Olomoucké arcibiskupství, dříve biskupství. Ačkoli Morava byla v l. 869—906 středem arcibiskupství moravsko-pannonského (v. Morava, str. 663 a 679) a ačkoli při zřízení biskupství pražského r. 973 byl jmenován zvláštní biskup (Vraden) pro Moravu, jenž byl asi toliko dočasným pomocníkem biskupa pražského a jenž proto neměl nástupců: teprve r. 1063 došlo k oddělení Moravy od diécése pražské a ke zřízení zvláštního biskupství moravského se sídlem v Olomouci. Bylť tehdy knížetem českým Vratislavem II. za souhlasu biskupa pražského Šebíře jmenován Jan, mnich benediktinského kláštera břevnovského, prvním biskupem olomouckým, jejž napotom arcibiskup mohučský vysvětil a římský král Jindřich IV. investoval. Diécése jeho měla tytéž hranice, jako tehdejší Morava, k níž náleželo Opavsko. Kostel sv. Petra v Olomouci byl sídelním chrámem biskupským, při němž zřízena kapitola, jež čítala kromě děkana osm kanovníků. Následkem sporů s biskupem pražským Jaromírem o důchody a statky biskupské došlo r. 1086 k dočasnému sloučení diécése olomoucké s pražskou; avšak již r. 1088 obnoveno jest znovu biskupství olomoucké dosazením dvorského kaplana krále Vratislava Vecla za biskupa olomouckého. Z nástupců biskup Jindřich Zdík (1126—1151) přenesl r. 1132 sídlo biskupské ke kostelu sv. Václava, při němž zřídil dvanácte míst kanovnických, kdežto při kostele sv. Petra, jenž se stal farním, zůstavil čtyři kanovníky. Bylať stavba kostela sv. Václava rok před tím dokončena. Současně kníže Soběslav potvrdil kostelu olomouckému jeho práva zejména k nemovitému majetku, jenž tehdy už záležel ve 210 dvorech a vsích a k němuž předchůdce Zdíkův Jan II. získal panství kroměřížské. R. 1144 král Vladislav přiřkl biskupům olomouckým zboží podivínské, o které vedli dlouholeté spory s biskupy pražskými, zároveň statky biskupské osvobodiv od veřejných břemen. Za kr. Přemysla Otakara I. změnil se způsob obsazování stolce biskupského. Zeměpán jmenoval posud biskupa, metropolita mohučský pak jej vysvětil a císař udělil mu investituru. Nyní král český, vzdav se práva jmenovati biskupa, udělil r. 1206 kapitole právo svobodné volby, což papež Innocenc III. 8. ledna 1207 schválil. Naproti tomu právo investovati biskupa olomouckého přešlo bullou sicilskou z r. 1212 na krále českého a tím všechen svazek biskupův olomouckých s říší Římskoněmeckou přestal. R. 1206 obnoveno jest biskupem Robertem při kostele sv. Václava proboštství a král Přemysl Otakar I. rozhojniv statky proboštské ustanovil r. 1207, že probošt olomoucký má držeti také kancléřský úřad moravský. V ten čas biskupu bylo přiznáno patrimoniální soudnictví nad poddanými kostela olomouckého a uznána příslušnost soudu biskupského, kdyby duchovní byli poháněni a kdyby šlo o věci manželské. Velice rozhojnil práva biskupská vrstevník Přemysla Otakara II., biskup Bruno ze Schauenburku (1246—81), jenž byl dříve kanovníkem kostela magdeburského a posledně proboštem hamburským (v. Bruno 4). Zřídilť r. 1252 čtyři nová kanovnictví při kostele sv. Václava, vystavěv v Kroměříži kostel sv. Mořice založil při něm r. 1262 kollegiátní kapitolu a rok potom jmenoval prvního scholastika v Olomouci. Rozmnoživ přehojně statky biskupské a kolonisovav severovýchodní Moravu zakládáním nových měst, městysů, vesnic a dvorů na právě manském a emfyteutickém pomocí cizích osadníků ze severních Němec přišlých, hleděl organisovati biskupství olomoucké jako zvláštní knížectví, ve kterém v rozsáhlé míře vykonával práva výsostná. Četní ministeriálové konali mu službu dvorskou a držitele mnohých vesnic a dvorův uvedl k sobě a k stolici biskupské ve svazek manský podle vzoru právního postavení vasalův kostela magdeburského. Povstal tím způsobem ústav manských statků biskupství olomouckého, jehožto držitelé postupem času jsou vyňati z pravomoci pravidelných úřadův a soudů moravských a přímo postaveni pod biskupa a jeho úředníky. Poněvadž pak biskup povinen byl králi českému službou dvorskou a statky své bral v léno od krále, pokládán jest za »většího« mana krále českého a manové jeho, kteří skládali přísahu »králi, zemi a kostelu« (regi, terrae et ecclesiae), byli podmany koruny České. Takových držitelův podmanství počítalo se už za Brunona sedmdesáte, kdežto biskup sám jedenácte velikých panství (stolních manství) držel a svými úředníky (purkrabími atd.) spravoval. Manové biskupští táhli do pole pod jeho praporem, platili mu daně, od r. 1274 měli na základě výsady kr. Přemysla Otakara II. svůj vlastní soud manský v Kroměříži, kterému předsedal hejtman a později obyčejně dvorský sudí č. hofrychtéř biskupský, z jehož nálezů šlo odvolání k biskupu nebo ke králi, někdy také do Magdeburka. Časem manové biskupští nabyvše nových výsad hleděli uvolniti a polepšiti své postavení. Tak biskup Dětřich z Hradce povolil jim r. 1281, že mohou s jeho svolením manství prodávati; r. 1307 bisk. Jan VI. ustanovil, že přísedícími soudu manského mají býti toliko biskupští manové a že bez rozsudku žádný man nemá býti vězen atd. Manové sjížděli se také k sjezdům, na nichž činili snesení a vydávali statuta, a na jejich soudě manském vedly se zvláštní knihy půhonné a trhové, jež se od r. 1388 zachovaly. V nejstarším kvaternu je zapsán soupis manství za biskupa Konráda I. (1318—26), jichž se tehdy čítalo 186. Když papež Kliment VI. povýšil r. 1344 biskupství pražské na arcibiskupství, biskup olomoucký stal se suffragánem arcibiskupa pražského, přerušiv všechny svazky s metropolitou mohučským. Při tom bylo ustanoveno, že při korunovaci krále českého má assistovati arcibiskupu pražskému. Při upravení hranic druhého suffraganního biskupství litomyšlského r. 1345 bylo 32 moravských farností připojeno k tomuto biskupství. Karel IV. upravuje 7. dub. 1348 státoprávní poměry zemí koruny České ustanovil, že biskupství olomoucké podobně jako markrabství Moravské a vévodství Opavské má přímo státi pod korunou a toliko králem býti v léno udělováno. Bylo tím opětně uznáno, že biskupství je mužské korunní manství, jež jakožto nobile feudum toliko šlechtici má býti udělováno. Biskup Jan ze Středy vymohl si 1. břez. 1365 na Karlu IV. ještě výsadu, že biskupové olomoučtí mají užívati názvu hrabat české královské kaple (comites regalis capelle Boemie) a že na dvoře královském mají přednost míti před jinými biskupy. V listinách těch biskupové výslovně zovou se knížaty koruny České (principes episcopi) a následkem toho starali se, aby statky své neboli biskupství docela ze všelikého společenství se zemí Moravskou vyňali. Stavové moravští z mnohých příčin tomu odporovali, pokládajíce biskupa za předního svého člena, zejména když byl stavu panského a držel zpupné statky vlastní na Moravě. Dovozovali z toho, že má se zemí trpěti a že i poddaní jeho, zvláště manové, aspoň dokud drží statky deskové, mají býti podřízeni soudům a právům zemským. Vznikaly z toho mnohé spory na Moravě. Markrabí Jošt s biskupem Janem ze Středy ujednal roku 1380 smlouvu, dle které biskup uznal jej býti ochráncem kostela olomouckého a zavázal se, že ze statků kapitolních mají se berně platiti; avšak za to vyhradil si biskup jurisdikci nad many, i kdyby k soudu zemskému byli poháněni. Přes to zemský soud šířil v XV. stol. působnost svou i na many, a to na základě lantfridů, k nimž přistupovali i biskupové, tak že manský soud zůstával obmezen na případy, jež souvisely toliko se svazkem manským. Ostatně už před válkami husitskými i po nich počet manství se ztenčil. Mnohá stolní manství i podmanství jsou odprodána nebo zastavena a často popleněna. Mnozí také páni i rytíři, ano i knížata hleděli nabýti držení podmanství a pak popírali příslušnost soudu manského, zejména ve věcech trestních. Biskupové olomoučtí od časů biskupa Jana Železného (1416—30) byli horlivými odpůrci husitství a trvali v stálém takořka nepřátelství s většinou šlechty moravské. Pokud se jejich soudu manského týče, bylo na sjezdě manském r. 1420 usneseno, že přísedícími soudu manského mají být toliko osoby rytířského stavu; r. 1529 a 1536 dále ustanoveno, že »od toho času půhonové k soudu manskému česky se mají vydávati«, že soud konati se má dvakráte v roce na zámku v Kroměříži a že z nálezů jeho má jíti odvolání toliko ke králi českému, jenž přesouzení pře přikazoval soudu dvorskému neb komornímu. Následkem toho appellace k biskupovi neb do Magdeburka přestaly. Na soudě tom už ve stol. XIV. přestalo se souditi dle práva magdeburského a spravováno se vynesenými nálezy a podpůrně právem zemským a druhou knihou Švábského zrcadla. Následkem toho biskup Stanislav z Tuřího r. 1538 dal v Olomouci vytisknouti nově pořízený český překlad celého Švábského zrcadla pod názvem »Práva manská«, připojiv k němu některá zřízení, která se stala na obecních sněmích manů biskupských. Přes to manové spravovali se knihou tou na soudě jenom subsidiárně, zůstávajíce při svém obyčejovém právu manském (consuetudinarium), jež teprve r. 1779 v několika podstatných článcích císařovnou Marií Terezií ve smyslu longobardského práva lenního bylo pozměněno (srv. Brandl v »Čas. Mat. Mor.«, 1892, str. 10, a Pštros, Die böhmischen Kronlehen, str. 84). Jinak biskupové, pokud byli členy stavu panského, držíce první místo na sněmích a soudech zemských účastnili se jednání zemských, schvalovali snesení sněmovní i zřízení zemská a časem (na př. r. 1526) povolovali na sněmě za sebe i many berně a vojsko. R. 1531 biskup Stanislav Thurzo ujednal se stavy smlouvu, dle které uznával, že ze zboží svého pod právo zemské příslušejícího má odpovídati před soudem zemským; avšak že, pokud jde o statky jeho stolní, jež v deskách nejsou zapsány, a o osobu jeho, má býti poháněn před vlastní soud manský. Cís. Rudolf II. r. 1590 biskupu Stanislavu Pavlovskému potvrdil výsady na soud manský a uznal příslušnost tohoto soudu ve věcech soukromého i trestního práva manův a jejich poddaných. Marně potom r. 1612 stavové stěžovali si, že biskup se s many vytrhuje ze společnosti zemské, že soud jeho manský soudí pře o česť a hrdlo manův atd. Avšak netoliko ve světských, nýbrž i v církevních záležitostech biskupové olomoučtí dosáhli postavení neodvislého následkem toho, že arcibiskupství pražské od r. 1421 po 140 let nebylo obsazeno. Když pak r. 1561 Brus jmenován arcibiskupem pražským, biskupové olomoučtí dovozujíce, že jsou suffragány arcibiskupství mohučského, nechtěli dlouho podříditi se pravomoci metropolitry pražského. Po r. 1620 moc biskupů značně vzrostla. Kardinál František z Dietrichšteina (biskupem olomouckým 1599—1636) stál v čele snah protireformačních na Moravě a stav se gubernátorem r. 1621 měl i moc postavení své jakožto biskupa-knížete netoliko zabezpečiti, nýbrž i rozmnožiti (srv. z Dietrichšteina, str. 504.). — Už r. 1599 potvrdil jemu a jeho nástupcům císař Rudolf II. titul knížete biskupa a povolil mu právo raziti minci. Manům, kteří účastnili se povstání, jsou statky konfiskovány a r. 1625 obnoven soud manský tím způsobem, že do něho dva kanovníci jsou dosazeni, process písemný při něm zaveden a německému jazyku zjednáno stejné právo s českým. V Obnoveném zřízení zemském z r. 1628 nebylo nic ustanoveno na úkor jeho výsostných práv, nýbrž potvrzeno (v čl. XIV.), že má míti přední místo na sněmě, a to společně se stavem duchovním. Teprve pozvolna reformami Tereziánskými a Josefínskými, vznikem moderního státu a souvisícím s tím postátněním úřadův a soudů biskupové přicházeli o svá výsostná práva. Začátek stal se už za císaře Karla VI., kdy r. 1726 bylo ustanoveno, že biskupství se svými úředníky má býti podřízeno moravskému tribunálu a úřadům krajským ve věcech politických, že ražení mince biskupské se zastavuje a že manové biskupští jsou povinni osobně skládati přísahu věrnosti králi i biskupu. Appellace ze soudu man. šla k čes. kanceláři ve Vídni a od r. 1749 k nejv. justičnímu úřadu, následkem čehož ovšem soudu bylo spravovati se obecně platnými zákony justičními. Justiční norma z r. 1784 ještě ponechala příslušnost soudu manského v platnosti, což také opětně potvrzeno dvorským dekretem ze dne 15. květ. 1790. Před tím bullou papeže Pia II. ze dne 5. pros. 1777 biskupství olomoucké povýšeno jest na arcibiskupství a při kollegiátním kostele sv. Petra v Brně zřízeno je suffraganní biskupství. Druhé suffraganní biskupství mělo býti zřízeno v Opavě; ale k tomu nedošlo. Z 525 far, jež čítala kdysi diécése olomoucká, postoupeno je novému biskupství brněnskému 151 far v střední a již. Moravě a čítá dnes diécése olomoucká 1,719.259 katol., z nichž 131.080 žije v Prusku, a diécése brněnská 1,021.562 katol. duší. Prvním arcibiskupem olomouckým byl Antonín Theodor hrabě Colloredo (1777—1811) a nástupci jeho byli: Maria Tad. hr. z Trauttmansdorffu (1811—19); Rudolf Jan arcikníže Rakouský (1819—31); Ferdinand hr. Chotek (1832—36); Maximilián Jos. svob. p. Somerau-Beck (1837—53); Fridrich lantkrabě z Fürstenberka (1853—1893) a dr. Theodor Kohn (od r. 1893). Posledně bylo o. a. cís. Františkem Josefem I. jakožto králem českým uděleno v léno ve Vídni Fridrichu lantkrabímu z Fürstenberka, jemuž na to vydán byl manský list z 19. list. 1853, ve kterém se prohlašuje, že udělení léna mimo hranice království Českého nemá býti arcibiskupu na újmu jeho právům a výsadám (Pštros u. m., str. 101). Následkem nové organisace soudní byl r. 1850 manský soud v Kroměříži zrušen a jeho desky manské (25 kvaternů) posledním »písařem manského soudu biskupství a knížectví Olomouckého« Filipem rytířem Harasovským uzavřeny a u okr. a pak zemského soudu v Brně uloženy. Arcibiskup podržel toliko lenní dvůr pro správu podmanství, jichž mu 68 ostalo. Posledním předsedou tohoto dvora byl Ferdinand svob. pán Bojakovský. Když pak zákony z r. 1862 a 1869 svazek manský je zrušen, tu došlo k alodisaci také podmanství olomouckých a zároveň k vyvazení stolních statkův arcibiskupských, jež byly v českých deskách dvorských zapsány. JČ.
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Arcibiskupství olomoucké