Ottův slovník naučný/Soudnictví
| Ottův slovník naučný | ||
| Soudní | Soudnictví | Soudnost |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Soudnictví |
| Autor: | Josef Teige |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. s. 716–721. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Soudnictví církevní n. duchovní viz Duchovní stav, str. 147 sl., Kanonické právo, str. 927, a níže S. staročeské.
S. správní viz Administrativní justice.
S. staročeské dělilo se ode dávna na s. duchovní a světské. Duchovenstvo ve vlastních záležitostech úřadu svého žilo podle práva kanonického, požívajíc privilegia fori uznaného zásadně od doby konkordátu z r. 1219, ve skutečnosti plně však teprv asi od dob Karla IV. Ve věcech světských, jmenovitě v příčině nemovitosti, podléhalo soudům světským (Řád práva zem. § 90. a Zříz. zemské z r. 1530 § 105.) Některé soudy kausální vůbec neuznávaly fora cleri ve svém oboru, jako viniční, konířský a consess deleg. in causis summi principis (reskript 28. ún. a 20. dub. 1751). Ve věcných právech podrobuje i Obn. Zřízení Zem. (§ B 39, B 11, F 38 a deklarace ze 30. čna 1698) duchovenstvo soudu světskému. Nález soudu duchovního provádělo rámě světské. (Reskr. ze 6. list. 1669, 16. čce 1691). – Naopak soudil soud duchovní laiky v příčině věcí manželských (Cod. dipl. Mor. II., 284 a 287, Kold. Právo m. C. 36). Zápas, aby i věci patronátní podrobeny byly církevnímu nálezu, bojován byl se světské strany celkem s úspěchem, neboť zásadně v starší době oprávnění sice se uznávalo, však ve skutečnosti tomu odpíralo (srv. Kroftovu studii »Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské« v »Čes. Čas. Hist« X.), a podroben byl později i tento obor zcela nepokrytě soudu zem. podle pragm. 29. čce 1651 a 6. čce 1669. Pravidelné instance byly officiální soudy biskupské (pozdější konsistorní) s odvoláním v poslední instanci do Říma, což však zrušeno bylo reskr. ze 12. list. 1637 (srv. i reskr. ze 22. list. 1657, 3. čce 1704, 27. čce 1728, 31. bř. 1762), tak jako i odvolání k nunciovi do Vídně.
V oboru světského práva staročeského rozeznávány tři skupiny a to obor práva zemského (v to počítaje i osobní soud zeměpána), lenního a městského. Podle práva zemského především uznáváno po všechny doby právo zeměpána jako nejvyššího soudce, které ovšem v době šlechtické oligarchie (XVI. st.) doznalo znamenité výjimky, že soud zemský povýšen i nad osobu jeho. Jmenovitě ve XIII. a XIV. stol. následkem exemcí korporací duchovních událo se králi souditi osobně neb delegátem svým přečasto. Zeměpán předsedal i sněmovnímu soudu, z něhož vytvořil se v prvních letech panování Přemysla II. soud zemský, kde přední místo měli vedle krále nejv. purkrabí jako nejv. správce policie a válečnictví říšského, od doby Jiříka z Poděbrad nejv. komorník zem. jako správce finanční a zem. sudí jako odborný ředitel soudního jednání. Poněvadž desk bylo stále třeba, seděl na tomto soudě na kathedře i zem. písař. Vedle těchto měli právo zde zasedati starostové (hospodáři) rodů vladyckých i vyšších, mezi nimiž rozeznávány staré rody, v nichž děděna byla hodnost kmetcí (scabinatus), vlastní to soud čili nálezcové práva. Jich mělo býti z rodu panského přítomných 12, od doby Vladislavovy přibylo k nim 8 ze stavu rytířského. Právo účastniti se měli páni vůbec, ježto bylo třeba, aby mládší seznali praxi práva, které bylo obyčejové a nikoli kodifikované. To Obn. Zř. Z. bylo zrušeno. Právo královské (Všehrd II., 1, 2.) jmenovati kmeta bylo za Vladislava II. vázáno na souhlas zem. soudu. Nicotné spory stavovské v příčině přednosti a účasti, které vypukly již za Václava IV., urovnány byly prozatímně Sigmundem r. 1437 a r. 1485, a 1487 za Vladislava II., což přijato do Zř. zem. z r. 1530 § 1., z r. 1549 A 13, z r. 1564 A 36 i Obn. Zř. Z. A. 32. I na Moravě vznikly oba zemské soudy (olomoucký a brněnský) týmž způsobem ke konci XIII. stol., neboť v listině brněnské z r. 1292 (Cod. dipl. Mor. IV., 386) mluví se o dvojím v roce sjíždění se panstva k soudu a dvakráte k posudku. I zde předsedal král neb markrabí a zasedali z nejv. úředníků komorník, sudí, podkomoří, sudí dvorský, král. český maršálek a ovšem písař zemský. Počet účastníků z panstva (hospodáři) byl nestejný, a když i zde od dob Jiříka z Poděbrad o právo zasedání vznikl spor mezi stavem panským a rytířským, stanoveno r. 1492, že souditi má 14 osob ze stavu panského a 6 rytířů, z nichž tři mají býti z brněnského a 3 z olomouckého, když r. 1493 byly oba soudy spojeny v jediný. Při tom nařízeno, že krom osob takto vybraných žádný již při zahájení soudu do stolic vstupovati nemá. Doplňování osob dělo se při pánech králem na návrh panský, při rytířích pány na návrh rytířů. Žádný man biskupský, ani rytíř ve službě nějakého pána zemského postavený nemohl se státi soudcem zemským, nýbrž jen Moravan stavu panského neb rytířského, který měl statek pozemský. Jakmile statek prodal, musel ze soudu vystoupiti. Na počátku XVII. stol. říkalo se jim »královští radové« v Čechách i na Moravě. V Čechách zasedal soud zemský o trojích suchých dnech (adventních, postních, letničních) a o sv. Jeronýmu vždy po 14 dní (Všehrd I., 1, 1.), z čehož Zř. Vlad. § 4 vypustilo suché dni adventní, což přejalo i Zř. Z. z r. 1549 B 38 (s úpravou podle snesení sněmu z r. 1543) a Obn. Zř. Z. B 1. Na Moravě v Olomouci zasedali dvakráte v roce (o Svíčkách a o sv. Janu Křt.) a měsíc potom i v Brně (Archiv Č. X. str. 314), pro kterýžto soud stálá doba určena byla teprve r. 1496 a to neděle po sv. Kunhutě (10. září) a druhá neděle postní. R. 1562 stavové se usnesli, aby ročně konaly se jen dva soudy a to o 3 Králích v Olomouci a o sv. Trojici v Brně vždy po tři týdny, což však nebylo provedeno, jakož i další návrhy, až r. 1583 obnoven starý pořádek. – Kompetentním byl soud zemský v Čechách i na Moravě ve věcech civilních i trestních stavu vladyckého v širším slova smysle jako držitelů svobodných nemovitostí, v příčině osobní podrobeny mu všechny osoby, v jistých dobách i král. Podrobněji provedeno, lze říci, že soudil z věcí civilních všechny pře deskové (viz Desky zemské), spory mezní, šlo-li o více než o 10 (20) kop gr. č. (též podle Obn. Zř. B. 10, Q 38), spory o kšaft, dědictví, dělení dědictví (Obn. Zř. O 11 a 19), vdov a sirotků stavovských (viz Úterní dni), odúmrti, dluhy deskové větší než 10 hřiven bez jednoho lotu (později 100 k. gr) a některé jiné menší (viz Vlad. Zř. Z. § 441, 479 neb Arch. Č. str. 175) a o škody processů projednaných u jiných soudů stavovských (Všehrd I., 2, 6–7.); z věcí trestních zločiny, kde trest záležeti měl v pokutě peněžité (při vraždě, poranění) i v potrestání tělesném (při podávení ženy a děvojstvu, únosu, plenu, krádeži, žhářství, pychu) a v konkurrenci s král. soudem i o nářek cti. Tak bylo celkem shodně i na Moravě (pro spory vdov a sirotků vyhrazeny byly soboty). Territoriálně příslušným byl soud zemský český pro zemi Českou, moravský pro Moravu s právem dávati poučení do Opavska a Krnovska. Z Moravy do Čech nešlo žádné odvolání. Soudy oba soudily definitivně, odvolání nebylo (Ondřej z Dube kap. 56, Všehrd 1., 1, 2. Kniha Tovač. k. 32), ač již Všehrd jako novou věc zná revisi (II., 20, 13), která zavedena jako pravidlo Obn. Zř. F 75 a sl. a Morav. § 52 a sl. I cesta supplikacemi jmenovitě v XVI. stol. byla zneužívána. Reskriptem z 1. květ. 1749 odloučena byla justice od správy a zřízen byl nejv. soud zeměpanský, společný všem zemím Českým i Rakouským, a zamýšlený Codex Theresianus měl upraviti ve čtvrtém svém díle soudní zřízení i právo. Dvor. dekretem ze 4. dub. 1783 Josef II. zrušil větší i menší soud zemský tak jako i ostatní stavovské (komorní, dvorský, purkrabský).
Zemský soud nebyl vázán žádným zákoníkem, ale řídil se zvyklostí a podle citu spravedlností. Řízení bylo celkem rychlé a ústní a sice jazykem českým (i když desky psaly se latinsky) a to až do Obn. Zř., kdy zavedena i němčina, která od 2. pol. XVII. st. češtinu téméř úplně vytlačila. Obn. Zř. zavedlo i jednání písemné, čímž význam soudu velmi klesl.
Po vysvědčení půhonů a po odbytí přísah v příčině osob, kterým nebylo možno k soudu státi, byl soud zemský řečníkem (na Moravě volavčím) zahájen slovy: »Já tento súd zahajuji boží mocí, matky boží mocí, všech svatých mocí, nejjasnějšího knížete a pána, pána N., českého krále, mocí, N. nejv. komorníka král. Č. mocí, nejv. sudího král. Č. mocí, N. nejv. písaře král. Č. mocí, N. nejv. purkrabí pražského mocí, všech pánóv a vladyk k tomuto soudu volených mocí. A k tomuto soudu všecku poctivost připovídám a všecku nepoctivost zapovídám, abyste se všickni poctivě a řádně zachovali, právo sobě ohrazujíce. A přečinil-li by kdo řečí, jdi mu na peníze, pakli by kdo přečinil skutkem, jdi mu na hrdlo.« (Všehrd II, 2, 3.). A podobně i na Moravě, kde však po slovech »všech pánóv mocí« následovalo: »tak aby při tomto soudu chudý i bohatý plnou svobodu měl svou spravedlnost vésti i v žalobách i v odpořích, v poctivosti řád při tom zachovávaje. Pakli by kdo proti tomu učinil, ten kárán bude podlé provinění svého.« Na Moravě zároveň vzalo pachole meč toho, kdo předsedal (král, markrabí), do ruky a drželo jej v pochvě špičkou vzhůru na znamení moci soudní. (Kn. Drn. str. 32 i ještě Obn. Zř. Mor. K. XXIII. § 58.) V Čechách snad hůl nejv. purkrabí byla téže věci symbolem (Ondř. z Dubé v úvodu). Potom v Čechách vykázal nejv. purkrabí každému jeho místo k sedění a úředníci menší zasedli na kathedře u desk, kde komorníci čtli půhony i na šrancích. Když se k půhonu strana přihlásila, četl řečník zemský na rozkaz nejv. sudího žalobu, načež následovaly řeči stran po čas jim libovolný a průvody. Když to skončeno, uložil sudí stranám mlčení a vybídl kmety, aby se sestoupili v potaz. Na Moravě bylo do r. 1495 zvykem, že pohnaný prosil soud, aby mu dopřál pomluvy, t. j. aby mu dopřáno bylo mluviti, že žaloba na něj vydána jest bez viny jeho. Pomluva žádala se po třikráte; když po třetí pohnanému rozkázáno bylo, aby odpovídal, pak musil státi svému protivníku. Při potazu sudí ptal se pořadem kmetův o jejich mínění o při které každý musil též odůvodniti, a »neuměl-li toho ukázati, ten hlas ničím nebyl« (Kn. Drnovská str. 119). Když potaz se dokončil většinou hlasů, rozkázal sudí všem usednouti na svá místa a vyzval (v Čechách) dva z pánův a jednoho z vladyk (na Moravě do r. 1492 dva pány, k nimž od té doby přibyl jeden rytíř) k sepsání nálezu (relátoři), který všem přísedícím nahlas byl přečten ke konečnému schválení. (Srv. též Čechy, str. 507).
Vedle velikého soudu zemského zasedal i menší soud zemský, skládající se v Čechách z úředníků (nejv. důstojníků zemských), to jest komorníka, sudího, písaře, probošta vyšehradského (který kdysi choval u sebe desky zemské) a z úředníků králové české, podkomořího, z písaře menších desk a ingrossatora. Vlad. Zř. Zem. § 254 Zř. Z. z r. 1549 H 39 vypouští úředníka proboštského, což přejalo i Obn. Zř. F 16. Ředitelem soudu byl místosudí. Též na Moravě sedali na tomto soudě úředníci menší, ale též i někteří zemané, kteréž tito úřednici k tomu povolali, čehož v Čechách nebylo. Tito zemané však nečinili žádné přísahy do soudu, aniž úřad ten zastávali na delší čas. Obn. Zř. Mor. nezná již jich (k. 60 § 269). Kompetentní byl při téže pravomoci osobní pro rozepře menší, jmenovitě o summy neb věci do 10 hřiven stříbra bez lotu, později do 100 k. gr. č., kromě toho úřadují zde úředníci jako soudcové vyšetřovací. Proto jim se oznamují zločiny k ohledání, oni vysvědčuji půhony, vyslýchají svědky, přítomni jsou přísahám v kapli. Soudí rozepře též o nevydání lidí neb čeledína (Arch. Český II. str. 343–44 a Zř. Zem. z r. 1530 § 162 a z r. 1549 H 40), škody útratní processů před soudem purkrabství Pražského (Vlad. Zř. Z. § 382), o střílení ptactva neb zvěře osobou panskou neb rytířskou (ib. § 534). To zůstalo i po dobu platnosti Obn. Zř. (F 16 a 17). Jmenovaná hodnota byla hranicí kompetence i na Moravě, zde však žádný člen stavu panského k tomuto soudu nemohl býti pohnán aniž poháněl, byť půhon byl na 1 k. gr. Starší neurčitosti na Moravě, kdy zasedati se má, učinil přítrž majestát Vladislava II. z r. 1493, podle kterého »právo menší rozsuzuj na ty pátky a časy, kdy půhonové (k velkému soudu) puštěni budou«; od XVI. stol. zasedali v tytéž časy, jako soud menší. V Čechách seděl čtyřikrát ročně, vždy dva dni před soudem velkým (Vš. I., 6, 2.), s kterým užíval týchž norem processních. V těžších případech hledati bylo rady u soudu velikého.
K osobám zaměstnaným na obojím zemském soudě náleželi ještě komorníci, kteří prováděli obsílky, spatření, ohledání, čtení, (jejich správce slul starosta komorničí), jejichž legitimací byl otisk pečeti zemské, na Moravě půhončí opatření seznamem pohnaných. Místopurkrabí měl na starosti policejní dohled při líčení, řečník zemský (na Mor. volavčí) četl půhony, žaloby a zahajovací formule.
Zemský soud znenáhla vytlačil ostatní krajské cúdy. Ještě asi r. 1410 komorníci pražští mluví o komornících »jiného« kraje (illius districtus. Pozůstatky desk zem. I. str. 89); r. 1407 o deskách nymburské cúdy, r. 1419 hradecké, r. 1413 o komorníku litoměřickém, tak že úplné ovládnutí celých Čech stalo se teprve po bouři husitské (srv. Župa).
Ze soudu královského vyvinul se i dvorský soud (v. t.), který v příčině norem processních řídil se právem zemským (Všehrd I, 3, 5), i soud komorní (o něm viz Čelakovského Soud komorní za Vladislava II. v »Právníku« roč. XXXIV. a Schulzovy Příspěvky k dějinám soudu komorního 1526 až 1621), který vyvíjel až do doby Vladislava II. činnost intensivní, ježto mnohá jiná práva nešla a zde jediné bylo možno nalézti nález. Proto vyhledávána jeho pomoc i v případech, kde kompetentními by byly soudy jiné. Za Vladislava II. stavové hleděli stlačiti význam jeho, který značně stoupl opět za prvních Habsburků. V Lucemburské době králové svolali k sobě jako přísedící podle svého zdání vyšší úředníky dvorské, později rady královské, na jejichž jmenování stavové vyhradili si značné právo (Arch. Český sv. IV., str. 496 a 503), ano i soud sám uvedli v područí soudu zem., od kterého bylo bráti poučení v těžších případech. Stálým zástupcem krále byl od r. 1490 hofmistr král. Českého (Zř. Zem. Vlád. § 470 a 471). Když páni i vladykové zdráhali se zde zasedati, bylo sneseno r. 1509, že, kdo králem sem byl povolán, musil účastniti se jednáni alespoň rok, což přijalo i Obn. Zř. Z. F 39. Přísedících radů mělo býti nejméně 12 (Zř. Z. z r. 1549 P 39) od r. 1627 14 (Obn. Zř. Z. F 39). Za Ferdinanda I. spojen s ním soud hejtmanský (Zříz. Z. z r. 1549 Q 3) a soudil proto i o pych a výtržnosti. Jinak, jmenovitě v pozdější době, byl příslušným pro žaloby depositní, emfyteutické, v příčině nově zřízených krčem, proti vrchnosti, která odepřela svému poddanému svůj soud, o věno deskami nezapsané, nářek cti, pro neoprávněné zajetí dobytka, dříví atd., často v konkurrenci se soudem zemským. (Stránský.) Kdežto původně tento soud vztahoval se pro všechny země říše České, obmezen byl r. 1479 na Čechy s Kladskem a Chebskem. Zasedal čtyřikráte ročně po 14 dní a den po Obrácení sv. Pavla, pondělí po Svátosti, po Bartoloměji a po sv. Martině (Ob. Zř. F 40. podle Zř. Z. z r. 1549 P 39).
Za emanace soudní moci královské sluší míti stálé soudy jednotlivých úředníků královských. Nejv. purkrabí pražský soudil v starší době asi některé zločiny, jak na to ukazuje ještě ve XIV. stol. trvající povinnost jemu hlásili spáchaný zločin, neboť jest po králi nejvyšším ochráncem míru v zemi, provádí exekuce. Soudí (podle Ondř. z Dubé) všecky zemany, kdo se k němu podvolí neb odvolá. Jmenovitě však soudil věci dlužné na základě úpisu listovního bez hypothéky (r. 1437: »purkrabí Pr. aby je súdil, jakož od starodávna právo bylo«) osob stavu šlechtického a to výlučně. Řízení bylo summární, ježto dovoleny byly pouze excepce non numeratae pecuniae, zaplacení dluhu a lichvy. Nejv. purkrabí zastoupen byl v předsednictví soudu trvalým zástupcem místopurkrabím, ke kterémuž jmenoval nejméně šest přísedících, kteří by v zemi měli statek (Vlad. Zř. Z. § 390), později od Obn. Zř. (F 22) inkolát. V něm mohli od r. 1649 zasedati i nobilitovaní měšťané pražští. Dvorní dekret ze 20. pros. 1765 vyhradil právo jmenovali rady zem. králi. Kdy v starší době soud purk. zasedal, nevíme (každý den?), později 4kráte ročně vždy po soudě komorním a ke konci své existence třikráte ročně, den po Hromnicích, po sv. Jiří a sv. Havle, vždy po 14 dní. Rozsudky čteny byly po skončeném zasedání. Odvolání původně šlo k zem. soudu, později revisi ke králi. – Purkrabí kraje hradeckého zachoval si jediný z krajských správců hradských svoji jurisdikci a to až do r. 1783. V kompetenci jeho byly dluhy listovní (tak jako při purkrabství pražském), zástavní, věnné, o listy zhostní a krčmu nespravedlivou, škody útratní, jak Stránský praví, nesoudil, nýbrž podával k soudu zem. Že zde úřadováno bylo celkem týmž způsobem jako u soudu výše zmíněného, ukazuje, že ustanovení Zř. Zem. o onom soudě používáno beze všeho i pro tuto stolici (srv. Teigeho Úmluvu, str. 143, a Čechy, str. 507a).
Za Marie Terezie uznána byla konečně nutnost, zmenšiti tento přílišný počet sobě podobných soudů spojením soudů komorního, dvorského a purkrabského se zemským neb appellačním. To však sice narazilo na odpor stavů (viz B. Riegra, O záměru M. Terezie zreformovati stavovské soudy v Čechách v »Právníku« XXX., str. 1 a sl.), než vysloveno bylo, alespoň zásadně, v cís. rozhodnutí ze 20. dub. 1763. Ale rozhodnutí stalo se zrušením všech soudů dekretem ze dne 4. dub. 1783. – Hejtmané krajští (srv. Riegrovo Zřízení krajské I., str. 175) soudili, když někdo cizího poddaného svévolně držel ve vazbě, když poddaný některé vrchnosti přechovával neb podporoval zhoubce zemské, při nezachovávání řádův o čeledi a lidech sběhlých a při přestupcích řádu o myslivosli a lovu ryb. Ve všech těchto případech i stavové podléhali tomuto soudu. V příčině lidí poddaných mívali moc soudní, když povstala pře, zdali něčí poddaný, jakožto povaleč vyzdvihnutý, měl vedle práva býti mučen, když zločinec neurozený byl chován na místech hrazených, když člověk selský, uslyšev pokřik, zhoubců zemských nebo zlodějů nehonil, když sedláci bránili někomu vyzdvihnouti povaleče nebo když přechovávali zhoubce zemské a když vrchnost nechtěla vydati poddaného, který provozoval na pozemcích královských myslivost. Královský maršálek soudil v Čechách i na Moravě (buď v konkurrenci se soudem komorním neb hejtmana zemského) žaloby o chlapstvo všech obyvatelů (Vlad. Zř. Zem. § 471) a na Moravě ještě o stupně šlechtické hodnosti. Soudil s přibranými podle jeho vůle přísedícími buď v Praze nebo kde jinde určil.
Na Moravě hejtman zemský soudil rozepopře o česť mezi osobami šlechtickými (v konkurrenci s král. maršálkem), při čemž volal později k sobě za přísedící koho chtěl ze soudců zemských i mimo ně. V starší době soud konal se po ukončení zemského sněmu, na počátku XVI. stol. (asi do r. 1520) i za doby zasedání, tak že určen býval k takovým přím pátek jako den rokový, na němž souzeny tyto pře (postranné). Rozsudky vynášel hejtman zem. jménem pánův a rytířův; odvolání šlo ke králi (pokus zrušiti to r. 1524 nebyl proveden). Jiný byl soud hejtmana zemského zvaný roky selské, kde rozsuzovány žaloby poddaných proti vrchnosti, a to hejtmanem s přibranými členy zem. soudu ve jménu zem. hejtmana a sice při každé sessi po dva dny, od r. 1612 po pět dní, což však nebylo obligátním, mohloť souzeno býti i mimo ten čas. – Patentem z 19. pros. 1636 přidáno bylo zem. hejtmanu k ruce poradné a pomocné kollegium placené králem, »král. tribunál«, skládající se z kancléře, dvou radův a jednoho sekretáře, jenž soudil některé menší záležitosti summární z kompetence zem. soudu.
Některé instance vytvořily se na Moravě i v právě manském. Soudu dvorskému předsedal hofrychtéř moravský jmenovaný panovníkem a to od r. 1538 z osob stavu rytířského, kterýž soudce sám jmenoval své přísedící. Význam soudu byl nepatrný, poněvadž počet len královských rychle mizel. – Maršálek král. měl svůj lenní soud též v Mor. Krumlově, ale vlastně byl to soukromý soud rodu z Lipé, kteří od XIV. věku tento úřad dědičně drželi (Kn. Tovač., str. 121, 124, a Drnov., str. 106). Mnohem důležitější byl soud manský biskupa olomouckého (viz Olomoucké arcibiskupství).
Města ve zřízení svém řídila se zvyky, jejichž východiště bylo celkem, nikoliv bez výjimky, právo řezenské (norimberské) a magdeburské. Ono šířilo se vévodstvím Rakouským podél Dunaje (Enže 1212, Vídeň 1221, Vídeňské Nové Město 1244) a odtud do jižní Moravy i Čech (Brno 1243, Jihlava 1249) až k Hoře Kutné a Praze. Magdeburk působil v krajinách severních, podél Labe. Mimo tyto proudy hlavně obchodem povstala osada na Poříčí u Prahy (XI. stol.), v Olomouci (nejisto kdy), v Hodoníně (1228) a v Hlubčicích. V zemích Českých vyskytuje se magdeburské právo po prvé r. 1211 v Zlaté Hoře (Goldberg) a r. 1213 v Bruntále ve Slezsku, v Čechách v Litoměřicích (před r. 1237), na Menším městě Pr. (1257), Hradci Král. (kdy?) a Litomyšli (1259), v Opavsku od r. 1224, Uničově 1221 (srv. Magdeburské právo, str. 594, a Litoměřice, str. 169a). Řezenské (bavorské) právo prostřednictvím vídeňským rozšířilo se přes Brno do Hradiště (1258), Kroměříže (1290), Měnína, Pohořelic a Ivančic (1350), přes Znojmo do Jemnice (1327) a Třebíče (1335). Podle toho soudnictví městské spravováno bylo do času Ferdinanda I. vrchními soudními dvory, podle svého původu. Byly to: jihlavský (viz Jihlavské právo, str. 354), olomoucký (srv. Bischof, Deutsches Recht in Olmütz, str. 37), který nezanikl jako prvý již r. 1548 zřízením soudu appellačního v Praze, nýbrž až zavedením českého práva městského (resolucí ze 7. a 17. čna 1697) a platný byl pro města moravská právem magdeburským se spravující, brněnský platný pro daleké i okolí (seznam měst viz v »Právníku«, XII., str. 842, pozn. 198), ba po krátký čas i pro Prahu, královéhradecký (pro Chrudim, Litomyšl, Kladsko), ač brzy poklesl, neb již r. 1387 byl poukázán k hledám rady v Praze, litoměřický platný pro značnou čásť měst českých žijících podle práva magdeburského (seznam viz v »Právníku«, XIII., str. 41, pozn. 214) a pražský (seznam měst ib., str. 45, pozn 224, kde sluší přidati i Kouřim, Český Brod, Žatec, Hradec Králové a Jaroměř). Na místo toho všeho nastoupil r. 1548 (někde později) appellační soud na hradě Pražském (viz níže).
Soud městský skládal se z rychtáře (viz Rychta) jako předsedy a přísežných kmetů, které rychtář svolával, jejich porady řídil a oznamoval stranám nález, který i prováděl, jsa při všem tom vázán souhlasem kmetů. Jejich počet byl rázný kolísaje mezi 7–24. Dosazováni byli buď králem (podkomořím) na návrh obce neb i samostatně, neb obcí a král je stvrzoval, a to pravidelně na rok. Nežli úřad nastoupili, složili přísahu. Soudu tomuto příslušelo právo v civilních i trestních rozepřích nad měšťany i osobami podřízenými ve příčině statků městských. Přečin proti nim byl přísněji trestán a jejich výpovědi svědecké přikládána větší váha. K ruce soudu byl písař, který obyčejně vynikal právnickým vzděláním, a posel soudní (biřic). Řádný soud konán byl ve čtyřech lavicích soudních za účastenství všech kmetů s rychtářem, kde jeden z kmetů ve věcech trestních přednášel žalobu. Vedle rychtáře seděli 4 nejstarší kmeti, na obou stranách na lavicích dalších 8 a na čtvrté lavici písař měl knihy městské, pečeť a listiny. Konán byl různě. V Brně po Třech králích a po 14. dní po Velikonoci a to nejdřív pro věci civilní i trestné byli svědci v přísahu vzati, potom jednány rozepře trestné, po nich civilní a naposledy židovské, v Jihlavě od Vánoc až do pátku po Veliké noci. V Praze 4kráte do roka o suché dni, což mělo býti zvýšeno právy Soběslavskými na 9krát (tak i Brikcí); v menších městech jednou za rok (Litoměřice, Roudnice, Boleslav Ml., Budějovice). Zde soudily se věci vážnější. Nestačil-li čas zvykem vyměřený, konány posudky. Zahájení bylo slavnostní. Nejprve zvoněno, a když se kmeti (konšelé) sešli, oznámil služebník obci, že mohou vstupovati do světnice soudní před radu. Vstoupila tedy obec na síň až ke mřížce, za níž byly čtyři lavice soudní. Všichni seděli na nich k stranám tváří v půlkruhu neb i v řadách nad sebou. Někde písař seděl u stolu zády k obci nebo na vyvýšené kathedře stranou. Mezi soudci a obcí byla mříž (šraňk), u níž stál servus s nějakým znamením (holí), aby bránil vstupu do vnitř lidem nepovolaným. Sporné strany a jejich advokáti stáli před šraňkem. Když purkmistr pokynul, rychtář jal se zahajovati soud. V Budějovicích r. 1517 dělo se to slovy: »Již já ten soud zahajuji napřed pána Boha mocí, matky boží mocí i všech svatých mocí, nejjasnějšího knížete a pána – mocí, pana purkmistra a pánův konšelův mocí i úřadu mého od pana purkmistra i vší obce mně propůjčeného mocí«, k čemuž jinde (Boleslav Ml.) bylo dodáváno: »i těchto všech dobrých lidí, kohož sem pán Bůh k tomuto soudu zahodil, mocí.« »K tomuto soudu ctnému připovídám všecku spravedlnost a poctivost a odříkám všecku nespravedlnost a nepoctivost. A kdož by před toto ctné právo měl přistoupiti, aby přistoupil s odpuštěním a odstoupil také s odpuštěním. A když by před tímto ctným právem své potřeby neuměl spraviti, toho se každému přeje, aby sobě přítele zjednal. Kdož by tu potřebu spraviti uměl, aby každý se opatřil, aby ke škodě, k hanbě nepřišel. A kdož by před tímto právem ctným řeči přemluvil, jdi jemu na peníze, kdož by se skutku nebo sazen, rukou dopustil, jdi jemu na nejvyšší právo. Kdo by komu v řeči překážku činil, bez újmy nebude. A kdožbykoli před tímto ctným právem co vysoudil, to má každému tak svobodné býti, jako by na svobodném trhu za hotové peníze koupil. A kdožbykoli co prosoudil, buď to každému tak svobodno a vážno, jako by na svobodném trhu za hotové peníze prodal. A jestliže by který soud byl lépe zahájen tohoto, buď tento jemu přirovnán a onen tomuto.« V XVI. stol. formy ty již však mizely, tak jako různá napomenutí rychtáře na kmety.
Po zahájení rychtář vyzval strany: »mají-li co před tímto ctným pravém činiti, aby předstupovaly, že čas a hodina jest,« což bylo třikráte voláno, načež strany jedna po druhé přistupovaly tážíce se: »jest-li právo při pokoji? Přeje-li přistoupiti, přeje-li potřebu pověděti?«, což zodpověděno bylo teprve po otázce učiněné purkmistrem ke konšelům. Po skončení rozepře tázala se strana: »přeje-li právo zase odstoupiti?«, což rovněž teprve po poradě rozhodnuto. Na konec, když k soudu již nikdo se neohlašoval, purkmistr učinil kmetům otázku: »byl-li by čas soudu odhájiti?« A když konšelé tomu přisvědčili, jeden po druhém říkaje, že čas a hodina jest soudu odhájiti, rychtář oznámil obci: »Poněvadž žádný před tímto ctným právem činili nemá, jakož mocí tento soud jest zahájen, touž mocí se zase odhajuje. A protož, kdož nemá zde nic činiti, může odjíti v pokoji.« (Winter, Kulturní obraz, II., str. 623 až 626.) Vedle těchto zahájených soudů (judicium bannitum) rozhodovány menší pře v obyčejných zasedáních dvakráte týdně (judicium ordinarium) nebo podle potřeby bez formalit slavnostních, kde přítomni byli jen dva neb málo více přísedících.
Myšlenka Karla IV. řádné kodifikace zůstala i v oboru práva městského nesplněnou; teprve pevná ruka Ferdinanda I. stvořila r. 1530 kommissi k tomuto cíli, vydala Brikcím z Licska první návrh (1536), a podporována sněmem (1545) hleděla sjednotiti různé způsoby v jediný celek. Ale teprve r. 1569 města pražského práva přistoupila k návrhu Pavla Kristiána z Koldína (Kristián jest jméno rodinné!) a r. 1571 města magdeburské sféry ku projektu Mikuláše Mitase Austina (v Cod. iur. Boh., IV., odd. 5. str. 98 a sl.) a sněm r. 1576 rozhodl se pro práci Kristiánovu, která prohlášena závaznou pro města česká, ač Litoměřičtí podvolili se tomu zásadně teprve r. 1610. Rozhodnutím ze 7. a 17. čce 1697 stalo se závazným i pro Moravu. Pouze Cheb zachoval své zvláštní právo.
Poměrně nezdravá přílišná kompetence soudů městských obmezena byla appellačním soudem zřízeným reskriptem Ferdinanda I. v Augšpurce 30. led. 1548, osazeným radami královskými a to 6 šlechtici, 4 doktory práv, 4 měšťany staro- i novoměstskými. Tím zrušeno odvolání do ciziny i do Prahy (nikoli však pojednou). Tento soud lišil se ode druhých výhodně tím, že zasedal stále a jeho přísedící bez svolení královského nesměli vzdálili se z Prahy. Mocný vliv vykonávali na právo české přísedící doktoři práv ve smysle římsko-právním. Od r. 1628 žádána byla zkouška právní praktická od veškerých účastníkův a připuštěni i cizinci (Obn. Zř., A 36, 32, 33, F 73). R. 1651 stal se kompetentním i pro německá léna koruny České a pro odvolání vyšších stavů ze Slezska. V XVIII. stol. stal se vzorem pro opravy soudů stavovských. Členové jeho byli placeni. Dne 20. aub. 1763 rozhodnuto spojiti jej ještě s konsessem in c. s. p. et c., což však neprovedeno. Naproti tomu zbaven kompetence pro Moravu (1763), která přidělena mor. král. tribunálu. Dne 4. dub. 1783 soud appellační byl zrušen. JTe.
S. vojenské viz Auditoriát a Vojenský soud.