trvalé a jasné; jest tudíž třeba smysly cvičiti. Tu dávejme dítku častěji na tytéž předměty nazírati, by znenáhla dovedlo déle a všestranně jich si všímati a též se jménem jejich se seznámiti. Ve druhém roce d. již zná své jméno, rozlišuje sebe od svého okolí a mluví, čímž duch všestranně se vyvíjí. Zásoba představ roste, sebevědomí, cit a vůle jeví se vždy zřejměji. D. učí se hráti. Avšak dospělí nepovažujtež d. za hříčku. Také nebudiž trpěno, by d. koho ovládalo; naopak ono má vždy cítiti převahu dospělých nad sebou. V řeči nebudiž s ním se mazleno a budiž k tomu hleděno, by jeho výslovnost byla správná.
V druhé době (od 3. do 6. roku) probouzí se obraznost, rozum a vůle vždy zřejměji. Obraznost jeví se zvláště hrou, rozum řečí, vůle pudem po napodobování a po činnosti, ale také svévolností a vzdorem, nač bedlivý zřetel míti sluší. Přikazujme málo, ale určitě; zakazujme málo, ale neodvolatelně. Zvláště cvičme pud po činnosti, zvykejme dítky správné a pravdivé řeči a střezme je mluvení na plano. Probouzejme v nich účinnou lásku k rodičům, bratřím, sestrám i k jiným lidem. Neponechávejme jich sobě samým, a chraňme se nemístnou přísností činiti je bázlivými. Obohacujme jejich mysl krásnými obrazy (z báchorek, povídek a pod.). Ducha náboženského probouzejme modlitbou věku dítek přiměřenou, vhodnými příběhy, pozorováním krás přírodních a j. Příklad dospělých vydá zde, jako při vychovávání vůbec, nejvíce. Paměť cvičíme vhodnými říkadly, básněmi, popěvky a písněmi. Obor názorů buď rozhojňován, a pozornost bezděčná stávej se čím dále tím více samovolnou.
Doba návštěvy školní od 6. do 14. roku dělívá se na tři stupně. Prvý stupeň od 6. do 8. roku vyznačuje se převládající vnímavostí. Obor představ se rozšiřuje cvičením v nazírání, myšlení a mluvení; pud po činnosti hrami, kreslením, psaním, čtením a drobnými ručními pracemi; vůle celým vyučováním a laskavou i pevnou kázní. Mnohé z otázek, jež d. pronáší a jimiž rozum se budí, nemůžeme nebo nesmíme zodpovídati; nicméně jest předůležito, snahu po otázkách stále povzbuzovati a nikoli tvrdě ji odmítati. Na tom stupni některé děti se opozďují; s počátku je zarážívá školní učení, opravdovější nežli dřívější volný život, později poddávají se citu své třebas domnělé neschopnosti. Přátelství s dětmi dobře prospívajícími může tu pomoci. – Druhý stupeň od 8. do 11. neb 12. roku vyznačuje se převládající pamětí, kterou jest přiměřeně cvičiti. Cesta k rozumu upravuje se povídkami, bajkami, příslovími, podobenstvími a pod., pak též počty z oboru zkušenosti dítek. Ostatní cvičení pokračuje v tom, co konáno na stupni prvém. V době té počíná jeviti se rozdíl mezi hochem a dívkou, a dle toho bylo by též upraviti výchovu i vyučování u obého pohlaví. – Na třetím stupni (od 12. do 14. roku) jest nad jiné k tomu hleděti, by přiměřeným způsobem rozum přicházel k platnosti. Cvičení rozumová mohou se ovšem zakládati jen na zásobě představ, která i zde stále se rozhojňuje. Nedovolme souditi ukvapeně o věcech, jichž d. nezná, aniž chtějme, by tvořilo si pojmy, kde není základních vědomostí, sice z čilých dětí budeme míti domýšlivé mluvky a z ostýchavých slabé povahy, jež síly své podceňují. Počty mají zde velikou váhu. V době té počíná tvořiti se mravný charakter. V obcování s mládeží i dospělými vytvoří se soud o tom, co se patří a sluší, seč kdo jest, jak mnoho u jiných platí. Zde velkou váhu má dějepis a náboženství. Avšak – a v tom záleží rozdíl mezi dobou dětskou a jinošskou (panenskou) – schází zde ještě pevný cíl, je zde bezstarostnost a hravost; při tom blouzní se o mužnosti. která by záležela v síle a zvůli. Na konec třeba varovati, by vyučováním veškeren čas dětem nebyl zabrán, nemá-li trpěti vývoj charakteru. V čase mimo školu stačí opatření, by d. nezvykalo lenosti; jinak budiž mu zůstaveno, čím by chtělo se zabývati, nikoli však bez dozoru. Š. z A.
D. v terminologii právní má význam několikerý. D-tem je především osoba v poměru ke svému otci a ke své matce, s nimiž se nalézá v prvém stupni příbuzenství v linii přímé. O sociologickém rozvoji poměru toho viz Rodina.
I. Poměr dětí k rodičům manželským upraven právem rodinným v úzké souvislosti s právem manželským a s názory ethickými právě platnými. Dle povahy věci převládá na konci rozvoje, jakým se rodina utvářela, v poměru tom vždy autorita otce jakožto hlavy rodiny; a jest právo jeho s počátku neobmezené, obsahujíc i právo d. usmrtiti. Tak zvláště ve starém řím. právu, kde ovšem pojem rodiny civilního práva (familia) vyvinul se způsobem zvláštním a zahrnuje v sobě vůbec všechny osoby podrobené rodinné moci hlavy rodiny (pater familias), nehledě k přirozenému pokrevnímu příbuzenství (cognatio), tedy nikoli jen manželské děti. Souhrn práv otcových jakožto hlavy rodiny tvoří moc otcovskou (patria potestas), která jest ústavem ryze římským a jeví rozsáhlé účinky v oboru práva osobního i majetkového. Během dalšího rozvoje do Justiniána toto staré přísné právo otupeno vždy více, zvl. moc otcova nad osobou dětí obmezena na právo výchovy; v majetkovém právu však moc otcovská jeví ještě dalekosáhlé důsledky, které platí i pro obecné právo, kde tím snáze zachovány byly, že i v starším něm. právu otec mocí svého oteckého poručenství podstatně měl stejná práva k majetku dětí. Nehledíc ke zvláštnímu ústavu moci otcovské, jsou dle obec. práva rodiče a děti zavázáni navzájem k alimentaci, rodiče mají právo děti vychovati a svoliti k manželství dětí. K uznání poměru rodinného směřuje actio de liberis agnoscendis et alendis, matka pak má žalobu de partu agnoscendo.
Dle platného práva rakouského poměr mezi rodiči a dětmi manželskými upraven v podstatě takto: Právní svazek mezi rodiči a manž. dětmi zakládá se zrozením. Za manželské pokládá se d., které zrodila manželka nejdříve v sedmém měsíci po uzavření sňatku, nejdéle v desátém měsíci po smrti mužově nebo po úplném rozvázání svazku manželského (§ 138. obč. z). Tato zákonná domněnka připouští však důkaz opaku, který se provede cestou sporu všemi soudním řádem připuštěnými průvody. Tvrdí-li manžel, že d. z manželky v pořádném čase zrozené není jeho, musí podati žalobu na opatrovníka d-te nejdéle ve třech měsících od té chvíle, co o zrození d-te zvěděl, a ve sporu dokázati, že d. není jeho (§ 158.). Žaloba ta přechází i na dědice mužovy, zemřel-li muž v době, kdy ještě sám žalobu podati mohl; dědicové tito podejte pak žalobu během tří měsíců od smrti mužovy (§ 159.). Obdobně poskytuje se žaloba též ascendentům mužovým, pokud jsou povinni d. živiti; ale nikoli matce, nemanželskému otci a d-ti. Za manželské pokládá se též d., jež se zrodilo dříve než v sedmém měsíci po uzavření sňatku, když manžel věděl před sňatkem o těhotenství nevěsty nebo když nevěděl o tom, avšak otcovství svému před soudem neodpíral ve třech měsících od té doby, co zvěděl o zrození d-te. Popřením takovým pozbude d. postavení d-te manželského a zůstavuje se poručenstvu, by cestou spornou provedlo důkaz, že d. je řádně zrozeno (§ 157.). D. manželské obdrží jméno svého otce, jeho šlechtictví a znak, a všeliká práva rodu a stavu, která nejsou pouze osobními; dále státní občanství a obecní příslušnost svého otce. Oba manželé jsou povinni d. manželské vychovati, t. j. vyučovati, vyživovati a zaopatřiti tak, aby d. nadále samo se mohlo uživiti. Povinnost vyživovati d. způsobem stavu a jmění přiměřeným nastává však jen, pokud příjmy z jmění d. nestačí, a končí, když d. samo živiti se může. O výživu starati se má především otec (třeba od manželky rozvedený); je-li otec nemajetným nebo mrtev, pečuje o výživu matka; není-li ani této na živu, nebo je-li nemajetna, připadá povinnost ascendentům otce a po nich ascendentům matky (§ 141. až 143. obč. z.). Co do vyučování stanoví zákony školní (z 14. kv. 1869 č. 62 ř. z.), že rodiče nemohou dítek nechati bez vyučování předepsaného na školách obecných. Tato povinnost školní počíná se životním rokem šestým dokonaným a trvá do dokonaného čtrnáctého roku; žák smí však teprve tehdy vystoupiti ze školy, má-li nejpotřebnější vědomosti předepsané školám obecným, jako náboženství, čtení, psaní a počítání. Rodičům ponechává se na vůli, dáti děti vyučovati ve škole veřejné, doma nebo v ústavu soukromém. Co do vyučování náboženského vychováno buď d. v náboženství rodičů; jsou-li manželé různého náboženství, řídí se synové náboženstvím otcovým, dcery náboženstvím matčiným; ale manželé mohou smluviti se před sňatkem neb i po sňatku (tu však jen ohledně dětí, které nedokonaly sedmého roku), že synové mají býti vychováni v náboženství matčině, dcery v náboženství otcově, nebo všechny děti že mají se vychovati v náboženství jednoho z manželů. Mění-li rodiče víru svou, řídí se děti, které sedmého roku nedokonaly, změnou touto (zák z 25. kv. 1868 č. 49 ř. z.). Rodiče jsou povinni, dáti dceři věno, synovi pak výbavu; manželské děti jsou zákonnými dědici rodičů a mají právo na díl povinný. Povinnostem rodičů odpovídají jejich práva, zvl. právo vychovati a zaopatřiti děti vzájemným srozuměním, právo žádati nazpět děti uprchlé, právo na slušnou výživu v nouzi, právo dědické a na díl povinný. Rodiče mají vůči dětem právo kázně domácí, jejíž překročení jest však přestupkem (§ 413. dd. tr. z). Vedle těchto práv přísluší manželskému otci jakožto hlavě rodiny z pravidla zvláštní práva, jež tvoří t. zv. moc otcovskou, která se však vztahuje též k dětem legitimovaným (viz Legitimace) a adoptovaným (viz Adopce) a pomíjí z důvodů zákonem stanovených.
II. Nemanželské děti (vulgo quaesiti) stojí v řím. právu v poměru příbuzenství pouze s matkou a mateřskými příbuznými, nikoli s otcem, který vůbec nemá též povinnosti alimentační; jen děti z konkubinátu zrozené (liberi naturales) měly nárok na výživu a jisté právo dědické ze zákona i vůči nemanželskému otci. Kanonické právo zavazuje otce, dáti alimenty oněm dětem nemanželským, které za své uznal; obecné právo rozšířilo povinnost tu i na případ, že otec dítě uznati nechce. Toto jest též stanoviskem moderních práv, ač tu v podrobnostech značná různost; pouze francouzské právo a práva na něm se zakládající (belgické a některých kantonů švýcarských) neuznávají alimentační povinnosti otce nemanželského a nedopouštějí žaloby na uznání nemanž. otcovství (la recherche de la paternité est interdite).
Dle rak. práva nemanželské děti, t. j. děti zrozené z osoby neprovdané nebo z manželky (vdovy) mimo čas zákonem stanovený, stojí v poměru příbuzenství k nemanž. rodičům, ale nepožívají všech práv příbuzenství; nemají zvláště práva ku jménu, šlechtictví a znaku otce, ni k šlechtictví matky; mají pouze rodové jméno matky, její státní občanství a obecní příslušnost (§ 165.). V celku je poměr nemanž. d-te k matce týž jako poměr manželského; zvláště má právo ku věnu a výbavě a dědické právo k allodiálnímu jmění matky; podobně má matka dědické právo po nemanž. dětech. Po příbuzných z matčiny strany nemá d. nemanž. dědického práva (§ 754. a násl.). Matka má též právo d. sama vychovati (§ 168.), pokud není podstatných obav, že by d. tím škodu vzalo (§ 169.). D. samo pak povinno jest matce nuzné dáti přiměřenou výživu. Nemá-li nemanželské d. vlastního jmění a nemůže-li se samo živiti, má nejen matka, nýbrž i otec povinnost, d. dle svého jmění vyživovati, vychovati a zaopatřiti. Povinnost stíhá v první řadě otce, pak matku. Rodiče otce a matky mají povinnost tu jen, pokud jsou jejich dědici, jinak nestojí v žádném právním svazku k nemanž. vnukům (§ 171). Vylíčený alimentační závazek nemanželského otce jest závazkem obligačním, jenž zakládá se v poměru příbuzenském, – dle jiných na faktu zplození nebo v deliktu. Za nemanželského otce se pokládá, kdo s matkou obcoval v takovém čase, od kterého až do slehnutí neprošlo méně šesti nebo více desíti měsíců (§ 163.), nebo kdo se zná k otcovství a svolí v přítomnosti duchovního správce a ještě jednoho svědka, aby zapsán byl za otce do matriky porodu (§ 164.). Žaloba, kterou d. nemanželské zastoupené poručníkem podává na nemanž. otce za účelem uznání otcovství a plnění povinností alimentačních, sluje žalobou paternitní. Žalobce má ve sporu dokázati, že žalovaný s matkou v čase kritickém obcoval. Důkaz vede se obecnými průvody soudního řádu; sporno, připouští-li se i mimosoudní doznání otcovství vůči osobě neinteressované (§ 163.) a důkaz půtahy. Žalovaný vésti může důkaz, že není otcem, třeba v kritické době s matkou byl obcoval, sporno je však, může-li se žaloba odvrátiti důkazem, že matka v době té i s jinými obcovala (exceptio plurium concumbentium).
Vedle uvedeného užívá právo významu d. k označení osob v nejprvnějším mládí. Právo soukromé nazývá d-tem (infans) osobu do dokonaného sedmého roku. Osoby ty jsou k právním činům úplně nezpůsobilé (§ 21., 865., 310. obč. z.). V právu trestním vylučuje se trestnost skutku, nemá-li pachatel pro nedostatek věku vědomí o bezprávnosti svého činu. Zásada ta provedena vůbec tím způsobem, že zákon stanoví obecně, že děti do určitého věku jsou kriminálně nezodpovědny; tak pokládá právo římské, kanonické a obecné děti do dokonaného sedmého, novější zákony děti do dokonaného 8., 10, 12. nebo 14. roku za nepříčetné. Dle rak. zák. tr. z r. 1852 trvá věk dětský do dokonaného 10. roku, i zůstaveno trestání dětí kázni domácí (§ 237. tr. z.); dle návrhů k tr. z., jež v podstatě s něm. říš. tr. z. se srovnávají, nelze užiti trest. zákona vůči osobám nedokonavším 12. rok; je-li však skutek objektivně zločinem nebo přečinem, může úřad bezpečnosti dle okolností naříditi, aby rodiče nebo jiné osoby d. potrestaly; týž úřad postarej se o to, aby d. se svolením úřadu poručenského přijato bylo v polepšovnu nebo vychovatelnu. – Odchylkou od uvedených zákonníků stanoví francouzské právo, že třeba v každém případě zkoumati zvláště příčetnost pachatele, když skutek trestný spáchán osobou, která nedokonala 16. rok věku svého.
Konečně značí význam d. vůbec descendenty (§ 42. obč. z.). JT.
Vražda d-te (infanticidium) jest v právu trestním zúmyslné usmrcení, jehož se dopouští matka při porodu nebo krátce po něm na novorozeném d-ti svém. Starší právo pokládalo delikt ten za trestnější než obyčejnou vraždu, novější za méně trestný z důvodu, že matka při porodu se nalézá v stavu, jenž zmenšuje její zodpovědnost. Proto může delikt spáchati jen vlastní matka, dle většiny zákonů dokonce jen nemanželská matka. Dle § 139. rak. tr. zák. z r. 1852 jest vražda d-te zvláštním co do trestu privilegovaným případem vraždy (nikoli zvláštním druhem zločinu). Subjektem (ať jako pachatelka, spoluvinnice neb účastnice) jest matka manželská i nemanželská (ostatní osoby spoluvinné neb účastné musí však býti trestány dle §. 136. a 138.). Předmětem zločinu jest novorozené d. živé, třeba života neschopné. Činnost spočívá v jakémkoli úmyslném usmrcení, ať je to jednání neb opominutí, na př. opomenutí pomoci při porodu potřebné. Usmrcení státi se musí při porodu, t. j. po dobu porodu nebo v také době po něm, po kterou dle okolností případu, o nějž jde, zvláštní stav matčin trval. Usmrcení plodu před porodem je vyhnáním plodu dle § 144., usmrcení d-te po době naznačené vraždou přibuzného. Úmysl pachatele směřuje k usmrcení d-te. Trest zavraždění manželského d-te je žalář doživotní: bylo-li d. nemanželské usmrceno, tresce se zločin těžkým žalářem od 10 do 15 let; zahynulo-li d. opominutím potřebné pomoci, jen od 5 do 10 let. Dle návrhů (§ 230. z r. 1891) tresce se matka, která mezi porodem nebo hned po porodu své d. usmrtí nebo k usmrcení jeho spoluúčinkuje neb úmyslným opominutím pomoci potřebné mu zahynouti dá – káznicí nebo vězením od 1 do 15 let. Delikt zahrnuje vraždu i zabití ve smyslu návrhu; co do trestnosti nečiní se však rozdílu mezi usmrcením manželského a nemanželského d-te. JT.
K důkazu podstaty činu vraždy d-te jest po stránce soudní lékařsky zjistiti, bylo-li dítko novorozené, t. j. zdali přišlo o život za porodu nebo hned po porodu, dále zdali se narodilo živé nebo mrtvé, bylo-li zralé, t. j. donošeno a k mimoděložnímu životu schopno, a co bylo příčinou smrti, zdali tu jde o smrť násilnou a to buď matkou zaviněnou nebo nahodilou, nebo o smrť následkem opominuté patřičné péče o dítko, nebo o smrť přirozenou.
K důkazu, že bylo d. novorozené, slouží nález sýrového mazu (vernix caseosa) pokrývajícího povrch těla nebo aspoň v ohbích kloubů a záhybech kožních se nalézajícího, nález svěžího pupečníku, kolmé postavení žaludku neobsahujícího nijaké zažitiny a po případě stupeň vzedmutí plic a množství vzduchu v žaludku a tenkém střevě; průchodnosti t. zv. foetálních průtoků v oběhu krevním kromě cev pupečních jest jen v jisté míře užiti jako důkazu, že jest d. novorozené, jelikož průtoky ty zanikají až po uplynutí několika dnů ba i týdnů.
Ke zjištění, že se d. narodilo živé, vede nález na plících a tak zv. plicní zkouška. Vdechnutím vzduchu a tím vzešlým rozepnutím plic i okysličením krve a změnou oběhu foetálního, která se hned po narození dostavuje, nastávají význačné změny ve plících, ze kterých jest z pravidla možno s určitostí dokázati, že d. žilo. Změny ty záležejí ve zvětšeném objemu, zmenšené specifické váze a změně barvy plic; plíce, které dýchaly, jsou větší, vyčnívají v hrudníku, neponořují se, vloženy-li do vody, ale udržují se nad hladinou, jsou barvy světle rumělkové nebo růžové a na povrchu jest znáti jednotlivé sklípky ve způsobě stejnoměrných šedobílých perliček, od nichž jest vzezření plic lehce mramorované. Zákonem jest předepsáno konati t. zv. plicní zkoušku, t. j. zjistiti specifickou tíži plic tím, že se v celosti se srdcem, pak o sobě a v kousky rozstříhané do vody vloží, pod vodou krájejí, při čemž z plic, které dýchaly, stejnoměrné malé bublinky vzduchové unikají. Na podporu zkoušky plicní jest také provésti zkoušku t. zv. Breslauovu, t. j. přesvědčiti se, jak dalece jsou žaludek a tenké střevo vzduchem naplněny. Ploucquet odporučoval, aby se zjistil poměr váhy plic k váze celého těla, jenž dle tohoto autora obnáší 1 : 70 u mrtvě narozených a 2 : 70 u dětí, které dýchaly; v novější době odporučil Zaleski na základě téhož principu, že plíce, které dýchaly, větší množství krve obsahují, lučebné zjištění množství železa ve plících. Zkoušky tyto jsou malé praktické ceny a nemůže jich býti použito k důkazu, že d. žilo. Také nález »záhatí« kyseliny močové ve průplavech ledvinových není rozhodné moci důkazové. Plíce dětí mrtvě narozených jsou při páteři vpadlé, neelastické, konsistence masové, barvy temné nebo červenohnědé, poměrně málo krevnaté, leč jestliže se děly pokusy vnitroděložního dýchání a ponořují se ve vodě. Zemřelo-li dítko v děloze před delší dobou, shledáváme na něm známky macerace: kůže jest barvy měďové, pokožka se olupuje, tělo jest chabé, břich plochý, rozbíhavý a měkké části jsou špinavě červeně prosáklé.
Že bylo d. zralé a donošené, jest poznati dle délky těla (průměrně 50 cm), váhy (prům. 3000 g), dle celkového vývoje, tučnosti vaziva podkožního, délky a houšťky vlásků, rozměrů hlavičky a hrudníku, šířky ramen, vzdálenosti chocholíků stehenních, dle konsistence chruplavek nosových a boltcových, délky nehtů a z nálezu jádra zkostnatělého v dolní epifyse kosti stehenní, po případě z rozměru jader v kosti patní a hlezenní. O způsobilosti k samostatnému mimoděložnímu životu jest uznati dle stupně zralosti a z nedostatku chorobných změn nebo zrůdností, které by vylučovaly možnost dalšího života.
Při zjištění příčiny smrti jest nutno míti na zřeteli mimo smrť z chorob a zrůdnosti tyto možné způsoby smrti: předčasné přerušení oběhu krevního od matky k plodu (odloupnutí lůžka, stlačení pupečníku), přílišné stlačení lebky při porodu, poranění lebky po porodu nastalé buď zúmyslné nebo i nahodilé, udušení zardoušením, uškrcením, ucpáním úst, zakrytím ústí dychadel a utopením; řídké jsou jiné způsoby násilné smrti, tak podřezáním hrdla, probodnutím a j. Z příčin smrti následkem opominuté péče jest uvésti vykrvácení z pupečníku, kteréž se však ne často přihazuje, vychladnutím a udušením. Bylo-li d. odloženo a opuštěno, může nastati také smrt inanicí, t. j. z hladu.
Zločin zavraždění novorozenců repraesentuje v Rakousku 1.84 % všech trestních činů proti životu a zdraví a jest v řadě činů těchto šestý. Průběhem desítiletí 1870–1879 bylo ročně pro zločin tento průměrně 100 matek odsouzeno. V úhrnné číslici vražd a zabití vůbec (ročně 548) jest zahrnuto 18.43 % vražd novorozenců. U přirovnání k jiným zemím jest zločin ten v Rakousku méně častý než jinde; tak připadlo v uvedeném desítiletí na 100.000 obyvatelů: v Rakousku 0.287, v Sasku 0.289, v Bavorsku 0.405, v Prusku 0.446, v Badensku 0.639, ve Francii 0.941 případů odsouzení pro tento zločin. Rg.