Tortura (lat., od torquere, kroutiti, mučiti; něm. Marter, Folter [z lat. t.], harte oder peinliche Frage, z čehož přeloženo rus. пытка), čes. útrpné právo, mučení, soudní prostředek donutiti obviněného nebo svědka způsobenými mu velikými bolestmi k vyznání pravdy. T. náleží k oněm poblouzením lidské společnosti, jež se dala po mnoho set let jménem práva. Bývala téměř do konce XVIII. stol. obecně rozšířeným prostředkem trestního řízení, a v orientálních státech nevyšla z užívání ani ještě dnes. U Řekův a Římanův užívalo se ji nejdříve jen při výslechu otroků, později i u lidí svobodných, a to s počátku jen při zločinech proti panovníkovi. Církevní právo, chtějíc pohnouti vinníka k vyznání viny prostředky mírnými, nedovolovalo ve starší době užívání t-ry (ecclesia abhorret sanguinem). Na konci XIV. stol. byla t. ve věcech kacířských praktikována jen úřady světskými. Avšak od dob papeže Urbana V. duchovenstvo, chtějíc zachovati tajemství processu, přestalo se obraceti o pomoc k světským úřadům. Ve Španělsku užiti t-ry záviselo na uznání promotora inquisitionis, který v inkvisičním processe měl úkol žalobce. Světské soudy vzavše z círk. práva základní formy inkvisičního řízení, počaly užívati t-ry jako prostředku donutiti obviněného k doznání viny. Tou měrou, jak mizelo užívání ordalií, šířila se t. Jako při akkusačním processe obviněný mohl se očistiti od podezření zkouškou rozžhaveným železem nebo vařící vodou nebo vítězstvím při souboji, tak při inkvisičním processe mohl se očistiti trpělivým snášením t-ry. I t. podobně jako ordalie spočívala ve víře, že bůh pomůže nevinnému vytrpěti nezasloužená muka, kdežto skutečný vinník nebude s to, aby je snesl. Znenáhla t. stávala se střediskem inkvisičního processu. Na poč. XVI. stol. počaly se v říši Římskoněm. již klásti meze zneužíváni t-ry. Constituo criminalis Karla V. nedovoluje již soudcům t-ru v případech, kde není proti podezřelému dosti závažných okolností. Přes to však užívalo se t-ry i nadále v širokých rozměrech, a to nejvíce proti čarodějnicím. Formy t-ry bývaly velmi různé podle místa a času, kde a kdy se ji užívalo. V Německu na př. známo bylo na konci XVI. stol. asi 60–70 způsobů t-ry. Zákony nebylo v té příčině stanoveno nic. Vyvinula se tedy u jednotlivých soudů rozličná praxe. Mnoho pracovala tu i doktrína. Teprve Constitutio Criminalis Theresiana z r. 1768 upravuje podrobně užívání t-ry, když už zákonodárstvím počala býti odstraňována. Znázorněny jsou tu na 45 tabulkách i druhy t-y. Od prvé pol. XVIII. stol. počaly se ve společnosti rozléhati hlasy proti tomuto nelidskému prostředku soudnímu. Ve Francii Voltaire a encyklopaedisté, v Italii Beccaria dokazovali úplnou nevhodnost t-ry jako prostředku k seznání pravdy. Vlivem tohoto hnutí zákonodárství rozličných zemí počalo pomalu rušiti t-ru. V Prusku zrušena byla r. 1764, v Dánsku 1770, v Rakousku 1787, ve Francii 1789. Na konci XVIII. stol. zrušena v malých státech německých, jež přijaly franc. trestní zákonodárství, ale po pádu Napoleona I. byla v některých státech obnovena. Definitivně zrušena v Hannoversku 1822, v Gotě 1828. Ve skandinávských státech a v Anglii následkem rozvoje soudů porotních brzo vyšla z užívání. V Anglii poslední případy jejího užití pocházejí ze stol. XVI. V baltických provinciích, když náležely ještě Švédsku, zrušena Karlem XI. r. 1686. Na Rusi činí prvou zmínku o t-uře Suděbnik Ivana III. r. 1497. Osnovou trest. zák. z r. 1754, která však nestala se zákonem, upraveno bylo po prvé užívání t-ry v Rusku. Kateřina II. t-ru r. 1763 obmezila a pak r. 1774 tajně zakázala. Přes to však užívání t-ry udrželo se na Rusi hluboko do XIX. stol.
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Právo útrpné