Ottův slovník naučný/Civilní listina

Ottův slovník naučný
Civilní	Civilní listina	Civilní process

Údaje o textu
Titulek:	Civilní listina
Autor:	Jiří Pražák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 413–414. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Civilní listina jest peníz, jenž z prostředků státních v určitém období finančním se věnuje na uhrazení osobních potřeb vladařových, potřeb jeho rodiny a na vydržování dvora panovníkova. Název pochází prý z toho, že se druhdy v Anglii předkládal parlamentu ročně seznam zřízenců, jejichž platy se uhrazovaly z peněz vladaři k disposicí zůstavených. Skutečnosti jest, že v dobách starších z důchodů koruny se uhrazovaly též výlohy státní buď zcela nebo z části, a že časem, když se objevila potřeba odděliti statky státní od soukromých statků vladařových, a když důchod ze statků komorních většinou připadl pokladně státní, s druhé strany opět výlohy na správu státní musily se převzíti na účet státu. Vladaři pak byla vyhrazena určitá suma roční na uhrazení jeho potřeb zvláštních, čímž nabyl výhody, že tuto sumu vždy zcela měl ke své disposici, a že téměř úplné vymizely finanční nesnáze, s nimiž druhdy vladařům bylo zápasiti. Ovšem upravení to způsobovalo i nesnáze potud, že c. l. vladařova stala se předmětem porad sborů zákonodárných za příčinou upravení ročního budgetu státního, což nepřispívalo nijak ke zvýšení lesku koruny. Aby tyto nesnáze byly zmírněny, povoluje se obyčejně c. l. zákonodárnými sbory hned na delší řadu let, anebo na celou dobu vlády panovníkovy (tak děje se na př. v Anglii). Co vše uhraditi sluší z c. l-ny, o tom nelze vytknouti všeobecné pravidlo; zejména záleží na zvláštním určení, mají-li též apanáže členů panovnické rodiny z c. l-ny býti uhrazeny. Hlavně ovšem slouží c. l. k uhrazení nákladu dvora panovnického, a poněvadž vladař právě jako orgán státu bez komonstva obejíti se nemůže, sluší tvrditi, že záležitosti dvora panovnického jsou záležitostmi státními, a že zřízenci dvorští jsou zřízenci státními v pravém slova smyslu. Právem tedy řadí se c. l. mezi vydání státní; ona liší se od ostatních položek vydání jen tím, že se určuje sumou paušální, o jejíž upotřebení není třeba vladaři klásti účty. Z povahy věci vyplývá, že musí býti c. l. stanovena sumou přiměřenou, a poněvadž se některé výlohy podstatně nemění, nechť jde o stát větší nebo menší, jest na bíledni, že v těchto pohlcuje c. l. mnohem větší procento státních důchodů, nežli ve státech větších. V Rakousku nebyl uherským vyrovnáním prohlášen nejvyšší dvůr za záležitost, oběma polovicím říše společnou; důsledně neuhrazuje se c. l. z důchodů společných, nýbrž každá polovice usnáší se samostatně na c. l-ně pro sebe. Nyní obnáší c. l. v každé polovici říše stejnou sumu, a sice ročních 4,650.000 zl., úhrnem tedy 9.3 mill. zl., povoluje se vždy na 10 let napřed. Poslední upravení stalo se v zemích předlitavských zákonem z 20. pros. 1889 č. 190. ř. z. až do konce r. 1899 sumou právě dotčenou. Pžk.