Ottův slovník naučný/Písemnost
| Ottův slovník naučný | ||
| Písek | Písemnost | Pisemskij |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Písemnost |
| Autor: | Karel Heller, František Storch |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 782–783. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Písemnost řízení jest zásada, kterouž ovládány jsou předpisy oněch soudních řádů, jež uložily soudci spor rozsuzujícímu nepřihlížeti co do skutkového a průvodního materiálu sporu k ničemu jinému, leč co obsaženo jest v t. zv. rotulu actorum, t. j. ve složených spisech uzavřeného řízení projednacího a průvodního, pokud k tomu ovšem po zákonu přihlížeti lze. Vše, k čemu soudci rozsuzujícímu přihlížeti jest, musí před ním ležeti v písemné formě, dostavši se do spisů dovolenou formou a v předepsaném pořádku a poskytujíc výhradný podklad vyhledání práva. Toto upravení processu zabezpečuje úplnou nepředpojatost soudce, přikročujícího k rozsudku, co do právního pojímání věci. Dokud spor neprojde projednacím řízením, není místa pro vmíšení se soudce do věci, neboť stranám jest ponecháno, aby uvedly vše, co v zájmu svém uznávají za potřebné, a při zásadě: »budiž o všem i druhá strana slyšena« nemůže býti jedné straně na škodu, že druhé bylo volno uvésti to, co jí bylo na prospěch. S druhé strany zásada tato nabádá strany k ostražitosti a podrobnému vyčerpání děje; neboť strany netuší ani, jaké stanovisko zaujme soud, a musí jim tudíž na tom záležeti, aby věc byla vylíčena do detailů. Před právními škodami chráněny jsou strany nuceným přibráním právních zástupců, s nimiž důvěrně případ sdělí, takže soudce obdrží již prohlášení stran pečlivě promyšlená, ve vyhraněné a přesné stylisaci, uvádějící všechny podrobnosti, jichž uvedení ta i ona strana uznala za prospěšné. Zásada p-i sama není příčinou oněch vad, které byly vytýkány písemnému processu a pro které dána nyní přednost t. zv. řízení ústnímu; vady tyto dlužno spíše přičísti na vrub praxe a formalismu řízení, o němž nelze říci, že by v nerozlučné spojitosti byl se zásadou p-i. Zásada ústnosti čili bezprostřednosti řízení jakožto protiva p-i ukládá soudci povinnost, aby pečoval o to, by shromážděn byl skutkový podklad rozsudku, a aby rozsoudil spor jen na základě toho, co v ústním líčení bylo předneseno. Za první podmínku správného rozsudku pokládati jest všestrané vyčerpání děje, vyhledání skutečnosti tak, aby ve vědomí soudce vyvolán byl zcela jasný a podrobný její obraz. Process, ovládaný zásadou p-i, vyhověl této podmínce, jak si jen mysliti lze; vždyť v tom právě leží celý význam této zásady. Při processu ovládaném zásadou ústnosti jest dosažení tohoto úkolu mnohem nesnadnější; tu jest třeba, aby soudce myslil za obě strany, aby od obou stran, všech svědkův a znalců vyšetřil vše, co pro různé právní posouzení je důležito; krátce, aby onu práci, kterou písemný process ukládá stranám, totiž podrobnou informaci, obstaral si do jisté míry sám, hlavně aby nic neopominul, nic nepřehlédl, vše bystře a správně pojal a nadiktoval do protokolu, co bylo předneseno. Praxe dokazuje, že míšení se soudce do projednání rozepře zhusta vede k jednostranému projednání, protože soudce již od počátku utvoří si jistý právní náhled a jím veden vyšetřuje a protokoluje věc. Uváží-li se moc soudcova při ústním líčení, nesnáze, s nimiž často se potká strana, která svými otázkami svědkům neb svojí výpovědi viklá na základech soudcova předem utvořeného právního názoru, dále nervosnost lidská, někdy též zneuznávání vlastní úlohy soudcovy a autořitářství, konečně někdy také řízení sporu tak, aby před odvolacím soudem rossudek obstál jako pevný a nezvratný – pochopí se choulostivost ústního řízení vůči písemnému. Ovšem že ústnost řízení vykazuje také výhody vyplývající ze styku souda se stranami, na př. nabádání ke smíru, pokud není prostou šablonou, ale opírá se o správné posouzení konkrétních výhod spojených s narovnáním sporu, větší působivost ústního přednesu – zejména v appellačním řízení, větší pohyblivost celého řízeni atd. Podaří-li se praxi vyvinouti ústní řízeni sporné tak, aby i při něm možno bylo děj všestraně vyčerpati, zejména aby průvodní řízení vystihovalo každou nuanci jednotlivé výpovědi bez zabarvení, jehož se často dostane výpovědi protokolováním, pak řízení ústní třeba prohlásiti za vzor řízení, za nimi písemné daleko zůstává. Toho nelze však dosíci tím, že soudci poskytuje se moc překážeti stranám, když by chtěly řízeni dáti směr jiný, než jak si jej přeje; naopak právo otázek, právo žádati protokolování neb opravu protokolování musí býti uznáno, respektováno a ne znemožňováno neb aspoň ztěžováno. Proto dlužno žádati, aby svobodné zasahování strany do sporu uznáno bylo praxí za základní podmínku ústního řízení, jako něco samozřejmého, za podstatnou součást řízení a nikoliv za protahování věci, zbytečné obtěžování, nedostatek úcty neb důvěry k soudu a pod. Řízení písemné samo sebou této podmínce daleko lépe hovělo než ústní, kde záležeti bude vícc méně vždy na osvícenosti soudcově.
V Rakousku p. řízení až na spory o věci nepatrné (nepřevyšující cenou 50 zl. r. č.) byla základní zásadou řízení pro všechny spory na základě t. zv. Josefínského soudního řádu z 1. květ. 1781 č. 13 sbírky zák. soud.; teprve dnem 1. led. 1898 tento starý soudní řád nahrazen byl novým, z 1. srpna 1895 č. 113, v němž ku platnosti přivedena zásada ústnosti. kh.
P. v řízení trestním vyvinula se v processu inkvisičním, který byl upraven tak, že inkvirent výsledky vyšetřovací sbíral a shromažďoval je ve spisech, zejména v protokolech sepisovaných o ohledání, o výslechu obviněného, svědkův atd., a tyto spisy předkládal potom soudu kriminálnímu, aby podle nich rozhodoval. Řády tr. reformované podržely p. pro řízení přípravné, pro hlavní přelíčení však za pravidlo přijaly jednání ústní. V tom smyslu i ř. tr. rakouský z r. 1873 nařizuje pro přípravné vyšetřování, že o každém soudním, k vyšetřování náležejícím výkonu sluší sepsati protokol (§ 101), tyto protokoly pak jsou tu základem rozhodování. Pro hlavní přelíčení však stanoví § 258, odst. 1 zásadu přímosti a tím i ústnosti. Způsob řízení jest tu upraven tak, že všecky osoby vyslýchané, t. j. obžalovaný, svědkové i znalci, vypovídají před soudem ústně. Pokud důkaz má býti veden obsahem nějakého spisu, vyhledává se, aby tento spis ve hlavním přelíčení byl předčítán, jinak by soud vynášeje rozsudek nesměl k němu hleděti. Aby pak toto předčítání samo nevybočovalo z určitých mezí a zvláště aby snad předčítání spisů z řízení přípravného nedalo se na újmu ústnosti hlavního přelíčení, jsou dána o tom pevná pravidla. Podle toho dovoluje se předčítati protokoly o výslechu spoluobviněných a svědkův a posudky znalecké ve hlavním přelíčení jen výjimkou za podmínek § 252 č. 1–4. Naproti tomu nařízeno jest závazně, aby se čtly protokoly o ohledání a nálezy znalecké, nálezy trestní, jež proti obžalovanému dříve byly vydány, rovněž listiny a spisy jiného druhu, které jsou pro věc důležité, leč by obě strany se toho vzdaly (§ 252, předposl. odst.). -rch.