Ottův slovník naučný/Listina

Ottův slovník naučný
Lister a Mandal	Listina	Lístkování

Údaje o textu
Titulek:	Listina
Autor:	Josef Teige, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 119–124. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Listina (diplomatika)
page=1 Č. 2555. Monogramma listiny cís. Jindřicha III. (1046-1056).

Listina (diploma, charta, litterae). Obyčejně zove se l-nou dle okolností každý písemný záznam, který v jakékoliv příčině stal se významným. Přesněji rozumíme l-nou písemnost, sepsanou ve formě právem žádané za účelem právním. Nauku o této formě zoveme diplomatikou. A jako při právě rozeznáváme l-ny veřejné v oboru práva veřejného a l-ny soukromé v záležitostech práva soukromého, ač historikové činí tu nedůsledně modifikace tím, že vyhlašuji za veřejné jen l-ny, vydané samostatnými panovníky světskými nebo nejvyššími hodnostáři církevními, ostatní bez rozdílu za soukromé. V příčině formy mluví se pak o znacích vnějších a vnitřních; k těmto čítáme text, k oněm pak vše, co tvoří pojem originálu l-ny na rozdíl od opisu. K vnějším patří tedy látka, na které psáno bylo, písmo, ozdoby, linkování, pečeť. K vnitřním formy textu (formule) a jazyk, v kterém psáno. Při textu možno pravidelně rozeznávati věty úvodní (protokoll), zakončující (eschatokoll) a jádro listiny, kontext. V protokolle vyskytují se v dobách starších: Vzývání boha symbolické neb slovy; invokace symbolická dála se křížem neb jiným znamením, slovy pak obyčejně: Ve jménu božím, amen. Na to následovalo jméno původce, vydavatele l-ny, často ve spojení s větou (devotní) poukazující, že vydatel děkuje za svou moc Bohu (z boží milosti), dále adressa čili jméno osoby, které l. se vydává (adressát), často ve spojení s pozdravem (salutatio). L-nu zakončil podpis vydatele neb jeho zástupce i svědků, často i úředníka, pověřeného revisí l-ny. I podpis zahájen byl invokací, pravidelně alespoň symbolickou (křížem), a zakončen zvláštním znamením, vzniklým ze slova »subscripsi«. Někdy opakováno to vše v tironských notách. Datování (consul et dies) nařídil nejdříve pro l-ny císařské Konstantin I., později i pro soukromé, což přejal i středověk. Konec l-ny tvořilo opětné vzývání Boha (apprecatio). – V textě l-ny rozeznáváme: všeobecné úvodní odůvodnění, proč l. vydána byla (arrenga), jako bývalo poukázání na vhodnost, nutnost jakéhosi jednání, zásluhy adressátovy a pod.; pak následovalo oslovení adressáta singulární neb kollektivní, speciální odůvodnění vypravováním děje (narratio), projev vůle (dispositio), k níž připojována sanctio, poukaz to na trest neb odměnu neposlušnosti neb ochoty, a konečně určováno, jakým způsobem má býti l. pověřena (ohlášení podpisu, pečeti). – Jako život právní a normy, jest i obsah l-in nejrůznější a stále se mění. L. vyskytuje se ovšem teprve v dobách pokročilejšího vývoje právního. V oboru l-in veřejných spisovány byly v Římě zejména: 1. zákony na tabulích dřevěných, později měděných (leges, leges datae), ač to nutno bylo původně jen při smlouvách mezinárodních. Při nich nacházely se: jméno a úřad navrhovatele (praescriptio), čas, způsob a místo hlasování o návrhu, text návrhu (rogatio) a výměr trestu (sanctio) při neplnění. Nejstarší jest tu tabula Bantina z l. 133–118 př. Kr.; 2. snesení senátu (senatus consulta, nejstarší zachované jest SC de bacchanalibus z r. 170 př. Kr. ); 3. edikta úřadů, jako praetorů, aedilů, kvestorů atd. (nejst. dekret jest L. Aemilia Paula z r. 189), ovšem pak později v první řadě konstituce (edicta, decreta, rescripta, mandata, adnotationes, a když císařství povýšeno nad zákon, i privilegia). Ty měly na počátku jméno císaře a adressáta (v dativu), pozdrav (salutem) neb oslovení (habe) a pod textem podpis scripsi, rescripsi neb vale vedle podpisu úředníka revisí l-ny pověřeného (recognovi) a datum. Psány byly v latině, pro řecké provincie někdy i řecky, což se stávalo častěji za Lva, Zenona, Anastasia, zejména Justiniána, až i tu r. 534 nastala reakce. Sloh byl až po Diokleciána přesný a stručný, potom bombastický a rozvláčný. – Říše, které vznikly na místě říše Římské, podržely celkem dosavadní formy. Tak bylo u východních Gotů, Langobardův i Normanů. Značnější změny za to vykazuje císařská l. středověká, kterou možno v prvních stoletích roztříditi ve dvě skupiny (praecepta, později privilegia, a mandata) dle toho, stalo-li se rozhodnutí za účelem trvalého neb jen přechodného zařízení. Proto v tomto případě byly to hlavně záležitosti administrativní, v onom pak záležitosti právní, trvale důležité. Dle toho byla tu i forma slavnostnější neb jednodušší. Zřídka vyskytovaly se i breves dle způsobu papežské kanceláře, které Sickel přirovnává k reskriptům císařů římských. Invokace za Merovců byla monogrammatická (chrysmon) a spojila se za Karla Vel. se slovnou (na př. in nomine sanctae et individuae Trinitatis), mizí však v druhé pol. XIII. stol. Jméno panovničí uvádí se jmenovitě v l-nách jednodušších slůvkem »my« (nos), načež následuje titul (dei gratia Romanorum rex semper augustus). Pokud Merovci uměli psáti, podpisovali l-ny slovem »subscripsi«, jinak psali jen znamení ruky, což později bylo pravidlem a dálo se tím, že panovník v nakresleném monogrammatu, obsahujícím jméno a titul panovníka v latině, jednu čárku dokončil; monogramma pak nakresleno bylo ve větě signum domni N. gloriosissimi (nebo pod.) regis po prvém slově. V době velkého interregna signum mizí. Podpis úředníka kancelářského byl pravidelně ve formě: N. (jméno a stav) recognovit et subscripsit. Datum obsahuje rok od narození Kristova a jiná chronologická určení (indikce atd.), léta panování císaře a místo, kde o obsahu l-ny panovníkem bylo rozhodnuto, po případě dobu zhotovení konceptu neb čistopisu l-ny. To vše bylo v různých dobách rozličné. Datování dnem měsíce bylo postupné (prvého, druhého atd.) za Merovců, za Karlovců vyskytuje se i římský způsob, kterého záhy jako jediného bylo užívano (od počátku IX. stol.). Jen za Jindřicha VI. vrátili se příkladem sicilským k prvnímu a za Bedřicha II. užíváno ho pro jižní země, prvého pak pro severní, až za Ruprechta mizí i v Německu římský způsob. Dny týdenní jmenují se před XIII. stol. jen zřídka, ale později stává se tak pravidlem ve spojení s vyznačením dle svátků (XIV. stol.). Indikce zavedena byla od r. 802. Léta panování (zavedená Justiniánem) přijata byla bez výjimky, za to aera Kristova označuje se od času Ludvíka III. a Karla III. Apprekace mizí v době lucemburské. Při l-nách pozdního středověku není dosud ustálené theorie. Obyčejně rozeznávají se vedle mandátů privilegia slavnostní i jednoduchá a listy neb l-ny s pečetí visutou a s pečetí vtištěnou, a tu zase buď pečet slouží za závěrku l-ny, neb jen k jejímu pověření (list, patent). Při slavnostnější formě užito pravidelně pergamenu, pečet majestátní visutá (po případě zlatá bulla), ozdobné písmo, indorsální záznamy kancelářské. Podpis panovníkův nahrazen vtlačením sekretu na zadní stranu pečeti. Jednoduché l-ny psány jsou na papíře kursivou. Ze znaků vnitřních pravidelně vyskytuje se arrenga, kterou znají již římská senatus consulta a která jest ovšem tisíceré rozmanitosti. Tvoří skoro hlavní obsah sbírek formulářů. Od VII. stol. připojuje se k arrenze oslovení adressáta (promulgatio, slovy na př. ideoque cognoscat magnitudo vestra) buď všeobecné (omnibus fidelibus nostris) neb zvláštní, mizí však v době interregna i při slavnostních formách a zůstává jen ve formě všeobecné, za to vzmáhá se užívání pozdravu vlivem listiny papežské. Vypravování děje se v prvé osobě, a to již od dob římských v plurálu majestatis, ač i singulár není zcela vyloučen. Text zakončen byl korroborací, obvyklou již v diplomech merovinských (et ut hec precepcio firmior habiatur, manus nostre subscripcionibus subter eam decrevemus roborare), která se později rozděluje na dvě frase, z nichž jedna mluví o podpisu (monogrammatu), druhá o pečeti. Za interregna často tuto větu vynechávali i při slavnostních formách. Vedle těchto formulí vyskytuje se i sankce s trestem dočasným i věčným a jména svědků dle záležitosti, o kterou šlo; nejsou však nikdy v listech ani mandátech.

Ke konci středověku všechny tyto formy se zjednodušují. Invokace, svědkové i monogramma skoro vymizeli; udržují se jen při potvrzování privilegií. Před jménem čte se slovo »my« v diplomech, nikdy však v listech a zřídka v patentech. Podpis úředníka děje se slovy »ad mandatum«, buď s jménem úředníka neb dvorského hodnostáře neb bez něho. V druhém případě naznačuje se původ rozhodnutí slovy: ad mandatum domini regis neb ad m. d. r. in consilio, dle toho, rozhodl-li král samostatně neb jeho rada. Tento způsob nabývá od r. 1470 převahu a od r. 1480 zatlačuje zcela způsob první. Vlastnoruční podpis panovníkův jest řídkostí, a to skoro jen v diplomech na levo pod textem.

Obsahem svým a vnitřními znaky souvisí l. papežská v prvních stoletích s l-nou římskou co nejúžeji. Tou dobou žila církev skoro, ať tak díme, život vnitřní, předmětem snah její bylo prohloubení dogmatiky a ethiky a nikoli cíle veřejného života. Jakmile však státním uznáním nastala úloha organisovati administraci, nebylo zajisté bližšího vzoru, než organisace úřadů římských. A tak zdá se, že možno prohlásiti nejstarší formu l-ny papežské za identickou s římským listem (epistola). Protokoll sestával tu z nadpisu, obsahujícího jméno papeže a adressu s pozdravem, eschatokoll pak tvořil vlastnoruční podpis papežův slovy, obsahující pozdrav neb přání a datum. V intitulaci, při níž dle střídavého postavení jmen papeže a adressáta rozeznává se praescriptio (obyčejně) a superscriptio (při l-nách císařům), označuje se stav papeže slovem episcopus, od časů Řehoře I. episcopus, servus servorum dei, což jest od doby Štěpána IV. bez výjimky. Při breve a motu proprio zní titul (Martinus) papa (V.). Formule devotní l. papežská nezná. Jméno adressáta a stav jeho byly v dativu a uváděno bylo vždy epithetem (venerabilis, dilectus atd.), kterýžto způsob přijala kurie dle vzoru římského a zachovává jej dle přísných pravidel až dosud. Za Innocence IV. zavedené bully mají adressu vždy všeobecnou (omnibus Christi fidelibus) a na místě pozdravu je připojeno »ad perpetuam rei memoriam« neb podob. Druh l-ny, motu proprio zvaný, spojuje tento způsob s intitulací breví. Pravidelný výraz při salutaci jest v privilegiích »in perpetuum«, při ostatních »salutem et apostolicam benedictionem«. Jako l-ny úřadů římských byly bez podpisů, tak i nejstarší l-ny papežské mají místo podpisu pozdrav (vale, bene valeas neb pod., později bene valete), který psán byl papežem vlastnoručně a za Lva IX. (1049–54) proměněn byl v monogramm na základě písmene N, který však nebyl psán již papežem. Podpisovati počali papežové za Paschala II. (1099–1118), a to slovy Ego (Paschalis) catholice ecclesie episcopus ss. (subscripsi). Kdy bylo třeba podpisů kardinálských, nevíme; na každý způsob znamenají daný souhlas. Při tom vždy zachováváno bylo pravidlo, že podpisy kardinálů-biskupů měly býti uprostřed, kardinálů kněží na levo a kardinálů-jáhnů na pravo. V těchto skupinách pak rozhodovala anciennita v úřadě. – Vývoj úřadů kuriálních a složitá agenda v kanceláři apoštolské způsobily, že i jiné osoby než papež povolány byly k pověřováni l-in. Ve zvláštní řádce (scriptum per manus), která zakončívala text, jmenován byl písař neb diktátor l-ny a datum (měsíc) s indikci; v řádce data (datum per manus) jmenován byl úředník revidující a čas a místo vydání l-ny. Poslední bylo nutno až od XI. stol., ježto pravidelně dělo se tak v Římě. Pravidelné označení dne dálo se způsobem římským, tolikéž i roku dle konsulů. Když od r. 542 konsulát zanikl, čítány anni post consulatum Basilii, a když cís. Justinián jej pro osobu císařskou obnovil, čítány anni post consulatum panujícího císaře byzantského. Po korunování Karla Vel. přenesla kurie na tohoto i konsulátní čítání (Lev III.), což se udrželo až do r. 904. Když 31. srp. r. 537 nařídil cís. Justinián, aby v l-nách soudních i mimosoudních datováno bylo dle let jeho panování, nezměnila kurie ihned svoji praxi; stalo se tak teprve za Virgilia r. 550 a dělo se do r. 781, když Hadrián I. vymanil se z moci byzantské a zavedl léta svého pontifikátu. Ale již jeho nástupce Lev III. chtěl se zalichotiti Karlovi a připojil i jeho léta ke svým. Tato závislost trvala skoro sto let, až Lev IX. vymítil ji zcela. Indikce (řecká) vyskytuje se jen někdy od konce V. stol. Nejpozději užíváno bylo epochy Kristovy, a to až za Jana XIII. (968–70), s vánocemi jako počátkem, a to do r. 1088 dle kalkulu florenckého, odtud pak i pisanského. Od Innocence XII. platí za počátek 1. leden. Z částí textových shledáváme se s arrengou ve všech l-nách slavnostních (privilegiích), propujčujících milost (litterae de gratia), skoro nikdy v reskriptech soudních (litterae de iustitia). Promulgace vyskytuje se zřídka a jen vlivem franckým v stol. VIII.–X. Vypravování zmiňuje se vždy o přednesené prosbě neb stížnosti, při čemž bývalo použito textu petic, aneb mluví se o samostatné iniciativě (motu proprio). Disposice (eapropter) obsahovala rozkaz (declaramus, definimus, pronuntiamus, neb v jednoduché formě per apostolica scripta mandamus). Při tom udává se i moc, na základě které papež rozhoduje (reverentia při laicích, obedientia při klericích). – Dle obsahu dělí se l-ny papežské na litterae de gratia a litterae de iustitia a dotýkaly se všech poměrů života soukromého i veřejného celého okrsku křesťanského. Poznati je bylo na první pohled. Bully na prvních zavěšeny jsou na hedvábném, na druhých na konopném provázku. K l-nám soudním pojily se formou l-ny v záležitostech administrativních. Milosti propůjčené byly ovšem nejrozmanitější, jako dispensace, indulgence, darování, potvrzení, ochrana; při nich nebylo pravidelně nutno, aby okolnosti v supplice uvedené byly dříve zjištěny. O milosti rozhodoval papež na supplice slovem »fiat, ut petitur«, o spravedlnosti »placet«, po případě »motu proprio«. – Dle formy rozeznáváme od časů Innocence II.: privilegia ve slavnostní formě s nahoru prodlouženým písmem v prvé řádce a závěrem inskripce slovy (in perpetuum), která mají trojnásobné amen ke konci kontextu, rotu (v. t.), podpis papeže, monogramm, podpisy kardinálů, datování se jménem vrchního úředníka (viz Datarie a Kancelář apoštolská). K nim přidružily se za Innocence IV. bully, spojující znaky privilegií a listů; první řádka jest psána prodlouženým písmem a končí větou ad rei memoriam sempiternam neb pod.; datování jest jednoduché a pečet visí na hedvábí. Časem stále vytlačovaly bully privilegia z užívání. Listy zavřené s tajným obsahem pečetěny byly prstenem rybářským, což i v textu vyjádřeno bylo (sub anulo nostro piscatoris), a sluly breve (brevia). Zvlášť oblíbeny byly od času Pavla II. Za Innocence VIII. povstal konečně nový ještě druh l-in »motu proprio« zvaný, vůbec nepečetěný, než jen podepsaný papežem. Breve a motu proprii mohou býti po případě psány jinak než latinsky (italsky), ostatní vždy latinsky. Jazyk i dikce jsou pravidelně vynikající; zaměstnávalať kurie řadu slavných právníků a humanistů. I o libozvučnost textu bylo hlavně za Řehoře VII. pečováno. Po stránce vnější sluší uvésti, že počáteční chrysmon (χ–ρ) jest na l-ně papežské pravidlem od počátku IX. st. až po Klimenta II. Za Řehoře VII. odpadlo zcela. Nahoru prodloužené písmo (littera elevata) zavedeno bylo vlivem l-ny císařské v XI. stol., za Urbana počato označovati první písmeno slov začínajících periodu větovou (Eapropter, Decernimus ergo atd.) větším a ozdobným písmem. Kontext zakončován od doby Honoria II. třikráte opakovaným amen. Z kříže před podpisem papežským bene valete povstala rota. Jsou to dva kruhy, jeden v druhém, a v pásce mezi nimi vepsáno jest některé heslo (na př. plena est terra misericordia domini), střed pak křížem rozdělen ve 4 segmenty. V hořejších napsáno scs P. (sanctus Petrus), v druhém scs P. (s. Paulus), v dolejších obou rozděleně jméno papeže (Ur-banus papa sec.). Tak jest od dob Urbana II. pevným zvykem. V této rotě, jako v monogrammu l-ny císařské, jest buď čárka některá neb slovo napsáno vlastnoručně papežem jako podpis jeho. Jménem svým počali se papežové podpisovati Paschalem II. († ego N. papa). – Důležitou úlohu hraje olověná pečet, viz Bulla (diplom).

L-na soukromá spisována byla v Římě dosti pozdě (ve III. stol. př. Kr. ), a to za účelem důkazu, že určité právní jednání se stalo (notitia). Vydavatelem byla strana se zavazující (chirographum), takže důkaz spočíval hlavně v písmě. Časem vznikla další forma, že adressát sám psal l-nu, čímž síla průkazní valně byla seslabena a náhrada spočívala ve spojení s jinými průvodními prostředky, hlavně svědky. Vedle toho zná však právo římské případy, že l. nebyla pouze prostředkem vhodným k průkazu, ale tvoří přímo nutnou čásť právního jednání, jeho perfekci (l. dispositivní, carta). Zde vždy vydavatelem jest strana se zavazující, disponující, nikdy adressát, kterému musí býti odevzdána (traditio). Ve formě objektivní blíží se často řeckému chirographu, v subjektivní starořímskému listu (epistola). V čele l-ny jest vždy jméno vydavatele a písaře. Podpis jest věcí neznámou a zaveden byl jen v případech, kdy l. psána byla jinou rukou než kontrahentů. Podpis písaře vyskytuje se teprve v V. stol. po Kr. v severní a střední Italii. V době francké rozdíl mezi oběma druhy l-ny soukromé nebyl již tak přesný a i jméno se zaměňuje. Carta pravidelně jest podepsána, byť jen znamením neb vložením ruky, což v textu naznačeno frasí stipulatione subnixa. Právo národů germanských, znajících jen důkaz svědky, bylo nepříznivou půdou pro l-nu římskou. Jen rhaetské, bavorské a allemanské právo stalo se příznivějším pod vlivem římským. A tak nabyla notitia v jednoduché bezforemní podobě referátu třeba adressátem sepsaného, jehož účel byl zachovati jména svědků a kde podpisů nebylo třeba, skoro výhradní platnosti. Zvláštní byla l. soudní (notitia iudicati) s povahou listiny veřejné, appenis (později pancarta) k náhradě listin ztracených, týkajících se tržby.

Nového významu nabyla l. zavedením cedulí řezaných a pečetí. V Italii zabránila úpadku l-ny instituce veřejných notářů, jejíž základní myšlénka – úřední pověření – přenesena byvši do Čech dala vzniknouti asi za krále Přemysla II. našim deskám zemským, kdežto městské knihy práva německého podržely dlouho povahu sbírek kopiářů, tedy notitií. V pozdním středov. zobecněly i pro nejširší obchod předůležité papíry na řád a majiteli znějící, což ve francké době známo bylo jen pro případ exekučního vymáhání pohledávky, z čehož povstala »dobrá vůle«. Jazyk l-in římských, ač celkem vždy spisovný, značně trpěl vlivem t. zv. sermo vulgaris, rusticus, jak dosvědčují památky pompejské i tabulky voskové, v Uhrách nalezené. To podporovalo i křesťanství svým antagonismem k literatuře klassické. Rychlé zhoršení řeči dálo se na půdě francké, kdežto v Italii ještě za Theodoricha Cassiodor pečoval o její ryzost. Ale od VI. stol. počínajíc i tu vulgarisace pronikala stále více. Vynikající výjimku tvoří tu jen okolí Řehoře I. a Karla Vel. Formuláře, které za jeho doby vznikly, udržely čistotu jazykovou i v následujících stoletích, až obnoveným studiem literatury klassické, práva římského i církevního na universitách utvořena byla půda, na kteréž nedošlo již nikdy k větší zkáze jazykové. Sláva a mohutnost práva římského udržely latině až do dob novověkých přední, až po XII. stol. výhradní místo jako jazyku l-in. S počátku tvořila jedinou výjimku řečtina, která stala se rozdělením říše Římské na východě řečí úřední a posílila posice řeckého obyvatelstva na východu a jihu Italie a na Sicilii, kde l-ny psány byly řecky, a to na Sicilii ještě za panství arabského, až i tu Normanům podařilo se řečtinu vytlačiti a nahraditi latinou. Teprv uprostřed středověku podařilo se jazykům národním, že užíváno jich v XIV. stol. při spisování l-in. Italsky psali notářové jistě již v polovici XIII. stol., za nejstarší dokument považuje se testament hrab. Quidové z l. 1250–60. Do kancelářů knížecích vnikla italština teprve v XV. stol., do apoštolské až v novém věku. Dříve zvítězila frančtina. Za nejstarší považují se l-ny z r. 1197 v Cambrai, z 1203 neb 1204 v Douai a z r. 1212 v Metách psané. I do císařské kanceláře něm., jako i ke dvoru Lucemburků vnikla. Němčina pronikla nejdříve při zákonech. Tak víme, že mohučský landfrid Bedřicha II. z r. 1235 psán byl německy; nejstarší zachovaný originál jest diplom Konrada IV. ze dne 25. čce 1240. Celkem šířila se němčina jen velmi pomalu, teprve za Ludvíka Bavora stala se rovnoprávnou s latinou.

V Čechách zůstávala znalost písma dlouho obmezena na mnichy a osoby stavu duchovního a právní obyčeje české nevyžadovaly nijak l-in. Proto jsou naše nejstarší l-ny darování klášterům a kostelům a psány jsou obyčejně od obdarovaného. Při dvoře knížecím ovšem nejdříve k vůli stykům s panovníky cizími pociťována potřeba znalosti písma (kancelář česká); l-ny zde vydané odchylují se jen nepatrně od jednoduché formy l-in soukromých. Podpis protonotáře neb jiného úředníka, který psal neb alespoň koncipoval l-nu, za Jana mizí. Karel ustanovil pak pro l-ny své určité formy, společné ovšem s Německem. Odtud pak po století rozeznávány: a) Diplomy, obsahující udělení práv a milostí, psané na pergamenu celkem většího formátu než dříve, s přiměřeným ohybem. Při obsáhlých l-nách používáno celých sešitů. Invokace dála se slovy in nomine domini amen, načež následoval titul královský. V eschatokolle zavedena důležitá novota jmenováním relátora, a to snad dle vzoru desk zemských, kde bylo vyžadováno, aby při každém zápisu, vycházejícím od krále neb od soudu zemského, jmenován byl relátor (posel) vyslaný, jak zápis má zníti. To zavedl Karel i pro l-nu královskou (ad relationem áomini N. neb per dominum N.). Celkem pozorovati lze pravidlo, že se jmenuje relátorem některý z vyšších úředníků, v jehož obor působnosti l. vydaná náležela. Nezřídka byl relátorem sám panovník. Datování l-ny bylo pravidelně rokem od narození Kristova, indikcí a dnem dle kalendáře římského, ač někdy indikce se vynechávala a den udán dle svátku a neděle. Nový rok čítán od vánoc (25. pros.). Pak následují léta panování, čítaná od korunování. Monogramm vyskytuje se jen v nejslavnějších formách, kdy l. pověřena byla buď zlatou bullou neb velkou pečetí visutou. Nezřídka podpisoval Karel vlastní rukou, ba psal i celou l-nu. Konečně jsou tu i značky registrátora a korrektora. Diplomy Karlovy psány jsou latinsky, německy a francouzsky. – b) Patenty, jichž hlavní známka jest přitisknutá pečet (sekret). Použito tu bývalo i papíru, jsou jednoduché, bez monogrammu neb svědků. V datování vynechává se rok od narození Krista. Psány jsou většinou německy a obsahují rozkazy. Nejjednodušší konečně byly c) listy na papíře. Text počínal jménem a krátkým titulem panovníkovým uprostřed l-ny a podpis byl vždy na pravo pod textem. V datu schází rok. L. pečetěna byla až po závěru. – Jazyk l-in panovničích v Čechách byla výhradně latina až do Jana, pak nabyla platnosti i němčina. Teprv v pozdních dobách kr. Václava IV. psány též listy česky. Nejstarší doklad jest ze dne 25. srp. r. 1394 (orig. v Třeboni). Počátek a konec zní: My Václav z buožie milosti král Římský a Český král tiemto listem zjevně všem vyznáváme –. A toho všeho na jistost své pečeti s naším věděniem k tomuto listu přivěsili jsme. Dán jest tento list a psán v Piesku léta od narozenie syna božieho tisíc třístého a devadesátého čtvrtého ten úterý na zajitřie po sv. Bartholoměji apoštolu slavném, léta našeho královstvie Českého třidcátého druhého a Římského devátéhonáctého (Archiv Český I., 53). Nejstarší l. soukromá česky psaná jest ze dne 27. pros. 1370. Počátek a konec zní: Wezte to wssyckny, ktoz widye tento list anebo sllyssye czstucze, ze –. A na te weczi swedeczstwie a na gistyegssye potwrzenye k tomuto listu peczeth mogi kazal na swedeczstwie prziwessity. Dalo sie to a dano v Podyebradyech w patek den swateho Jana Ewuangelysti leta od narozenye sina Bozyeho po tissiczi po trziech stech possedmidczat prweho †. (Č. Č. M. 1887, str. 517).

Hlavní význam l-ny spočívá v síle průkazní. Tu přikládalo l-ně pouze právo římské. Ostatní (nehledě k řeckému) primitivnější znaly jen svědky. Výjimku činila s počátku pouze l. panovničí. Již Lex salica 14, 4 prohlašuje ji za nenařikatelnou; v extravagantech, vzniklých v Italii v polovici IX. stol., připouští se l. ve spojení se 7 svědky. Bavorské právo žádá již též při zcizování pozemků, aby sepsána byla l. se jmény svědků, uznávajíc ji za plně průkaznou (Lex Baiuv. 16). Lex Ribuaria zavedla důkaz srovnáním písma l-ny; zároveň počíná se vytvářeti názor o zvláštní věrohodnosti l-ny úřadně sepsané (idea našich desk zemských), ač s počátku jen krátce po dobu epochy Karla Vel., znovu pak vlivem práva církevního a italského notariátu ve XII. a XIII. stol. Tu pak možno jako pravidlo uvésti, že l. zhotovená orgánem veřejnoprávním jest plně důkazní, l. soukromá však potřebuje svědků (tak již 1. 2 § 23 c ad sc. Vellej). V území práva českého plnou víru vedle desk zemských měly l-ny vydané oprávněným úřadem buď zeměpanským neb stavovským. Proto pro obor práva městského jediný zápis knihami městskými více platil než svědkové. (Pr. městské B. 40.) Úředník musil býti vždy přísežný. Při některých l-nách byly určité formálnosti ku platnosti nutny, jako užití pergamenu při dobré vůli. Jak právo, i kritika historická zabývá se při l-ně vždy otázkou pravosti. Nepravou jest ta, která vydává se formou za něco jiného, než jak zhotovena byla (nepravost formální); je-li tak i obsahem, mluvíme o nepravosti úplné. V obojích případech může býti falšování též jen částečné a nepředpokládá vždy úmysl podvodný. Rozeznávati sluší dále opisy neb napodobený originál od originálu (v. i Litterae).

Literatura. Giry, Manuel de diplomatique (Pař., 1894); Bresslau, Handbuch der Urkundenlehre für Deutschland und Italien, sv. I. (Lips., 1889); Leist, Katechismus der Diplomatik (1893); Buchwald, Bischofs- und Fürstenurkunden d. XII. u. XIII. Jhts. (1882); Posse, Die Lehre von den Privaturkunden (1887); Brunner, Zur Rechtsgeschichte der röm. u. german. Urkunde (1880); Ficker, Beiträge zur Urkundenlehre (1877–78); Lindner, Urkundenwesen Karls IV. u. seiner Nachfolger (1882) a Tadra, Kanceláře. JTe.

L. (lat. instrumentum, documentum, něm. Urkunde) v právnictví jest písemné prohlášení o předmětu právní povahy, sepsané v jisté předepsané formě. L-ny ty dělíme dle vzniku a vnějších znaků na veřejné (instrumenta publica) a soukromé (i. privata). Veřejné jsou ony, které jsou předepsaným způsobem zřizovány od soudů nebo jiných veřejných úřadů neb od osob, požívajících veřejné víry, na př. od notářů, soudních vykonavatelů, farářův atd., a to v oboru jejich úřední působnosti. Soukromými listinami jsou naproti tomu listiny vydávané od osob soukromých. Kromě toho dělíme l-ny na prvopisy (originály, Urschriften) a opisy (kopie, Abschriften) dle toho, obsahují-li samy prvotní úkon zřízení, třeba opětovaný (vyhotovení rozsudků, duplikáty, triplikáty směnek), či jsou-li pouze sdělením doslovného znění prvopisu, ačkoli se jim nedostává odznaku zřízení l-ny uskutečňujícího, totiž při l-ně, která podle zákona plné průvodní moci požívá, nejméně vlastnoručního podpisu zřizovatelova. Přepisy l-in úředních, jejichž prvotní exemplář musí zůstati v úředním schování, slovou vyhotovení (Ausfertigung), na př. rozsudků, usnesení; při notářských aktech nazývají se tyto přepisy snímky. Vyhotovení i snímky požívají průvodnosti originálu. Opisy mohou býti prostými neb úředně pověřenými, jejichž srovnalost s originálem jest stvrzena od soudu neb od notáře. Opis obsahující jen čásť l-ny nazývá se výpisem (Auszug). Někdy táž l. jest z části originálem, z části kopií, na př. opis l-ny ověřený soudně nebo notářem, při čemž ověřovací doložka jest originálem vysvědčení úředního. Zvláštními způsoby napodobení původní l-ny jsou: a) překlad l-ny zřízené cizím nebo jiným zemským jazykem, b) přepis zápisků těsnopisných o výsledcích dokazování v písmo obyčejné. – L-ny v právě processním nemají významu jen jako průvod (důkazní prostředek), nýbrž též jako prostředek osvědčení, pak jako základ řízné formy processní, t. zv. řízení rozkazního, a konečné jako podklad exekuce. V právě hmotném uznává se l. s hlediska platné formy právního jednání, anebo jako úkon o sobě zavazující (tak řečené skripturní obligace). L-ny jsou prostředkem průvodním oproti svědkům výhodnějším, jelikož mlčelivým a trvalejším, neporušitelným vášní a přízní, stále zachovávajícím důkazní moc, jímž důkaz rychle a s malým nákladem provésti lze, pročež zřízení l-in zažehnává spory a ve sporu již vzniklém k brzkému skončení jeho přispívá. Naproti tomu však snadnost zničení a odstranění nebo podvržení, jakož i strnulost čili nedostatek pružnosti, kterou opět důkaz svědky následkem dotázek vyniká, jsou nevýhody l-in. – L-ny jakožto přílohy žádostí a jiných podání nazývají se allegáty (v. t.). Srv. Ott, Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního (díl II., 1898, str. 121 a násl.).

L. civilní viz Civilní l.

L. propuštění viz Dimissoriale.