Ottův slovník naučný/Souboj

Ottův slovník naučný
Soubise	Souboj	Soubojce

Údaje o textu
Titulek:	Souboj
Autor:	Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský, Jaromír Čelakovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. s. 699–701. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Souboj

Souboj (fr. a angl. duel, it. duello, lat. duellum, něm. Zweikampf, pol. pojedynek, rus. поединокъ), boj dvou soupeřů zbraněmi smrtícími uspořádaný úmluvami přede svědky obou stran, sekundanty, o nichž níže, následkem vyzvání na základě urážky na cti. S. má za účel zjednati zbraněmi zadostučinění uraženému, čehož ovšem nebývá vždy dosaženo, neboť mnohdy vitězí uražeč, když lépe umí šermovati či stříleti neb má-li pouhé štěstí, a uražený má k urážce ještě ránu neb dokonce smrť. Proto s. nedokáže ani, kdo lépe umí vlásti zbrani, tím méně, kdo je práv a kdo křiv. S tohoto stanoviska také zákoníky téměř všech vzdělaných států poznamenávají s., tento zbytek surových bojů z dávných věkův a pověrečných soudů božích čili ordalií, jakožto čin trestný, ba přímo zločin, stanovíce naň tresty dosti značné, ale veřejné mínění zejména v jistých vrstvách společnosti, jako šlechty, voj. důstojnictva, studentstva, umělectva a pod., zvláště citlivých k urážkám mnohdy jen domnělým, ba i k nevinným žertům, tak lne k s-i, že veřejná moc zakročuje proti němu jen v případech nejřidčích, takřka mizících, a pak jen zdánlivě nebo s tresty značně mírnými; s. tudíž trpěn, jen vyhověli-li účastníci všem pravidlům zápasu t. zv. rytířského sestaveným ráznými v té věci autoritami, jako hr. Châteauvillardem v Paříži r. 1836, L. Chapponem v Pešti r. 1848. hr. Du Vergerem de St. Thomas v Paříži r. 1879. Podle všeho toho s. je mezi zločiny pravým unikem, ježto 1. bývá beztrestným ten, kdo jej páše, a proti tomu se tresce, ovšem soukromě, ale snad tím citelněji, ztrátou povážení, pohrdáním soudruhův a namnoze i zničením existence; 2. smějí býti veřejně podávána pravidla, jak zaonačiti s. bez konfliktu s trestním zákoníkem, čehož podobného pro jiné zločiny, jako krádež, lupičství, násilí, vraždu by trpěno nebylo. Kdo chce neb je nucen žíti ve vrstvách společenských výše uvedených, podléhá zvykům jejím na zákony povýšeným, třeba byly přemrštěné, pověrečné, nechvalné. Pokud předsudky stavovské a středověký zvyk hledati budou udatnost jen v krvavém boji, v nevážení si života a zdravých údů, potud potrvá i s., třeba zatracovaný rozvahou a rozumem, a zůstane veskrze marným každé proti němu ozvání zdravého úsudku a i utvoření v nejnovější době ligy protisoubojové. Rozum tu toliko radí vyhýbati se vůbec podle možnosti takovým společnostem, hlavně svárlivcúm a rváčům ze řemesla, neb aspoň příčinám k uraženi na cti, a opatrnost vybízí vycvičiti se důkladné v šermu a střelbě a zachovati chladnou krev. Nejčastějšími příčinami pro s. bývají nedovolené pletky milostné, hra, karban, zvláště hazardní, klepy, opilost, ve které slova nebývají vážena, a pod., kterých věci vystříhati se dlužen každý, kdo nechce uznati oprávněnosti s-e a tento zavrhuje, třeba připouští, že je povinností každého rozumného vzdělance hájiti cti své. Kdyby všickni mužští se chovali slušně, neopíjeli se, nekarbanili, neklevetili a dávali pokoj nevěstám a manželkám mužů jiných, zajisté devět desetin všech soubojů by odpadlo. Ovšem nelze zcela přesně ustanoviti, co je česť, u různých národů různá, a čím třeba hájiti jí, a je velmi pochybno, zdají uhájí člověk, dada se poraniti neb dokonce usmrtiti šavlí, kordem nebo bambitkou. S. má v řečených vrstvách lidské společnosti muži se ctí pokálenou učiniti možným, aby tuto jaksi očistil a napravil a zase se ctí žil s vrstevníky; ale jak vůbec má žíti, usmrcen-li v s-i? Při takých okolnostech jsou pravým dobrodiním a pokrokem čestné rady, čestné neb smírčí soudy. Trest, kterým zákon stíhá zločin s-e, různí se podle následků tohoto činu, totiž byl-li kdo zraněn, a to lehce či vážně, neb dokonce snad usmrcen. Mimo oba zápasící, soubojníky, duelanty podléhá podle rakouského zákona trestu každý, kdo se účastnil v s-i jako svědek čili sekundant, kdo vůbec jakýmkoli způsobem přispěl k s-i, k němu podněcoval, aneb pohrdání jevil tomu, kdo snažil se odvrátiti s. (Trestní zákoník rak. § 158–165.) Voj. zákoník činí rozdíl mezi s-em a mezi bitkou či potyčkou (rencontre, v. t.), když totiž důstojníci neb jiní hodnostáři ozbrojení pro urážku skutečnou neb domnělou hned na místě použijí svých zbraní na zadostučinění, i tresce takovou bitku mnohem mírněji než pravý s. (§ 445 voj. tr. z.). S. lze provésti šavlemi pouze na sek neb také na bod, kordy nebo bambitkami. Uražený mívá právo voliti zbraň, způsob s-e a při střílení vzdálenost a ostatní podmínky. Zbraně mají býti dokonale stejné a soubojníkům neznámé, jen v některých případech dovoleno užíti zbraní vlastních. Uražený vyzve uražeče a pak si každý hledá svědky, sekundanty, kteří mají při s-i úkol velmi důležitý. Po vyzvání k s-i soupeřové již nemají spolu mluviti nebo jednati, nýbrž každý si vybere mezi známými po dvou sekundantech. Sekundanti vyzvaného mají hned vyhledati sekundanty vyzyvačovy, a pak všichni čtyři spolu vyjednávají. První povinnosti sekundantů jest vynasnažiti se co nejhorlivěji, aby sporná věc byla uspořádána cestou smírnou a pro obě strany čestnou. Nelze-li toho dosíci, sekundanti ustanoví zbraně podle přání strany, která má výběr, a sjednotí se o způsobu s-e, a je-li na bambitky, o vzdálenosti, na níž mají postaviti se oba sokové, potom určí místo, den a hodinu s-e. Zbraně pořídí a o lékaře se starají sekundanti, kteří pak zápas řídí, hlavně bdíce, aby se vykonal přesně podle pravidel a řádů poctivých, t. zv. rytířských, zač jsou zodpovědní veřejnému míněni svých vrstevníků. Nejednou nastává sekundantům nutnost s nebezpečím vlastního života přerušiti zápas, když sokové v zápalu bojovném překročí meze oněmi pravidly vytčené, mnondy následuje ze s-e původního s. nový neb i několik jich mezi sekundanty. Čenský nazývá sekundanta též příbojníkem. – S. t. zv. mimořádný s podmínkami zvláště nebezpečnými, jako na př. na nejkratší vzdálenost, jak se říká »přes kapesník«, neb s nabitou bambitkou pouze jednou podle losu připadající jednomu, není nikdo povinen podstoupiti a lze jej odbýti pouze za souhlasu obou soupeřů. S. t. zv. americký počestní muži, byť jinak rozhodni přívrženci s-e, ani neřadí mezi s-e, pokládajíce jej ne za boj vůbec, jakým také není, nýbrž za sebevraždu vynucenou. Soupeřové totiž táhnou z ukryté nádoby neb sáčku kuličky, kdo vytáhne bílou, zvítězil, a kdo černou, má povinnost vzíti si život za vyjednanou lhůtu. FM.

S. soudní (sedání, bitva, pole, duellum, judicium pugnae, campius, monomachia, gerichtlicher Zweikampf). Když očisty byly uvedeny v souvislost s řízením soudním, tu i s. přestával býti pouhým božím soudem (v. t.) a stával se průvodním prostředkem, kterým žalobce vinu obviněného a tento nevinu svou mohl před soudem prokázati. Příčiny, jež k tomu vedly, byly víra, že Bůh spravedlivého neopustí, nýbrž znaje nevinu jeho pomocí mu přispěje, jakož i snaha zameziti mimosoudní svémocné dopomáhání si ku právu, zejména mstou krevní (v. t.) a odstrašovati od páchání zločinu. Proto ústav s-e, jenž pocházel z dávnověkosti árijské, odpovídaje náboženským názorům z doby pohanské, udržel se po celý středověk u různých křesťanských národův a to i tehdy, když ostatní ordály vlivem hlavně církve jsou odstraňovány. Toliko okolnosti a způsoby, ve kterých s. před soudem se dál, nebyly všude stejny. Kdo v s-i zvítězil, prokázal subjektivnou svou hodnověrnost, neboť »Bůh mu pomohl a spravedlivě usoudil«. On mohl přemoženého soupeře beztrestně zabíti neb o úd těla připraviti, a příbuzným zabitého bylo přísně zakázáno odemstívati se pod ztrátou života a statku. S. připouštěn obyčejně soudem, když strany, nemajíce jiných důkazův a přísahy zamítajíce, smluvily se o to. Když docházelo k obmezování jeho, bylo třeba svolení panovníka neb jeho zástupce na soudě, aby se s. byl mohl konati. Původně toliko svobodní mužové, zejména urození, mohli k sedání se pobízeti, později, když očisty vodou i železem jsou odstraněny, i nesvobodní. Kněží, ženy, ústavy a nezletilci mohli dáti se zastupovati bojovníky. Případy, ve kterých užíváno s-e, byly rušení míru vraždou, loupeží neb těžkým poraněním (chromotou), záští mezi rody, pohanění nálezu, obvinění z křivé přísahy, urážka na cti a pod. V Čechách a na Moravě s. lze prokázati hlavně při vraždě (hlavě), chromotě, krádeži a při sporech o meze. Karel IV. chtěl v Majestas Carolina obmeziti užívání jeho na případy velezrády a násilí ženského na dvoře královském, ale sešlo s toho. Spory o hrdlo a nářky o česť řešeny i nadále s-em. Všude platilo, že oba soupeři musí užívati zbraní stejných. U Visigotův a Franků šlechtici bojovali koňmo a s kopími; jinde veden boj obyčejně pěšky s meči a štíty. Způsobu toho šetřeno i v našich zemích. Sedání za meče bylo pravidlem. Přece však statuta Konrádova předpisují sedání za kyje s cizozemci, a Řád práva zemského (čl. 29) předpisuje, že kdyby »měštěnín sedláka pohnal, mají se bíti kyji a s štíty velikými, neb jsou oba jednoho chlapského řádu«. Glossa z 2. pol. XIV. stol. opravila ovšem toto místo, dodávajíc, že »nyní mohou mečů užívati«. Podle téže právní knihy i vdova pohánějíc z hlavy mužovy mohla se bíti s obviněným vrahem, ale tak, že tento musil ve vykopaném dole po pás s mečem a štítem státi a tu se brániti, kdežto ona mohla svobodně v okrouhlých šrancích na něho útočiti. Z Moravy jsou zprávy o bitvách před hejtmanem zemským a to na koních a ve zbrojích ješlě z l. pol. XVI. stol. Průkaz viny neb neviny pomoci sedání, jenž často spočíval na štěstí neb náhodě a mohl nevinného zahubiti, byl ovšem v odporu s lidským rozumem a se spořádanějším řízením soudním. Záhy proto docházelo na jihozápadě evropském k zákazům jeho, ač na druhé straně středověké názory o pěstním právě dlouho k udržení jeho přispívaly. Kdežto už ostrogotský král Theodorich Veliký zakázal užívám tohoto prostředku, kdežto langobardský král Liutprand vyslovoval pochybnosti o rozumnosti jeho a i církev jej záhy potírala, Karel Veliký naopak podporoval užívání jeho, nakazuje, aby každý přijímal výrok soudu božího bez pochybování. Opět čtvrtý koncil Lateránský r. 1215 obecně judicium sanguinis zakázal a ve Francii král Ludvík ordonancí z r. 1260 chtěl s. soudní odstraniti; ale přes to vše na soudech světských dále se udržoval. Král francouzský Filip Krásný r. 1306 opět jej v obmezené míře jako ultimum subsidium zavedl a tak ve Francii udržel se do XVI. stol. V Anglii, kde byl zaveden Normany, vycházel v ten čas sice z užívání, ale udržoval se ve formě mimosoudní, až teprve r. 1820 byl výslovně zakázán. V Němcích odstraněn nejprve při soudech městských a pak v XV. stol. i při ostatních soudech světských. V Rusku metropolita Fokij r. 1410 nařídil kněžim, by proti účastníkům »pole« zakročovali církevními tresty, neboť »s-em se duše zahubí«. V Čechách a na Moravě vznikl odpor proti sedání nejprve ve městech. Právo Jihlavské z r. 1249 sice obsahuje o něm podrobná ustanovení, ale připouští, že obviněný má býti osvobozen od něho, když se očistí přísahou s očistníky neb když svědky nevinu prokáže. Německobrodské právo z r. 1278 odmítavě se vyslovuje o tom, když by »kdo z pýchy neb zpurnosti k bitvě v rynk šel«. Ve XIV. stol. vymáhala si města výsady, že v případě vraždy nebo poranění nemá se užívati s-e jako průvodniho prostředku na soudě. Právní kniha Brněnská z r. 1353 žádá, aby pobízení k s-i se trestalo, neboť sedání není žádný druh důkazu ani praesumce a obviněný nemůže býti nucen účastniti se ho. Následkem toho za Karla IV., který jinak jednostrané očisty odstranil, chtěl-li měštan přijmouti s., musil proto státi na královském »dvoře« neboli soudě, před kterým ještě v XV. stol. sedání se konala. Dlouho udržoval se také s. na Moravě. Kniha Tovačovská a Drnovská pojednávaji sice obšírně o pobídce k bitvě před soudem krále, zemského hejtmana, maršálka, ano i na dvoře některého pána, ale přece podotýkají, že »bitva nebo pobídka na dobré vůli (soupeřů) záleží a z práva nesnadně se nalézá« a že jest »lépe hodným svědomím nevinu dovésti, než svou vůli«, neboť »pro hřích mohl by Bůh neštěstí připustiti«. Přes to ještě r. 1549 zemský soud v Brně dopustil bitvy, ale na to obdržel od kr. Ferdinanda I. nařízení, »aby konečně žádných bitev více v šrancích nedopouštěl«. Podobně i jinde s. soudní zatlačen průvodním objektivně materiálním systémem vlivem hlavně inkvisičniho processu římsko-kanonického s tajným výslechem svědkův, právem útrpným atd. Literaturu viz v Schröderově Lehrbuch der d. Rechtsgeschichte, str. 85 a 362. JČ.