Ottův slovník naučný/Soudní
| Ottův slovník naučný | ||
| Soudná | Soudní | Soudnictví |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Soudní |
| Autor: | Josef Reinsberg, Ferdinand Heller mladší, Josef Teige |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. s. 707–716. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Soudní, co se k soudům vztahuje.
S. den u Římanů viz Actus rerum a Dies; v právn. stčes. viz Soudnictví (stč.), str. 717a.
S. dvůr (něm. Gerichtshof), nyní častěji soud sborový. Srv. Soud, str. 703, a Nejvyšší s. a kassační dvůr.
S. lékařství jest nauka o vynaložení vědomostí a zkušeností lékařských k účelům s-m. Vznik a rozvoj nauky té souvisí dílem s rozvojem zákonodárství občanského a trestního, dílem s rozvojem vědy lékařské. Přibývající složitosti společenského života přibývalo sporných otázek právních, při pokračujícím rozvoji soudnictví vyžadováno pak naléhavěji a naléhavěji, aby podstata sporných právních záležitostí obč. a trestných činů přesně byla zjištěna; poněvadž mnohé právní otázky vyžadují k svému řešení cizích odborných vědomostí a zkušeností, jichž soudci se nedostává, vzešla potřeba povolati odborné znalce, kteří za soudce provádějí odborné ohledání a částečné probadání podstaty sporné věci nebo trestného činu, a o výsledku badání soudci podávají zprávu – nález a posudek (dříve dobré zdání nebo dobrozdání zvaný); v případech, v nichž jest nutno zjistiti nějaký tělesný (fysiologický nebo chorobný) stav člověka nebo ke zjištění podstaty ohledati mrtvoly nebo části těla lidského, intervenují jako znalci s. lékaři.
Z praktické potřeby vzniklo vedle ostatních nauk lékařských lékařství s., jehož úkolem jest využiti výsledků vědeckého badání v různých oborech lékařství k řešení otázek právních a bádati v jednotlivých speciálních s-ch oborech lékařských. S. lékařství jest a musí vždy zůstati naukou lékařskou, nenáleží mu tudíž zaměstnávati se otázkami právními, jen jak káže potřeba, by lékař znal ve všech otázkách, v nichž se jeho součinnost vyžaduje, úkol svůj a účel, jemuž jeho expertisa sloužiti má. Obsah s-ho lékařství mění se podle časového a místního stanoviska, zákonův občanského a trestního; s. lékařství zahrnuje v sobě s. anthropologii (zjištění totožnosti neboli identity), nauku o plodnosti a ukájení pudu pohlavního, o těhotenství, porodě, vyhnání plodu, o smrti a usmrcení novorozencův, o uškození na těle a násilné smrti a nauku o příčetnosti. – První soukromé spisy s. lékařství vydali Baptista Codronchi z Imoly (1597), Fortunatus Fidelis v Palermě (1602) a Pavel Zacchias v Římě (1630). Dnes máme obsáhlou literaturu s-ho lékařství; z vynikajících autorů budtež jen uvedeni Ambr. Tardieu, A. S. Taylor, J. L. Casper, z doby nejnovější Čech Eduard Hofmann a dosud žijící Pavel Brouardel. Ke konci XVIII. stol. byly zavedeny na rakouských universitách přednášky o s-m lékařství (a zdravotní policii); prvním professorem na universitě Karlo-Ferdinandově v Praze byl Karel Fiedler (1795–96); první české přednášky o s-m lékařství byly v Praze zavedeny v r. 1863–64, přednášel tehdy prof. Popel, po jeho smrti pak od r. 1866–67 do stud. roku 1871–72 Ed. Hofmann (jako honorovaný docent); když byl Hofmann povolán do Inšpruku, docentura česká osiřela, nebylo českých přednášek až do založení české university. Rg.
S. náklady viz Náklady soudní.
S. obvod jest území pro činnost jednotlivých soudů určitě vymezené, tak že každý soud jen v tomto území může vykonávati pravomoc svoji. Jen v případech nebezpečí z prodlení nebo při úkonu na hranici dvou s-ch obvodů smí soud provésti úřední úkon i v cizím obvodě s-m. Naproti tomu ze s-ho obvodu jsou vyňaty vojenské budovy, kdež s. úkon provede na požádání soudu vojenská osobnost vojenským velitelem k tomu určená, a pak všechny budovy cís. dvora, obydlí členů cís. rodiny, osob exterritoriálních a konečně těch, které podléhají soudu nejv. dv. maršálka. V místnostech těch smí úkony s. provésti jediné soud nejv. dv. maršálka. To vše platí ovšem pouze o formální činnosti soudů. Věcný účinek činnosti té obvodem žádným vázán není, nýbrž má platnost ve všech král. a zemích na říšské radě zastoupených. Hlr.
S. organisace jest zákonem stanovený způsob vnitřního zařízení s-ch úřadův, obsazování jich úřednictvem, a vyřizování všech běžných záležitostí úředních, včítaje v to i manipulaci a vnitřní správu, vylučuje však způsob řízení ať trestního ať civilniho, pokud upraveno jest s-mi řády a řádem exekučním, po případě speciálními zákony o jednotlivých druzích řízení s-ho. Zákon o s. organisaci vydán byl 27. list. 1896 č. 217 ř. z. a doplněn nařízením minist. spravedlnosti z 6. kv. 1897 č. 112 a 114 ř. z. V jednotlivých jeho ustanoveních, pokud se týče vnitřních zařízení úřadů soudních, viz články Příslušnost (soudní), Obchodní soudy a Soud. Co se obsazování soudů úřednictvem týče, srv. vedle uvedených čl. Soudce a Přísedící soudní. Co pak se jednacího řádu týče, vytknouti dlužno, že obsahuje ustanovení platná pro soudy okresní a sborové I. a II. instance a pro státní zastupitelstva. Hlr.
S. pomoc jest úřední úkon, který předsebéře určitý soud na požádání soudu jiného projednávajícího záležitost, již se úkon onen týká. Pomoc tu jsou povinni poskytovati si všichni soudové v této polovině říše, což souvisí s ustanovením. Že každý soud má svůj obvod, jehož hranice až na malé výjimky překročiti nesmí, je-li tedy v určité záležitosti třeba provésti jistý úkon v obvodě jiného soudu, na př. výslech svědka bydlícího v obvodě soudu jiného, soud záležitost projednávající požádá o úkon takový ten soud, v jehož obvodě proveden býti může. Dožádaným soudem bude obyčejně soud okresní. – Státními smlouvami rozšířena jest povinnost rakouských soudů k poskytováni s. pomoci i vůči soudům cizozemským. Podmínkou poskytnutí pomoci cizozemským soudům však jest předem vzájemnost, t. j. že i soudy onoho státu, v jehož obvodě soud pomoc žádající leží, navzájem rakouským soudům pomoc poskytují, dále že úkon dožádaný se nevymyká pravomoci soudů tuzemských a že úkon ten tuzemskými zákony není zapověděn. Úkon samotný provádí se tím způsobem, jaký s-m řádem vůbec jest předepsán, avšak na výslovnou žádost cizího soudu může býti proveden způsobem v žádosti výslovně naznačeným, není-li způsob ten tuzemskými zákony zakázán. Odepře-li dožádaný soud cizozemskému soudu pomoc, rozhodne k žádosti tohoto o tom, zda má býti pomoc poskytnuta, vrchní zemský soud, v jehož obvodě dožádaný soud má své sídlo. Dále jsou povinni soudové poskytovati svou pomoc též soudům živnostenským, smírčím, jakož i rozhodčím, jímž rozhodnutí určitého sporu na základě úmluvy stran bylo svěřeno, právě tak jako soudům řádným, pokud žádost o pomoc zákonem jest odůvodněna, úkon sám přípustným a dožádaný soud k jeho provedení příslušným. Hlr.
S. prázdniny (srv. Ferie) jsou doba, po kterou u soudů civilních úřední činnost soudu, hlavně pokud jde o styk se stranami, jest omezena na míru nejmenší. Trvají nyní 6 neděl a průběhem jejich nekonají se ústní líčení a nevydávají se rozhodnutí, pokud nejde o záležitosti feriální. Těmito jsou: záležitosti směnečné, spory o pokračování ve stavbě, spory z rušené držby, spory nájemní a pachtovní, pokud jde o výpovéď neb o předání nebo převzetí předmětu, spory námezdní, hlavně pokud běží o dělnictvo a pomocníky nižšího druhu, spory mezi hostinskými, plavci a povozníky a jejich hosty a zákazníky, spory bagatelní a konečně návrhy v příčině opatření prozatímních. Rovněž řízení upomínací a exekuční koná se v s-ch prázdninách bez přerušení. Kromě toho může přednosta soudu nebo předseda senátu průběhem s-ch prázdnin zavésti řízeni v kterékoliv práv. záležitosti, je-li rychlé vyřízení její nutné. Další účinek s-ch prázdnin jeví se v tom, že se jimi přerušuji lhůty již běžící, tak že zbytek lhůty počne dále běžeti teprve po skončení jich, a že lhůta, jejíž počátek vpadne do s-ch prázdnin, počne běžeti cela teprve po uplynuti jejich. Na lhůty nutné však s. prázdniny tohoto účinku nemají. Hlr.
S. přísedící viz Přísedící soudní a níže S. řád práva stčes.
S. řád viz Řízení.
S. řád práva staročeského. Úlohou soudce bylo dopomoci k spravedlnosti, »pravdu vésti, křivdu tupiti« (Vš. II., 24, 1–3) a to vhodným vedením přelíčení a mocí, kterou nález, dopomožení ku právu, má býti proveden. Při tom předpokládá se, že zná právo, nesmí však užíti svých vědomostí k rozhodnutí sporu, k čemuž povoláni jsou jiní, kterých právo jest souditi. Vždyť již slovo soud původně znamená shromážděni. Avšak četná jest výjimka, že »nalézá« soudce jediný. Jest to pravidelně král a zástupce jeho stálý neb delegovaný. Formální důkaz znalosti práva se nevyžadoval, výjimka počíná teprve od doby Habsburské (doktoři práv při soudě appellačním). Hlavní ovšem povinností jeho jest nestrannost; nesmít míti osobního zájmu na osobě stran nebo předmětu rozepře. Proto přísahá, proto musí oznámiti, kdyby mu »s tou stranou jaký spolek příslušel aneb co jemu v takové věci náleželo« (Vlad. Zř. Z. § 31 a 32), a vzdáliti se proto ze soudu (srv. Zřízení Jihlavské z r. 1531 v Kn. Drnovské str. 120), proto nesmí ani straně raditi (Zř. zem. z r. 1549 C 5). Pro zachování klidu při přelíčeni přísluší mu značná disciplinární moc. – Přísedící sondu mají povinnost dostaviti se v čas k soudu a v něm vytrvati (Ondřej z Dubé § 62, Vlad. Zř. Zem. § 5, Kn. Tov. kap. 77), pozorně při porouchati; dotazovati se stran smějí jen prostřednictvím soudce (Zř. Zem. 1549 C 16). Ke spravedlivému nálezu zavazuje je přísaha a povinnost mínění své odůvodniti (Kn. Drn. 119). Počet nutně přítomných přísedících byl stanoven již napřed trvale. Výjimečné mohla povaha rozepře míti také tu vliv. Tak kdežto při všech velikých sporech u zem. soudu byla nutna přítomnost nejv. komorníka, při menších sporech do 100 hř. stř. nebylo ho třeba a soudil pouze soudce s kmety a písařem zemským (řád práva zem. § 69). Osoby soudní chráněny jsou přísnými zákazy (Vlad. Zř. Z. § 434, Kniha Drn. str. 23, Zř. Z. z r. 1530, § 171 a r. 1549 H 35). – Soud zahajovací býval ráno v místnostech pravidlem určených. Od doby, kdy hojnější již jsou prameny, bylo to vždy v budovách krytých. Místo muže býti stanoveno tak obligátně, že soud jinde byl neplatný. Tak zemský soud v Praze, vyjma nejstarší čas, konán musil býti beze zmatku pouze na hradě Pražském. Ale vůlí stran i zde mohlo býti odchýleno (Všehrd II., 1, 2l). S. ř. vyžadoval, aby soudcové seděli a to bez zbraně a bez pokrývky na hlavě (Kn. Drn. str. 32). O jakémsi zvláštním kroji soudců za starší doby nejasně mluví Všehrd (IX., 10, 1). Strany a ostatní přítomni stojí. Četná jsou ustanovení, aby klid a vážnost soudu bylv zachovány (Vlad. Zř. § 6, Kniha Drn. str. 119).
Zahájení soudu dělo se slavnostně ve jménu božím, P. Marie a všech svatých a pak z mocí těch, kteří soudili, s napomenutím k zachování pokoje (Všehrd II., 2, 3, Kniha Drnovská str. 32 a Lechner str. XXII. pozn. 3). V Čechách podle Ondř. z Dubé nejv. purkrabí měl míti v ruce hůl sedě, když král předsedal soudu, stoje. Na Moravě měl meč královský neb markrabský koncem vzhůru držán býti v pochvě a hejtmanův dolů, dokudž král neb markrabí předsedal, a kdo jej držel, měl s mečem královským státi v šraňku, s hejtmanovým seděti za šraňkem na znamení popravy. Když předsedal hejtman, tu i jeho meč drželo pachole koncem vzhůru (Kn. Dm. str. 33). Mnohem jednodušší bylo vzdání soudu, ohlášené slovy: Páni soud vzdávají.
Líčení pře. Soudce má sice stálou povinnost spravedlnost chrániti, křivdu potlačovati, ale obyčejně jest mu k tomu teprve vyčkati návrhu žádosti interessentovy. Tato u zem. soudu základní norma protržena byla ovšem výjimkami. Pravidelně uznávala se moc zeměpána obsílati. Jen v době Vladislavské (r. 1497, srv. Archiv Český V., 469) žádán k tomu souhlas zem. soudu (viz i Všehrd VIII., 30, 2 - 4.). Majestas Carolina zná zakročení úřední proti kacířům (§ 3), nález z r. 1437 (Codex iur. bohem. III., 2 str. 2) proti křivopřísežníkům, Zř. Zem. z r. 1549 V 13 pro zločiny rybnikářů, R 17 hejtmanů proti pachatelům výtržností.
Sem náležejí i zločiny před soudem spáchané. Zde dlužno zmíniti se o projektu Karla IV. vyhraditi útrpné soudnictví veškeré soudu královskému a dospěti tak k pronásledování zločinců bez návrhu strany soukromé orgány státními.
Žádost žalobcova za dopomožení k právu nemá se odmítnouti, ani kdyby bezpodstatnost její byla patrná. Žalobce zval se póvod. Ovšem nepočíná vždy činnost soudu podáním žaloby (srv. níže svědectví úřední). Žalující mohl nejdříve, aby nabyl priority časové, ohlásiti útok, jímž se zavázal, že při nejbližším zasedání soudu položí půhon a žalobu. Kdyby se tak nestalo, potrestán byl 14denním vězením a odsouzen k náhradě škody (Všehrd III., 4, 1) ve formě pokuty 10 kop gr. (Zř. Z. 1564 D 13). Tak bylo v Cechách; na Moravě měl útok povahu poněkud odchylnější (viz níže).
Podáním útoku neb půhonu určena byla osoba žalující i žalovaného, tedy obou stran. Některé osobv neměly schopnosti býti stranou nebo měly k tomu schopnost jen zmenšenou. 1. Poddaní. Vlad. Zř. Zem. přešlo mlčením otázku, zdaž mají právo poháněti někoho ze stavů vyšších k soudům zemským a zdaž mohou se odvolati proti nálezu na vrchnostenském soudě v rozepři jejich vynesenému. Praxe ukazuje, že od konce XV. st. žaloby poddaných na soudě zemském nebyly již přijímány a komorní soud zamítl je r. 1508 pro svůj obor. Tento stav kodifikován byl všeobecně Obn. Zř. Z. F 1–7. Když v právě českém pronikla myšlenka o zakročení soudním ex offo, nabyl soud zem. možnosti zastati se zájmů poddaných (Zř. Z. z r. 1549 R 31, T 15 a z r. 1564 D 2 a 3, S 1). Jinak bylo pravidlo, že kdo chce pohnati člověka z cizího panství, má jej viniti předkem na soudě vrchnostenském, a teprve kdyby v 6 nedělích nebylo souzeno, může pohnati samu vrchnost, aby člověka svého před soudem zem. neb komorním postavila (Zř. Zem. 1564 D 3 a K 35). Tak bylo ve věcech civilních, jinak však v trestních. Tu činěn byl rozdíl, zda byl poddaný při skutku přistižen čili ušel. Kdo od panovníka nebyl obdržel výsadu na užívání popravy, byl povinen lidi své a chycené zločince dávati k nejbližší popravě. Nebyl-li při skutku postižen, mělo k vrchnosti jeho posláno býti, by se jím ujistila a naň právo útrpné buď sama pustila aneb jej k nejbližšímu právu postavila. Nechtěl-li původ přestati na nálezu soudu vrchnostenského, mohl rovněž pohnati pána, aby člověka svého před soud postavil (Zř. Z. 1549 R 36, 1564 K 35, L 42 a 43). Byl-li kdo při zločinném skutku přistižen anebo pokřikem dohoněn, měl tam souzen býti, kde chycen byl, aneb dodán k nejbližšímu soudu. Podle Obn. Zř. poddaný, byl-li odsouzen k útrpnému právu bez pořádného výslechu, mohl se odvolati ke komoře appellační, mimo to vrchnosti byly vázány ve všech pochybných otázkách žádati za naučení u téže komory; podle deklaratoria z r. 1644 pak pokládán za pochybný každý případ, kdy pachatel nebyl postižen při skutku nebo když zločin nebyl docela zřejmý. Také podle patentů robotních, jestliže poddaní dopustili se zločinu hrdelního, vrchnosti sice mohly užíti svých hrdelních soudův, ale byly v tom vázány předpisy Obn. Zř. Z. Patent z r. 1738 pak přikazoval jim spravovati se zároveň hrdelním řádem Josefa I. z r. 1707, jenž připouštěl odvolání k appellační komoře z každého nálezu soudů patrimoniálních ve věcech trestních. – 2. Psanec. – 3. Při zločině dopadený, který pozbyl práva hájiti se a jest pouhým předmětem exekuce. – 4. V klatbě stojící »nemóž v právě sudem jíti« (Cod. iur-boh. U., 2. str. 267). – 5. Nemanželsky zplozený (Pozůstatky desk I., str. 79). V jiných případech jest neschopnost ta velmi pochybna, jak dobře Všehrd poznamenává: Žalobníci nařčení nebo zločinci, it. nedávno nepřátelé, it. kteří se snadně súdie, zdá se, ze ti všickni žalovati nemohu (III., 8, 1). Osoby dospělé ženského pohlaví na rozdíl od práva německého pouze v příčině věna nemají plné volnosti právní. Vdovy pak požívají docela některých processních výhod. Nezletilí (Všehrd III., 7, 16), kněží (viz Soudnictví stč., str. 716a), Židé a cizinci rovněž jen případně mohou býti stranou.
Pravidelně připouští právo staročeské zříditi stranám plnomocného zástupce (Vš. II., 18, 7; II., 19, 1), ba i několik zástupců pro jednu osobu (Vš. II., 19, 11), než musí býti zvláště pro tu při zplnomocněn. Všeobecné zastoupení, vyjma manželů, pro všechny rozepře se neuznávalo (ib. II., 19, 2), aniž mohl zástupce opětně jmenovati si zástupce dalšího (ib. II., 19, 12). Poručníkem (zástupcem) od každého člověka jakéhožkoli řádu nebo stavu může býti »člověk kterýžkoli, buď měštěnín nebo sedlák nebo holomek, duchovní nebo světský« (ib. II., 19, 7). Jmenování zástupce mohlo však státi se teprve po vyhlášení půhonův (ib. III., 13, 5), neboť při žádosti o zápis půhonu u starosty komorníčího (III., 7, 4), při vysvědčování půhonů (II., 4, 3), při ospravedlnění nestání pro službu královskou (II., 6, 5), při přísaze (II., 26, 4), ve přích o nářku cti vůbec zástupce se nepřipouštěl. Zde jsou zásady práva staročeského odchylné od německých a blahovolnější. – Od zástupce odlišován byl řečník (Řád práva § 3), kterého si strana mohla přibrati k jednotlivým řečem, nebyla-li sama k tomu dosti hbitá (Cod. iur. boh. II., 2, str. 265). Takovému řečníku dosti podobný byl pán z lavic (Řád práva § 4); každý mohl totiž při právě zemském žádati, aby mu ku pomoci byl dán jeden z přísedících, na kterého žadatel by okázal, vyjma z úředníků nejvyšších (Vš. II., 18, 2), ten pak povinen jest raditi straně (Vlad. Zř. § 11). – V případě smrti strany uznávalo se, že spolu i půhon umírá a dědici pohnaného proto nic neztratí ani dědici původovi, než že původ neb jeho dědici musí žalovati pohnaného nebo jeho dědice (Vš. U., 5, 16).
Formy processního jednání stran byly ve starší době mnohem přísnější než v pozdější. Vliv stran byl tu nepatrný, ač bylo uznáváno, že dobrovolné podvolení právo ruší (Vš. II., 13, 10). Připouštělo se přece, aby strana straně mohla odpustiti všecky tři půhony (Vlad. Zř. § 136), dáti poklid (Vš. II, 13, 1), propustiti z přísahy (ib. II., 26, 11) a smluviti se jak ještě v době potazu (ib. II., 20, 9) a z některých pokut vězením propouštěti (Vlad. Zř. § 408). – Formy processní měnily se po celý středověk ve stalém vývoji. Jako jejich formu nejdávnější sluší si zajisté představiti, že žaloba přednášena byla proti obžalovanému výtkou před shromážděnými svědky, kteří konstatovali, zdali kdo buď skutečně tvrzení své dokázal nebo správně přísahou nebo ordálem práva svého obhájil, a tomu propůjčili veřejnou pomoc exekvovati nárok jeho. Časem v rozepřích určitého druhu (o dědiny, o různé zločiny) vyvinuly se zvláštní způsoby processní, které dosti nesnadno můžeme vtěsnati do společného schématu. Dále sluší na mysli míti, že původně všechny žaloby byly trestní. Celkem lze staročeský process vylíčiti takto:
Před podáním žaloby. V některých případech civilních i trestních bylo třeba nejdříve opatřiti si bezpečné svědectví ohledáním škody neb stavu osobou soudní neb několika lidmi soukromými. Ve při o nemovitosti (dědiny), kde obě strany si přiříkaly právo vlastnické, žádán byl soudce, aby jak držiteli tak i tomu, kdo toto právo vlastnické popíral a sobě osoboval, vydán byl komorník na ohledání škod na stromech, lukách, rybnících, polích. Žalobce měl čekati sedě na koni na komorníky, a když by je spatřil, měl slézti, klobouk sejmouti, odložiti meč, plášť i jiné roucho a vstoupiv praven nohou (levá noha byla ke vkráčení vyhrazena obžalovanému) na tu nemovitost řekl: »poslové, slyšte, že tento N. tuto mi škodu učinil a ty škody mám za xx hřiven stříbra«. Potom i event. přítonmý odpůrce musil se obnažiti a vstoupiv levou nohou na spornou nebo poškozenou nemovitost řekl: »slyšte, poslové, tato dědina jest má a ne jeho« – Aby zajištěno bylo, že strany dostaví se k soudu, obě strany jmenovaly (možno to bylo třikráte) summy pokuty, v kterou propadl ten, kdo tvrzení své při soudu nedokázal (vdání) slovy: »tohoto – vzdávám úředníkům pražským ve – stech penězích«, což bylo možno zvýšiti ještě dvakráte. Když ani tato pokuta stranám nestačila, ohlásily: »jáť jej vzdávám na ohřeb«, čili podle obvyklého nyní výkladu vše, co se sebe strana svlékla a odložila i s koněm. Ohřeb propadl zcela úředníkům, kdežto první summy jen z polovice, druhá připadla straně vítězné. Vdání musilo se oznámiti úředníkům cudy místní, kteří pak oznámili to do Prahy. Zároveň bylo ohlásiti půhon. Podobné úřední vyšetření dělo se při vraždě, násilí na žene, krádeži a škodách. Při vraždě příbuzný zavražděného má do 14 dní po vraždě přihlásiti se u nejv. komorníka a jiných úředníků slovy: »Páni, račte slyšeti, opovídám Vaší Milosti, že tento přítel můj jest zabit na pokojné cestě od toho N.; opovídám vám hlavu jeho a prosím, dejte mi komorníka, ať by tu hlavu opatřil.« Tu pojma komorníka, má jemu ukázati toho zabitého a rány jeho a roucho zakrvavené jeho, v kterémž byl zabit, a to všechno roucho měl komorník vzíti k soudu. Potom žádal o půhon (Řád pr. zem. § 1 a sl., 54 a sl. a Majestas Carolina § 102). A tak podobně bylo i při ostatních uvedených případech, jiný konečně byl způsob zjištění skutku svědectvím sousedů (testimonium fori), kteří přivoláni byli pokřikem, ke kterému poškozený za tímto účelem byl povinen. Tak znásilněná žena měla se jim ohlásiti s pláčem, lomením rukama a roztrženým šatem; vlastník domu vybitého měl zavolati sousedy a s nimi ohledati dvéře a vše, co strháno nebo poskvrněno (Maj. Car. § 83 a 105 a Řád § 87). Při žalobě o movitou věc, kteráž mnohou podobnost má s něm. Klage mit Anevang, žalobce vyžádal si komorníka, před kterým věc uchopil (Řád § 87 mluví jen o dobytčeti) a tvrdil, že jest jeho, a uřízl z ní malou částku (z ucha kousek kůže). To vše v zeslabené formě trvalo jistě i v XVI. stol., ač přímých zpráv jest poskrovnu. Svědčíťt tomu jmenovitě Zř. Zem. 1530 § 165: komorník má každému buď k ohledání škod, ran, míst, gruntův, tak jakž od starodávna bývalo, vydán býti. Vyšetřování při zločinu pak stalo se úlohou policejních správců krajských, opravcův a potom ve století XVI. hejtmanů.
Jinak počínala se pře podáním půhonu (nároku), který v nejstarší době jistě děl se přivedením obžalovaného žalobcem před soud. (Srv. Půhon.) Ten neměl ovsem podán býti ve věci již jednou kterýmkoli soudem (mimo appellaci) rozhodnuté (Vlad. Zř. Zem. § 81) aneb jinde počaté a dosud nerozhodnuté (t., § 52). Podáním půhonu původ přejal na se povinnost skončiti rozepři u téhož soudu, jinak byl trestán nálezem i vězením dvou neděl (tamtéž § 268). Byl-li půhon z formálních důvodů jednou již zdvižen, mohl položen býti sice nový půhon v téže věci, ale až po dokonání rozepře o útraty processu prvého (Všehrd III., 6, 1). Rovněž mohl býti opakován půhon nedokonaný pro smrt strany. Půhon namířen byl přímo k osobě poškozující. Osobu třetí možno bylo poháněti jen v případě hanění (Vlad. Zř. Zem. § 95). Kumulace půhonů v jediný byla dovolena, byly-li v souvislosti věcné neb formální. Tuto podmínku vkládá Zř. Zem. z r. 1530 do ustanovení Vlad. Zř. § 51, které mimo to ustanovuje v § 50, že každý z jedné smlouvy, z jednoho kšaftu, z majestátu, z listu, ze zápisu bude moci z každé té věci pohnati jedním půhonem, by pak v té listině více předmětů bylo vyjednáno. V půhoně musil býti přesně označen předmět pře i důkazy. V Čechách (nikoliv na Moravě) mohl původ měniti text půhonu, i když již byl v knihy soudní zapsán, jmenovitě co se týče průkazů. Proti takové škodě bylo možno pohnanému brániti se tím, že popatřiv do knih požádal úředníka, aby tam tuto okolnost poznamenal (víza); potom nesměl býti půhon již měněn. Za to mohlo se tak státi s terminem (opravení roku), pokud i po této stránce víza nebyla zapsána. Při nejbližší sessi, stal-li se půhon v náležité době, byly půhony po zahájení soudu vyhlašovány (vysvědčovány) a to řečníkem zemským podle soupisu chronologického, pořízeného starostou komorničím. Po každém půhoně řečník kladl otázku: stojí-li N. původ i N. pohnaný k svému právu? Ohlásili-li se oba, pokračoval ve čtení půhonů. Stál-li pouze pohnaný, byl půhon ihned zrušen a pohnaný z něho osvobozen, tolikéž nestáli-li oba (Vlad. Zř. Z. § 136). Když všechny půhony byly přečteny (vysvědčeny), voláno bylo na ty, kdo nepřišli, komorníkem: N., stojí-li ke svému právu, prvé, ohlas se. A potom po malé chvíli znovu: Stojí-li N., druhé, ohlas se. A potom po chvíli: Stojí-li N. prvé, druhé, třetí, ohlas se. (Všehrd II., 3, 11.) Neohlásil-li se, nastala kontumace (právo stanné). Dostavil-li se pohnaný i původ, vložil tento žalobu do knihy soudní. Na Moravě početí čtení žaloby žádáno bylo slovy: králi milostivý, pane komorníče, pane sudí a páni milí, račte slyšeti žalobu, načež sudí odpověděl: »právoť přeje« (Kn. Drn., str. 33). Potom musili všichni, kdo nezasedali v soudě, vystoupiti z lavic i ze šraňkův, a byl-li k půhonu kdo volán, ohlásiti se mimo šraňky, jinak ztratil při (Všehrd II., 3, 4). Žaloba obsahovala v širším rozvedeni: A. žaluje na B., že jest mu –. Dokládá se – (uvádějí se průvoaní prostředky). A potom žádá spravedlivého panského nálezu. Neb již zde musí se vyčísti vše, čím chce původ právo své dokázati. Nemá-li důkazů, rozhodne přísaha; v kterémžto případě nesměl žádati spravedlivého nálezu, než jen »práva« (Vš. II., 12, 2). Průvodních prostředků v žalobě neuvedených již užíti nesmí (ib. II., 11, 11–12), tak jako ztracena byla pře, když některého prostředku takto ohlášeného nebylo užito a provedeno. Po přečtení žaloby nesměl původ ji měniti, ani kdyby víza nebyla vložena (ib. II., 11, 8). Rovněž nemohl půhon neb žalobu beze škody zpět vzíti; kdežto do jejího čtení ve případech, kde trojí půhon byl nutný, bylo tak po dvakráte možno, čímž dosažena býti mohla lhůta 30 neděl, po které pohnaný »v půhonech byl držen« (Kn. Rožm. 75, 112). To bylo v 2. pol. XIV. stol. zrušeno (Ondř. z D., § 114). Po přečtení žaloby bylo možno zříditi si zástupce z obou stran a bylo nutno žádati za úmluvu o správu (Vš. III., 13, 24).
Žaloba čtena ovšem nebyla, když pohnaný se nedostavil. Nestání mohlo býti omluveno (spraveno) zvykem uznanými příčinami, a to: 1. Nemoci (při ženě i těhotenstvím), kterou posel neb zástupce jiný pohnaného musil přísahou svou v kapli osvědčiti, načež ustanoven rok nový a event. třetí. Přišel-li nemocný potom, musil rovněž přísahou ztvrditi tuto překážku (Vl. Zř. Z. § 91), jinak musila k němu jeti kommisse menších úředníků, kteří buď patrně vidí, že jest nemocen, nebo přijmou jeho přísahu (Kn. Tovač. k. 82). Spravení i přísahou mohla druhá strana straně odpustiti. Přípustná byla restituce, i když posla oznamujícího nemoc stihla značná pohroma cestou (výslovně uvádí se ovsem pouze, byl-li zavražděn. (Vlad. Zř. Z. § 88). – 2. Povodní, že k půhonu přijeti nemohl pro neschůdnost cest, což mělo býti též dostatečně dokázáno, dosvědčeno (Vlad. Zř. § 90). Rovněž za překážku pokládáno zajetí (Vš. II., 5, 1). – 3. Pro službu královskou neb zemskou vzdáleností ze země (položením ven ze země); služba královny neomlouvala (Arch. Český IV., 529; Vlad. Zř. § 75; Všehrd II., 6); při prodléváni mimo zemi stačil i soukromý interess (Všehrd II., 5, 1). Nebylo-li nestání spraveno jedním z těchto důvodů, propůjčeno bylo původní právo stanné, které zakládalo právo k pravidelné exekuci jako nález (viz Stanné právo). Zvláště přísné předpisy byly v příčině nestání při žalobě z moci. Příčiny omluvné nestání jsou v něm. právu dosti odchylné (srv. Brunner, D. Rechtsgeschichte, II., 336).
Stály-li obě strany a pohnaný chtěl odpovídati, k čemuž povinen nebyl, byla pře srocena. Řeč stran byla při zemských soudech v Čechách i na Moravě až do Obn. Zř. výhradně čeština. »Má ústně mluveno býti bez ceduly aneb kterých spisů, cožkoli páni moravští soudí, českým neb moravským jazykem«, ustanovuje Kn. Drn., str. 35 a Vlad. Zř. Zem. § 7: »co se dotýče cizozemcův, kteříž k koruně nepříslušejí (dodatek k r. 1530: i ti, kteříž k koruně České příslušejí), aby všickni před soudem českým jazykem pře vedli sami skrze se neb kohož sobě zjednati mohú«. Při lenním soudě biskupa olomouckého byly půhony do r. 1529 vydávány latinsky, jinak pouze česky; jedině za biskupování Jana ze Středy (1364–80) též německy. Byl-li nějaký spis ku při potřebný sepsán jazykem cizím, musil od stran přeložen býti; ani latiny netrpěno (Zápisky Žerotínovy I., 125 a II., 144). Do Obn. Zř. trvala i ústnost jednání; pouze ten, kdo paměti dobré neměl, mohl míti někoho za sebou s pamětí napsanou, aby mu věci potřebné připomínal (Kn. Drn., str. 35). Svědomí však musila býti nejdříve sepsána (Vlad. Zř. § 15). To oboje k značné škodě jak vlasti tak i věci změnil Ferdinand II. zavedením processu písemného. Ač tuto novotu odůvodňoval tím, aby každý i chudý, který sobě zástupce zjednati nemůže, snadněji práva svého došel, přece byla hlavní příčina, zjednati němčině průchod. Protěžováním této řeči vytlačena byla čeština v XVII. stol. skoro zúplna. Zároveň staly se soudy pouhými kancelářemi, v nichž se shromažďovaly spousty papíru a forma zabíjela ducha.
Kdo neměl dostatečného neb vůbec žádného jmění nemovitého, byl povinen při srocení položiti kauci rukojemstvím, a to při půhonech z dědictví, dluhu a škod (Vš. II., 13, 3–5); rovněž ten, kdo poháněl pro více, než sám měl (Vlad. Zr. § 44 dle nálezu z r. 1410). Při rozepři z dědictví ten, komu toto bylo násilím odňato, mohl poháněti bez kauce do výše ceny toho statku. Ve při o škody dával kauci jen původ (Vš. II., 18, 6). Vdovy byly této povinnosti prosty (Vlad. Zř. § 44). Pro soud zem. menší nebylo kauce třeba.
Při srocení stran děla se na Moravě pomluva. Pohnaný totiž řekl: pane hejtmane, pane komorníče, pane sudí i vy páni milí, prosím pomluvy první, druhé i třetí i toho všeho, což mi k mému právu potřebí jest. A když sudí řekl: právoť přeje, pravil opětně: na žalobu tuto pravím v první pomluvé, jakož mne činí N., že bych – (jakož žaluje), protož pane sudí, rač podati na pány, mám-li tomu půhonu odpovídati. A když páni potazem našli a podle toho sudí řekl: odpovídej, tu opět v druhé pomluvě tvrdil, že: toto a toto mne pohoní potvorně, neb já tuto a tuto spravedlnost mám, pane sudí, rač opět podati na pány, mám-li mimo to odpovídati. A řekl-li sudí po dotazu: odpovídej, tu pohnaný uvedl, co měl nejpilnějšího k obraně (Kn. Drn. str. 35). Jednalo se tedy o návrh na zamítnutí žaloby a limine. Nedošlo-li třetím potazem k tomu, následovaly pravidelné řeči stran, které byly délky libovolné (Vš. II., 20, 1). Pomluva zrušena byla r. 1495 a opětně r. 1550. Ale i v Čechách strany sudího žádati musely o dovolení mluviti (Řád práva, § 5).
Strany potom namítaly a vyvracely a uváděny excepce a to peremptomí facti jako rei judicatae (Zř. Z. 154 g D 32), transactionis (ib. D. 34), praescriptionis (ib. E 35), tak i juris (Vlad. Zř. § 400 a 406). Ovšem nebylo třeba, aby pohnaný hned na žalobu odpovídal, měltě právo žádati po dvakráte za odklad do následujícího zasedání soudu (hojemství), aby se na odpověď mohl připraviti (Vlad. Zř. g 37). To směl žádati pouze pohnaný a to hned po vyslyšení žaloby, dříve než na ni odpověděl (Vš. II., 14, 5 a 7). V processu o nářek cti dávalo se pouze jedno hojemství (Vš. II., 14, 9) za časů Všehrdových, dříve též dvoje. Též mohly obě strany shodně učiniti mezi sebou poklid tím, že smluvily se o odložení pře na jiný čas (Kn. Tovač. k. 83), a to písemně s klausulí, že kdyby k soudu strana nestála, podrobí se exekuci jako po nálezu. To bylo proto nutné, ježto o tutéž věc poklidem odloženou nebylo možno znovu pohoniti a byl možný jen půhon pro nedodržení poklidu. Ovšem bylo možno zachovati si právo k opětnému půhonu, přidala-li strana při oznámení smluveného poklidu slova »bez pohoršení práva« (Kn. Drn., str. 39). Poklid od r. 1564 bylo třeba bráti na určitý čas. Poklid bylo možno smluviti opětovně podle libosti stran (Vš. II., 15, 1). Jinak bylo dovoleno ve dvou případech líčení pře přerušiti jen na chvíli, a to s obojí strany, jak Všehrd praví (II, 18, 3): jestliže co tuhého na tě přijelo, buď při žalobě nebo při líčení pře, ježto bys k tomu snadno odpovědi najíti nemohl, můžeš za potaz prositi a tu (po dovolení) můžeš se v šraňcích raditi nebo ven s přátely vyjíti, až bys se uradil; páni zatím jiné pře slyší. Druhý případ týkal se pouze pohnaného, který byl opomněl opatřiti se dostatečně průvody, aby si je mohl vyhledati a to během téhož dne (Vš. II., 18, 5).
Hlavním obsahem řeči stran bylo uvádění důkazův a jich vyvracení. Cílem jich nebylo nijak stanoviti objektivní stav zločinu, právního činu, nýbrž vyvrátiti thesi odpůrcovu a udržeti svou vlastní. Ale v tom pravé české právo processní liší se od německého, kde dokazovala vždy jen jedna strana (Plank, Das deutscbe Gerichtsverfahren II., 12), což u nás bylo jen při důkaze ordálem a, což konečně totéž jest, přísahou. Při tom neznám zůstává rozdíl mezi důkazem plným nebo polovičním. Základem jest i zde římskoprávní zásada actori incumbit probatio, což Všehrd opisuje slovy: Věz také, že za právo jest v zemi České, kdož na koho žaluje a viní z čehožkoli, že ten má to nejprve provoditi, a ne ten, kdož pohnán jest, se vyvoditi (II., 13, 9). I tím právo staročeské liší se k svému prospěchu od německého, že přes mnohou formálnost přece více přihlíží k objektivní pravdě.
Dokazováno pak bylo: 1. přísahou (»Konečný a poslední provod«, Vš. II. 23, 1) připouštěnou, když ostatní průvodní prostředky nestačily. Zásluhou Karla IV. přísaha vytlačila ordály a i formálnosti přísah byly značně zmírněny. Přísaha byla právem, výhodou strany, které každý neměl. Přísahou dokazovalo se to, co mělo býti konečným nálezem, tedy již dedukce z předpokladů. Rozeznávala se přísaha affirmativní, kterou strana váhy dodávala svému tvrzení, že jest důvodné; skládána byla vždy jen stranou bez pomocníků. Předmětem jejím bývá jmenovitě některá processní okolnost nebo otázka hlavní. V rozepři o hlavu strany přísahají před soubojem, aby tak snadno k němu nedocházelo (Řád práva § 18); touto přísahou strana dotvrzuje na př., že byla nemocná atd. Rozhodovací přísaha vyskytuje se ve dvou případech, a to buď pouze strany o nevině při obžalobě proti tomu, kdo skrývá psance neb kdo věc cizí menší ceny poškodil a nebyl zastižen při skutku; buď jako přísaha sesílená při loupeži, krádeži, výboji, těžkém poškození na těle, zabití při hlavě, když by souboj díti se měl nižšího proti vyššímu stavu (Řád, § 26). Podržovací přísahu ukládali při krádeži jako přísahu pouze strany, jako sesílenou přísežníky při sporu o právo vlastnické k nemovitosti a o dluh. – Důležité bylo rozlišování na přísahu se zmatkem (kléskou) nebo bez zmatku. V onom případě platil přísný formalismus, v tomto mnohem méně (srv. o tom Brandla v »Čas. Mat. Mor.« I., str. 25 a sl., kde i o způsobu přísahání podrobně pojednáno, jakož i zde články Přísežníci, Očistník a Věrování). Kmeti jako strana nepřisahali, nýbrž odvolali se na svoji úřední přísahu.
2. Svědomí, nejobvyklejší forma důkazní. Svědčiti bylo povinností (»každý musel svědčiti«. Vš. VIII., 19, 2), které kdyby nebylo vyhověno, obesílán byl svědek listem úředním, a kdyby i tu neposlechl, »může k němu o škody (ad omnia dampna) hleděno býti« (Vlad. Zř. § 252), což stručně prováděno bylo tak, že napřed stanovena byla pokuta, kterou propadl svědek ipso facto (Zř. Zem. 1530 § 197). Ke svědčení vyžadovala se náležitá způsobilost duševní (zdraví) i tělesná (dospělost). Pohlaví ženské závadou nebylo (Vlad. Zř. Z. § 275). Též vyžadována i poctivost, proto psanec, lichvář a zločinec byli nezpůsobilí (ib. § 411). Relativně byli nezpůsobilí: nedílné děti vzhledem k otci neb mezi sebou a naopak (ib. § 275), muž vůči své ženě a naopak (ib.), společníci mezi sebou, pak přísedící soudu nemají o tom, co při soudě slyšeli, v téže věci svědčiti (Vlad. Zř, § 428). Sám proti sobě ovšem nebyl nikdo povinen svědkem býti (Kn. Drnovská, str. 36). Pozvání svědka k soudu dělo se půhonem jako obžaloba, a to podle libosti strany, jen když byla lhůta, aby mohl v čas přijíti (Vlad. Zř. § 23). O tom pak rozhodoval soud, jinak žádalo se, aby půhon stal se alespoň 14 dní před svědčením. Rovněž bylo pravidelně třeba, aby půhon žalobní byl již vydán (ib. § 289) a to pod pokutou 10 k. gr. č. (Zř. Zem. 1530 § 165). Však též důkaz svědky pro věčnou pamět jest znám staročeskému právu, když pak i svědkové zemřeli, svědomí jejich při soudě se přijímalo (ib). K roku ustanovenému k svědčení měla se dostaviti osobně i strana o svědomí pohánějící a oznámiti pohnanému, oč jde. Kdyby sám nepřišel, není svědek povinen svědčiti, ale může k tomu znovu pohnán býti (Vš. VIII., 19, 6). Strana ovšem hradila útraty svědku (Kn. Drn., str. 36). Pravidelně bylo vyžadováno svědomí ústní, a to kategoricky, pokud týkalo se cti, hrdla a gruntův (smlouva sv.-Václavská) a je-li měšťan stranou (Vš. II., 24, 16–22). Musilo býti též přísežné, leč by se strany shodly, že přísahy netřeba (Vlad. Zř. § 15). Při soudě komorním přijímány též nepřísežné výpovědi (Vš. I., 2, 14). Písemné svědomí přijímáno, když ten, kdo je dal, byl již mrtev (ib. § 270), jinak byla to výsada stavu panského a vladyckého, kteří měli svědomí dávati v dopise zavřeném s poznámkou »na svou víru a na svou duši, což svědčím, pravda jest« (ib. § 380). Ze stavu městského právo to přiřčeno osobám přísežným (purkmistru, konšelům a úředníkům měst královských). Kdežto při soudě komorním byla v té příčině praxe zcela liberální (Vš. I., 2, 15), nemělo býti písemné (listovní) svědomí u soudu purkrabského přijímáno, nýbrž, aby jednání se urychlilo, vždy jen ústní (Vlad. Zř. § 384). Jakéhosi ulehčeni dostávali měšťané měst královských tím, že mohli vypovídati před svojí radou na radnici a svědomí sepsané bylo pak odesíláno k soudu. Tak i knězi před kapitolou krom mnichů (Kn. Drn. str. 36). Dokud svědek nesložil přísahu, mohl ten, kdo jej vedl, s ním mluviti (Vš. VIII., 19, 7). Po přísaze, která od několika svědkův i společně může býti vykonána, svědčil každý zvláště, tišším hlasem diktuje úředníku menšímu. Dosvědčil-li a řekl »již já víc nejsem svědom«, písař mu znovu diktát přečetl. Potom odstoupil svědek a nemohl již výpověd svou měniti, leč by složil přísahu novou (Vš. VIII., 19, 10). Napsané svědomí až do čtení při soudě zůstalo stranám i soudcům nepřístupné (Vlad. Zř. § 242). V době předhusitské slovem svědek (testis) označován i přísežník. O právě zamítnouti svědka nemáme zpráv. – 3. Listiny viz Listina a Desky zemské. – 4. Hmotné předměty, jako šaty okrvavené a p. – 5. Úřední vyznání, jmenovitě komorníka neb sousedů o ohledání zavražděného, škod, poranění. – 6. Boží rozhodnutí viz Boží soud a Souboj soudní. Pádnost důkazů nebyla vážena pouze formou, nýbrž bylo o ní uvazováno soudem. Tím právě liší se theorie česká od německoprávní, kde soud nezabýval se objektivní pravdou. Tak zní úvaha nalezu z r. 1351 (Emler, Pozůstatky desk I., str. 67), že jakási listina byla uznána neplatnou vzhledem k ostatním průkazům, což svědčí o objektivném uvažování soudu.
Když strany skončily své řeči a uvádění excepcí a důkazů i jejich vyvrácení, nastala porada přísedících o nálezu čili potaz, a to na příkaz sudího, »aby vážili a kdo vedle průvodův svých a pře líčení spravedliv jest, toho aby nálezem opatřili« (Vš. II., 20, 1). Ve starší době sudí tázal se kmeta po kmetovi o jeho minění, které mělo býti odůvodněno (Kn. Drnov. str. 119). Nebylo-li dosaženo jednomyslnosti, rozhoduje většina hlasů; byla-li rovnost, ta strana, ke které přistoupil král neb nejv. úředníci, nabyla vrchu (Vš., II., 20, 5). Jména těch, jejichž mínění došlo platnosti, jmenována byla v starší době v náleze, později uváděni všichni přítomní. Ještě při poradě bylo možno činiti stranám otázky, aby některá okolnost byla objasněna, jinak však jednání stran proti sobě bylo početím porady skončeno. Po poradě sudí dohodl se s komorníkem a purkrabím o zvoleni relátorů a to dříve i jen jednoho, pak dvou a od r. 1437 dvou z pánů a jednoho z vladyk (i na Moravě), kteří odebrali se k místu, kde seděl král a nejv. úředníci, a radili se o koncept nálezu. První pak návrh čten ostatním též přísedícím, načež odešli k menším úředníkům a nález sestavili. Po tom relátoři sestoupili zase dolů s kathedry mezi pány a písař nesl za nimi napsaný nález, který se četl přísedícím a mohl býti opravován. Když to skončeno, písař šel s nálezem nahoru na stolici a relátoři stojíce tváří ke kathedře a zády k oknu jsou dozorci nad čtením nálezu písařem po celou dobu čtení. Až do této doby jest stranám ještě volno smluviti se a odstoupiti od soudu (Vš., II., 20, 9), ba ještě, byl-li nález závislým na složení přísahy, až do této (ib. II., 26, 3). Po přečtení nález měněn býti nemohl (Kn. Drn., str. 36). Forma jeho byla, že »v rozepři mezi A (původem) a B páni nalezli, že – tomu půhonu odpovídali nemá«, což nevylučovalo novou rozepři opraveným půhonem; jinak bylo-li v nálezu: »že tomu B odpovídati nemá«, byla rozepře in merito rozhodnuta.
Nález neb stanné právo byly pak základem řízení exekučního, před nímž stalo se vyšetření útrat processních, byly-li opověděny v půhoné (Kn. Drnov., str. 24). V příčině rozsahu náhrady platila zásada, že vztahovati se měla »ke všem škodám, k kterýmž jest (vítěz) skrze náklady přišel nebo svévolností připraven byl« (Vš., II., 30 úv). Byly to platy úředníkům soudním (VŠ., II., 30, 6) útraty jízdy k soudu a pobytu mimo domov (II., 30, 2), tedy skutečná vydání (Vlad. Zř. Zem., § 283), nikoli ušlý zisk. Zvláštní jest stanovisko knihy Drnovské (str. 29), podle které »útraty a náklady nemají se od jednoho druhému nahrazovati, což skrze póhon strany škody útratami vezmú. A to proto zpósobeno jest, aby chudý se nestrachoval útrat bohatému platiti, zůstal-li by křiv, a také aby chudý pro strach útrat své spravedlivosti neoželel«. Zjištění a přiřčení útrat dělo se ve formě postranního processu, který musil býti zahájen půhonem v praeklusivni lhůtě do nejbližší sesse. Vlad. Zř. (§ 295) připouští i obeslání od úředníků na žádost vítězovu, ve kterém listě oznamována byla výše škod a útrat i rok stání. K tomu bylo možno dáti se zastoupiti (ib. § 42), nebyla-li nutna přísaha. Po náleze nastala exekuce. Neučinila-li strana, která podlehla, do 14 dnů nálezu zadost, byla vítězem prostřednictvím komorníkovým napomenuta k tomu úmluvou (v. t.), a nepomohlo-li to, uveden vítěz soudními úředníky v držení statku strany druhé (viz Zvod). Tak i na Moravě, kde však úmluva známa nebyla. Další stupeň exekuce bylo panování (v. t.). Výjimečně měla strana vítězná sama provésti exekuci. Tak svůdce i svedenou měl otec sám stíti, po případě svedená svůdce (Řád, § 84), což, odchylné od něm. práva, jest zajisté zbytek soudní moci otcovské. Jiný případ byl při psanci (v. t.).
Řízení zvláštní, která zachovala si prastaré formy, platila pro některé pře primitivního života sociálního, a to zejména při některých deliktech a ve příčině nemovitosti, kteréž pře měly povahu deliktů. Při hlavě, kde k žalobě legitimován byl původně jen příbuzný a kdež cílem byla jistá summa peněz i život pachatele, bývaly podávány dvě žaloby (Řád § 2). K tomu byli příbuzní asi nuceni (srv. Cod. dipl. Mor., II., 143). Řízení má pak povahu vykonání msty kontrolované veřejnou mocí. Statuta Konrádova jeví tuto tendenci (§ 17, 37). Příbuzní mohli se spokojiti pouze s pokutou, kterou stanovili ubrmani (Kn. Drn., str. 101 a 102); mimo to vrah musil se podrobiti pokoře (viz Msta krevní). Nejstarší známá smlouva o hlavu čte se v Codexu dipl. Mor., VI., 349. Při hlavě vyskytuje se i starobylé svědectví mrtvoly. Domnělý vrah přiveden byl k mrtvole, zda při dotknutí jejím krev se ukáže či neukáže (srv. »Český Lid«, 1891, 155). To dálo se až do počátku XVII. stol. (Winter, Kult. obraz, II., str. 742). – Při podávení ženy vyskytuje se zvláštní úřední svědectví kněze, který únosce s unesenou oddal, ač tu nemohl odvolati se na svůj stav, ale musil přísahati. Unesená pak dána jaksi do vazby do kláštera sv. Jiří na hradě Pražském, a pakli při soude vyznala se, že se unésti dala dobrovolné, měl ji i únosci otec její stíti hlavu, jinak, stalo-li se to proti vůli její, měla unesená hlavu stíti únosci (Řád § 84). Ale byla-li unesená vdovou, tu v onom případě byl pouze povinen únosce s vdovou se oženiti (§ 85). – Zvláštní bylo též řízení při soudu mezním, kde půhon podával se u purkrabí pražského, který oznámil původovi, s jakým počtem koní a vozů pro něho a jeho přísedící má přijeti, a obeslal i pohnaného. Potom na určitý rok vyjel s dvanácti osobami stavu panského a rytířského z okolí (soudu přítomno býti musilo jích nejméně deset)^, kteří, pokud k soudu zemskému nenáležejí, musí přisahati. Na místě, kde porušení hranic se stalo, postaveny čtyři soudní lavice, do kterých přísedící zasedli a k nim ještě purkrabím ustanovený k tomu případu rychtář, který též přísahal. Zahájení soudu dělo se slovy skoro týmiž jako při soudě zemském. Hlavní důkaz veden byl svědky, kteří přísahu skládají za zvláštních formalit, které dobře vypisuje Jakub Menšík z Menšteina ve své zprávě o soudě mezním § 51–52 (viz i Knihu Drn., str. LXXII a sl.). Po skončeném líčení pře ustanoven nový rok opět na onom místě k výpovědi, bylo-li pro důležitost věci třeba poučení od soudu zemského, jinak ještě téhož dne bez odkladu učiněna byla výpověď po úřadě (přímluvách) většinou hlasů. Nález pak měl upraviti spor podle objektivní spravedlnosti bez ohledu na petit žaloby (Menšík, § 64). Bylo-li nalezeno, že mezní znamení mají býti změněna, stávalo se to ihned. Process o škody útratní veden před menším soudem zem.
O processu při soudech župních a veských jsme zpraveni tak nedostatečně, že nemožno odvážiti se rekonstrukce. Soudy župní, jako veškeré právo zemské, doznaly v prvních letech Přemysla II. geniálním tímto panovníkem pronikavé reformy (srv. zprávu Františkovu a minority Beneše). Ze starší doby jediný statut Konrádův pro Moravu poskytuje několik ojedinělých zpráv, z nichž vychází, že soud župní, a snad pozdější cudní, skládá se z oddělení vyššího i nižšího, jako asi zemský soud. V onom zasedal soudce s kastelánem a pánové župní, v tomto vladař (villicus) neb v jeho zastoupení sudí, a vladykové (druhové) župní. Kompetentním byl pro veškeré spory a delikty, pokud nebyly vyhrazeny králi, soudu zemskému neb vesnickému, a pro všechny osoby v župě bez rozdílu stavu, vyjma duchovní. Panstvo i vladykové zde ještě byli asi pouhými svědky líčení pře, od 2. pol. XIII. stol., ale tvoří se, patrně vůlí Přemysla II., nové formy processní, povstávají cúdy na místě župních soudův, a při soudech zavádějí se přísedící, kteří nalézají rozsudek, což dříve sotva bylo. Výjimkou by tu ovšem byla listina kláštera hradišťského z r. 1215 (Reg., I., str. 263), kde se mluví již o jednotlivých oddílech processu, jak jsme jej z doby pozdější výše krátce vylíčili; ale tato listina jest podvržená.
O s-m zřízení i právu veském, záhy právem purkrechtním vytlačeném, máme jedinou jen stopu snad v soudě slibním, kompetentním pro věci nepatrné (o kozu, ovci, ale nikoli již krávu, vola, koně) podle zprávy statut Konrádových § 13. Podle obvyklého filologického výkladu byl by to soud smluvči (smírčí) konaný bezformálně.
Process při právě městském až do doby sjednocení vykazuje v krátkosti tyto zásady společné: Spor zahájen může býti jen žalobou v přítomnosti rychtáře a 1 neb dvou nad polovici přísedících v pořadu chronologickém, ač Brikcí vyjímá z toho rozepře pro poškození na těle a kde žaluje sama rada (c. 1. a. 23), Kristián (Koldín) pak cizince, vdovy, sirotky a duchovní (A. 16). Zastoupení se připouští a excepce slušelo činili před srocením. Kontumace následovala po třetím bezúspěšném obeslání třetího dne, den po dni (Br. c. 10 a. 2. a a. 55. a. 1). Omluva díti se mohla pro nemoc, vězení, povodeň a veřejné poslání. Žaloba podávala se v Praze ústně (Kold. A. 45), jinde písemně, načež obžalovaný měl odpověditi v Praze do 3, jinde do 14 dnů. Potom mají obě strany lhůtu 14 dní k podání průvodů, o nichž Koldín přejímá zásady římského práva. Nález, nebyl-li podán odpor do 14 dnů (u Brikcího 6 neděl), přešel v moc práva. JTe.
S. rejstříky v. Rejstřík.
S. řízení v. Řízení a S. řád (stč.).
S. souboj v. Souboj soudní.
S. spisy viz Spisy soudní.
S. správa jest řízení s-ch úřadů v jejich úřední činnosti, vylučuje však naprosto soudcovské rozhodování samostatných soudců. Nejvyšší správní instancí soudů a stát. zastupitelstev jest ministerstvo spravedlnosti. Bezprostřední správa jednotlivých soudů přísluší jejich předsedovi. Dozor nad vedením správy jednotlivých soudů přísluší vždy soudu nadřízenému, tak že na činnost okresních soudů dohlížejí sborové soudy I. instance, pokud se týče jejich předseda, na činnost těchto pak a i soudů okresních vrchní zemské soudy s předsedou v čele. Na činnost vrchních soudů, vrchních stát. zastupitelstev, generální prokuratury a pak všech ostatních soudů v celé polovici říše dohlíží ministerstvo spravedlnosti. Nejvyššímu s-mu dvoru přísluší u všech soudů právo činiti výtky v příčině zjištěných poklesků a oznámiti tyto ministerstvu spravedlnosti, aby zjednána byla náprava. Právo dohlédací zahrnuje v sobě právo, bdíti nad řádným konáním úřední povinnosti, donucovati k jejímu plnění, odstraňovati vady v tom směru se vyskytující a činiti o nich oznámeni soudům vyšším, aby nápravu zjednaly. Správa soudů, pokud spočívá v rukou jejich představených, záleží v tom, že tito dbají o to, aby záležitosti soudu přikázané byly vyřizovány rychle a řádně, a aby u soudu zachován byl přísný pořádek a přesnost v jeho úřední činnosti. Za tím účelem přísluší jim také právo dozorčí nade všemi podřízenými úředníky a zřízenci soudu. V tomto směru jsou pak představení soudů zřízenci ministerstva spravedlnosti. Hlr.
S. vykonavatel jest manipulační úředník neb sluha s., jemuž přikázáno vykonávání exekucí (v. t.). Není-li u některého soudu vykonavatelem úředník, mohou těžší a důležitější výkony svěřeny býti notáři. Při výkoně, který jim předsevzíti jest, musí se říditi příkazem s-m, jímž výkon se nařizuje. Jsou oprávněni přijmouti plnění, pro které exekuce se provádí, s účinkem zaplacení a jsou oprávněni příjem kvitovati a listiny, podle kterých plnění se žádá, jako směnky, dlužní úpisy atd., dlužníku vydati, je-li pohledávka celá zaplacena. Při výkoně samém požívají zvláštní ochrany zákona jako osoby úřední a mohou, setkají-li se s odporem, požádati policii neb četnictvo za přispění. Hlr.