Ottův slovník naučný/Morava

Ottův slovník naučný
Morava (Srbsko)	Morava	Morava (řeka)

Údaje o textu
Titulek:	Morava
Autor:	František Kameníček, Josef Hladík, František Bartoš, Josef Klvaňa, František Dvorský, Šjn.^{[red 1]}, Jan Wimmer, Václav Spitzner, Jaroslav Tebich, Jan Chadt, František Jaroslav Rypáček, Albert Bervid, Bedřich Remeš, Rudolf Dvořák, Jaromír Hanel, Karel Jaroslav Maška, redakce
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 600–712. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Ottův slovník naučný/Morava (doplněk)
Heslo ve Wikipedii: Morava

Vzhledem k civilnímu stavu sezdaných bylo:

Morava, něm. Mähren, lat. Moravia, markrabství říše Rakousko-Uherské.

A) Poměry přírodní.

1. Zeměpisná poloha.

M. prostírá se v těsném sousedství království Českého mezi 32° 47’ 58’’ a 36° 12’ 57’’ vých. délky od ostr. Ferra a mezi 48° 40’ 20’’ a 50° 14’ 16’’ s. š. Nejsevernějším místem jest vrch Červené Bahno (Rothe Sümpfe, 1104 m n. m.), nejjižnějším cíp Starkovského lesa (151 m) jižně od městyse Lanžhota, nejvýchodnějším vrch Březina (831 m) nad Kopanicí Březinskou na hranicích uherských a nejzápadnějším les Topil (538 m), západně od vesnice České Olešné. Nejzazší místa od severu k jihu jsou od sebe vzdálena 175 km, nejzazší místa od východu k západu 246 km. Zeměpisný střed zemský leží na jižním svahu Drahanské vysočiny blíže města Vyškova (34° 39’ 48’’ v. d., 49° 16’ 46’’ s. š.); hlavní město Brno uchýleno jest od tohoto středu k jihozáp. (34° 16’ 28’’ v. d., 49° 11’ 45’’ s. š.), Olomouc k severovýchodu (34° 52’ 24’’ v. d., 49° 35’ 42’’ s. š.).

Rozdíl polední mezi východem a západem jest 13 m. 39 vt.; nejdelší den trvá na sev. 16 h. 11 m. 20 vt., nejkratší 7 h. 48 vt.; nejdelší na jihu 15 h. 56 m. 20 vteř., nejkratší 8 h. 3 m. 40 vt. — Obec Vojkovice na Židlochovsku (49° 3’ sev. š.) má nejdelší den 16 a nejkratší 8 hodin.

M. má podobu kosočtverce, jehož kratší úhlopříčna jde směrem poledníkovým, tak že nejsevernější a nejjižnější místa Moravy leží téměř na témž poledníku, kdežto nejvýchodnější místo leží o 16’ 20’’ šířkových severněji než místo nejzápadnější.

S M-vou hraničí na záp. Čechy (344 km), na jihu Dolní Rakousy (189 km), na jihovýchodě Uhry (215 km), na východě Těšínsko, na severových. Opavsko a Pruské Slezsko, na severu Kladsko (dohromady 341 km, z nichž připadá na Pruské Slezsko 8 km a na Kladsko 20 km), celkem délka hranic moravských obnáší 1089 km. Východní polovice má téměř po celé délce hranice přirozené. Počínajíce nejjižnějším místem hranice postupují po pravém břehu řeky Moravy. Jižně od Hodonína vstupují do krajiny otevřené, potom přidržují se opět řeky Moravy k Rohatci až po ústí Morávky; odtud kratičko podél Morávky, více potom drží se Sudoměřického potoka až k jeho pramenisku pod Tlustou horou (551 m). Od Tlusté hory tvoří pevnou hradbu hraničnou proti Uhrám hřbet Bílých čili Moravských Karpat až ku prameni potoka Černé; toliko v místech, kde se horský hřbet snižuje v pohodlné přechody do Uher, hranice zem. vinou se na skrovné vzdálenosti podle potůčkův. Proti Těšínsku M. ohraničena jest potokem Černou, potom řekou Ostravicí, jež se vine po hranicích hned na půdě moravské, hned na půdě slezské. Před ústím Ostravice do Odry hranice přeskočí od Ostravice k ř. Odře a běží po jejím pravém břehu až po ústí řeky Opavy; odtud postupují podél Odry tak, že místy řeka teče Opavskem, místy Moravou. Pode dvorem Karlovem, severně od Kunvaldu, chytí se dolního toku potoka Husího a v končinách Fulneka postupují krajinou úplně otevřenou, dotýkajíce se vždy na chvíli několika bezvýznamných potokův, jako potoka Husího, Gručovského a Kamenného. Nad Bernarticemi hranice vinou se opět podél Odry až po Velké Vražné, odtud vlekou se krajinou otevřenou až po Malý Klokočov v Opavsku; potom přidržují se opět Odry až k ústí potoka Budišovky a odtud po Budišovce až téměř k samému Budišovu, odkudž ubírají se krajinou otevřenou až po Slezské Hartice, dotýkajíce se jen pod Kerharticemi na krátko řeky Moravice. Od Slezských Hartic počínajíc přidržují se až k obci Novopláni Moravice, při níž trvají až po pramenisko s výjimkou pruhu mezi Novoplání a Dolní Moravicí. U pramene Moravice vstupují na hřbet Jeseníka, po němž docházejí Kladska k moravskému Sněžníku. V sousedství Sněžníka chytí se řeky Moravy (12 km) až do končin obce Zlatého Potoka, kde se přidrží břehu potoka téhož jména. Od pramene Zlatého potoka sledují vrcholky Pradědova lesa a horský hřbet nad obcí Červenou Vodou až k Heralticům, kde přitulí se k Hraničnému potoku až po obec Lubník, kde běží otevřenou krajinou. Jižně Lubníka dotýkají se Lučského a potom Lukavského potoka, spadajíce do otevřené krajiny u Mladějova, kde přecházejí na hřbet lesa Mladějovského. Od hospody na Jilovci (Schönhengst) běží volně kolem výběžku Svitavského až k Moravské Radiměři, kde se zachytí potoka Radiměřského až k ústí jeho do Svitavy, která potom sama přejímá hranice až po Lhotu Chrastavou (17 km). Odtud až ke Kravínskému potoku u Kněževsi běží téměř neustále krajinou otevřenou. Severně Olešnice tvoří hranice Mikulovský potok až k pramenisku, potom Trhonický potok až k Jimramovu, kde ústí do Svratky, jež tvoří hranice mezi M-vou a Čechami až do končin obce Heralce. Tam záhy přichytí se hranice českomorav. vypnuliny, dotýkajíce se (vždy na krátko) některých potoků neb rybníčků. Od Jihlavy běží podél Jihlavky (23 km) s nepatrnou výjimkou u Batelova. Odtud počínajíc jsou hranice téměř úplně otevřené

nejen k Čechám, nýbrž i k Dolním Rakousům, dotýkajíce se několika rybníkův a malých potoků. Teprv u Čížova chytí se Dyje až do končin obce Hnanic. Potom se hranice dotýkají řečiště Dyje východně Jaroslavic u Sávy (starého řečiště) a východně od Hrabětic upravené Dyje, vždy jen na krátko. Dále na vých. jsou hranice otevřené, pouze jižně Lanštorfa Dyje tvoří hranice na více než km cesty, jižně od Břeclavi na více než 9 km a jižně od Lanžhota přeskočí konečně k řece Moravě.

Nejdůležitější přechody na hranicích jsou: v Karpatech sedlo Javornické (z Velké do Vrbovců), sedlo Stránské (ze Strání k Novému Městu Uherskému), sedlo Hrozénkovské (ze St. Hrozénkova do Trenčína), průsmyk Vlárský (z Val. Klobúk do Trenčína), sedlo Lyské (ze Vsetína do Púchova). K sv. rozvírá se široká brána z M-vy do Pruského Slezska při výtoku řeky Odry ze země. Přes Jeseník jsou přechody do Opavska: silnice z Budišova do Vítkova, z Dvorců k Opavě, z Leskova do Benešova, z Karlovce k Bruntálu, z Rymařova do Karlovské Studénky, ze Šumberka do Frývaldova a z Koldštýna do Frývaldova. Do Kladska ze Starého Města do Nové Moravy. Do Čech z Červené Vody do Kyšperka, ze Zábřeha do Lanškrouna, z Mor. Třebové do Čes. Třebové, ze Svitav do České Třebové, do Poličky a do Litomyšle, z Jimramova do Poličky, ze Žďáru do Střížanova a do Přibyslavi, z Louky do Polné, z Jihlavy do Štok, z Batelova do Horní Cerekve, ze Studené do Počátek, z Českého Rudolce do Kumžaku a ze Slavonic do Starého Města. K Dolním Rakousům jsou zemské hranice úplně otevřeny, jen že v postupu vadí řeka Dyje. Železničných přechodů přes hranice jest asi 20.

Plošný obsah markrabství Moravského i s obvody moravskými (Osoblažsko, okolí Litultovic a Životic, okolí Vlaštoviček, Suché Lazce s Hadrunkem čili Kravařskem, okolí Butovic a Slatiny) měří 22.221^·9 km². Poměr hraničné čáry k povrchu země jeví se tím, že na 1 km hranic připadá 20^·4 km² povrchu. V královstvích a zemích v říšské radě zastoupených zaujímá dle velikosti místo páté, a z celého povrchu mocnářství Rakousko-Uherského (bez Bosny a Hercegoviny) zabírá 28. díl.

Kartografie moravská. Nejstarší samostatnou a větší mapu M-vy vydal osobní lékař císaře Ferdinanda I., Pavel Fabricius, a věnoval ji panu Hartmanovi z Lichtenšteina na Mikulově a Valticích s názvem: »Chorographia Marchionatus Moraviae« (»Krajinopis markrabství Moravského«). Věnování datováno jest r. 1575, ale mapa byla hotova již v roce 1570. Jsou na ní zobrazeny hory, řeky, města hrazená i nehrazená, městečka, zámky, tvrze, kláštery a vesnice. Názvy jsou německé. Opravená zásluhou stavů moravských vyšla po druhé v Antverpách r. 1584 v »Theatru orbis terrarum«. Po třetí vydal ji r. 1595 Hynek, syndikus jihlavský. Pozdější vydání opatřili Matěj Quaden, Gerard Mercator, Petr Kaerius, Julius Bell, Jan Busemacher a j. Druhou, samostatnou a skoro původní, mapu M-vy vydal Jan Amos Komenský r. 1627 na počest Ladislava ze Žerotína na Břeclavi, Třebové, Zábřehu a Rudě. Komenský cestoval v l. 1614—21 po zemi a pilně doplňoval nedostatky na mapě Fabriciově, tak že mapa jeho jest značně spolehlivější. Vedle názvů německých udává, kde potřebí, také názvy české. Originál nebyl dosud nalezen. Komenského mapu vydali nově ještě za života původcova: Mik. Vischer, Jošt Hondt, Jan Jansson, Jindř. Hondt, Vilém Blaeu a Martin Zeiler s Mat. Merianem. Původní vydání však bylo jen Vischerovo (sedmkrát). Po smrti Komenského první vydání mapy obstarali Dvořák-Pešina r. 1677, druhé Jan Adam Pfeffel a Krištof Engelbrecht r. 1701. Roku 1892 opatřil nové vydání Dr. Jindř. Metelka nákladem Matice České dle vydání Vischerova z r. 1633. Mapa Komenského horšila se novými vydáními, a M. neměla s počátku XVIII. století žádné mapy. Teprve císař Josef I. poručil r. 1708 setníku a inženýrovi Janu Krištofu Müllerovi, aby vydal dle vlastního měření mapu novou, na níž by poznačeny byly také cesty a mýta. Vrchnosti dodaly přesné seznamy míst a počet domů. Mapa Müllerova vyšla r. 1716 s názvem »Tabula generalis Marchionatus Moraviae in sex circulos divisae, quos mandato caesareo accurate emensus hac mappa delineatos exhibit Jos. Christoph Müller, S. C. M. capitaneus« (ex. v zem. arch. morav.). Ryl ji v Brně Krištof Leidig. Mapa má rozdělení krajské a je velmi podrobná; v kraji přerovském učiněn i pokus ohraničení jednotlivých panství. České názvosloví jest přidáno jen výjimkou k některým městům. Po stranách jest praktický návod, jak lze nalézti ihned každé místo. Müllerovu mapu vydali: Jan Homan v Norimberce r. 1720 a 1740, Zürner, Seutter v Augšpurce a Weigel v Norimberce r. 1733 a 1742. Poněvadž byla pokládána za vzornou — ač neprávem —, vydána byla několikrát v měřítku zmenšeném. Dosti samostatně pracována jest »Nova mappa regni Bohemiae, duc. Silesiae, march. Moraviae, duc. Austriae«, vydaná od Michala Probsta r. 1779. Když v r. 1783 změněno bylo rozdělení země, vydal r. 1784 Jan Venuto menší mapu M-vy s hranicemi diécése olomucké. Místopis jest v ní velmi podrobný. R. 1786 Krištof Toricella vydal mor. mapu poštovní, a r. 1795 vydána mapa přírodnin, uměleckých výrobkův a plodin. V XIX. stol. jeví se v mapování M-vy činnost zvýšená: Konrad Mannert sdělal r. 1805 větší mapu M-vy pro veliký atlas Homanových dědiců v Norimberce; r. 1809 upraven byl o třinácti listech topografický, vojenský atlas markrabství moravského ve Výmaru. R. 1810 Krištof Passy, professor práv na universitě olomúcké, vydal v Brně u Leop. Frant. Hallera mapu M-vy a Rak. Slezska (1:375.000), na níž horstva naznačena jsou již šrafováním a lesy stromky. Jest dosti chybná. O něco lepší mapu M-vy a Slezska vydal ve Vídni r. 1817 a 1819 Josef Bayer, správce pozemkových knih v Uher. Hradišti (1:200.000). R. 1825 vydána mapa Moravy s poštovními, zemskými a obchodními cestami. Topograficky neúplnou mapu M-vy a Slezska s jemným šrafováním vydal r. 1837 C. F. Weiland v zeměpisném ústavě výmarském. V letech 1824—30, potom 1833—35 byla M. rozměřena od znalců nákladem více než jednoho millionu zlatých. Hned následujícího roku (1836) začalo se za řízení majora Filipoviče vojenské mapování M-vy, jež vykonáno do r. 1841, a na základě tom vyšla v l. 1839, 1844 a 1849 přehledná a spolehlivá mapa M-vy a Slezska na 12 listech. Od r. 1841—1845 Dr. Konrad Schenkl vydal u Winikra v Brně na 8 listech moravské a slezské kraje s hranicemi jednotlivých panství o sobě, potom všecky kraje najednou a po třetí barevně. Vojenský a zeměpisný ústav vídeňský připravil k vydání r. 1844 podrobnou mapu M-vy s částmi vévodství Slezského, astronomicky a trigonometricky změřenou a místopisně nově prozkoumanou. Obsahuje 19 listů, 4 přídavky a 4 vysvětlivky (1:144.000). Mapa tato jest vzorná a správná. R. 1846 upravena byla nová generální mapa M-vy a Rak. Slezska podle předchozí mapy na 4 listech, překrásná a přesná. Po novém politickém a soudním rozdělení země r. 1850 Konrad Schenkl vydal (1851) novou barevnou mapu M-vy o 4 listech u Winikra v Brně, na níž poznačeny jsou mimo politické a soudní okresy také celní úřady a četnické stanice. Brzy potom (1854) vyšla ve dvorní a státní tiskárně ve Vídni »Specialkarte der Markgrafschaft Maehren mit dem Herzogthume Schlesien nach der neuen politischen und gerichtlichen Landeseintheilung«. (Podrobná mapa markrabství Moravského a vévodství Slezského dle nového politického a soudního rozdělení zemského.) První úplně česká mapka M-vy a Slezska byla vydána u Bušáka a Irrganga v Brně r. 1850 »pomocí Národní Jednoty sv. Cyrilla a Methoda«. Týž vydal podobnou mapku po druhé, opět českou, r. 1863.

Calve v Praze vydal r. 1851 gener. přehlednou mapu M-vy a Slezska s četnými vedlejšími mapkami a přehledy. R. 1854 Fr. Doležal upravil »Přehlednou mapu M-vy a Slezska dle nového politického a soudního rozdělení« k vydání v lithografickém ústavě Höfelichovy vdovy ve Vídni. Táž mapa byla vydána po druhé roku 1868 u R. Rohrera v Brně. Téhož roku sdělal malou českou národopisnou mapku M-vy Jan Lepař. Karel Kořistka přidal k svému dílu »Hypsometrie von Maehren und oesterreichisch Schlesien« r. 1863 velmi pěknou hypsometrickou mapu M-vy a Rak. Slezska, a r. 1866 horní rada František Foetterle upravil geologickou mapu M-vy a Slezska, již vydal »Werner-Verein« u Höldra ve Vídni. K nejznamenitějším náleží Aloisa Vojtěcha Šembery »Mapa země Moravské s částmi pohraničnými Slezska, Čech, Rakous i Uher«, vydaná r. 1868. Vyniká přesností, ladnou úpravou a nejlepším názvoslovím. Velmi důkladné jest v ní ohraničení národnostní a politické i soudní rozdělení. Mapa tato bohužel jest již rozebrána. Téhož roku vojenský zeměpisný ústav vídeň. sdělal silniční mapu M-vy a Slezska na 4 listech. R. 1869 B. Kozenn vydal menší mapku M-vy a Slezska u Hölzla v Olomouci. Ve větším rozměru vyšla táž mapa německy u Hölzla ve Vídni. R. 1876 vyšla mapa markrabství Moravského s Osoblažskem (1:288.000) u M. Perny v Brně s udaji dokončených nebo začatých silničních prací z r. 1876. Text má německý s některými názvy českými. R. 1883 vydal Fr. Padalík mapu M-vy o velikosti mapy Šemberovy u A. Illinga v Jihlavě, r. 1888 vyšla Wagnerova »Příruční mapa M-vy a Slezska s politickým rozdělením a železnicemi « (1:450.000). V Artariově sbírce zemí mocnářství Rakousko-Uherského vydána jest M. jako číslo 10. od Frieda (1:445.000) bez terrainu a jako č. 11. od Steinhausra (1:432.000) s politickým rozdělením a s vedlejší mapkou soudních okresů. Velmi pěkná a praktická jest »Příruční mapa markrab. Moravského a vévodství Slezského«, vydaná u Hölzla ve Vídni dle návrhu Vincence z Haardtu a opatřená českým názvoslovím od V. Houdka (1:500.000). Roku 1895 vyšla »Generální mapa markrabství Moravského a vév. Slezského« u Fr. Kytky v Praze. Navrhl ji, kreslil a ryl J. E. Wagner (1:225.000). K podrobnému studiu nejspolehlivější jsou mapy generálního štábu, vydáv. ve Vídni. — Geologickou původní mapku M-vy a Rak. Slezska vydal r. 1882 Jos. Klvaňa jako přílohu k dílu: »Nerosty Moravy a Slezska« v Urbánkově »Bibliothéce paedagogické«, č. 92. Mapka Klvaňova vyšla také o sobě. Krásná mapka geologická téhož autora jest ve »Vlastivědě Moravské«. Mapa lesův a silnic moravských a slezských, dvojjazyč., vydána byla r. 1883. Archaeologicko-topografickou mapu M-vy sdělal r. 1888 A. Rzehak. R. 1896 načrtl »Náleziště archaeologických památek na M-vě« Jos. Hladík jako přílohu ke spisku »Památky archaeologické a jejich stáří«. Nákladem Musejního spolku v Brně. Arnošt Mach vydal mapu silnic a železnic (1:288.000).

Také dlužno jmenovati dvě historické mapky Dra Herm. Jirečka, vydané u Perny v Brně. První má název: »Conspectus Moraviae exhibens nomina locorum historica exeunte saeculo XII.«, druhá »Conspectus Moraviae exhibens nomina locorum patronymica«. Letopočet udán není.

Krásná jest dvojjazyčná plastická mapa M-vy a Rak. Slezska, vydaná r. 1896 professorem Maximilianem Klarem (Relief markrabství Moravského a vévod. Slezského), 1:150.000. Ve »Vlastivědě moravské« mimo geologickou mapu již zmíněnou vydány byly původní a pěkné mapky horstev, řek a několik mapek okresů, většinou od J. Hladíka.

Ze školních map vyniká mimo známé Kozennovy, Erbenovy a Zdeňkovy zvláště »Školní mapa M-vy a Slezska« od dra Karla Schobra, vydaná česky a německy r. 1888 v měřítku 1:150.000 ve vojenském ústavě zeměpisném ve Vídni. Většina starších zde vyjmenovaných map jest buď v zemském Františkově museu nebo v zemském archivě v Brně. Kčk.

2. Horopis.

M. jeví se celkem vysočinou, majíc půdu z větší části 200 m nad moře vyzdviženou. Nejvyšší bod je na Pradědu 1490 a nejnižší v jižním cípu zemském při řece Moravě 151^·5 m. Vysočina moravská je geologicky a horopisně různá. Horopisně poskytuje tři větší a dva menší samostatné celky, jež jsou: A) Vysočina Českomoravská (na západě), B) Sudety Moravskoslezské (na sev.), C) Karpaty (na vých.), D) Hříběcí hory (uvnitř země), E) Pavlovské kopce (na jihu).

A) Vysočina Českomoravská vyplňuje západ M-vy, má tvar obdélníkový (okrouhle 10.000 km²) a lze ji ohraničiti řek. Sázavou (poboč. Moravy), Moravou do končin Kojetína a skoro přímou čarou od Kojetína přes Židlochovice k Jaroslavicům. Planina Českomoravská náleží geologicky z větší části prahorám břidličným, a to od hranic českých až celkem po čáru Kunštát-Znojmo. Končiny, jež leží od čáry Batelov-Slavonice na záp., pak končiny u Třebíče v čáře od Vel. Meziříčí k Jaroměřicům vyplňuje žula, jež v ostatní části břidličné, zde onde serpentinem proražené, pod způsobou drobných ostrůvků vystupuje a nejvyšší věk M-vy hlásá. Co prostírá se z vysočiny jmenované od čáry Kunštát-Znojmo na vých., náleží útvarům velice různým, mladším a menších rozměrů, jako: devonskému, kamenouhelnému a permskému se syenitem, serpentinem, břidlicemi přechodními a devonskými, křídovému a neogenovému se čtvrtohorami. Útvar dává jí ráz nestejný. Místy je hrbolatou kopčinou s hlubokými malebnými údolími, místy stupňovinou, místy rozhoupanou rovinou a postrádá hřbetův a vrcholků, jež by se nad sousední krajinu mocněji vypínaly. Nejmocnější je mezi Jimramovem, Novým Městem, Žďárem a Herálcem, kde vrchem »Devět skal« 837 m nejvyššího bodu dosahuje. Nejdivočejší a nejromantičtější jest poblíž Sloupu. Z příčin přehledu dělíme ji na čásť a) Jihlavskou, b) Žďárskou, c) Kunštátskou, d) Třebovskou, e) Drahanskou.

a) Vysočina Jihlavská zaujímá končiny na jihozápadu. Jihlavka odděluje ji od ostatní hmoty a značí její svah od hranic na jihovýchod. Nejvyšší je poblíž hranic (Javořice 835 m), nejnižší na jv. od čáry Kounice-Jaroslavice, kde do nížiny klesá. Dle výšky dělíme ji na hmotu 1. Studenskou, 2. Brtnickou, 3. Jevišovickou.

1. Hmota Studenská, žulová, rozkládá se poledníkově od Batelova k Slavonicům se svahem k Dyji, je průměrně nad 600 m vyzdvižena s body nad 700 m a nejvyšší na »Vrších Mrákotínských« (Javořice 835, Mrákotín 656, Lýsek 758, Studená 620, Hradisko 769, Batelov 556, Vostrážka 642, Radlická h. 658, Šibeničná 730, Vysoký Kámen 730, Lipolec 510, Dačice 471, Slavonice 516, Šibeničná 601, Berglos 541 m). Přepjata jest mnoha silnicemi, z nichž Telčsko-Cerekevská (na kopci Hřídelovském) a Matějovicko-Hůrecká nad 700 m se vyzdvihují. Též ji překročuje moravská transversálka.

2. Hmota Brtnická, břidličná s ostrůvky žuly a serpentinu, rozkládá se na východ od potoka Třešťského a Dyje. Rozryta je Malou Jihlavkou, Brtnicí a přítoky Dyje a souvisí s hmotou Studenskou hřbetem Vanůveckým, nad 600 m vyzdviženým. Na severu obemknuta je Jihlavkou až po Skreje (jv. od Vladislavi), na jih sahá do Dolních Rakous. Hřbet vyvýšen je nad 600, místy dme se nad 700, nejvýše na Špičáku 732 m. Jádro značí vrch Brtník 681 m. Středem vede z Morav. Budějovic do Jihlavy císař. silnice, jež u hospody »Kasárna« 670 m nejvyššího bodu dosahuje (St. Říše 579, Předín 618, Hora 710). Z jádra hmoty Brtnické vybíhají četné větve, a to na sever α) Třešťská (Špičák 732, Jihlava 516), β) Stonářovská (Brtnice 543, Katova h. 634), γ) Předínská (Saladův K. 660, Malín 633, Okríšky 472) s ratolestí Roketnicko-Klučovskou (Zadní hory 633, Klučanská h. 594, Na skalním 555, Stříbrná h. 528, Myslibořice 493), na jih δ) Ořechovská (Moučkový K. 644, Kleničný 523), ε) Olšanská (Kopeček 633, N. Říše 540), ζ) Zdenkovská (Špička 647, Bába 666, Třebetická hora 608, Dlouhá h. 626, Marketský v. 589, Vratěnín 469), η) Bítovanská (Želetava 582, Sv. Markéta 647) s ratolestí Čáslavskou, Lesonickou (Mor. Budějovice 466), Komárovskou (Výhon 592, Budkovský v. 559, Suchá h. 572) a Budkovskou (Inženýrská h. 603, Jemnice 479), jež k Dyji a Želetavce pod 400 m spadají. Hmotu pod 500 m sníženou dělí Jevišovka na hrbolovinu Budějovickou (Bílý 457) a Novosyroveckou (Kraví h. 475, Štítary 385, Olbram Kostel 365, Vranov 315, Milikov 507, Lukov 416, Novopetřínský Kříž 475, Šafov 443, Vranovský les 524), jež k Dyji v malebné rokle je rozervána.

3. Hmota Jevišovická je jihovýchodní čásť planiny Jihlavské (Jevišovice 361). Po čáru Krumlov-Šatov je břidličná (prahorní) a níží se pod 400. Odtud na východ ustupuje břidlice vrstvám neogenovým. Hmota klesá z větší části pod 300 a vyvíjí se, jsouc rozbrázděna Jevišovkou a Jaroměřicí (Rokytnou), v čásť Dukovanskou (Rouchovany 356, Velký k. 392, Soudná 364), Žerůteckou a Běhařovickou (Běhařovice 384, Biskupice 368, Hor. Kounice 356, Tanárka 390). Čásť tato má ve hmotě pod 300 svážené několik vydutin, jež jednak břidlicím prahorním, jednak syenitu náležejí a nad 300 vynikají. Značnější z nich je: Dunajovická (Horní Dunajovice 232, Korný hájek 315), Míroslavská (Kadovská h. 367, Míroslav 271), Leskouna (Leskoun 387 s širým rozhledem a památkami praehistorickými) a Krumlovského lesa (Lesní dvůr 397). Ostatní hmota části Běhařovické, jež pod 300 jest svážena, jeví se mírně rozvlněnou, sklání se pozvolna k vých. a jihových., přechází ve čtvrtohory a klesá nepozorovaně v nížinu (Dvorská 271, Praporečná 238, Liškov 234, Na vysoké 215, Pastvisko 228). Čásť Žerůtecká, po čáru Znojmo-Tvořiráz nad 300 vyzdvižená, jeví se v místech, kde nížinou Jevišovky a Dyje je obemknuta, téměř rovinou (Znojmo 289, Kostelní pole 228, Hrádek 193). K ní náleží po pravém břehu Dyje rozložená neogenová a čtvrtohorní vysočina Šatovská, jež výborné víno plodí (Šatov 258, Jaroslavice 208).

b) Vysočina Žďárská, Jihlavkou a Svratkou omývaná, směřuje od hranic českých na jihovýchod. Náleží prahorám břidličným s ostrovy žuly a serpentinu. Toliko jihovýchodní končiny vyplněny jsou syenitem, vrstvami kamenouhelnými, devonskými, permskými, neogenovými a čtvrtohorními. Svah značí tok Jihlavky a Svratky. Vysočina jest nejvyšší při hranicích (nad 800) a nejnižší při vtoku Svratky do Jihlavky (pod 200). Jednotný hřbet a vyvinutí kolmé schází. Nejvyšší bod je vrchol »Devět skal« (837). Planinu rozštěpuje údolí Oslavy na hmoty: 1. Černozhořskou (západní a nižší) a 2. Novoměstskou (východní a vyšší).

1. Hmota Černozhořská, po čáru Hodov-Račeřovice nad 500 m (Bohdalov 585, Kyjov 701, Nadějovský v. 625, Chlumek 627, Kamenice 542, Bílá h. 636, Smrček 671, Jelečkov 604), odtud po Kladeruby nad 400 (Křemel 491, Budišov 493, Hartická trata 475, Koněšín 449, Vladislav 384), od Kladerub po Biskupky nad 300 (Biskupský k. 398) a od Biskupek po Letkovice u Ivančic nad 200 (Rovná 324, Stará h. 301, Oslavany 243) vydutá, potokem Měřínským rozrytá a cís. silnicí z Vel. Meziříčí do Jihlavy přepjatá (u Řehořova nejvyšší bod silnice 625), jest nemálo zajímavá v končinách Budišova, Trnavy a Pocoucova, kde ji rozmanitou činí jednak oprané žulové skály, ojediněle i po skupinách po kraji roztroušené, jednak četné borové háje, jednak hojné rybníky.

2. Hmota Novoměstská, mezi Oslavou a Svratkou rozložená, má jádro ve »vypnulině Vršavské« s body nad 800 m (Devět skal 837, Herálec 659, Žákova h. 809, Pasecká skála 822, Sklenská h. 780, Lví h. 809, Jimramov 500, Skála 812, Pletenice 733, Bystřice 554, Kamenný v. 801). Od čáry Žďár-Bystřice na jih spadá do hmoty pod 600 a rozryta je Nedvědičkou a Bobrůvkou (Loučkou) na čásť α) Křižanovskou, β) Zvolskou a γ) Bystřickou.

α) Čásť Křižanovská (Křižanov 526), Oslavou a Bobrůvkou oplachovaná, sahá od Žďáru (Žďár 572) k Ivani (Kamenec 204). V severních končinách drží se nad 500 s body nad 600 (Na nivách 662, Svatá h. 673, Osovská Bytyška 516, Vel. Meziříčí 425), od čáry Kojetín-Byteš na jihovýchod klesá z velké části pod 500 a vyvíjí se v této výšce větví αα) Mezibořskou (Víckov 538), ββ) Osovskou, jež přes Deblín (476) k Tišnovu míří a Šelenberkem končí, a γγ) Bytešskou (Byteš 491), jež se v rozsochy Jindřichovskou (Náměšť 412), Košíkovskou (Rápotický v. 513, Bába 436, Sička 421, Bučín 441, Hlínská 449, Ivančice 209, Vel. Ořechov 311) a Přibyslavickou článkuje. Rozsocha Přibyslavická rozkládá se od Přibyslavic (Prachová 502) k Brnu; směr její značí silnice císař., jež běží po hřbetě. V čáře Zastávka-Něm. Kyničky klesá ve hmotu pod 400 a vyvíjí se od Ostrovačic (334) na sever k zámku Veveří (277), na jih k Rosicům s bohatými ložisky kamenného uhlí (338), na východ jedním lalokem k Brnu (Bába 415, Červený kopec 312), druhým k Žilošicům (Nebovid 370) a dosahuje nížiny Svratecké.

β) Čásť Zvolská, mezi Nedvědičkou a Loučkou rozložená, má směr silnice, jež běží po hřbetě z Branšova do Tišnova (Kraví h. 605, Rožná 482). Vyznačuje se ostrými svahy ke Svratce a k potokům, mezi nimiž se dme.

γ) Čásť Bystřická, Nedvědičkou a Svratkou obemknutá, jeví se hmotou nad 600 vyzdviženou bez většího rozčlenění. Místy má vyduliny nad 600, z nichž je značnější Pivoňská (Zubrštýn 632, Štěpánov 335), Leseňovická (Na Křížnici 631, Kozlova horka 574) a Věchnovská (Babí lom 622).

c) Vysočina Kunštátská prostírá se od hranic na jih mezi Svratkou a Svitavou. Je břidličná (prahorní) od hranic po Tišnov, z části náleží vrstvám křídovým (od Svitav ke Křetínu), permským (od Letovic k Tišnovu), neogenovým (v končinách Svitávky a Skalice), na jihu je vyplněna syenitem, chová ostrovně vápenec devonský (od Černé Hory ke Kuřimi) a vrstvy kamenouhelné u Svinošic. Vypjetí je nejvyšší při hranicích v lese Mikulovském (Horní les 775) a nejnižší u Brna, kde se počíná nížina. Končiny, jež dmou se nad 600, mají ráz nedlouhých hřbetů, z nichž větší rozlohou vyniká: 1. Rovečínský, 2. Tasovský, 3. Radiměřský.

1. Hřbet Rovečínský, od Svratky (u Jimramova) k Olešničce rozložený, má hmotu nad 600 vyzdviženou s body nad 700 (Kočí k. 755, Pavlů k. 715, Na jedli 726). Hmota tato sklání se na záp. a na jih pod 500 ke Svratce, při níž mezi Dalečínem a Vírem divokostí kypí; na vých. přechází u Rovečína ve planinu (pod 600), jež potokem Trestným ve dví jsouc rozštěpena k Štěpánovu nenáhle se svažuje (Rovečín 569). Po hřbetě Rovečínském vede z Olešnice do Jimramova silnice, jež u Sulkovce výše nad 700 dostupuje.

2. Hřbet Tasovský, od Rovečínského Olešničkou oddělený, směřuje od hranic na jih (Špilberk 651, Křetín 342, Olešnice 541, Hradisko 635); při pramenech potoka Petrové bočí z něho na východ haluz Petrovská (Kunštát 446, Chlum 517). U Roseče hřbet mohutní (Kuliška 689), v lese Hlubockém dme se nad 700 a rozbíhá se odtud v paprsky Černovický, jenž spěje na západ k Štěpánovu (Černovice 623, Špilberk 689), Osický, jenž míří na jih k Lomnici (Sekoř 704), a Bedřichovský, jenž sklání se k Tišnovu (Niva 646, Bedřichov 603, Květnice 470, Tišnov 277). Hřbet Tasovský spadá na vých. pod 400 ve vysočinu Lysickou (Malý Chlum 488, Lysice 366) a na j.-vých. přechází ve hřbet Jenčský, jenž k Žernovníku (Žernovník 452) a odtud ke Svitavě spěje (Černá hora 515), u Lhotky pod 400 se prohýbá a u Hořic nejvíce se dme (Bukovec 621, Černá Hora 326). Od Hořic vyvíjí se ve hřbet Vranovský (Vranov 455, Bába 510, Babí lom 563), jenž na jih k Soběšicům běží, poblíž vrchu Stromu (404) pod 300 klesá a Černými poli (252) Brna dosahuje. Ze hřbetu Vranovského, jenž na vých. do romantického údolí řeky Svitavy ostře, na záp. k Ponavce mírněji se svažuje, vytryskuje poblíž Kuřima paprsek, zvaný Hory Kuřimské. Kuřimské hory míříce k Veverské Bytyšce zavírají na sever čtvrtohorní kotlinu Tišnovskou (Kuřim 291, Sychrov 445, Blaňov 463). Na nejjižnějším výběžku hor Kuřimských rozkládá se město Brno (Špilberk 288, Brno 227).

3. Hřbet Radiměřský, po prav. břehu Svitavy od pramene po Letovice rozložený a skoro veskrz křídovým vrstvám náležející, přísluší M-vě pouze severní a jižní částí; čásť střední pohybuje se po Čechách. Dme se nad 500 s body nad 600 (Radiměřský les 634), má svah ku Svitavě nenáhlý a přepjat je železnicí a cís. silnicí ze Svitav do Poličky (Chap 511, Letovice 326).

d) Vysočina Třebovská vyplňuje končiny mezi Svitavou a prohnulinou Jevíčskou od hranic k městečku Svitávce, náleží skoro veskrz vrstvám permským (s ostrůvky neogenu) a křídovým a vyznačuje se dvěma souběžnými hřbety, a to Mladějovsko-Chlumským, hmotnějším a vyšším, se sedlem Jilovským, jímž vede cís. silnice z Třebové do Svitav (Mladějovský les 649, Roh 660, Písečná 622, Jilovské sedlo 560), a Bělsko-Rychnovským, užším a nižším, jejž potok Malonínský a Třebůvka přerývá (Uhlířská 561, Husák 621, St. Trnávka 319, Jevíčko 366, Rychnovský k. 533). Hřbet Mladějovsko-Chlumský dme se v sev. části po Pohledy pod 600 (Mladějov 444), v jižní části celkem nad 600 (Chvalka 617, Javor 604) a je větevnatý. Všecky jeho větve spadají ke Svitavě nenáhle pod 400 a jsou z nich značnější: Rudenská (Farářský k. 526, Březová 376), Dešenská (Rumberk 542, Rozhraní 354), Chlumská (Vlkov 597) a Vísecká (Hadlečí 568, Zastráž 531, Letovický zámek 384, Svitávka 320). Hřbet Bělsko-Rychnovský sahá od Bělé k Rychnovu a spjat je se hřbetem Mladějovsko-Chlumským na jihu u Křenové (472) a na severu u Kunčiny (374), čímž vytvořena je kotlina Třebovská, jež toliko úzkou prorvou Třebůvky k východu jest otevřena (Mor. Třebová 354).

e) Vysočina Drahanská, zeměpis. srdce Moravy, prostírá se, obemknuta jsouc na severu Sázavou, na j. proláklinou Kojetín-Židlochovice, na v. Moravou, na z. Svitavou s prohnulinou Jevíčskou, poledníkově od Sázavy k Litavě. Nejvyšší je ve střední části u Benešova (Myslivecká bouda 727, Babáč 718). Prorvou Třebůvky dělí se na čásť 1. severní a 2. jižní.

1. Čásť severní, z větší části břidlicí přechodní vyplněná, dme se klikatým hřbetem, místy nad 500 vyzdviženým. Mírovka se sedlem Svánovským ji poltí na hřbet Křižanovský (Hřebová 594, Joklová 602) a Karlovický (Studená Loučka 536). Svah obou těchto laločnatě rozvitých hřbetův je na západ k prohnulině Jevíčské volný (Petrov 428), na vých. k M-vě ostřejší (Skalka 439, Zvole 264, Mohelnice 277, Loštice 256). Přes hřbet Karlovický vede cís. silnice z Mohelnice do Třebové.

2. Čásť jižní jest u přirovnání k předešlé rozlehlejší i vyšší a dělí se vkleslinou Džbelskou (železnice z Prostějova do Třebové) na α) planinu Kladeckou (Kladky 517) a β) Protivanovskou (Protivanov 673).

α) Vysočina Kladecká, většinou břidlici devonské náležející, plní prostor mezi Třebůvkou, Moravou, Romží (Blatnicí) a Nectavou a zdvihá se nad 500 s body nad 600 (Džbel 604, Skálky 569, Konice 413). Hmota jeví se bezladně rozhoupanou (Dolce 597, Homola 510) s hojnými vydulinami, z nichž jsou mocnější Hartenkovská (Housov 584), Rovenská (Rovenský kop. 543), Bezděčská (Bezděčský v. 553), Hvozdecká (Na skále 553) a Lúcká (Plestiny 524, Slavětín 432). Od vyduliny Lúcké vyvíjí se hmota na sever k Třebůvce laločnatě (Dubový v. 503, Holý v. 514, Búzovský zámek 425), na sev.-vých. k Měníku větevně, spadá dosti ostře k Moravě a zužuje s protějšími výběžky Jeseníka údolí Moravy u Řimnic na 0^·6 km. Hmota, jež od Litovle k Tovačovu sahá a pod 300 je skleslá, náleží čtvrtohorám s ostrůvky neogenu, devon. vápence a břidlice prahorní, jeví se u Příkaz a Senice rovinatou, v končinách Olomouce (neogen) pahrbkovitou (Dílové 284, Olomouc 220, Litovel 234, Náměšť 274, Tabulová 259, Polipka 278, Tovačov 204). V části jihovýchodní udržuje se planina od Michnova a Polomi k Přemyslovicům nad 400 (U bučku 482); u Přemyslovic klesá pod 400 a dělí se zářezem Vykličky na výběžek Lutonínský, jenž u Kostelce v rovinu přechází, a Češský, jenž své východní svahy v rovině Blaty vyrovnává. Z hmoty shora uvedené spěje k Čelechovicům neogenová haluz Lhotská (Velký Koníř 443), po jejímž východním svahu vede železnice z Kostelce do Náměště.

β) Vysočina Protivanovská, hlavně z vrstev kamenouhelných složená, sáhá od Džbelu k Měnínu a od Kojetína k Svitávce. Jádro nad 700 vyzdvižené leží u Benešova. Od Benešova vyvíjí se hmota, záhy pod 700 padajíc, na jihozápad k Boskovicům (Škatulec 652), na jihovýchod k Drahanům (Drahanský k. 656, Drahany 620) a na sever k Šebířovu (Babylon 676, Brodek 613, Lavičná 633, Na vypáleném 583, Jaroměřice 361). Východní končiny spadají při čáře Konice-Drahany pod 500 a Kostelec-Pustoměř pod 300 a vyvíjejí se odtud, jsouce Hloučelou a Brodečkou protékány, ke Kojetínu, kde nížiny dosahují (Nad bukem 432, Předina 310, Prostějov 225, Dědice 261, Ivanovice 225). Z bodů nad okolní půdu více povýšených vyniká Stříbrná h. 553, Zadní Lipová 531, Srnčí 539, Vojenská 445. K jihu je hmota rozryta Luhou a Bílou vodou a tím rozdělena na čásť Petrovickou (západní — Petrovice 555, Rájec 297, Sloup 470, Hřebenáč 484), Šošůveckou (střední) a Krásenskou (východní). Čásť Šošůvecká, mezi údolím Sloupským a Ostrovským rozložená (Muky 613), spěje k Ostrovu, úží se a spadá jak do údolí Sloupského, tak Ostrovského na mnoha místech sráznými stěnami, jež výšky nad 70 dosahují (Ostrov 493, zříceniny hradu Holštýna 489, můstek nad Macochou 488). Končiny, jež od Sloupu k Líšni se rozkládají, náležejí devonskému vápenci, na němž usazen je v pěti ostrovech (u Rudice, Olomúčan a Babic) vápenec jurský; místa tato poskytují zvláštnosti Krasu, a proto »Moravským krasem« se nazývají. Bujnost a pustota, útulnost a divokost, malebnost a jednotvárnost, chudoba a bohatost, hrobový klid a šum křišťálového potoka jsou tu domovem. Údolím Sloupským hrnuly se v době nedohledné vody od Sloupu do Svitavy; nyní ztrácejí se za sucha v korytě potoka dílem již ve Sloupě, dílem pod Sloupem před jeskyněmi; za doby vlhka dosahují jeskyň, kde v podzemí mizejí. Údolí Sloupské jest až do končin Macochy bezvodé, těsné, pusté (Pustý žleb). Místo, kde vody Sloupské pod svislou stěnou z podzemí se vynořují, slove »Východ« a potok Punkva. Údolí Ostrovské protékala Bílá voda, již pila Punkva. Dnes ztrácí se voda tohoto potoka za sucha u obce Holštýna, za přívalu vrhá se pod Holštýnem děsným lomozem v jícen jeskyně »Rasovny« a pojí se v podzemí s vodami sloupskými. Údolí Ostrovské je též bezvodé a sluje v části nejdivočejší »Suchý žleb«. Obě jmenovaná údolí honosí se jeskyněmi, z nichž Sloupské (staré) a Kateřinská (v Suchém žlebě) vynikají rozlehlostí, Holštýnská (pod zříceninami hradu Holštýna) výškou, Sloupská (nová) a Šošůvecká útvary krápníkovými. Z nálevkovitých ssedlin a propastí je nejproslulejší Macocha (130 m hluboká). Čásť Krásenská prostírá se, nad 500 jsouc vyzdvižena, od Hartmanic na poledne po prohnulinu Jedovnice-Račice. Jeví se hmotou nevalného pohybu (Hartmanice 583, Krásensko 565, Malina 574, Jedovnice 501, Babka 617) a má svah do údolí Ostrovského místy ostrý i náhlý (Císařská jeskyně 494), k Hané mírnější. Z větví je značnější Ruprechtovská a Vilimovická. Větev Ruprechtovská spěje, jsouc Drnovkou rozštěpena, jednou ratolestí k Drnovicům (Rozepře 453, Drnovice 281) a odtud k Vyškovu, druhou k Lulči (Krátký k. 489, Nad skalkou 439), kde valem Lulčským (Sv. Martin 368, Lulč 320), sotva 200 m širokým a nad 300 vyzdviženým, s Hříběcími horami souvisí. Val Lulčský proťat je hlubokým zářezem dráhy císaře Ferdinanda. Větev Vilimovická spěje od Rogendorfu přes Vilimovice k Habrůvce (Strážná 537). Mezi Rudicí a Jedovnicí prohýbá se pod 500. Hmota této větve, jež pod 500 jest snížena (Punkva, Svitava a Křtinský potok ji obmykají), dme se místy nad 500 (Lažánecký v. 519), jest laločnatě rozervána a má svah k uvedeným vodám dosti prudký, na vých. však do prohnuliny mezi Jedovnicí a Křtinami mírnější (Křtiny 422). Ve svahu tomto nalézá se nedaleko Jedovnice jeskyně »Propadání«, v níž vody, jež za vlhka z rybníku Olšovce odtékají, hlučně mizejí. Svah jižní ke Křtinskému potoku, jenž v délce 3 km pod zemí se řine, má četné jeskyně, z nichž »Býčí skála« prostorností, přístupností, palaeontologickou a praehistorickou důležitostí je světoznáma. Nad prohnulinou Jedovnice-Račice k jihu vyvíjí se vysočina Krásenská v dlouhý hřbet Bukovinský, jenž od Újezda u Jedovnice přes Bukovinku (Proklest 573, Bukovinka 528) ku Březině se táhne a tam do hmoty pod 500 klesá. Tato hmota rozvíjí se od Březiny na západ větví Babickou k Adamovu (Stadlerova h. 500, Babice 459, Sedmidubová s rozhlednou 522), na jih větví Ochozskou (Pod Žernůvkou 473) k Líšni. Na severním svahu větve Babické nalézá se v údolí Křtinském propast »Okounka« a labyrintová jeskyně »Výpustek« s bohatými památkami předpotopní fauny, na západním, k Svitavě spadajícím, utěšený Adamov. Na východním svahu větve Ochozské leží v údolí Říčky krápníková jeskyně Ochozská. Větev Ochozská (Hadí h. 423, Líšeň 301) níží se od Hadí h. na jih (Stránská skála 307, Nová h. 304) v neogenovou vysočinu Tuřanskou, jež urovnávajíc se (Šlapánice 222, Tuřany 231) u Rebešovic čtvrtohorní nížiny Svratecké dosahuje. Se hřbetem Bukovinským souvisí na jihovýchod od Bukovinky prostorná vysočina Račická, Říčkou a Rakovcem sevřená (Červená h. 536, Pozořice 322), jež od čáry Nemojany-Pozořice na jih pod 300 spadajíc horský ráz ztrácí a v rovinu potoka Litavy přechází (Špičák 324, Nový Rousinov 241). Nejjižnějším výstřelkem vysočiny Račické je vydulinka Měnínská (Vinohrad 218).

B) Sudety moravskoslezské zaujímají končiny na severu zemském (3600 km²) mezi Sázavou, Moravou, Luhou a Bečvou a svažují se většinou od hranic do vnitř země. Útvarem náležejí na severu, kde jsou nejvyšší (Praděd 1490), prahorám břidličným se vložkami žuly, hadce a křídy, ve středu břidlici přechodní a devonské, již místy prorazil čedič, v jihu vrstvám kamenouhelným, jež v prohnulině Bečvy ve čtvrtohory přecházejí. Sudety jsou sice pásmo jednotné, ale z příčin přehledu dělíme je na kupinu a) Králického Sněžníka, b) Praděda či Jeseníka.

a) Skupina Králického Sněžníka dme se mezi sedlem »Ostruženským« (Ramsovským), Brannou (Černou vodou), Moravou (od ústí Branné po ústí Sázavy) a Sázavou. Morava dělí ji na 1. hmotu severní, mezi Moravou a Brannou, a 2. jižní, mezi Moravou a Sázavou.

1. Hmota severní vykazuje dva mocné hřbety, a to Stříbrnický, jenž od Králického Sněžníka mezi Moravou a Krupou na jih míří (Králický Sněžník 1422, pramen Moravy 1275, Sušina 1322, Staré Město 536, Žibřidovice 579, Vel. Morava 638), a Vrbenský, jenž od sedla Špiklického (817) k Ostruženskému (759) sahá a mezi Krupou a Brannou se vyvíjí (Červené bahno 1104, Brousek 1128, Koldštýn 642, Hanušovice 482). Z osad nejvýše leží Vel. Vrbno 761 (několik chat nad 900) a nejníže přádelna Hanušovická 390 při ústí Branné.

2. Hmota jižní má dva zřejmé hřbety, Krumperský (vnitrozemský) a Červenovodský (pohraniční); mezi oběma vine se Březná. Hřbet Krumperský je nejhmotnější poblíž Krumperka (Jeřáb 999, Bouda 957), sluje »Les Pradědův« (kaple sv. Trojice 889) a takto se vyvíjí: na sever spadá k Moravě pod 500 (Krumperk 646), na východ též k Moravě pod 400 (Rovinka 617), na jih (Čečel 834) vysílá větev Hartvikovskou (Janov 601, Ruda 340) a Studenskou (Pustina 626), jež Nemilkou jsouc rozštěpena ramenem Zborovským k Zábřehu míří (Háječek 602, Zábřeh 298) a Jedelským (Obora 584) k Drozdovu spěje a odtud k Sázavě spadá (Hoštýn 345). Směrem na jihozápad vyvíjí se Les Pradědův pohraniční haluzí Šanovskou od Jeřábu k Šanovu (Křížová 727, Červená Voda 527) a Karlovskou od Čečele ke Dvoru Mlýnickému (Spálená 741, Karlov 544, Bílá Voda 494). Hřbet Červenovodský, od větve Šanovské nízkým sedlem oddělený (cís. silnice z Červené Vody do Králík), pne se po hranicích od Červené Vody k Tatenicům a je v severní části nad 800 vyzdvižen (Černá h. 994, Bučín 958). Nad Červenou Vodou (527) běží přes něj do Žamberka nákladná silnice, jež na hranicích výšky 810 m dosahuje. U Heraltic níží se pod 700 a spěje k Šumvaldu (Strážná 713), tam klesá pod 600, zatáčí do vnitř země (Cukrová bouda 589) a spadá k Sázavě pod 400 (Šilperk 467, Tatenice 346).

b) Skupina Praděda souvisí se skupinou Králického Sněžníka sedlem Ostruženským 759, přes něž vede silnice a železnice do Slezska. Náležejí sem všecky Sudety, jež od uvedeného sedla k Odře, Luze, Bečvě a Moravici se prostírají. Dle vyvýšenosti dělí se na 1. Jeseník Vysoký (severní čásť) a 2. Jeseník Nízký (jižní čásť). Hraniční čára je u Rymařova v pruhu mezi potokem Podolským a Oslavou.

1. Jeseník Vysoký vyniká dvěma hmotami, a to α) hmotou Koprníka (1424), β) Praděda (1490), mezi nimiž se v sedle Červenohorském (1011) pod 1100 prohýbá [sedlem vede císařská silnice ze Šumberka (331) do Frývaldova (441) v desíti serpentinách].

α) Hmota Koprníka (Koprník 1424, Sněžka [Šerák] 1351, Vozka 1377, Červená h. 1333) vyvíjí se mezi Brannou, Moravou a Děsnou ve dlouhý rozsochatý hřbet (Černá stráň 1235, Pekařová 785, Smrk 743, Lovák 607, Vizenberk 488, Bludov 305), jenž nejjižnějším výběžkem železniční stanice Bludovské 293 dosahuje a v rovinu přechází.

β) Hmota Praděda vyniká nad hmotu Koprníka výškou i rozlehlostí. Jádro jeví se hřbetem 12 km dlouhým a nad 1300 m vyzdviženým, jehož sev. polovice po hranicích (V. Jezerná 1304, M. Děd [Kladná] 1367, V. Děd 1381), jižní po Moravě se rozkládá (Máj 1381, Pec 1312). Na hřbetu tomto sedí na samých hranicích nejvyšší hora zemská, sedmilaločný Praděd 1490, a od něho na jih podélný Petřín 1446, Vysoká Hole 1464, Sv. Hora 1422. Z tohoto jádra vybíhá v končinách hory Máje mezi Děsnou a Mertou hmotná haluz Vizenberská (Františkova myslivna 1183, Mravenčí h. 1343), jež k Děsné ostře, místy i srázně spadá, divokostí se vyznačuje (Kamenná rokle) a při ústí Merty pod 400 klesá (Koutská myslivna 573, Vizenberk 488). Hmota, jež od hory Máje na jih se rozpíná, jeví se ve výši pod 1200 (Ostružná 1183) rozštěpenou na čtyři hřbety, jež ve výši pod 900 povahu hřbetovou znenáhla ztrácejí a ve vysočinu, potokem Podolským a Moravicí rozrytou, přecházejí (Máj 1085, Široká Liteň 1131, Soukenná 1023, Moravická h. 739, Karlov 718, Dol. Moravice 604, Rymařov, 602, Smrk 606, Frýdlant 549). Vede přes ni cís. silnice z Rymařova do Bruntálu.

Hmota, jež od Máje na jihozápad se rozkládá, spadá mezi Brandzejfy a Klepačovem pod 900 ve vysočinu »Fichtlink« zvanou (přes ni silnice z Rymařova 602 do Sobotína 522, Fichtlink 874, Klepačov 739, Suchá 824, Kulich 946), již Oskava na rameno α) Rudoltické (Hajdštýn 964, Černý kámen 954) a β) Hornoměstské rozděluje.

α) Rameno Rudoltické, železniční tratí ze Šumperka do Unčova přepjaté (zříceniny hradu Rabštýna 805, Kamenná 591, Rohle 346, Bradlo 601, Něm. Libiny 287, Úsov 285, Vel. Brablec 342), končí návrším Mlýnská 307 zvaným v rovině Moravské.

β) Rameno Hornoměstské, mezi Oskavou, potokem Podolským a Oslavou rozložené, směřuje od hory Kulicha na jih k ústí Oslavy do Oskavy. Od Brandzejf až po Horní Město (682) je nad 700 povýšené s několika body nad 800 (Klínová 865, Dobřečov 751). U Horního Města klesá ve hmotu pod 700 sváženou, jež se na poledne v nedlouhé haluze rozbíhá (Ostrá skála 641, Rešov 562, Tvrdkovský lán, Něm. Ruda 543) a od čáry Čes. Libiny-Horní Loučka (280) na jihozápad v rovinatou vysočinu Šumvaldskou, pod 300 sníženou, přechází (Šumvald 265).

2. Jeseník Nízký, hmotná, jednotvárná, z vrstev kamenouhelných a břidlic devonských složená hornatina, rozkládá se od čáry Jamrtice-Loučka (od údolí potoka Podolského a Oskavy) na jihovýchod. V jejím středu leží město Beroun. Nízký Jeseník lze rozděliti na α) čásť severní (vyšší), β) jižní (nižší). Hranici značí údolí řeky Odry po Střelnou 566, údolí Lichnice a Bystřice.

α) Severní čásť, nad 600 vyvýšená, prostírá se od Rymařova k Libavě s vydulinami nad 700, z nichž je prostornější Stránecká (Stránecká h. 725, Stránky 670, Sovinec 486, Něm. Huzová 539), ve vysočině Újezdské vyrovnaná (Hor. Loučka 286, Unčov 235, Šternberk 299), Arnoltická, jež končí Sv. Kopečkem (382) u Olomouce (Kamenná 712, Arnoltice 638), Dětřichovská, která přeryta jsouc Moravicí k Bruntálu ve Slezsku se rozkládá (Slunečná 798, Lázenská 702, Beroun 570), Roudenská (Malá Roudná 775, Velká Roudná 780, Medlice 475, Dvorce 558) a Guntramovická (Červená 750). Vydulina Guntramovická rozvíjí se na východ hřbetem Rejhartickým (Stráž 665, Stráží 596, Budišov 512, Fulnek 284, Hornolánská 540, Olšová 474, Suchdol 280) a Šumvaldským (Mlhová 684, Kamenná 568, Vojnovice 475), na jih Starovodským (Hole 704, St. Voda 521) a na západ Novoveským (Březina 690, Domštát 517), jenž ratolestí Herltovickou (Stráž 641) v sedle Střelenském s jižní částí Nízkého Jeseníku souvisí (Libava 542, Smilov 576).

β) Jižní čásť Nízkého Jeseníka jeví se vysočinou s dvěma nevysokými hřbety, a to Pohořím Oderským a Vrchy Rudoltovickými. Pohoří Oderské, v mírném oblouku mezi Jestřebím a Potštátem rozložené (Strážná 630, pramen Odry 634, Mléčná 637, Studená 625), dme se nad 600 a je bohato lesy, jež prameny Odry štědře napájejí. Svah je různý; na sever do vysočiny nad 500 mírný (Střelná 566), na západ k Bystřici ostrý (Hluboček 278), na východ k Velečce dosti ostrý (Žaludová 513), na jih k Bečvě sprvu prudký, pak volnější (Juráček 589, Obírka 625, Slavkov 583, Hranice 225, Drahotouše 249, Lipník 245), na jihozápad do hmoty pod 400 prudký, pak pod 300 nenáhlý. Od čáry Bystřice-Tršice-Lipník klesá horstvo v pahrbkovinu s několika vydulinami nad 300 (Sobíšský k. 321, Lipová 300, Vel. Bystřice 255, Tršice 267), přechází v rovinu Moravy a u Citova dosahuje nížiny. Po svahu západním vine se cís. silnice z Vel. Bystřice do Lipníka.

Vrchy Rudoltovické dmou se rozsochovitě mezi Odrou a Velečkou místy nad 600 (Rudoltovice 601, Strážná 642) a jsou Lubomírkou hluboko rozryty (Spálov 540). Na západ mají svah mírný, na jihozápad k Velečce (Potštát 500) ostřejší, na východ přestupují do Slezska, na jihovýchod spějí směrem Luhy (Bělotín 396) do roviny Odry a na jih přiléhají ratolestí Střítežskou, pod 400 sníženou, ke Karpatům. Ratolest tato je pojidlem mezi Jeseníkem a Karpaty a poskytuje pohodlný přechod z údolí Bečvy do údolí Odry (vede tudy železnice a cís. silnice). Přechod tento, »branou Moravskou« zvaný, spojuje sever Evropy s jihem a má pro světové postavení Rakouska vel. důležitost.

C) Karpaty vyplňují východ M-vy a činí proti Uhrám hráz 120 km dlouhou. Hledíc od jižního cípu zemského mají Karpaty směr severovýchodní a plní prostor 4600 km². Nejmocnější a nejvyšší jsou u Frenštátu (Smrk 1282, Kněhyně 1257). Hlavní hornina je balvanitý a v desky drobivý pískovec (karpatský), jenž vyniká tvrdostí. Hřbet, na němž sedí nevysoké kupy, je vlnitý a má svahy celkem nenáhlé. Pustá skála je řídkostí. Dolinu při řekách a potocích vyplňuje zde onde žlutice, místy písečná, hrubším štěrkem promíšená náplava. Jehličnatý, bukem prohozený les kryje svahy i hřbet. Do lesů vklíněny jsou pruhy drobných políček, lučin a pastvin jalovcem porostlých. Karpaty jsou hmotou souvislou s četnými přechody do Uher, jako: Machovský 687, Kykulský 867, Bařinský 804, Lemešenský 800, Papajský 695, Střelenský 529, Pasecký 569, Hrádecký 386, Hrozenkovský 543, Hornoněmčský 604, Javornický 360. Karpaty slují v severní vyšší části a) Bezkydy, b) v jižní nižší Moravské Karpaty. Hranici činí Horní Bečva a sedlo Bařiňské.

a) Bezkydy mají uzel na Bezkydku (Trojačce), sedícím na hranicích, a takto se od něho rozvětvují: K severu α) skupina Kladnaté s pásmem Kněhyně a Smrku, k severovýchodu po hranicích β) skupina Bobku, k západu γ) skupina Vysoké.

α) Skupina Kladnaté (Kladnatá 918), sedlem Hlavatským (714) se skupinou Vysoké souvisící a nad 900 se dmoucí, rozštěpena je Čeladnou na pásmo Kněhyně (Čertův mlýn 1207, Kněhyně 1257) a Smrku (Smrk 1282). Pásmo Kněhyně vyvíjí se od Kněhyně hřbetem, nad 1000 povýšeným, na západ; Radhošt dme se na něm do výše 1130 m a jsa holý poskytuje úchvatný rozhled na vše strany. U Radhoště prohýbá se hřbet v sedle Rožnovském pod 600 (hospoda Pindula v sedle 548, Rožnov 373, Frenštát 405), zvedá se opět v Javorníku nad 900 (Vel. Javorník 919, Kameňárka 863, Hušín 749), míří, pozvolna klesaje, k nádraží Hodslavickému (Hodslavice 342) a rozkládá se odtud po způsobu nevysokého, rozsochovitého valu (Vysoká Stráž 365, Hustopeče 275, Hranický k. 375 s »Propastí« 70 m hlubokou) ke Kunčicům, kde s Jeseníkem souvisí. Uvedený val je místy nad 400 vypjat, nejmocněji na vydulině Petříkovské (Pecavská h. 615, Pohořilec 546) a Domaracké (Domaracký v. 501). Pásmo Smrku rozkládá se mezi Čeladnou a Ostravicí, je nejvyšší a až do vrcholku hlubokými lesy pokryto (Smrk 1282, St. Hamry 481). Obě uvedená pásma klesají na sever do hmoty pod 500, jíž železnice z Valaš. Meziříčí do Frydlantu probíhá, prudce. Hmota tato, Jičinkou, Sedlničkou, Lubinou a Ondřejnicí rozbrázděná a od čáry Místek-Nov. Jičín celkem pod 300 k Odře svážená, je nemálo zajímavou četnými vydulinami, jež místy značně nad sousední krajinu vynikají. Z těch jsou přednější: Ondřejník (Skalka 965, Frydlant 356) s horami Kozlovickými (Kozlovická h. 613, Kozlovice 373) a Palkovickými (Kubánkov 662, Stařičská h. 385, Krmelín 327, Bělský k. 275, Vítkovice 224, Mor. Ostrava 217, Přívoz 210), Metylovický hřbet (Metylovická hora 525, Místek 290), Tichavská kupa (Tichava 566), Myšská kupa (Spružinská hora 615, Kazničov 582, zříceniny Hukvald 480), Bordovický hřbet (Na peklách 603, Lichnov 356), Kopřivnický hřbet (Červený kámen 728, Kopřivnice 332), Štramberská vydulina (Štramberk 418, Kotouč 539 s jeskyněmi, Bílá h. 558), Životická vydulina (Ženklavská h. 564, Ženklava 336), Jičínská vydulina (zříceniny St. Jičína 486, Nový Jičín 285).

β) Skupina Bobku pne se hřbetem, z větší části nad 800 vyzdviženým, po hranicích od Bezkydku k Sulovu (mezník moravsko-slezsko-uherský) a má svahy k Ostravici velice ostré (Vrbnárská h. 938, Bobek 864, Sulov 898).

γ) Skupina Vysoké prostírá se od Bezkydku na západ mezi oběma Bečvami pod způsobou dlouhého hřbetu, jenž na Vysoké (1024) nejvýše se dme a u Val. Meziříčí nejníže (292) klesá (Solaň 860, Tanečnice 912). Tento hřbet rozštěpuje se na Ptáčnici (846) v pět paprsků, z nichž tři na sever, jeden k západu a jeden k jihu spěje. Paprsky severní spadají k potoku Bystřici (Vel. Bystřice 460), paprsek západní míří k Dušné (Cáb 841, Dušná 659) a sklání se odtud haluznatě jsa rozčleněn k Horní Bečvě (Mrázkovská h. 659, Páleniska 562, Hrbová 588, Vsetín 358), paprsek jižní, Dynotičkou a Jasenicí omývaný, spadá k Halenkovicům a Hovězímu (Rybníčky 799, Ochmelov 733). Od hřbetu skupiny Vysoké vybíhají na sever (k Dol. Bečvě) a na jih (k Hor. Bečvě) četné větve, mezi nimiž drobné, ale divoké potoky k oběma Bečvám spěchají (Vel. Karlovice 510, Nový Hrozenkov 456, Halenkov 423). Z větví severních (Solisko 837, Hor. Bečva 504) nejdelší je ona, jež od Tanečnice mezi Bystřicí a Dol. Bečvou k Val. Meziříčí spěje (Ostrý v. 673, Vrch 693, Val. Meziříčí 304). Hřbet skupiny Vysoké přepjat je silnicí z Rožnova do Vel. Karlovic (Čarták hospoda v sedle 803).

b) Moravské Karpaty rozvinují se od sedla Bařiňského (od pramenů Hor. Bečvy) k městu Strážnici. Hřbet pohraniční je po celé délce nestejně vysoký (od 1017—360 m) a prohýbá se nejvíce v sedle Hrádeckém (386) a Javornickém (360). Celou hmotu dělíme pro přehled na tyto skupiny: 1. Lemešné, 2. Javorníka nad Mynáříkem, 3. Makyty, 4. Vyzovickou s Brdy a Křiby, 5. Liptálskou, 6. Bystřickou, 7. Zubáka, 8. Holého vrchu, 9. Javorníka a Lukova, 10. Lopeníka, 11. Javořiny, 12. Bukoviny.

1. Skupina Lemešné rozkládá se nad prameny Hor. Bečvy od sedla Bařiňského (804) k Lemešenskému (800), pne se nad 900 (Lemešná 915, Kysúčná 941) a živí na úbočích, k Bečvě svážených, paseky Karlovické.

2. Skupina Javorníka nad Mynáříkem sáhá od sedla Lemešenského po sedlo Papajské (695) a potok Kychovský. Hřeben náleží po Javorník Uhrám (Javorník n. M. 1017, Stolečný v. 960). Ze hřbetu vytryskují k Hor. Bečvě četné paprsky, jež na svazích hostí paseky Hrozenkovské a Halenkovské.

3. Skupina Makyty míří od sedla Papajského k Střelenskému (Makyta 923) a je horním tokem Senice rozštěpena na hraniční hřbet Mikolinovský (Mikolinov 737, Senice 559) a vnitrozemský Kyčerský (Kyčera 859, Lidečko 458), jenž vyvíjí se větví Rachoveckou mezi Kychovkou a Uherským (Rachovec 779) a Filkovskou mezi Hor. Bečvou a Senicí (Filka 761).

4. Hory Vyzovické s Brdy a Křiby prostírají se, jsouce od skupiny Makyty divokou Senicí odříznuty, od Lidečka k Vyzovicům, Zlínu, Napajedlům a Uh. Hradišti. Na severu omývá je Dřevnice, na jihu Olšava. Hory Vyzovické jsou nejvyšší v končinách hory Sviradova (Sviradov 736, Javorník 721). Jižně od Vyzovic (Dúbrava 678) prohýbají se v sedle Tutkovském pod 500 (Tutková 456), západně od sedla dmou se v »Brdech« (Komonec 673, zříceniny St. Světlova 611) nad 600 a vyvíjejí se na sever větví Drdolskou (Drdol 543, Želechovice 254), na západ »Zlínským lesem« a »Křiby« (Klencov 539, Křib 521) s výběžky k Moravě (Tlustá h. 457, Zlín 233, Malenovice 216, Hajiny 348, Napajedla 201), na jih vlnitou hmotou pod 400, již pobočky Olšavy značně rozbrazďují (Za dvory 412, Vel. Ořechov 347, Doubí 431, Loučka 379, Luhačovice 250). K východní hmotě hor Vyzovických náleží též prostor od čáry Lačnov-Loučka na jih rozložený a potoky Luhačovickým a Klobouckým sevřený. Prostor tento rozryt je Vlárou a jejími přítoky na několik částí, jež pod způsobou hřbetů místy dost vysoko nad sousedství se dmou. Značnější z nich je hřbet Vysokopolský (Díly 501, Rubaný háj 648, Val. Klobouky 405, Brumov 341) a Haluzický (Kusovanice 523, Slavičín 385)

5. Skupina Liptálská souvisí s horami Vyzovickými sedlem Pozděchovským (524), rozkládá se mírným obloukem od Pozděchova k Drštkové a dme se, jsouc ve hřbetu nad 500 vyzdvižena, nejvýše na Humenci 704. Ze hřbetu vybíhá na východ mocnější větev Prlovská (Vrchlánů 598), Leskovecká (Vrchoviska 610) a Chleviská, která v rozsochaté haluze Zadílskou (Zadíly 636), Janišovskou (Na Lhotských pasekách 590) a Dvacetínskou (Dvacetín 693) se rozbíhá.

6. Skupina Bystřická, s horami Liptálskými sedlem Drštkovským (527) souvisící a mezi Holešovem a Val. Meziříčím rozložená, je mocnější a vyšší než hory Vyzovické. Jádrem je Holý v. (742), od něhož vybíhá α) na sever paprsek Javornický, β) na západ Hostýnský, γ) na jih Ondřejovský, δ) na východ Juřikovský.

α) Paprsek Javornický rozkládá se mezi Juhyní a Bystřičkou; na sever spadá ostře (Javorník Kelčský 865, Černava 840) ve hmotu pod 400 (vede po ní železnice z Bystřice do Val. Meziříčí), jež pod způsobou kopčiny prostor mezi Kelčí, Hranicemi a Lipníkem vyplňuje (N. Kelč 322, Strážné 400, Stráž 376, Boží Muka 354, Maliník 476, Helštýn 406, Vidláč 353, Větrov 317, Soběchleby 293, Přerov 212, Troubky 203); od silnice Přerov-Moštěnice na západ přechází v rovinu Moravy.

β) Paprsek Hostýnský, mezi Rusavou a Bystřičkou rozepjatý a na Hostýně (736) nejvyšší (s rozhledny hostýnské velkolepá vyhlídka na vše strany), spadá na západě od Hostýna rychle v kopčinu pod 400 (Bystřice 316), jež záhy pod 300 se nížíc (Dřevhostice 241, Hejný 317, Holý k. 362) od čáry Moštěnice-Hulín (196) do nížiny Moravské klesá.

γ) Paprsek Ondřejovský směřuje, jsa místy nad 600 vyzdvižen, od Holého vrchu na jih (Ondřejovsko 631). Západně od čáry Chomíž-Přílepy a jižně od čáry Přílepy-Fryšták padá do hmoty pod 300, jež u Holešova (234) rovinatou, mezi Fryštákem, Rudslavicemi a Tlumačovem rozvlněnou se jeví (Fryšták 273) a v horách Mlatcovských nad 400 se dme (Přední h. 421). Směrem na jih rozvětvuje se paprsek Ondřejovský od hory Kuželky na dvě větve pod 500 a to Vlčnovskou a Lukovskou (zříceniny Lukova 521, Lukov 319), z nichž tato v několik haluzí jsouc rozštěpena do údolí Dřevnice pod 300 klesá (Díly 368, Slušovice 272).

δ) Paprsek Juřikovský vyplňuje končiny od Holešova k Val. Meziříčí; ve střední části je rozsochovitý (Čečetkov 692, Juřikov 666, Písková 578) a u Jařové (u Val. Meziříčí) spadá do roviny Bečvy pod 300. Z rozsoch je značnější: Hošťálkovská (Dubcova h. 584), Kateřinská (Chladná h. 604), Rajnochovická (Kuželek 537) a Lhotecká (Čertový kámen 623). Hmota, do níž paprsek od čáry Lhotky-Jařová spadá, jeví se rozhoupanou a do údolí bystré Juhyně pod 300 sníženou. Hory Bystřické jsou celkem méně schůdné, mají ostrý svah a vede přes ně jediná silnice z Drštkové do Rusavy sedlem Jeleňáckým 524.

7. Skupina Zubáka je částí hřbetu, jenž z Uher do Moravy zasahuje, mezi Kloboučkou a Nedašovkou se rozkládá, od skupiny Makyty sedlem Střelenským je oddělen (529) a od Zubáka k Val. Kloboukům spěje. Hřbet dme se od hranic k Loštínu nad 700 (Loštín 739, Zubák 817) a jen skrovně se rozvětvuje (Hor. Lideč 451, Val. Klobouky 405, Lidečské sedlo 465).

8. Skupina Holého vrchu souvisí se skupinou Zubáka sedlem Paseckým a šíří se odtud k průsmyku Vlárskému. Na Holém vrchu (831) je nejvyšší (Dúbrava 792, Brumov 341).

9. Skupina Javorníka a Lukova odříznuta je od Holého vrchu údolím Vláry; hřbet spěje po hranicích (Javorník 774) k pramenům Olšavy, odtud zahýbá do vnitř země (Lukov 738) a souvisí hřbetem Komenským, pod 600 sníženým, s ostatní částí Karpat. Od hor Vyzovických oddělena je tato skupina sedlem Hrádeckým (Bojkovice 301), jímž vede »Moravská transversálka« do Uher.

10. Skupina Lopeníka je pokračování skupiny Javornicko-Lukovské na jihozápad. Jádrem je Vel. Lopeník 942 (Kykula 747). Hmota Lopeníka, jež na jihozápad úzkým hřbetem Stráňským, pod 600 sváženým (Strání 410), se skupinou Javořiny je sepjata, spadá na západ do vnitř země dosti rychle v rozhoupanou vrchovinu, jež větevně se vyvíjí. Čelnější z větví je: Bystřická (Valy 473) s haluzí Bánovskou (Kralov 356, Nivnice 241, Bánov 292). Ostatní končiny, které Olšava s Oklukami omývá, jeví se pahrbkovitou, pod 300 sníženou hmotou s několika vydulinami nad 300, z nichž je nejčelnější Dolnoněmčská (Černá h. 362, Dol. Němčí 268), Vlčnovská (Myšinec 353) a Hlucká (Hluboček 352, Hluk 232).

11. Skupina Javořiny, s jádrem na Vel. Javořině (968), souvisí s Lopeníkem hřbetem Stráňským a sahá k sedlu Javornickému (Malá Javořina 960, Durda 851). Skupina tato rozvíjí se od Vel. Javořiny na sever větví Hornoněmčskou (Lesná 696) s haluzí Veleckou (Háj 571, Velká 293) a Boršickou (Lipinka 503, Kolo 484, Boršice 299) a na západ laločnatou větví Lhoteckou (Kamenná vrata 632, Hradisko 639, Nová h. 613, Lhotky 468). Haluz Velecká, rozštěpená Svodnicí na val Blatničský (Sv. Antonínek 350) a Loucký (Loucký k. 347), dosahuje nížiny u Hroznové Lhoty (207). Nejzápadnějším výstřelkem této haluze je vydulina Radešovská (Radešovský dvůr 245, Drážky 229).

12. Skupina Bukoviny je nejjižnější čásť Moravských Karpat. Rozkládá se od sedla Javornického (360) ke Strážnici bez značnějšího vyvinutí (Kobyla 582, Bukovina 582, Tlustá h. 551, Mandát 428, Výzkum 439, Šumárník 399, Veselka 485, Žerotín 324).

D) Hříběcí hory jsou jediná soustava vnitrozemská. S vysočinou Českomoravskou vážou se na severu valem Lulčským, na ostatních stranách spadají do nížiny. Prostor, jejž kryjí (2200 km²), podobá se obdélníku, v jehož středu leží městečko Koryčany. Hřbet má směr čáry Hustopeč-Kvasice. Mohutnost výšková i šířková je soustředěna v části východní. Nejvyšším bodem je Brdo 587. Hory Hříběcí slují ve východní části a) hory Střílské, v severní b) Litenčicko-Hvězdlické, v západní c) Ždánický les.

a) Střílské hory pnou se mezi Napajedly a Koryčany místy nad 500 (Ilová 547, Vylízaná skála 556, Brdo 587, Hrad 552, Ocásek 553, Holý k. 532). Jádro nalézá se při pramenu Litavy a Stupavy, kde hřbet Brda, nad 500 pozdvižený, ve tři paprsky se dělí. Rozvětvení je nejpatrnější v polohách nad 400 a 300. Vybíhajíť v této výšce od hřbetu četná ramena, mezi nimiž potoky, na vody chudé, hluboko jsou zaryty. K severu odbočuje větev Žlutavská (Súdná 348, Žlutava 300), Novoveská (Jámy 286, Kvasice 181), Vrbecká (Faberky 401, Obora 324, Těšnovice 240), Újezdská (Močidla 425, Zlámanka 257), Cvrčovická (Tvarůžek 517), Chvalnovská (Chlum 403), Lískovecká (Bralová 402, Brankovické sedlo 290), Koryčanská (Vršava 501, Koryčany 284) a Jestřábská (Holý k. 532, Nemotice 271); k jihu míří Katamendská (Katamenda 409), Kozinecká (Kozinec 497), Ilovská (Zelená hlávka 498, Velehrad 209), Kamenská (Kamenný k. 495), Salašská (Komínek 457, nádraží Uh. Hradišťské 199), Buchlovská (Holý k. 549, Buchlov 520, Buchlovice 265) a Osvětimanská. Větev tato ze všech nejrozlehlejší vybíhá z trupu u hory Ocáska a míří k Újezdci, kde jednak na západ k Žeravicům (Hostějov 389, Syrovín 266), jednak na východ k Polešovicům se vyvíjí, v čáře Polešovice-Bzenec-Vlkoš do nížiny Miloticko-Bzenecké spadá (Bzenec 197) a od té na jihozápad v rovinatou vysočinku »Dúbravu« nad 200 se povznáší (Náklo 264, Pánov 210). Ostatní větve hor Střílských, jež od hřbetu k jihu směřují, klesají od čáry Osvětimany-Bohuslavice ve hmotu pod 300, jež nenáhle do nížiny Stupavské přechází (Bohuslavice 224, Kyjov 191).

Č. 2819. Hříběcí hory od Napajedel po Dyji.

b) Hory Litenčicko-Hvězdlické jsou severním výběžkem hor Hříběcích, spějí od Zdounek na západ k Nov. Rousinovu, dmou se na dvou místech nad 400 a vyvíjejí se ve výškách nad 300 v četné haluze. Jádrem je hmota α) Litenčická, β) Hvězdlická.

α) Hmota Litenčická dme se nejvýše na Kleštěnci 502. Rozvětvení ve výšce nad 300 jest hojné. K severu spěje větev Pornická, Morkovická a Sližanská, k jihu Kunkovická. Větve severní svažují se nenáhle k Hané (Morkovice 297, Troják 388, Nezamyslice 214, Sv. Barbora 261, Kroměříž 220), jižní k Litavě (Kunkovický k. 396, Kunkovice 290).

β) Hmota Hvězdlická pne se nejvýše na Hradisku 518. Z větví k Hané svážených jsou významnější: Pačlavická (Pačlavice 277), Švábenická (Usakra 382, Švábenice 289), Medlovická (Vlachová 417, Ivanovice 225), Boškůvská (Mor. Prusy 274) a Manerovská (Kučerov 317, Kopaniny 358); z větví k Litavě sklopených: Nemochovická (Kopánky 359, Jezírka 389), Malkovická s vydulinou Čerčínskou (Čerčínský k. 348, Bučovice 226); z větví k záp. rozložených: Kozlanská. Větev tato vyvíjí se od Kozlan na záp. dlouhým, málo nad sousední krajinu vydutým hřbetem, jenž v nejvyšším bodu sluje »Větrník« (395). Větrník rozštěpuje se u Dražovic na rameno Letoňské (západní), jež podél Litavy ku Slavkovu spěje a tam pod 300 klesá (Urban 362, Slavkov 210), a rameno Podbřežické (severní), jež k Lulči směřuje a tam s planinou Drahanskou souvisí.

c) Ždánický les je táhlý, rozsochatý hřbet, jenž od sedla Brankovického (běží tudy českomoravská transversálka) k Hustopeči míří, tam do nížiny klesá a z větší části pouze nad 300 se dme (málo míst nad 400). Nejhmotnější je u Ždánic a nejvyšší na Radlovci (427). Za zvláštnost dlužno pokládati souměrnost v rozvětvení na sever i na jih od hřbetu. Z větví severních je mocnější: Snovidecká (V zásypu 371, Nevojice 247), Mouřínovská (Mouřínovský k. 314), Rašovická (myslivna U Zlatého jelena 362, Vrčava 342, Rašovice 259) a Kobeřická (Vlčí h. 379, Kobeřice 328); z jižních: Bukovanská, Lovčická (Červená h. 421, Lovcice 241), Ždánická (Ždánice 228), Archlebovská (Nové hory 413, Archlebov 240) a Uhřická (Šumberk 324, Uhřice 240). Ze všech uvedených větví je nejznačnější Bukovanská; prostíráť se od hřbetu Ždánického lesa na jih mezi Stupavou a Lovčickou (Veselý k. 419), spěje k Čejči a přikrývá tam bohatá ložiska hnědého uhlí (lignitu). Mezi Čejčí a Mutěnicemi přeryta je širokou nížinatou prohnulinou, jíž jde železnice ze Zaječí do Hodonína. Za touto prohnulinou zvedá se nad 200 ve vysočinu Čejkovickou (Kobylí v. 334, Poddvorovské návrší 269) a vytrácí se několika výstřelky (Jochy 207) v rovině Moravy.

Les Ždánický je na západě od Kobeřic a Dambořic v úzkém hřbetě nad 300 (Písečná 373, Randler 362) a jen skrovně rozčleněný. Z větví severních je delší Lovčická (Lovčičky 265) a Bošovská (Vinohrádky 336); z jižních Dambořická (Lichy 324). Ta čásť Ždánického lesa, jež od Randlera k Divákům sahá, jeví se vysočinou, na sever k Litavě mírně zprohýbanou (Borkovany 277, Moutnice 201), na východ značněji rozčeřenou s místy nad 300 (Časkov 321), jež u Klobouk v klikatý hřbet se vyvíjí (Nadanov 368, Ochůzky 341, Klobouky 246) a k Harasce pod 200 dosti ostře spadá. U Diváků prohnut je Les Ždánický pod 300, ale zdvihá se opět nad 300 ve hřbetě Nykolčickém, jímž ve svých záp. částech se končí (Liščí h. 374, Holý v. 401). Ke hřbetu Nykolčickému náleží jakožto nejzazší výběžek »vrchovina Blučinská« (Vejhon 355, Blučina 196), »Popická« (Stará h. 315) a »Morkůvecká« (Panský les 355, Polehradice 206) a ostrovní výstřelky v nížině »Zaječský« (Zaječí 248, Příklucká 292), »Pouzdřanský« (Liteňské pole 216) a »Šakvický« (Vinohrad 204).

E) Pavlovské kopce jsou nejmenší soustavou horskou na M-vě, kryjící prostor sotva 122 km² veliký. Obklíčeny jsou skoro veskrz nížinou, toliko na jihu souvisí úzkým pruhem nad 209 vyzdviženým s vysočinou Dolnorakouskou, a z té příčiny, jakož i z důvodů geologických (čásť nižší náleží neogénu s ostrovy eocénu, čásť vyšší vápencům jurským) dlužno je za její výběžky pokládati. Pavlovské kopce mají ve hlavním hřbetu směr poledníkový, zdvihají se na severu a sev.-záp. prudce z nížiny do výše nad 500 (Děvín 550), a proto zdají se býti mohutnými. Dělíme je na hmotu a) Klentnickou a b) Dunajovickou.

a) Hmota Klentnická, mezi Pavlovem a Mikulovem rozložená (Tabulová 459, Mikulov 248, Klentnice 334, Sv. Šebestián 363), má svah na západ ostrý, místy i srázný do nížiny (Dolní Vistonice 171), na východ volnější (Pavlov 246). V části jižní vyvíjí se od Klentnice na východ větev Milonická (Stará h. 352), jež k Lednici míří a tam se vytrácí.

b) Hmota Dunajovická, neogenová, prostírá se mezi Bratibrunem a Guldenfurtem a dme se jen mírně nad 200 (Janská h. 283). K výstřelkům náleží Guldenfurtský (Špičák 215) a Novopřerovský (Arbes 237).

Roviny. Sedmina půdy Moravské jeví se jednak mírně vlnitou, jednak rovinatou; rovinatost vyskýtá se hlavně u půdy čtvrtohorní (částečně neogénové), jež od 300 pod 200 se níží. Rovina, nad 300 vyvýšená, je pouze údolní. Rovina, na skrovné výjimky velice úrodná, plní příbližně prostor 3270 km², z něhož na nížinu as 1600 km² připadá. Větší čásť roviny leží při řece Moravě a Dyji (s pobočkami Jihlavkou a Svratkou), menší při Odře. Dle toho má M. rovinu A) Moravskou, B) Dyjskou, C) Oderskou.

A) Rovina Moravská, též Moravský úval zvaná, rozkládá se od Bludova (305) k Lanžhotu (168) a odděluje Českomoravskou vysočinu a Hříběcí hory od Sudet a Karpat, je 170 km dlouhá a má nestejnou šířku. Mezi Litovlí a Šternberkem se rozestupuje (18 km), u Napajedel je sevřena (1 km) a nejširší je v končinách Lanžhota. Od Bludova po Tovačov (63 km), kde sklání se v nížinu, klesá při 1 km o 1^·58 m (tok Moravy rychlý), od Tovačova po hranice Rakouské (107 km) klesnutí čítá při 1 km pouze 0^·42 m (tok Moravy volný). Od Bludova po Napajedla zove se a) úvalem Hornomoravským, od Napajedel po hranice b) úvalem Dolnomoravským.

a) Hornomoravský úval (Zábřeh 298, Mohelnice 277, Úsov 285, Loštice 256) je nejužší u Řimnic (0^·6 km) a nejširší mezi Litovlí a Šternberkem. U Olomouce jsou do něho vtlačeny výběžky vysočiny Drahanské a u Tovačova (204) vyhlíží, jakoby uměle byl urovnán (Chropíň 192, Hulín 196, Kvasice 191). Z rovinek, jež z úvalu zabíhají do hornatiny podél přítoků Moraviných, jsou údolí Děsné, od Sudkova k Maršovu (Rapotín 352, Maršovský most 407), Bečvy, od Přerova k Val. Meziříčí, Rusavy, od Hulína k Holešovu, Dřevnice, od Otrokovic k Slušovicům, Hané, od Kojetína k Vyškovu.

b) Dolnomoravský úval počíná se u nádraží napajedelského (Napajedla 201, Uher. Hradiště 181, Ostroh 181), rozpíná se u Bzence (Veselí 177, Strážnice 178, Rohatec 178, Hodonín 162) a pod Lanžhotem opouští Moravu. Z rovin pobočních, jež z něho jazykovitě vyšlehují, je značnější Olšavská od Kunovic k Bánovu a Stupavská podél Stupavy ke Kyjovu.

B) Rovina Dyjská souvisí s rovinou Moravskou u Břeclavy a spěje odtud podél Dyje (Mušov 170) k Tasovicům na Znojemsku; je 75 km dlouhá, nížinatá, má nestejnou šířku a padá pří 1 km průměrně o 0^·54 m. Z rovinek pobočních jsou větší: Jevišovická (Hrušovany 192), Trkmanská, podél Trkmanky k Brumovicům, kde se v kotlinu šíří a paprskovitě rozvíjí, Jihlavská, podél Jihlavky k Ivančicům (Pohořelice 184, Loděnice 201, Dol. Kounice 194) a Svratecká. Rovina Svratecká, ze všech pobočních nejznačnější, spěje k Brnu. Délka její činí 30 km. Rozpjetí kolísá (Dlouhý most v Brně 200, Komárov 197, Židlochovice 197, Nosislav 192, Němčice 184, Vranovice 178, Svratecké ústí 171). Z paprsků je nejdelší Litavský od Blučiny k Bučovicům (226).

C) Rovina Oderská je z valné části pohraniční; prostírá se v délce 46 km od Vražna k Přívozu a má nestejnou šířku (od 2—4 km, počítajíc sem i území slezské). Svah činí od Vražna (brod 268) po ústí Ostravice (201) při 1 km průměrně 1^·45 m (tok Odry rychlý). Z paprsků vyniká délkou Ostravický podél Ostravice k Frýdlantu (Místek 290, Frýdlant 356, Paskov 257).

Všecky roviny Moravské trpí záplavami. J. Hladík.

3. Geologie.

M. není daleko tak jednotným výtvorem geologickým jako království České, které pro sebe již od nejstarších dob geologických tvoří onen podivuhodný celek, jemuž v Evropě není rovno. Jsouc rozložena uprostřed mezi massivem českým a massivem karpatským stala se účastnou všech proměn, které dály se na východě Čech a západě Uher. A když po době eocénové kolem severního svahu Alp, tehdy ovšem nevysokých, moře Středozemní zaplavilo krajiny až do míst nynější Vídně a později přes Uhry s mořem Černým, nově povstalým, se spojilo, tu vody moří obou vnikaly i do jižní M-vy a tak účastnila se M. i formací předalpských neogenových až do úplného vyschnutí moře. Možno tedy na M-vě rozeznávati trojí ráz formační: na záp. český většinou prahorní (k tomu náleží ovšem i sever prahorní, který jest zdánlivě částí pásma orlicko-kladského), na vých. karpatský, převahou eocénový, na jihu pak předalpský, z mladších třetihor složený. Pukliny, které mezi jednotlivými těmito oddíly v dobách zajisté alespoň eocénových vznikly a v době mladších třetihor vrstvami těchto byly vyplněny, pokryly později mohutné výtvory diluviální rázu málo kde od obecných poměrů odchylného.

1. Prahory. Nejstarší částí M-vy jest za jisté její západní čásť, omezená příbližně místy Bohuňovem, Letovicemi, Kunštátem, Tišnovem, Oslavany, Krumlovem a Znojmem. Prahory západní M-vy, skládající t. zv. vysočinu Českomoravskou, složeny jsou převážně z vrstev rulových, což má za následek, že relief jejich jest mírně vlnitý. Pouze četné řeky a říčky zarývají svá koryta, často velmi malebně a hluboko, do vrstev prahorních. Pánve a doly vln vyplňují četné rybníky, ve vyšších polohách močály a rašeliniska. Mocný žulový ostrov mezi Třebíčí a Velkým Meziříčím rozděluje celou oblast na čásť severní, souvisící se Železnými horami v Čechách a tu mohli bychom nazvati vysočinou Žďárskou, a na čásť jižní, vlastní vysočinu Českomoravskou.

Rula v severní části má převážný sklon k sv., v jižní však k jv. Místy obsahuje granát (Vranov, Rešice), někde má strukturu poněkud žulovitou (Kraví hora západně od Znojma). Mezi Opatovem a Brtničkou, u Kynic a j. jsou v ní plástve fibrolithu.

Svory nejsou v záp. části M-vy příliš vyvinuty a vystupují v pásmech v okolí Nové Říše, Dačic, Náměště, Mohelna, Nedvědice, Víru, Jimramova, Tišnova a j. v. I fyllity nejsou v této prahorní části příliš rozšířeny a vystupují hlavně při vých. okraji jejím (záp. od Znojma, mezi Tišnovem a Přibyslavicemi, při Olešnici a j.), uvnitř pouze v okolí Žďáru, kdež souvisí s fyllity hlinsko-skutečskými.

V těchto prahorách západní M-vy uložena jsou četná pásma nebo vložky amfibolitů, vápenců místy grafitických, hadců, kaolinu, křemene, v nich nalézají se četná naleziště rudní i nerostní. Místy prorážejí je horniny eruptivní: žula, diabasy, diority a p.

Žula tvoří tu především dvě značně velké oblasti. Západní souvisí se žulou českou a rakouskou a končí při čáře spojující příbližně Batelov, Hoštětice, Dačice a Slavonice. Jest většinou hrubozrná s velikými zrny živce. Druhá oblast tvoří trojúhelníkovitý ostrov ohraničený příbližně místy Zhoří (sev. od Jihlavy), Vel. Meziříčím, Rudou, Příložany (u Jaroměřic) a Svatoslaví, odkudž ostrov zase ke Zhoři se zužuje. Ostrov ten jeví místy velmi dobře ráz vyvřelý a podle sev. jeho hranice mohl by se hledati onen zálom, který pokračuje v Čechách v depressi Doubravky podle jz. hranice Železných hor. Žula ostrova podél záp. hranice jest aplitická, ale jest i na mnoha místech uvnitř prostoupena žilami aplitovými směru východoseverního. Jinak obsahuje žula ostrova toho většinou temnou slídu, málo křemene a mnoho živce. Pro úhlednost svou na mnoha místech kamenicky se zpracovává. Proslavená je žula moravská od Vel. Meziříčí. Na mnoha místech (Třebíč, Ratkovice u Myslibořic a j.) jest vyvinuta i krásná žula písmenková. Menší ostrůvky žuly jsou kolem Jihlavy, Nového Města, mezi Žďárem a Nov. Městem, u Vel. Byteše a nejpamátnější u Rožné za Perštýnem, kde obsahuje světoznámý lepidolith a červené i modré turmalíny.

Granulit, obsahující granát, tvoří ostrov u Píšela a prostupuje rulu v mocných ložích asi těmito směry: Pucov-Náměšť-Kramolín-Dalešice-Kozlany-Valč; Hrotovice-Březník-Mohelno-Skrej. Od Hor. Újezda u Jaroměřic přes Slavice, Střítežskou horu až na Kožichovice ke Střížovu, v délce asi 10 km, jest zvláštní pásmo granulitu turmalínového.

Pásma amfibolitová, souvisící někde s hadcem, jinde s vápenci, jsou v celém útvaru velmi hojná. Ve Žďárské vysočině jsou většinou směru sz-jv., v českomoravské sv.-jz., čímž též nejednotnost obou částí jest charakterisována. Též vápenců prahorních a hadců jest na záp. M-vě hojně. Z vápenců nejeden poskytuje krásný bílý nebo šedavý a rezavý mramor, ač dosud větší měrou pouze u Pernštýna, Smrčku a Kunštátu se na práce kamenické láme. Hadce jsou nalezištěm krásných nerostů a vystupují nejrozsáhleji v holých, mnohými roklemi rozrytých stráních u Hrubšic a Mohelna a pod hradem Templštejnem na Jihlavce. Na Hrotovicku jsou hadce granátonosné. Mnoho hadce v malých ostrůvcích jest na Náměštsku, Velkomeziříčsku, kolem Pernštýna, Křetína, Vršavy, na jihu u Telče, Brtnice, Jevišovic a Vranova.

Kaolin, jakkoliv všude rozšířen, ve větším množství pouze u Přímětic, Kravska a Mašůvek u Znojma se nachází. I křemenné žíly nejsou v záp. M-vě vzácností a poskytly již za pradávných dob dobrý materiál pro sklářství. Mezi Třebíčí, Ďukovany a Senohrady u Oslavan objevil dr. Dvorský ve štěrcích, nejspíš diluviálních, moravské vltavíny.

Č. 2820. Ideální průřez Moravou od Dačic k Palkovicům u Místku.
Osady: D Dačice, Ž Želetava, Vl Vladislav, Bl Blansko, R Rosice, Ru Rudice, To Tovačov, Př Přerov, Te Teplice, H Heřmanice, Ž Žilina, P Palkovice. – Jiná místa a řeky: M Morava, B Bečva, H Helštýn, Kot Kotouč, O Ostravica, Pr Propast u Hranic. – Útvary a horniny: Ž žula, R rula, a amfibolit, g granulit, v vápenec prahorní, K karbon, P perm, S syenit Kř křídový útvar, J jurský útvar, D devonský útvar, Ku kulm, N neogen, D diluvium, a alluvium, E eocén, P pikrit.

Prahory západní M-vy neslynou pouze mineralogicky zajímavými nalezišti (Borovec, Domašov u Rosic, Hradisko u Rožné, Nová Ves u Oslavan, Javůrek, Jihlava, Kunštát, Mohelno, Rašice, Smrček, Strážek, Templštejn, Vícenice, Tresné, Vranov a j. v.) než i svými rudami, na nichž založeno starodávné hornictví a hutnictví západomoravské. Připomenuto budiž jen hornictví jihlavského (stříbrné rudy), při němž vyvinulo se slav. Jihlavské právo hornické, k němuž z celé stř. Evropy horníci ve sporech svých se odvolávali. Zlato dolováno u Jemnice, stříbro u Slavonic, Borovce, Třeště, Brtnice, Olešnice a j. v. Měděné rudy dobývány u Tišnova na Květnici a u Javorku. Do tohoto století udržely se jen doly železné hlavně na magnetit u Kuklíka, Prosetína, Zopanovic a na limonit u Žďáru, Brtnice, Vratenína, Lažánek, Dačic a j. v. Tuha jest hojna a dolovala se leckdes (Čučice a Ketkovice u Oslavan, u Jemnice, Petrova, Sichotína, Tresného, Roketnice a j. v.). Severní cíp M-vy skládá se rovněž z vrstev prahorních. Od prahorní vysočiny západomoravské odděleny jsou pásmem mladších útvarů, které v proláklině prastaré kolem M. Třebové a Svitav z Čech na M-vu až k Brnu, pokud se týče útvaru permského, ještě dále na jih zasahují. Ale ani s blízkými prahorami orlicko-kladskými zcela nesouvisí, jsouce od nich od Kladské Bystřice přes Králíky až po Šilperk odděleny vrstvami křídovými. Ostatně neshodují se prahory severomoravské ani svým povšechným směrem vrstevním, který je sv.-jz., s vrstevním směrem prahor orlicko-kladských a krkonošských, kde jest převážně sz.-jv.

Prahory severomoravské omezují příbližně osady Šumvald u Šilperka, Hoštýn, Měrov, Úsov, obojí Libiny, Horní Město a Janovice. Na jižní a jihových. straně ostatně vyvinuto mohutné pásmo fyllitů a rul fyllitických, o nichž nejisto, zda jsou prahorní či prvohorní.

I na severu M-vy převládá rula rozmanitého složení. Ta zaujímá tu nejhlubší horizonty, má místy mnoho amfibolu, místy i do amfibolitů přechází. Amfibolity zase někde v břidlice chloritové přecházejí a v okolí Sobotína a Teplic uložen v ně chloriticko-tučkovitý kámen nádobový. Zřídka skládá rula vrcholky vyšších hor (Heidenzug, Ameisenhübel, Hopfenberg, Stollenkamm, Dreistein a j.). V Pradědském lese rovněž vystupuje a odtud táhne ke Sněžníku.

Nad rulou uložena jsou dvě pásma svorů a fyllitů: při řece Děsné a při Moravě od Rudy až po Hanušovice, odtud pak při potoku Branné. Svor různé struktury a barvy tvoří i vrcholky některých vyšších hor; nad rulou tvoří jako krov vrcholek Koprníka. U Koldštýna obsahuje známé naleziště granátů, andalusitů a staurolithů. Vystupuje i u Rapotína a u Šumperka. Na západě jsou svory hlavně mezi rulou, k Sněžníku se táhnoucí, a mohutným, místy na 2000 m širokým pruhem jinorázových břidlic. Někde obsahují i křemence, ano i buližníky a vápence.

Nad svory, tedy nejvýše leží ruly fyllitické a tmavé fyllity a břidlice hlinité, často bohaté biotitem. Ruly fyllitické mívají často chlorit, epidot, někdy i amfibol. Typicky vytvářejí pitvorné skály na Petersteinu, skládají i vrchol Praděda, tedy nejvyšší bod M-vy. Černé břidlice hlinité, velmi rozšířené, mohly by siluru nebo zpodnímu devonu po bok se stavěti, jsouce mladší rul fyllitických. Do určitých devonských vrstev přecházejí často nepozorovaně. Proto záhodno prozatím nazývati je přechodními. Někde (kolem Rymařova) obsahují vložky dioritů a dioritických břidlic, jinde křemence (Haidenzug), u Tuchlahnu bývaly v nich doly na stříbrné rudy. Pahorkatina na sever od Bradla za Unčovem obsahuje místy rovněž fyllity a břidlice hlinité a též v okolí Jevíčka jsou a tu tuhu obsahují. Tuha vystupuje ostatně u Svinova ve svorech jinorázových a v okolí Mohelnice a Měrova, nejvíce pak kolem Star. Města a Koldštýna. Uvnitř prahorního komplexu severomoravského jsou fyllity hojně rozšířeny na svazích nejvyššího pásma Pradědského, v údolí Branné a Moravy od Mor. Bohdíkova na sever. Odtud počíná v nich velké pásmo prahorního vápence, které přes Hanušovice a Koldštýn na Slezsko se táhne a místy pěkné šedé i černé mramory obsahuje. V okolí Hostyze a Lhoty Čédrákovy jsou ostrůvky hadcové (hora Žďár) s množstvím různých nerostů.

Žula v severomor. prahorách jen skrovně vystupuje. Určitě na Erzbergu u Teplic, u Bludova a Temenice, kde rulami jako eruptivní shluk proráží a v sobě zajímavou horninu allochroitovou, styčný to produkt, obsahuje, a na Hofbergu a Radersbergu. Prahory severomoravské od nejstarších dob proslaveny jsou svým bohatstvím rudním a nerostním. Zlato ryžováno tu za prastarých dob (Zlatý potok, Koldštýn, Goldwäsch a j.), leštěnce stříbronosné dolovány na Tuchlahnu u Rymařova a u Hynčiny, pyrit doluje se u Petříkova, tuha na několika místech hlavně v okolí Koldštýna, rudy železné rovněž na několika dolech. Křemence zavdaly příčiny k nejstaršímu sklářství na Moravě na Koldštýnsku (již ve století XV.). Mramory poskytují Hanušovice a V. Morava, kámen nádobový zpracuje se kolem Sobotína. Nejzajímavější naleziště nerostní jsou Bludov, Koldštýn, Maršová (nejvíce druhů na M-vě), Teplice, hora Žďár, Sobotín, Wiesenberg, Hynčina a j. v.

Syenitový massiv moravský, který do nedávna kladen do prvohor, přece jen prahorám připojovati nutno, neboť nad ním objeveny byly na mnoha místech zbytky vrstev devonských. Jest však mladším než sousední svory a ruly západomoravské. Massiv horniny této velice různorodé, častěji žulovité než syenitické, tvoří většinou lesnatý hřbet na 60 km dlouhý a až 20 km široký, počínající mezi Milkovem a Šebetovem nad Boskovicemi a přes Blansko, Brno, Dol. Kounice až k Hostěradicím se táhnoucí.

Pásmo syenitové vyrazilo jako klín na východním pokraji prahorní kry českomoravské, v zálomu severojižním. Potoky a řeky vryly do měkčích partií jeho hluboká a malebná údolí již v dobách nejstarších, tak že do nich již od nejstarších dob pozdější útvary se usazovaly (devon, křída, mladší třetihory). V jižní části jest skutečnou žulou syenitickou, jinde vytrácením se křemene a množstvím živce trojkloného nabývá rázu dioritického. Kamení čistě dioritické vystupuje ostatně ve shluku syenitovém i jako břidličnaté nebo balvanité partie, ano i jako mocné pásmo od Černé Hory až k Hajanům se v šířce 1000—1500 m rozkládající. Kdežto strakaté syenity a syenitové žuly větráním dosti úrodnou a lesům příhodnou půdu poskytují, jest zvětranina dioritických částí sice teplá, ale méně úrodná.

Kamenicky se syenitu pro jeho rozpukávání se na menší polyedrické balvany dosud neužívá. Snad otvírky hlubší odkryjí příhodnější materiál. Nerosty bohatá místa v syenitech jsou hlavně Brno a Blansko.

Zajímavy jsou porůzné ostrůvky prahorní ve východní M-vě, daleko od mocných vrstev západních a severních vzdálené, kteréž ukazují, že pod krytem mladších vrstev uloženo jest jádro prahorní, spojující prahory Tater a Pováží s archaickými vrstvami českomoravskými.

Tak u Krčmaně vystupuje na malém prostranství, poblíž vrstev devonských a kulmu, žula pegmatitická a svor, u Bolelouce žula, u Andlerky při Třepčině žula, u Studence při Prostějově fyllit a rula, na »Chlumu« u Bilavska žula. I na jihovýchodní M-vě vyskytují se tu a tam kusy prahorních hornin hl. slidou bohatých svorů, které nelze pokládati za bloudivé balvany.

2. Útvar devonský. Útvar silurský na Moravě není dosud bezpečně zjištěn. Zdá se, že uvedené přechodní fyllity a fyllitické ruly na jihových. okraji severomoravských prahor po prozkoumání bedlivějším budou přiřaděny siluru. Místy jsou v nich i buližníky i křemence vyvinuty. Bradlo, skalisko nad Troubelicemi u Unčova se zvedající a daleko viditelné, skládá se z takovýchto křemenců.

Ba mnohé vrstvy dosud za prahorní pokládané i zpodnímu devonu připočísti možno, na př. různé vrstvy na Květnici u Tišnova.

Jakousi hranici mezi těmito přechodními vrstvami a skutečným devonem tvoří pásmo železných rud, táhnoucí se od Karlova na Slezsku přes Janoušov, Horní Město, Něm. Rudu přes Medlov až k Úsovu. Ale ani oproti východnějším vrstvám kamenouhelným (kulmovým) není devon moravský všude ostře ohraničen. Droby a břidlice obou útvarů jsou při styku velice si podobny, tak že patrně devon do kulmu ponenáhlu přecházel.

Celý devon moravský rozdělen je širokým údolím Moravy mezi Šternberkem a Lošticemi na dvě části. Nad to zbytky jeho vystupují v ostrůvcích u Prostějova a kolem Olomouce, Přerova i Hranic. Čásť severní rozkládá se příbližně od Rymařova k Sovinci, Šternberku až po Jívovou a odtud hraničí v čáře severovýchodní s kulmem. Skládá se z křemenců bílých až šedých, někdy slídou břidličnatých a z černých svoru podobných břidlic a to v západní části (tak zv. vrbenské křemence a břidlice) a z drobnozrných pískovců, vápenitých nebo chloritických nedokonale břidličnatých (droby Andělohorské). Slepence jsou vzácny, břidlice zelenošedé vyskytují se ve vrstvách těch až na Slezsko. Zkamenělin na M-vě není ani v křemencích ani drobách. To, co na Slezsku nalezeno bylo, přiřaďuje vrstvy ty nejspíš střednímu devonu (Spirifer, Tentaculites, korály a krinoidy).

Mezi Andělohorskými drobami až po kulmové vrstvy jsou t. zv. Benešovské vrstvy. Jsou to pískovce drobové s nesplývavými zrnky, modré nebo zelenošedé břidlice hlinité a světlé slepence křemencové. Při východním jich okraji jest pásmo mandlovců diabasových s rudními vrstvami a tufy, více na Slezsku než na M-vě. Jsou známy od Šternberka, Chabičova, Loděnic, Berouna, Dvorce a z j. m. Ruda u nich vystupující jest magnetit i lesklá ruda železná; v okolí Berouna i stříbronosné galenity. Zkameněliny nalezeny až na Slezsku ve vrstvách těch (Crínoidy, Atrypa reticularis, Phacops latifrons, Acidaspis, Goniatites atd.). Vrstvy odpovídají tím střednímu a snad i vyššímu devonu a jsou kolem Dvorce i čediči proraženy.

Za M-vu vystupuje devon v t. zv. Drahanské vysočině a to v pásmu od Loštic a Mladče u Litovle k Boskovicům, odtud pak na jih až nad Líšeň neširoko se rozprostírajícím. V severových. části ještě se poněkud podobá devonu sudetskému, v dalším však charakterisují jej odchylně vápence.

Nejzpodněji jsou tu pískovce a křemence i hlinité břidly a červené slepence jako zpodní devon. Tento zpodní devon tvoří více méně širokou obrubu k syenitu od »Hádů« u Brna až k Šebetovu, u kteréhož na západní hranici syenitu přechází a v jednotlivých ostrůvcích až na Jakubský vrch u Ivančic se táhne, jsa v nich většinou vápenci vyššími kryt. Nad syenitem jest důležité pásmo zpodního devonu mezi Svinošicemi a Lelekovicemi, kde tvoří hřebenitá skaliska Babího lomu a Svinošické hory, pak na Žlutém a Červeném kopci u Brna. Zkamenělin obsahují vrstvy tyto velmi málo (Ctenocrinus typus, Cyatophyllum celticum a j.).

Nad nimi rozkládají se památné vápence středního devonu (Líšensko-Sloupské), ve výšině asi 450 m vysoké, lesem pokryté, roklemi rozryté, plné jeskyň, propadlin, závrtků, ztrácejících se potoků, t. zv. moravské Švýcarsko nebo lépe moravský Kras. Vápence jsou většinou celistvé, modrošedé až černé, na povrchu bělavé vyluhováním barviva, uložení slojového. Zkamenělin jest málo. Technické použití vápenců hlavně na štěrk; kamenicky dosud jen u Křtin a Čebína i Hostěnic je zpracovávají.

Zjevy krasovými, jež pilný badatel geotektoniky zdejšího devonu Procházka zjistil bezmála všechny, opodstatňuje se název »moravský Kras«, třebas by vlastní Kras náležel mladším útvarům. Širšímu obecenstvu ovšem nejznámější jsou zdejší jeskyně: Sloupské, Holštýnské, Ostrovské, Jedovnické, Křtinské, Výpustek, Býčí skála, Ochoz a j. v. a propast Macocha i Hostěnické propadliny. Propast Macocha jest u glorietu 136^·55 m hluboká.

Při východní hranici vápenců vystupuje i svrchní devon hlavně z červených vápenců složený. Nahoru přechází do pestrých břidlic vápenných. Zkameněliny, hl. hlízky s Clymeniemi jsou známy z »Hádů«.

Vedle hlavního komplexu středního devonu kolem Sloupu památny jsou i četné jeho ostrůvky východně od hlavní oblasti devonské, především mezi Čelechovicemi a Slatenicemi u Prostějova. Tu vezpod jsou fyllity a křemence zpodního devonu, nad těmi pak tmavošedé vápence s četnými zkamenělinami pro střední devon význačnými (Stringocephalus, Bellerophon, Euomphalus, Phacops, Bronteus, Proetus, Dechenella, Pentamerus spirifer, Rhynchorella, Calamopora, Aulopora, Cyathophyllum a j. v.). Nikde jinde v moravském devonu není tolik zkamenělin jako zde. Prof. Smyčka uvádí nejnověji 81 druhů odtud.

Jiné partie devonské jsou křemence záp. od Bolelouce, vápence u Hněvotína, Grygova, Kokor, Předmostí u Radvanic a mezi Hranicemi a Černotínem, kdež i jeskyně ve vápencích se nacházejí i zajímavá a až na dno schůdná »Propast« přes 70 m hluboká. Též ostrůvky vápencové, které sev. od Jevíčka, u Kladek a mezi Ladínem, Milkovem a Mladčí u Litovle vystupují, náležejí devonu a mají u Mladče stopy rozsáhlých jeskyň (Bočkova díra).

3. Útvar kamenouhelný jest na M-vě při vší jednotvárnosti své dosti zajímavý hl. svým zpodním oddílem mořského původu, t. zv. kulmem, který většinu jeho oblasti zaujímá. Rozkládajíť se vrstvy jeho od devonu na východ až po Bečvu mezi Hranicemi a Lipníkem i tuto překračujíce a na vysočině Drahanské až po depressi mezi Vyškovem a Brnem. Jednotlivých ostrůvků, od hlavního shluku oddělených, jest celkem málo (u Otaslavic, Želče, Dobromělic, Úsova, Dubicka, Olomouce a j.).

Kulm moravský bezuhelný, uložený stejnoměrně skorem nad vrstvami devonskými, do nichž místy neznatelně přechází, skládá se místy ze slepenců, jinde z drob, jež jsou výborným kamenem dlažebním (Rousinov), někde z břidlic hlinitých, tence štípatelných jako výborné pokryvačské černomodré břidlice sloužících (Střelná, Hrubá Voda, Podhoř). Pouze u Nové Vsi při Libavé rozpadají se na roubíky, z nichž dělávaly se brousky. V jihozáp. části kulmu břidlic pokryvačských není. Směr vrstev jest převážně jz.-sv., sklon různý. Zkameněliny však jsou vzácny. Uvedeny buďtež Phillipsia, Goniatites, Posidonomya a z rostlin Lepidodendron Weltheimianum, Archaeocalamites radiatus, Sphenopteris a j. Uhlí nikde v kulmu není, za to tu a tam leštěnce stříbronosné (Pohoř, Kletné a j.), na něž v dávných dobách se dolovalo. I zlato se tu a tam ryžovalo hl. v údolí řeky Bystřičky. Při hranici devonu a kulmu vyvěrá mnoho pramenů kyselých i volné kyseliny uhličité, kteráž u Domašova se továrnicky zhušťuje a do světa rozesílá.

Na severovýchodě M-vy, kolem Moravské Ostravy ukládají se diskordantně na kulm vrstvy uhlonosné pánve ostravsko-hlučínské, z níž jen nepatrná čásť M-vě a Slezsku rak. náleží. Ostatek rozkládá se v Prusku a Rusku. Zkameněliny, jež v břidličnatých vložkách mezi flecemi uhlí mor.-ostrav., jichž jest asi 313, se naskýtají, souhlasí se zkamenělinami pánve waldenburské. Slezské uhlí pánve karvínské jest mladší, souhlasné s vrstvami žacléřskými. Na uhlí kutá se na Ostravsku od r. 1770 a jen na těch flecích, jež alespoň 50 cm jsou mocny. Těch je asi 102. Nejmocnější »Jan« má uhle 396 cm. V uhlí, jež většinou výborně koksuje a proto i na koks, hojně v železárnách užívaný se zpracuje, vyvinuje se hojně třaskavých plynů, které způsobily již mnoho neštěstí. Výroba ustavičně stoupá. Koncem století XIX. činila v moravské části asi 15 mill. q ročně. Uhlí zdejší se daleko rozváží, nejvíce ovšem přes M-vu do Vídně.

Kamenouhelná pánev rosicko-oslavanská, záp. od Brna v nedlouhém pruhu se rozkládající, jest mnohem mladší a tvoří již přechod do permu moravského. Pánev uložena jest od Říčan skorem až po Hrubšice nad hnědočervenými slepenci z prahorních hornin a obsahuje 7 flecí, z nichž jen 3 se dolují. Střední má místy až 250 cm uhle, jinde jest slabší, svrchní u Oslavan sílí až na 7 m. Vrstvy břidličné k uhlí se družící obsahují mnoho kyzu a na ten se původně pro výrobu kamence dolovalo. Výroba roční obnášela koncem XIX. stol. asi 5 mill. q. Uhlí není příliš dobré a proto se nerozváží intensivněji. Hlavní konsument je Brno.

4. Útvar permský na M-vě jest částí permu českého, zbytkem zálivu permu podkrkonošského nebo stopou řeky, která z Dolních Rakous přes Znojmo, Mor. Krumlov, Rosice, Čer. Horu, Mor. Třebovou a Lanškroun do něho tíhla. Vyplňuje na M-vě úzké koryto na západě zálomu mezi syenitem a prahorami. Na mnoha místech je již odplaven, jinde křídou a neogenem pokryt. Vrstvy jsou celkem směru sz. a zapadají většinou k východu a náležejí zpodnímu permu (červená jalovina). Vezpod leží hnědočervené břidličnaté pískovce, kteréž nahoře přecházejí do šedozelených břidlic s šedým vápencem. Nad tímto jsou hořlavé lupky s koprolithy, šupinami palaeonisků a rostlinami: Walchií, Cordaitem a Cyatheitem. Lupky přecházejí břidličnatými pískovci ve vrstvy pevných arkos, až 15 m mohutných, žlutavěšedých, někde červenavých, jež čile se lámou na mnoha místech (Krumlov, Hrubšice, Oslavany, Padochov). Nad arkosami uloženy červené břidly, slídnaté pískovce a druhé pásmo lupků vápenitoslínitých 1—4 m mocné, v němž u Lhotky a Krumlova jest mnoho živočišných a rostliných zbytků. Útvar celý končí mohutnými slepenci červenými, v nichž částičky starších hornin jsou uloženy. Nejvíce zkamenělin nalezeno v l. 1875—80 mezi Neslovicemi a Padochovem (Palaeoniscus, Melanerpeton, Branchiosaurus). Též u Oslavan, Zastávky a Hlubokého při Tišnově nalezeny zkameněliny.

Útvaru triasového na M-vě není.

5. Jurský útvar zbyl na M-vě jen v ostrůvcích, útesech z moře, které od kulmu na východ až do Haliče a Uher se rozkládalo a s alpským souviselo. Největší a konturou nejzajímavější útes jsou Palavské hory u Mikulova, zvedající se náhle z roviny při Dyji do výše 750 m. Vezpod hor jsou slíny, náležející nejspíš zpodnímu (oxfordskému) pásmu malmu se zkamenělinami zkřemenělými (Rhynchonella, Nerinea), nad nimi pak rozkládá se vápenec bílý nebo světlošedý, místy dolomitický, na štěrk hojně používaný. Východně od Brna jsou výšiny Nová Hora, Stránská skála a t. zv. Švédské šance, rovněž jurské, z vápenců křemitých nebo dolomitických, většinou šedavých nebo na žloutlých. Zajímavy jsou ostrůvky jurské u Rudic a Olomučan, vyplňující nálevkovité závrty č. doliny devonských vápenců. Pouze u Olomučan dosahují až na syenit. Jen vezpod jsou vápencové a patří nejvyššímu doggeru. Nad těmi sledují písčité slíny, křemenité vápence s hlizami rohovcovými, v nichž buď zkameněliny nebo krystally křemenné bývají, pak tmavý manganitovápnitý jíl (t. zv. skalnice), nad tím hlíny s hnědelem, na nějž dlouho se tu dolovalo, pak jsou žlutavé mastné jíly (t. zv. brusnice), výš porosní křemitovápenité vrstvy (škrobovice) a nejvýše mocné sloje hlinitých a písčitých, často sněhobílých usazenin (bíliny) s chalcedonovými a rohovcovými hlízami. V těchto bývá mnoho zkamenělin. Vše to přináleží malmu. Mimo hnědel užívá se tu tmavých jílů a hlinitých partií bíliny na výrobu majoliky.

Že pod eocénem Hříběcích hor značněji vápence jurské jsou rozšířeny, ukazují lomy na vápenec, otevřené za Čeložnicemi u Kyjova a ovšem bývalé žlutavé a šedé mramory u Cetechovic, jež koncem XVII. a počátkem XVIII. stol. dodávaly krásný materiál. Dle zkamenělin (Ammonites cordatus a crenatus) patří hl. oxfordskému stupni. I u Zdounek zjištěny jurské skály, v okolí Bečvy pak u Zámrsku, Nemetic a Jasenic. Zkamenělinami svými však světoznámý jurský útes jest Kotouč u Štramberka, který přísluší ovšem přechodnímu stupni z jury do křídy t. zv. tithonu a vystupuje mimo Kotouč i kolem Kopřivnice. Vápenec zdejší jest světle šedý, velice čistý a proto technicky velmi používaný (do železáren a cukrovarů). Místy jen bývá červeně zbarven a přechází v měkkou drobivou hmotu. Zkamenělin z vápenců zdejších popsáno ke 400 druhů, hlavně plžů, hlavonožců, mlžů a brachiopodů. Však i krabi popsáni. Malé jeskyně ve vápenci zdejším obsahovaly zajímavé zbytky diluviální.

6. Útvar křídový jest na M-vě dvojího rázu: na východní, kolem Radhoště t. zv. jižního rázu (španělsko-francouzského), na západní M-vě téhož rázu jako v Čechách č. t. zv. severního (anglicko-německého).

Východní křída moravská přináleží nejhlubším horizontům křídového útvaru a souvisí se stejnými vrstvami přes Slezsko až k Popradu. Nejvyšší hory severových. M-vy (Smrk, Ondřejník, Kněhyně, Radhošt, Javorník) příslušejí útvaru tomu, malebný kraj tvořícímu. Viz ostatně: Křídový útvar, str. 164 b.

Neobyčejně zajímavy jsou ve zdejším útvaru křídovém vyvřelé horniny tešenit, pikrit a palackyt, které vyvřely na rozhraní neokomu a gaultu. Tešenit jest z pravidla strakatý a obsahuje černý sloupkovitý jinoráz, něco augitu, narůžovělý nebo bílý analcim, zbytky živců, magnetit, temnou slídu, natrolith atd. Krásný jest znám od Čertova mlýna a Bludovic při Nov. Jičíně. Pikrit jest hornina skorem černá, hlavně z olivinu složená, vedle toho augit, amfibol, magnetit a tmavou slídu obsahující. Oliviny v pěkných krystallech dají se místy z navětralé horniny vytlouci. Pikrit rozšířen na velmi mnohých místech kolem Nov. Jičína, Věrovic, Příbora atd. Palackyt jest šedozelená nebo modrošedá hornina, složená ze živce trojkloného, augitu, magnetitu a hmoty chloritické, blízká diabasům, vystupující hlavně kolem Hodslavic a v blízkých Životicích a Žílině a výborný štěrk poskytujicí. V pikritu u Palačova jsou hnízda natrolithu s krystally až 15 cm dl. a 1 cm tlustými. Na Hončově hoře u Příbora jest celá řada různých nerostů křemičitých, zvětráním pikritu vzniklých.

S křídovým útvarem sev.-vých. M-vy souvisí zajisté i cementové vápence kurovické u Tlumačova a mohly by se přiřaditi těšínským vápencům. Od některých badatelů byly počítány k juře a s nimi vápence, u Fryštáku, Lukovečka a Rusavy vystupující. Za křídové pokládati dlužno i pískovce kolem Vlárského průsmyku, mezi Starým Hrozenkovem a průsmykem Velecko-Myjavským (Lopeník, Javořina), v nichž i pískovcové břidlice (Hr. Vrbka), slínité vápence a světlé slíny uloženy jsou. Mezi Sudoměřicemi a Hlukem rovněž vystupují vrstvy, místy zříceninovými vápenci (mramory) charakterisované, slínitovápenité, někde i modrošedé pískovce a světlé slíny, jež dlužno od eocénu okolního odlišovati a křídě připočísti.

Západní křída moravská souvisí jednak s oním pásmem, jež od Abršpachu a Police v Č. přes Kladsko ke Králíkům se táhne a odtud úzkým zálivem v rule až k Šilperku vniká, jednak s křidou lanškrounsko-poličskou, od níž chobot křídový nad permem až k Blansku, ba snad až k Palavským horám zasahoval. Křídový pruh, který k Železným Horám od Labské Týnice až ke Krucemburku se přikládá, dotýká se sev. od Žďáru i hranic moravských; ale značnějších stop na mor. straně nezanechal. Všechny vrstvy západomor. křídy přináležejí svrchním oddělením křídy od cenomanu počínajíc.

Pruh šilperský má rozmanité vrstvy. U Šilperka jsou pískovce místy zelené (glaukonitické) příkře vyzdviženy, což nasvědčuje pokřídovému zvedání se prahor okolních. V pruhu samém jsou kromě těch glaukonitických, nejspíš korycanských pískovcův i vrstvy bělohorské, dále šedé slíny a šedé slídnaté pískovce.

Chobot svitavský, tvořící trojúhelník mezi Šumvaldem jz. od Šilperka, Blanskem a Kunštátem, jest uprostřed až na permský útvar odplaven. Též dále na jih odplaveny jsou vrstvy jeho a leckdes zbyly z nich jen jakési škraloupy, kteréž snadno pozorovateli ujdou. Uložení vrstev jest dosti vodorovné. Vezpod (nejzřejměji při záp. hranici útvaru) jsou v úzkém pruhu tmavošedé lupky se špatným, místy kyzovatým uhlím, nad nimi pak šedé pískovce, jež s lupky náležejí asi vrstvám peruckým. Výše vystupují písky a hlavně žlutavé nebo zelenavé (glaukonitem) pískovce korycanské. I perucké i korycanské pískovce namnoze snadno se rozpadávají. Zkamenělin je v obojích málo. nejčastěji v pevnějších pískovcích kolem Modletína (otisky sosen, skořice, sekvojí, fíků, aralií, magnolií atd.). Důležity jsou svým uhlím, jež z nouze se dolovalo, svými lupky, jež hrnčířům se hodí i kamenec poskytují, a svými modletínskými pískovci, jež daleko se rozvážejí na práce kamenické.

Vrstvy mladší zaujímají ostatní čásť křídy svitavské. A sice skládají opuky bělohorské východní čásť asi od čáry Kamenná Horka, Sklenné a Muzlov, kdežto západní čásť hlavně kolem dráhy obsahuje nadložné pískovce (jizerské). Opuky vystupují též v nejzápadnější části Svitavska, dále u Křetína, Kunštátu, Boskovic a v ostrůvcích až po Blansko a jsou výborným kamenem kamenickým i sochařským hlavně od Březové. Tu obsahují i vrstvu zajímavých křemenců rohovcových.

Křídový pruh krucemburský dotýká se svými jizerskými i bělohorskými vrstvami hranic moravských u Žďáru na několika místech kolem Cikháje.

7. Útvar starších třetihor č. eocénový jest na východní M-vě rozšířen, zaujímaje tu mor. Karpaty na jih od Bečvy a Hříběcí hory s jich výběžky, vedle toho ostrůvky sev. od mor. Bezkyd. Odpovídá celkem alpskému eocénu t. zv. flyši, má velmi málo zkamenělin a mnoho poruch a je i petrograficky velice jednotvárný.

Vezpod v t. zv. oddíle vrchních vrstev hieroglyfových střídají se často břidlice slínité s tenkými vrstvami vápenitých pískovců s hieroglyfovými otisky a často i skrovnými stopami zuhelnatělého rostlinstva. Místy jsou různé železné, ale špatné rudy a dosti hojně křemité břidlice menilitové. Od západu k východu přibývá nahoru pískovců křemitých, kteréž pásmům pěkné kontury dodávají (Makyta, Končitá, Komonec, kopce Luhačovské). U Luhačovic jsou ve vložkách slínitých známé »slanice« uhličité. Někde přecházejí do slepenců. Nummulity, po nichž dříve oddíl tento byl zván nummulitovým, jsou na M-vě vzácny a jen roztroušeně se naskýtají. V menilitech jest nejvíce zkamenělin v nově objevené lokalitě u Mouchnic při Koryčanech (Amphysile, Thynnus, Meletta, též rostliny). Svrchní čásť eocénu mor. přináleží t. zv. magurským vrstvám, a to pískovcům. Těm přísluší horské pásmo Trojačka, Vysoká, Soláň, Tanečnice a pokračování pásma záp. od Vsetína přes Vysoký Grúň na Javorník Kelecký a Hostýn. Od Capa k západu jde přes Pržno k Hošťálkovu pruh břidličnatých útvarů (červených jílů, slídnatých a písčitých břidlic). Vých. od Francovy Lhoty, na Krávě u Pytína a na pásmu od Chladíkova nad Komnou až na Studený nad Březovou a j. jsou zase pískovce. V Hříběcích horách jest pokračování magurského pásma Hostýnského. Vezpod ovšem jsou pískovce i vápenité slepence a lupkovité břidlice slínité vrstev hieroglyfových. Slepence do výše k vrstvám magurským zastoupeny jsou často hrubými štěrky (Barbořín u Kroměříže). Nad nimi zvedají se ostré a malebné hřebeny pískovců magurských, a to ve dvou pruzích hor Hříběcích. Na mnoha místech (Buchlov, Roštín) se pískovců těch pevných kamenicky užívá.

Pokračování Hříběcích hor na západ, za říčkou Stupavou, t. zv. Ždánský les a jeho výběžky, sahající až k Židlochovicím a k horám Palavským mají různotvárnější poměry. Místo vrchně hieroglyfových vrstev nastupují tu světlé, slídou bohaté jemnozrné pískovce s písčitými slíny, místy menilitové břidlice obsahující, hlavně na západě kolem Hrušek u Slavkova, Otnic, Křepic, Nikolčic, Němčic a Šitbořic. U Kolešic jsou pískovce a měkké jíly s četnými eocénními zkamenělinami (Orbitoides a Nummuculites). Jíly zelenavé a modravé i kolem Židlochovic nastupují, obsahujíce sádrovec a dolomitické vápence. S obojím souvisí vyskýtání se hořkých vod u Jaloviska a u Šaratic. V menilitech jsou prameny sírovodíkové (Šitbořice). Ve vyšších vrstvách nastupují hrubé slepence (u Pavlovic, Zaječího, Kobylí, Stražovic). Magurských vrstev ve Ždánském lese a jeho výběžcích jsou jen nepatrné stopy.

Okrsek eocénový sev. od pásma Radhoštského (morav. Bezkyd) pokryt jest většinou diluviem. Pouze v okolí Vysoké, Líšné, Hostašovic, Šanova, Příbora a Brušperka možno eocén zjistiti. Sever. od Věrovic obsahuje nummulity a též vých. od Klokočova. Celkem přináleží pískovcům a břidlicím vrchního souvrství hieroglyfového a u Hostašovic a Šanova jsou v pískovcích zbytky zuhelnatělých rostlin.

8. Mladší třetihory moravské jsou hlavně na jihu moravském velmi rozšířeny, uloženy jsouce tu při Dyji a Moravě v prohlubeninách starších útvarů vrstvami přerozmanitými. Na sev. a sev.-vých. nejsou tak zřejmy, protože je pokrývají náplavy i nánosy čtvrtohorní, ale jsou všude v nižším poříčí Moravy i Odry. Též v depressi mezi kulmem a eocénem mezi Brnem a Vyškovem vystupují a rozkládaly se zajisté i nad starou proláklinou permskou a křídovou od Brna přes Jevíčko, Morav. Třebovou až do Čech, kamž ostrůvky až za Lanškroun sahají. Moravský neogen souvisí úzce s pánví vídeňskou, mezi níž a neogenem zakarpatským jest pojítkem. Podrobněji prostudovány vrstvy jeho nejsou a ne všude dosti přesně určeny. Nejzpodněji hlavně na jihu M-vy a u Ostravy zdají se býti jíly slínité prvního středomořského stupně. Většinou jsou však vyvinuty na M-vě vrstvy druhého stupně středomořského a mezi Kyjovem a Břeclavou stupně sarmatský a pontický se zkamenělinami brakickými. Neogen naskýtá se místy do značných výšek (sev. od Rudic 490 m!) a to nasvědčuje většímu rozšíření jeho vrstev za dřívějších dob. Dnes namnoze s vyšších poloh jest spláchnut.

Nejzpodnější šedé jíly (tegl) jsou u Ostravy nad kamenným uhlem mocně (až 400 m) vyvinuty. Pod nimi leží jen ještě pestré jíly, pískovce a valouny různých hornin rovněž třetihorní. Šedé jíly ostravské rozšiřují se daleko na jih až k Fulneku a Hranicím a Val. Meziříčí. Kolem kulmu hranicko-lipnického na levém břehu Bečvy značí četné stopy neogenové spojení, jež přes Lipník a kolem Bystřice p. H. bylo s neogenem v Pomoraví. Někde jsou to slepence, jinde písky a pískovce s hřebenatkami, tegl a pod. Při kopání hlubších studní se hlavně v nižších polohách všude zjistiti dají.

Od Přerova šíří se neogen prvého a druhého stupně středomořského k Olomouci, Brnu a Kroměříži, a to jako tegl nebo písky bez zkamenělin. Jen někde vystupují jako t. zv. litavské vápence (Brňany u Vyškova, Drnovice, Určice a j.) nebo slepence litavské (valcha u Vyškova) a štěrky (Popůvky). Ba i na Drahanské vysočině zjištěny písky a tegl (mezi Prostějovem a Konicí). Velmi zajímavé jsou neogenové vrstvy v okolí Slavkova, kde zvláště vápenec lithothamniový jest vyvinut (Holubice, Prátecká hora a j.). I v údolí Dřevnice až k Vyzovicům sahá neogen 2. středomořského stupně a sahal až k Napajedlům, kde v době jeho spojení Karpat s Hříběcími horami bylo hranicí jeho. Kolem Brna jsou vrstvy jeho přerozmanité a zajímavy hlavně brakickými usazeninami s Oncophora socialis. U Oslavan mají již typ mořský. Od Brna jde neogenový chobot na severozápad přes Tišnov až k Doubravníku a obsahuje písky, slíny rozmanité vápnité i písčité, litavské a nulliporové vápence a jíl hl. u Boráče zkamenělinami četnými proslavený. Od Tišnova jsou stopy neogenu k Čer. Hoře a spojují se tu útržky od Blanska a Rájce a rozšiřují se mocně od Boskovic k Jevíčku, Linharticům a Rychnovu. Většinou jest tu tegl druhého stupně středomořského, místy velmi mocný a u Opatova technicky důležitý. Jižně od Brna šíří se mocně vrstvy mladších třetihor, na j.-záp. až ke Znojmu, ba v ostrůvcích až k Mor. Budějovicům, na záp. až ke Kralicím — přes prahorní útvary. Vidno z toho, jak bylo moře neogenové rozloženo. Velmi zajímavy jsou útvary jeho na »Výhonu« u Židlochovic a v okolí jeho. Jsou tu šedivé slíny (tegl), litavské vápence, písky atd. 2. stupně středomořského. V okolí Podivína jest poslední ostrůvek lithothamniový, kolem něho ale již vyšší sarmatské čili cerithiové písky bělavé, jež k Bílovicům, Prušánkám, Čejkovicům, Vrbici, Bořeticům a Čejči sahají a místy i teglovité vrstvy mají. Zkamenělina Cerithium pictum je pro ně význačna. Nad sarmatským stupněm k sev.-vých. od Nové Vsi k Hodonínu, Kyjovu a Bzenci rozkládá se stupeň pontický či congeriový, vyznačený mlži a plži brakickými (Congeria, Melanopsis) s hnědouhelnou pánví kyjovsko-hodonskou. Ve hlubinách pánve jsou vrstvy teglovité, výše písek běhutý se dvěma slabými flecemi (nejvýš 5 m každá) lignitického uhlí, jež dosud jen pro místní potřebu se doluje. Jen někde najdeme štěrky, jež tomuto stupni snad přičísti možno (Stražovský vrch). U Medlovic teglovité vrstvy stupně tohoto vypáleny požárem hnědouhelným na červený a šedý porculánový jaspis, jímž se štěrkují silnice.

Že pontické moře sahalo přes Uher. Hradiště až k Napajedlům, možno souditi z různých stop teglu a štěrku. A též údolí Olšavy i Veličky mají ve zpodině vrstvy teglu podob., někde ale eocénu přináležející. U Strážnice jsou sarmatské vrstvy na »starých horách« a na »šancích« u Sudoměřic. Pontické vrstvy jsou u Znorov, u Veselí a j.

Zajímavy jsou třetihory mladší eruptivním územím andesitu mezi Bánovem, Nezdenicemi a Bojkovicemi a čedičů kolem Star. Hrozénkova a Komny a na sev. u Dvorce, Frýdlantu a Berouna (Rudná) a v dolech mor.-ostravských. Zvláštní jest zjev, že většina mor. pramenů léčivých vystupuje bezprostředně u vrstev neogenových (Čejč, Petrov, Záhorovice, Napajedla, Bochoř, Slatěnice, Teplice u Hranic atd.). Dnes ovšem nemají prameny ty svého bývalého významu.

9. Diluvium a alluvium vyvinuty jsou na M-vě obvyklým způsobem, totiž hlavně jako jíly, štěrky a písky. Diluviální štěrky, pokryté místy vrstvami žlutnic (žlutých hlin cihlářských) dosahují někde (u Lipníka) výšky až 374 m a jsou ve všech takměř údolích říčních, a to daleko od nynějších řečišť. Valounová a kusová ložiska jsou řidší. U Těšan při Brně, kde valouny jsou největší, skládají se z jurského vápence i z prahorních kusů. Žlutnice jsou ovšem pro diluvium moravské nejvýznačnější a jdou místy až do výše 450 m; jsou většinou naváté, zřídka obsahují sladkovodní měkkýše. U Předmostí při Přerově jest v nich přebohaté naleziště zbytků mamutích se stopami člověka diluviálního. Na Drahanské a Českomoravské vysočině, i v jihových. Sudetech zastupují je eluviální hlíny, povstalé zvětráním hornin místních. Písky bělavé neb šedavé tak zv. dýnové rozkládají se nad neogenem od Bzence až za Hodonín a přecházejí od Hodonína k Břeclavě v hlinitý písek žlutnicový. Na sev.-vých. M-vě až po předěl mezi vodstvem moře Černého a Baltického vyskytují se hojně bloudivé balvany diluviální z hornin švédských a ruských (žuly, syenity a p.). V jeskyních moravských jsou velmi zajímavy diluviální nánosy, plné stop po diluviálním zvířectvu, ba i po člověku diluviálním. Tuffy vápenné z diluvia jsou vzácny, rašeliniska tu a tam pod alluviem v poříčí Moravy a Odry se naskytují. Alluvium moravské u řek a potoků po většině skládá se ze štěrků a písku. Pouze na jihu M-vy nanášejí povodně řeky Moravy vrstvy hlinité na obrovské louky a nivy a tím je zúrodňují. Jen tam, kde jsou písky neb sypké hlíny (prašnice) na povrchu, přehazuje je vítr, tvoře z nich každoročně jinde značné závěje. Tuffy alluviální usazují se nejčastěji z vápenitých vod karpatských (Starý Hrozenkov); rašeliniska jsou hlavně v nejvyšších Sudetech (kolem Sobotína a Praděda) a kolem Žákovy hory na Českomoravské vysočině. Násypy rukou lidskou provedené jsou hojné i z dob předhistorických (hradiska, pohřebiska, mohyly), i z dob novějších (hráze, násypy ve městech).

Dodatkem připojeno budiž, že na M-vě je značné množství minerál. pramenů celkem lokálního jen významu. Známé i širším kruhům jsou »slané vody« Luhačovské a hořký pramen u Šaratic. Kyselky, a to železité, jsou převážně v Sudetech (Ondřejov), sírovodíkové č. t. zv. smraďávky v úvodí Moravy (Losín, Slatěnice, Čejč a j.). Mnohé z pramenů těch ve starých dobách těšily se značné pověsti ve vlastech českých. Kňa.

4. Bohatství minerálné a hornictví.

M., ač země poměrně malá, vykazuje vedle Čech v celém mocnářství Rakousko-Uherském nejvíce geolog. útvarů: jsoutě v ní, vyjímajíc kambrium a silur, všechny zastoupeny. Nejčetnější nerosty možno nalézti v prahorách. Převládající horninou prahor západu jest rula v různých odrůdách; žula vystupuje jen v ostrovech, ze kterých největší jest ostrov třebíčsko-meziříčský. Vložky, různící se od ruly, a z těchto zejména hadec a prahorní vápenec, bývají sídlem rozmanitých nerostů. Žula poskytuje nerostů jen poskrovnu; pouze v okolí Hostákova a Bochovic nese na četných trhlinách druzy křemene různě zbarveného, zvl. ametysty. Bohatší naleziště na západu M-vy jsou:

Jihlava, někdy přední hornické město M-vy, ano celé střední Evropy; zde možno nalézti nejčastěji: andalusit, cordierit, pinit, chalkopyrit, siderit, zelenobu, baryt atd.; zřídka automolit, lepidolith, stříbro.

Jezdovice u Třeště; na starých haldách: siderit, galenit, pyrit, chalkopyrit, blejno, zřídka pyrargyrit; nedaleko též hadec s pyropy.

Mošovice chovají krásné jaspisové opály, blízké Uherčice dvojlomný vápenec, bílé poloopály, Vratenín granáty, zelené turmalíny, lepidolith a titanit. Staré ryžovny u Opatova nesou hojnost rutilů, Kněžice hadec s diallagem a bronzitem, Pokojovice úhledné našedivělé korundy, Číchov granáty, vláknitý kalcit a spodumen, Třebíč, Sokolí a Řípov různé opály, tremolity, osinky, prahorní vápenec s titanity a chondroditem.

U Slavic, Kožichovic, Dalešic, Skrejc, Dukovan a Lhánic ve štěrcích křemenných vzácné vltavíny. Na hoře Sv. Víta (u Budějovic) a na Holém kopci u Vicenic vyskytují se v krystallickém vápenci: skapolith, tremolit, prehnit, unghvárit, granát, kalcit, pleonast, titanit a hezké povlaky hyalitu, zoisit a opál s chondroditem.

Náměštský a hrotovský okres, z části též znojemský a krumlovský, vykazují nejvíce ostrovů hadcových, které na žilách nesou opály, garhofian, magnesit i mořskou pěnu a vtroušeny mívají bronzit, enstatit, chromit, pyrop a chlorit. K místům pro sběratele příznivým náležejí; Vicenice (u Náměště), Pucov, Mohelno, Hrotovice, Radkovice, Biskupice, Jevišovice, Ryšice, hrad Templštýn a Nová Ves (obyčejně, ač mylně, Hrubšice) u Oslavan. V sousedství ostrovů hadcových bývají horniny augitogranátové a amfibolické s ložisky rudy magnetové a s povlaky zoisitu a epidotu, na př. Slatina a Litavany u Biskupic, Válův mlýn a Kordula u Ryšic. Severně od Náměště u vsi Jesenice nalézají se tabulkovité anatasy; u Strážku, Rožínky a Nedvědice jsou rozsáhlé lomy bílého prahorního vápence se skapolithem, tremolitem, skalní koží, ofitem, opálem a titanitem; mimo to u Strážku byl nalezen zirkon, spinell a pleonast. Blízký Smrček vyniká hojností mléčných a nažloutlých opálů, zeleného paprskovce, bílého a namodralého oligoklasu, šupinatého bronzitu, magnesitu a j.; asi hodinu na západ leží svým lepidolithem světoznámá vesnice Rožná se zeleným, růžovým a modrým turmalínem, apatitem a topasem. Východně Perštýna: u Štěpánova, Borovce, Korožné a Švárce jsou zbytky zasypaných dolů na stříbro, měď a zinek. Vyskytovaly se tam: pyrit, chalkopyrit, arsenopyrit, azurit, malachit, bournonit, sfalerit, rédruthit, smithsonit a witherit. Okresy bystřický a novoměstský chovají ložiska rud železných, zejména magnetových, na které za dřívějších dob s úspěchem se dolovalo. V tuhových dolech u Tresného objevena celá řada vzácnějších nerostův: ihleit, picit, diadochit, evansit, auripigment, realgar a j. V obou těchto okresích, avšak více v okresích velko-meziříčském a žďárském vyorávají se na polích ze žil pegmatitových krásně vyhraněné turmalíny a záhnědy značné velikosti, na př. u Strážku, Rožné, Bobrůvky, Radešína, Sklenného, Horních Borů, Vídně, Crhova, Kněževsi, Radostína, Pavlova. U Vídně a Crhova obsahují pegmatity hnízda triplitu, u Heřmanova kulovité konkrece, složené z biotitu a vláknitého anthofyllitu, u Bobrůvky druhy albitu a krystally apatitu.

V massivě vyvřelém, táhnoucím se od Kounic Dolních přes Brno k Boskovicům, jest nerostů velmi po skrovnu; nejvíce bývá titanitu v okolí Adamova a meroxenu ve zvětralé hornině u Králova Pole, Maloměřic, Obřan a j. V lomech u Popůvek (poblíž Brna) vyskytuje se celistvý vesuvian s kalcitem a pyritem, u Žilošic pyrit a magnetit, u Modřic diallag, zelený, tmavě pruhovaný hadec, chrysotil, opál žlutý, průsvitavý a hroznovitý chalcedon.

Na severu prahor moravských vynikají bohatostí minerálů: Česká Ruda, Šumperk, Sobotín, Maršová, Koldštýn a Staré Město, zejména Maršová berylly a chrysoberylly, Sobotín epidoty a apatity, Koldštýn staurolithy, andalusity a kyanity; vrch Žďár u Čes. Rudy jest původním nalezištěm pseudofitu a enstatitu. Mnohé z nerostů krajiny sobotínské (epidot, albit, apatit, titanit) jsou vyvinuty v krystallech velmi pěkných a plochami bohatých i byly předmětem speciálních výzkumů krystallografických.

Ostatní útvary poskytují méně rozmanitých nerostů, za to však dosti potřebného kamení na stavbu, sochařství a jiné potřeby a obsahují ložiska uhlí, jílů a železných rud. Útvar devonský chová v jeskyních sloupských rozmanité krápníky, u Květína, Zbyňkova, Úsova a j. mohutné železné rudy. Z uhelných loží od Rosic známy jsou: hatchettin, kalcit, baryt, sférosiderit, limonit, markasit, pyrit, sádrovec a čiré marmarošské démanty. Útvar jurský nese rozmanité odrůdy křemene a opálu, též rudy železné, rovněž i útvar křídový, který na severovýchodě chová sférosiderity a prorván bývá eruptivními tešenity a pikrity, na jichžto trhlinách sedávají dosti úhledné natrolithy. Nejméně minerálů nesou vrstvy třetihorní: opály menilitové a krystally sádrovce; za to však bývá tu hojnost vod minerálních (kyselek a pramenů sírových) a ložiska hnědého uhlí (lignitu).

Při hojnosti a rozmanitosti nerostů a rud zvláště železných není divu, že na M-vě dobývání a zužitkování jich sahá do dob pradávných, ano i předhistorických. Wankel objevil u Rudice předhistorické slevárny železa, a také názvy starých osad: Ruda, Rudice, Rudné a pod. svědčí o dávném dolování. Mnozí spisovatelé kladou zprávu Tacitovu o starém železářství Gothinů do krajin severozápadní M-vy a Slezska, kde nahromaděné odpadky poukazují na pradávné velmi rozsáhlé hutnictví železářské. Zaručené listinné zprávy o dolech na západní M-vě jsou z r. 1227, když král Otakar I. Petra, správce župy bítovské, obdařil kutacím právem na zlato v okolí jemnickém a hornímu mistru v Jihlavě (magistro montium de Igla) nařídil, aby v tom právu ho chránil. Také markrabí Přemysl, uděluje r. 1234 tři zákopy na stříbro u Deblína Ratiborovi, odvolává se na rozhodnutí horního soudce a přísežných z Jihlavy. V ty doby králové čeští a markrabí moravští mnoho německých havířů do jihlavských dolů povolali, jak Zycha důvodně soudí, z alpských zemí, a celý ten kraj až za Německý Brod poněmčili. Právo jihlavské datuje se z r. 1249 a bylo nejstarším hornickým právem v těchto končinách, kde nejenom báňská města království Českého, nýbrž i skoro celé střední Evropy ve sporných otázkách poučení brávala; právo toto kvetlo až do XVI. století (v. Horní právo, str. 618). Mimo doly jihlavské připomínají se ještě ve XIII. stol.: Stříbrné doly u Zubštýna (»Lapis«), u Doubravníka, Deblína, na Žákově hoře u Žďáru, u Jezdovic, u Telče (Mrákotína), u Slavonic, Cizkrajova, Bulíkova, u Komárovic poblíž Brtnice; v Jesenických horách: u Horního Města, Hankštejna, Brunseif, Rymařova, Šternberku, Fulneku a Velké Bystřice. Roku 1297 udělil Václav II. dolovací právo městu Brnu na 6 mil v okolí na kovy, zvláště u Žilošic a Deblína, a podobné právo téhož roku klášteru oslavanskému. Také za králů z rodu Lucemburského pilně se dolovalo. Král Jan vyslal r. 1333 Vaňka Kopa, aby v horách Jesenických u Starého Města na vzácné rudy kutal; Kop nalezl nejen stříbrné rudy, nýbrž i zlato, načež markrabí Karel udělil r. 1336 Starému Městu hornické právo. Na nálezy zlata v těch končinách poukazuje jméno hradu »Goldenstein«, původně »Goldeck« zvaného. R. 1350 činí se zmínka o stříbrných dolech u Rozseče (okr. kunštátský).

V těch dobách ryžovalo se na zlato v potoku Brtničce u Opatova, čemuž nasvědčují ještě dnes četné pískovité kopečky, táhnoucí se podél tohoto potoka přes Opatov ke »Zlatému mlýnu« až po Hrotov; též se ryžovalo na severní M-vě v říčce Bystřici nad Olomoucem, u Norberčan a poblíž osad německy »Seifen« (ryžovny) označených, jako: Braunseifen, Vogelseifen, Dürrenseifen.

První pohroma, která stihla stříbrné doly na západní M-vě, zvláště u Jihlavy a na Žákově hoře, bylo silné zemětřesení dne 4. a 5. srpna r. 1328, jež otřásalo krajinou od Jihlavy až za Brno a mnoho šachet a štol zasypalo.

Druhá, závažnější katastrofa nastala moravským dolům válkami husitskými: Horníci, z větší části Němci, stáli při straně Zikmundově proti obyvatelstvu domorodému. Množství horníků v oněch bouřích zhynulo, jiní povolání svému odvykli; dorostu žádného nebylo, doly zanedbané se zasypaly a časem úplně zapomenuty byly (srv. Jihlavské právo horní, str. 355).

Skleslému hornictví v Čechách i na M-vě pomoci chtěl král Ferdinand I. novými svobodami. Takové udělil r. 1542 dolům v Rymařově a Hankštýně, které později držel a zvelebil bohatý horník Jiří Hoffmann z Grünbüchlu; tentýž prý kutal na zlato u Boskovic. Téhož r. a později r. 1549 dostalo se svobod dolům u Telče, Dobré Vody a Slavonic.

Rozkvétající hornictví znova zničeno bylo válkou třicetiletou, která na M-vě nejvíce zuřila; z rány té nevyhojilo se ani za sto let. Teprve v XVIII. stol. za Marie Terezie a Josefa II. obnoveny pokusy hornictví zvelebiti, kteréž opakovaly se po opětném úpadku za válek francouzských.

Po všechny doby nejvíce dolovalo se na rudy železné a to od časů pradávných. Dobývalať se železná ruda buď červená nebo hnědá, i siderit a magnetit na více než 100 místech, zvláště v okolí Nového Města, Bystřice, Kunštátu, Mor. Třebové, Rosic, Batelova, Úsova, Sobotína a Frýdlantu. Skoro veškery doly a zákopy na rudy železné zanikly, zbyly z nich jen provaliny a odvaly! Doluje se pouze na několika místech ve zpodním devonu severní M-vy hlav. v okresech šternberském a unčovském, poněkud také ještě ve sférosideritech zpodního útvaru křídového v krajině místecké. Přestaly také pokusné zákopy na rudy měděné, zinkové a antimonové u Borovce a Korožné, na rudy olovnato-stříbrné u Lačnova, Javorka, Jesenice, Kuklíku, Jihlavy, Horního Kosova, Jezdovic a Mrákotína; zasypány jsou jámy na magnesit u Smrčku, na magnesit a mořskou pěnu u Nové Vsi, opuštěny leží mnohé památné lomy! Co rud železných v domácích závodech se zpracuje, to dováží se největší částí z ciziny; na vzácnější rudy, vyjímajíc jediný leštěnec olovnatý u Staré Vsi a Barnova (poblíž města Libavy), vůbec se nedoluje!

Příčiny nového úpadku hornictví hledati sluší předně ve velké soutěži cizích zemí, zlaciněním kovů vzácných dovozem z Ameriky a železa z Anglie, za druhé v obtížích spojených se značným nákladem, staré, nepravidelně založené, zatopené a zasypané doly obnoviti a upraviti, a za třetí v nedostatku domácího kapitálu a patřičného odborného vzdělání.

Naproti tomuto úpadku dolů rudných těžba uhelná v XIX. stol. vyspěla v nejdůležitější odvětví hornictví moravského. Uhlí černé těží se ve dvou větších okrscích: rosicko-oslavanském a ostravském. Uhelná lože rosická náležejí permu a pracuje se na nich již od r. 1760; zásobují uhlím hlavně továrny brněnské. Pánev ostravská je částí velikého uhelného okrsku hornoslezského, jenž odtud sahá až do Ruského Polska; dolovati se v ní počalo v l. 1776—1787 a za krátko se těžba zmnohonásobila. Nyní produkuje pánev ostravská nejvíce uhlí v celé říši Rakousko-Uherské.— Konečně ojedinělé a dočasné těžení uhlí provozuje se tu a tam na Boskovsku i Třebovsku.

Uhlí hnědé, množstvím ani jakostí nedosahující severočeského, kope se pro místní spotřebu v pliocénu mezi Kyjovem a Novou Vsí u Hodonína (u Kelčan, Čejče, Dubňan atd.).

Tuha těží se na M-vě od let třicátých, nejvíce u Koldštýna, pak u Tresného a na jiných místech M-vy západní.

Výtěžek moravského průmyslu horního a hutnického byl r. 1898 tento:

1. Stříbra vyluhovalo se v železárnách vítkovických jako vedlejšího výrobku (stříbrného bahna) 3300 kg za 78.382 K.

2. Jediný měděný důl byl nečinný; při pražení rud železných bylo vytěženo 3545 q cementové mědi za 261.300 K a 461 q skalice modré za 20.284 K.

3. Železo vyrábělo se ve 4 hornických závodech (ze 17), při čemž zaměstnáno 190 dělníků. Vydolováno bylo 31.664 q červené a 77.488 q hnědé žel. rudy. Železáren bylo činných 5 a zaměstnávaly 1702 dělníky, kteří v 8 vysokých pecech vyrobili 2,001.056 q železa prutového v ceně 12,009.688 K a 782.420 q litiny v ceně 5,504.982 K. K výrobě upotřebilo se celkem 3,782.704 q rud nejvíce cizích v ceně 7,780.714 K. Na železárny vítkovické spadá 95^·69% veškeré výroby, ostatek na železárny sobotínské, štěpánovské a arcibiskupské.

4. Kobaltu jakožto vedlejšího výrobku dobylo se ve vítkovických železárnách 205 q za 33.784 K.

5. Olověných rud zpracovalo se ve 2 závodech 359 q za 7468 K.

6. Tuha dobývala se v 7 podnicích (z 12); 221 dělníků vytěžilo 72.851 q tuhy v ceně 236.928 K; z toho se vyvezlo do ciziny 31.649 q, ostatku upotřebilo se v zemi.

7. Na hnědé uhlí pracováno v 6 dolech (z 11) s 549 dělníky; vytěženo 1,436.551 q v ceně 551.698 K.

8. Černé uhlí těžilo se z 11 dolů (celkem je dolů 15). Vydolováno bylo: v pánvi mor.-ostravské 10,797.431 q v ceně 9,416.882 K, v pánvi rosícké 4,285.765 q za 3,968.334 K, v pánvi třebovsko-boskovské 10.581 q za 7840 K. Ze 7,883.985 q uhlí vyrobil se koks.

Celkový výtěžek hornictví byl 14,298.282 K a výrobku hutnických za 17,796.254 K; odpočítá-li se od toho náklad za rudy z ciziny a různé přísady, byl veškerý výnos 21,723.518 K. Dr. Fr. Dvorský.

5. Vodopis.

Řeky moravské buď vyvěrají z pramenů, nebo vznikají z potůčků na kůře zemské, nebo vytékají z rybníkův a bažin. Nejvíce pramenů je na úbočích hor, a to na úbočích Jeseníku na hranicích moravskoslezských, na úbočí Karpat na hranicích moravsko-uherských a na hřbetě vysočiny Českomoravské na hranicích moravskočeských. Ale také v údolích řek Moravy, Dyje, Svratky, Odry a jejich přítoků, zvláště na lesnatých místech, vyvěrá mnoho pramenů. Bažin a rybníků M. má také dosti. Jsou to přirozené neb udělané nádržky, do kterých voda stéká z okolí. Velkých bažin čili slatin na M-vě není, za to hojně malých. Nejvíce je jich v Sudetách při hranicích slezských. Na východ od Sobotína ve výši asi 830 m rozkládá se asi 230 jiter rozlehlá slatina Smrček (Fichtling), která poskytuje hojně rašeliny až na 4 m hluboko. Slatiny rozkládají se také na sev.-záp. od Praděda a na hoře Vizenberské. Také na vysočině Českomoravské podél hřbetu rozkládají se rozlehlé bažiny, z nichž největší je »Černé bahno« pod Žákovou horou na sev. od Žďáru. I v nížině podél Moravy, zvláště při ústí Dyje, rozkládají se rozlehlé bažiny, které tam byly způsobeny častými povodněmi.

Rybníků stále ubývá následkem pokroku v zemědělství. Ještě v minulém století bylo jich na M-vě šestkráte tolik, co nyní. Nejvíce rybníků je v západní M-vě na vysočině Českomoravské. Tam mají velikou důležitost, poněvadž shromažďují vodu nečetných tamějších pramenův a způsobují stálé a pravidelné zavlažování vysočiny. Mnohé z nich rozlévají se zrovna na rozvodí řek moravských a českých, jako na př. Tříhrázný rybník mezi Bradlínem a Maršovem na jih od Studené, který má dva odtoky: vých. do Dyje, tedy do Černého moře, a záp. do Nežárky, tedy do Sev. moře. Také na jižní M-vě v úvale dolnomoravském byly značné rybníky, jako Kobylí jezero u Hodonína, jezero Čejčské a některé menší, ale jsou již proměněny v pole. Tyto rybníky mají hodně ryb a některé i vodního ptactva. V sev. a s.-vých. M-vě je málo rybníků, poněvadž půda tamější vzniku rybníků není přízniva. Na vysočině Drahanské je značnější rybník Olšovec nebo-li Pilšťák u Jedovnice a několik menších.

Jezer M. nemá.

Z pramenů, bažin a rybníků voda odtéká do potokův a tyto spojují se v řeky, které odvádějí vodu do moře. M. posílá vody do tří moří; Černého, Baltického a Německého nebo-li Severního. Do Černého moře odvádějí vodu řeky Morava a Váh, přítoky to Dunaje, do Baltického Odra s některými přítoky a do Severního Labe se svými přítoky. Náleží tudíž půda moravská k poříčí dunajském, oderskému a labskému a jimi k oblasti Černomořské, Baltické a Severní.

A) Oblast moře Černého.

a) Morava je největší a nejdůležitější řeka, která četnými přítoky vine k sobě skoro veškerou půdu země Moravské a jí po sobě také jméno dala. Vzniká na Králické Sněžce a má hlavní směr skoro jižní. Hlavní pramen vyvěrá z rokliny na již. úpatí Sněžky ve výši 1275 m a ubíhá úzkým žlebem mezi tak zv. tvarožinami na jih k vesnici Velké Moravě, kde tvoří již mohutný potok. Potom se obrací na vých. a pojí se s mocnými přítoky Krupou a Brannou. Tato sráží tok její k jihu a rozhojňuje vodu její v pravou řeku, která úzkým údolím horským spěchá k Bohutínu, kde jižní směr mění v jv. až k ústí Děsné. Tam končí se horní tok Moravy, jenž je plný balvanů a skalních úlomů. Délka horního toku je 48 km a spád vody od pramene k ústí Děsné klesl s 1275 m na 282 m. Spád Moravy i jmenovaných přítoků je v horním toku tak mocný, že síly jeho hojně užívá se ku prospěchu průmyslu drobného i velkého, zvl. železářského a tkalcovského. Údolím Moravy od starodávna vedla obchodní cesta z Olomouce přes Králíky do údolí Div. Orlice ke Kr. Hradci, kudy nyní běží železnice. Nedaleko ústí Děsné Morava vstupuje do úvalu hornomoravského, jenž u Napajedel je sevřen horami Karpatskými a Hříběcími. Děsná srazila tok Moravy k jihu až k ústí Sázavy, která jej pošinula na jv. až k ústí Třebůvky; odtud Morava teče na jv. k ústí Sitky a Trusovického potoka, které daly jí směr jjv. až k ústí Blatné a Valové; pak zachovává směr jv. až k Napajedlům, kde končí střední tok Moravy. Již na počátku úvalu hornomoravského Morava pozbývá rázu řeky horské, jelikož balvany a úlomy v řečišti řidnou, až pod Litovlí ustupují hrubozrnému písku a oblázkům, kterým přibývá velikosti jen při ústí spádnějších řek: Sázavy pod Zábřehem, Mírovky pod Mohelnicí, Třebůvky pod Lošticemi na lev., Oskavy a Bystřice na pr. břehu. Pak teče širokým údolím v hojných oklikách, dělíc se pod Litovlí a Olomoucem v četná ramena, jež objímají travnaté lučiny, ke kterým z vých. i záp. tulí se rozlehlá pole, pokrytá tučnou prstí. Údolí je 8—16 km široké, z něhož jen u Loštic a Charvát zdvihají se nepatrné pahorky 30—60 m vysoké, výběžky to hor, celé údolí lemujících. Délka středního toku je 115 km; hladina říční při ústí Děsné je 282 m, u Napajedel 185 m. Hloubka řeky je nestejná. Za sucha klesá na některých místech na 60 cm, kde za velké vody stoupá na 2 m. Důležitost Moravy i jejích přítoků ve středním toku je veliká pro zemědělství. Ony naplnily celý úval hornomoravský úrodnou prstí, kterou stále zavlažují, by obyvatelstvu přinášela velký užitek na polích i lukách. Úrodný ten úval známější je jménem »Haná«. U Napajedel výběžky hor Hříběcích vrchem Súdnou (348) a výběžky Karpat vrchem Napajedelským (277) svírají příkrými svahy úval hornomoravský v průsmyk 760 m široký a skoro tolikéž dlouhý, kterým Morava probíhá v úval dolnomoravský, v němž počíná její dolní tok. Od Napajedel mění jv. směr v jz., jejž zachovává až k výtoku z M-vy pod Lanžhotem (151^·5). Teprve na půdě dolnorakouské Dyje sráží jz. směr Moravy v jižní, jejž tato zachovává až k ústí do Dunaje u Děvína, uchylujíc se v Rakousích malým, ale klikatým obloukem k záp. Řečiště vine se mnohými oklikami a rozděluje se zvláště pod Veselím a Hodonínem v četná ramena, která se často rozlévají po okolní úrodné nížině, kterou od ústí Svodnice (Stupavy) až k ústí Dyje proměňují v rozsáhlé bažiny. Dolní tok na M-vě je 92 km, od výtoku z M-vy po ústí do Dunaje 97 km, tedy celý dolní tok 189 km. Spád řeky je nepatrný, neboť hladina její u Napajedel je 185 m, při ústí Svodnice 153 m a při ústí do Dunaje 135 m. Rozvodní-li se Dunaj, tlačí se voda zpět do Moravy proti proudu 20—30 km, čím vznikají velké povodně.

Spád Moravy od pramene k ústí je 1275 m až 135 m. Pramen Moravy je 1275, hladina pod Tvarožinami 948, ve Vel. Moravě 538, při ústí Branné 398, při ústí Děsné 282, v Litovli 230, v Olomouci 208, v Kroměříži 188, v Napajedlích 185, ve Veselí 170, při ústí Dyje 150 a při ústí Moravy do Dunaje 135. Splavnou Morava není. Průměrná hloubka řeky je 1—2 m; břehy jsou však nízké a proto voda z nich často se vylévá, působíc na okolních polích ohromné škody, čemuž zabrániti lze jen upravením řečiště od Olomouce po Děvín. Tím Morava stala by se splavnou, kdežto nyní jen někdy vory nosí. Ve starších dobách, dokud nebylo železnic, Morava měla velikou důležitost, poněvadž po jejích březích šla důležitá obchodní cesta z krajin alpských a podunajských do Polska, Pruska, k moři Baltickému a do Čech. Na cestě té záhy vznikla důležitá a bohatá města, jako: Litovel, Olomouc, Tovačov, Kojetín, Kroměříž, Napajedla, Uh. Hradiště, Uh. Ostroh, Veselí, Strážnice a Hodonín. V 17. a 18. stol. stavové moravští velmi horlivě obírali se myšlénkou poříditi průplav odersko-dunajský pomocí Bečvy a Moravy. Myšlénka ta dosud má mnoho přátel a snad přece stane se skutkem. Tok Moravy od pramene k ústí se všemi oklikami a záhyby je 352 km, přímá vzdálenost 226 km; tok její na Moravě 255 km a přímá vzdálenost 169 km. Přímá vzdálenost má se tedy k vývoji jako 1:1^·56. Poříčí Moravy čili krajina, ze které voda do Moravy teče, rozkládá se na 26.436^·9 km², z nichž je 19.597^·9 km² na Moravě, 3786^·1 km² v Dolních Rakousích, 2234 km² v Uhrách a 818^·9 km² v Čechách.

Důležitější přítoky Moravy z pravého břehu:

1. Sázava moravská sbírá se z malých praménků v Čechách v horách Jablonských, které činí hranici českomoravskou mezi Šilperkem a Jablonným. Hlavní směr má jv. Nedaleko Zvole padá do Moravy. Z levého břehu přijímá říčku Březnou. Rozkošným žlebem Sázaviným šla od pradávna důležitá cesta obchodní z M-vy od Olomouce do Čech; nyní tam běží státní dráha. Na počátku toho žlebu vzniklo důležité město Zábřeh. Tok Sázavin je 48 km, přímá vzdálenost 22 km, tedy vývoj 1:1^·218 a poříčí 503^·6 km², z čehož na Moravě 332^·4 km².

2. Mírovka vzniká sz. od St. Maletína a má hlavní směr východní. Pod Mohelnicí padá do Moravy. Tok její je 18 km, přímá vzdálenost 14 km, tedy vývoj 1:1^·28 a poříčí 60^·8 km².

3. Třebůvka vzniká na sz. od M. Třebové na sev. úpatí rozsochy Jílovské (Schönhengstu) na hranicích českomoravských. Hlavní směr má jv. Od pramene teče až k Trnávce hlubokým a krásným údolím, které pod Trnávkou se šíří a pojí s požehnaným údolím řeky Jevíčky, která přivádí Třebůvce vodu z »Malé Hané«, úrodné to krajiny kolem Jevíčka. Pod Doubravicí vlévá se do Moravy. Tok její je 42 km, přímá vzdálenost 28 km, tedy vývoj 1:1^·5 a poříčí 588^·7 km².

4. Blatná vzniká na vysočině Drahanské na sz. od Náměště a má hlavní směr jv. k Tovačovu, kolem něhož zvolna plyne k ústí Valové a vlévá se do Moravy. Tok její je 45 km, přímá vzdálenost 40 km, tedy vývoj 1:1^·15 a poříčí 279^·3 km².

5. Valová skládá se z Vykličky, Romže a Hloučely. Hlavní směr má jv. Vyklička vzniká jižně od Laškova a teče nízkou nížinou směrem jv., až pod Arnoštovem vlévá se do Valové. Tok její je 29 km a poříčí 71 km². Romža (Jesenka) sbírá se z mnoha praménků na vysočině Drahanské na sever od Konice. Když opustila vysočinu Drahanskou nad Bílovicemi, rozštěpila se ve dva toky, z nichž levý teče Kostelcem a u Smržic vlévá se do Vykličky, pravý pak ku Prostějovu, pod nímž přijímá rozštěpenou Hloučelu a nad Polkovicemi pojí se s Vykličkou. Tok její je 31 km a poříčí 119^·4 km². Hloučela (či Hlučel) vzniká na sz. od Drahan a sbírá praménky své u Lipové a Bukové. Nad Mostkovicemi tok její se dvojí, objímaje úrodný ostrov prostějovský. Pod Prostějovem obě ramena vlévají se do Romže. Tok její je 34 km a poříčí 166^·3 km². Pod Otonovicemi vlévá se do Valové z pr. břehu Vřesovka od Vřesovic. Tok Valové je 53 km, přímá vzdálenost 42 km, tedy vývoj 1:1^·26 a poříčí 458 km².

6. Haná (v. t.).

7. Kotojedka čili Olešínka sbírá vodu na sz. úpatí vrchu Brda (587 m) v horách Hříběcích. Má směr sv. Nad Kvasicemi vlévá se do Moravy. Tok její je 24 km, přímá vzdálenost 13 km, tedy vývoj 1:1^·85 a poříčí 171 km².

8. Syrovina vzniká na jižním úpatí Hříběcích hor na sv. od Bzence u vesnice Syrovina. Teče mělkým řečištěm k Veselí, kde vlévá se do Moravy. Tok její je 18 km, přímá vzdálenost 12 km, tedy vývoj 1:1^·5 a poříčí 83^·2 km².

9. Svodnice (v horním toku jmenuje se také Stupava, ve středním Kyjovka a Struha). Vzniká v horách Hříběcích na jz. úpatí Brda nad vesnicí Stupavou. Má hlavní směr jz. Z l. břehu přijímá Hruškovici pod Mistřínem a z pr. Prušánku (Hřešici) pod Dol. Bojanovicemi. Vývoj Svodnice 76 km, přímá vzdálenost 48 km, tedy vývoj 1:1^·58 a poříčí 584^·5 km².

10. Dyje (v. t.).

Z přítoků nejdůležitější je Svratka a Trkmanka.

a) Svratka vzniká z výtoků »Černého bahna« na jz. úpatí Žákovy hory na vysočině Českomoravské jižně od Herálce nedaleko českých hranic ve výšce 750 m. Hlavní směr má jihovýchodní. Jméno má po osadě Svratce v Čechách, kolem které nedaleko od svých pramenů teče, ale německé obyvatelstvo nazývá ji Švarca = Svratca. Od pramene teče na sever hlubokým žlebem horským, sesilujíc se četnými potoky horskými. Pod osadou Svratkou obrací se k jihových. a teče tím směrem až pod Brno, kde u Přízřenic se pojí se Svitavou. Pak běží na jih až pod Mušov, kde se vlévá do Dyje. Údolí Svratky až po Brno je velmi krásné a půvabné. Na některých místech se značně šíří, jsouc lemováno po obou stranách lesnatými úbočími 150—300 m vysokými, na jiných zase značně se zužuje, tvoříc časté záhyby. Na dně tohoto krásného údolí Svratka malebně se vine brzy kolem staroslavných hradů a zámků, brzy kolem kvetoucích a lidnatých městeček a měst, v nichž žene mnohé mlýny, továrny i hutě (Štěpánov). U Chudobína, Dubravníka a Veveří údolí to zužuje se na 75 až 100 m, na jiných však místech, jako u Tišnova, šíří se na 1000 až 1200 m, tvoříc četné kotliny s půdou velmi úrodnou. Od Brna k ústí do Dyje Svratka teče úrodnou nížinou 2—4 km rozlehlou (úval Svratecký), která na záp. straně jsouc lemována vršky 40 až 80 m vysokými a na vých. rozkládajíc se daleko podél Cézavy, u jejíhož ústí je náhle zúžena vrchem Výhonem (355 m), výběžkem to hor Hříběcích, pojí se pod Výhonem s úvalem Dyjským v úval Dyjskosvratecký. Spád Svratky od pramene (750 m) po Brno (200 m) je značný a za větší vody plaví se po řece vory; od Brna (200) po ústí do Dyje (168) je spád nepatrný. Řečiště v této části je většinou upraveno, takže přestaly zátopy, které krajinu tu do nedávna sužovaly. Délka Svratky od pramene k ústí je 143 km, přímá vzdálenost 94 km, tedy vývoj 1:1^·52. Poříčí Svratky je 7054 km², z čehož na M-vě 6488 km² a v Čechách 566 km².

Důležitější přítoky Svratčiny jsou: Jihlavka a Svitava.

α) Jihlavka (v. t.), z jejíchž přítoků je nejdůležitější Oslava a Rokytná. Oslava (nad Vel. Meziříčím také Radostínka) vzniká z odtoků četných rybníků, které se rozlévají na Žďárské vysočině jižně od Žďáru při Nov. Veselí, Bohdalově a Radostíně ve výši 620 m. Hlavní směr má jv. Nad Ivančicemi pojí se s Jihlavkou. Spád je značný, ale řeka pro veliké balvany v řečišti není splavná ani pro vory. Tok její je 80 km a poříčí 864^·7 km². Důležitější města na ní: Velké Meziříčí a Náměšť. Rokytná (Jaroměřice) vzniká z několika potoků, které vyvěrají na již. úpatí lesa Předínského na vysočině Českomoravské mezi Rokytnicí a Želetavou ve výši nad 600 m. Hlavní směr má jv. Pod Ivančicemi vlévá se do Jihlavky. Délka řeky je 71 km a poříčí 580^·4 km².

β) Svitava vzniká na sz. od m. Svitav v lese Javornickém ve výši 470 m. Hlavní směr její je jižní. Protéká čarokrásné údolí, které mezi Svitavami a Letovicemi jest úzké, ale pod Svitávkou se šíří a pod Blanskem zase úží. Dále teče úzkým, mnohonásobně klikatým úžlabím skalnatým k Adamovu a Obřanům, kde vstupuje do rozlehlého úvalu svrateckého, běží kolem Brna a u Přízřenic se spojuje se Svratkou. Údolí Svitavino při horním toku až po Svitávku je 280—480 m široké, při středním od Svitávky k Blansku 950—1150 m, při dolním u Adamova zase jen 150—190 m, jsouc sevřeno lesnatými stráněmi 100—160 m vysokými. Spád je 470 až 192 m. Svitava žene mnoho mlýnů, továren a hamrův a není splavná ani pro vory. Za dešťů vystupuje z břehův a dělá mnoho škody. Délka řeky od pramenů k ústí je 84 km, přímá vzdálenost 71 km, tedy vývoj 1:1^·18 a poříčí 1212^·1 km².

Z přítoků nejdůležitější je Punkva nebo Ponikev. Sbírá velkou čásť vodstva z planiny Drahanské, zvláště z vápencové, jeskyněmi bohaté krajiny sloupské. U Klepačova vlévá se do Svitavy. Hl. směr má jz.

Z lesů Benešovských a Protivanovských (nad 650) přicházejí dva potoky, Žďárná a Luha, které u Sloupna se spojují a brzy ve výši 460 m ponořují se do jeskyň Sloupských, v jejichž spletitých chodbách mizejí. Od Hartmanic a Drahan kolem Rozstání přichází silný potok, zvaný Bílá voda, který pod Holštýnem ve výši 445 m taktéž ponořuje se do tamních jeskyň. Oba potoky vyhlodaly ve snadno rozpustitelném vápenci ohromné jeskyně, způsobily mnohé propasti a spojily se na dně hluboké Macochy, kde utvořily rybníček, jehož odtok ponořuje se pod vysokou stěnu Macochy a nad Skalním mlýnem pod vysokou skalou (130 m) vyráží do údolí Punkvy ve výši 348 m takovou silou, že hned žene mlýn a něco dále značné hamry. Za veliké vody ústí Žďárné i Bílé vody zacpává se kamením a rmutem, oba potoky z řečiště vystupují a krajinu kolem Sloupa a Holštýna zaplavují. Délka Punkvy je 24 km a poříčí 177^·4 km².

γ) Cézava skládá se ze tří potoků: Litavy, Rousinovky a Říčky. Hlavní směr má jz. Litava vzniká v horách Hříběcích na sz. úpatí Brda (587 m). Teče údolím dosti rozlehlým a úrodným na záp. k Bučovicům a Slavkovu, pod nímž obrací se na jz., spojujíc se s Rousinovkou. Tato vzniká na vysočině Drahanské pod vrchem Malinou (574) a teče na j. k Rousinovu, odkud se obrací na jz. ke Slavíkovicům a pod Vážany splývá s Litavkou. Spojená řeka vstupuje do úrodného úvalu svrateckého a sesílivši se Říčkou, která přitéká od severu z Červeného vrchu (536) na vysočině Drahanské, spěchá pod jménem Cézavy do Svratky u Židlochovic. Délka její je 57 km a poříčí 763^·4 km².

b) Trkmanka (v horním toku jmenuje se také Kobylský potok) vzniká v horách Hříběcích na sv. od Ždánic pod vrchem Hrádkem (561 m). Teče na jz. k Podivínu a odtud k Lanštorfu, kde se vlévá do Dyje. Délka její je 48 km, přímá vzdálenost 38 km, tedy vývoj 1:1^·26 a poříčí je 408 km².

Přítoky Moravy z levého břehu:

1. Krupá sbírá se z několika pramenů na úpatí hory Salwiese (1076 m) v Sudetách na hranicích M-vy a Slezska Pruského. Spěchá na jih hlubokým, lesnatým údolím. Z l. i pr. bř. přijímá mocné bystřiny, které nad a pod St. Městem pojí se ve značnou řeku. Tok její je 17 km, přímá vzdálenost 16 km, tedy vývoj 1:1 a poříčí 112 km².

2. Branná vzniká na záp. úpatí hory Mlýnské (Mühl 984 m) na hranicích mor.-slezských a zachovává hlavní směr jz. Úzkým údolím Branné vedla důležitá obchodní cesta z M-vy Koldštýnem do Slezska přes sedlo Ostruženské, kudy nyní běží dráha. Tok Branné je 21 km, přímá vzdálenost 17 km, tedy vývoj 1:1^·23 a poříčí je 109^·9 km².

3. Děsná (v. t.).

4. Oskava vzniká na sv. úpatí vrchu Vřesoviska (Haidstein, 964). Má hl. směr sv. Od pramene teče úzkým a hlubokým údolím kolem Oskavy na jz. k Mor. Libinám, kde vstupuje v úrodný úval hornomoravský, kterým v četných, velkých zatáčkách plouží se kolem Žerotína a Štěpánova k Chomútovu, pod nímž vlévá se do Moravy. Tok Oskavy je 47 km, tedy vývoj 1:1^·23 a poříčí 457^·9 km.

5. Sitka vzniká na záp. úpatí vrchu Brunzejfského a má hlavní směr jz. Od pramene prudce teče úzkým a hlubokým údolím v četných zatáčkách ke Šternberku. Pod Šternberkem vstupuje do úvalu hornomoravského, kde tok její se tiší a voda rovnějším řečištěm spěchá do Moravy u Černovíru. Tok Sitky je 38 km, přímá vzdálenost 28 km, tedy vývoj 1:1^·35 a poříčí 206^·6 km².

6. Bystřice vzniká ze dvou pramenů. Jeden přitéká od Střelné, druhý od Brunzejfu a spojují se pod Berounem. Hl. směr řeky je jz. Romantickým údolím Bystřice vine se důležitá dráha z Olomouce do Opavy. Tok Bystřice je 46 km, přímá vzdálenost 34 km, tedy vývoj 1:1^·35 a poříčí 248^·7 km².

7. Olešnice vzniká na již. úpatí hor Oderských u Kozlova nedaleko pramenů Odry. Má hlavní směr jz. Vlévá se do l. ramene Moravy naproti Dubu. Tok její je 25 km, přímá vzdálenost 20 km, tedy vývoj 1:1^·25 a poříčí 107^·2 km².

8. Bečva (v. t.).

9. Moštěnka skládá se ze tří pramenů: Něčického potoka, Blažického potoka a Bystřice. Hlavní směr má jz. Něčický potok sbírá vodu z jz. úpatí vrchu Maleníka (476 m) a teče na jz. do údolí k Dřevohosticům, nad nimiž pojí se s potokem Blažickým. Ten odvádí vodu ze sz. úpatí Javorníka Kelčského (865 m) a teče na sz. k Dřevohosticům, kde pojí se s Bystřicí. Ta sbírá vodu s Javorníka Kelčského, s Holého Vrchu i s Hostýna a teče přes Bystřici p. H. na sz. k Dřevohosticům. Od Dřevohostic sesílená řeka teče širokým údolím na záp. k Moštěnici, kde vstupuje v úval hornomoravský a obrací se na jz. Nad Kroměřížem vlévá se do již. ramene Bečvy, jež u Kroměříže ústí se do Moravy. Tok řeky je 41 km, přímá vzdálenost 32 km, tedy vývoj 1:1^·28 a poříčí 296^·6 km².

10. Rusava sbírá se pod Holým vrchem a Hostýnem (736 m) nad vesnicí Rusavou a má hlavní směr jz. Pod Holešovem dostává se do úrodného úvalu hornomoravského. Od Hulína tekouc na jv. pod Tlumačovem vlévá se do Moravy. Tok její je 37 km, přímá vzdálenost 22 km, tedy vývoj 1:1^·68 a poříčí 215^·8 km².

11. Dřevnice sbírá vodu pod vrchem Holým a má hlavní směr jz. Od pramenů teče hlubokým žlebem na jih ke Slušovicům, kde sesiluje se z lev. bř. mocným potokem od vrchu Kopřivné přitékajícím a spěchá rozlehlým údolím k Lípě, přijímajíc z l. bř. Lutoninku tekoucí od Vyzovic. Od stoku s Lutoninkou obrací se na záp. a širokým údolím spěchá kolem Zlína do úvalu hornomoravského, v němž pod Otrokovicemi vlévá se do Moravy. Tok její je 38 km, přímá vzdálenost 28 km, tedy vývoj 1:1^·35 a poříčí 429^·6 km².

12. Březnice vzniká na jih od Zlína nad vesnicí Březnicí pod vrchem Klencovem (539 m). Teče rozlehlým žlebem na jz. a u Jarošova vlévá se do Moravy. Tok její je 23 km, přímá vzdálenost 18 km, tedy vývoj 1:1^·27 a poříčí 109 km².

13. Olšava vzniká ze tří potoků: Olšavy, Nivničky a Říky, které se spojují nedaleko Uh. Brodu. Od Uh. Brodu je spád řeky malý, proto voda často z břehů vystupuje, zaplavujíc celou krajinu od Kunovic po Moravu. Celý spád je 490—176 m. Délka Olšavy od pramene k ústí je 42 km, přímá vzdálenost 38 km, tedy vývoj 1:1^·1 a poříčí její je 557^·4 km².

14. Okluky vznikají na sev. úpatí vrchu Leštné (696 m) a mají hlavní směr sz. Od pramene tekou úzkým žlebem na sz. k Dol. Němčí, nad nímž obracejí se k záp. a údolím dosti širokým spěchají k Hluku. Pod Uher. Ostrohem vlévají se do Moravy. Tok řeky je 25 km, přímá vzdálenost 20 km, tedy vývoj 1:1^·25 a poříčí 113^·2 km².

15. Svodnice vzniká na sev. úpatí vrchu Háje (571 m) a teče rozlehlým údolím na sz. k m. Veselí, nad nímž vlévá se do Moravy. Tok její je 19 km, přímá vzdálenost 16 km, tedy vývoj 1:1^·2 a poříčí 52^·4 km².

16. Velečka (Vělička) sbírá vodu pod Leštnou (696 m), majíc hlavní směr záp. Pod Lipovem vstupuje v úval dolnomoravský, v němž rozštěpuje se v několik ramen, kterými voda se plouží ke Strážnici. Nad Strážnicí ramena se spojují a řeka vlévá se do l. ramene Moravy. Tok Velečky je 42 km, přímá vzdálenost 25 km, tedy vývoj 1:1^·68 a poříčí 169^·5 km².

17. Radějovka vzniká na hranicích mor.-uher. na jz. úpatí Bílých Karpat. Vlnovitým řečištěm spěchá na záp. kolem Radějova do Moravy pod Petrovem. Tok její je 21 km, přímá vzdálenost 14 km, tedy vývoj 1:1^·50 a poříčí 43^·1 km².

18. Morávka či Sudoměřský potok vytéká z Červeného blata na hranicích mor.uher. na jz. úpatí Bílých Karpat. Spěchá po hranicích zemských na sz. do Moravy pod Sudoměřicemi. Tok její je 14 km, přímá vzdálenost 13 km, tedy vývoj 1:1 a poříčí 27^·2 km², z čehož na M-vě 21^·7 km².

Poříčí celé Moravy se všemi přítoky až k ústí do Dunaje je 26.436^·9 km², z čehož připadá na M-vu 19.597^·9 km², na Čechy 818^·9 km², na Dolní Rakousy 3786^·1 km² a na Uhry 2234 km².

b) Do Dunaje vodu z M-vy odvádí také Váh některými přítoky z pravého břehu: 1. Bílá Voda vzniká na morav. hranicích v Bílých Karpatech pod vrchem Čubkem a hned se obrací na jv. k Váhu do Uher. Poříčí její na M-vě je 19^·8 km² v okolí Střelné a tok jen 4 km. 2. Tovařiska vzniká o něco jižněji taktéž na hranicích, na svazích Zubáka (817), ve výši 700 m, a zaujímá na M-vě jen 6^·2 km² tokem 4 km dlouhým. 3. Vlára vzniká z několika značných potoků, jež se pod Brumovem spojují ve značnou řeku, která si průsmykem Vlárským prolomila cestu přes hlavní pásmo Karpatské do Uher, kde u Němcové vlévá se do Váhu. Délka řeky na M-vě je 26 km a poříčí 306^·3 km².

4. Krátkovka vzniká z několika potoků u St. Hrozénkova a zabírá na M-vě 38^·1 km² tokem 7 km dlouhým. 5. Klanečnice vzniká na sev. úpatí Vel. Lopeníka (942 m) na sv. od Březové a zaujímá 38 km² tokem 7 km dlouhým. 6. Bosácká (řeka) vzniká pod horou Leštnou (696 m) na jz. od Strání a zaujímá 27^·1 km² tokem 7 km dl. Všechny ty řeky jsou pro M-vu tím důležity, že prolomily Karpaty a udělaly přirozené cesty z M-vy do Uher, jimiž ruka lidská vystavěla dobré silnice a průsmykem Vlárským důležitou železnici.

B) Oblast moře Baltického.

Do Baltického moře odvádí vodu z M-vy Odra s přítoky.

Odra vzniká na sev. svahu hor Oderských (634 m) z několika potůčků, které vytékají z rozlehlého, bažinatého a lesnatého údolí, jež od hřbetu Oderského zrovna na sev. vybíhá. Hlavní její směr na M-vě je sv. Nejmocnější z potůčků, vlastní to Odra, vzniká sev. od vesnice Kozlova (Kozlovská kaplička 626 m) a brzy sesiluje se druhým pramenem. Odtud ubíhá na sev. chladným údolím Oderským, sesilujíc se potoky Střelnou, Smilovkou, Čermnou, až u mlýna Staroveského obrací se na jv. skoro pravým úhlem. Směrem tím teče kolem Oder s počátku v údolí velmi úzkém, sevřeném příkrými lesnatými stráněmi (125—160 m), které později až na 120 m se šíří. U Jasenice přijímá z pr. bř. Luhu a obrací se na sv. Od Jasenice zachovává týž směr až k Bohumínu (199 železniční most), kde opouští naše mocnářství. V části této protéká ve mnohých záhybech »Kravařsko«, úval to přes 4 km rozlehlý, který dělí horstvo Sudetské od Karpatského. Úval ten je krásný a úrodný, s obou stran lemovaný rozlehlými pahorky, které se jen 30—50 m nad řečiště pnou. Za velké vody, zvláště na jaře, když uhodí náhlé tání sněhu, Odra vystupuje z řečiště a celou tu požehnanou krajinu pustoší, nejvíce mezi Bartošovicemi a Kunvaldem.

Odra přijímá mnoho přítokův. Již od Hrušova je splavná a od Ratiboru nosí velké lodi. Spád její je 634—189 m. Délka od pramenů po ústí Ostravice je 85 km, přímá vzdálenost 53 km, tedy vývoj 1:1^·6. Poříčí Odry na M-vě je 1723^·6 km².

Do Opavy z M-vy vodu odvádí Moravice. Vzniká ve Vys. Jeseníku na již. úpatí Vys. hole (1464 m). Vytéká z »kotla«, hluboké to rokle, sevřené vysokými skalami, do níž stéká voda s Vysoké hole (1464 m) s výše 1170 m. S hukotem vrhá se přes mohutné stěny skalní ve značných vodopádcích hlubokým žlebem na jv. ke Karlovu, sesilujíc se mnohými potoky. Odtud teče na jv. k Frýdlantu (výška hladiny u mostu 530) údolím 190 až 280 m širokým. Od Frýdlantu obrací se na vých. ke Karlovci, odkud teče na jv. až na hranice mor.-slezské nedaleko Janských Lázní. Od hranic mor.-slez. obrací se na sv. až k ústí Opavy pod městem Opavou. Moravice žene mnohé závody průmyslové. Poříčí Moravice na Moravě zaujímá 364^·9 km².

C) Oblast moře Severního.

Do Sev. moře vodu z M-vy odvádí Labe potokem Doubravou a vltavskými přítoky Sázavou a Nežárkou. Doubrava vzniká na Moravě západně od pramenů Svratky pod horou Tisůvkou (790 m). Protéká půdu moravskou jen v délce 1 km (poříčí její je 6^·1 km²). Sázava vzniká nedaleko pramenů Svratky severně od Žďáru. Od pramene teče na jih ke Žďáru, sesiluje se několika potoky z tamních rybníkův a obrací se na záp. do Čech. U Něm. Brodu přijímá z l. bř. Šlapanku, která přivádí vodu z M-vy, a to ze sv. okolí jihlavského. Tok Sázavy na M-vě je 13 km a poříčí 121^·3 km². Nežárka vytéká z rybníků nedaleko pramenů Jihlavky a teče na jih do rybníka Olšanského, z něhož vytéká na záp. do Čech. Tok Nežárky na M-vě je 15 km a poříčí 101^·1 km². Celé poříčí Labské na Moravě je 228^·5 km².

Celkem tedy z půdy markrabství Moravského poříčí:

Moravy	..........	19.597^·9	km²
Váhu	..........	435^·5	»
Odry	..........	1.723^·6	»
Labe	..........	228^·5	»
výměr prostorný M-vy (bez
enkláv)	..........	21.985^·5	km²

Šjn.^{[red 1]}

6. Podnebí.

Podnebí na M-vě jest tak jako v Čechách a ve Slezsku přechodné od okeánického podnebí záp.-evropského ke kontinentálnímu vých.-evropskému. Vliv Atlantického okeánu jest tu ještě dosti patrný a způsobuje, že teplota jest mírná, bez velkých extrémů, že vzduch se jeví všude značně vlhkým, že srážky vodní jsou vydatné a časté. Následkem horopisné rozmanitosti země jsou však i klimatické poměry jednotlivých míst a krajů dosti různé.

M. horopisně dělí se přirozeně ve čtyři podnební okresy; v následujícím uvedeny jsou tyto okresy zároveň s jmény míst (meteorologických stanic), v okresech těch se nalézajících a dle nadmořské výšky seřaděných.

I. Moravská nížina (okres střední), zaujímající střed a jih země: Břeclav (152 m), Hodonín, Ratiškovice, Hrušovany, Uh. Hradiště, Židlochovice, Krumvíř, Lechovice, Kroměříž, Prušánky, Slavkov, Přerov, Šlapánice, Prostějov, Brno, Březí, Ždánice, Čejkovice, Lipník, Velká Bystřice, Loštice, Koryčany, Vrbka, Pavlovice (309 m).

II. Okres Českomor. vysočiny (o. západní): Dolní Lhota (285 m), Pustoměř, Štěpánov, Podivice, Lomnice, Rychtářov, Stavení, Vranov, Březinky, Šumwald, Kladeruby, Náměšť, Lukov, Vokárec, Čtyřicet lánů, Ketkovice, Nové Syrovice, Dačice, Budišov, Deblín, Slavice, Ferdinandsko, Lesonice, Mollenburk, Telč, Košíkov, Jihlava, Krásensko, Popice, Třešť, Odrůvky, Moravské Milovy, Olšany, Sejkoř, Protivanov, Viliámov, Fryšanova (794 metrů).

III. Okres mor.-slezských Karpat (o. východní): Uher. Brod (251 m), Hranice, Nový Jičín, Krásno, Němetice, Kelč, Bystřice p. H., Brumov, Vsetín, Velký Ořechov, Hošťálkov Rusava, Rajnochovice, Liptál, Ostravice, Velká Bystřice, Horní Lideč, Nový Hrozénkov, Hutisko, Střední Bečva, Čeladná, Lázy, Barany, Podolánky, Salajka (722 m).

IV. Okres mor.-slezských Sudet (o. sever.): Suchdol (278 m), Šumberk, Podhoří, Sovinec, Dřemovice, Pohořany, Křížov, u Buku (soud. okr. Dvorce), Varhošť, Koldštýn, Rabštýn (730 m), Sněžník (1215 m).

Jednotlivé tyto okresy podnební byly prozkoumány a srovnány v příčině klimatické na základě zpráv meteorologické kommisse přírodovědeckého spolku v Brně (roč. I.–X.).

1. Průměrná roční teplota vzduchu na M-vě vůbec jest omezena maximem 8^·9° C v jižním cípu země a minimem 4^·6° C na hranicích západních, jen Sněžník má následkem vysoké polohy výlučně nízkou teplotu průměrnou 2^·2° C. Průměrnou roční teplotu od 4^·6° do 5° C má: Fryšava, Koldštýn, Rabštýn, Milovy; od 5^·1° do 5^·5° C: Třešť, Lipnice, Salajka, Varhošť, Dřemovice; od 5^·6° do 6° C: Barany, Křížov, Viliámov, Košíkov, Sejkoř, Telč, Olšany, Protivanov, Podolánky, Odrůvky, Pohořany, Molenburk; od 6^·1° do 6^·5° C: Krásensko, Čeladná, Deblín, Lesonice, Střední Bečva, Dačice, Budišovice, Liptál, Nový Hrozenkov; od 6^·6° do 7° C: Březinky, Horní Lideč, Hošťálkov, Rychtářov, Hutisko, Podivice, Kelč, Šumvald, Rejnochovice, Ostravice, Vokárec, Jihlava; od 7^·1° do 7^·5° C: Podhoří, Kladeruby, Vranov u Znojma, Velká Bystřice, Ketkovice, Štěpánov, Březí, Nový Jičín, Krásno, Dolní Lhota, Lomnice, Náměšť, Lukov, Šumberk, Popice, Rusava; od 7^·6° do 8° C: Suchdol, Němetice, Loštice, Příbor, Vsetín, Bystřice p. H., Hranice, Lipník, Sovinec, Slavkov; od 8^·1° do 8^·5° C: Ždánice, Pustoměř, Koryčany, Brumov, Ratiškovice, Židlochovice, Uher. Hradiště, Krumvíř, Hrušovany, Přerov; od 8^·6° do 8^·9° C: Lechovice, Uher. Brod, Kroměříž, Brno, Šlapánice, Prušánky, Hodonín, Čejkovice.

Na základě tohoto sestavení možno sestrojiti isothermy na mapě M-vy a takto nabýti nejpřehlednějšího obrazu tepelných poměrů této země. Zároveň jest patrno, že nejteplejší jest střed a jih země, odtud na sever, vých. i záp. teploty ubývá až ke hranicím zemským právě tak, jako přibývá nadmořské výšky. Souvislost průměrné teploty s výškou nadmořskou možno pro střed země na základě pozorování, konaného asi na 150 stanicích, vyjádřiti touto rovnicí:t = 9^·63° − 0^·0065° . v,kde t značí průměrnou teplotu dle C a v výšku stanice v metrech. Pomocí této rovnice lze jednak kontrolovati výsledky pozorování na kterékoliv stanici, jednak určiti průměrnou teplotu místa, na kterém teplota dosud soustavně měřena nebyla, je-li jen známa jeho nadmořská výška. Vliv zeměpisné šířky lze stanoviti takto; mění-li se zeměp. šířka o 1°, mění se teplota o 0^·37° C. O tuto hodnotu nutno teplotu vypočtenou zmenšiti při postupu ze středu na sever země, zvětšiti při postupu opačném. Určením průměrné teploty pro mnohá místa země nejsou však tepelné poměry její dostatečně charakterisovány; mohou totiž dvě stanice míti touž průměrnou teplotu roční, ač jsou ve příčině klimatické velmi různé, poněvadž na jedné stanici teplota od průměru málo se odchyluje a jest tedy stále mírná, kdežto na stanici druhé velké mrazy v zimě vyrovnávají se velkými parny v létě na týž průměr. I bylo by třeba stanoviti pro každou stanici, podobně jako stanovena byla průměrná hodnota celoroční, i průměrné hodnoty měsíční, aneb aspoň pro zimu, jaro, léto a podzim; zde postačí uvésti rovnice, které vyjadřují průměrnou teplotu ročních dob pro libovolnou stanici. Značí-li t₁ až t₄ tyto teploty, v nadmořskou výšku stanice, jest pro
zimu (pros. až ún.) t₁ = −1^·03 − 0^·0046° . v;
jaro (břez. až kv.) t₂ = +10^·07° − 0^·0077° . v;
léto (čvn. až srp.) t₃ = +19^·55° − 0^·0077° . v;
podzim (zář. až list.) t₄ = +9^·93° − 0^·0060° . v.

Rozdílu zeměpisné šířky, rovnému 1°, přísluší rozdíl teploty rovný v zimě 0^·12° C, na jaře 0^·42° C, v létě 0^·87° C, na podzim 0^·08° C.

Nejvyšší pozorovaná teplota jeví se od r. 1881—90 v Drnholci 40^·0° C, nejnižší −37^·0° C vykazuje Horní Lideč; rozdíl mezi oběma výstředními teplotami čili absolutní amplituda tepelná na M-vě vůbec činí 77° C.

Průměrná teplota jednotl. okresův:

okresu	I.	(středního)	činí	8^·3° C
»	II.	(západního)	»	6^·4° C
»	III.	(východního)	»	7^·0° C
»	IV.	(severního)	»	5^·8° C
Průměrná teplota celé země			činí	6^·9° C.

2. Průměrná výška ročních srážek omezena jest maximem 129 cm a minimem 45 cm. Nejméně srážek vyskytuje se v již. cípu země; odtud jich přibývá, jako teploty ubývá a výšky nadmořské přibývá na všecky strany až ke hranicím zemským, a sice na východ mnohem rychleji než na západ, nejrychleji na sev.; i připadá na okres střední 54, na západní 60, na východní 87, na severní 92, na celou zemi průměrně 70 cm. Dle toho dopadá na celou M-vu ročně 15^·55 km³ vody. Od r. 1880—89 průměry roční kolísaly mezi 69 cm a 89 cm. Průměry tyto utvořeny byly na základě pozorování v letech mokrých, i sníží se asi dalším pozorováním. Největší pozorované množství srážek vykazuje Sněžník 153^·7 mm dne 19. června 1883; ostatní maxima kolísají mezi 80 a 127 mm.

Počet dnů se srážkami kolísá ročně mezi 86 a 180 dny, jenom Sněžník vykazuje 219 dnů deštivých. Nejmenší počet dnův se srážkami přísluší střednímu okresu, odtud přibývá jich na západ pomalu, na sever a východ rychleji; připadáť na okres střední ročně 109, západní 127, sever. 137, východ. 142, na celou zemi 128 dnů se srážkami.

Bouřek do roka nejvíce bývá na severu, méně na vých., ještě méně na záp. a nejméně ve středu a na jihu; vyskytujeť se těchto velkolepých zjevů přírodních ve jmenovaných okresích podnebních týmž pořadem do roka průměrně 17^·1, 16^·3, 15^·7, 13^·1; pro celou zemi 15^·5.

Padání sněhu nejčasnějšího v okresu sev. a záp. jeví se mezi 8. zářím a 25. říj., jenom na Sněžníku někdy již v srpnu sněžívá. Na největším počtu míst padává první sníh v druhé polovici říj. a v první polovici list., na některých místech středního okresu padává však teprve v prosinci. V tomto okresu též nejdříve přestává sněžiti, tak že poslední sníh padává tu mezi 6. březnem a 7. dubna, kdežto na největším počtu míst přestává sněžiti v dubnu neb v prvních dnech květ., nejdéle sněží v okresu severním, kdež i v druhé polovici května sníh ještě padává.

3. Označíme-li oblohu celou oblaky zataženou číslem 10, úplně bezoblačnou 0, berou-li se za jasné dny ty, kterým přísluší 0 neb 1, za zamračené ty, jimž přísluší 9, 10, připadá dnů jasných na okres východní 53^·6, na střední pak 50^·7, na západ. 46^·5, na sev. 43^·2; dnů zamračených připadá však největší počet na okres sev. 117^·7, na záp. 98^·3, na vých. 94^·6 a na střed a jih země jen 81^·3. Zároveň jest patrno, že dnů zamračených jest všude mnohem více než jasných a že poměr počtu dnů jasných k počtu dnů zamračených jest největší v okresu středním, pak následují okresy vých., záp. a sev. Na celou M-vu připadá dnů jasných průměrně 59, zamračených 97.

V okresu středním zatažení oblohy průměrné činí 5^·5, v záp. 5^·8, ve východ. 5^·7, v sev. 6^·1. Jest tedy obloha nejvíce zatažena oblaky na severu, nejméně ve středu a na jihu země. Na celé M-vě vyjadřuje průměrné pokrytí oblohy číslo 5^·7, i jest tedy průměrně více než polovice oblohy zatažena oblaky.

4. Průměrný tlak vzduchu nejnižší 656^·9 mm připadá na Sněžník Králický, nejvyšší 746^·9 na Hrušovany.

Také v celém období byl největší roční průměrný tlak 748 mm v Hrušovanech (1890), nejmenší 656^·6 mm (1888) na Sněžníku. Maximum absolutní velikosti tlaku ovzduší 775^·0 mm bylo pozorováno 25. pros. 1881 na Vsetíně, minimum 686^·2 mm 10. pros. 1884 v Albrechticích u Rymařova. Sněžník poskytuje následkem své výlučné vysoké polohy minimum ještě menší, 636^·2 mm dne 3. bř. 1888. Nejvyšší a nejnižší tlak vzduchu připadá na zimní měsíce a v zimě kolísá tlak vzduchu nejvíce.

Průměrné amplitudy roční pro jednotlivá místa kolísají mezi 45^·9 mm v Mor. Ostravě a 30^·2 mm na Vsetíně, jen na Sněžníku činí 27^·6 mm.

Průměrný tlak vzduchu pro okres severní činí 701^·3, záp. 724^·6, východ. 726^·0, střední 742^·2, pro celou M-vu pak 725^·5 mm.

5. Dále nutno se zmíniti o směru a síle větrů vanoucích M-vou.

Ze 100 větrů bylo průměrně v okresu

	jz.		z.		sz.		s.		sv.		v.		jv.		j.
již. a stř.	14	.	16	.	18	.	10	.	15	.	7	.	10	.	10
západním	10	.	17	.	24	.	11	.	6	.	9	.	11	.	12
východním	14	.	17	.	14	.	17	.	10	.	5	.	4	.	19
severním	11	.	19	.	10	.	22	.	10	.	6	.	10	.	12
v celé M-vě	12	.	17	.	18	.	14	.	10	.	7	.	9	.	13

Patrno, že převládají na M-vě vůbec větry z., sz. a s.; nejméně jest větrů v., jv. a sv. Vyjádříme-li úplné bezvětří nullou, nejmocnější pak orkán, který stromy vyvrací a střechy odnáší, číslem 10, kolísá průměrná síla větrů mezi čísly 0^·8 a 3^·4.

Z okresů podnebních má větry nejprudší okres střední, nejslabší okres východní; vyjadřujeť průměrnou sílu větru pro okres střední číslo 2^·24, západní 2^·20, východ. 1^·99, severní 2^·07, pro celou M-vu 2^·1.

6. Průměrná hodnota tlaku par jest v okresu sev. 7^·40, stř. 7^·07, vých. 6^·95, záp. 6^·45, pro celou M-vu 6^·93 mm.

Relativní vlhkost vzduchu, vyjádřená v %, vykazuje maxima 83^·0, 80^·5, 80^·0, 77^·7, jež příslušejí postupně okresům: severnímu, západnímu, východnímu a střednímu, pro celou zemi čítá průměr. relativní vlhkost vzduchu 79^·6.

Tím vyčerpáni jsou oni činitelé, kteří na podnebí největší mají vliv, na základě dosavadních výsledků pozorování. Čísla ta dalším pozorováním ovšem se poněkud pozmění. J. Wimmer.

7. Květena.

Květena M-vy náleží většinou ke květeně baltické; pouze na nejvyšších temenech Jeseníka jest velký ostrov květeny alpské a na jihu mezi Znojmem, Brnem a Strážnicí vtroušeny jsou ostrůvky květeny pontické. Význačné řády rostlinné květeny baltické, tedy i moravské, jsou složnokvěté, růžovité, trávy, šáchorovité, křížokvěté a motýlokvěté. Počtem druhů nejbohatší jsou rody: jestřábník, růže, ostružinník, ostřice a vrba. Květeně moravské dodávají zvláštního rázu určitá společenstva rostlinná. 1. Les smrkový s podrostem četných mechů, plavuní, kapradin, šťavele kyselého a borůvek, zejména v řídkých lesích smrkových. 2. Les jedlový s podrostem mechů, lišejníků, hruštiček, kručinek, vřesu, žanovce a jalovce. 3. Les modřínový s podrostem pouze travnatým. 4. Les březový často ve společnosti jedle, s podrostem jalovce, vřesu a nemnohých trav. 5. Houštiny jalovce. 6. Houštiny tavolníků, t. Spiraea salicifolia při kraji rybníků a řek (okolí Jihlavy a Dačic), Sp. aruncus na vlhkých a keřnatých stráních, u vod v předhoří a na pahorkatině. 7. Vřesoviště na suchých stráních a i na temenech Jeseníka skládají se z vřesu obecného, borůvky a někdy též i z brusinky. Vřes pokrývá rozsáhlé plochy písčitých rovin a pahorkatin, výslunné stráně hor žulových i břidličnatých, vniká i do světlých lesů jehličnatých a březových, namnoze pokrývá i rašeliniště; rozšířen jest tedy velmi hojně. 8. Travnaté lučiny skládající se skoro výhradně z Nardus stricta, rozšířeny po celém Jeseníku, na vysočině Českomoravské, v Bezkydech, pořídku i v nižších polohách (Olomouc). 9. Rašelinné louky, na nichž převládají hojné ostřice, sítiny, biky s podrostem hnědozelených mechů. V tomto hustém pletivu bujejí bařinaté rostliny, na př.: Trifolium spadiceum, T. fragiferum, Stellaria uliginosa, Pedicularis palustris a silvatica; porůznu, ale vzácně Montia fontana; ve vyšších polohách Sedum villosum, Menyathes trifoliata, Cirsium palustre, C. rivulare, C. oleraceum, Triglochin palustre, Lathyrus paluster, Equisetum palustre, Eriophorum angustifolium a polystachyum, Cyperus fuscus a mn. j. 10. Rašeliny horské, kdež podrostem jsou bledé mechy rašelinné. Na takových místech roste Oxycoccos palustris, v Jeseníku hojně Vaccinium uliginosum, Drosera rotundifolia, Eríophorum alpinum, Erioph. vaginatum, vzácná Scheuchzeria palustris, Carex pauciflora a j.

Zimní spánek trvá v polohách příznivých, v jižní a střední M-vě 5, v polohách nejméně příznivých, na temenech Jeseníka, skoro 8 měsíců. V teplejších údolích Jeseníka mizí sníh obyčejně již v březnu a dubnu, na temenech leží ještě v květnu, na některých místech až do polov. čna. Jaro jest tu obyčejně chladné a krátké, léto příjemně teplé, někdy deštivé, v noci nápadně chladné; podzim z pravidla krásný, zima dlouhá, provázená množstvím sněhu, hojnými mlhami a jinovatkami. Vykázána tudíž rostlinám horským doba poměrně krátká. Poněkud příznivější jsou klimatické poměry na nižších horách, na př. na vysočině Drahanské. Před dub. není stopy po květeně jarní, teprv koncem dub. pozvolnu se probouzí, ale již po 15. kv. kvetou ovocné stromy a rychlým, skoro ukvapeným krokem snaží se dohnati, co dříve zameškala; v čnu a zvláště v čci není rozdílu mezi květenou nižších hor a roviny. Vylíčené tu poměry na vysočině Drahanské s nepatrnými změnami platí pro vysočinu Českomor. a pro mor. Karpaty. Příznivé poměry klimatické v jižní a střední M-vě působí na vývoj květeny příznivě. Květena mor. čítá 1727 druhů jevnosnubných s 912 subspeciemi, odrůdami a formami. Pěstovaných na polích a v zahradách 253, při čemž ovšem zřetel vzat jen k hojněji pěstovaným. Zdivočelých 54. Tajnosnubných dosud pozorovaných 2390 druhů. Řády počtem druhů vynikající jsou: složnokvěté (205), růžovité (145), trávy (115), pyskaté (84), šáchorovité (87), pryskyřníkovité (60), krtičníkovité (48), vstavačovité (41), ptačincovité (39), liliovité (38), brutnákovité (31), silenkovité (25). Více než tři čtvrtiny druhů zaujímají rostliny vytrvalé, polokeře a stromy; jednoletých jest 331, jedno- neb dvouletých 50, dvouletých 136. V těchto číslech zahrnuty jsou i plodiny obecně pěstované.

Dle nadmořské výšky možno veškeru květenu rozděliti ve tři pásma; na květenu rovin, předhoří a hor. Přesných hranic jednotlivých pásem nesnadno stanoviti proto, že mnohé horské druhy často v předhoří a i na rovině se objeví a naopak mnohý druh z roviny zavlečen bývá na temena hor. Tak na př. překrásný jestřábník rudokvětý, rostoucí na temenech Jeseníka, mnohdy objevuje se v polohách mnohem nižších, v údolích u Malé Morávky, při cestě na Sálvíz, podběl a sedmikrása někdy i blíže temen Jeseníka.

Vítr, voda i člověk roznášejí semena z hor do rovin a naopak. Možno tudíž jen příbližně hranice jednotlivých pásem čísly označiti.

1. Květena rovin jest vyznačena zvláště borovicí, dubem, olší lepkavou, břízou, jilmem, jasanem, lipou, habrem a bukem. Horní hranice její sahají na jihu M-vy do výše 400 m, v sev. M-vě a v sev. části Karpat mor. do výše 330 m. 2. Květenu předhoří vyznačují jedle. Pásmo toto sahá od 330 neb 400 m do výše 1200 m. Sem náležejí všechny nižší hory mor. Nejvyšší temena a hřbety Vys. Jeseníka přináležejí již k následujícímu pásmu. 3. Květena horská, vyznačená zakrslými smrky, klečí, jalovcem horským, jeřábem alpským, vrbou zakrslou, sahá od 1200 do 1492 m. Hledíme-li k různým, ve velkém pěstovaným druhům rostlinným, lze na území mor. rozeznati části dvě, jižní a severní. V části jižní, sahající až po 49° 5’ a v úvalu Dolnomoravském asi až po 49° 10’ s. š., totiž v kraji znojemském, mikulovském, hodonínském a v krajině mezi Brnem, Slavkovem, Napajedly, Uh. Brodem, Bzencem a Hustopečí, pěstují se ve velkém tyto užitečné rostliny: na polích anýz, kopr, koryandr, pískavice řecká, řídčeji modrá, jetel nachový, fazol obecný, vikev jednokvětá, hrachor setý, hořčice černá a polní, bez italský, majorán, štětka soukenická, tykev, okurka a j.; v zahradách a na vinohradech rostou: réva vinná, mišpule, hruška sněžná, broskev, meruňka, kdoule, lékořice lékařská (sladké dřevo), u Mikulova a Bzence vyskytuje se zdivočelá a jest zbytkem prastaré kultury, oskeruše, moruše bílá, zřídka černá, ibišek, štěničník hořký, ořech, kaštan jedlý — v okolí Lednice, Mikulova a Hodonína dosti zřídka — meloun, topinambur, světlice (saflor), melisa, rojovník mimo známé obilné druhy. Některé ze jmenovaných i ve střední M-vě se pěstují. V této a v sev. části větší díl půdy proměněn jest v pole proslulá úrodností, zvláště na Hané, kteráž ponejvíce rodí žito, ječmen, pšenici, proso, řepu, konopí, kukuřici, pohanku, mák a čekanku. Vzácné druhy obilné: pšenice anglická, tvrdá, polská, jednozrná, špalda, ječmen šestiřadý, čtyřřadý, rýžový čili smeták, oves východní a nahý — tento sejí jen pořídku a to na panských lánech — (porůznu i v jižní M-vě). Chmel pěstuje se mezi Olomoucem a Přerovem u Přáslavic a Tršic, u Prostějova. Zvláště chmel tršický má velmi dobrou pověst. Len daří se jen v hornatějších krajinách. Porůznu pěstují po celém území kmín, mrkev, petržel, celer, bob svinský, hrách, čočku, vikev, vojtěšku, vičenec a j. Zajímavým a důležitým výsledkem záslužných prací mor. botaniků jest udaj, že skorem každé mor. pohoří chová zvláštní květenu, že o sobě tvoří takřka samostatný botanický okres. V následujícím vytčeny pro všechna pohoří rostliny nejvýznačnější.

Pro prahorní vysočinu jihlavsko-žďárskou mezi Dyjí, Jihlavou a Svratkou jsou to: Gymnogramme Marantae na hadci rostoucí, Pinus silvestris var. parvifolia, z trav Molinia serotina, Hieracium graniticum, H. fragile, H. styriacum, Soldanella montana, četné růže, na př. Rosa Formanekiana, R. Mayeri, R. collina, některé druhy mnohotvárného rodu ostružinníku: Rubus laetevirens, na bažinaté louce u Slavotína vzácná Drosera longifolia, z vodních a přívodních jsou to Potamogeton rufescens, Nuphar pumilum, Caltha radicans. Zajímavy jsou též: Aspidium oreopteris, Rumex maximus a Cineraria aurantiaca. Zvláštního rázu květeně vysočiny této dodávají rostliny horské, kteréž do nedávna jen z Jeseníka byly známy. Jsou to: Gentiana verna, Eriophorum alpinum, E. vaginatum, Galamagrostis Halleriana, Poa silvatica Chaix var. remota, Streptopus amplexifolius, Veronica montana, rašelinné druhy: Vaccinium uliginosum, Andromeda polifolia. Mimo uvedené význačny jsou pro okolí Nov. Města a Žďáru: Coleanthus subtilis, Mimulus luteus, Bidens radiatus jen odtud známý, Stellaria Frieseana a Litorella juncea, Radiola linoides, Utricularia neglecta. Na vysočině kunštátsko-třebovské, zahrnující v sobě krajinu v okolí Jevíčka a Mírova, rostou Aspidium thelypteris, Centaurea montana a Melampyrum bohemicum. Geologicky zajímavá vysočina Drahanská mezi Svitavou, Třebůvkou, Moravou, Hanou a Rakůvkou chová mnohé vzácné rostliny. Na části východní kulmové nejzajímavější jsou z velkého počtu ostružinníků: Rubus moravicus, R. Spitzneri, R. Schleicheri, R. fossicola, R. drahanensis, R. Calfischi, R. corymbifera. Vápencová čásť této vysočiny v okolí Milkova a Bousova a vých. její čásť v krajině sloupské, křtinské a jedovnické hostí některé řídké druhy, na př. Taxus baccata, Scolopendrium vulgare, Cimicifuga foetida a Orobanche picridis.

Nejzajímavější květenou v celém území vynikají mor.-slezské Sudety. Tato vysočina, zaujímající bezmála 3900 km², rozděluje se přirozeně ve tři části: a) pohoří Kladského Sněžníka od Sněžníka až ke žlebu Ostruženskému, b) Jeseník od žlebu Ostruženského podél hranic mor.-slezských až po města Beroun a Dvorce, c) pohoří Oderské. Z těchto tří horstev chová Jeseník květenu nejbohatší. Pohoří Kladského Sněžníka, z velké části z červené ruly složené s podřízeně vystupující žulou šedou, rulou, svorem, amfibolitem, hadcem a vápencem, má význačné rostliny tyto, zejména jestřábníky: Hieracium tubulosum, H. decipiens, H. nigrescens, H. calenduliflorum, vzácný míšenec H. aurantiacum Pilosella, Conioselinum tataricum a Meum Mutellina. Tyto druhy nalézti lze zejména na Kl. Sněžníku, jehož temeno skoro rovné, 1426 m vysoké, s úbočími na všechny strany sráznými se všech stran z daleka viděti lze. Temena Vys. Jeseníka neleží nad čarou sněžnou, ale skoro vesměs nad hranicí stromového vzrůstu. Horní hranici lesních stromů lze znázorniti křivkou probíhající ve výši 950 až 1260 m. Lesy ve skupině Praděda jsou ze 4% čistý lupenatý les, 11% smíšený jehličnatý, 35% ze stromů lupenatých a jehličnatých. V lupenatém lese převládá buk, porůznu javory a jilmy; lesy jehličnaté z modřínu, jedlí a smrků složené nejsou rozsáhlé. Největší lesy skládají se z jedlí a smrků. Nejvýše vystupuje smrk, jedle a buk, porůznu ještě i ve výši 1200 m roste buk, ve výši 1280 m jest jen keřovitý. Zajímavo jest sledovati proměnu, kterou prodělává smrk, čím výše vystupuje. Již ve výši 920 m vzrůstu jeho zvolna ubývá; větve jeho zdobené. jehličím krátkým a silným jsou hustší a silnější, visí šikmo dolů až po zem, kořeny má mohutné, vzrůst nízce jehlancovitý. Jen v této podobě schopen jest smrk vzdorovati krutým bouřím a snášeti spousty sněhu a ledovice. Ve výši 1200—1300 m blíže temen poskytuje smrk znetvořený nepříznivým podnebím zvláštního pohledu. Jest již jen křovitý, nevysoký, na vrcholu odumřelý, na straně záp. a sev., odkud nejprudší bouře přicházejí, větví, kůry i listí zbaven. Obsáhlá jest řada druhů pro květenu Jeseníka význačných a mnohé z nich rostou jen na některých místech. Takové místo zvláště bohaté množstvím vzácných rostlin jest na př. ode dávna proslulá Velká Kotlina pod Vys. Holí. Skoro všechna temena Jeseníka pokrývá v hustých trsech tráva Nardus stricta a vedle ní lišejník islandský. Z keřovitých druhů rostou ještě na nejvyšších temenech Salix herbacea, Salix Lapponum a Juniperus nana. Pod temeny a na stráních hojně roste Sorbus aucuparia var. alpestris, Betula carpathica, Salix hastata, S. silesiaca, Ribes petraeum, na bažinatých místech Vaccinium uliginosum, Oxycoccos palustris ve společnosti hojných rašelinníků. Na Jeseníku botanika zajímá rod jestřábníků (Hieracium). Počet sudetských jestřábníků jest značný, některé druhy jen odtud jsou známy; H. aurantiacum, lidu známější jménem »divoký šafrán«, H. villosum, H. alpinum, vzácné H. pallidifolium, všude na temenech a stráních hojné H. nigritum, pospolu s H. stygium, vzácné H. moravicum, rostoucí na horním okraji Velké Kotliny, ve společnosti vzácného H. Engleri. Na svahu Praděda směrem k Vidlici roste vzácné H. bifidum, ve Velké Kotlině H. caesium a H. plumbeum, dosud jen z Vozky (Fuhrmanštýna) známé. Jiné druhy jsou: H. silesiacum, H. prenanthoides, H. gothicum, H. inuloides, H. Tauschianum v. striatum, H. pachycephalum, H. iseranum, vzácný míšenec H. villosum prenanthoides. Na vysokých alpských lučinách hojny jsou druhy rodu Gentiana. Dříve byla hojná Gentiana punctata, nyní snad úplně vyhubena. Stráně pod temeny Jeseníka překvapují množstvím různých rostlin, zvláště kapradin. Jsou tu samorostlé květné zahrady, ponejvíce na místech, kde prameny na den vystupují. Mimo jiné v nižších polohách rostoucí najdeme tu: kapradí Athyrium alpestre, Aspidium lobatum, A. angulare, A. montanum. Vzácné druhy sudetské jsou: A. lonchytis, známé jen z Velké Kotliny, a hojnější Blechnum spicant; poblíže roste též Woodsia hyperborea. Plavuně jsou tu zastoupeny několika druhy, jako: Lycopodium alpinum h. a Selaginella ciliata. A mezi nimi rostou aneb pro sebe celé skupiny tvoří mnohé jiné statné rostliny s pestrými květy. Zvláště vynikají složnokvěté: Crepis succisaefolia, C. grandiflora a jen ve Velké Kotlině nalezená C. sibirica, dostihující zde západní hranice svého rozšíření. Modrými květy nápadné jest Mulgedium alpinum, Hypochoeris uniflora, kterou za arniku považují a proto hojně ji sbírají, obzvláště nápadna jest Adenostyles albida. Dále vzácný Aster alpinus, Solidago virgo aurea var. alpestris, Achillea sudetica, Gnaphalium norvegicum, Doronicum austriacum, Homogyne alpina a j. Tím není řada rostlin Jeseníka vyčerpána. Z trav význačny jsou: Agrostis alpina, dosud jen z Velké Kotliny známá, Phleum alpinum, Avena planiculmus, Poa alpina, P. caesia, P. silvatica a j. Ale nejhojnější ze všech jest, jak již zmíněno, Nardus stricta; ze šáchorovitých: Carex rupestris, C. pauciflora, C. rigida, C. atrata, vzácná a jen z Velké Kotliny známá C. capillaris, C. vaginata; suchopýry; Eriophorum alpinum a E. vaginatum, již při květeně vysočiny jihlavsko-žďárské uvedené. V Bezkydech Juncus trifidus a Luzula sudetica jsou zástupci horských sítinovitých. Nemnohé zastupují řád liliovitých, a to: Allium victorialis, A. sibiricum, hojnější předešlé, ponejvíce na vlhkých místech, a ozdobný Streptopus amplexifolius. Ocún podzimní má i v horách svého zástupce; jest to Veratrum Lobelianum, všude i v nižších polohách rozšířené, jehož semena proudy vodními daleko do nižších poloh bývají zanesena, tak že na př. již u Berouna, v údolí Kroupy u Hanušovic nezřídka se vyskytuje. Ze vstavačovitých rostou Listera cordata ve stinných vlhkých lesích a Gymnadenia albida na travnatých stráních i v Bezkydech domovem. Ovšem, že tu rostou i jiné druhy, které i na rovině jsou známy. Všude na temenech a stráních roste Campanula barbata, méně hojná jest C. latifolia a nejvzácnější C. Scheuchzeri ve skulinách skalních. Význačná jest pro květenu Jeseníka Valeriana tripteris, nejraději při horských potocích usedlá. Mařinovité tu mají jen nemnohé zástupce, na př. Galium sudeticum. V údolích Jeseníka při lesních krajích všude hojná jest Lonicera nigra, vystupující vysoko do hor. Z řádu krtičníkovitých význačné horské druhy jsou: Veronica bellidioides, známá jen z Velké Kotliny, z řádu kokrhelovitých Euphrasia picta, na temenech všude hojná, vzácnější Rhinanthus alpinus a Bartsia alpina; ve Velké Kotlině Thymus alpestris a Plantago montana. Jarní rostliny na Jeseníku nesnadno pozorovati a to proto, že tu dlouho leží sníh. Pulsatilla vernalis ve Velké Kotlině, Anemone narcissiflora jsou zástupci jarní květeny. Jejich příbuzné Racunculus aconitifolius, Aconitum Napellus, Delphinium elatum hojně tu rostou ve tvarech tak krásných, v jakých sotva kde v zahradách bychom je nalezli. Z křížokvětých výlučně horská jest na bažinách hojná Cardamine Opizii, C. resedaefolia a Arabis sudetica. Velkými žlutými květy na travnatých místech nápadna jest Viola lutea a na vlhčinách vzácná Viola biflora; dále Cerastium macrocarpum, Sagina Linnei, Dianthus superbus v. alpestris, Empetrum nigrum. Květenu Jeseníka vyznačují též některé vrbky (Epilobium), při pramenech Opavy na Pradědu rostou Epilobium nutans, E. trigonum, E. anagallidifolium, E. alsinefolium, vzácné Conioselinum tataricum, Laserpitium archangelica a Meum mutellina. Zajímavo jest, že velká skupina růžokvětých jen nemnohými druhy mochny (Potentilla) jest zastoupena, jsou to Potentilla aurea, i na Radhošti hojná, a v údolích porůznu P. norvegica. Řadu rostlin pro Jeseník význačných ukončujeme vzácným víčencem Hedysarum obscurum, jenž byl pozorován dosud jen ve Velké Kotlině.

Na území moravském odbočují od hlavního hřbetu Vys. Jeseníka nižší příčné hřbety, a to: hornatina Losínská, jejíž nejvýznačnější druhy jsou: odrůda růže nící (Rosa pendulina L. f. balsamea Kitl. var. subcalva Kell. et Form.), nejvýznačnější to růže horská pro severní M-vu vůbec. Na témž stanovisku u Losína Rosa Carioti a Rosa albutescens. Tu roste též zajímavé Botrychium matricariaefolium. Hřbety směrem od Sobotína k Litovli se prostírající, na př. Bradlo u Hradečné, význačných druhů nemají. Pro Nízký Jeseník nejvýznačnějším druhem jest u Spálova v okr. hranickém rostoucí šafrán Crocus vernus.

Morav.-slezské Karpaty nevyznačují se takovým bohatstvím různých druhů rostlinných jako Sudety, ačkoliv klimatické poměry jsou tu příznivější a geologická povaha i stavba mnohem pestřejší. Po stránce botanické lze Karpaty moravské rozděliti v čásť již. a severní. Pro čásť jižní od hor Strážnických a vrchu Čupy až po Kubůháj a Losčim u Val. Klobuk význačné jsou: keřovitý jalovec Juniperus communis odr. prostata od Bojkovic. Epipactis microphylla, dosud jen z Lopeníka známá, a vzácný míšenec ostružinník Schwarzerův, Rubus discolor tomentosus. Mnohem zajímavější jest květena sev. části od Val. Klobuk až po Val. Meziříčí, Nový Jičín a Hranice a podél hranic mor.-uher. a slezských. V této části křídový útvar a starší třetihory převládají. Z význačných druhů uvedeny buďtež: Aspidium angulare, Equisetum maximum, Orchis globosa, Microstylis monophylla, Gladiolus imbricatus, Thesium pratense na Radhošti a Ondřejníku, Hieracium suecicum, Centaurea Javornikiensis, jen z Javorníka známá, Cirsium acaule, rostlina v okolních zemích hojná, C. pannonicum, Carlina nigrescens, Gentiana asclepiadea, Melampyrum moravicum, dosud jen od Vsetína známé, Sisymbrium austriacum, Dentaria glandulosa, Myricaria germanica, Helianthemum rupifragum z Kotouče u Štramberka, Epilobium Dodonaei, vzácné růže: Rosa incana a R. Kmetiana od Vsetína, R. similata z Ondřejníka a vzácná kapradina Struthiopteris germanica. Celkem jest zde květena chudá, čehož asi příčinou jest chov ovcí od dávných dob a nedostatek horských zřídel. Se stanoviska fytogeografického pozoruhodná jest v okolí Vyzovic u Všeminy v houštinách rostoucí Aremonia agrimonioides. Sedmihrady, Krajina a jižní Tyroly dříve pokládány za nejsevernější stanovisko této pontické rostliny; nálezem u Všeminy pošinuta sever. hranice jejího rozšíření mnohem dále k severu. Po stránce botanické rozeznáváme tři pásma: pásmo hlavního hřbetu, hřbetu Hradiska a Věterníka a Ždánského lesa. Nejzajímavější jest tento, jehož výběžky objímají poloobloukovitými svahy krajinu botanicky proslulou, kotlinu kolem bývalého jezera Čejčského, jehož voda byla slaná a proto zvířenou chudá. Tato krajina má takřka svoji vlastní floru, vynikající četnými rostlinami solimilovnými; v ní vtroušen jest ostrůvek květeny pontické mezi baltickou. Tu rostou: Crypsis schoenoides, C. aculeata, Salicornaria herbacea, Schoberia maritima, Campanula sibirica, Tragopogon serotinum, Scorzonera austriaca, S. purpurea, Aster Tripolium, Artemisia pontica, Serratula heterophylla, Globularia Willkommii, Phlomis tuberosa, Glaux maritima, Samolus Valerande, Draba nemorosa, Crambé tataria, Sysimbrium pannonicum, Euclidium syriacum, Hibiscus Trionum f. ternatus, Spergularia salina, Gypsophila paniculata, Hypericum elegans, Bupleurum tenuissimum, Potentilla patula, Dorycnium pentaphyllum, Astragalus excapus, A. asper a j. Tento ostrůvek květeny pontické sahá přes Šardice až po Kyjov, kdež nejvýznacnějším druhem jest Thesium ramosum, druh význačný pro květenu pontickou. Rovněž i okolí Klobouk tvoří ostrůvek samostatný, hostíc mnohé druhy u Čejče scházející, na př. Thesium humile, Inula ensifolia, Inula Oculus Christi, Jurinea mollis, Echium rubrum, Lepidium latifolium, Polygala major, Seseli varium a j. Mnohé z těchto druhů nalezneme opětně v okolí Hustopeče pospolu s jinými, jako jsou: Vicia pannonica, Sythrum virgatum, Crepis rigida, Ceratocephalus falcatus, Hibiscus trionum atd. Stopujeme-li na mapě ostrůvky květeny pontické, poznáme, že dosud uvedené leží mezi poříčím dolní Moravy a Svratky, ostatní pak v poříčí větších řek, a to zejména Dyje a jejích přítoků.

Původ pontických druhů na jihu mor. lze vysvětliti takto: po době ledové sahala hranice květeny pontické dále na sever, než nyní, a v té době v našich šířkách druhům rostlinným poměry klimatické byly příznivější, než nyní. Pontické druhy mohly tedy proniknouti dále na sev. nejen po již. M-vě, nýbrž až do krajin českého Středohoří, 300 km daleko od nynější sev. hranice květeny pontické. Po této době příznivé s vyšší průměrnou roční teplotou nastala doba chladnější, vlhčí, kteráž měla za následek postoupení květeny baltické dále na j. a ustoupení pontických druhů, a jen na místech klimaticky zvláště příznivých jednotlivé druhy se dodnes udržely. Květena jižní M-vy jest bohata mnohými druhy, jež bychom v sev. části hledali marně. Opačný poměr ukazuje květena již. Čech. Kdyby jižní M. se propadla, ochuzena by byla tím květena o velký počet vzácných druhů, které v Čechách se nevyskytují. Jižní M. přechovává totiž mnohé druhy květeny dolnorakouské, které se na již. rovině a pahorkatině k jihu otevřené, v údolí Dyje, Svratky a Dolní Moravy, usídlily. Tyto druhy získala od vých. a j.-vých. z Uher a Dolních Rakous. Území mor. květeny prostupují tři úvaly: horní a dolní úval Moravy a úval Dyje a Svratky. V úvale Hornomoravském od Bludova až k Napajedlům význačné jsou některé druhy samorostlé a některé zavlečené. Význačné jsou: Potamogeton compressus, Betula humilis u Olomouce, Scirpus Tabernaemontani, Ornithogalum Boucheanum, Tulipa silvestris, Elodea canadensis, Erechthites hieracifolius u Bludova, Thesium humile, Erucastrum Pollichii, Limnanthemum nymphaeoides, Epilobium adnatum, Ribes nigrum. Z okolí Zábřeha známo několik vzácných míšenců vrb. Na Prostějovsku neroste travina Koeleria cristata, u Kroměříže scházejí obecné druhy kapradin, jaterník trojlaločnatý a mařinka vonná. V úvalu Dolnomoravském od Napajedel až k již. hranici území význačny jsou: Equisetum hiemale, Agrostis interrupta, Carex nutans, Iris spuria, obě dosud jen od Břeclavy známé, Onosma echioides a arenarium, vzácná vodní Stratiotes aloides, Thymus angustifolius, Oenanthe silaifolia, Eryngium planum a j. Pro úval Dyje a Svratky buďtež uvedeny: Ornithogalum pyramidale, Leucojum aestivum, Rumex stenophyllus, Viola ambigua, Papaver dubium, Galega officinalis. Druhy zavlečené jsou na př. Tragus racemosus, cizím semenem a vlnou z Uher zavlečený. Pověstná Elodea canadensis, do morav. vod zanesená, jest již hojná u Svitávky, Prostějova, Kojetína a Moravské Ostravy. Mimulus luteus, známý asi od r. 1850 ve střední Evropě, roste u Telče. Xanthium spinosum zavlečeno ovčí vlnou a uherskými bagouny. Galinsoga parviflora rozšířena u Klobouk, u Olomouce a Lednice, Lepidium perfoliatum roste nyní u Olomouce, Znojma a Brna. Jiné jsou: Kochia scoparia, Crepis nicensis, Chrysanthemum segetum, Euclydium syriaeum, Salvia austriaca, Erucastrum Pollichii, Silene conica a S. dichotoma, obilím zavlečená, podobně zahradním semenem donesený pryskyřník Ranunculus Frieseanus, Ulex europeus u Vsetína, Trifolium incarnatum a u Škavic při Dyji austral. Chenopodium carinatum a j.

Literatura. V. Spitzner, Květena okresu Prostějovského a Plumlovského (1887); Ostružiny vysočiny Drahanské (1893); A. Oborny, Flora von Mähren u. Österreich. Schlesien (Brno, 1885); Ed. Formánek, Květena M-vy a Rak. Slezska (1896). Podrobné udaje o literatuře uvedeny jsou ve Květeně Formánkově a Oborného. Práce o tajnosnubných rostlinách uveřejněny ve spisech přírodozkumného spolku v Brně. Nave uveřejnil řasy, Niessl houby, týž vyšší rostliny výtrusné, Kalmus mechy listnaté, Spitzner lišejníky, F. Bubák několik pojednání o rzích a snětích z okolí Zábřeha v »Oesterr. botanische Zeitschrift«. V. Spitzner.

8. Zvířena.

Zvířena M-vy náleží do oblasti středoevropské, ježto se vyznačuje typickými druhy hmyzožravců, střevlíkův a brouků krátkokřídlých; podobáť se celkem sice zvířeně české, avšak bohatostí ji předčí, jelikož na jih jest otevřena a proto navštěvována bývá zvířaty, zvláště ptáky a hmyzy, jižními, řídčeji východními.

Počet ssavců žijících na M-vě jest stejný s počtem ssavců krajin středoevropských vůbec, totiž dosti skrovný; hojností druhů nad ostatní vynikají letouni, šelmy a hlodavci. Prvních napočítal na M-vě a popsal prof. F. A. Kolenatý 18 druhů, z nichžto vzácnější jsou: netopýr peřestý (Vesperugo discolor), netopýři severní, vodní a brvitý (Vespertilio borealis, Daubentonii, ciliatus) a nejvzácnější v okolí Praděda létající netopýr bahenní (Amblyotus atratus). — Šelmy stálým pronásledováním stávají se vzácnými. Naprosto na M-vě vyhubeni jsou medvěd, vlk a rys; jen za tuhých zim z Uher sem zabíhají, ukrývajíce se ve skalnatých hvozdech sev.-východ. M-vy. Medvěd na př. zastřelen r. 1887 u Rožnova a r. 1891 u Frenštátu, vlk r. 1892 u Mořkova (v okolí N. Jičína) a rys r. 1890 u Pytína, r. 1891 u Frenštátu. Kočka divoká a norek na M-vě úplně vyhubeni nejsou; také divoký vepř, který též pro velkou škodlivost bývá pronásledován, v j.-východ. horách Karpatských posud se zdržuje. Z hlodavců vzácnějšími jsou plch (Myoxus glis) a plšek lískový (Muscardinus avellanarius), oba jen v polohách teplejších; na j.-vých. M-vy hojně rozšířen je škodlivý sysel. Ještě dlužno připomenouti, že na jihu chová se k těžkému potahu buvol.

Ptáci vynikají i počtem svým, i rozmanitostí druhů, jichž čítáme 284. Z dravců, kteří na M-vu zabloudívají z krajů j.-vých., jsou více méně vzácnými: sup hnědý, sup bělohlavý, orel mořský, orel královský, orel křikavý, orel černý, orel nejmenší, poštolka rudonohá, luňáci červený a černý; z dravců nočních: sova sněžní, sova krahujní a výreček. Z jiných čeledí dostavují se na M-vu: jiřice horní, konipas severní, křivka páskovaná, sněhule laponská, jespák islandský, pěnkava podhorní, čížek žlutý, vlha, strnad cvrčivý, drozd modrý, rákosník vodní, špaček růžový, stepokur kirgizský, dropi veliký a malý, volavky červená, bílá a vlasatá, kolpík, ibis hnědý, dytík, břehouš rudý a jespák bojovný; mimo to mnozí ptáci vodní od Baltického a Sev. moře.

Plazů čítá M. 11, obojživelniků 13 druhů; z oněch jsou vzácnější ještěrky živorodá a žlutá z hornatého severu a ještěrka zední z jihu; z těchto sluší vytknouti mloka černého a čolka alpského z okolí Praděda. Želva na M-vě vyhynula; přede 3 léty zjištěna byla sice u Morav. Ostravy; avšak to jsou jen vzácné ojedinělé zjevy její na pomezí moravském.

M. vždy oplývala rybami; čítalať na 46 druhů. V posledních však desítiletích nesvědomitým ničením, zvláště znečišťováním vod továrními výkaly nastal v řekách nedostatek ryb, ba i mnohý druh na dobro vyhynul; taktéž i množství rybníků v době novější bylo vypuštěno a jen v západní M-vě ve větším rozměru chov ryb se pěstuje. Obecně rozšířenými rybami v řekách a potocích jsou: okoun, parma, jelec, tloušť, karas, hrouzek, ouklej obecná neboli bělice, mřeň, vranka a piskoř; v rybnících: kapr, lín a štika. Největší rybou moravskou jest sumec, dorůstající zde do 2 m. Velkou vzácností bývají: mihule říční a menší, jesen a skoljuška; při vysoké vodě dojíždí až po Lanžhot vyza.

Z četných skupin hmyzu nejdůkladněji prozkoumáni jsou brouci a motýli, poněvadž nacházejí nejvíce milovníků; o oněch v novější době horlivě pracovali dr. A. Fleischer v Brně, Edm. Reitter, správce v Paskově, a Ad. Walter, důchodní v Rajhradě, o těchto soud. adj. B. Schneider a rada účet. Ant. Gartner, jenž nás seznámil s faunou nesytek a drobných motýlův moravských. Ostatní skupiny hmyzů zevrubně zpracovány posud nejsou.

Brouků moravských počítá se nyní na 4760 druhův, z nichž připadá na střevlíky 489, na vodomily 105, na drabčíky 890, na mrchožrouty 120, na lesknáčky 135, na chrobáky 160, na jemnokrovečníky 124, na nosatce 700, na tesaříky 160 a na mandelinky 439 druhů.

Motýlův udává se úhrnem 1441 druhův, a to: 115 druhů motýlů denních, 46 večerních, 612 nočních a 668 motýlů drobných.

Hmyzu blanokřídlého připadá na kraje moravské asi 1900 druhů, totiž přes 300 květomilek, na 200 vos dravých, asi 30 mravenců, přes 1000 lumků, 70 žlabatek a na 300 vos bylinných; hmyzu dvoukřídlého čítá se na 3000 druhů, z nichžto v některých krajích zhoubně řádívají na osení bejlomorka hesenská (Cecidomya destructor), stéblovka ječná (Chlorops oscinis) a stéblovka žitná (Chlorops taeniopus) a komáři v lesnatých nížinách řek Dyje a Moravy pravou trýzní se stávají. Hmyzů síťokřídlých žije zde asi 100 druhů, mřížokřídlých na 150, rovnokřídlých sotva 100, polo- a stejnokřídlých na 470 druhů; bezkřídlých hmyzů čítá se okolo 40 druhů. Počet stonožek udán prof. Jos. Uličným 43 druhy; týž horlivý badatel fauny moravské propracoval měkkýše, jichž celkem pozoroval na 160 druhů s 80 odrůdami. Pavouků pravých nasbíral prof. A. Nosek (nyní v Čáslavi) na M-vě přes 200 druhů, k nimžto připočísti sluší mimo to asi 10 druhů štírků, 20 různých sekáčů, 100 roztočů a jazyčnatek a 6 druhů želvušek.

Fauně moravských jeskyň nejnověji věnuje pozornost mladý entomolog Karel Absolon, jenž mnohou novinku, zvláště ze skupin šupinušek a roztočů, zde objevil.

Korýšovitých zvířat mimo raka, který na M-vě žije ve dvou odrůdách, pozorováno a nasbíráno dosud přes 150, červů přes 220 druhů; mimo to napočítáno nálevníkův asi 170, kořenonožcův 12, hromadinek přes 20 druhů; houby sladkovodní vykazují pouze dva druhy, totiž houbu říční (Spongilla fluviatilis) a rybniční (Sp. lacustris), v několika odrůdách. Dr. Fr. Dvorský.

B) Obyvatelstvo.

I. Statistika.

Na M-vě žije 2,276.870 lidí (1890), průměrně připadají 102 lidé na 1 km². Obyvatelstvo jest ovšem v rozličných krajích rozdílně roztříděno, lidnatost řídí se hlavně úrodností půdy a více méně příznivým vývojem domácího průmyslu. Rozeznáváme dvě hlavní střediska nejhustějšího zalidnění: jedno, menší, na sev.-vých. zabírá průmyslové okresy Nový Jičín a Místek s Mor. Ostravou, druhé, větší, zaujímá úrodnou rovinu Hanou (okres přerovský a prostějovský), odtud jde na jih i na sev. podle řeky Moravy a na záp. překročuje až za Brno. Nejméně zalidněny jsou hornaté kraje v nejzazších končinách záp. (okres dačický) a východ. (okres uh.-brodský). Všeho obyvatelstva roku 1880 bylo 2,153.407, tak že za toto desítiletí přibylo 0^·58%, kdežto v desítiletí předešlém 1870—1880 přibylo 0^·61%.

Toto obyvatelstvo bydlí v 2937 obcích, jež obsahují 3404 osady, v 317.005 domech (7983 domů jest krom toho neobydleno) a tyto domy dělí se zase na 504,835 bytů čili tolikéž svazků rodinných, tak že připadá na rodinu průměrně 4^·55 osob. V úrodných nivách ve středu země a vinných krajích na jihu, jakož i v obvodu středisk průmyslových na sev.-záp. i sev.-vých. jsou osady větší a významnější, v krajinách méně úrodných vysočiny Českomoravské, Jeseníku a Bezkyd drobnější a nepatrnější. Osad majících do 500 ob. bylo r. 1890 2078 s 556.961 obyv., od 500—2000 bylo 1173 s 1,019.609 obyv., od 2000—5000 bylo 127 s 363.509 ob., od 5000—10.000 bylo 15 s 87.797 obyv., od 10.000—20.000 bylo 9 se 130.816 obyv., nad 20.000 jsou dvě osady (Brno a Jihlava) se 118.178 obyv. (od té doby přibyla města: Prostějov, M. Ostrava a Olomouc).

V náboženském vyznání velkou převahu má katolické (2,169.772 čili 95^·3%); vedle těch bylo 61.279 (2^·69%) protestantů vyznání lutheránského i reformovaného, židů 45.324 čili 2%. Protestantův jest nejvíce ve vysočině Českomoravské a v Bezkydách, židé obývají především velká města, pak jsou četněji osazeni v okresích kyjovském, hodonínském, uh.-brodském, mikulovském, vyškovském, prostějovském, krumlovském a hranickém.

O národnosti obyvatelstva moravského nelze na základě sčítání lidu z r. 1890 podati data spolehlivá, ježto se udávala tehda pouze řeč obcovací. Přihlásilo se 1,590.513 (70^·34%) k obcovací řeči české, k německé 664.168 (29^·37%), k polské 5039 (0^·22%), k chorvatské 1365 (0^·06%). Tvoří tedy slovanské obyvatelstvo více než 70¹/₂% proti necelým 29¹/₂% Němců, ve kterých zahrnují se ještě plná 2% Židů (viz dále: Národnost^{[red 2]}).

Co do pohlaví ženské obyvatelstvo počtem značně vyniká nad mužské; žen jest 1,189.530, tedy o 102.190 více než mužů, tak že na 1000 mužů připadá 1094 žen.

Povšechné vzdělání jest na stupni dosti vysokém. Hledíme-li výhradně k obyvatelstvu, jež překročilo šestý rok svého věku, objeví se nám ten stav, že z mužův umí čísti i psáti 91^·40%, pouze čísti 2^·87%, ani čísti ani psáti neumí 5^·73%; z žen umí čísti i psáti 84^·38%, pouze čísti 7^·52%, ani čísti ani psáti 8^·10%. Úplných analfabetův není tedy na Moravě ani plných 8%.

Neduživých bylo r. 1890: slepců 1984 (8^·7 na 10.000), hluchoněmých 3219 (14^·1 na 10.000), pomatených 3698 (16^·3 na 10.000) a kreténů čili blbých 1311 (5^·8 na 10.000). Ze

slepých bylo	..	956	muž.	a	1028	žen.
z hluchoněmých	..	1667	»		1552	»
z pomatených	..	2031	»		1687	»
z kreténů	..	697	»		614	»

Počet sňatků rok co rok velmi kolísá. Tak bylo r. 1889 15.991 sňatků, r. 1890 16.305 (7^·15 a 7^·21 pro mille). Vzhledem k stáří oddávaných osob bylo r. 1890:

ženichův:
do 24 let	......	2681	(16^·44%)
20—30letých	......	8493	(52^·09%)
30—40 »	......	3183	(19^·52%)
40—50 »	......	1008	(6^·18%)
50—60 »	......	567	(3^·48%)
více než 60letých	......	373	(2^·29%)
nevěst:
do 20 let	......	1807	(11^·08%)
20—24letých	......	5643	(34^·61%)
24—30 »	......	5401	(33^·12%)
30—40 »	......	2398	(14^·71%)
40—50 »	......	756	(4^·64%)
více než 50letých	......	300	(1^·84%)

s obou stran
svobodných	......	12.729	(78^·07%)
ovdovělých	......	901	(5^·53%)
svobodných
s vdovci	......	1926	(11^·81%)
s vdovami	......	749	(4^·59%)

Tedy vstoupilo do manželského stavu:

mužů
po prvé	......	(82^·66%)
po druhé i vícekrát	......	(17^·34%)
žen
po prvé	......	(89^·88%)
po druhé i vícekráte	......	(10^·12%)

Vzhledem k vyznání náboženskému bylo sňatků nesmíšených 16.232, a to:

katolických	......	15.508	(95^·1%)
řecko-katol.	......	2
pravoslavných	......	8
lutheránských	......	159	(0^·97%)
helvetských	......	216	(1^·35%)
židovských	......	328	(2^·10%)
bez konfesse	......	11

Smíšených manželství bylo 73:

Ženich	katol.		pravosl.	evang.	evang.	bez konf.
Nevěsta	evang.	pravosl.	katol.	katol.	pravosl.	židov.
	28	0	4	39	1	1

Uzavírá se tedy více sňatků katolických nevěst s evangelíky než naopak; zjev ten lze pozorovati také v Čechách.

Porodů bylo r. 1890 80.063, z nich bylo nemanželských 8378, tedy více než 10%, přece však méně než v Čechách, kde bylo přes 13%, nebo v Haliči (14%), nebo dokonce v Dol. Rakousích (24%). Z těchto 8378 nemanželských dětí bylo potomním sňatkem rodičů legitimováno 1707, tedy plných 20%, což jest poměr vždy ještě příznivější než průměrné číslo všech zemí rakouských, méně však příznivé než v Čechách, kde bylo legitimovaných dětí 30%. Chlapců rodí se jako všude jinde více než děvčat (41.149 chlapců, 38.914 děvčat), tak že na 1000 narozených děvčat připadá 1061 chlapců. Mrtvě narozených dětí jest poměrně více nemanželských (312) než manželských (1665), i připadá na 1000 dětí

874	živě	narozených	manželských
20	mrtvě	»	»
102	živě	»	nemanželských
4	mrtvě	»	»

čili na 100 porodů manželských 2^·2%, nemanželských 4% mrtvě narozených. Mnohem větší úmrtnost jeví se u novorozených dvojčat, trojčat atd., neboť mezi takovými 1993 narozenými bylo 121 mrtvých, což je skoro 6%.

Úmrtnost jest v rozličných letech velmi rozdílná a řídí se podnebím více méně příznivým, úrodou, šířením nakažlivých nemocí atd. Tak zemřelo na Moravě r. 1889 61.749, r. 1890 69.131 lidí. Největší úmrtnost jeví se u dětí do pátého roku; takových zemřelo r. 1890 33.462 (48%), z nichž 17.840 hochův a 15.622 děvčat; úmrtnost hochů v tomto věku jest daleko větší, a tím se vysvětluje, že, ač hochů více se narodí než děvčat, ženské obyvatelstvo počtem má převahu nad mužským. Z těchto dětí, zemřelých až do 5. roku svého věku, umírá poměrně:

do měsíce:
20% manž.,	25% nemanž.,
od měsíce do roka:
44% manž.,	53% nemanž.,
od roka do dvou:
17% manž.,	13% nemanž.,
od 2 do 5 let:
18% manž.,	10% nemanž.

Dle toho jest úmrtnost manželských dětí v nejútlejším věku (do roka) značně menší než u nemanž., kdežto v dospělejším věku jest tomu naopak. V pokročilejším věku jeví se úmrtnost takto:

do 10	let	...	muž.	19.187,	žen.	17.108
10—20	»	...	»	1.203,	»	1.519
20—30	»	...	»	1.652,	»	1.654
30—40	»	...	»	1.750,	»	1.623
40—50	»	...	»	1.992,	»	1.588
50—60	»	...	»	2.316,	»	2.242
60—70	»	...	»	2.939,	»	3.506
70—80	»	...	»	2.947,	»	3.382
80—90	»	...	»	1.053,	»	1.219
přes 90	»	...	»	93,	»	148.

Do 10 let zemřelo tedy 36.298 (skoro 53%). V tomto věku úmrtnost mužů daleko jest větší než u žen, za to od 10—20 let jest větší u žen; velký rozdíl jest též ve věku od 40—50 let, kde mnohem více mužův umírá, většinou následkem obtížného povolání; celkem dosahují ženy většího věku než muži.

Z tisíce mužů (žen) zemřelo ve věku:

0—10	let	.....	546	mužů,	502	žen
10—20	»	.....	34	»	45	»
20—30	»	.....	47	»	49	»
30—40	»	.....	50	»	48	»
40—50	»	.....	57	»	47	»
50—60	»	.....	65	»	66	»
60—70	»	.....	84	»	103	»
70—80	»	.....	84	»	100	»
80—90	»	.....	30	»	36	»
přes 90	»	.....	3	»	4	»
		Úhrnem .	1000	»	1000	»

Veřejné zdravotnictví není dosud valně uspokojivé. V zemi napočteno 60 nemocnic, v nichž bylo ošetřováno 20.333 nemocných, tak že připadá 1 ošetřovaný nemocný na 111 obyvatel. Uvážíme-li, že na př. v území Terstském připadá 1 ošetřovaný na 17, v Dol. Rakousích 1 na 31 obyvatel, vysvítá z toho, že M-vě jest v této příčině mnoho doháněti. Důležitost nemocnic vysvítá z toho, že ze všech tam ošetřovaných zemřelo pouze 10%, což jest průměrná úmrtnost všeho obyvatelstva vůbec, a nevyhojitelných propuštěno jen 4%, ostatní byli vyléčeni. V ostatním srv. níže »Humanitní ústavy«.

Očkováno bylo r. 1889 na 2838 místech 63.299 osob ze 70.013 k očkování povinných, tak že neočkovaných zbylo toho roku 9^·6%. Očkování potkalo se s dobrým úspěchem u 60.465 osob (95^·5%).

Minerální vody zdravotní jsou v Luhačovicích (železitá) a v Šaraticích (hořká); vývoz této vody do ciziny nabývá v poslední době velmi utěšených rozměrů. R. 1889 vyvezeno bylo z celé M-vy pouze 390.000 láhví, z čehož největší díl připadal na Luhačovice. Teplé zřídlo jest jediné ve Vel. Losíně.

Pro zdravotnictví důležitý jest ovšem i počet osob léčících. I v té příčině M. byla ještě r. 1889 daleko za mnohými jinými zeměmi, na př. Dol. Rakousy, Terstem, Tyroly, Čechami. Byloť tehda:

doktorů vešk. lékařství
státních		ostatních	ranhojičů	porodních bab
33		317	267		2.954
čili	1^·54		1^·17		306
	na 10.000 obyv.				na 10.000 porodů

Lékáren bylo 221.

Nakažlivými nemocemi zemřelo celkem

		osob	tj. všech zemřelých
	r. 1889 .	7660	...	12^·60%
oproti	r. 1888 .	6156	...	9^·83%
	r. 1887 .	6406	...	10^·57%

Z toho připadá na

neštovice	....	1333	případů	smrti
osýpky	....	1983	»	»
spálu	....	743	»	»
tyfus	....	542	»	»
úplavici	....	41	»	»
černý kašel	....	701	»	»
diftheritis	....	2327	»	»

Případů násilné smrti bylo:

		osob	t. j. ze všech zemřelých
úrazem	...	558	..0^·90%
sebevraždou	...	364	..0^·59%
vraždou nebo zabitím	...	48	..0^·08%.

II. Národopis.

Slovanské obyvatelstvo M-vy je sourodou částí národa českého, s nímž od věků v jednotu národní spojeno jest společnými dějinami a společnou řečí spisovnou i literaturou. Nářečím pak a krojem (nyní již většinou vyhynulým) i jinými zvláštnostmi ducha kmenového liší se více méně jak od Čechů v království, tak i mezi sebou. Dle těchto rozdílových známek rozeznáváme patero hlavních kmenů moravských: slovenský, lašský, hanácký, horácký a český.

Podstatným znakem všech nářečí vlastně moravských jsou více méně nepřehlasované samohlásky a, u, ú,: moja čepica, do koša, cuzí ľudé praviá (pravíja, pravijú), vedle: cizí lidi (han. cêzi lêdi), za našú łužú. V nářečí slovenském, lašském a většinou i hanáckém rozeznává se přesně tvrdé ł od měkkého ľ: uheł (úhel) — uheľ (uhlík), łež — ľež (ležeti).

1. Od pramenů Dolní Bečvy podél celých hranic uherských na jihových. a jihu M-vy až po Podivín usazeno jest obyvatelstvo téhož kmene slovenského, jako jest sousední obyvatelstvo uherské. Jednotný tento původně a týž kmen slovenský rozlišuje se sice dle některých zvláštností krojových a nářečových ve 3 skupeniny, označené i svými jmény; jsou to: Valaši, Doláci a Slováci, ale nepatrné tyto rozdíly kmenové jednoty neruší.

a) Valaši mají svá sídla v okolí měst Zlína, Vizovic, Vsetína, Val. Klobouk, Val. Meziříčí a Rožnova. Jména Valachů dostalo se Slovákům těmto nepochybně od Valachů rumunských. Rumunský živel ve st. XII. až XVI. rozvinul znamenitou rozpínavost, usadiv se značným počtem jednak v Chorvatsku, Srbsku a v Alpách dalmatských, jednak v Sedmihradsku a Bukovině, vysílaje odtud mezi haličské Rusy a Poláky osadníky a pastýře, za jejichž poslovaněné potomky jmenovitě haličtí Huculi se pokládají. Z Haliče rumunští tito pastýři ubírali se dále se svými stády, až se dostali i do hor nynějšího Valašska moravského, kde však, počtem jsouce asi nehojní, s obyvatelstvem slovenským v jedno splynuli. Patrné stopy po těchto rumunských Valaších zachovaly se posud v salašnickém názvosloví nynějších Valachů moravských. Na morav. Valašsku každý chotár (území obecní) má nějaký salaš. Bača (vrchní pastýř) bydlí se svými valachy (podřízenými pastýři) v kolibě (prkenné chatě), kdež sedává na lavici řečené strunga při vatře (ohni). Jeho ovce mají rozličná jména; některá z nich sluje kornuta (rohatá), jiná pistrula (kropenatá) a pásají se na grúni (stráni). Ovce dojí se do gelety (dojačky), mléko se sráží glagou (namočeným žaludkem telecím). Ze sraženého mléka sbírá se urda (smetana), a když se vybere brynza (tvaroh), zbude žinčica (syrovátka).

Kroj, který Valaši až do let 70tých vůbec nosili, byl svěčný a úhledný: košile se širokými, otevřenými rukávy, úzké nohavice z bílé, modré nebo hnědé houně, na lýtkách na haklíky zapiaté, soukenný brunclek (vesta) barvy hřebíčkové, župica (kabát sváteční) po kolena, v bocích od pasu dolů na způsob polský odstávající, ze sukna zeleného, modrého nebo hnědého; na všední den huněná halena téhož střihu. Klobouk vysoký s neširokou střechou. Obuví bývaly za stara krpce, později papuče z bílé, hnědé n. černé houně.

b) Doláci usazeni jsou na pravém břehu Moravy od Napajedel po Klobouky brněnské. Kroj jejich jest jednak slovenský (na Hradišťsku), jednak »polohanácký«, velmi pěkný, ale nyní většinou již vyhynulý. Nářečí jejich liší se od sousední slovenštiny některými patrnými zvláštnostmi hláskoslovnými, jmenovitě v okolí Velehradu:

α) Spřežka aj se přehlasuje v ej, e pak i v této přehlasované i v původní spřežce ej úží se téměř v í, ý, tak že dej, zavołej, neutrácej, nejľepší zní tu dýj, zavołýj, neutrácíj, nýjľepší.

β) ý vždy, í po l, ř, c, č, s, š, z, ž rozšiřuje se v ej ve všech slabikách i kmenových i ohýbacích: velikej bejk, hřejch, cejn, čejtat, našejch husej, psejk vozej na vozejku obiľej do mľejna.

γ) ú i ů rozšiřuje se v ou: Pětadvacet kominou, všecky věci pominou.

Tytéž zvláštnosti nalézáme též v podřečí v okolí města Kelče.

c) Domovem Slováků vlastních, tím jménem i vůbec jmenovaných, jest: α) krajina řečená Záhoří v okolí Uh. Brodu, β) Pomoraví, počínajíc od Napajedel na celém levém břehu Moravy, od Rohatce pak na sev. na prav. bř. podél hranic farních osad Ratiškovic, Milotic, Mistřína, Hovoran, Prušánek a Podivína, γ) tak zvané Horňácko. Jest to osmnáct dědin na východ od Strážnice po St. Hrozenkov roztroušených po hlubokých úvalech a strmých stráních j.-v. pohoří mor.-uher., jež, dostavše své obyvatelstvo v dobách pozdějších z různých krajin Slovenska uherského, posud zachovávají svá původní podřečí, jichž jest v této krajině takměř tolikero, kolik tu osad. Podstatný rozdíl všech těchto podřečí je hláska r za ř slovenštiny moravské: Tri a tricet krepełek preľetěło pres naše poľe.

Slováci jediní ze všech kmenů moravských zachovali posud kroj národní celkem neporušený. Mužský oblek na všední den jest prostý a jednoduchý: hovězí boty bez podpatků, plátěné široké gatě, krátká košela, jež se nosí přes gatě, a širúch, malý to klobouček se střechou schlípenou. Je-li chladněji, obleče se lajbl barchantový. Za deštivého nebo sychravého počasí Slovák přehodí přes sebe širokou halinu se čtverhraným obojkem vzadu, jemuž také cimbál říkají. Za to sváteční a slavnostní oblek jest velmi rozmanitý a malebný. Hlavní částí svátečního kroje mužského jsou: úzké nohavice soukenné, z předu bohatě vyšívané na způsob uherský, barvy bílé (u Horňákův), blankytné (na Brodsku), tmavomodré (v Pomoraví). hřebíčkové (na Břeclavsku), kordula, na Brodsku a Pomoraví všecka (i vzadu) soukenná, barvy tmavomodré nebo černé, ozdobené šňorováním a velikými třapci, někde modrými, jinde červenými. Na Břeclavsku nosí se lajbl; je to kordulka krátká, asi do půl zád, hedvábná, velmi pestře vyšívaná. Klobouk vedle širúcha na Břeclavsku sváteční guláč, širúcha něco vyšší, bez střechy, »húsenkami« a »krepinami« otočený, s pérem (kytkou) v létě z kvítí »zrostlého«, v zimě dělaného a s kosířkem (volavčím pérem). Sváteční obuví jsou čižmy, boty nabírané, s nichž visí dlouhé hedvábné třapce. Je-li Slovák oděn halinou nebo v zimě oblečen v kožich, je vždy též opásán modrou zástěrou, ve dni sváteční květovanou.

2. Sousedé Valachů v severovýchod. cípě M-vy, vtěsnaném mezi obojím knížectvím Slezským v okolí měst Frenštátu, Štramberka, Příboru, Mor. Ostravy a Místka, jsou Laši (v. Lach). Kroj jejich, nyní už odložený, podobal se valašskému, ale nářečí jejich od valašského značně se liší, a to hlav. přízvukem polským na předposlední slabice, nedostatkem dlouhých samohlásek a změkčováním slabik ne, de, te v ně, dě, tě; Miła tětko, kaj (kam) idětě, co to něsetě a kaj to těľa vedětě?

3. Nejznamenitějším z moravských kmenů jsou Hanáci (v. t.), jejichž sídla jsou uprostřed země Moravské, v požehnané rovině Hané; mimo to počítají se k Hanákům obyvatelé krajiny od ústí Bečvy na sev.-východ po Hranice a odtud na jihozápad přes Bystřici pod Hostýnem po Napajedla v okolí měst Holešova a Kroměříže. Hanácké obyvatelstvo této krajiny není zcela jednotné, nýbrž různí se v několik částí krojem (nyní už vyhynulým) i podřečím. Co do kroje rozeznávali se předně Hanáci žlutí a červení dle barvy koženic. Žluté, upjaté koženice ve vysokých botách nosili Hanáci v okolí Němčic a Nezamyslic. Červení Hanáci dělili se zase dle tvaru koženic na Moravščíky n. Baňáky, Zábečáky a Blatáky. Baňáci na Kroměřížsku a Kojetsku nosili červenice (baně) široké, nabírané pod kolena, lýtka pokrývali úzkými, plátěnými »výléčkami« od kolen po kotníky, na něž obouvali vysoké boty (lýtkovice). Červenice Zábečáků v okolí měst Hulína, Holešova a Bystříce pod Hostýnem byly hodně užší a nosily se taktéž s výléčkami, kdežto Blaťáci mezi Prostějovem, Dubem a Olomoucem, nazvaní tak od říčky Blaty, nosili červenice velmi úzké, přiléhavé, v botách bez výléček. Také tvarem klobouku a pláště lišili se Hanáci mezi sebou. Klobouky Hanáků žlutých, Baňákův a Zábečáků byly široké, červenými pentlemi v každé krajině jinak ozdobené. Blaťáci nosili širáky člunovité s černými pentlemi. Plášť, svátcční to oděv hanácký, u žlutých Hanákův a Baňáků byl světlomodrý s 5—7 límci kratšími a delšími, kdežto Zábečáci a Blaťáci nosili pláště černé s dlouhým límcem.

Osobitý ráz nářečí hanáckého zakládá se ve zvláštních změnách samohlásek e, i, í, y, ý, o, u, ú (ou), jichž výslovnost Nehanákovi velmi nesnadno jest napodobiti.

V krajině pohraniční od Valachův a Slováků s jedné strany na Holešovsku, Kroměřížsku a jižním Přerovsku, s druhé strany na Slavkovsku, Bučovsku a Ždánsku mění se toliko ý v é, ú v ó: dobré stréc, za našó stodoló; ostatní hlásky zůstavují celkem nezměněny. Na Kojetsku a sever. Přerovsku hlásky e, o, u znějí čistě jako v češtině, ale y vždy a i po l, ř, c, č, s, š, z, ž přezvukuje se ve zvláštní, velmi zúžené è: rèbè, lèd, peřèna, sèla, zèma, žèto, í se obyčejně krátí: dvacitka, obili, nosim, nebo mění se v ě, t. j. v é velmi zúžené: klěn, krěž, čětat, ý přechází v totéž ě: dobrě strěc. Krátké u zůstává nezměněno, ú se mění v ó: budu, za našó stodołó. Největší a nejrozmanitější změny podstupují vytčené samohlásky ve výslovnosti »pravých« Hanáků na Vyškovsku, Prostějovsku, Olomoucku a Šternbersku. V tomto podřečí jest každé původní e poněkud zúženo: vėdėtė, y vždy a i po vytčených nahoře souhláskách přezvukuje se v široké ê: dêbê bêlê rêbê, bêla bê ê máčka, lêd, pėřêna, sêla, zêma, žêd. Dlouhé í se obyčejně krátí: mêslim, mlátime, nebo se mění v jistých případech v ě, t. j. v é trochu zúžené: slěbit, čěhat, rohlěk; v totéž ě mění se také ý: dobrě strěc. Původní o jest malinko zúžené: ȯlȯvȯ, u se vyslovuje jako široké ô: bôdô, ú jako ó více méně zúžené: za našő stȯdȯlő. Hanák této krajiny dobře rozeznává různé znění hlásek ė a ê, ȯ a ô ve slovech Nehanáku na poslech stejných: Tam bêlo lėdô (ledu) — tam bêlo lêdô (lidu), kȯs (kos) — kôs (kus), bȯk (bok) — bôk (buk) atd., a zavolá-li: Franckȯ! ozve se Francka, pakli Franckô! porozumí hned Francek, že se to jeho týče. Mimo to všem podřečím hanáckým společna je změna spřežky ej v é: dé, zavolé, nélepší, a dlouhého é v ý (y), í (i): dyšč, prstynek, dobryho, nyst, mliko, chlib atd.

4. Obyvatelé poříčí Švarcavy a Svitavy, pahorkatiny mezi Znojmem a Brnem, hornaté krajiny od Plumlova ke Konici a Litovli a odtud k Lošticům a Zábřehu, pak vysočiny Drahanské nazývají se Horáci (v. t.). Nářečí jejich má ráz hanácký s různými v různých krajinách odchylkami. Většinou horáčtina liší se od vlastní hanáčtiny přídechem v před každým náslovným o původním: voko, votypka, voheň, a přídechem h před náslovným a, e, i, o (= u), ó (= ou): handěl, Héva, hiskra, hodělat, hóroda. Na Brněnsku a Tišnovsku í se nekrátí: císař, počítat, a v příčestí činném jedn. čísla rodu mužského dlouží se všecky samohlásky: dál, bél, seďél, píl, nehnól. Na Tišnovsku mimo to hláska o přechází v u: Pučké, te putvuru! Na Brněnsku á v některých osadách vyznívá v ó: Marióna Zóstěrova mó novó zóstěro. — Na Ivančicku, Krumlovsku, Znojemsku a Třebíčsku, jakož i na Zábřežsku i se velmi často pohlcuje, zbývajíci souhláska zní pak sama slabičně, i vyslovuje se bel’ v les’ (byli v lesi) dvojslabičně, poviaal’ čtyřslabičně se zvláštním pazvukem samohláskovým: l’di, oň’ to kópil’, bř’tva, ž’to, š’ška, ň’ti. — Na Jevíčsku, Konicku a Zábřežsku, jakož i na Litovelsku a se přehlasuje v e celkem tam, kde i v jazyce spisovném: mȯjė čėpicė, do kóšė, pana hôčêtėlė. Na Kunštátsku y a u se nemění: ryby, budu, jenom ý přechází v é a u v ó: silné bék, za našó stodoló. — l je všudy jedno, střední. K Horákům počítá se také obyvatelstvo osedlé od Jemnice přes Želetavu k Bystřici nad Pernštýnem a k Jimramovu v celé krajině na záp. k Čechám, na Žďársku a Novoměstsku. Nářečí této krajiny liší se od obecné češtiny jenom základním znakem moravských nářečí vůbec, totiž nepřehlasovaným a, u, ou: jatelina, čepica — čepicu — čepicou, do koša. ý se rozšiřuje v ej, ú v ou jako v češtině: dobrej strejc, za našou stodolou.

5. V okolí měst Třeště, Telče a Dačic přestupuje na M-vu nářečí české. Lid osedlý v této krajině nazývá sám sebe Čechy a řeč svou českou. Nářečí toto ničím se neliší od obecné češtiny sousední.

6. K slovanské národnosti náležejí též usedlí na Moravě Chorvati (v. t.).

Však nejen krojem a nářečím různili se moravští kmenové mezi sebou, i v jejich povaze tělesné a duševní, ve zpěvu a tanci a v jiných projevech ducha národního jeví se rozdíly dosti patrné.

Hanák je postavy statečné, zavalité; tvář i ostatní tělo zaokrouhluje se mu do plna. Pleť jest barvy bílé, vlasy většinou rusé. Z modrých očí září spokojenost a dobromyslnost. V práci jest vytrvalý, ale neukvapí se zbytečně. Na svět pozírá a věci posuzuje s klidnou rozvahou a praktickým rozumem bez unáhlenosti. Hanák je letory sanguinicko-flegmatické.

Slovenské »koulané« nebo »vrtěné« jak živ by žádný Hanák byl nezatančil a slovenského tance »do skoku« by se zrovna zhrozil.

Na Hané oblíbeným tancem bývala cófavá, k níž se zpívaly většinou písně svaté, jako:

Matičko kopecká, o jak se te hezká! Tatičko nebeské, te se taky hezké!	Miłostivá nám boď, pudeme tam na póť, na Tvó svató horo k andělskymo dvoro.
Pros za nás Hanáke, złášce za mně take, kopecká matičko, zavirám pěsničko.

Nebo známá píseň »Proč, Maria, proč si tak naříkáš«, píseň k Panně Marii hostýnské (Nad Hosténskó horó vecházi słonečko), k sv. Janu (Já na světě zarmócená) a p.

Při cófavé Hanák se příliš neupachtil: vykročil pravou nohou, za ní posunul levou, zdvihl se na prsty, nastoupil pak celou nohou vpřed a pak vždy po těchto dvou krocích krok na zad.

Horáka jeho sousedé charakterisují pořekadlem: Me Huráce sme dubráce.

Slovák je postavy štíhlé, hubené, ale tuhých, silných svalů, pleti snědé; barva vlasů převládá temná. Jiskrné »oči černé jako ta trnečka« nejen »do srdečka se vřezávají«, nýbrž druhdy zableskne z nich i žár prudké vášně. Slovák jednává pod návalem citu nebo rozbouřených vášní, nerozvažuje dlouho a se všech stran, jaký následek by ten onen skutek míti mohl. U moravských Slovákův převládá letora sanguinicko-cholerická.

Co Slovák při druhém cení nejvíce, jest mužná odvaha a neohrožená statečnost. Osvědčiti tyto vlastnosti naskytovalo se hojně příležitosti. Odznakem mužné síly a odvahy byl u Slováků kosířek (volavčí péro), a jen ten »pacholek« (šuhaj) směl si jím ozdobiti guláč (klobouk), který se nelekal zápasiti oň s kterýmkoliv pacholkem. Neboť každý okosířený pacholek měl právo otázati se ho, »je-li pacholek zaň«, kterýmižto slovy pozýval ho »za pasy«. Kdo vítězem ostal, odebral přemoženému kosířek. Pakli pozvaný své síle nedůvěřoval, nezbývalo mu než říci: »Nejsu, bratře, dám ti ho dobrovolně«, a složiti volky nevolky tuto svou přední ozdobu v ruce silnějšího soupeře, což bylo nesmírnou potupou. Některý silák nosil až pět, šest kosířkův, ostatní pobrané škubal. Potrhati šuhajovi svévolně kosířek bylo vyzváním na boj až do krve. Druhdy i celé dědiny o kosířky se bily; která podlehla, z té všem šuhajům kosířky bylo poskládati.

Muzika bez bitky nebyla by pravou zábavou: překypující bujará síla nalezne k ní snadno příčinu; jmenovitě přítomnost šuhajů ze sousední dědiny stačívá, by nastalo obapolné měření sil:

Přišeł sem k vám na hody,
ej daľi ste mně hodů!
Potrhaľi ste na mně
ej košuľenku novú. (Bart. II. 470.)

Avšak roztrhaná košile bývá nejmenší cenou, kterou zaplatiti jest šuhajovi v zápase u muziky. Za tužšího boje někdy i křivák (kudla) soupeřovi pod žebry se octne, ale rozkohoutěný zápasník hrubě toho nedbá; utrhne kus košile, zacpe si ránu a bije se dále.

Neohrožená odvaha Slovákova pohrdá každým nebezpečím a nezalekne se ničeho: smrť jakákoliv a kdekoliv našemu Slovákovi jest úplně lhostejná:

Ej zahynu u Turka ľebo v ľesi (jako zbojník)
ľebo mňa, dušo má, kat oběsí (Bart. II. 653.)

Slovenská dívka ušila a pěkně vyšila svému milému tenkou košili. Měla mu býti na neděli nebo snad na svatbu. Zpívajíc ji šila, ale plačíc mu ji odevzdává, neboť milého jí zatím odvedli na vojnu. Z odpovědi šuhajovy na otázku dívčinu, nač mu nyní ta košile bude, vyznívá mohutnou silou vzdorovitá odevzdanost v osud neodvratný:

Košuľenka tenká, šitá dołů krojem, šiła ju má miłá pod zeľeným hájem. Ked ju ona šiła, pěkně si zpívała, ked mu ju dávała, žałostně płakała.	Na co ti, Janíčku, tá košełka bude? Ty do vojny půjdeš, kdo ju nosit bude? Ked mia porúbajú, bude mi na rany, a ked mia zabijú, bude mi do jamy.
	(Bart. III. 633.)

Cholerická letora a náruživá povaha Slovákova proti klidné mysli rozvážlivého Hanáka nebo Horáka patrna je ze slovenských a hanáckých variantů týchž písní. Už modlitba Slovákova je zcela jiná nežli Horákova:

Ho Brněnské boží moke
klečí šohaj sepna roke.
Přišla k němo jeho milá
a ptala se, co tam dělá.

Nedělám to, milá, mnoho,
jen se modlím páno Boho,
habe mně dál pán Bůh ščestí,
habech dostál děvče hezký.

U Ščítenskéj boží muky
kľečí synek sepňa ruky.
Kľečí, kľečí, Boha prosí,
že to děvče dostat mosí:
Dyby mně bránił cełý svět,
a já to děvče musím mět. (Suš. 365.)

Charakteristický jest v té příčině způsob, jakým Hanák a Slovák dávají průchod své žárlivosti. Píseň žárlivého Hanáka zní:

Dybych já se Boha nebáł,
ješče bych se podívał,
kdo by mně s mó miłó seděł
nebo mně ju objímał:
Nabił bych sobě pár pistolí,
střelil bych synkovi pod nohy. (Suš. 254.)

Náš Slovák se sice také Boha bojí, ale jakmile se v něm vznítí prudká vášeň žárlivosti, zapomíná na všecko ostatní a pohrozí svému soku přímo a bez podmínek:

Kamaráde bratře,
nechoď k méj gaľánce,
věru ťa ponesú
v krvavéj košúłce. (Bart. II. 476.)

A což teprve výpověď z věrné a upřímné lásky, jak zcela rozdílně tu snáší dobromyslný Horák a náruživý Slovák!

Prosím já tě, ješče jednó prosím,
votevři, má milá, neco ti říct mosím.
Votevřela dveří vod hulice:
Nechoď k nám synečku, nechoď k nám juž více.
Děkujo ti, milá, za tvý votvírání,
a já ti, synečku, za tvý milování. (Bart. III. 233.)

Pěkné zkázáníčko miłá mně zkázała,
abych já k ní přišéł, že je sama doma.
Dyž sem já k ní přišéł, na mňa nehľeděła,
s ľedajakým synkem po straně seděła.
Dyž sem já šéł domu, nevyšła ven za mnú,
posłała Aníčku, najmładší sestřičku.
Vyndi ven, vyndi ven, potěšéní moje,
mám nůž za hoľénkú, utopím ho v tobě.
Utopím ho v tobě, aľebo sám v sobě,
nech tá naša láska spěšéj konec vezme. (Suš. 414.)

Hudby a zpěvu bývali od jakživa a jsou posud ze všech kmenů moravských nejvíce milovni Slováci. Všech písní moravských dosavad sebraných a vytištěných může se počítati k 5000. Z těch dobrá polovice jest plodem i majetkem kmene slovenského a jsou to právě písně nejrázovitější a nejpěknější textem i nápěvem. Tak hned z ballad, počtem 380, je slovenských 240, a mezi těmi jsou pravé vzory svého druhu, jež v ničem nezadají proslulým balladám skotským. Ovšem nezpívá se nyní ani na našem Slovensku již tolik jako za veselejších časů dřívějších; přece však zpěv národní nevymizel tu ještě z lidu, jako v leckterých jiných končinách naší vlasti. I žebráci doprošují se tu pod okny almužny zpěvem a zpívají velmi pěkně.

Slovák je velikým milovníkem živé pestrosti a lahodné malebnosti. To jeví se hned v úpravě jeho domácnosti vně i uvnitř. Příchozímu do dědin slovenských, jmenovitě na Břeclavsku, již z daleka bije v oči pestré malování, jímž stěny na ulici obrácené jsou ozdobeny. Na některých domech dvéře a všecka okna opletena jsou pestrým věncem malovaných květin v barvách nejživějších, z něhož zde onde vyskakuje nějaké ptáče nebo jiné zvíře. Povážíme-li, že se tyto malůvky provádějí od ruky, bez šablony, jest se nám věru podiviti zručnosti a obratnosti slovenských malířek.

Květin zahrádkových i kvítí polního Slováci jsou velicí milovníci. Bez »pérečka« (kytice) chasa v létě nejde do kostela; šuhaji zdobí si jím širúchy, děvčata si je nesou v ruce.

Vůbec mají naši Slováci velmi jemný a vyvinutý smysl pro symmetrii a harmonii. Ten jeví se zvláště v krásném vyšívání, kterým ženy slovenské nad jiné vynikají. A vyšívají moravské Slovenky nejen krásně, nýbrž i hbitě a obratně, neboť práce v tom oboru velmi mnoho. Zdobíť se vyšíváním košile mužské i ženské, fěrtúšky a obojky na krk, plachty na křest, úvod atd. Vyšívají stejně zručně na rámci i z ruky beze vzorů, samy nové a nové způsoby vymýšlejíce. Vzorky i jména jejich berou si z přírody.

Když polévají v jizbě a v síni zem, dívky slovenské necákají vodou leda bylo, nýbrž napodobují tytéž vzorky jako na vyšívání, polévajíce dnes »na rozmarýn«, zítra »na křivé panny«, »na hvězdy«, »na ohřebélka« a »na bárco« (cokoliv).

Velmi pěkně umějí také ženy slovenské malovati vejce velikonoční vzorky rozmanitými a dělají též pěkné květiny na pérečka v zimě, když není květin »vzrostlých«.

Valaši liší se od svých nejbližších soukmenovců Slováků jako horalé od zemědělských obyvatelův úrodných rovin. Nedostatek úrodné půdy nutí Valachy hleděti si též drobného průmyslu a obchodu a vyhledávati výdělku dělnickou prací v krajinách úrodnějších. Typus valašský je z nejkrásnějších na M-vě. Valach jest vzrůstu stepilého, těla složitého, vzezření intelligentního. Tvář má podlouhlou, nos přímý a dlouhý, oči bystré. Chůze je hbité, kroku drobného, při práci, když se mu do ní chce, velmi obratný. Rodinný život je patriarchální; čeládka počítá se za údy rodiny. Služebná děvečka říká gazdovi (hospodáři) »tatulko«, gazděně »mamulko«; starému člověku, i cizímu, říkají vůbec »tatíčku«.

Nelíčená, upřímná, srdečná zbožnost jest základním rysem kmenové povahy lašské. Je sice všecek lid moravský ve svém jádru zbožný; ale zbožnost kmene lašského jest jaksi hlubší, niternější. Tak srdečného zpěvu kostelního jako na Laších neslyšeti jinde. Jako nářečí lašské, nemajíc žádných slabik dlouhých, tak i zpěv lašský rychlým tempem se nese a zní velmi lahodně. Srdečná zbožnost proniká také veškeru poesii kmene lašského, docházejíc výrazu i v písni milostné. Z moravských legend dobrá polovice jest původu lašského, a tolik krásných koled nemá žádný kmen jako právě Laši. Fr. Bartoš.

Němci na M-vě rozdělují se na dva kmeny, severní sudetský, který vniká na Mvu ze Slezska, bydlí v nepřetržité řadě podle hor Jesenických a zabírá též čásť Kravařska s Novým Jičínem; pak jižní rakousko-bavorský podél hranic dolnorakouských. K oněm náleží ostrov svítavský, mor.-třebovský, mohelnický a olomoucký; k těmto jihlavský a brněnský. Sudeťané jsou otužilí, vytrvalí, podnikaví v rozlič. oborech průmyslu a obchodu; rakouští Němci, zvyklí požitku vína a lepší stravě, pánovití a snadno vznětliví.

Až do konce XII. st.byla M. bez Němců. Teprve markrabě Vladislav (1197—1222, viz níže Dějiny) počal Němce na M-vě usazovati a jeho příkladu následovali biskupové olomúčtí (obzvláště biskup Bruno 1245—81), kapitola olomoucká a brněnská, kláštery a rytíři řádu Německého a Johannitů, kterým řečený markrabě propůjčil právo osadníky na své statky odkudkoli povolávati a německým právem vysazovati. Kolonisace něm. šířila se na severu z dolního Slezska až k Frývaldovu a v pohraničních obcích kravařských; týmž časem počala ve střední a jižní M-vě, kdež ok. r. 1220 osazeny jsou lidem německým Vršany (Frischau) u Znojma a Přítluky u Podivína a vůbec mezi 1210 až 1280 byla veškerá krajina nad Dyjí úplně poněmčena. V též době šířili se Němci také kolem Jihlavy a Byteše, pak v různých osadách okolo Brna, Dolních Kounic a Miroslavi. Za krále Otakara II. osazovali se Němci v Olomoucku v okolí Starého Města dolů k Šumberku, Berounu a ke Dvorům; na pomezí českém ve Svitavách, Mohelnici a Březové. Fridrich z Schönburku a synovec jeho Boreš z Riesenburku kolonisovali Moravskou Třebovou s okolím, ostrov u Kounic od Skřípova k Deštnému praemonstráti hradištští, město Litovel rychtář Heinrich; přičiněním proboštův brněnských povstal něm. ostrůvek mezi Rousinovem a Vyškovem, cisterciákův žďárských v Kučerově, slavkovské kommendy řádu něm. v Kroužku a biskupa Brunona v Roztěnicích, Hlubočanech a Prusích. Nejstarší města moravská právem německým obdařená byla: Břeclav r. 1214, Bzenec r. 1223, Unčov r. 1223, Znojmo r. 1225, Jemnice r. 1227, Hodonín r. 1228, Brno r. 1243, Litovel r. 1243, Hranice r. 1240, Jihlava r. 1247, Jevíčsko r. 1249, Svitavy r. 1256, Brušperk r. 1269, Mohelnice r. 1273, Kroměříž r. 1290, Příbor r. 1292. red.

C) Zemědělství.

M. ze všech zemí mocnářství Rak.-Uher. co do rozsahu zemědělské výroby stojí na místě prvém. Jestiť z celé plošné výměry země 2,222.190 ha.

	1,217.533	ha	čili	54^·79%	rolí
	155.362	»	»	6^·99 »	luk
	27.036	»	»	1^·22 »	zahrad
	12.119	»	»	0^·55 »	vinic
	127.835	»	»	5^·75 »	pastvin
	609.788	»	»	27^·44 »	lesů
	4.524	»	»	0^·20 »	rybníkův
a jen	67.993	»	»	3^·06 »	plochy stavební a půdy neplodné.

Čistý výnos katastrální jest:

		v celku		po hektaru		v poměru k celému kat. čist. výnosu
		korun		korun		procent
z polí	..	36,807.074	.	17^·40	..	72^·27
» luk	..	4,213.110	.	15^·60	..	9^·62
» zahrad	..	1,368.440	.	29^·12	..	2^·80
» vinic	..	663.116	.	31^·48	..	1^·36
» pastvin	..	809.536	.	3^·64	..	1^·65
» lesů	..	4,961.422	.	4^·68	..	10^·15
» bažin a rybníků	..	75.450	.	9^·60	..	0^·15
Úhrnem	..	48,498.144	.	—	..	100

Množstvím orné půdy M. vyniká nade všechny země rak.-uher. Nejméně orné půdy a nejneúrodnější jest v Karpatech a Jeseníku. Přes to však rolnictvo moravské vinou rozličných okolností není právě v nejutěšenějších poměrech, neboť r. 1890 bylo jenom exekučním řízením prodáno 2038 statků v ceně 4,924.134 K.

Vinic na M-vě patrně ubývá.

Veškerá daň pozemková v roce 1894 činila 10,838.816 K.

Na velkostatky připadá celých 30^·6% z veškeré plochy vzdělávané, z toho 9^·07% na velkostatky svěřenské, duchovenstvu náleží 3^·53% (arcibiskupství olomouckému samotnému 2^·5%).

Celkem je na M-vě 383 statků zapsaných v zemských deskách, jež náležejí 223 vlastníkům. Většina velkostatků nalézá se tou dobou v pronájmu a možno říci, že právě systém pronajímací nemálo přispěl k nynějšímu vysoce intensivnímu způsobu hospodaření na většině velkostatků moravských.

Také na malostatcích, jmenovitě v úrodnějších krajích, s malými výjimkami provozuje se dnes hospodářství polní způsobem racionálním a dle poměrů více méně intensivním; extensivní hospodářství nalezneme jen v polohách horských. Počítá se, že se spotřebuje na M-vě ročně asi 180.000 q superfosfátu a kostní moučky, asi 90.000 q strusky Thomasovy, asi 40.000 q ledku chilského a asi 20.000 q kainitu.

Rolnické usedlosti dělí se na celolány (v úrodnějších polohách 10—20 ha, v méně úrodných až 30 i více), třičtvrtlány, pololány a čtvrtlány, dále na podsedky, chalupy, paseky a kopanice (v Karpatech), konečně drobné statky (familie, usedlosti zahradnické vzniklé koncem minul. století rozparcelováním panských dvorů). V krajinách horských byly i t. zv. rychty neboli fojtství, větší statky, jež nepodléhaly robotě.

Z veškerého obyvatelstva M-vy jest 50^·02% zaměstnáno při polním a lesním hospodářství, důkaz to jasný, jak zemědělskou zemí jest M. Při průmyslu jest zaměstnáno 33^·04% a při obchodě 6^·84%. Ale vzrůst průmyslu jest velmi značný a rychlý a objeví se nám z těchto čísel:

Z 10.000 výdělku schopných osob bylo zaměstnáno

		v roce 1869		v roce 1900
při zemědělství	.....	6143	...	5621
při průmyslu	.....	2577	...	2762

Tím vysvětlují se stesky zemědělců na rostoucí nedostatek čeledi a dělnictva vůbec; přispívají k tomu ovšem i jiné příčiny.

V roce 1890 bylo samostatných hospodářů 152.411, hosp. úředníků a dozorců 1154, čeledínů 385.764, nádenníků 158.970, jiných příslušníků stavu zemědělského 416.782, domácí čeledi 1664 osob.

Pozemky selské jsou na M-vě po většině velmi rozkouskované a jen v krajinách horských na sev. a s.-záp. M-vy jsou statky s pozemky scelenými. V novější době provedeno již v několika obcích scelování pozemků. První příklad dobrovolného scelování na M-vě proveden v Záhlinicích přičiněním vzorného rolníka Frant. Skopalíka.

O pokrok zemědělský pečují jednak ústavy zemědělské, jednak hospodářské i jiné odborné spolky. Hospodářské školy zřizovány péčí a nákladem hospodářských spolků; r. 1865 založena první rolnická škola v Přerově, r. 1866 v Ivančicích a r. 1867 v Osové Bytýšce, r. 1868 do Vel. Meziříčí přeložená. R. 1875 pak založ. na M-vě zemí dvě střední hospodářské školy, česká v Přerově a německá v Nov. Jičíně. Nynější stav hospodářských škol na M-vě jest tento:

A) České školy: Zemská střední hospodářská škola v Přerově, zem. rolnické školy ve Vel. Meziříčí a v Kroměříži, zemská rolnicko-vinařská škola ve Bzenci, rolnické školy (nepozemštěné) v Ivančicích a Kl. Hradisku, zimní hospodářské školy v Boskovicích, v Uh. Brodě, Byteši, Dačicích, Holešově, Hranicích, Jihlavě, Kojetíně, Litovli, Lošticích, Místku, Náměšti, Podivíně, Prostějově, Rožnově, Šlapanicích, Tišnově a Vyškově a hospodyňská škola v Kroměříži.

B) Německé školy: Zemská střední hospodářská škola v Novém Jičíně, zem. rolnicko-lnářská škola v Šumperku, zem. rolnicko-vinařská škola ve Znojmě, vinařská škola v Mikulově, 8 zimních hospodářských škol a hospodyňská škola v Žilině u N. Jičína.

Pro lesnictví má M. střední a nižší ústav lesnický v Hranicích, oba s vyučovacím jazykem pouze německým.

Všechny obory zahradnictví pěstují německé ústavy: vyšší zahradnická škola v Lednici a štěpařský ústav v Brně. Pro potřeby českého ovocnictví a zahradnictví vůbec zřízen r. 1901 český pomologický ústav v Brně.

Zemědělské zkušebnictví zastoupeno jest na M-vě v r. 1899 zřízenou zem. výzkumnou stanicí pro pěstování rostlin (ředitel Vaňha) a semenářskými kontrolními stanicemi při obou zem. středních hospodářských školách.

Kočovné vyučování hospodářské vykonávají jednak kočující učitelé zemědělské rady, jednak učitelé hospodářských škol i jiní odborníci, a výsledky tohoto kočujícího učitelství jsou velice znamenité; přispěloť kočovné učitelství nemálo ke zvelebení zemědělství moravského.

Hospodářská literatura jest na M-vě poměrně málo pěstována. Nejdůležitějším časopisem hospodářským jest orgán českého odboru zemědělské rady »Moravský Hospodář«, vzniklý r. 1899 sloučením časopisů »Hospodář Moravský«, jenž vycházel od r. 1878 v Přerově, a »Ústředního listu rolnictva moravského«, od r. 1863 v Brně vydávaného. Z kruhů hospodářských spisovatelů moravských zasluhují zmínky: Jan Adamec, J. R. Demel, Jan Kostelka, Basil Macalík, Josef Mimra, Václ. Ot. Poláček, Jan Rozkošný, Frt. Řezníček, Ant. Stach, Jos. Staroštík, Frt. Suchý, Jos. Svozil, Jaroslav Tebich, Frt. Tupý, Jan Vaňha, Ant. Ot. Večeř, Frant. Vysloužil, Alois Žert a mn. j.

Veliký kus díla u zvelebení zemědělství na M-vě vykonaly hospodářské spolky. Nejstarším byla ústřední společnost založená r. 1769, která jako c. k. moravská hospodářská společnost až do r. 1898 působila. Okresní hospodářské spolky byly zřizovány v letech šedesátých tohoto století. Koncem r. 1900 působilo v obvodu českého odboru zemědělské rady 64 okres. hospod. spolků. Speciálná odvětví zemědělská pěstují v celé zemi tyto české spolky: zemský ovocnický spolek pro markrabství Moravské, zemský spolek pro chov drůbeže a drobného zvířectva a ochranu užitečného ptactva, zemský spolek chmelařský (v Tršicích); obojjazyčné spolky zemské jsou ústřední včelařský spolek a zemský rybářský spolek. Po zrušení C. k. mor. hosp. společnosti zřízeny dvě hospodářské společnosti pro markrabství Moravské, česká i německá.

O zrušení C. k. mor. hospodářské společnosti neb správněji řečeno o zřízení zemědělské rady pro markrabství Moravské usilovali čeští předáci zemědělští a národohospodářští z toho důvodu, aby tím dosáhli instituce, v které by rozdílení subvencí mezi české a německé rolnictvo se dálo spravedlivým způsobem a kde by vůbec české rolnictvo náležitě bylo respektováno. C. k. hospod. společnost, skládajíc se jako každý jiný spolek z jednotlivých údů, měla velikou majoritu německou a tudíž i správa její byla německá, českému rolnictvu nepřející. Konečně v zasedání zemského sněmu moravského v r. 1897 podařilo se českým poslancům ve spojení s velkostatkáři dosíci toho, že sněm se usnesl na zřízení zemědělské rady pro M-vu. A tak zřízena zemědělská rada zákonem ze dne 19. května 1897 z. z. č. 40., a to dle vzoru zemědělské rady pro království České, tak že utvořen pro zemědělce každé z obou národností v zemi samostatný odbor (český a německý) a pro záležitosti společné ústřední sbor.

Předsedou zemědělské rady jmenován hr. Žerotín, a když se stal v r. 1899 moravským místodržitelem, šl. Skene. Předsedou českého odboru zvolen neunavný pracovník v oboru zemědělství Jan Rozkošný, jemuž za rozkvět českého odboru dlužno děkovati především.

Že rolnictvo české na M-vě ve svých nadějích ve zřízení zemědělské rady kladených nebylo zklamáno, lze seznati z klíčů, jež pro rozdělování subvencí mezi oba odbory byly usneseny. Tak má český odbor z většiny subvencí dostávati 71% a německý odbor 29%. Subvence pro chmelařství náleží celá českému odboru, ze subvencí pro lnářství připadá českému odboru 60%, ze subvencí pro vinařství 56%.

V poslední době pokročila organisace rolnictva moravského ještě dále, majíc na zřeteli slučování sil i za účelem vzájemné hmotné podpory. Tak zřizována družstva rozmanitého druhu. Koncem r. 1900 působilo v obvodu českého odboru zemědělské rady 38 družstev nákupních a prodejních, 59 družstev mlékařských, 4 družstva lihovarská, 37 okresních a 89 místních družstev dobytkářských. Veškerá družstevní organisace tato sloučena jest v ústředním svazu českých hospodářských společenstev v markrabství Moravském, jenž založen byl v r. 1899 a velmi prospěšně působí.

I. Rolnictví.

Nejstarší soustava polního hospodářství na M-vě byla podobně jako v Čechách soustava obilná čili zrnařská, jejímž význačným a převládajícím typem bylo t. zv. hospodářství trojstrané, při kterém pěstována po úhoru ozim a po ozimi jař. Hlavní těžiště hospodářství spočívalo v pěstování chlebovin, pšenice a žita; pozemky dle větší neb menší úrodnosti osévány více buď pšenicí nebo žitem. Ječmen pěstovali rolníci jen v malé míře, hlavně pro dobytek, oves pak pěstován hlavně v krajinách horských. Úhor se dle množství hnoje jakžtakž pohnojil, obyčejně však stačilo hnoje sotva na polovinu úhoru. Něco úhoru osévalo se hrachem, míšeninou a teprve později též zemáky a jetelem. Chov dobytka byl při tom zanedbáván, bylo dobytka i na počet málo i nedostatečně byl vyživován a proto užitek z něho malý a i hnoje nedostatek. Nedivno, že i výtěžky z polí při slabém obhnojování, nedokonalé přípravě půdy, nesmírném zaplevelení pozemků a častém sledu obilnin po obilninách byly nepatrné. Zápisky z obce Herotické na Hané (u Vyškova) z let třicátých XIX. stol. udávají tyto průměrné sklizně z obilin po jitře:

u pšenice	13—15	mandel,	sypání	6	achtelů;
» žita..	9—13	»	»	7	»
» ječmene	9	»	»	1	měřice
				2	achtele;
» ovsa..	8	»	»	1	měřice
				6	achtelů.

V následující tabulce jsou tyto sklizně přepočteny pro srovnání s průměrnými sklizněmi nynějšími v okr. vyškovském na metr, míru a váhu:

		zrna				slámy
Průměrné sklizně po hektaru		v letech 30tých		v průměru let 1893—1899		v letech 30tých		v průměru let 1892—1895
		hl		hl		q		q
u pšenice	..	11^·2	..	18^·9	..	13^·6	..	23^·6
» žita	..	9^·8	..	18^·3	..	12^·9	..	25^·0
» ječmene	..	12^·0	..	20^·5	..	5^·7	..	17^·5
» ovsa	..	14^·9	..	25^·0	..	3^·9	..	19^·7

Neméně zajímavé jest srovnání osevu pozemků při obci Herotické

	v letech 30tých:				v roce 1892:
pšenice	..	32	jiter	..	48	jiter
žita	..	90	»	..	54	»
ječmene	..	34	»	..	110	»
ovsa	..	88	»	..	38	»
cukrovky	..	—	»	..	144	»
zemáků	..	?	»	..	34	»
jetelin	..	?	»	..	60	»
zelí	..	?	»	..	1	»
hrachu a míšeniny	..	50	»	..	?	»
konopě	..	5¹/₃	»	..	—	»
úhor	..	67	»	..	—	»

Z předcházející tabulky vidíme, že během 60 let nastal v hospodářství polním úplný převrat; kdežto před tím nejvíce pěstovalo se žito a oves, nyní přední plodinou stala se cukrovka a z obilin ječmen, pěstování pšenice pak uvedeno na menší míru; vedle toho důležitými plodinami staly se i jeteliny, kdežto pěstování konopě a černý úhor úplně vymizely. Počet koní v téže době značně se zmenšil (s 45 na 36), chov dobytka hovězího za to značně se povznesl (s 41 kusů na 85). A poměry těmto podobné panovaly po M-vě celé a nastala všude více méně pronikavá změna těchto poměrů.

Ovšem jen znenáhla nové kultury nacházely průchod a s nimi zároveň dokonalejší stroje a nářadí a nové uspořádání celé soustavy hospodářské. V roce 1814 zavedeno hospodářství střídavé bez čistého úhoru na dvoře vanovském vrchním Schneiderem, ostatní velkostatky znenáhla následovaly, ale u rolnictva ovšem střídavé hospodáství zavedeno mnohem později, až po zrušení roboty vlivem vzrůstajícího významu a výnosnosti plodin průmyslových, olejnin (řepky) a později okopnin (cukrovky, zemáků). Zemáky pěstovány podle Schwoye na M-vě od r. 1763, nejprve v krajích horských. Pěstování jetele nastalo asi 20 let později. Zavedení řepky a později cukrovky do pěstování spadá již do století XIX. Pastviny, jež ještě v r. 1860 zaujímaly 10^·48% z plodné půdy, zorávány na pole, což mělo značný vliv na chov dobytka a zvláště koňstva.

Ze strojů první secí stroj řádkový zavedl okolo r. 1848 Matěj Kasperlik z Teschenfeldu na panství židlochovské; avšak již r. 1818 opatřil ředitel velkostatku knížete Salma v Rajci, J. Konrad z Hötzendorfu, statek secími i mláticími stroji. Pluh Sackův, nyní na M-vě velmi rozšířený, z původní výroby i napodobený, zaveden v roce 1879 na velkostatku břeclavském. Na velkostatku v Židlochovicích pracuje od r. 1873 první parní pluh na M-vě. Užívání umělých hnojiv, zvláště u malostatků, rozšířilo se na M-vě teprve v letech 80tých tohoto století. První drenáže na malostatku provedena na M-vě v r. 1852.

Práce meliorační počaly se provozovati rychlejším tempem teprve zřízením zemského zemědělského úřadu v r. 1887, jehož přičiněním do konce r. 1897 provedeno ve 151 obcích odvodňování na 12.403 ha nákladem 3,259.200 K. Z toho byla na 10.208 ha provedena drenáž, ostatně odvodnění otevřenými příkopy. Zavodňování bylo provedeno v 15 obcích na 556 ha nákladem 200.600 K. Regulace a upevňování břehů provedeny v délce 128 km. Větší regulace řek (Bečva, Dyje a přítoky) provádí zemský stavební úřad. Od r. 1895 pořádá zemědělský úřad každoročně meliorační kurs pro výcvik sil dozorčích a výkonných.

Abychom si učiniti mohli obraz o nynějším stavu polního hospodářství na M-vě, budiž uveden osev polí a sklizeň dle statistiky za rok 1899:

	osev		sklizeň
			v celku		po ha
pšenice ozimé	87.626	ha	1,922.844	hl	21^·9	hl
			1,518.189	q	17^·3	q
» jarní	7426	»	150.371	hl	20^·2	hl
			117.228	q	15^·8	q
žita ozimého	223.964	»	4,428.486	hl	9^·18	hl
			3,238.174	q	14^·5	q
» jarního	9325	»	163.079	hl	17^·5	hl
			117.347	q	12^·6	q
ječmene	204.749	»	5,494.632	hl	26^·8	hl
			3,787.068	q	18^·5	q
ovsa	190.710	»	5,115.914	hl	26^·8	hl
			2,452.542	q	13^·1	q
prosa	2242		45.598	hl	20^·3	hl
pohanky	1281	»	22.164	»	17^·3	»
kukuřice	11.521	»	247.209	»	21^·5	»
hrachu	7154	»	110.299	»	15^·4	»
čočky	6473	»	82.165	»	12^·7	»
viky	10.392	»	160.779	»	15^·4	»
ostatn. luštěnin	2819	»	—		—
cukrovky	76.703	»	19,599.536	q	255^·5	q
zemáků	180.442	»	21,919.412	»	121^·5	»
řepky	796	»	11.352	»	14^·3	»
maku	2195	»	17.549	»	8^·0	»
anýzu, fenyklu a p.	6	»	30	»	5	»
lnu	6198	»	34.307	q sem.	5^·5	»
			124.345	» vlák.	20^·1	»
konopě	419	»	5.098	» »	12^·2	»
řepy krmné a strnisk a tuřínu	17.194	»	3,898.514	q	226^·7	»
zelí	4775	»	606.201	»	127^·–	»
zeleniny polní	4522	»	—		—
jetele	117.274	»	5,084.662	q sena	43^·4	»
míšeniny a kukuřice pro zelené krmení a p.	16.495	»	590.330	q	35^·8	»
jetel semínka	3883	»	5541	»	1^·4	»
zvlášť nevyjmenovaných plodin a úhoru	24.499	»	—		—
sena z luk	155.362	»	6,217.287	»	40^·–	»

Některé z plodin ve svém pěstování musily ustoupiti rostlinám jiným, ježto se jejich pěstování pro zvýšenou konkurrenci stalo méně výnosným. Tak koncem let 50tých zaujímaly luštěniny rozlohu 30.499 ha, kdežto nyní pouze 26.838 ha. Nejistota v úrodách většiny z luštěnin a hojné rozšíření škůdců z čeledi hmyzu měly hlavní podíl na tomto umenšení plochy luštěninám věnované. Ještě více omezeny rostliny přádelné pro velikou konkurrenci vláken cizozemských (bavlny, juty, lnu ruského) a vznikem obchodu překupnického po vzniku velkých přádelen. Lnu pěstovalo se koncem let 50tých na 9783 ha, konopí na 2302 ha; r. 1899 lnu na 6198 ha, konopí na 419 ha. Podobně rostliny olejné, zvláště řepka a rostliny aromatické. Naproti tomu značně se rozšířilo pěstování řepy (koncem let 50tých pouze asi 1000 jiter), zelí, zemáků, jetelin, směsky i jiných pícních rostlin a částečně i obilin a to jmenovitě ječmene (koncem let 50tých pouze 74.810 ha) a kukuřice, kdežto pěstování žita a jmenovitě ovsa se obmezilo.

Při hospodářství rolnickém hledí se především vypěstovati plodiny potřebné pro domácnost a teprve přebytky výrobků, jež se v domácnosti rolníkově nespotřebují, a pak některá zvláštní odvětví hospodářské výroby opatřují rolníku potřebné prostředky peněžní. Jinak jest tomu při velkostatcích a velikých hospodářstvích cukrovarů a velkonájmů, u nichž veškerá výroba rostlinná buď přímo nebo nepřímo — po předchozím zpracování buď dobytkem nebo hospodářským průmyslem — hledí se uvésti na peníze.

Pro potřebu v rolnické domácnosti pěstuje se hlavně obilí chlebové: žito a ječmen. Žito pěstuje se na celé M-vě a to jmenovitě v krajinách horských (ve vysočině Českomor. až 26%), v menší míře na Hané (pouze asi 8% orné půdy). Pěstování pšenice, dříve rozšířenější, omezilo se nyní jen na míru nutnou ke krytí vlastní potřeby; v nížinách střední a jižní M-vy pěstuje se pšenice v průměru na 12% výměry, na vysočině Českomoravské asi na 3%, v ostatních krajinách na 6—9%. Oves pěstuje se hlavně v horách, na vysočině Českomor. asi na 26%, v Karpatech na 27%, na výběžcích Sudetů na 19%, na výběžcích vysočiny Českomoravské na 17% a na výběžcích Karpat na 14%, konečně na Hané na 6% orné půdy. Ječmen, jenž vedle řepy a též zemáků jest nejdůležitější plodinou průmyslovou, která totiž rolníku slouží k opatření peněz, tvoří zároveň základ rozsáhlého průmyslu sladovnického a pivovarského. Nejvíce ječmene pěstuje se na Hané (27% orné půdy) a jest také domácí odrůda ječmene — ječmen hanácký — nejvýtečnější a k sladování nejvhodnější jeho odrůdou. Ječmen hanácký proslul v celém světě, pokud sladovnictví a pivovarství jest rozšířeno, a vyváží se z M-vy jak v stavu surovém, tak i na slad zpracovaný. V poslední době pracuje se mnoho o zvelebení této odrůdy a zvláště o vypěstování kmenů čistých, nesmíšených z původního ječmene starohanáckého (Proskovec, Vaňha, Macalík a j.). Velmi dobrý ječmen pěstuje se i v ostatní rovinaté a pahorkaté části M-vy a zaujímá tu ječmen také velmi značnou čásť orné půdy (v Chřibech 22%, v jižní M-vě 20%). Ve výběžcích Karpat zaujímá ječmen 19%, ve výběžcích vysočiny Českomoravské 15%, na výběžcích Sudet 13%, v Karpatech 7% a ve vysočině Českomoravské 6% orné půdy. Čím dále na sever a zvláště čím výše do hor, tím méně ječmene se pěstuje, neboť pozbývá tu svých vzácných vlastností ječmene sladovnického a stává se rostlinou způsobilou jen ke krmení. Význam prosa pro zemědělství moravské jest celkem nepatrný. O něco větší význam mají luštěniny, jichž pěstování jest dosti stejnoměrně rozšířeno po celé zemi (2 až 5%), nejvíce ve výběžcích vysočiny Českomoravské.

Též zemáky jsou dosti stejnoměrně rozšířeny po celé zemi, zaujímajíce na vysočině Českomor. 19%, v Karpatech 16% a v rovině a pahorkatině střední a jižní M-vy 12% orné půdy.

Pěstování cukrovky jest nejvíce rozšířeno na Hané (11—12% orné půdy, v dřívějších letech při vyšších cenách řepy až 18%); v Chřibech a jižních výběžcích Karpat zaujímá cukrovka 10% orné půdy, v nížině a pahorkatině jihomoravské 8% a ve výběžcích Sudet 3%, kdežto v horách jest pěstování cukrové řepy bezvýznamné. Na Hané pěstuje se v obmezené míře také čekanka. Len pěstuje se nyní téměř výhradně jen na vysočině Sudetské (6%) a Českomoravské (2%), kdežto dříve byl i v úrodnějších polohách rozšířen spolu s konopím.

Chmel za dávných dob pěstovali při všech panstvích; se zánikem malých pivovarů panských zanikly i chmelnice. Teprve přičiněním Hynka Floryka počaly se od r. 1861 zakládati nové chmelnice v Tršicích a v okolí, kdež nyní nabyly dosti značného rozšíření a to skoro výhradně v hospodářstvích rolnických. R. 1875 bylo na M-vě chmelnic na 99 ha, r. 1885 již 295 ha a r. 1899 na 406 ha a sklizeň obnášela 2821 q chmele dobré jakosti.

Pěstování rostlin pícních jest na M-vě všeobecně rozšířeno. Nejvíce rozšířen jest jetel červený, vedle toho vojtěška a v půdách sušších, vápenatých (zvláště v Chřibech), též vičenec, ve vyšších polohách vysočiny Českomoravské i jetel bílý. Také krmná řepa a tuřín pěstují se více v horách, tam kde se nepěstuje cukrovka a hospodářství tudíž postrádá odpadků řepy cukrové. Rozsah pěstování rostlin pícních na poli závisí nejvíce na poměru luk. Proto nejméně se pěstuje rostlin pícních na poli v Karpatech (8%), kdež se zachovalo nejvíce luk a pastvin. V již. výběžcích Karpat dosahuje pěstování píce polní 10%, na vysočině Českomoravské 11%, v rovině středo- a jihomoravské 12%, v Sudetách 14—16% a v sev. výběžcích Karpat 20% výměry orné půdy.

Vedle těchto plodin pěstují se barevné a kořenné rostliny v již. M-vě, anýz a fenykl (na 354 ha), hořčice, kmín, sladké dřevo (nejvíce v okolí Hustopeče). Výborného zelí pěstuje se na 7138 ha (nejvíce kolem Brna, u Modřic a j.), ostatní zelenina zabírá 5196 ha. Proslulé okurky (kvašené) kolem Bzence, (octové) kolem Znojma a Mikulova, chřest nejlepší kolem Ivančic, kdež na 1 ha vyřeže se průměrně za 45 dní (od polovice květ. do konce čna) 235 q v ceně 11.722 zl. Ivančický chřest liší se jakostí, tvarem hlaviček, barvou i velikostí od kteréhokoli jiného, třebas i v nejbližším sousedství. Rostoucí poptávka po tomto luxusním tabulovém zboží jest příčinou, že chřestové záhony u Ivančic stále se rozšiřují.

Hlavními středisky konsumu hospodářských výrobků pro M-vu jsou Brno, Mor. Ostrava s okolím, Vídeň a poněkud i Praha. Tam zpeněží se zvláště mnoho mléka a výrobků mléčných, ovoce, drůbeže, vajec, zemáků a zeleniny. Do Vídně dováží se dobytek hovězí a vepřový vykrmený, též hojně dojných krav, výrobky animálné, zejména mléko a máslo, drůbež a vejce, ryby z vysočiny Českomoravské, brambory z Jemnicka, ovoce, zelenina ze Znojemska, Břeclavska a Bzence, ječmen pro pivovary ve Vídni a okolí z Hané a Slovácka. Do Prahy vyváží se hlavně vepřový dobytek (šunkové zboží) a dojnice s vysočiny Českomoravské.

Mezi jednotlivými okresy moravskými panuje též čilá výměna hosp. výrobků, z hor na př. vyváží se do nížin žito a oves, z nížin do hor zase ječmen, proso, kukuřice (z jižní M-vy), zelí a ovoce. Do jiných zemí rakouských vyvážejí se hlavně plodiny potravinné, dobytek a ovoce a dováží se na M-vu z Haliče a Bukoviny hovězí a vepřový dobytek a koně, z Uher pak mnoho obilí a mouky, prosa a luštěnin, ječmen, kukuřice, otruby, voli k tahu i na žír, koně a vepřový dobytek. Do ciziny vyváží se z M-vy hlavně ječmen a slad, máslo, vejce, ovoce a chmel, dováží pak z ciziny do M-vy vlna, len, konopí, víno a čekanka.

II. Chov dobytka.

Chov dobytka, jak již svrchu naznačeno, až do zrušení roboty a volného zavádění nových rostlin jmenovitě jetelin a racionálnějšího postupu osevného byl na stupni velmi nízkém, neboť hlavní váha kladena jen na potahy a dobytka užitkového chováno jen tolik, aby se ukryla domácí potřeba zvířecích výrobků. Jen chov ovcí následkem příznivých cen vlny zveleboval se hlavně na velkostatcích mor., tak že dospěl znamenité pověsti. Vedle chovu ovcí také chov koní, podporován jsa rozsáhlými pastvisky, se zálibou, zejména na Hané, pěstován, a to mnohdy i na úkor chovu skotu. Tak na př. udává Wolný, že poddaní na panství kroměřížském chovají 3543 koní a jen 2211 kusů hovězího dobytka a poddaní na panství lipnickém 1651 koní a jen 339 kusů hovězího dobytka (r. 1835). Někteří rolníci na Hané mívali prý 8 až i 12 koní. Změněné hospodářské poměry obrátily pozornost zemědělců k veškerým odvětvím chovu dobytka, zejména k chovu skotu a dobytka vepřového, tak že dospěly tak velmi značného stupně zdokonalení, kdežto chov ovcí značně poklesl.

Počet dobytka na M-vě obnášel v roce

		1857	1869	1880	1890
koní	....	130.486	121.491	122.858	126.131
mezků a oslů	....	421	329	226	226
hovězího dobytka	....	586.267	537.305	677.807	645.199
koz	....	55.067	80.383	116.880	144.204
ovcí	....	469.224	323.503	158.852	80.706
vepř. dobytka	....	326.601	161.419	205.976	322.239

Na 100 obyv. připadlo v roce

		1857		1890
koní	......	6^·9	..	5^·4
hovězího dobytka	......	31^·4	..	28^·34
koz	......	2^·8	..	6^·33
ovcí	......	25^·1	..	3^·54
prasat	......	17^·3	..	14^·15

a) Chov koní. M. ode dávna slyne dobrým koňstvem, Haná statnými koňmi pro hospodářství a do tahu prostředně těžkého, horské krajiny koňmi i do těžšího tahu, Slovácko lehkým koňstvem jízdeckým a do lehkého tahu. O zvelebování koní pečuje vláda hřebčinskými stanicemi, jichž bylo v r. 1857 (i Slezsko v to čítaje) 60 se 314 hřebci, v r. 1899 pak 67 se 322 hřebci; těchto bylo 13 plnokrevných, 105 anglických polokrevníků, 34 plemene norfolského, 13 plemene normanského, 14 orientálních plnokrevníků, 4 rázu lipického, 20 anglonormanů, 19 plemene oldenburského, 2 američtí klusáci, 29 plemene valonského, 14 plemene pincgavského a 55 plemene ardenského. Od r. 1870 působí na M-vě spolek pro chov koní zvláště praemiováním koní a zavedením ardenských hřebců za účelem odchovu těžkého rázu koní pro zemědělství, od r. 1899 pak počal svou působnost komitét pro zemský chov koní při zemědělské radě zřízený.

Státní hřebčinský depôt je v Hodoníně, soukromé hřebčince na některých velkostatcích (Napajedla, Buchlov, Bystřice p. Host., Kunštát a j.).

b) Chov hovězího dobytka. Se zaváděním jetelin a jiných pícních rostlin a se vzrůstem obyvatelstva a tudíž i konsumu látek animalních rostla i důležitost chovu hovězího dobytka, jenž víc a více jsa oceňován vzrůstal kvantitativně a kvalitativně. K tomu přistoupilo, že v nížinách a pahorkatinách, kde rozorány rozsáhlé pastviny, dostalo se v náhradu píce takto dobytku odňaté krmných odpadků hospodářského průmyslu sladovnického a cukrovarnického, v horách pak odpadků průmyslu lihovarského.

Roku 1804 bylo na M-vě 52.000 volů a 257.000 krav. Od té doby hovězího dobytka značně přibylo, jak ukazuje tabulka v předu tohoto oddílu. Ale i jakost skotu značně se zlepšila, s prvu ovšem na velkostatcích, potom však i při hospodářstvích rolnických a to zvláště v některých krajinách, kde domácí dobytek poměrům země nejlépe přizpůsobený zušlechtěn vlivem plemenníků cizích. Tak vypěstován ráz kravařský na Kravařsku (v okolí N. Jičína, Hranic, Příboru a Fulneku), kdež na velkostatcích koncem minul. stol. domácí skot zlepšován nejprve býky plemene tyrol. a později plemene bernského, jehož vliv na tvar těla a užitkové vlastnosti rázu kravařského byl zvláště značný a příznivý. A tak vyvinul se na Kravařsku a téměř v celé sev.-vých. části M-vy užitečný skot kravařský červenostrakatý s převládající barvou bílou, srstí jemnou, na hlavě mezi rohama kučeravou, trupu sudovitého na silných nohách. Skot ten dává velmi dobré dojnice, hodí se však i k tahu a k žíru velmi dobře. Pro své užitečné vlastnosti těší se velmi dobré pověsti a vyváží se ze své domoviny do celé M-vy i do okolních zemí. Ročně vyváží se 5—6000 krav a jalovic. Na Hané a to hlavně v okolí Přerova a Kroměříže vypěstovali si rolníci z domácího dobytka křížením s bernskými býky ráz bernskohanácký, jenž jsa těla většího, silnějšího, jest ještě užitečnější předešlého a stále se zušlechťuje působením družstev pro zvelebení chovu hovězího dobytka v posledních letech ve značnějším počtu založených. Také ráz šenhengstský (Schönhengster) na Třebovsku vznikl křížením domácího skotu s bernským. Z Dolních Rakous zasahuje na M-vu a to na Dačicko, Telečsko, Jemnicko a Vranovsko malý, žemlověžlutý ráz rakouský (raabský). V Karpatech a karpatském podhoří jest autochthonní dobytek valašský v okresích frenštátském, rožnovském, val.-meziříčském a vsetínském a slovácký v okresích uh.-brodském, strážnickém, val.-klobouckém a vyzovském. Dobytek tento jest malý a hodí se jen do extensivních poměrů, jaké ještě po většině v této části M-vy panují. Než i tu jako ve všech ostatních částech M-vy vyskytuje se již i dobytek zlepšený, a tak pozorovati po celé zemi mnohoslibný pokrok. Některá družstva dobytkářská (na př. tlumačovské, přerovské) zušlechtila si již tak svůj dobytek, že jejich býčků jako uznaných plemenníků užívá se nejen na M-vě, ale i v zemích sousedních.

V krajích horských, v Karpatech a ve vysočině Českomoravské odchovávají se tažní volci. Mlékařství provozuje se v celé zemi a to poblíže měst a průmyslových středisk s přímým prodejem mléka, ve větší vzdálenosti od měst s výrobou másla a tvarohu. V posled. asi 5 letech počíná se mlékařství v těchto krajích znamenitě zvelebovati zřizováním družstevních roln. mlékáren, jichž bylo koncem r. 1899 na M-vě v obvodu českého odboru zeměděl. rady 49. Zpracovaly úhrnem denně 34.961 až 37.261 l mléka aneb do roka asi 10,800.000 l. R. 1899 vyrobily 280.041 kg másla a 113.324 kg, resp. 757.089 kusů sýrů. Nejvíce vyrábějí se sýry měkké: máslové sýrce, romadour, camembert, impérial, liptovský, pivní, smetanový, olomoucké tvarůžky a sýry tvrdé (švýcarské a ementálské). Zpeněžení mléka v rolnických mlékárnách jest ovšem rozličné, litr mléka zpeněží se nejméně na 9^·5, nejvýše až na 16 haléřů. Země i vláda rozvoj mlékařství na M-vě podporují subvencemi a ustanovením zvláštního mlékařského konsulenta, jímž jmenován od zemědělské rady zasloužilý o moravské mlékařství učitel kočující Jan V. Pavelka.

Do mlékáren velkoměstských, hlavně do Brna a do Vídně, dodávají mléko skoro jen velkostatky a velkonájmy.

Žír dobytka provozuje se u rolníků jen nahodile, jelikož není tak zabezpečeného dobrého odbytu. Za to velkostatky a velkonájmy spojené s hospodářským průmyslem vykrmují značný počet volů, kteří se pak dodávají hlavně do Vídně a do Brna.

Zajímavý obraz o rozdělení orné půdy mohou nám aspoň částečně poskytnouti následující statistická data.

V roce 1899 mělo

1—	2	kusy	hov. dobytka	45^·24%	zemědělců
3—	5	kusů	»	35^·60%	»
6—	10	»	»	14^·66%	»
11—	20	»	»	3^·78%	»
20—	50	»	»	0^·46%	»
přes 50		»	»	0^·26%	»
1—	2	koně		73^·96%	»
3—	5	koní		24^·19%	»
6—	10	»		1^·49%	»
11—	20	»		0^·25%	»
20—	50	»		0^·10%	»
přes 50		»		0^·10%	»

Z hospodářů majících jen 1—2 kusy dobytka hovězího 12^·21% mělo zároveň po 1—2 koních, 1^·32% více než 2 koně a 86^·66% nemělo žádných koní. Z hospodářů majících 3—10 kusů hovězího dobytka bylo 54^·97% bez koní, z majitelů chovu 11—20 kusů hovězího dobytka bylo 26^·26% bez koní, kdežto hospodářové s větším ještě počtem skotu všichni zároveň chovali i koně.

c) Chov ovcí a koz. Chov ovcí na M-vě povznesl se koncem XVIII. stol. na vysoký stupeň a dosáhl v letech 30tých XIX. stol. svého vrcholu. Povznesení chovu ovcí začalo zavedením původních ovcí merinových ze Španěl na M-vu. Zvláště chov jejich v Hošticích u Zdounek svob. pána Geislerna požíval počátkem XIX. stol. znamenité pověsti. Vlna moravská byla známa v celé Evropě. Ale od let 40tých počaly ceny vlny klesati následkem velikého dovozu vln cizozemských a bavlny, omezení pastev a úhoru, jakož i následkem vzrůstající obliby suken z hrubých vln. R. 1865 klesla na hlavním trhu vlnařském ve Vratislavi cena jemné vlny proti roku předchozímu o 108 K při 1 q. S tím zároveň ovšem nastal i úpadek chovu ovcí, zvláště jemnovlných, merinek, jenž se jeví nejvýznačněji v rychlém ubývání ovcí; na M-vě bylo

r. 1804	........	350.000	ovcí
r. 1820	........	448.812	»
r. 1830	........	749.189	»
r. 1840	........	810.512	»
r. 1851	........	595.453	»
r. 1857	........	469.244	»
r. 1890	........	80.706	»

Jen na málokterých statcích přeměněn chov ovcí jemnovlných v chov ovcí masařských. Příčinou jest hlavně malá spotřeba masa skopového na M-vě málo obvyklého. Při cukrovaru kelčanském na Kyjovsku vypěstován křížením domácích ovcí s cotswoldskými masařský kmen ovcí kelčanských. Jinde zaveden čistokrevný chov ovcí anglických plemen, hlavně southdownského. Ale úpadek ovčáctví nedal se tím zadržeti, tak že dnes chov ovcí na M-vě téměř jest bezvýznamný, maje jakousi důležitost již jen v Karpatech, kde rolníci chovají dojné ovce hrubovlné, cápové, neboť Karpaty mají na svých stráních ještě hojně pastvin. Z mléka ovčího vyrábějí tu salašníci sýr brynzu; syrovátka t. zv. žinčice se v léčebných místech (Rožnově, Luhačovicích) pije jako léčivý a sílivý prostředek. Hrubá vlna ovcí cápových slouží domácímu průmyslu na Valašsku (výroba halin a papučí).

Současně s úpadkem chovu ovcí lze pozorovati silný a rychlý vzrůst chovu koz. Od r. 1880 do r. 1890 přibylo koz na M-vě o 23^·4%, v některých okresích až o 90 až 105%, kdežto ovcí v téže době ubylo o 49^·2% (v letech od r. 1869 do 1880 o celých 50^·8%). Chovem ovcí zabývá se na M-vě jen 0^·35% obyvatel, kdežto chovatelů koz jest 4^·49% (dle sčítání v r. 1890). Jsou to ovšem většinou lidé menší, namnoze domkáři a podruzi nemající pozemků; těchto jest 42^·81%, kdežto 55^·21% chovatelů koz má pozemky. V posledních letech pečuje zemědělská rada o zvelebení i tohoto odvětví dobytkářského, zavádějíc kozly plemene saanského.

d) Chov dobytka vepřového. Zatím, co chov ovcí na M-vě se nacházel v úpadku, význam chovu vepřového dobytka vzrůstal a to jak po stránce zemědělské, tak i po stránce národohospodářské. V období od r. 1869 do r. 1880 přibylo vepřového dobytka o 27^·7%, v období 1880—90 o 56^·4%; v posledním pak desítiletí vzrůst ten zajisté byl aspoň rovněž tak veliký, podporován jsa obmezením dovozu vepřov. dobytka z Uher a Haliče. Chovem vepřového dobytka zabývá se 5^·56% obyvatel M-vy a z těch 73^·60% jsou zemědělci. Obmezení příhonu vepřového dobytka ze sousedních zemí vých. mělo na domácí chov dvojí velmi prospěšný vliv; jednak uchráněn domácí dobytek před nakažlivými a velice zhoubnými chorobami, jež z Uher na M-vu byly dovlékány (zvláště červenka a mor vepřů), jednak nuceni byli zemědělci chovu prasat věnovati více péče, neboť se zamezeným dovozem z Uher nastal citelný nedostatek vepřového dobytka, ceny jeho stoupaly a hospodáři začali vepřový dobytek chovati a rozmnožovati, značný majíce z toho příjem. C. k. mor. hospodářská společnost pečovala a zemědělská rada r. 1898 zřízená dále pečuje o zvelebování chovu vepřového dobytka subvencemi na zřizování plemenných stanic velkého plemene yorkshirského. Plemenem tímto zušlechťuje se domácí vepř moravský, jenž sice domovině své jest přizpůsoben a proto chorobám a všem nepříznivým vlivům méně přístupen a také dosti plodný, ale pomalu roste a dospívá a zvolna se i vykrmuje. Účinky zušlechťování tohoto jsou téměř v celé zemi již patrny. O potřebný čistokrevný materiál yorkshirský starají se družstva pro chov vepřového dobytka, z nichž nejlepší materiál mají družstva ve Skašticích, Příkazích, Dol. Štěpánově a j. Rozumí se, že i na velkostatcích chov vepřového dobytka vzorně se provozuje.

III. Vinařství.

Pěstování révy vinné na M-vě jistě jest tak staré jako křesťanství a bývalo kdysi rozšířeno po celé téměř zemi, což dokazují názvy tratí a pozemků málem ve všech obcích. Písemná o tom svědectví máme ze XIII. a pozdějších stol. A dávné vinařství na M-vě řídilo se také přesnými pravidly (artikuly) jako v Čechách a zemích jiných, vyňato jsouc z obyčejné jurisdikce panské i městské a podléhajíc vlastním úřadům horním. č. perkmistrovským. O perkrechtu pro obce Lanžhot, Bilovice a Mikulčice na panství břeclavském činí se zmínka již v roce 1416. Ještě počátkem tohoto století byly vinice na M-vě mnohem hojnější než nyní, zaujímajíce v letech 30tých dle Wolného asi 52.265 jiter neboli 30.076 ha. Wolný chválí velice jakost mor. vína a jmenuje jako vynikající zvláště tato: v kraji brněnském archlebovské, polavské červené, popické, rakvické, zaječické, příklucké, pouzdřanské, vistonické, růženské, voitelbrunnské a j. v., v kraji znojemském podmolské, suchohrdelské, sedlešovské a j. v., v kraji uh.-hradišťském bzenecké, blatnické (s kopce t. zv. »Roháč«), domaninské, polešovské a j. v.

V roce 1857 bylo vinic ještě na 41.700 jiter n. na 23.997 ha, což se rovnalo 1^·12% plodné půdy, a sklizeň odhadovala se na 378.000 věder (213.906 hl). Ale plocha viničná víc a více se menšila. Jednak bezohledným vyklučováním lesů poměry klimat. staly se méně příznivými, jednak zvýšené potřeby dovolovaly pěstovati révu jen tam, kde pro ni poloha i půda jsou zvláště příhodny, zabezpečujíce nejen přiměřené množství vína, ale jmenovitě též dobrou jeho kvalitu. Nemálo k tomu přispěly také četné choroby a škůdcové, jimiž réva vinná zvláště v poslední době velice trpí. Jmenovitě vřetenatka révová (Perenospora viticola) a kaziplod (Oidium Tuckeri) hubí révu v celé zemi, kdežto révokaz (Phylloxera vastatrix) až dosud jen málo na M-vě se rozšířil, objeviv se pouze na Znojemsku a Mikulovsku, a zachvátiv asi ¹/₁₀ výměry všech vinic morav. Jako ochranný prostředek proti révokazu šíří se vysazování rév šlechtěných na amer. podkladě, pro kterýž účel zřízeno jest vládou a zemským výborem několik školek amer. révy. O zvelebení vinařství pečuje kommisse pro záležitosti vinařství na M-vě, jejímž výkonným orgánem jest techn. správa sídlem v Brně. Do nedávna tato kommisse měla péči jen o potlačení révokazu, nyní má její agenda býti rozšířena na veškeré záležitosti vinařství se týkající.

Subvence poskytované vládou a zemí na vinařství jsou dvojí: 1. na potlačení chorob a škůdců révy vinné a zároveň na ochranu révy od pozdních mrazův a 2. na potlačení révokazu, resp. na zřizování a udržování školek s americkými révami a vysazování vinohradů americkou révou.

Dnešní výměra vinic na M-vě čítá pouze 12.570 ha a sklizeň r. 1899 odhadnuta na 169.100 hl vína bílého a 29.983 hl vína červeného. Dobré své pověsti zasluhují vína moravská vším právem, ba můžeme říci, že dosud jsou vína moravská příliš ještě nedoceněna. Nejlepší pověsti těší se dosud vína z oněch míst, jež jmenuje již topograf Wolný. Rázem a povahou svou kloní se vína bzenecká a zkraje uh.-hradišťského, jsouce ohnivější, k vínům uherským, kdežto vína pěstovaná na Znojemsku a Brněnsku se blíží vínům rakouským. Z odrůd révy vinné pěstují se na M-vě hlavně tyto: na víno bílé ranný červený veltlin, zelený veltlin, cynifal, muškátové ušlechtilé, chřupka a rýzlink, na červené víno portugalské, modré francké a modré burgundské.

Víno moravské spotřebuje se většinou v zemi, slovácké vyváží se ve značném množství do Uher, odkudž opět jako uherské na M-vu se vracívá. Vadou vinařů mor. většinou jest smíšená sadba na vinici a odprodávání mladého vína sotva vytlačeného. Matoliny, t. j. zbytky z hroznů po vylisování, na M-vě »mlátem« zvané, destillují se na t. zv. mlátovici. V zámeckých sklepích ve Bzenci připravuje se velmi dobré víno šampaňské.

IV. Zahradnictví.

M. svými přírodními poměry jest zemí pro pěstování zahradnictví takřka stvořenou. Celkový sklon země obrácen jest k jihu, půda jest většinou dobrá, ovocnému stromoví, zelenině i jiným zahradním rostlinám příhodná, a vody potřebné k zavlažování po většině také dostatek, nedivno tudíž, že se ovocného stromoví pěstuje v celé zemi hojně a že i pěstování zeleniny jest značně rozšířeno a že konečně i okrasné a jiné zahrady nejsou na M-vě vzácností.

a) Ovocnictví. Ovocné stromoví začalo se na M-vě pěstovati zajisté již v prvních dobách osídlení země a pokřestění lidu slovanského, podobně jako v Čechách. Svědčí o tom i písemné záznamy, že v min. stoletích ovocnictví na M-vě zkvétalo, až dlouholetými válkami husitskými a pak 30letou utrpělo velikou pohromu. Teprve za pokojnějších dob potom následovavších počalo se opět lépe rozvíjeti, o čemž svědčí mnohé zachované stromy až i 200leté. Zvlášť pečlivě ovšem pěstovány stromy ovocné na velkostatcích, a také národní školy nemálo přispívaly ke zvelebování ovocnictví. Nemálo přispíval ke zvelebení ovocnictví také pomologický spolek r. 1816 založený v Brně. Z osob, jež se k tomu horlivě přičiňovaly, jmenovati dlužno zejména zem. školdozorce Jana Pátka, zahradníka Ant. Šebánka, prof. Diebla a ze současníků ředitele čes. pomolog. ústavu Frant. Suchého, jehož přednášky a kursy nemálo přispěly k šíření lásky k ovocnému stromoví a znalosti racionálního ošetřování stromů. K racionálnému zužitkování ovoce nabádá jmenovitě tajemník českého odboru zeměděl. rady Jaroslav Tebich. Roku 1900 založen český zemský ovocnický spolek pro markrabství Moravské, jenž činnost svou velmi čile zahájil a jehož předsedou jest znamenitý pomolog p. dr. Galusek z Kyjova.

Nynější stav ovocného stromoví na M-vě jest tento:

stromů	ovoce	jadernatého	jest	celk.	3,283.591
»	»	peckatého	»	»	5,499.539

Sklizeň obnášela r. 1899:

ovoce	jadernatého	..	244.877 q
»	peckatého	..	135.507 »

Ovšem nevšechny kraje moravské hodí se ku pěstování ovoce stejně dobře, a to zračí se zřetelně v počtu stromoví, jak zjevno z této tabulky:

Absolutní a relativní počet ovoc. stromů v jednotlivých politických okresích:

Boskovice	..	282.085	str.	n.	na	1 km²	332	str.
Brno	..	339.047	»	»	»	»	457	»
Uh. Brod	..	461.032	»	»	»	»	466	»
M. Budějovice	..	129.470	»	»	»	»	185	»
Dačice	..	106.332	»	»	»	»	130	»
Hodonín	..	414.977	»	»	»	»	539	»
Holešov	..	614.820	»	»	»	»	742	»
Uh. Hradiště	..	937.631	»	»	»	»	1105	»
Hranice	..	263.976	»	»	»	»	439	»
Hustopeč	..	331.396	»	»	»	»	452	»
Nový Jičín	..	255.181	»	»	»	»	510	»
Jihlava	..	37.011	»	»	»	»	72	»
Kroměříž	..	392.909	»	»	»	»	863	»
Mor. Krumlov	..	216.638	»	»	»	»	319	»
Kyjov	..	223.440	»	»	»	»	483	»
Litovel	..	356.202	»	»	»	»	546	»
Val. Meziříčí	..	327.362	»	»	»	»	331	»
Vel. »	..	97.452	»	»	»	»	149	»
Nové Město	..	71.767	»	»	»	»	89	»
Mikulov	..	346.173	»	»	»	»	874	»
Místek	..	162.336	»	»	»	»	288	»
Olomouc	..	200.800	»	»	»	»	409	»
Prostějov	..	155.468	»	»	»	»	335	»
Přerov	..	237.827	»	»	»	»	543	»
Rymařov	..	23.989	»	»	»	»	62	»
Šternberk	..	93.850	»	»	»	»	124	»
Šumperk	..	182.450	»	»	»	»	226	»
Tišnov	..	166.891	»	»	»	»	405	»
Třebíč	..	113.990	»	»	»	»	160	»
Mor. Třebová	..	211.742	»	»	»	»	308	»
Vyškov	..	372.520	»	»	»	»	431	»
Zábřeh	..	261.679	»	»	»	»	429	»
Znojmo	..	303.137	»	»	»	»	313	»

K nejbohatším na ovoce krajům M-vy náleží úbočí Karpat, kdež (jako na Vyzovsku a Uh. Kloboucku) ovocnictví vedle chovu dobytka jest téměř jediným zdrojem peněžních příjmů tamních rolníků, neboť pole jest poskrovnu a — jsouc i málo úrodné — stačí vyploditi obilí sotva pro domácnost potřebné. Pěstují se tam hlavně švestky (jimž tam »trnky« říkají), jejichž ovoce se prodává čerstvé i sušené aneb se z něho pálí znamenitá slivovice. Na Vyzovsku jest více než 800 primitivních sušíren na ovoce a více nežli 60 destillačních kotlů. Také na Uh.-Brodsku jest mnoho sušíren a kotlů. Téměř celá M. rodí vzácné druhy jablek i hrušek, třešně, višně i jiné ovoce. Vyhlášené třešňové sady jsou na Hlíně u Ivančic. Také na Kyjovsku, Ždánsku, Kunštátsku a jinde jsou krásné sady třešňové. Valašsko a Lašsko honosí se výbornou domácí odrůdou jablek t. zv. jaderničkami. Také panenská a míšenská jablka rodí se na M-vě znamenitě, z ostatních odrůd jablek jmenovati dlužno žitnatku letní (= bílý astrachán), kardinála žíhaného (na Lošticku), červené tvrdé jablko (Kyjovsko, Vyškovsko), kožoušky, kmínové, malinové, cikánky, zlatou parménu zimní. Z odrůd hruškových hlavně letní jakoubky, štýglmarky, poděbradky a avranchské. Meruněk nejvíce jest na Krumlovsku, Židlochovsku a Hodoňsku, broskví na Hodoňsku a Strážnicku. Rybízu a srstek se veliké množství pěstuje v okolí Brna, odkudž se na vagony odváží do Čech a do Vídně.

Vídeň, Brno a Mor. Ostrava jsou hlavními odbytišti moravského ovoce. Vedle nich ovšem i ostatní města mor., částečně i Praha a vůbec sousední Čechy. Důležitý jest však i vývoz mor. ovoce do Pruska. Pokud se neprodá ovoce za čerstva, zpracuje se buď sušením, vařením povidel nebo destillováním, v menší míře také výrobou ovocného vína. Slivovice moravská zasluhovala by jmenována býti vždy na prvém místě, před slivovicí srjemskou i každou jinou. Sušení ovoce méně se vyplácí, trpíc přílišně konkurrencí sušených švestek bosenských a sušeného ovoce amerického. Zpracováním ovoce ve výrobky nejrozmanitější i nejjemnější zabývá se závod ryt. Felbingera v Žilošicích. Do rukou jednotlivce (p. Čižmáře) přešel také dřívější družstevní závod ve Vyzovicích, zařízený hlavně na výrobu slivovic, borovičky a jiných ovocných kořalek a ovocného vína (borůvkového a j.). Zmínky zasluhuje také závod p. Nesňala v Uh. Brodě.

Ovocné školky zřízeny jsou v zemi počtem značným. Největší školky jsou knížete Liechtenšteina v Lednici a školky Wanieckovy a Felbingerovy v Žilošicích. Felbinger má v Žilošicích také překrásnou zahradu stromů zákrskových a odrových. Český odbor zemědělské rady zařizuje krajské školky ovocné (r. 1899 zřízeny 2, v Uh. Brodě a v Rožnově, a r. 1900 zařizuje opětně 2, a to při pomologickém ústavě v Brně a v Lošticích). Téměř všechny hospodářské spolky mají své školky okresní a při mnohých školách národních jsou taktéž malé školky stromové. Vedle toho i mnozí jednotlivci mají značnější školky obchodní.

b) Zelinářství. Jako ovocnictví, tak i zelinářství jest na M-vě značně rozšířeno, tak že stačí zelenina v zemi vypěstovaná úplně pro potřebu obyvatelstva, ano značná čásť zeleniny se ještě vyváží. Zelinářství provozuje se jednak na poli, jednak v zelinářských zahradách. V těchto pěstuje se z pravidla všeliká zelenina a slouží k jejímu rychlení pařeniště, řídčeji skleníky. Pěstování zeleniny na poli omezuje se obyčejně buď jen na jeden neb několik málo druhů zeleniny. Nejvíce rozšířeno jest zelí, jež se pěstuje na celé M-vě vyjma nepříznivé polohy horské. Zvláště vyniká pěstování zelí u Modřic u Brna. Brno a okolí jest znamenitým střediskem zelinářství, jehož výplodky se nejen v Brně spotřebují, ale i do jiných měst mor. odvážejí a ve značném množství i do Vídně. Jiná střediska zelinářská jsou Znojmo a okolí, jmenovitě se svými okurkami, jichž se zde každoročně průměrně asi 100.000 q sklízí a velká čásť tohoto množství v octě nakládá, dále Bzenec a Vracov (zvláště okurky, cibule a semena zelenin), Kroměříž a Olomouc. Výtečný chřest pěstuje se v Ivančicích, Dol. Kounicích a v okolí Brna (Bosonohy, Střelice). Sladké dřevo pěstuje se již od XVII. stol. na Hustopečsku (obce Popice, Strachotín, Zaječí, Hustopeč, Velké Štajrovice, Uherčice, Kurdějov, Pouzdřany a Příkluky). I jinde ojediněle pěstuje se rozmanitá zelenina (na př. v Lulči cibule a petrželka). Sušením zeleniny zabývá se na M-vě ryt. Felbinger v Žilošicích, Najdekr v Hněcvotíně a J. Vl. Pokorný v Ivanovicích.

c) Květinářství a sadovnictví provozuje se hlavně jako luxus na velkostatcích nebo při příbytcích boháčů, ve větších městech, zvláště v Brně, pak po živnostensku. Ze sadů první místo na M-vě a snad v celé říši zaujímá knížecí Liechtenšteinský park v Lednici. Byl založen r. 1660 kníž. Karlem Josefem Liechtenšteinem v genru francouzském a počátkem XIX. století přeměněn dle vzoru anglického. Při parku tom jsou rozsáhlé skleníky, z nichž zvláště vyniká zimní zahrada se sbírkou stromovitých kapradin, palem, rhododendronů a kamelií. Jedna z nejbohatších kollekcí orchideí v Evropě zdobí taktéž lednické skleníky. V parku jsou staré mohutné exempláře amerických dubů a jiných vzácných stromů. Vedle parku jsou v Lednici také veliké zahrady zelinářské i ovocné a rozsáhlé školky ovocných stromů. Celá plocha těchto objektů měří asi 200 ha.

Velmi krásné a rozsáhlé jsou i zahrady arcibiskupa olomouc. v Kroměříži. Založil je kníže arcibiskup Karel Liechtenštein r. 1675. Jedna ze zahrad zařízena jest jako anglický park, druhá dle slohu francouzského (»květná zahrada«). Obě měří dohromady 62 ha. Větší krásné zahrady a parky jsou ještě v Náměšti (u zámku hr. Haugvice), ve Wiesenberku (bar. Klein), ve Vel. Meziříčí (kněžna Lobkovicová), ve Fryšavě (hr. Žerotín), v Bystřici p. H. (bar. Laudon), ve Slavkově (hr. Kounic), v Jemnici (markr. Pallavicini), v Rožince a Sokolnicích (hr. Mitrovský), ve Strážnici (hr. Magnis), ve Veselí (hr. Chorinský), v Třemešku (dr. ryt. Ulrich) a j. v. V Brně jsou krásné zemské sady v Lužánkách a na Františkově a městský sad na Špilberku.

V. Rybářství.

Ačkoliv M. co do množství vod tekoucích i rybníkův s Čechami i zeměmi jinými měřiti se nemůže, jsou přece vody její rybnaté, chovajíce hojně ryb, ač v poměrně menším počtu druhů. Celkem žije v mor. vodách asi 40 druhů ryb, z nichž nejobecnější a pro rybářství také nejdůležitější jsou kapři, líni a štiky, dále pstruzi, sumci, parmy, jelci, tloušti, cejni, podoustve, karasi, hrouzci, boleni, bělice, okouni, candáti (v jižních částech řeky Moravy a v Dyji), úhoři (v Odře a přítocích) a j. v. Hojně jest ve vodách tekoucích také raků.

O povznesení rybářství pečuje zemský rybářský spolek v Brně, jenž pořádá každoročně rybářský kurs, má své líhně a osazuje vody násadou užitečných ryb, horské potoky jmenovitě pstruhy. Vedle tohoto zem. spolku působí zdárně také menší spolky, zejména rybářský spolek ve Vel. Meziříčí.

Značný prospěch slibuje si mor. rybářství z nového zemského zákona rybářského ze dne 6. čna 1896. Dle § 4. tohoto zákona zrušena jest oprávněnost ryby volně loviti a udílí se právo k rybolovu v umělých vodních nádržkách neb tocích držitelům těchto zařízení a v přirozených tocích vodních zemi. Kdo rybolov provozovati chce, musí si opatřiti zemský rybářský lístek, za který jest mu zaplatiti poplatek 4 K plynoucí do zemského fondu zemědělského. § 9. zákona zřízeny rybářské revíry; každý revír má zaujímati takovou nepřetrženou dráhu vodní, která vůbec umožňuje trvalý chov ryb a řádné hospodářství v revíru. Tvoření revírů náleží politickým úřadům a jest pro to a vůbec pro zvelebení rybářství v zemi při c. k. místodržitelství ustanoven rybářský inspektor. Pokud vody jednoho revíru nenáležejí majiteli jednomu, nýbrž většímu počtu majitelů, mohou tito rybolov buď pronajmouti anebo utvořiti za příčinou provozování rybářství rybářské družstvo. Stanovy takového družstva schvaluje politický úřad. V jedno družstvo může se sloučiti i více revírů za příčinou přiměřenějšího hospodaření.

VI. Včelařství.

Jako ve všech ostatních zemích slovanských, tak i na M-vě od starodávna kvetlo včelařství, provozováno jsouc v lese v brtích (dokazují to četné názvy obcí: Brtnice, Brtničky, Brťov, Brťoví, Včelnice aj.) a později i doma. Ve fundační listině kláštera na Hradisku činí se zmínka o včelařích. Brtníci tvořili společenstva podobná cechům, jež měla samostatnou správu a registra včelařská a řídila se právem medařským. Každý včelař připověděný k právu medařskému mohl si v lese vyhledati na příhodném místě strom a provozovati v něm brtnictví. Koncem XVII. stol. přešla tato práva na cechy medařské, které se nevztahovaly pouze na včelařství lesní, ale i domácí.

Ustavičné dlouholeté války a zvláště válka 30letá zasadily včelařství těžkou ránu. Medovina, která byla druhdy hlavním nápojem našich předků, byla vytlačena pivem a kořalkou a také užívání medu omezilo se výrobou cukru. Teprve v druhé polovině XVIII. stol. počínalo se včelařství působením císařovny Marie Terezie opětně zvelebovati. R. 1775 vydala tato panovnice pro M-vu a Slezsko patent, jímž osvobozeno včelařství na věcné časy ode všech dávek a poplatků, dáno každému právo chovati včely v libovolném počtu úlů. Patent tento jest základem včelařského práva až po dnešní dobu.

Pokrok včelařský šířil se pak zvláště v XIX. stol. zavedením úlů Dzierzonských a založením včelařského odboru při c. k. mor.-slezské hospodářské společnosti r. 1854, jenž r. 1869 přeměnil se v samostatný zem. spolek včelařský. Ve spolku tom obzvláštní zásluhy o včelařství mor. si získali dr. Frant. Živanský († 1873, sepsal výborné dílo »Krátký návod průmyslného včelařství«) a P. Benedikt Korčian, praelát kláštera rajhradského. Spolek zbudoval si r. 1885 svůj dům, pečuje o řádné úle a náčiní včelařské, pořádá kočovné přednášky a kursy včelařské atd.

Počet včelstev obnášel:

r.	1860	.........	58.200
»	1880	.........	83.441
»	1890	.........	83.571

Na 1 km² vypadá (r. 1890) 3^·76 včelstev, na 100 obyv. 3^·67 včelstev. Jaroslav Tebich.

VII. Lesnictví.

Zužitkování lesů na M-vě jest všeobecně dosti intensivní, hlavně v lesích velkostatků. Největšího stupně dosahuje na jihu země, výlučně v lesích luhových a pohoří Chřibky; druhého stupně západ země až k Jihlavě, Žďáru, Boskovicům; třetího stupně vysočina západu a obvodu Sudet na severu; konečně čtvrtého stupně, nejmenší zužitkování, celý obvod Karpat. V průměru odhaduje se v jehličnatých lesích užitkové procento na 50% a dosahuje v jednotlivých obvodech přes 80%. Porážení děje se po většině v pozdní jeseni, občasně zaměstnanými dřevorubci, kteří v létě zedničí, tesaří a nádenničí ve větších městech nebo nacházejí zaměstnání v kraji; jenom v obvodu Sudet, kde ve vyšších polohách jest letní kácení, jest zorganisováno stálé dřevorubectvo. V lesnatých obvodech Sudet a Karpat jsou od starodávna dopravní zařízení, jmenovitě na statcích Janovice (Rymařov), Velká Bystřice, Rožnov, Vsetín, Hukvaldy, Rajnochovice, na kterých použitím jarní vody dopravuje se palivové dříví do železných hutí (Janovice, Hukvaldy), jakož i do hutí skelných (Rožnov, Vsetín). V posledním desítiletí, jmenovitě od času lepšího zpeněžení dříví, značně ubylo plavby polenového dříví. V lesích vyrábějí se špalky pro výrobu řeziva, stavební dříví a krátké dříví násadové. Na pilách řežou se prkna, latě a šindel. Na M-vě jest 61 velikých parních a 645 malých — po většině v lesnatých krajinách vodou hnaných — pil se 1859 pilovými plechy. Ze všeho pokáceného dříví spotřebují se na M-vě samé asi ²/₃ a jenom ¹/₃ vyváží se do ciziny. Vývoz do ciziny děje se ve dvou směrech: jižně do Dolních Rakous a severně do Čech a Německa. Okrouhle poráží se ročně u velkostatků 2,000.000 m³ v ceně asi 16,000.000 korun. Moravští lesní hospodáři hledí si hlavně umělého zalesňování sadbou. Na 100,000.000 sazenic jest vždy v lesních školkách v zásobě, z čehož asi 50% ročně se spotřebuje. Zvláště se pěstují: 6% lupenatin, 69% smrků, 18% borovic a 7% modřínů. Nejvíce oblíben jest smrk, jenž ovládá skoro celou zemi, kromě území borovic, lesů luhových pařezných a středních; zalesňování smrkem ve vyšších polohách děje se 3-a 4letými sazenicemi, v nižších polohách v Karpatech 2letými sazenicemi. Borovice vysazuje se ve svém vlastním území, na jihu země, jako sazenice 1letá, na severu (Konice) jako dvouletá. Modřín v celé zemi slouží za přimíšeninu, obyčejně k vyplnění mezer. — Nynější hospodářství v lesích velkostatků na M-vě jest trvalé, systematicky uspořádané, pokud se dotýče svěřenských a kostelních nadačních, úplně konservativní. Zařízení lesů mor. dle plánu sahá ve svých počátcích daleko zpět do století XVIII. Bylo s počátku jenom na málo velkých panství obmezeno, nyní však jest asi 95% lesů systematicky zařízeno, hlavně při velkostatcích.

Způsob hospodářství lesů mor. měnil se několikráte dle poměrů všeobecných a zvláště poměrů dopravních. Nyní převládá hospodářství holosečné, kteréž přese všecky svoje nedostatky má s národohospodářského stanoviska značný význam, poněvadž v krajinách, kde jest zavedeno, v poříčí řek a v území borovin v jižní M-vě, nejchudšímu obyvatelstvu snadnější zaopatření nezbytných hospodářských plodin umožňuje. V celku pěstuje se holosečné hospodářství na 384.000 ha, z čehož ²/₃ s obmýtným stoletým, ¹/₃ obmýtným osmdesátiletým. Připadá ročně na holoseče asi 3760 ha plochy. Rozdělení lesů jest bohatě rozčlánkované; v celku jsou největší lesy v záp. polovici v čáře Znojmo, Brno, Přerov a Hranice ²/₃, okrouhle 400.000 ha. ve východní polovici menší ¹/₃, okrouhle 200.000 ha. Střed procentový 27¹/₂ táhne se dosti dobře středem země (od záp. k vých.), klesá k chudolesému jihu až k procentu 9%, stoupá však k sev. až k procentu 41^·6 (Sudety) a 40^·3 (Bezkydy). — Českomoravské pohraničné hory mají nejznačnější podíl plochy celé země (32%); lesy v tomto území jsou poměrně malé, rozdělené na velmi četné lesiny, malostatek jest zde, zvláště podél českých hranic, zastoupen až 44% lesní plochou. Území mor. Sudet se svými předhořími obsahuje 19% celé plochy země; rozšiřuje se až k českoslezské hranici a dosahuje zde nejvyšší výšky. Zde nalézají se větší lesní panství Zábřeh, Losín, Koldštýn, Wiesenberg, Rymařov a Sovinec (40.000 ha), jež se snaží nejenom udržeti tuto lesní rozlohu, ale i rozšířiti značně hranice rostební do neolesněných, nejvyšších hřebenů umělým zalesněním klečí neb limbou. Mor. Karpaty obsahují 18% plochy země a jsou s lesního stanoviska nejrozmanitější. Celé pohoří obsahuje útvar pískovcový, od jz. k sv. s plochými hřebeny, na kterých lesy tvoří souběžné pruhy. Dolejší pás, až do výše 400 m, obsahuje lesy nízké a střední, horní pás až do 900 m n. m. nese jedli a buk v plném vývoji. Ve středu země jsou 3 veliká lesní území, jež svým rázem se vyznamenávají. Drahanská vysočina uzavírá v sobě největší souvislé lesní území (as 60.000 ha). Vápenné území mor. Švýcarska (Adamov, Blansko) obsahuje tři hlavní druhy dřevin: jedli, smrk a borovici jenom prostředního vývoje. K vých. se rozšiřující území dubové (statek Pozořice, Račice, Vyškov) jest se stránky lesnické příznivější; větší mocnost půdy činí panujícímu zde druhu dřevin (jedli, buku a borovici) možným, aby se dokonale vyvinul. Území chřibské s lesem Ždánickým, na pravé straně ohraničené kotlinou řeky Moravy ve směru jz. se táhnoucí, mnohonásobně rozčleněné ve hřbety v rozměru podélném as 60 km, při absolutní výšce 400—600 m, jest největší území lupenatého lesa. Dub, buk a habr jsou v hospodářství kmenném a pařezném nejrozšířenější druhy dřevin. Lužná území mor. řek v sev. rovině (Mohelnice, Šternberk, Olomouc) mají v pařezných a středních lesích převládající dřevinu dub a habr s neobyčejně silným přimíšením břízy. Jakosti lužných lesů přibývá od sev. k j.; nad Kroměříží při vtoku Bečvy do Moravy znatelno jest v lesích podél této řeky stálé stoupání vzrůstu výškového a přibývání bonity porostové a dosahuje značné výše v lesích velkostatku Strážnice, Břeclavy s hlavními druhy dubem, jasanem, jilmem, javorem s přimíšenými měkkými dřevinami: topolem, vrbou a osikou. Příčinou toho jsou prsťovité bahnité uloženiny útvaru pískovcového území Karpat. Lužní lesy Dyje, Jihlavy a Svratky vykazují podstatně menší bonitu porostovou. Všechny tyto lužné lesy, pokud velkostatku přináležejí, obsahují ojedinělé přimíšení jednotníků oněch starých staletých dubů, jež podivení vzbuzují (lesy statku Strážnice, Ostré, Břeclav, Židlochovic, Rajhradu). Ba ponechána jest čásť pralesa dubového na statku Břeclavě na rozkaz kníž. Liechtenšteina. Nuzný stav vykazují lesiny pařezné a střední pahorkoviny jižní roviny (Hustopeč, Mikulov, Jaroslavice). Jako zvláštnost uvedena budiž umělá kultura borovic z r. 1840 u Bzence na náspech písčitých a štěrkových na pravém břehu řeky Moravy. Krátký peň a málo pryskyřice jsou zvláštními známkami těchto borovic, pěstěných as na 4000 ha.

Velké souvislé lesy přináležejí velkostatku, přes 80%; a sotva 20% přináleží malostatku. Z prvních jest více než 22% (130.781 ha) lesů svěřenských a skoro 12% (68.718 ha) lesů kostelních a nadačních.

Lesy malostatku jsou ve velkém počtu lesy společenskými, majetkem závazných osadníků, a rustikálními (selskými) lesy. Obce jakožto takové (veleobce Brno, Olomouc, Znojmo a Uh. Hradiště vyjímaje) mají po většině málo lesa. Jest sice v jednotlivých okresích (Dačice, Mor. Třebová, Boskovice) poměr procentový lesa malostatku dosti příznivý, 40—45%; ale tento klesá opět v jiných obvodech (Chřiby) na 2 až 3%. Z pravidla lesy malostatku přiléhají k větším lesům velkostatku anebo tvoří četné, často velmi malé, osamělé, v polích stojící oddíly. Hospodaření v těchto lesích jest empirické a pro malou rozlohu občasné, na okamžité potřeby zařízené. Následek toho jest, že vlastník, pokud má v lese užitkové dříví, pilně se snaží, aby každou finanční nesnáz přikryl lesem. Za pomoci státu a země umožněno bylo, že ve 42 katastrál. obcích od r. 1878 dobrovolně zalesněno 1975^·6 ha selských a obecních pastvišť. Cht.

VIII. Myslivost.

M. vynikla zvláštním svým právem loveckým (v. Lovecké právo), jež sídlo své mělo na hradě Buchlově u Uh. Hradiště.

Rozsáhlé pralesy moravské hostily od pradávna hojně zvěře. V pralesích oněch a na nivách tehdejších proháněli se tur, zubr, los a sob. Tur a zubr vymizeli, los a sob zatlačeni do dálného severu, jelen vyskytuje se volně v okresích Rymařov, Šumperk, Město Staré, Frenštát, Místek, Blansko, Brno (Rosice), Ždánice, Slavkov, Kyjov, Břeclava, Hodonín, Vranov. Nejsilnější jeleni zdržují se v horských lesích Sudet, a to v horských revírech knížete Jana Liechtenšteina, panství Janovice hraběte Alfreda Harracha a lesního úřadu Wiesenberk (Sobotín) pánů Kleinů z Wiesenberku, kde každoročně při velkých honech (v srpnu), zvláště pak v říji jelenů hlavní jeleni (až 14teráci) se odstřelují. V průměru loví se na M-vě každoročně 800 vysoké (jelenů, laní a telat). K zamezení velikých škod musela celá polesí býti ohrazena. V několika oborách chová se dančí; na svobodě se nevyskytuje. Ročně odstřeluje se 600 až 800 kusů. — Velký jest počet zvěře srnčí, jež se vyskytuje v každém honbišti na M-vě v počtu menším nebo větším; jenom v revírech, kde za příčinou přecházení vysoké založeny byly ohrady, srnčího ubývá. Do roka se odstřelí 8—9000 kusů. — Černá chová se v 5 velkých oborách. Hojně jest na M-vě rozšířen zajíc; nejvíce v okresu břeclavském, hodonínském, sokolnickém atd. V celku odstřeluje se 250.000—300.000 zajíců. Z okresů brněnského, mikulovského, hodonínského, znojemského a hustopečského vyváží se co rok hojně zajíců do ciziny, hlavně do Francie a Anglie. — Divocí králíci na jihu a ve středu země značně se rozmnožili, takže místy ani jich vypleniti nelze, ač doby šetření nemají. Ročně uloví se jich 20—30.000. Vysoko v tichých horských lesích Sudet a Bezkyd ozývá se na jaře v první polovici dubna až počátkem května tetřev. Do roka odstřeluje se 30—35 kohoutů. Tetřívci od několika roků stěhují se s vysokých poloh zvolna do vlhčích lesů středních poloh. Roční odstřel obnáší 400—500 tetřívků. Jeřábků nevyskytuje se sice hojně, ale přece uloví se jich co rok 200—250. Z pernaté zvěře nejvíce jest na M-vě zastoupena koroptev a vyskytuje se nejvíce všude tam, kde se zajíci daří nejlépe. Nejvelkolepější hony jsou barona Hirsch-Gereutha v Rosicích a Veveří u Brna, kde v několika málo dnech lovebních 5—6 střelců uloví 10.000—12.000 koroptvi. Vyhlášeny jsou dále koroptví hony v okolí Břeclavy, Hodonína, Brna (Sokolnice), Hustopeče atd. Do roka odstřelí se 200.000—300.000. Rovněž jako zajíců, tak i koroptví mnoho se vyváží do Francie a Anglie. Bažant, vyjma drsné polohy okresů sev. a vých., usadil se skoro v celé zemi; daří se mu dobře nejenom v bažantnicích, ale též na svobodě. Odstřelí se do roka 30.000—40.000. Sluka vyskytuje se ve vyšších polohách, v stinných lesích. Křepelka v zelených, úrodných, obilných slunných územích M-vy. Vodní ptactvo nachází vhodné stanovisko na rybnících a v nížinách poříčí Dyje a Moravy. Divoké holuby, kvíčaly a jiné drobnější ptactvo odstřelují v celé zemi dosti hojně. Dravá zvěř jest skoro všemi druhy zvířeny středoevropské zastoupena. Medvěd, vlk, divoká kočka a nezřídka rys, jenž z Karpat do vých. lesů Bezkyd na slezských hranicích zavítá (od r. 1890 v Ostravickém údolí uloveno 5 rysů), vyskytují se ojediněle. Liška vyskytuje se v celé zemi; do roka se jich odstřelí až 1500. Dále odstřeluje se ročně asi 300 vyder, přes 300 jezovců, značný počet kun, tchořů a lasiček, 30—40 orlů, 200—300 výrů, četní sokolové, rybáci, sovy, vrány a menší dravci. Podle výkazu z r. 1898 bylo na M-vě uloveno: 909 kusů jelenů, 513 daňků, 11.510 srnců, 354.800 zajíců, 44.348 králíků, 46.140 bažantů, 341.480 koroptví, 11.770 křepelek, 10.971 divokých kachen; škodné: 1870 lišek, 5767 kun, 8330 tchořů, 8 divok. koček, 17 orlů, 159 výrů, 58.129 sov.

Dosud na M-vě loví se nadháňkami jelen v Sudetských lesích v měs. srpnu a září, šoulačkou v lesích luhových a středních ke konci září a v horských revírech v prvním týdnu měs. října (holá odstřeluje se dle poměrů povětrnosti v měs. listop. a v pros.). Štvanice francouzské (lovy parforcní) konaly se na M-vě až do r. 1888 na c. k. statku Hodoníně; na sousedním c. k. statku Holič (Uhry) konají se dosud co rok štvanice ústavem jízdeckým, k čemuž lesy hodonínské pro každý hon dvanáct jelenů živých musí dodávati. Cht.

D) Průmysl.

V ohledu průmyslovém jest M. jednou z nejčinnějších a nejvýrobnějších zemí rakouských, z nichž předčí ji pouze Čechy a Dolní Rakousy, jsouc již od přírody obdařena mnohými přednostmi země průmyslné. Tak především nerostné její bohatství určuje směr a cíl jejího rozvoje průmyslového tím, že bohatá ložiska uhlí a železa podporují vývoj moravské industrie ve smyslu moderní techniky. Keramika nachází zde výborný materiál právě tak jako zpracování dřeva, kdežto pěstování lnu a chov ovcí umožňovaly v době, kdy ještě nekryl dovoz ze zámořských zemí hlavní spotřebu suroviny textilní, rychlý rozkvět tohoto průmyslu. Racionální kultura řepy cukrové podporována jest nejen povahou půdy, nýbrž i majetkovými poměry držby pozemkové, které vůbec hrají v ohledu národohospodářském na M-vě roli důležitou. Neboť jsou-li jednak velkostatky nezbytnou podmínkou důležitých odvětví moderního hospodářství, na druhé straně ode dávna obvyklé dělení pozemků a půdy rolnické pobádá obyvatelstvo k vedlejšímu zaměstnání průmyslovému. Naopak zase často jest dělník průmyslový současně drobným majitelem půdy, nebo v některých dobách ročních také dělníkem zemědělským. Obyvatelstvo jest pracovité a učelivé, takže průmyslové podniky nejrůznějšího druhu nacházejí v něm výbornou sílu pracovní. Následkem toho ujala se na M-vě a k velkému rozkvětu dospěla i celá řada odvětví průmyslových, pro které země nebyla od přírody příliš příznivě způsobilou. Proto také vyznačuje se průmysl moravský neobyčejnou rozmanitostí svých výrobků, neboť výroba textilní, chemická, strojnická, železářská, zboží hliněného a dřevěného atd. jsou zde vesměs u značném, namnoze neobyčejném rozkvětu.

Mezi všemi těmito větvemi průmyslové činnosti dlužno na prvním místě jmenovati průmysl vlnařský, který obyvatelstvo provozuje od pradávna a jenž dnes zaujímá vynikající místo v konkurrenci světové. Původně ovšem zpracovávána ovčí vlna v hrubá sukna v domácnostech jen pro potřebu členů rodiny. Avšak již ve XIII. stol. jeví se počátky činnosti řemeslné vlivem přistěhovalců flanderských, kteří svojí technikou a cechovním zřízením ovládali celé tehdejší moravské soukennictví. Hlavním sídlem výroby té byla v té době Jihlava s okolím. V době té vznikaly již některé větší závody společné jak k usnadnění výroby (appretovny, barvírny a j.), tak i k zabezpečení odbytu, jichž nepatrné zbytky dodnes se zachovaly. Avšak hlavní čásť výroby provozována drobným řemeslem a pomocí domácí práce. V přítomné době užívá se ve vlnařském průmyslu M-vy i práce domácí i továrenské. Práce domácí provozuje se tím způsobem, že výroba provádí se na účet a z materiálu podnikatelova, místo v jeho dílně, v domácnosti dělníka po případě za pomoci příslušníků jeho rodiny za mzdu od kusu. Počátky továrenské práce spadají do 2. pol. XVIII. st., do doby osvíceného absolutismu, jehož snahou bylo mezi jiným i vytvoření domácího průmyslu. Tak vznikla r. 1765 za počinu a podpory vládní první továrna na sukno v Brně, řízená společností obchodníků se suknem. Tyto vládní snahy došly náležitého porozumění nejen v kruzích obchodních, nýbrž i u velkostatkářů, kteří zlepšovali chov ovcí a též sami zakládali na statcích svých továrny. Tak zejména hrabě Salm-Reifferscheid založil r. 1796 první strojovou přádelnu vlny v Rakousku. Popudem k dalšímu a mohutnému rozkvětu moravského velkoprůmyslu vlnařského bylo zavedení parní síly, kterýžto rozkvět přes některá dočasná přerušení sleduje neustále stoupajíci tendenci. Veliké změny nastaly během doby v dodávání suroviny. Po dlouhý čas krylo mocnářství Rakousko-uherské samo spotřebu vlny, zejména M. a Uhry, později jen z malé části také Prusko a Rusko. Okolnost tato byla pro průmysl tento rozhodnou výhodou, za kterou děkoval přirozeným poměrům země a jež značnou měrou přispěla k jeho rozkvětu. Avšak s rostoucím počtem obyvatel a intensivnějším hospodařením polním ubývalo chovu ovcí, kdežto se stoupající spotřebou zboží vlněného rostla i poptávka po vlně. Tomuto nedostatku odpomoženo zvětšovaným dovozem vlny ze zámořských krajin, jejíž zpracování opět mělo za následek různé změny v technice výrobní. Tím ovšem zmíněná výhoda M-vy úplně zmizela a její průmysl vlnařský octl se oproti cizí konkurrenci v nevýhodě. Kromě vlny užívá pak průmysl soukennický pro některé výrobky i jiné zvířecí srsti a hedvábí. Moravské přádelny vlny vyrábějí přízi povlakovou i česanou. Tovární výroba příze povlakové zničila s počátku velmi rychle domácí výrobu na tomto poli, avšak koncem osmdesátých let změnil se vkus na prospěch příze česané a přádelny na povlakovou vlnu musily obmezovati svoji činnost. Výrobu česané příze provozuje sice jen jediná továrna v Brně, náleží však za to k nejznamenitějším závodům toho druhu (25.000 vřeten) a vyváží své výrobky silně do ciziny. Výroba zboží vlněného jest neobyčejně rozmanitá. Všecky oděvní látky mužské od nejjemnějších suken a nejelegantnějších modních vzorů až k obyčejnému zboží jsou zastoupeny. Avšak i výroba dámských látek a vojenského sukna jest na vysokém stupni. V poslední době vzkvétá i výroba plsti (Brno). Celkem vykazuje toto odvětví průmyslové 1 přádelnu česané příze, 20 přádelen příze povlakové, 35 továren na zboží vlněné, 11 tkalcoven, 1 továrnu na umělou vlnu, 17 samostatných appretoven a 8 barvíren, které ovšem slouží i ostatním větvím průmyslu textilního. Vřeten jest přes 250.000, stavů přes 3200. Uhrnnou výrobu roční možno páčiti na 90.000 q vlněné příze a na ¹/₂ mill. kusů vlněných látek v ceně do 90 mill. K. Hlavním sídlem vlnařského průmyslu jest Brno s okolím, Jihlava s okolím, Náměšť, Tišnov, Slavkov, Vyškov, Lipník, Fulnek, Nový Jičín a j. Brno jest také v obchodním ohledu směrodatné místo Rakouska pro mužské látky oděvní. Dlužno však přiznati, že v posledních letech citelně škodí tomuto průmyslu moravskému konkurrence severočeská, jíž jsou k disposici továrny největších rozměrů, kdežto moravské závody jsou většinou velikosti prostřední. Nicméně vývoz jest dosud velmi značný a rozvětvený, podporován jsa zejména na Východ vysoce důležitým oděvním průmyslem (konfekcí), který má své hlavní sídlo v Prostějově. Brněnské zboží módní, sukna a šály vyvážejí se do Italie, Francie, Německa, Rumunska, Srbska, Ameriky, na Východ a j.

Mezi vývozní industrie země náleží i plátennictví, které jest prastarého původu. Jsouc původně provozováno jako domácí průmysl a po řemeslnicku, domohlo se již v dávných dobách znamenitého významu a pracovalo i pro export. V tkalcovství převládá dosud systém domácí práce, avšak i zde děje se od polovice XIX. stol. přechod k výrobě tovární. a strojové následkem soutěže zahraničných přádelen strojových, kterým s úspěchem čelí domácí mechanické přádelny lnu ve Frýdlantě, Místku, Wiesenberce, Hanušovicích, Suchdole a Holbě, úhrnem s 42.000 vřeteny a výrobou za 5¹/₂ mill. K. Samostatných tkalcoven lnu jest 11 (Rymařov, Šumperk, Šternberk, Líbava, Wiesenberk, Unčov s okol. a Oskava) s výrobou přes 3 mill. K roč., avšak většinou tkaní lnu provozuje se dosud jako domácí průmysl, zejména na slezské a české hranici, čímž zaměstnáno jest přes 4700 stavů. Roční výrobu zboží plátěného na Moravě možno páčiti úhrnem na 2¹/₄ mill. kusů i vyváží se dosud na Balkán a do Levanty, avšak čilý dříve vývoz do západní Evropy a i do Ameriky byl namnoze zatlačen soutěží anglickou, proti níž plátennictví moravské teprve v poslední době poněkud s úspěchem bojuje.

V mnohých směrech jest toto tkalcovství lnu v úzkém spojení s moravským bavlnářstvím, které ujalo se v zemi teprve na počátku XIX. stol., avšak povzneslo se tak, že dnes náleží mezi nejdůležitější odvětví průmyslu. Provozuje se v nejrozsáhlejší míře podél českých hranic od Svitav k Šilperku, pak i v Prostějově, Frenštátě, Mor. Budějovicích a j. Surovinou jest z největší části bavlněná příze, která kromě domácí provenience dováží se z Anglie, Německa a ze Švýcar, roční spotřeba činí do ¹/₂ mill. q. Přádelny bavlny jsou 3 (Svitavy, Zábřeh a Suchdol) s více než 63.000 vřeteny a roční výrobou do 20.000 q bavlněné příze. Tkalcovny bavlny a továrny na bavlněné zboží vyrábějí namnoze i lněné zboží a jest jich 43 (Brno, Mor. Třebová, Vyškov, Svitavy, Čeladna, Frenštát, Fulnek, Beroun, Místek, Červená voda, Šternberk, Šumperk a j.) s 3000 stavy a výrobou ročně za 15¹/₂ mill. korun. V průmyslu domácím zaměstnáno jest na 10.000 stavů ručních. Odbytu dochází bavlněné zboží moravské kromě celého Rakousko-Uherska i v zemích podunajských a Orientě.

Po úpadku vídeňského průmyslu hedvábnického přeneseno hlavní jeho sídlo v našem mocnářství z Vídně na M-vu, kde již od dob josefinských děly se pokusy se zavedením chovu bourců hedvábných. Nicméně daleko největší čásť materiálu dostávají tkalcovny hedvábí z Italie a Francie, přízi hedvábnou pak z Anglie a Švýcarska. Továrny ty — počtem 10 — jsou v Chrastové, Mor. Třebové, Svitavech, Unčově, Rymařově a Šumperku, mají na 2500 stavů a vyrábějí ročně za 12 mill. K. Průmysl tento dokazuje rozvětveným svým vývozem do Německa, Francie, Italie, Anglie, Vých. Indie a j. vysokou svoji vyspělost a schopnost soutěže na světovém tržišti.

Doplňkem moravského průmyslu textilního jest výroba zboží pleteného a stávkového (Louka, Slavonice, Příbor, Klokočov), trikotového, krajek a tylu (Brno, Letovice za 1¹/₄ mill. K), stužek (Fulnek, Štramberk za ¹/₂ mill. K) a fezů (Příbor, Třešť, 290.000 kusů), dále konfekce dámská i panská v Olomouci, Mor. Ostravě, Prostějově a Hranici (za 3 mill. K ročně), provazárna a přádelna konopí v Přerově, tiskárna kartounu v Unčově a barvírna červené příze v Zábřehu.

S oděvnickým průmyslem, založeným na industrii textilní, úzce souvisí i kloboučnictví a vydělávání koží se spojenou s ním výrobou rukavic a obuvnického zboží. Kloboučnictví provozuje se na M-vě po továrnicku od r. 1865 a jsou velké továrny na klobouky v Brně, Příboru, Novém Jičíně a Šenově u Nov. Jičína. Továrna brněnská s roční výrobou asi 11.000 kusů pracuje jen pro domácí potřebu, kdežto poslední 3 závody produkují ročně přes 600.000 klobouků, které vyvážejí se do všech států Evropy, Ameriky Severní a Jižní, Australie, Vých. Asie (Manila) a j. Zejména továrna v Nov. Jičíně, zaměstnávající přes 1200 dělníků, jest největším závodem toho druhu na pevnině evropské.

Vydělávání koží učinilo v poslední době po přechodu od práce řemeslné k továrenské veliký pokrok ve příčině technické i výrobní. Hlavním jeho sídlem jest Brno a Třebíč, pak Jihlava, Hejčín, Loštice a Olomouc, úhrnná výroba páčí se na 5³/₄ mill. K ročně. V Brně, Třebíči a Žďáře provozuje se také po továrnicku i domácí prací výroba zboží obuvnického (ročně za 2¹/₄ mill. K), které vyváží se i do Německa, Švýcarska a Nízozemí. Pro tuto výrobu v domácnosti důležit jest ještě Prostějov a Val. Klobúky. Potěšitelný jest i rozvoj rukavičkářské výroby, která má své hlavní sídlo v Brně, Jihlavě a Znojmě, kde hotoví se ročně na 300.000 párů rukavic vyvážených do Uher, podunajských zemí, Německa a poněkud dosud i do Ameriky Severní.

Přední místo v chemickém průmyslu M-vy zaujímá cukrovarství. Vlastní trvalé uvedení výroby cukru řepového do země padá, nehledíme-li k některým dřívějším nepatrným pokusům, které neosvědčily se života schopnými, do r. 1836 a 1837. Tehdy zřízeny byly dosud trvající závody v Rajci, Tišnově, Židlochovicích, Slavkově a Napajedlech. Největšího významu mezi těmito podniky, a to významu sahajícího daleko za hranice země, nabyl cukrovar založený Francouzem Florentem Robertem na panství arcivévody Albrechta v Židlochovicích, který byl po dlouhý čas vynikající školou pro pěstování řepy cukrovky a z něhož vyšly mnohé důležité vynálezy v oboru techniky cukrovarské. Technickému rozvoji moravského cukrovarství velice prospěla také ta okolnost, že nalezlo mocné opory v brněnském průmyslu strojnickém, který zpracoval různé vynálezy techniky cukrovarské. S rozvojem průmyslu cukrovarského rozmáhalo se i pěstování řepy cukrové v zemi, z čehož plynuly rolnictví mnohé výhody, takže cukrovarství stalo se jedním z nejdůležitějších hospodářských činitelů země. Až do r. 1850 byla v cukrovarech zpracovávána jen řepa pěstovaná samotnými továrnami nebo na velkostatcích, k nimž cukrovary náležely. Pěstování řepy rolníky setkávalo se s počátku s velikými potížemi, které překonány byly jen pečlivým poučováním rolníků, rozdílením nejlepších semen řepných, půjčováním moderních hospodářských strojů a nářadí atd. Dnes však prostírá se řepná kultura po celé zemi, vyjímaje jen nejseverozápadnější její čásť, a zaujímá (1893) 73.501 ha půdy, které při průměrném výtěžku 189 q z ha dávají úhrnný výtěžek do 14 mill. q řepy. Cukrovarů jest (1894) úhrnem 54, z nichž 12 vyrábí raffinádu, 39 cukr surový, 3 raffinerie pak raffinují cizí surovinu. Cukrovary tyto vyrábějí ročně průměrně 2 až 2^·2 mill. q cukru, z čehož spotřebuje se v rakouském celním území 1^·5 mill. q, ostatek pak se vyváží. Největší cukrovary jsou v Břeclavi, Drnovicích, Židlochovicích, Lipníku a Litovli.

Následkem hojnosti výtečného ječmene na M-vě má zde hlavní své sídlo rakouský průmysl sladovnický. Úrodná půda plodí zejména na Hané ječmen k sladování výtečně způsobilý, jehož ceny udržují se na značné výši, přesahujíce namnoze i ceny pšenice. Užitek, který plyne takto zemědělství z tohoto odvětví průmyslového, jest ještě zvýšen tím, že četné jeho odpadky lze v hospodářství výborně zužitkovati. Úhrnem má země více než 80 sladoven, z nichž 43 samostatné tovární závody s roční výrobou 517.890 q sladu v ceně přes 13¹/₂ mill. K. Znamenitý výrobek tohoto průmyslu nachází odbyt v celé říši Rakousko-Uherské, kromě toho však se silně vyváží do Německa, Belgie, Švýcarska, Nízozemí, Francie, Dánska, Švédska, Norska, Italie, Španělska a i do Jižní Ameriky. Dalšímu jinak snadnému rozvoji vývozu jsou na překážku panující poměry celní, takže tento export rozmáhá se jen postupným zvětšováním konsumu piva. Se sladovnictvím úzce souvisící průmysl pivovarský nedostihuje rozvojem svým ani z daleka významu a důležitosti předešlé industrie, takže v té příčině stojí M. daleko za jinými zeměmi rakouskými, zejména za Čechami. Jednou z přirozených toho příčin jest ovšem ta okolnost, že rodí se v zemi málo chmele. Pivovarů jest 136 s roční výrobou 1,488.123 hl, avšak jsou to většinou malé závody pracující jen pro domácí potřebu s výrobkem nevalné jakosti. Pouze něco málo piva vyváží se do Slezska a Haliče. Rovněž lihovarství provozuje se většinou jen v menších závodech zřízených z velké části jako vedlejší závody polního hospodářství, jichž jest v zemi přes 1300; nehledíme-li ke zcela drobné výrobě řemeslné, jest 51 lihovarů a vinopalen, které vyrábějí ročně 84.041 hl líhu a 1,132.920 hl výpalků v ceně 4,348.726 K, dále 5 raffinerií s výrobou 61.000 hl přečištěného líhu v ceně přes 3 mill. K a konečně 29 továren na likéry a rum, jichž roční výroba obnáší 48.200 hl rumu, likérů a upravené kořalky v ceně 1,565.000 K. Všecky tyto závody pracují z největší části pro domácí spotřebu, vyvážejíce jen zcela nepatrnou čásť své výroby do sousedních zemí korunních. Z bramborového líhu z části domácí, z části české provenience a z domácího vína vyrábějí octárny v Hajanech a Komárově ročně 3600 hl octové tresti a 3160 hl vinného octa v ceně 101.000 K. Konečně výrobou lisovaného droždí zabývá se 6 lihovarů, které dodávají ročně 8614 q v ceně 1¹/₄ mill. K, kdežto pivovary vyrobí ročně 2447 q kvasnic. Zmínky zasluhují ještě továrny na čokoládu a cukrovinky v Brně a ve Znojmě s roční výrobou 150 q čokolády a 1300 q cukrovinek v ceně 164.000 korun a továrny na cichorii a kávové náhražky v Brně a Tuřanech s roč. produkcí 7000 q kávových náhražek v ceně 210.000 K, které vyvážejí se do Slezska, Uher a Haliče.

Ostatní chemický průmysl M-vy, zejména výroba lučebnin, nestojí dosud ani na takovém stupni, aby vyhovoval domácí spotřebě, takže zejména velká čásť moravské spotřeby lučebnin přiváží se z ciziny. Nicméně i v tomto směru znamenati značný pokrok, i vykazuje země celou řadu podniků industrie této. Zvláště dobře zastoupena jest výroba svítiv (svítiplynu, svíček, sirek, raffinovaného petroleje a j.), k níž druží se tovární produkce olejů, krevní soli a j. draselnatých látek, klihu, škrobu, spodia, umělého hnojiva, praeparátů lékárnických a chemických atd. Plynárny zřízeny jsou v četných městech a při větších závodech průmyslových k účelům osvětlovacím, avšak od r. 1873 spotřeba svítivého plynu značně klesla jednak následkem omezení počtu velkých závodů, jednak rozvojem osvětlování elektrického. Samostatné plynárny jsou v Brně, Jihlavě, Svitavech, Uh. Hradišti, Kroměříži, N. Jičíně, Olomouci, Mor. Ostravě, Prostějově a Šumperku s výrobou přes 4¹/₂ mill. m³ plynu, které zpracovávají hlavně ostravské uhlí. Svíčkárna a mydlárna větších rozměrů jest jedině v Komárově u Brna, která produkuje ročně 3000 q svíček, 3000 q mýdla, 3000 q oleinu, 560 q glycerinu a 200 q margarinu; výrobky tyto vyvážejí se do celého Rakouska a do všech zemí podunajských. Sirkárny jsou v Dřevěném Mlýně u Jihlavy, Žďáře, Třešti, Berouně, Krásně a Prostějově s roční výrobou (sirky obyčejné, švédské i salonní) v ceně do 1 mill. K, která vyváží se do celého Rakouska, Německa, Ruska, zemí podunajských, asij. Turecka, Egypta, Ameriky a Australie. Naproti tomu se však dosud veliké množství zápalek na M-vu dováží. Továrna na čištění petroleje a výroba paraffinu jest v Mor. Ostravě, která dováží surovinu z Haliče a vyrábí ročně za ³/₄ mill. K, vyvážejíc svůj produkt do Německa, Italie, Francie a Indie. Z výroby lučebnin v užším slova smyslu sluší především jmenovati vyrábění látek draselnatých v Brně (4000 q drasla) a chemických výrobků v Brně, Husovicích, Olomouci, Kojetíně a Mor. Ostravě, kde vyrábí se žlutá krevní sůl, soda, železité a cínové praeparáty, salmiak, salnytr, spodium, superfosfáty atd. v úhrnné ceně 1¹/₂ mill. K, jež vyvážejí se do Francie, Anglie, Ruska a Italie. Olejny jsou v Brně (oleje tukové a vytažené), Hor. Heršpicích, Kyjově, Miroslavi a Znojmě (oleje aetherické) s úhrnnou výrobou za 2¹/₂ mill. K. V Hustopeči jest továrna na výrobu šťávy lekořicové (150 až 180 q ročně), továrnu na škrob pak má Jihlava, Žďár, Mohelnice a Náměsť (úhrnem za 300.000 K roč.), kdežto jinak po řemeslnicku vyrábějí škrob všude, kde kvete plátennictví a bavlnictví. Klih vyrábí se v továrnách v Brně, Znojmě, Vel. Meziříčí a v Třebíči, úhrnem asi 26.000 q, a vyváží se i do Čech a Slezska. Výroba bramborového syrupu provozuje se v Náměšti a Svitavech, ročně 16.000 q za ¹/₂ millionu korun.

Důležité místo v průmyslu mor. zaujímá papírnictví, které za posledních padesát let vyvinulo se ze skromných počátkův na takovou výši, že zaujímá M. dnes jedno z nejpřednějších míst mezi rakouskými zeměmi rozmanitostí svých výrobků papírnických. V 11 velkých závodech a četných menších podnicích vyrábějí se všecky druhy papíru a lepenky od prostého papíru ručního do nejjemnějšího papíru cigarrettového, od laciné lepenky do nejdražšího zboží kartonážového, při čemž v nepřetržitém pohonu jest přes 20 velkých strojů papírnických. Rozsáhlý textilní průmysl M-vy dodává ve svých odpadcích potřebnou surovinu, kdežto jeho spotřeba obalů, desek, blan atd. zabezpečuje stálý odbyt výrobků papírnických. Od zavedení dřevoviny do průmyslu tohoto jest jeho rozvoj podporován hojností lesů v zemi ve spojení s mohutnou vodní silou a levným poměrně uhlím tak, že značné množství výrobků se vyváží a prodává v nejdálnějších zemích. Hlavním sídlem papírnického průmyslu jsou údolí horní Moravy a jejích přítoků, kde jest také dosud v činnosti nejstarší papírna země ve Vel. Losíně. Dělnictvem jest výlučně obyvatelstvo v nejbližším okolí usedlé, které osvojilo si časem takovou zručnost, že dosahuje zde nejvyšší dokonalosti i nejtěžší odvětví výroby papírnické, výroba papíru hedvábného a cigarrettového (Olešov a Horní Dlouhá Loučka). Všem přísným požadavkům stálého a rozsáhlého exportu do Indie, Japanu a Australie, kde setkává se konkurrence světová, vyhovuje továrna na papír a cellulosu v Jindřichově s rozmanitými svými výrobky, kdežto domácí spotřebu kryjí závody v Alojzově, Tišnově, Přibislavicích a j. Pro průmysl textilní pracují zejména továrny v Rožnově a Jindřichově, kdežto výrobky závodů ve Vel. Losíně, Teplici a j. docházejí užití zvláště v průmyslu chemickém. Úhrnem vyrábí se v 8 papírnách nejrozmanitějšího papíru a lepenky za 2 mill. K, v Olešově a Žibřidovicích jsou továrny na papírovou surovinu (¹/₄ mill. K), v Moravské Hranici pak výroba zboží knihařského (50.000 K).

Velmi rozsáhlá jest na M-vě výroba tabáku kuřlavého i šňupavého a doutníkův i cigarrett, jichž produkuje M. více než kterákoliv jiná země rakouská. K tomu cíli zřízeno jest zde 6 velkých státních továren v Hodoníné, Jihlavě, Budišově, Nov. Jičíně, Šternberce a Svitavech, které zaměstnávají 8198 dělníků, vyrábějí ročně 41.355 q kuřlavého tabáku, 1551 q tabáku šňupavého, 292^·6 mill. doutníkův a 464 mill. cigarrett v úhrn. ceně 28 mill. K a zpracují 54.328 q tabáku domácího (uherského a haličského) a 16.279 q tabákového listí cizího (amerického, indického, tureckého, hollandského a ruského).

Zde dlužno také zmíniti se o rozsáhlém mlynářství moravském, které jest ovšem v nejužším spojení s výrobou zemědělskou. Mlýnů (parních, vodních, válcových, amerických, uměleckých atd.) větších rozměrů je asi 170 s roční výrobou 1^·2 mill. q mouky, 28.000 q krupice. 78.000 q tluče, 10.000 q krup a přes 300.000 q odpadků v úhrnné ceně asi 34—35 mill. K.

Velikou řadu vynikajících závodů průmyslových vyvolalo na M-vě bohaté těžení surovin nerostných. Zde na prvním místě jmenovati jest železářství a na něm založená odvětví výroby, jako: výrobu drátu, plechu, nářadí, strojů atd. Železárny moravské jsou staré několik století, avšak za třicetileté války přišly tak jako hornictví a hutnictví sudet. zemí vůbec v úplný úpadek, z něhož vzpamatovaly se teprve koncem XVII. stol. Současný svůj rozkvět děkují nejenom ložiskům železné rudy, nýbrž i znamenité vodní síle a levnému palivu, dodávanému z domácích bání uhelných. K nejstarším hutním podnikům na M-vě náležejí železárny v Blansku dříve kníž. Salm-Reifferscheida, nyní akciové strojírny dř. Breitfeld, Daněk a sp. v Karlíně v Čechách. Původ jejich sahá do XVII. stol. i vznikly následkem rudných ložisk v Rudicích, Olomučanech a jiných místech okolních a vodní síly Punkvy. Celý závod soustřeďuje se dnes v údolí Punkvy v t. zv. žlebě Arnoštově blíže stanice Blanska rak.-uher. státní dráhy a rozpadá se na 3 vysoké pece, slevárny, strojírnu a chamottovnu. Rovněž velmi starého původu jsou železárny arcibiskupství olomouckého ve Frýdlantě, Čeladné a Ostravici, které byly v činnosti již za války třicetileté a mají tři vysoké pece, slevárnu, 14 zkujňovacích ohňů, válcovnu na plech, dílnu galvanisační a brusírnu. Z výrobků jejich zvláště známa jsou litá kamna a plechy. Dělníkův zaměstnáno jest zde 728. Z minulých století pocházejí také železárny v Sobotíně a Štěpánově, které taví z části rudy z bání severo-moravských, z části rudy štýrské a užívají surového železa takto vyrobeného z největšího dílu ve vlastních závodech k výrobě zboží litého všeho druhu, nebo zkujňují je ve zkujňovacích ohních nebo pecích pudlovacích. Železárny tyto obsahují kromě vysokých pecí v Sobotíně a Štěpánově ještě celou řadu závodů, jako: válcovny, huť v Rapoticích, strojírnu a mostárnu v Petrovicích, strojírnu a kotlárnu v Štěpánově, úhrnem s 1732 dělníky. Železárny hrab. Harracha v Janovicích (400 děl.) a hrab. Mitrovského v Štěpánově u Nov. Města (144 děl.) zastavily úplně výrobu ve vysokých pecích a obrátily se výlučně k výrobě strojových součástek, plechů, strojů mlýnských, lisů filtračních a j., jakož i všelikého zboží litého. Novějšího data jsou hutní podniky v Božím Požehnání u Rosic a železárny a ocelárny ve Vítkovicích, které byly založeny následkem existence ložisek kamenouhelných. První z nich vznikl v l. 1859—1861, dobýval s počátku v koksové vysoké peci železo surové, avšak v letech sedmdesátých tuto výrobu zastavil a zpracovává od té doby surové železo z jiných hutí moravských a pak i železo české a uherské. Výroba jeho omezuje se na lité zboží, železo obchodní a façonové, plechy, lopaty, přístroje pro různá řemesla atd., úhrnem asi za 1 mill. K ročně. Dělníků zaměstnává úhrnem 746. Nejdůležitější hutí moravskou jsou železárny a ocelárny ve Vítkovicích, jež mají původ v t. zv. huti Rudolfově, postavené ve Vítkovicích r. 1826 olomouckým arcibiskupem arcivévodou Rudolfem. Z těchto nepatrných začátků vyvinul se časem největší rakouský hutní podnik, jejž na pevnině evropské předčí rozsáhlostí jen Kruppovy závody. Železo surové vyrábí se zde ve 2 velkolepých stavbách (Vítkovice a Žofiina huť v Morav. Ostravě), které mají po třech koksových vysokých pecích, úhrnem ročně 1^·8 mill. q surového železa ze 2¹/₂ mill. q rudy železné, přivážené kromě z M-vy také z Čech, Haliče, Štýrska, Uher, Bosny, Německa a Švédska. Čásť vyrobeného surového železa zpracovává se ve vlastních slevárnách na litinu strojnickou a trubkovou, zbytek v hutích pudlovacích a ocelárně, sestávající z huti Martinovy a ocelolijny, na železo kujné a ocel. Velkolepé dvě válcovny vyrábějí kolejnice, ozubí kol, plech, traversy a plotny ocelové, válcovna na roury pak roury na plyn, varníky atd. Kromě toho náleží k podniku strojírna, mostárna a kotlárna, která pracuje rovněž z největší části s vlastním materiálem závodu. K vítkovickým vysokým pecím pak připojuje se koksovna se 184 pecemi koksovými, z nichž čásť spojena jest s továrnou na ammoniak. S rudami do hutí přicházející kyzy sprošťují se ve zvláštním závodě s elektrolytickou raffinerií všech přísad kromě železa, čímž získává se ročně přes 1800 kg stříbr. a 155 q kobaltové usazeniny, 1200 q mědi a přes 400 q skalice modré. Pro vlastní své účely mají železárny zvláštní chamottovnu, kruhovou pec, 2 plynárny, tovární železnici a elektrárnu. Úhrnem zaměstnává závod kromě četného úřednictva 14.026 dělníků. Celkem vyrobí se v moravských železárnách ročně do 2 mill. q surového železa, z čehož jen 8% připadá na železárny v Sobotíně, Frýdlantu a Blansku, zbytek pak na Vítkovice. Asi třetina veškerého vyrobeného železa surového slouží k výrobě všelikého zboží litého, v níž moravské železárny vysoce vynikají. Blanské lité zboží dochází velkého odbytu v cizině a proslulá jsou litá kamna z Frýdlantu a Sobotína od nejjednodušších výrobkův až k přepychovým vzorům, jichž prodává se ročně 40—50.000 kusův. Ostatní dvě třetiny zpracovávají se na železo kujné a ocel, z nichž na místě samém vyrábějí nejrozmanitější předměty, jako: plotny pancéřové, různé druhy plechu, potřeby železniční, roury, železo obchodní a façonové, nářadí hospodářské a j. Drát a zboží drátěné vyrábí se v Brně, Drnovicích, Štěpánově-Sobotíně, Staré Vsi, Dolní Moravě a Karlově, úhrnem skoro za 1 mill. K ročně, zboží zámečnické v Brně, Bedřichově, Janovicích a Litovli (za 300.000 K), železné nádobí emailované ve Pstruží, Frýdlantě a zvláště v Brně (přes 2 mill. K), hřebíky, šrouby, řetězy, drátěná lana atd. v Hlubočku, Dol. Moravě a Karlově (1³/₄ mill. K), zboží měděné v Brně, Olomouci, Přerově a Novopláni (400.000 K).

Kromě železných hutí není na M-vě jiných tavíren kovu. Pouze pro surový zinek, dovážený z ciziny (Pruského Slezska a Haliče), jsou v Přívozu u Mor. Ostravy 2 válcovny, které vyrábějí asi za 3 mill. K zinkového plechu.

Znamenité jest moravské strojnictví, které provozuje se jednak přímo v železárnách (Blansko, Frýdlant, Janovice, Vítkovice, Sobotín-Štěpánov), jednak v samostatných továrnách (Brno, Adamov, Mor. Ostrava, Hranice, Olomouc, Přerov, Prostějov, Valašské Meziříčí) s roční výrobou za více než 9 mill. K (parní kotly a stroje, stroje a přístroje pivovarské, sladovnické, lihovarské, cukrovarské, lokomobily, nářadí a stroje pro textilní průmysl, hutnictví, hornictví, parní pily, mlýny, nářadí hospodářské, potřeby železniční, konstrukce mostů a armatury různých druhů). Výrobky jeho vyvážejí se do Německa, Ruska, Rumunska i do Již. Ameriky. V Brně jsou kromě toho 2 továrny na plechové roury a cukrové formy, které vyvážejí do Italie, Ruska, Německa a Švédska, 3 továrny na hnací řemeny, exportující do Ruska, Španělska a Rumunska, veliké továrny na vozy jsou v Kopřivnici (roč. výr. za 900.000 K) a Přerově (roč. výr. přes 600.000 K), menší v Brně. Zde jmenujeme také výrobu hudebních nástrojů, kterou zabývá se několik větších, ač ne továrních závodů v Brně (10), Znojmě (8), Olomouci (7), Jihlavě (6), Uher. Brodě (3), Třebíči (2), Uher. Hradišti (2), Unčově (2), Šumberku (2) a j., úhrnem 55 závodů.

Na zužitkování nerostného bohatství země zakládají se také různé způsoby zpracování zemin a hlíny, zejména cihlářství, pálení vápna, hrnčířství i kamnářství a sklářství. Cihelen jest na M-vě přes 500 i vyskytují se všude v nížinách, skutečných továren na vyrábění cihel, opatřených dokonalými pecemi a stroji, jest 12 (Bohonice, Brno, Černá Hora, Kunovice, Kunvald, Velká Bystřice, Prostějov, Šumberk, Šternberk, Slavonín, Kyselov), jichž výroba se cení skoro na 1 million K. V okolí Brna samotném vyrábí se ročně 14—17 mill. cihel. Vápenic po továrnicku zařízených jest 8 (Mikulov, Julianov, Černotín, Grygov, Bohdíkov, Přerov, Prostějov a Předmostí) s výrobou přes čtvrt millionu q vápna a jiných výrobků v ceně do ³/₄ mill. K. Cementárna jest v Tlumačově, vyrábějící asi 50.000 q cementu v ceně 120.000 K. Hrnčířství a kamnářství moravské jest vyhlášeno především pro výtečnou obyčejnou i ohnivzdornou hlínu, která vyskytuje se zejm. ve veliké hojnosti u Znojma (Přimětice) a Blanska (Rudice). Kromě toho dováží se kaolin, živec, křemen, sádra a j. suroviny z Čech a Dol. Rakous, potřebné lučebniny pak i z Německa a Anglie. Největší továrny na hliněné zboží (7) jsou v Bohonicích, Jihlavě, Kravsku, Šatavě a Znojmě, které vyrábějí zejména nádobí na vaření, pak i nádobí kamenné, majolikové, fajansové a j. Závody tyto provozují namnoze výrobu zboží kamnářského, chamottového a j. hliněných produktů v ceně přes 1 mill. K ročně. Hrubší zboží hrnčířské vyrábějí po řemeslnicku četní hrnčíři v okolí Ivančic, Hrotovic a Vyškova, v Kunštátu pak vyrábí se t. zv. nádobí boleslavské. Sklářství moravské v posledních desetiletích tak se vzmáhá, že, ačkoliv množstvím výroby českému dosud nijak se nerovná, závodí s ním již téměř jakostí. Skláren jest 17 (Horní Dubenky, Dubňany, Kyjov, Úsobrno, Koryčany, Luštice, Opatov, Krásno, Protivanov, Nový Hrozénkov, Božkov, Rapotín, Vsetín, Velké Karlovice), které vyrábějí přes 60.000 q zboží z dutého skla, pro které jsou raffinerie v Rapotíně a Vsetíně, 15.000 q skla tabulového a 2500 q skla zrcadlového v ceně přes 3 mill. K a vyvážejí své výrobky do Italie, Anglie, Levanty, Egypta, Australie a j. zemí zámořských.

Následkem znamenitého bohatství lesův, které pokrývají asi 27¹/₂% celé plochy země, dodávajíce většinou dříví výtečné jakosti, jest moravský průmysl ve dřevě vysoce důležit a dosáhl zejména v druhé polovici XIX. stol. neobyčejného rozkvětu. Parních pil jest 31 v lesnatých krajinách s roč. výrobou za 3 mill. K, které vyvážejí své produkty i do Německa. Mnohem důležitější jest výroba truhlářského zboží, zejména nábytku z ohýbaného dřeva, pro kterou jsou veliké továrny v Koryčanech, Třešti, Bystřici p. H., Vsetíně, Drholci, Hranici, Halenkově, Kelči a Bučovicích s úhrnnou výrobou za 7 mill. K ročně. Nábytek tento vyváží se z největší části téměř do všech civilisovaných zemí světa. V Koryčanech jest továrna na pletivo rákosové a zboží košikářské, které jde do Německa, Francie, Ruska, Srbska a Italie, parketárna jest v Horní Dlouhé Loučce, větší soustružnické závody v Janušově a Rymařově. V Třešti vyrábějí se také skříně na hodiny.

Konečně dlužno zmíniti se o průmyslu polygrafickém a uměleckém, který však provozuje se téměř veskrze jen v rozměrech řemesla. Větších, továrních rozměrů jest jen 10 knihtiskáren v Brně, které spotřebují roč. na 30 mill. archů papíru a jichž práce, jmenovitě časopisy, jdou také do Čech, Slezska a Dol. Rakous, a 3 knihtiskárny v Olomouci. Kromě toho jsou ještě menší knihtiskárny v Brně (11), Jihlavě (6), Znojmě (3), Hustopeči, Boskovicích, Dačicích, Hodoníně, Krumlově, Vel. Meziříčí, Mikulově, Třebíči, Mor. Třebové, Olomouci (2), Uh. Hradišti, Kromě říži (2), Uh. Brodě, Zábřehu, Břeclavi, Hodoníně, Litovli (2), Val. Meziříčí, Místku, Nov. Jičíně, Mor. Ostravě (2), Přerově (2), Prostějově, Rymařově, Šumperku, Hranicích a Šternberku (2). Lithografie jsou v Brně (6), Olomouci (3), Místku (2) a j.; fotografické závody v Brně (9), Jihlavě (5), Znojmě (4), Svitavech (3), Olomouci (4), Morav. Ostravě (3) a j.; rytci v Brně a Olomouci, sochaři v Brně, Znojmě, Kroměříži a j., výroba umělých květin v Brně, Znojmě, Hustopeči, Olomouci, Kroměříži, Nov. Jičíně a Prostějově a t. d. red.

E) Obchod.

V ohledu obchodním nemá M. těch výhod přirozených, aby obchod její mohl se rozvinouti z rámce místní, národní spotřeby k výši a důležitosti obchodu světového. Hlavní nedostatky její v tom směru jsou, že leží vzdálena od moře a nemá dostatečných vodních drah. Od pradávna byla také jen průchodištěm pro obchodní ruch mezi jihem a severem i severovýchodem Evropy a tím také zůstala. Tři veliké trati železniční, důležitosti mezinárodní, rozbíhající se paprskovitě z hlavního města říše Rakouské, protínají zemi jen proto, že tudy vede nejkratší jich směr a cesta. Naproti tomu železniční spojení ve směru záp.-vých. není dostatečné a teprve v poslední době dějí se v tom směru některé kroky k lepšímu, které ovšem pro krátkost svého trvání nejeví ještě patrného a rozhodného vlivu na hospodářský život země. V tom leží příčina toho, že M. nemá obchodního střediska, že jednotlivé její končiny a výrobní odvětví jsou jen v nepatrném vzájemném styku a výměně a že od definitivního úpadku trhovnictví nemůže vlastně býti téměř ani řeči o specificky moravském velkoobchodě. Ostatně ani obyvatelstvo povahou, schopnostmi a náklonností svou nesměřuje ke skutečné, spekulativní činnosti obchodní, dávajíc při své pracovitosti, vytrvalosti a učelivosti přednost výrobě zboží, takže i cizí podnikatelé s vlastnostmi těmito se zdarem počítají. Moravský obchodník jest pečlivým strážcem svého starého tržiště, avšak nových cest odbytu, zejména cest exportních, nehledá. Proto také nová obchodní odvětví jsou z valné části v rukou cizinců, obchod zahraničný pak zůstaven jim úplně.

Pro obchod tento jsou na M-vě zřízeny 4 hlavní celní úřady, v Brně, Olomouci, Jihlavě a Znojmě, z nichž zejména pro vývoz jest daleko nejdůležitějším hlavní celní úřad v Brně, pro dovoz význam má i hlavní celní úřad olomoucký, kdežto podřízené důležitosti jsou úřady v Jihlavě a Znojmě. Z předmětů na M-vu z ciziny dovážených množstvím vynikají (dle pořadu celního seznamu): káva (7350 q ročně), citrony, pomoranče, hrozinky, fíky a j. jižní ovoce (do 10.000 q ročně), ruské žito (8000 q), rýže (7000 q), kmín, kůže, tuky, oleje, arrak a rum, víno, sýr, slanečky, zeminy, barviva (1500 q), petrolej (3500 q), bavlna a příze bavlněná, džuta, vlna, příze vlněná, vlněné zboží, hedvábí, papír, minerální vody, sklo a zboží skleněné, železo a zboží železné, stroje a přístroje nejrůznějšího druhu, ledek, draslo, knihy a tiskopisy, hadry a j. v. Vyvážejí pak se do ciziny ve větším množství tyto předměty: cukr (55.000 q), slad (65.000 q), ječmen (7000 q), luštěniny (7000 q), vejce, zvěř, rostliny, tuky, rudy, zeminy, vlna, vlněné zboží, hedvábné zboží, železo a zboží železné, stroje různých druhů, draslo, ammoniak, krevní sůl (2000 q), umělé hnojivo (2000 q), oleje (1100 q), dříví a zboží dřevěné atd.

Co se vnitrozemského obchodu týče, jest především jeho charakteristickou známkou v posledních letech úpadek trhů výročních, obilních i dobytčích, a to jak návštěvou, tak i obraty. Vinu toho svalují různé obce dotázané v té příčině v r. 1897 obchodní komorou brněnskou na různé okolnosti, jako: rozmnožení stálého obchodu, neúrodu, dobytčí nemoci, nízké ceny obilí a dobytka, nedostatek dopravních a spojovacích prostředků a j. Zejména klesly v důležitosti trhy na sukno v Brně a Starém Brně, které měly do nedávna pro textilní průmysl význam mezinárodní. Největší trhy na obilí jsou ve Znojmě, Jaroměřicích, Olomouci, Prostějově, Kroměříži, Holešově, Nov. Jičíně, Hustopeči, Kyjově a j., trhy na dobytek pak v Brně (do 60.000 kusů roč.), Lipníku (přes 60.000 kusů), Olomouci, Znojmě, Dačicích, Mor. Ostravě a j.

Samostatné konsulární zastoupení mají na M-vě tyto státy: Argentina, Belgie, Italie, Německo, Nízozemí, Persie, Spojené Obce americké, Srbsko, Španělsko, Švýcarsko a Turecko, vesměs v Brně.

V Brně a Olomouci jest živnostenský inspektorát, a to zahrnuje obvod brněnského inspektorátu města Brno, Jihlavu a Znojmo, pak okresní hejtmanství boskovské, brněnské, budějovické, dačické, hodonínské, hustopečské, jihlavské, krumlovské, kyjovské, novoměstské, velkomeziříčské, mikulovské, tišnovské, třebíčské, moravskotřebovské, vyškovské a znojemské, kdežto olomouckému inspektorátu podřízena jsou města Olomouc, Kroměříž a Uh. Hradiště, pak okresní hejtmanství brodské, holešovské, hradišťské, hranické, novojičínské, kroměřížské, litovelské, valašsko-meziříčské, olomoucké, prostějovské, přerovské, rymařovské, šternberské, šumperské a zábřežské. Úrazová pojišťovna dělnická pro M-vu a Slezsko (v Brně) pojistila v r. 1898 na M-vě 8588 průmyslových a živnostenských podniků a 38.862 podniků hospodářských se 337.511 dělníky s účtovanou úhrnnou mzdou 105,018.028 korun. Okresních nemocenských pokladen jest na M-vě 69 s 92.542 členy a závodních nemocenských pokladen 5 s 966 členy. Samostatná moravská pojišťovna jest c. k. výsadní moravsko-slezská vzájemná pojišťovna v Brně z r. 1830 (v německých rukou), která roku 1899 měla stav veškerého pojištění 577,743.572 K a záložní fondy 9,532.798 K. Poboční závody mají zde tyto ústavy pojišťovací: Český I. c. k. priv. ústav ku vzájemnému pojištění proti škodám z ohně a krupobití v Praze, Krakovská vzájemně pojišťovací společnost, »Praha«, Rolnický vzájemně pojišťovací ústav v Praze, »Slavia«, »Kotva«, »Assicurazioni Generali«, »Dunaj«, »Foncičre«, »Franco-Hongroise«, »Gisela«, »The Gresham«, Lipský pojišťovací ústav proti škodám z ohně, »North British and Mercantile«, »Phönix«, »Riunione Adriatica«, Společnost pro zkoušení a pojišťování parních kotlů, Úřadnický spolek Rakousko-uherského mocnářství a Vídeňská pojišťovací společnost.

Bankovní a peněžní ústavy jsou na M-vě zastoupeny 5 závody samostatnými a 11 filiálkami cizích ústavů. Samostatné banky moravské jsou tyto: Hypoteční banka markrabství Moravského (v Brně), která stojí pod dohledem zemského sněmu a poskytuje půjčky v nejmenším obnosu 400 K na pozemky a na budovy v markrabství Moravském, vyjma továrny, podniky hornické a železnice. Půjčky udělují se v 4% zástavních listech na 100, 200, 1000, 2000 a 10.000 K. V oběhu bylo koncem r. 1899 zástavních listů za 119,478.400 K, reservní fond činí 2,000.000 K. Zemědělská banka markrabství Moravského (v Brně) jest rovněž pod dohledem zemského sněmu a uděluje půjčky: a) zemi Moravské, obcím, fondům okresních silnic, těm veřejným korporacím, které mají právo své potřeby vybíráním dávek uhrazovati, a vodním družstvům v úpisech kommunálních; b) státu, zemi, fondům okresních silnic, obcím a soukromým podnikatelstvům železničním za účelem stavby železnic nižšího řádu v úpisech železničních. Půjčky udělují se v 4% kommunálních a železničních dlužních úpisech na 100, 1000, 2000 a 10.000 K. V oběhu bylo koncem r. 1899 kommunálních dlužních úpisů za 30,060.100 K, reservní fond činí 32.860 K. Banku tuto spravuje ředitelstvo Hypoteční banky markr. Moravského. Poněvadž obě tyto banky smějí poskytovati úvěru jen ve vytčených jim mezích, kdežto ostatní pole úvěrnictví doposud zemí byla zanedbána, rozhodl se zemský výbor moravský dle vzoru zemské banky pro království České zříditi pro M-vu »Zemskou banku markrabství Moravského« (v Brně), s kterou by nynější Zemědělská banka se sloučila. jakožto základní kapitál má tato banka vydati základní dluhopisy ve výši 10,000.000 K. a má pěstovati úvěr hypotekární, pokud toho nemůže banka Hypoteční (na podíly usedlosti, průmyslové závody, domy, jimž není předepsána činžovní daň atd.), úvěr osobní (eskont a reeskont směnek, půjčky na cenné papíry atd.) a mimo to má napomáhati zadluženému stavu rolnickému, aby odprodejem vhodných některých nemovitostí ostatek hospodářství si zachránil. Činnost svou zahájí banka 1. července 1901. C. k. priv. moravská eskontní banka (v Brně) jest podnik akciový (německý) s kapitálem 6,000.000 K, rozděleným na 15.000 akcií po 400 K, a zabývá se eskontem směnečným, přijímáním vkladů na vkladní listy a pokladniční poukázky, jakož i půjčováním na cenné papíry. V r. 1899 utrpěla 128.418 K ztráty následkem úpadku několika brněnských německých firem, nicméně rozdělovala 4% dividendu z reservního fondu, který se tím zmenšil na 808.000 K. Filiálku má tato banka v Prostějově. Konečně v r. 1898 založena v Mor. Ostravě německým konsortiem »Moravsko-Ostravská obchodní a průmyslová banka«, rovněž podnik akciový. Z cizích podniků bankovních mají na M-vě filiálky své tyto ústavy: Živnostenská banka pro Čechy a M-vu v Brně, Jihlavě a Mor. Ostravě; Rakousko-uherská banka v Brně a Olomouci, kromě toho poboční místa bankovní v Jihlavě, Kroměříži, Mor. Ostravě, Šumperku, Nov. Jičíně, Mikulově, Přerově, Prostějově, Třebíči, Uh. Hradišti a Znojmě; Pražská úvěrní banka v Olomouci; Hospodářská úvěrní banka (v Praze) v Jihlavě; c. k. priv. česká banka »Union« (v Praze) v Olomouci; rakouský Úvěrní ústav (ve Vídni) v Brně; Anglorakouská banka v Brně a Vídeňský bankovní spolek rovněž v Brně.

Spořitelen bylo na M-vě r. 1898: 62, v nichž 173.553 vkladatelů mělo uloženo 227,726.000 K. Nejmenších vkladatelů s částkou do 200 K bylo napočteno 66.389, dále napočteno 58.506 stran s vklady od 200 do 1000 K a 22.566 do 2000 K. Největší z těchto spořitelen jest První moravská spořitelna v Brně s (1899) 43.213 účastníky, 44,676.518 K vkladů a 2,286.798 K reservních fondů. Výtěžek r. 1899 obnášel 184.102 K. R. 1892 založen tímto ústavem t. zv. »Ústav zástavních listů« a nadán záložním fondem 1 mill. zl., který dnes obnáší 2,410.404 K. Ústav poskytuje půjčky v 4%, nominální cenou slosovatelných zástavních listech od 1000 K výše na nemovitosti na M-vě a ve Slezsku se 4% úrokem a ¹/₁₀% správního příspěvku. Listů těchto jest v oběhu za 41,374.800 K. Jiné větší spořitelny moravské jsou: v Hustopeči (s vklady 2,939.874 K); Slavkově (1,938.744 K); Dačicích (2,400.640 K); Uherském Hradišti (4,623.866 K); Jihlavě (12,086.534 K); Jaroslavicích (3,377.830 K); Kroměříži (4,043.844 K); Moravském Krumlově (1,906.804 K); Líbavě (2,327.350 K); Břeclavi (3,182.348 K); Místku (3,799.748 K); Unčově (2,021.516 K); Novém Jičíně (6,643.048 K); Mikulově (4,185.858 K); Olomouci (městská, 16,336.674 K); Moravské Ostravě (7,281.500 K); Pohořelicích (2,686.760 K); Prostějově (3,859.380 K); Rymařově (3,441.336 K); Šumperku (7,391.588 K); Židlochovicích (1,841.964 K); Šternberku (5,187.114 K); Tišnově (2,139.738 K); Třebíči (5,122.192 K); M. Třebové (3,231.464 K); Vyškově (5,983.670 K); Slavonicích (3,972.292 K); Znojmě (15,170.180 K); Svitavech (5,649.344 K) a j. v. Záložen bylo na M-vě r. 1898 úhrnem 633 s vloženou úsporou 213,724.000 K. Z těchto záložen bylo 389 českých s vkladem 163,964.640 K. Na M-vě jest ještě kolem 400 kontribučenských záložen, které spravují úhrnem jmění asi 24 mill. K. Ústavy ty zůstaly však při stavu počátečním a pro rozdrobenost svou vyhovují úvěrnímu úkolu svému jen nedostatečně, nesmějíce přijímati cizí vklady. Z větších českých záložen moravských jmenujeme: Cyrillomethodějskou záložnu v Brně s 278 členy, 13,493.852 K vkladů a 594.658 K reservních fondů, pak Ústřední záložnu rolnickou v Olomouci s 1442 členy, 8,059.628 K vkladů a 410.000 K reservních fondů, konečně Občanskou záložnu pro Mor. Ostravu a okolí s 11.081 členy, 2,120.626 K vkladů a 136.018 K reservních fondů.

Pro obchodní a průmyslové záležitosti jest M. rozdělena na obvody dvou obchodních a živnostenských komor, brněnské a olomoucké. Obvod komory brněnské tvoří kromě Brna a samosprávných měst Jihlavy a Znojma ještě tato okresní hejtmanství: brněnské, boskovské, mor.-budějovické, dačické, hodonínské, hustopečské, jihlavské, krumlovské, kyjovské, velkomeziříčské, mikulovské, novoměstské, tišnovské, třebíčské, mor.-třebovské, vyškovské a znojemské. Obvod komory má plochy 11.819 km² a 1,148.315 obyvatel, jichž ohromná většina (814.925) jest národnosti české. Závodů průmyslových a výrobních živností čítá okres komory 25.970 s 76.734 dělníky a úředníky, živností obchodních 15.737 a 5598 živností hostinských. Členů komory jest 48, rozpočet na r. 1900 vykazuje 114.000 K vydání. Obvod komory olomoucké tvoří kromě samosprávných měst Olomouce, Kroměříže a Uh. Hradiště ještě tato okresní hejtmanství: olomoucké, uherskobrodské, holešovské, uherskohradišťské, hranické, novojičínské, kroměřížské, litovelské, valašskomeziříčské, místecké, přerovské, prostějovské, rymařovské, šternberské, šumperské a zábřežské. Obvod komory má plochy 10.388 km² a 1,126.506 obyvatel, z nichž je 781.963 Čechů. Závodů průmyslových a výrobních živností čítá okres komory 29.607, živnosti obchodních 15.743 a živností hostinských 5950. Členů komory jest 36. red.

F) Dopravnictví.

S hospodářským a zejména průmyslovým rozvojem země nikterak stejně nepokračoval stav prostředků dopravních a spojovacích, jichž nedostatek pokládá se, jak řečeno, všeobecně za jednu z příčin úpadku trhů. Veliké trati severní železniční sítě mocnářství Rakousko-Uherského probíhají ovšem M-vu, spojujíce ji se středem říše a s mezinárodní dopravou, avšak ubírají se směry určenými jich cíli zahraničnými a ne potřebami země. Jesti to především Severní dráha císaře Ferdinanda s tratěmi: Břeclav–Mor. Ostrava (186 km); Břeclav-Zellerndorf (83^·619 km); Nové Sídlo–Hrušovany (8^·547 km); Břeclav–Brno (60^·363 km); Brno–Šternberk (115^·824 km); Nezamyslice–Přerov (27^·940 km); Přerov–Olomouc (22^·390 km); Kojetín–Bílsko (170^·004 km); Hodonín–tabáková továrna (1^·894 km) a odtud k uherské hranici k Holiči (0^·814 km); Rohatec–Strážnice (5^·078 km); Kroměříž–Zborovice (16^·651 km); Hranice–Krásno (24^·645 km); Valašské Meziříčí–Vsetín (18^·131 km); Krásno–Rožnov (13^·053 km); Hodslavice–Nový Jičín (10^·184 km); Suchdol–Budišov (39^·011 km); Suchdol–Fulnek (9^·610 km); Vranovice–Pohořelice (8^·472 km); Hrušovany–Vel. Židlochovice (2^·613 km); Kojetín–Tovačov (10^·765 km). Kromě toho užívají vlaky této dráhy 10^·765 km trati dráhy ostravsko-frýdlantské a dále náleží dráze Sever. ostravská báňská dráha s 15 odbočkami (36^·268 km). Mimo to spravuje tato dráha trať dráhy ostravsko-frýdlantské (32^·691 km), lokálku Holič–Hodonín (3^·450 km) a lokálku Zaječí–Čejč–Hodonín (37^·572 km). Úhrnem má tato dráha na M-vě 772^·876 km železničních tratí. Druhé hlavní železniční spojení moravské jest dráha Společnosti státních drah mezi Svitavami a Hrušovany (140 km) s těmito tratěmi pobočnými: Česká Třebová–Olomouc (84^·375 km); Brno–Požehnání Boží–Oslavany (29^·051 km); Brno–Tišnov–Předklášteří a Svitavská pobřežní dráha (29^·350 km); Červenka–Litovel (2^·531 km); Požehnání Boží–Okřísko a Studenec–Vel. Meziříčí (73^·559 km); Brno–Vlárský průsmyk s odbočkami Uherské Hradiště–Uherský Brod, Bzenec–Kyjov, Brno–Kyjov, Uh. Brod–Vlárský průsmyk (188^·795 km); Hrušovany–Znojmo (25^·604 km). Úhrnem měří moravské trati této dráhy 573^·265 km. Konečně probíhá M-vou rakouská Severozápadní dráha mezi Šatovem a Jihlavou (110 km), která nemá na M-vě tratí vedlejších. Mimo tato tři průchodní a největší spojení železniční jsou v zemi ještě menší samostatné trati a to jak ve správě státní tak i soukromé. Ve státní správě i majetku jsou tyto moravské trati železniční: Česko-moravské příčné dráhy trať Jihlava–Kostelec (15 km); státní dráha Vojnovice–Rymařov (13^·467 km); mor. pohraniční dráhy trať Zábřeh–Sobotín (16^·939 km) a Šternberk–Kumperk (78 km); moravskoslezské dráhy ústřední trať Olomouc–Vojnovice (56 km). V majetku soukromém, ale státní správě jsou tyto moravské dráhy: lokálka Mor. Budějovice–Jemnice (20^·785 km); moravská Západní dráha Prostějov–Mor. Třebová–Třebovice s odbočkami Chornice–Vel. Opatovice a Kostelec–Čelechovice (90 km); místní dráha Svitavy–Polička (19^·306 km). V soukromém majetku i správě jest: dráha ostravsko-frýdlantská (33^·18 km); místní dráha hustopečská (6^·831 km); místní dráha novojičínská Suchdol–Nový Jičín (8^·360 km); lokálka Olomouc–Čelechovice; místní dráha Studenka–Příbor–Štramberk (18^·300 km); místní dráha Štramberk–Věřovice (7 km); místní dráha brněnská (13^·099 km); místní dráha Přívoz–Mor. Ostrava–Vítkovice (18^·937 km). Celkem má M. do 1740 km železničních tratí, v Olomouci pak jest ředitelství c. k. státních drah rakousk., jemuž jest podřízeno úhrnem 580^·382 km tratí železničních.

Mnohem rozvětvenější jest síť silniční, která protíná zemi všemi směry a jejíž některé trati ode dávna byly velmi navštěvovanými cestami obchodními namnoze důležitosti mezinárodní. Hlavní takovéto silnice jsou: vídeňská z Brna do Vídně (51 km), olomoucká z Brna do Olomouce (76 km), lipnická z Olomouce do Příbora (75 km), těšínská z Příbora do Bílska (15 km) a budějovická ze Znojma do Jihlavy (88 km). Hojně navštěvované jsou i tyto vedlejší silnice: znojemská ze Znojma do Brna, jihlavská z Brna do Jihlavy, pražská z Brna do Vys. Mýta v Čechách, slavkovská z Brna do Hodonína, třebovská z Olomouce do Svitav, dvorecká nebo opavská z Olomouce do Opavy, šumperská z Opavy do Šumperka na české hranice, mor.-ostravská z Opavy do Těšína a silnice z Cukmantlu do Šumperka. Délka silniční sítě na Moravě měří úhrnem 10^·789 km.

Úplný jest za to na M-vě nedostatek umělých i přirozených cest vodních, které by obstarávaly dopravu hromadného zboží a levností svého dopravného by teprve umožnily úplné využitkování přírodního bohatství země. Z řek jediná Morava jest splavna i pro lodi, avšak jen v délce 33 km počínaje od Hodonína, kdežto pro vory jsou splavny řeky moravské v úhrnné délce 231 km. Nedostatek umělých vodních cest vyvolal celou řadu průplavních projektů, z nichž nejdůležitější a nejvelkolepější jest projekt průplavu dunajsko-oderského, který spojoval by Dunaj u Vídně s Odrou u Bohumína a probíhal laterálně k Moravě, Bečvě a Odře, jsa napájen z úvodí Bečvy Vsetínské a Rožnovské z území 94.000 ha. Myšlénka tohoto průplavu vznikla již za Karla VI. a Marie Terezie, kdy jednalo se jen o spojení Odry od Kunvaldu s Bečvou u Mor. Hranic. Avšak od provedení upuštěno právě tak jako od obnoveného v naznačené podobě plánu z r. 1872, jehož náklad vypočten na 43 mill. zl. r. m., které nijak nemohly býti opatřeny.

Poštovní a telegrafní doprava na M-vě podléhá c. k. ředitelství pošt a telegrafů v Brně, jemuž podřízeno jest 47 erárních úřadů poštovních a telegrafních, 6 neerárních stanic telegrafních, 305 neerárních úřadů poštovních a telegrafních a 465 neerárních úřadů poštovních s více než 2500 zřízenci. Kromě toho jest 10 poštovních ambulancí (Přerov–Česká Třebová, Bílsko–Hulín, Bílsko–Kojetín, Nezamyslice–Ziegenhals, Olomouc–Krnov, Břeclav–Zellerndorf, Prostějov–Třebovice a Brno–Přerov). R. 1899 dopraveno v obvodu tohoto ředitelství zásilek pošty listovní 111,206.880 kusů, zásilek pošty povozné bez udané ceny 3,752.160 kusů, peněžních psaní 376.720 kusů v ceně 468,758.800 K, zásilek s udanou cenou 1,414.000 kusů v ceně 309,144.400 K. Telegrammů na M-vě zasláno 608.768 a došlo 756.290, poplatky za zaslané telegrammy činily úhrnem 573.998 K. Veškeré příjmy ředitelství pošt a telegrafů v Brně činily r. 1899: 8,150.820 K, veškerá vydání pak 5,874.048 K, tudíž zisk 3,276.742 K. Státní telefony jsou v Brně, Jihlavě, Mor. Ostravě, Olomouci a Nezamyslicích, soukromé pak v celé řadě obcí, zejména: Berouně, Bystřici p. H., Příboře, Fulneku, Hodoníně, Karlovicích, Vel. Meziříčí, Hrušovanech, Holešově, Koryčanech, Kroměříži, Lipníku, Krumlově, Šumperku, Hranicích, Mikulově, Přerově, Nov. Jičíně, Třešti, Vítkovicích, Vsetíně, Vyškově a j. red.

G) Záležitosti církevní.

I. Církev katolická.

První paprsky nauk křesťanských zasvitly M-vě již za prvé polovice IX. stol. Knížata Mojmír a Rostislav i valná čásť lidu mor. přijali křesťanství od missionářů německých, vlaských a řeckých. Po žádosti Rostislavově s horlivostí apoštolskou přichvátali do říše Mor. sv. Konstantin (Cyrill) a sv. Method r. 863, aby křesťanství již rozšířené utvrdili a zavedli řádnou duchovní i církevní organisaci s liturgií slovanskou. Sv. Method, posvěcen byv za biskupa, stal se arcibiskupem moravskopannonským a konal těžký úřad svůj po rok 885, kdy zemřel. Žáci jeho (Gorazd, nástupce Methodův, a jiní) vyhnáni, samostatné církevní zřízení moravské zničeno, i pokus knížete Mojmíra II. o obnovení stolice arcibiskupské zmařen, a M. připojena k diécési pasovské. Potom r. 973 přidána k biskupství pražskému, při němž potrvala po rok 1062, kdy zřízeno biskupství olomoucké, jež společně s pražským bylo podřízeno arcibiskupům mohučským, od r. 1344 arcibiskupům pražským, až stalo se samostatným arcibiskupstvím moravským r. 1777, a jemu podřízeno nově zřízené biskupství brněnské. V Olomouci dosud vystřídalo se 55 biskupův a 7 arcibiskupův, v Brně 8 biskupův.

Jest M. tedy spravována metropolitou olomouckým a suffragánem jeho biskupem brněnským. V Olomouci jest kapitula metropolitního chrámu Páně sv. Václava a v Kroměříži kollegiátní kapitula u sv. Mořice. K obvodu arcidiécése přísluší také čásť Rak. (Opavsko) i Prus. Slezska. V Olomouci jest 14 sídelních, 3 nesídelní kanovníci, v Kroměříži (kolleg. kapitula u sv. Mořice) 6 sídelních (také čestní); v Brně jest král. kolleg. kapitula sídelního chrámu P. sv. Petra a Pavla (6 síd., 6 čest. kanovníků), v Mikulově kolleg. kapitula chrámu P. sv. Václava (6 kanovníků sídelních, 1 čestný).

Přehled řádův a klášterův (dle Catalogu ven. cleri za rok 1900) v arcidiécési: kongregace nejsv. Vykupitele (redemptoristé) v Července (22 členové, z nichž 14 kněží) a ve Svitavách (34 čl., 20 kněží); rytířský řád německý v Opavě (37 čl., 32 kněží); proboštství řádu kanov. praemonstrátských na Sv. Kopečku u Olomouce (6 čl., vesměs kněží); řád tovaryšstva Ježíšova na Velehradě (18 čl., 7 kn.) a na Hostýně (6 čl., 4 kn.) — mimo to v Opavě —; řád pobožných škol (piaristé) ve Strážnici (2 kn.), v Kyjově (1 kn.) a v Třebové Mor. (1 kn.) — mimo to ve Staré Vodě a v Bruntále ve Slezsku —;řád dominikánský v Olomouci (19 čl., 8 kn.) a v Uher. Brodě (7 čl., 4 kn.); řád minoritský (v Opavě a v Krnově); řád františkánský v Uher. Hradišti (4 čl., 2 kn.) a v Mor. Třebové (8 čl., 3 kn.); řád kapucínský v Olomouci (7 čl., 3 kn.) a ve Fulneku (5 čl., 2 kn.); řád Božského Spasitele ve Valaš. Meziříčí (5 čl., 3 kn.); řád milosrdných bratří v Prostějově (9 čl., 1 kn.) a ve Vyzovicích (6 čl., 1 kn.); řád uršulinský v Olomouci (44 čl.) a v Přestavlkách (27 čl.); ústav sester řádu německého v Brunseifu (8 sester) a v Dolní Dlouhé Loučce u Unčova (6 čl.) — mimo to v Opavě, ve Vrbně, v Andělské Hoře a v Bruntále ve Slezsku —; ústav milosrdných sester sv. Vincence v Kroměříži (18 čl.), v Pačlavicích (16 čl.), ve Svitavách (12 čl.), ve Strážnici (7 čl.), ve Kvasicích (3 čl.), v Radiměři (3 čl.) a ve Valaš. Meziříčí (32 čl.); ústav milosrdných sester sv. Karla Bor. ve Frýdlantě (17 čl.), ve Velkém Lukově (10 čl.), v Místku (8 čl.), v Určicích (3 čl.), v Novém Jičíně (5 čl.), ve Vítkovicích (37 čl.), v Unčově (3 čl.), v Berouně (6 čl.), v Šumberce (10 čl.) a v Lipníce (5 čl.) — mimo to v Andělské Hoře ve Slezsku —; ústav milosrdných sester sv. Alžběty v Nov. Jičíně (6 čl.) — mimo to v Krnově a v Prus. Slezsku —; ústav milosrdných sester sv. Hedviky v Nezamyslicích (40 čl.); ústav milosrdných sester sv. Kříže v Choryni (44 čl.), v Napajedlech (6 čl.), ve Vyzovicích (5 čl.), v Kroměříži (11 čl.), v Olomouci (9 čl.), v Mor. Ostravě (34 čl.), v Holešově (4 čl.) a v Kojetíně (3 čl.); ústav školních sester třetího řádu sv. Františka v Mor. Třebové (39 čl.), v Přerově (57 čl.), v Šternberce (22 čl.), v Uher. Brodě (se sirotčincem nivnickým 12 čl.) a ve Fryštátě (6 čl.), kongregace milosrdných sester třetího řádu sv. Františka v Olomouci (27 čl.), na Nové Ulici u Olomouce (38 čl.), na Novosadech u Olomouce (22 čl.), v Tovačově (8 čl.), v Rymařově (19 čl.), na Sv. Kopečku u Olomouce (4 čl.), ve Staré Vsi u Rymařova (3 čl.), v Hranicích (4 čl.), v Mor. Třebové (8 čl.) — mimo to v Osoblaze (4 čl.), v Opavě (97 čl.), v Odrách (14 čl. + 8 čl.), v Hradci (10 čl.); v Bruntále (9 čl.), v Jaktaři (43 čl.); kongreg. sester třetího řádu sv. Dominika v Řepčíně (55 čl.) a ve Vyškově (21 čl.) — mimo to v Klimkovicích (20 čl.) —. V diécési brněnské: řád praemonstrátský v Nové Říši (11 čl. kn.); řád sv. Benedikta v Rajhradě (23 čl., z nichž 20 kn.); řád sv. Augustina v Králové Klášteře na Starém Brně (18 čl., 16 kn.); opatové těchto tří řádů jsou zemskými praeláty; řád pobož. škol (piaristé) v Mikulově (5 čl., 4 kn.); řád sv. Dominika ve Znojmě (15 čl., 9 kn.); řád minoritský v Brně (8 čl., 5 kn.) a v Jihlavě (4 čl., kněží); řád františkánský v Dačicích (6 čl., 3 kn.); řád kapucínský v Brně (12 čl., 5 kn.), v Třebíči (5 čl., 3 kn.) a ve Znojmě (5 čl., 2 kn.); řád milosrdných bratří na Starém Brně (14 čl., 1 kněz) a v Letovicích (5 čl., žádný kněz); řád uršulinský v Brně (21 čl.); řád sv. Alžběty na St. Brně (19 čl.); kongreg. milosrdných sester sv. Vincence v Brně (14 čl.) a v Boskovicích (11 čl.); kongreg. milosrdných sester sv. Karla Bor. v Brně (18 čl.) — mimo to v biskupském semináři chlapeckém (6 čl.) —, v Dačicích (3 čl.), v Hrušovanech (3 čl.), v Jihlavě (8 čl.), v Líšni (8 čl.), v Nové Říši (4 čl.), v Křídlovicích (7 čl.) a v Moravci (5 čl.); kongreg. dcer Božského Spasitele ve Znojmě (16 + 6 čl.); kongreg. chudých sester »de Notre Dame« ve Slavkově (10 čl.), v Batelově (3 čl.), v Brně (3 čl.), v Jimramově (7 čl.), v Třebíči (4 čl.) a v Třešti (4 čl.); kongregace dcer Božské Lásky v Brně (19 čl.); kongregace sester třetího řádu sv. Františka v Brně (32 čl.), v Drnovicích (13 čl.), v Příměticích (3 čl.) a v Divákách (6 čl.); kongreg. milosrdných sester sv. Kříže v Křetíně (3 čl.).

V arcidiécési olomoucké jsou: 4 proboštství (z nich 2 řeholní), 8 arcikněžství (z nich 2 ve Slezsku Rak. i Prus.), 50 děkanství, 541 far (z nich 11 řehol.), 80 lokálek, 8 lokálních kaplanství, 1 zámecké kaplanství, 4 expositury, 638 farních beneficií, 1534 kněží (světských 1410, řeholních 124), 1309 klášternic. V diécési brněnské 1 proboštství, 7 arcikněžství, 37 děkanství, 429 far, 28 zvláštních beneficií, 884 kněží (781 světských, 103 řehol.), 256 klášternic.

Počet katolíků v arcidiécési olomoucké 1,719.259 (všech obyv. 1,795.240 i s arcikněžstvím opavským a ketřským v Pruském Slezsku), v diécési brněnské 1,041.226 (všech obyv. 1,094.523). Osazení stolice arcibiskupské děje se volbou kanovnickou, biskupa brněnského jmenuje císař a král. Při arcibiskupovi bývá světící biskup (nyní dosud nejmenován). V Olomouci jest fakulta theologická, v Brně biskupský seminář. Statky arcibiskupské mají celkovou výměru 47.535 ha, statky kapituly olomoucké 8784 ha; statky biskupství brněnského 625 ha, statky kapitulní 699 ha.

II. Církve evangelické.

Co se tkne části všeobecné, srv. Čechy (str. 186 a 187). Zde přecházíme hned ke statistice evang. církví moravských; neboť poměry náboženské a organisace církví evangelických na M-vě jsou takové, jako v Čechách.

Mor. superintendence evang. reform. církve (helvet. vyzn.) má ve dvou seniorátech 43.699 duší; seniorát západní, četnější, má 27.918 duší, seniorát východní 15.781 duší, farních sborů jest 24, a to v seniorátě západním 16, ve východním 8; filiálek 6 (v záp. sen. 4, ve vých. 2); 1 sbor diasporní (v Brně), 10 kazatelských stanic. Nejsilnější farní sbor jest ve Vanovicích na Boskovsku (3722 d.), pak v Kloboukách u Brna (3050 d.) a v Jimramově (3040 d.), nejmenší v Nikolčicích (340 d.), pak v Hustopečích (378 d.) a v Olešnici (413 d.). Školy církevní jsou dvě (v sen. záp.), a to v Blažkově u Nov. Města a v Bolešíně na Olešnicku, vždy po 1 uč. Všech farářův jest 24, vikářů 5, cest. kazatel 1. Celá superintendence má ráz úplně český.

Moravskoslezská superintendence augšp. vyznání má ve třech seniorátech 115.073 duší; seniorát brněnský má 6540 d., suchdolský, četnější, 18.210 d., slezský 90.323 duší; na M-vě samé bez seniorátu slezského tudíž 24.750 d. V celé superintendentuře jest 40 sborů, filiálek 7 a 15 kazatelských stanic. Z toho počtu připadá na M-vu pouze 7 sborů v seniorátě brněnském a 11 v seniorátě suchdolském (ve slezském 22); filiálky jsou na M-vě 3, kazatelských stanic 8; farářů 19, vikáři 3. Nejsilnější farní sbor jest na Vsetíně (2740 d.), pak v Jasené (2339 d.) a v Ratiboři (2243) v seniorátě suchdolském, nejmenší v Šumberce (311 d.), pak ve Znojmě (400 d.). Církevní školy jsou v 6 obcích, všech učitelských sil 17 (2 říd. uč., 14 uč. a 1 ind. uč.). Ráz církve augšpurské jest jednak český, jednak německý.

Evang. církev bratrská (ochranovská) má několik vyznavačův na Šternbersku ve 2 obcích. Svobodná církev reformovaná nemá na M-vě sborův. Všech nekatolíků na M-vě jsou 2% (68.449 duší). Vyznavačů církve reformované jest více na západní M-vě, vyznavačů církve augšpurské více na východě.

III. Zřízení obcí židovských.

Zřízení náboženských obcí židovských na M-vě jest ustanoveno dle patentův a zákonů dřívějších i nynějších, na př. dle patentu císaře a krále Matiáše, dle generál. nařízení z r. 1754 a dle zákonů z r. 1850 a zvláště dle zákona ze dne 21. bř. 1890. Již před nařízením z r. 1754 měli židé na M-vě svazek zemský; bylať M. rozdělena na tři kraje, horní, střední a dolní. Vyslancové obcí každého z těchto krajů sestrojovali terno na každé uprázdněné místo zemských starších. Míst takových bylo 6, po dvou v každém kraji. Tito zemští starší byli potvrzováni panovníkem. Zemský rabbín sídlil v Mikulově, a v každém kraji byli rabbínové dva. Nyní má zemský rabbín v Brně funkci, aby s hlediska theologického potvrzoval uchazeče o rabbináty v jednotlivých obcích. Každá náboženská obec má míti rabbína svého, ale chudší obce, dvě i tři, mají dohromady rabbína společného. V menších obcích bývají židé větším dílem směru orthodoxního, v městech větších převládá směr moderní. Příslušenství k obci dříve nepřestávalo ani nejdelším pobytem v obci jiné, teprve zákon ze dne 21. bř. 1890 nařídil příslušnost territoriální. Dle tohoto zákona jest na M-vě nyní 51 obcí náboženských (i s Osoblahou v enklávách moravských ve Slezsku; nepočítáme-li Osoblahy, jest obcí těchto jen 50). R. 1850 bylo nábož. obcí žid. 52, za dobu 1850—1890 přirostlo 5 obcí, přestala 1, od r. 1890 do 1900 přirostlo 6 obcí, přestalo 11. (Politických obcí židovských jest nyní na Moravě 27, dvě z nich jsou katastrální [Boskovice a Holešov], v Lednici a ve Veselí nad Mor. jsou nyní žid. obce politické, ale není tam obcí náboženských.)

V markr. Moravském bylo r. 1869 židů 42.899 (2^·13%), roku 1880: 44.175 (2^·05%), r. 1890: 45.324 (1^·99%). Nejvíce židů (dle sčítání r. 1890) jest v Brně (7087), v Jihlavě (1497) a v Olomouci (1306), potom v okresích, a to v okr. mor.-ostravském (2232), prostějovském (1769), břeclavském (1464), boskovském (1333), mikulovském (1323), uh.-ostrožském (1190), uh.-brodském (1173), kyjovském (1169), hodonínském (1076), nejméně jich bylo v okr. šilperském (12), plumlovském (19), wiesenberském (24), staroměstském (24), konickém (44). Židův ubývá více na západě nežli na východě, a přírůstek jejich postupuje směrem k Mor. Ostravě. Na venkově mimo okresy jemnický, dačický, břeclavský, hodonský, hustopečský a mimo Slovácko a Valašsko jest židů velmi málo, leda blíže větších měst Brna, Olomouce, Jihlavy a Znojma. Židé moravští hlásí se k Němcům. Hnutí, jaké v Čechách koná »Or tomid«, není na Moravě. FJR.

G) Školství a jeho dějiny.

Vývoj školství na M-vě podobá se celkem vývoji škol v Čechách. První školy zřízeny byly v klášteřích a při kapitulních kostelech v Olomouci a v Brně, později též v ostatních královských městech. Na nich původně cvičeni byli žáci jen ve čtení latinském a ve zpěvu, aby při obřadech církevních kněžím posluhovati a hodinky zpívati uměli. Již r. 1064 jmenuje se při kostele olomouckém »scholasticus« Hagen. Kníže olom. Otto III. obdařil školu tu r. 1149 dvěma vesnicemi, král Václav III. osvobodil r. 1289 řídícího ode všech daní, kteroužto výsadu Karel IV. r. 1335 potvrdil. R. 1288 založili měšťané olomoučtí školu na předměstí Lasce, která časem povznesla se tou měrou, že se tam r. 1352 vyučovalo grammatice a logice. Na ní prý vzdělal se náš kronikář Daniel Mezříčský. R. 1465 byla přeložena ke kostelu sv. Mořice do města. R. 1234 vyskytuje se školastik Raschardus v Brně, r. 1248 školastik Heřman ve Znojmě a r. 1288 rektor škol Heřman v Jihlavě, jenž zároveň městské listiny psával. Že za těch dob učení vůbec a zpívání žaltáře zvláště na církevním povolení záviselo, vysvítá ze sporu, který spolu r. 1292 vedli rektorové škol brněnských Jindřich, řeč. Sasso, u sv. Petra a Vilém u sv. Jakuba, jemužto onen odpíral právo žáky učiti a žaltář zpívati, kterýžto spor rozkazem papeže Bonifáce VII. řešil děkan kroměřížského kostela. Že kláštery od počátku svého pro odchov budoucího dorostu své školy měly, jest známo; ano papežskou stolicí bývalo občas klášterům přísně nařizováno o vzdělání mladých mnichů se starati. To dosvědčuje bulla papeže Benedikta XIV. z r. 1336. V kapitolách 6.—8. ukládá papež všem benediktinským klášterům, aby každý z nich zvláštního choval učitele, který by kleriky cvičil v grammatice, logice a filosofii. Z 20 doma vycvičených kleriků byl jeden posílán na vysoké školy buď do Paříže nebo jinam, později po založení university Karlem IV. do Prahy. Avšak výslovně bylo zakázáno příjímati do škol těchto laiky; pro ně byly zřizovány t. zv. školy vnější neb kanonické, ve kterých jinoši se učili triviu, totiž grammatice, logice a rhetorice, a quadriviu: arithmetice, geometrii, astrologii a musice. Ve stol. XIV. i ve venkovských městech a městečkách školy povstávaly, podřízeny jsouce dozoru farářů místních, jimžto příslušelo právo učitele dosazovati a sesazovati, jak dokazuje článek 32. synody vyškovské konané r. 1412 biskupem olomouckým Václavem z Buřenic Rozmnožování škol takových řečenou synodou výslovně zakázáno bylo (čl. 33.), poněvadž prý při nich účinkují učitelé »nezkušení« a hoši z nich odrůstající »zlodějství se oddávají«. Používaliť asi odchovanci těchto škol své chatrné vzdělanosti, aby spoluobčany podváděli a šidili.

Bouře husitské školství příznivy nebyly, poněvadž táborité, jakožto odpůrcové učených traktátů a latiny, všecky učené knihy zavrhovali; ale za to kněží jejich mládež cvičili v mateřštině, kterou četnými spisy nábožensko-polemickými vytříbili a zdokonalili. Skleslé válkami husitskými školství jal se na M-vě křísiti biskup Tas z Boskovic (1460 až 1482), obnoviv školy u sv. Petra a u minoritů v Brně. Školy tyto a jiné školy katolické, později jesuity řízené, pěstováním humanismu značně se vyšinuly, ano jesuitský ústav v Olomouci od králů Maximiliána a Rudolfa obdržel práva universitní a papežem Řehořem XIII. r. 1580 povoleno zříditi při něm konvikt pro mládež šlechtickou veškeré severní Evropy, aby katolické náboženství v těchto krajích pokleslé opět se utvrdilo a povzneslo. Důležitějšími pro zvelebení řeči české a vzdělání národní byly školy akatolické, zejména bratrské, na nichž vládla zásada, že vyučovacím jazykem může býti toliko řeč mateřská, ač i zde latině i němčině se učilo. Znamenitější školy bratří byly: v Prostějově, Přerově, Strážnici, Slavkově, Lipníku, Fulneku, Krumlově, Třebíči a Ivančicích; poslední z nich byla nejslavnější, neboť ji navštěvovala šlechta bratrská. Školy lutheránů a utrakvistů nacházely se nejen v čelnějších místech, nýbrž i v městečkách a venkovských obcích; ony zřizovány v městech s obyvatelstvem převahou německým, tyto v obcích s obyvatelstvem českým. Po stránce národní ze škol těch nejvíce vynikla škola šlechtická ve Vel. Meziříčí založená paní Helenou Berkovnou z Dubé, vdovou po Zigm. Heltovi z Kementu, kterážto závodila s bratrskou školou v Ivančicích. Na bratrské škole strážnické vzdělal se a na školách přerovské a fulnecké blaze působil Jan Amos Komenský.

Vypovězením akatolíků ze země, zrušením jejich škol a dlouholetým pustošením M-vy ve válce 30leté nastal úpadek školství moravského, jenž potrval až do prostřed století XIX. Byly sice školy klášterské, jmenovitě jesuitské a piaristské, byla i universita olomoucká, jižto r. 1570 založil biskup Vilém Prusinovský, na které mimo humaniora, filosofii a theologii přednášelo se též kanonické právo, ale vzdělání toto šířilo se pouze ve vrstvách užších a podáváno jazykem latinským. O vzdělávání a povznesení lidu obecného nestaral se nikdo. Měla sice každá fara svou školu, ale far bylo po skrovnu a vyučování obmezeno pouze na katechisování, na trochu čtení a psaní; učitelstvo, nemajíc ani pevného postavení, ani důchodu, poukázáno bylo starati se o svou výživu mimo školu. Zbědovanému stavu škol nepomohly reformy ani Marie Terezie, ani císaře Josefa; obě směřovaly ke germanisaci národní.

Po zrušení řádu jesuitského vydán byl r. 1774 nový řád učebný, na jehož základě zřízena první normální hlavní škola o 4 ročnících v Brně. Po ní následovaly hlavní školy v Olomouci, Znojmě, Jihlavě, Telči, Unčově, Uh. Hradišti, Kyjově, Kroměříži, Mikulově, Lipníku, Strážnici, Hustopeči, Příboře a Staré Vodě; jen z těchto hlavních škol mládež mohla postoupiti do gymnasií, jichž bylo v zemi 7, totiž: v Brně, Olomouci, Jihlavě, Znojmě, Kroměříži, Mikulově a Strážnici. Na normální hlavní škole cvičeni byli kandidáti učitelství pro školy venkovské; podmínkou dobrého prospěchu byla znalost němčiny. Ve výkaze z r. 1778 stěžováno, že dosud na venkově vyučuje 224 učitelů necvičených a 158 zcela českých. Poněmčování vydatněji ještě podporováno bylo nařízením Josefovým z r. 1788, kterým němčina, pokud možno, zavedena i do škol venkovských a místa učitelská udělována jen osobám němčiny znalým; zároveň dovoleno židům, aby u každé synagogy si zřídili vlastní školu, ovšem německou. Venkovských (triviálních) škol čítalo se r. 1828 1450, z nichž bylo 464 německých a 986 německo-českých.

R. 1849 bylo na M-vě 1900 škol triviálních, 27 škol hlavních, 25 škol dívčích (městských), 8 gymnasií, 3 t. zv. filosofické ústavy, v Brně, Olomouci a Mikulově, bohoslovecký ústav v Brně a universita (neúplná) v Olomouci. Téhož roku byly filosofické ústavy zrušeny, gymnasia reformována a většina jich na 8 tříd doplněna, jen ve Strážnici a Mor. Třebové zůstala gymnasia nižší. Místo čtvrté třídy škol hlavních zřízeny jsou samostatné školy reálné v Brně (1851) a Olomouci (1854) a mimo to 13 reálek nižších s hlavními školami spojených o 2 ročnících. R. 1850 založili stavové moravští technický ústav v Brně, původně obojjazyčný; za to však r. 1855 zrušena universita olomoucká, z nížto ponechán bohoslovecký ústav a chirurgické studium. Zavedením konkordátu r. 1851 škola stala se konfessionální a ještě r. 1863 mor. školy rozděleny byly v katolické (1558 škol), protestantské (37 škol) a židovské (36 škol). Kromě těch bylo 36 škol hlavních všem náboženským vyznáním společných. Vyučovací řeč byla v 1142 česká, v 511 německá a v 78 obojí. T. r. bylo na M-vě 9 gymnasií, z nich 6 vyšších, a 7 reálek, z nichž toliko 2 vyšší; na všech středních školách byla němčina vyučovacím jazykem, čeština byla jen povinným předmětem.

Doby poněkud utěšenější českému školství na M-vě nastaly po r. 1866; r. 1867 bylo povoleno zřízení dvou českých gymnasií v Brně a Olomouci, po kterých následovaly r. 1871 státní česká gymnasia v Třebíči a Val. Meziříčí a obecné gymnasium v Hranicích. Školství obecnému dostalo se státním základním zákonem z r. 1867 a říšskými zákony z let 1868 a 1869 pevnější organisace, ze které s počátku nejvíce kořistili Němci, zvláště když po pádu Hohenwartově nastoupilo ministerstvo Lasser-Auerspergovo, národu českému nepříznivé. Ani jediné měšťanské, ani střední školy nové Čechům se nedostalo, ano české ústavy střední v Třebíči, Val. Meziříčí a Hranicích násilně byly poněmčeny a učitelé národních škol k renegátství sváděni. Smutný tento stav potrval až do nastoupení ministerstva Taaffeova. Ještě r. 1885 byl poměr mezi školami německými a českými na M-vě příliš křiklavý. Z 52 měšťanských škol byla jen třetina českou, obecných škol bylo 625 německých a toliko 1530 českých, škol utrakvistických bylo 22; privátních obecných škol měli Němci 43, Češi 30. Jednot učitelských bylo 40 českých, 27 německých. Gymnasií německých čítalo se 15, českých pouze 8, reálních škol německých 11, české 3. Ze škol odborných českých byla jediná hospodářská střední škola v Přerově. Poslední desítiletí doneslo nám nápravu, ač jen částečnou: česká strana domohla se po těžkých bojích četných škol měšťanských a středních; mnohé z těchto děkují za svůj vznik jen neúmorné obětavosti vlastenců, zvláště blahodárné činnosti Ústřední Matice školské. Značný počet škol obecných byl znova zřízen a mnohé rozšířeny na více třídní. Průmyslovými pokračovacími a zimními hospodářskými školami postaráno o vzdělání mládeže škole odrostlé. V Brně r. 1885 založena česká státní průmyslová škola, počet reálek zemských byl značně zvýšen a vzdělání reálné dovršeno povolením českých vyšších škol technických v Brně.

Školství vzmáhá se tedy za posledních let velmi zdárně, ačkoliv podnes národnost česká nemá tolik škol vysokých, středních a měšťanských, kolik by jí dle poměru obyvatelstva příslušelo. Vedle německé techniky v Brně (404 posluch.) založena r. 1899 česká technika tamtéž (66 posl. řádných, 12 mimoř.). Theologické ústavy jsou dva, v Brně a Olomouci (414 posl. r. 1890). Vedle 14 německých jest 15 českých gymnasií (r. 1900) a vedle 15 německých jest 11 českých reálek. Česká gymnasia mají města: Boskovice, Brno (2), Hradiště Uher., Kroměříž, Kyjov, Meziříčí Val., Místek, Ostrava Mor., Prostějov, Přerov, Strážnice, Třebíč, Vyškov, Zábřeh; české reálky: Brno, Brod Uh., Hodonín, Holešov, Jevíčko, Kroměříž, Lipník, Město Nové, Meziříčí Vel., Prostějov, Telč.

Průmyslové školy vyšší jsou 3, dvě německé (v Brně a Zábřeze), 1 česká (v Brně). Krom toho četné školy řemeslnické, pokračovací průmyslové, obchodní (české dvě, v Brně a Prostějově), ústavy pro vzdělání učitelů (2 něm., 3 čes.) a učitelek (1 něm. a 1 utrakv.), školy hospodářské a lesnické. České vyšší dívčí školy 2 (ústav »Vesny« v Brně a ústav hr. Pöttinga v Olomouci).

Obecných škol bylo r. 1900 celkem 2408 (1705 čes., 690 n., 13 utrakvist.), měšťanských 131 (67 čes., 64 něm.). Žactva školou povinného a veř. školy navštěvujícího stále přibývá a návštěva škol se zlepšuje. Z 204.793 chlapcův a 205.597 dívek školou povinných navštěvovalo veřejné školy obecné a měšťanské 196.757 chlapcův a 197.233 dívek, celkem 393.990 dětí.

Největším toužebným přáním českého lidu na M-vě jest založení české university ve hlavním městě Brně, jížto se domáhá všemi zákonnými prostředky, jejíž nutnost více než s dostatek dokázána peticemi ze všech osad, i nejzazších vesniček moravských. Dr. Fr. Dvorský.

J) Humanitní ústavy.

Pro nejmenší z malých, t. j. pro kojence a dítky až do dokončeného druhého, částečně i třetího roku věku, zařízeny jsou v některých obcích moravských »jesle«, a to ponejvíce pro dítky lidu pracovního, kterým by výchova a pěstování dítek při dobývání jejich živobytí byla na závadu. Takové jesle jsou v Brně 2 (1 od r. 1873 a 1 od r. 1875), v Divákách 1 (soukromé od r. 1883), v Nov. Jičíně 1 (od r. 1888), v Jihlavě 1 (od r. 1889) a konečně ve Vítkovicích u Morav. Ostravy, zřízené důlním hejtmanstvím pro dítky horníků.

Dětských opatroven pro dítky od třetího, částečně i druhého roku věku shledáváme v r. 1896 v celku na M-vě 21, z nichž nejstarší jest 1 jihlavská a mimo to 2 brněnské, které byly zařízeny již v letech třicátých. Tyto dvě brněnské opatrovny podporovány jsou z nadace, zřízené na památku návštěvy cís. Františka a Karoliny v Brně r. 1833. Z těchto 21 zřízeno: 7 od spolkův, 5 od obcí městských a venkovských, 5 od soukromníků, 4 od řeholí a církevních hodnostářů. Celkem chodily v r. 1896 do všech těchto ústavů dohromady 2203 děti. R. 1898 až 1899 vykazuje 20 opatroven, z nichž 11 německých a 9 českých.

Vyšším stupněm ústavů dětských jsou dětské zahrádky, které jsou určeny pro dítky od 4. neb i 3. roku a mají účel dítky přiměřeně zaměstnávati a jim vštípiti snahu po zaměstnání a práci. Počet jejich převyšuje daleko počet předešlých dvou druhů dětských ústavů. První zahrádka zřízena na M-vě v r. 1864 v Nové Říši, v r. 1896 pak napočítáno již 112 zahrádek, z nichž 45 zřízeno od obcí městských a venkovských, 26 od německých a 19 od českých spolků, 9 od kongregací a církev. hodnostářů, 6 od soukromníků, 5 od ředitelstev továren a dolův a 2 od židov. nábož. obcí. Celkem chodilo do nich r. 1896: 11.596 dětí. Rok 1898—99 vykazuje 158 zahrádek. R. 1900 jest v samotném Brně českých matičních zahrádek 14, jejichž dítky přičiněním »Dobročinného komitétu čes. dam« každoročně v době vánoční nejnutnějšími potřebami bývají poděleny.

Vydání, s udržováním jeslí, opatroven a zahrádek spojená, hradí se z peněz obecních, pak úroky z nadací a dary.

Důležité místo mezi ústavy humanitními zaujímají útulny, s kterými se shledáváme jen v hlavním městě Brně, a jsou to: útulna pro slepé dívky, zřízená »Spolkem dam ku zvelebení blaha slepců na M-vě a Slezsku« v r. 1898, a určená pro chudé, osiřelé neb opuštěné slepé dívky. Útulna pro děvčata hledající službu, 1 německá a 1 česká; v české útulně přijímají se i děvčata, navštěvující školu, na byt a celé zaopatření. Mimo to jest v Brně ještě obecní německá útulna, určená pro sirotky, kteří potřebují dalšího vzdělání a věnují se mu. Roku 1900 zřízena »Místním odborem českoslovanské obchodnické besedy v Brně« útulna pro obchodní pomocnictvo se sídlem v Brně.

Spolky pro feriální kolonie jsou na M-vě 2, a to jeden český a jeden německý.

Sirotčinců napočteno v r. 1899 na Moravě celkem 19 s nákladem 127.342 K. Chudinských skutečných ústavův obecních a farních vykazuje statistika za r. 1897 celkem 76, v nichž ošetřováno 1643 osob s nákladem 362.478 K.

Vedle toho pak pěstováno chudinství mimo určité ústavy, na př. zapravením nájemného za byt, poskytováním podpory na výživu nebo výživy in natura od obcí a farních fondů chudinských s nákladem 1,624.110 K tak, že obojí tento způsob chudinství, a to jak v ústavech, tak i mimo ně, jímž vyčerpává se t. zv. chudinství zákonné, vyžadoval dohromady nákladu 1,986.588 K.

Vedle toho pěstováno chudinství dobrovolné nákladem 324.704 K.

Chorobince zemské jsou v Brně a Drnovicích u Vyškova; obecních jest na M-vě 7, z nichž 2 připadají na Brno.

Pro slepé je v Brně rozsáhlý spolkový »Mor.-slezský ústav pro slepé«, založ. r. 1846, kdež se dostává slepcům vyučování v hudbě a v různých řemeslech; počet chovanců 116.

Ústavy pro hluchoněmé ve správě zemské, a to pro dítky české jsou v Ivančicích a v Lipníku, pak spolkový německý ústav v Brně.

Nemocnic obecních a zemských napočteno na M-vě, nehledě k nemocnicím, jež zařízeny byly círk. řády, celkem 50 s 2567 postelemi v r. 1897, z nichž 2 jsou zemské, a to v Brně a Olomouci. V Brně mimo to jsou nemocnice řádu Alžbětinek a milosrdných bratří. Frekvence během r. 1897 v zemských 12.901, v obecních 9333 osob. Náklad na zemské za týž rok 643.852 K, na obecní 418.915 K. Nemocnic s právem veřejnosti je v celku 14.

Ne všichni neduživí nalézají místo v příslušných ústavech; jak nedostatečný jest dosud počet ústavů humanitních, vysvítá z toho, že bylo r. 1889 mimo ústavy pomatených 1292, kreténův 1741, hluchoněmých 2604, slepců 1461.

K ústavům léčebním přičísti jest i lázně a ústavy léčební v užším smyslu, jichž na M-vě jest celkem 10, ve kterých započteny i 2 ústavy, zabývající se pouze čerpáním a rozesíláním léčivé vody. Z nejznámějších a nejdůležitějších jmenujeme lázně luhačovické a rožnovské; v těchto bylo r. 1889 1527 hostí, v oněch 1451; z nich bylo v Rožnově: z M-vy 18^·9%, z Rakouska 78^·6%, z ciziny 2^·5%; v Luhačovicích: z M-vy 73^·8%, z Rakouska 26%, z ciziny 0^·2%. Od té doby však Luhačovice povznesly se frekvencí, kdežto Rožnov klesl.

Pro choromyslné zřízeny jsou na M-vě dva ústavy zemské, a to v Černovicích u Brna se 602 nem. (1898) a ve Šternberku se 781 nemocnými.

Porodnice jsou na M-vě dvě, a to mor.slezská zemská v Brně, v níž r. 1890 bylo ošetřováno 569 matek a 473 dítek, z nich zemřelo 9 matek a 28 dítek; druhá jest všeobecná zemská porodnice v Olomouci, kdež bylo 177 matek, 132 dětí, zemřela 1 matka a 17 dětí.

Dále počítáme k humanitním ústavům naturální stravovací stanice, jichž jest 119, a to ve správě zemské, a vykazují r. 1897 celkem frekvenci 237.458 osob a náklad 115.616 K.

Donucovací pracovny neboli tak zv. robotárny nacházejí se vesměs ve správě zemské a jsou to: Morav.-slezská donuc. pracovna v Brně pro 250 mužských; morav. zemské donucovací pracovny v Šumberku pro 250 mužských, v Jihlavě pro 100 muž. a 100 ženských, ve Znojmě pro 210 muž. a 90 žen.

Taktéž polepšovny jsou ve správě zemské a to: Mor. zem. polepšovna v Nov. Jičíně, zařízená pro 180 muž. a 70 žen. u věku od 14—18 r., a morav. zem. polepš. pro nedospělé děti v Brně, zvaná »Ochranovna cís. Fr. Jos.«, pro 160 chlapců.

K) Zemské finance moravské.

Při zemských financích mor. dlužno rozeznávati dvojí dobu, a to: dobu starší, sahající do r. 1852, jakožto dobu charakterisovanou t. zv. mor. stavovským fondem domestikálním, a pak dobu novější, od r. 1852 až do našich dnů, kterou ve finančnictví zemském ovládá zemský fond moravský.

A) Doba starší.

V době, kdy ještě nebylo na M-vě fondu zemského, t. j. před r. 1852, uhrazovány byly potřeby zemské, totiž potřeby ve smyslu nynější samosprávy zemské, z větší části z tak zv. moravského stavovského fondu domestikálního.

Mimo tento fond byly tu také jiné, menší fondy, a to: fond úsporný, fond pro ubytování vojska, fond půjčovní, fond pro regulování řeky Moravy, fond stolového náčiní a fondy jednotlivých nadací.

Fond domestikální, jakož i ostatní fondy zemské s ním, spravovány byly stavy zemskými, pokud se týče zemským výborem, kontrola však nade jměním stavovským, v těchto fondech zahrnutým, příslušela místodržitelství moravskému a v nejvyšší instanci ministerstvu a také byla od těchto vládních úřadův zkoumáním položek rozpočtu, jich úplným vylučováním aneb zmenšováním zařaděných obnosů velmi podrobně, mnohdy až s úzkoprsou přesností vykonávána.

Co do účelu domestikálního fondu vidno z rozpočtů, že příjmy jeho sloužily k zapravení platův a výslužného stavovských úředníkův a zřízenců, stavovských stipendií a všech ostatních vydání, která z činnosti morav. stavovského zem. sněmu a výboru a z hospodářství zemské samosprávy plynula.

Byla to tedy vydání užší domácnosti zemské, čemuž ostatně i pojmenování fondu samého nasvědčuje. Tento úkol zachoval sobě domest. fond i potom, když utvořen byl zemský fond, jenž širší hospodářství zemské v sobě pojímal.

Vznik fondu domestikálního, jenž nerozlučně spojen jest s existencí stavů morav., spadá do dob historických.

Fond domestikální vznikl různými, ponenáhlu se nahromadivšími příspěvky stavů mor., k nimž plynuly i příspěvky panovníkův, a tak fond ten v letech čtyřicátých vykazoval jmění čtyř millionů.

Fond úsporný vznikl z neupotřebených přebytků fondu domestikálního a z přebytků paušalovaných daní a tvořil soukromou postranní pokladnu stavů mor., ustanovenou k tomu, aby stavové mohli časem z ní zapraviti jisté potřeby, aniž by musili prositi pokaždé za povolení u ministerstva.

Jakmile však trval několik let, přišel k vědomosti vlády, a tu císař Josef II. dvorním dekretem ze dne 6. list. 1783 ustanovil, aby manipulace dosavadní na dále přestala a aby úroky uspořených kapitálů (v r. 1860 dosahovaly výše 451.152 zl., z nich úroky ve výši 18.648 zl. 77 kr. jako příjem do domest. fondu byly zařaděny) k účelům všeužitečným byly věnovány, při čemž již tehdy na podporování nemocnice v Brně a v Olomouci, jakož i porodnice a nalezince bylo poukazováno, což se r. 1852 také stalo.

Fond úsporný tvořil integrující čásť fondu domestikálního a byl též při něm spravován.

Mor. zem. fond pro ubytování vojska, nashromážděný po několik století různými příspěvky, zejména přirážkami, jehož zemské vlastnictví stále a stále mor. stavovským zem. výborem bylo hájeno, věnován Nejv. rozhod. ze dne 9. října 1853 na stavbu kasáren na M-vě a tím také vlastnictví zemské k tomuto fondu sankcionováno.

Fond půjčovní vznikl r. 1811, kdy totiž na základě oktrojírky ze dne 8. list. 1810 c. k. priv. půjčovna v Brně z rukou soukromých přešla do správy morav. stavů zemských. Dokud však půjčovna trvala ještě v rukou soukromých, spojeno bylo se správou půjčovny také vydávání časopisu »Wochentlicher Intelligenzzettel« a vyšel časopis ten, sloužící účelům půjčovny, jako první časopis na M-vě již r. 1751, později pak, když se půjčovna dostala do správy stavovské, přijal titul: »Brünner Zeitung«.

List tento, k němuž od 1. list. 1848 přidružil se i druhý stavovský list český »Noviny Moravské« za redakce Matouše Klácela, vyplácel se tak dobře, že se z výtěžkův utvořil zvláštní fond pod titulem fondu půjčovního, který až do r. 1847 činil 148.081 zl. 11 kr., jehožto 6% úroky dostačovaly zúplna na úhradu stavovské půjčovny.

Oba tyto listy převzala vláda již r. 1851, od kteréžto doby jako listy vládní vycházely a až dosud vycházejí. Zemi Moravské však zůstala po nich trvalá památka ve fondu půjčovním, který až do dnes existuje.

O fondu pro upravení řeky Moravy nedostává se bližších dat, jen tolik však jisto, že se utvořil z přirážek, zvláště pro úpravu řeky Moravy vybíraných, a pro nepatrnost vlastn. jmění významu postrádá.

Zajímavější jest historie o fondu stolového náčiní (Tafelservicefond), která spadá až do r. 1766, kdy po usnesení stavů mor. opatřeno z prostředků zemských k potřebě dočasného zem. hejtmana za 9521 zl. 24 kr. stříbrné stolové náčiní.

R. 1793 zpeněženo náčiní toto a utržených peněz použito jako dobrovolné půjčky k účelům vedení války proti Francii, začež stavové obdrželi zvlášt. obligaci v ceně 9320 zl. s nádavkem 372 zl. 48 kr. Z úroků této obligace zakoupeno za 2917 zl. 12 kr. náčiní porculánové, a když invasí Francouzů bylo poškozeno, prodáno a zakoupeno nové, taktéž porculánové, za 1400 zl.

Po té r. 1846 usnesli se stavové, aby z fondu stolního náčiní, utvořivšího se z nastřádaných úroků oné obligace, kterou stavové r. 1793 za původní stolní náčiní obdrželi, zakoupeno bylo nové stříbrné a k tomu potřebné skleněné náčiní za tehdejší hotovost 12.142 zl. 9²/₄ kr. k. m., což se také stalo.

Toto stolové náčiní, které až dosud uschováno jest v zemské pokladně, zakoupeno za 12.936 zl. 18 kr. a bylo v r. 1848 přikoupením dvou menších kusů doplněno.

Mimo tyto fondy nacházely se ve správě mor. stavů ještě následující nadace, jejichž hotovost tvořila t. zv. fond nadační.

Nadace Teuffenbachova pro chovance tereziánské akademie ve Vídni; morav. stavovské nadace pro chovance kadetních škol; pak pro chovance vyšších škol vojenských; mor. stav. nadace pro blázinec z r. 1811; mor. stav. nadace Františka a Karoliny, zřízená na památku návštěvy J. J. Veličenstev Františka a Karoliny v Brně v r. 1833 pro několik míst v morav.-slez. ústavě slepců v Brně, v morav.-slez. ústavě hluchoněmých v Brně, v dětských opatrovnách brněnských, které počtem dvou již tehdy přičiněním spolku dobročinných mužů v Brně trvaly; dále nadace Bevierova, ustanovená na vychování nemajetného kavalíra; mor. stav. stipendia pro jednoho chovance školy architekturní při c. k. akademii výtv. umění ve Vídni a pro 4 žáky techn. školy v Brně; pak stipendium pro zahradnického učně na Františkově v Brně a pro dohlížitele (invalidy) tamtéž.

Veškery tuto uvedené fondy a jen tyto byly v době až do r. 1852 a potom i nadále až do dnes jsou ve správě zemské.

Ostatní fondy, které tou dobou na M-vě trvaly a které jsou nyní také ve správě zemské, jako zejména fond nemocnice v Brně a Olomouci, fond porodnic, blázinců, nalezinců, fond očkovací, pro stavbu zem. silnic a upravení řek, byly tehdy ve správě státní a teprve v dobách pozdějších ponenáhlu, na základě zvláštních ujednání mezi správou zemskou a mezi vládou, do správy zemské působením únorové ústavy z r. 1861 přecházely. Působením únorové ústavy, kterou obor činnosti samosprávy zemské valně byl rozšířen a přesně vyznačen, pak vydáváním nových zemských zákonův i nové fondy ku převzatým fondům se přidružily.

B) Doba nová.

Když pak již před r. 1852 vzrůstající potřeby zemské vyčerpávaly úroky, plynoucí z fondu domestikálního, pokud se týče ostatních fondů zemských, a nedostávalo se dostatečné úhrady pro vydání zemská, — přikročeno na základě výnosu ministra vnitra ze dne 19. září 1851 č. 20.364 ke zřízení zvl. fondu, nazvaného fondem zemským, jehožto hlavním zdrojem byly přirážky k zeměpanským daním přímým.

Proto však ještě r. 1852 nelze pokládati za počátek krytí nákladů zemských systémem přirážkovým; bylyť již v dobách starších účely, k jichž dosažení prostředky hmotné pomocí přirážek k zeměpanským danim se zjednávaly, jako to bylo při utvoření fondu pro úpravu řeky Moravy a při fondu pro ubytování vojska.

Dosah toho však nebyl v celku významným, poněvadž přirážky takové vyskytují se jen výjimkou, ale naproti tomu rokem 1852 zavedeny přirážky pro celé hospodářství zemské, které tím kleslo v úplnou závislost na daních zeměpanských. Poněvadž totiž v rozpočtu tohoto roku, t. j. r. 1852, objevil se schodek 323.480 zl. 12¹/₄ kr. konv. m., povoleno bylo vybírati přirážku 4 krejc. (konv. m.) a mimo to na vyvazení pozemků 3% přirážku z každého zlatého daně pozemkové, domovní, výdělkové a z příjmu.

Konečná pak rána zasazena samostatnosti finanční země Moravy r. 1856, kdy na základě pokynů ministerstva vnitra ze dne 12. pros. 1853 č. 23.633 a ze dne 17. čce 1856 č. 12.113 vydána zvláštní instrukce pro účtování a hospodaření s fondem zemským ze dne 14. září 1856 s platností od 1. list. r. 1856.

Instrukcí touto především prohlášeno, že fondy aktivní, ačkoliv mají tvořiti integrující čásť zem. fondu, nemají přece se zemským fondem splynouti, nýbrž mají samostatnost svoji při dosavadní správě, t. j. zemské, zachovati a mají se o nich zvláštní rozpočty a účty skládati. Samo se rozumí, že ustanovila-li instrukce jmenovaná, že tyto samostatné fondy mají tvořiti integrující čásť zem. fondu, také i konečné summy jejich zařaděny býti musily do rozpočtu a účetní závěrky zem. fondu a že, byl-li — jak později řečeno bude — zem. fond ve správě státu, vlastně i ony samostatné fondy kontrole státní podléhaly tak, že předem vyhrazená samostatnost správy zemské ohledně těchto fondů scvrkla se na pouhé sestavování rozpočtů a účetních závěrek, které obstarávala zemská účtárna při výboru zemském. Odvislost zem. fondu od správy státní vyslovena jasně v § 9. a násled. dotčené instrukce. Dle toho přináležela vrchní správa zem. fondu ministerstvu vnitra, při čemž ponechán i minist. financí na zemský fond jistý vliv v příčině přirážek zemských; ministerstvu vnitra připadlo zkoušení a schvalování zem. rozpočtu a mimo to i vrchní dohled nad stavbami zemskými.

Vlastní správa zem. fondu pak připadla politickému úřadu zemskému, jemuž náleželo rozpočet sestaviti a ministerstvu předložiti.

Jak již dříve praveno, mohla se správa zemská při tomto stavu věci omeziti pouze na sestavování rozpočtů oněch samostat. fondů zemských, které, sloučivši je v jeden rozpočet, předkládala místodržitelství pod názvem jedním, t. j. pod názvem rozpočtu fondu domestikálního.

Chef zem. vlády potom ku zkoumání tohoto rozpočtu ustanovil komité, jemuž sám předsedal a k němuž i zástupce zem. výboru pozval. Tam rozpočet upraven a zároveň sestaven rozpočet fondu zemského, do něhož i rozpočet fondu domestikálního zařaděn, načež věc putovala k ministerstvu vnitra, kdež rozpočet zem. fondu upraven, schválen a, bylo-li toho třeba, k ukrytí schodku přirážka s nejv. přivolením stanovena.

Tak věci se měly až do r. 1861, kdy únorovou ústavou finančnictví zemské prohlášeno za záležitost výlučně zemskou, svěřenou sněmu a výboru zemskému, a tím vymaněno z těsného, svírajícího područí správy státní. Dle nové této ústavy přísluší nejprve sněmu zemskému a potom výboru zemskému, jako orgánu výkonnému, míti péči o zachování jmění stavovského (domestikálního), všech fondů zemských a ústavů, zřízených neb vydržovaných z prostředků stavovských neb zemských; jim přísluší spravovati jmění domestikální a záležitosti, úvěru zem. a dluhů zem. se týkající, pak spravovati fond zemský a fond vyvazovací markr. Morav., zkrátka jim únorovou ústavou přiřknuto finančnictví zemské v celém jeho rozsahu. Od té doby přestalo sestavování a schvalování rozpočtu zemského od úřadů státních, a omezilo se pouze na samosprávu zemskou, která zem. výborem rozpočet a závěrky účtů zem. fondu a ostatních fondů aktivních sestavuje a mor. zem. sněmem je schvaluje. Sněmu zem. přísluší raditi a usnášeti se, jakým způsobem bylo by třeba opatřiti prostředky, jichž potřebí k vyplnění povinnosti jeho v příčině potřeb zemských, zachování majetku, fondův a ústavů zemských, pokud k tomu nestačí příjmy ze jmění kmenového. Sněm zemský má pravo ku potřebě této rozvrhnouti a vybírati přirážky ku přímým daním státním až do desíti procent.

Nicméně ponechal sobě stát i tu určitou míru vlivu na finance zemské a udržel tak po stránce finanční závislost země od sebe ve dvojím směru, totiž ustanovením, že 1. k přirážkám k některé dani přímé, 10% převyšujícím, aneb k jiným dávkám, jež na poplatnictvo země M-vy by rozvrhnuty býti měly, potřebí jest schválení císařského, a 2. že schválení císařského zapotřebí k usnesení sněmovnímu, jímž se jmění základní nebo kmenové má zciziti, nějakou stálou závadou stížiti neb zastaviti.

V době nynější, při nynějším přetížení poplatnictva a při nedostatku nových předmětů, které by toliko zdanění zemskému podrobeny byly, musí se zemské finance utíkati výhradně ku přirážkám, a poněvadž přirážka zemská již od r. 1872 počínajíc 10% převyšuje a od té doby na 10% nebo pod ně neklesla, ponechává se při každoroční žádosti za přirážku chtěj nechtěj nepřetržitá kontrola financí zemských správě státní.

Jedinou výjimkou jest zde úplně samostatná daň zemská, nazvaná školním příspěvkem z dědictví, zavedená zákonem ze dne 23. května 1874 č. 37 z. z. pro případ dědictví, jestliže k projednání pozůstalosti jest příslušným některý soud na Moravě včetně slezské enklavy osoblažské, a zákonem ze dne 18. čce 1898 č. 72 z. z., která se platí z nemovitého majetku na M-vě ležícího i tehdy, když byla pozůstalost některým soudem mimomoravským projednána.

Jinak odkázána jest země při krytí svého nedostatku na přirážky k přímým daním a teprve od r. 1901 měla k pozdravení financí zemských zavedena býti přirážka ke státní dani z líhu, poněvadž přirážky ku přímým daním stále a stále stoupaly, až r. 1899 dosáhly výše 60% k všeobecné dani výdělkové a 54% všech ostatních daní mimo osobní daň z příjmu.

Bezprostředním účinkem ústavy z r. 1861 bylo, že zemský fond dostal se do správy zemské a že dosavadní obor činnosti samosprávy zemské byl rozšířen a přesněji určen, že různé jiné, dříve státem spravované, fondy a s nimi spojené agendy do správy zemské se dostaly a později i nové fondy ze samosprávy zemské svůj původ vzaly.

Tak hned po předchozím vyjednávání s vládou na základě výnosu státního ministerstva ze dne 11. ún. 1862 č. 538 a usnesení sněmu ze dne 19. února 1863 převzaty tyto ústavy a jich fondy: nemocnice v Brně a v Olomouci, mor.-slezská porodnice a nalezinec a mor.-slez. blázinec v Brně, pak zaopatřovací ústavy v Olomouci, t. j. tamější nemocnice, porodnice a nalezinec.

Na základě výnosu stát. min. ze dne 27. bř. 1862 č. 1301 přišla do správy zemské mor.-slezská robotárna v Brně. Do té doby spadá převzetí fondu pro vyvazování pozemků. R. 1868 dostal se do správy zemské zemědělský fond, rokem 1879 pak zřízen pensijní fond učitelstva národních škol a téhož roku fond pro zrušení a vyvazení práv propinačních; mor.-slezský fond normálních škol přišel 1. lednem 1870 do správy zemské. R. 1883 vznikl fond hasičský a pensijní fond pro učitelstvo hospodářských škol. Zřízením robotáren v Jihlavě, Šumberku a Znojmě, pak polepšovny novojičínské, původně jako donucovací pracovna zřízené, utvořen rokem 1885 mor. zemský fond robotáren a pens. fond učitelský polepšovny novojičínské. Následkem zákona ze dne 27. list. 1888 č. 128 z. z. zřízen fond pro pojišťování hovězího dobytka, který však, když zákonem ze dne 28. pros. 1892 č. 1. pro r. 1893 nucené pojištění hovězího dobytka bylo zrušeno, v r. 1892 zanikl. Pro ochranovnu Frant. Josefa pro zpustlou mládež, která otevřena r. 1890, zřízen též zvláštní fond, jakož i pro učitelstvo při ní zaměstnané zvl. pensijní fond. 1. led. 1893 otevřen blázinec šternberský se zvláštním fondem. Pro ústavy hluchoněmých v Ivančicích a Lipníku, které otevřeny r. 1894, jakož i pro učitelstvo při nich působící zařízeny fondy. Další fondy jsou ještě: fond industriálních učitelek, zřízený r. 1895; pensijní fond pro obecní a obvodní lékaře, zřízený na základě zákona ze dne 2. srp. 1898 č. 66 z. z.; fond pro úpravu řeky Bečvy; fond pro úpravu řeky Jevišovky; fond zalesňovací. Konečně sem náležejí ještě některé nadace a stipendia. Některé z těchto fondův jednak po dosažení účelu, jemuž byly určeny, časem buď zanikly, jako na př. fond pro vyvazení pozemkův a práv propinačních, jednak také splynutím v jeden fond pozbyly samostatného názvu, zahrnuty byvše ve společný název t. zv. spojeného fondu zemského, který na rozdíl od původního zemského fondu, r. 1852 založeného, jest zemským fondem v širším smyslu, kdežto původní fond, který jen zem. fondem se nazývá, objevuje se nám zem. fondem v užším smyslu. Spojený fond zemský pojímá v sobě: zem. fond (původní), domestikální, úsporný, stolového náčiní, fond pro ubytov. vojska, pro úpravu ř. Moravy, pensijní fond učitelů hospod. škol, fond pro pojišťování dobytka a fond nalezinecký. Jmění těchto fondů spojených se přes jejich spojení a přes to, že některé byly zrušeny, vede přece pro případ možného reaktivování zvláště v patrnosti.

Tak máme nyní tyto fondy zemské na M-vě (nadační) se jměním koncem r. 1899 takto vykázaným:

1. Spojený zem. fond: aktiva K 25,726.446, passiva K 21.911^·25; 2. mor.-slezský fond porodnic akt. K 227.079^·62, pass. K 11.793^·75; 3. morav.-slezský fond robotárny v Brně, 4. zem. fond polepšovny v Novém Jičíně, 5. fond ochranovny Fr. Jos. v Brně, 6. fond ústavů hluchoněmých v Ivančicích a Lipníku nemají vlastního jmění; cena budov a pozemků zařaděna pod č. 1.; 7. fond půjčovní akt. K 676.598^·15, pass. K 228.920^·60; 8. fond normálních škol akt. K 772.159^·82, pass. K 1885^·36; 9. fond pro podp. industr. učitelek ve stáří akt. K 28.257^·17, passiva K 191^·60; 10. pensijní fond učit. nár. škol akt. K 373.677^·50, pass. žádná; 11. zemědělský fond akt. K 111.419^·42, pass. K 76.807^·15; 12. fond hasičský akt. K 99.859^·09, passiva K 96.922^·24; 13. pens. fond obec. a obvod. lékařův akt. K 11.891^·72, pass. K 908^·97; 14. brněn. fond nemocn. akt. K 2,166.158^·06, pass. K 18.542^·75; 15. olomoucký fond nemocnice akt. K 455.173^·63, pass. K 17.141^·64; 16. brněnský fond chorob. akt. K 1,579.830^·34, pass. K 33.487^·54; 17. šternberský fond chorobince akt. K. 2,644.795^·05, pass. 48.818^·65; 18., 19., 20. fond robotáren v Jihlavě, Šumberku a Znojmě nemají vlastního jmění; 21. fond pro úpravu řeky Bečvy aktiva K 1,392.370^·56, pass. 2,025.647^·08; 22. fond pro úpravu řeky Jevišovky akt. K 155.873^·79, pass. K 115^·10; 23. zalesňovací fond aktiva K 4271^·59, pass. K 1154^·04.

R. 1898 činí při: 1. zemském zastupitelstvu čistý výdaj K 162.722; 2. všeob. zemské správě čistý výd. K 734.976; 3. zemské jmění a podniky čistý příjem K 727.762; 4. veřejné bezpečnosti čistý výd. K 790.312 5. zdravotnictví čistý výdaj K 1,466.784 6. humanit. ústavech čistý výd. K 1,183.278; 7. chudinství čistý výd. K 61.592; 8. vyučování, vzdělání, umění čistý výd. K 7,244.208; 9. zemědělství čistý výd. 769.196; 10. veřej. stavbách a silnicích čistý výdaj K 670.240; 11. vojenství čistý výd. K 99.528; 12. daních a jiných dávkách čistý příjem K 11,846.202; 13. zem. dluzích čistý výd. K 957.286; 14. daných zálohách čistý příj. K 205.998; 15. jiných výdajích K 82.642; 16. jiných příjmech K 98.728; součet všech příjmů K 12,878.690, součet vydání 14,222.764; srovnáním objeví se čistý schodek K 1,344.074. Dluh zemský činí tou dobou K 21,839.892. B-r-d.

L) Správa.

Tato stránka potřebuje úpravy.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v ostatních článcích a stránkách, v radách na stránce Vzhled a styl, případně na její diskusní stránce.

a) Samospráva. Záležitosti zemské řídí zemský sněm, jenž se skládá ze 100 členův, z nichž 30 připadá na velkostatky (svěřenské 5, nesvěřenské 25), 4 na hl. m. Brno, 27 na ostatní města a průmyslová místa, 6 na obchodní komory, 31 na obce venkovské. Arcibiskup olomoucký a biskup brněnský mají po hlase virilním. Podle nyn. sestavení čítá sněm 36 Čechů, 5 konservativních velkostatkářův a 59 Němců. Když sněm nezasedá, spravuje záležitosti zemské zemský výbor, jemuž předsedá zemský hejtman. O právu volebním, právním postavení poslanců, činnosti sněmu a j. platí pro Moravu totéž co pro království České, pročež v. Čechy, str. 548 sled.

b) Správa zeměpanská. Zeměpanskou správu na Moravě lze dle jednotlivých ministerstev roztříditi takto: 1. správu vojenskou, 2. správu politickou, 3. správu vyučovací, 4. správu horní, 5. správu finanční, 6. soudnictví, 7. správu poštovní a 8. správu železniční.

1. Správa vojenská. Tak jako v ostatních korunních zemích předlitavských, jest i na Moravě správa c. a k. vojska oddělena od správy c. k. zemské obrany. Pokud se týče organisace vojska, rozdělena jest Morava na dva obvody, a to severní, náležející k c. a k. 1. sborovému velitelství (Corps-Commando) v Krakově, a na jižní, příslušející k 2. sborovému velitelství ve Vídni. Tyto vojenské správní obvody odděluje od sebe jižní hranice polit. okresů místeckého, novojického, hranického, přerovského, prostějovského, litovelského a moravskotřebovského, kteréž okresy vesměs přináležejí k obvodu sever nímu.-V obvodu krakovského sborového velitelství leží na Moravě doplňovací okresy čís. 54., 93. a 100. (tohoto se sídlem v Tě šíně, pouze pol. okresy mor.-ostravský, místecký a novojický); v obvodu pak vídeňského doplňovací okresy čís. 3., 8., 81. a 99. Stejně jako pro vojsko jest Morava i pro zemskou obranu rozdělena na dva obvody, kteréž od uvedených obvodů organisace vojenské v záležitostech doplňovacích odchylují se v tom, že severní obvod zemské obrany zvětšen jest o pol. okresy valašsko-meziříčský, holešovský, vyškovský a boskovský. I zde náleží severní obvod k c. k. divisnímu velitelství sborů zeměbraneckých (LandwehrTruppen-Divisions-Commando) v Krakově, jižní pak podobnému velitelství ve Vídni. Pro četnictvo vojensky organisované jest zemské velitelství čís. 4. v Brně, jemuž podřízena jsou četnická oddělení v Brně, Olomouci, Jihlavě, Znojmě, Uh. Hradišti, Šumperku a Mor. Ostravě, spravovaná četnickými důstojníky; oddělením těmto podléhají pak jednotlivé četnické stanice.

2. Správu politickou na Moravě vede c. k. místodržitelství v Brně. Náměstkem místodržitelovým jest první dvorní rada, kterýž onoho též v předsednictví zemské školní rady zastupuje. Referenty při místodržitelství jsou zpravidla místodržitelští radové, výjimkou okresní hejtmani.-Veškerá agenda správní vyřizuje se u mor. místodržitelství ve 14 odděleních (departementech), z nichž 5, a to zdravotní, stavební, účetní, zvěrolékařské a lesnické, jsou odborná. Z odborných poradních orgánů, místodržitelství při dělených, kterýmžto však z části i moc výkonná přísluší, dlužno jmenovati zejména zemskou zdravotní radu, složenou ze zástupců stavu lékařského vládou jmenovaných a lékařskou komorou i zemským výborem vyslaných; pak živnostenské inspektory, podřízené sice ve smyslu zákona ze dne 17. čna 1883 ř. z. čís. 117. zemským úřadům politickým, jmenované však ministrem obchodu ve shodě s ministrem vnitra. Pro Moravu zří zeny jsou dva inspektoráty se sídlem v Brně a Olomouci; z obvodu posléz jmenovaného vyloučeny jsou pol. okresy mor.-ostravský a místecký, přidělené živnostensk. inspektoru v Opavě. Novou jest instituce instruktora živnostenských společenstev (pro Moravu a Slezsko, se sídlem v Brně), který však pod léhá přímo ministerstvu obchodu. Jakožto podřízené úřady vykonávají správu politickou v I. stolici 34 okresní hejtmanství a 6 měst s vlastním statutem. Tato jsou Brno, Olomouc, Uh. Hradiště, Jihlava, Kroměříž a Znojmo. Enklavy moravské, ležící ve Slezsku, spravovány jsou úřady slezskými dle zemských zákonů moravských, a to soudní okresy osoblažský a jindřichovský okresním hejtmanstvím krňovským, 4 obce soudního okresu bilovského okresním hejtmanstvím v Bilovci a 14 obcí okresu opavského okresním hejtmanstvím opavským. Pro správu policejní jsou na Moravě pouze dva zvláštní samostatní úřadové, a to policejní ředitelství v Brně pouze pro obvod zemského hlavního města Brna a pak policejní kommissařství v Mor. Ostravě, jehož obvodem jest většina obcí polit. okresu moravsko-ostravského, pak některé k Moravské Ostravě přiléhající obce slezských okresů fryštátského a těšínského. Pol. kommissařství toto podléhá zemské vládě v Opavě ve věcech služebních a v záležitostech týkajících se obcí slezských.

3. Správa vyučovací. Dozor na ústavy vyučovací (státní, zemské, obecní a soukromé) vykonává na Moravě státní správa buď svými orgány správními vůbec, a to na obě vysoké školy technické v Brně ministerstvem vyučování, na školy odborné pak místodržitelstvím, aneb zvláštními úřady školními na školy střední, ústavy učitelské se školami cvičnými, pak na školy obecné jakož i školy soukromé s právem veřejnosti. Tyto posléze zmíněné úřady školní organisovány jsou na základě zemského zákona ze dne 12. ledna 1870 z. z. čís. 3., a sice jsou to: a) Zemská školní rada v Brně, jíž nejvyšší dohled v zemi na zmíněné školy přísluší. Zemská školní rada jest jediná pro celou zemi a předsedá jí místodržitel neb jím ustanovený náměstek; ostatními členy zem. šk. rady jsou 2 zemským výborem vyslaní členové tohoto, zástupce hlavního zemského města Brna, dva referenti pro administrativní a oekonomické záležitosti školské, šest zemských školních inspektorů, čtyři zástupci vyznání náboženských (2 katol., 1 evangel., 1 židov. vyzn.), tři osoby stavu učitelského (zástupci škol obecných, reálních a gymnasijních). Referenty, zemské školní inspektory, zástupce stavu učitelského a náboženských vyznání jmenuje na návrh ministra vyučování panovník. Doba úřadování zástupců vyznání a stavu učitelského trvá 6 let, kdežto u členů zem. výboru a zástupce města Brna končí se zároveň s mandátem jejich jako zem. poslanců, případně člena obec. výboru. b) Prokaždý polit. okres a pro každé město s vlastním statutem zřízena jest okresní školní rada; ve Slezsku ležící soud. okresy osoblažský a jindřichovský mají pro sebe okresní šk. radu, podřízenou mor. zemské školní radě, kdežto ostatní moravské enklavy podléhají okresním školním radám, v jichž obvodu leží, jakož i slezské zemské šk. radě. Okr. šk. rada vykonává dozor na veškeré obecné školy v obvodu svém bez rozdílu jazyka vyučovacího a skládá se z okr. hejtmana (v městských škol. okresech z purkmistra města) jako předsedy, ze zástupců (po 1) náboženských vyznání, zastoupených v okresu jistým počtem (ve venkovském 500, v městském 300) duší, vysílaných při katolících biskupem, při protestantech seniorem a při israelitech představeným náboženské společnosti, ze dvou odborníků stavu učitelského, z nichž jedním jest ředitel ústavu učitelského (případně střední školy, event. měšťanské školy v okresu jsoucí), druhý pak zvolen jest konferencí učitelskou, a konečně ze 4 členů, zemským výborem z okresu vyslaných. Místo těchto vyslanců zem. výboru zasedá v okr. šk. radě v okresích městských 6 členů zvolených obecním zastupitelstvím. Zvolení i jmenovaní členové úřadují po šest let. Každé okr. šk. radě přidán jest okresní školní inspektor, také i dva (z pravidla pro školy každého vyučovacího jazyka jiný), jmenovaný po návrhu zemské školní rady ministrem vyučování, ten pak stává se povoláním tím-členem okr. šk. řady. Jmenování platí taktéž na 6 let. c) Bezprostřední dozor na veškeré obecné školy v každé jednotlivé školní obci koná místní školní rada, skládající se z učitele neb správce veřejné obecné školy (je-li ve šk. obci několik obecných škol, správce nejvyšší hodnosti), potom ze zástupců vyznání náboženských, z patrona školního (pakli patronát vůbec ještě trvá), z nejvyšších po. platníků, platících nejméně po 1/6 přímé daně ve školní obci pře depsané, a konečně ze zástupců přiškolených obcí zvolených počtem 2-6 příslušnými zastupitelstvími přiškolených obcí na 6 let.-V městech s vlastním statutem vykonává funkce místní školní rady, s přivolením zem. šk. rady, okresní šk. rada. Zem. a okr. šk. radě přináleží praedikát »císařská královská«.

horní 4. Zeměpanské úřady podřízené ministerstvu orby jsou na Moravě pouze dva, a sice jsou to obvodní horní úřady v Brně a v Mor. Ostravě, jimž v I. stolici dohled k dolování v horách vůbec přináleží. Oba tyto úřady podřízeny jsou hornímu hejtmanství ve Vídni. Dále podléhá jmenovanému ministerstvu, vlastně však »ministeriální kom missi pro agrární operace« v tomto ministerstvu, c. k. zemská kommisse pro agrární operace v Brně, skládající se z místodržitele (neb jeho náměstka) jako předsedy, referenta, znalců oboru zeměměřičského, hospodářského a lesnického, ze členů stavu soudcovského a zástupce zem. výboru. Kommisse tato jest 2. instancí pro záležitosti scelování pozemků, dále pro rozdělení pozemků společných a upravení práv vztahujících se k jich používání. Stolicí první jest místní kommissař pro agrární operace se sídlem v Brně.

finanční 5. Pro záležitosti finanční, a to jak daní přímých i nepřímých se týkající, jest na Moravě nejvyšším zeměpanským úřadem zemské finanční ředitelství v Brně, jehož vrchní správu sice vede místodržitel, ale kteréž skutečně řízeno jest odborným místopředsedou v hodnosti dvorního rady. Zemské finanční ředitelstvo rozhoduje ve všech finančních záležitostech v 2. stolici, kdežto instancí první pro záležitosti daní přímých jest okres. hejtmanství, pro daně nepřímé pak finanční okresní ředitelství. Okresním hejtmanstvím přiděleni jsou k vytčenému cíli, jakožto orgány finanční správy, berní inspektoři; pouze pro hlavní město Brno zřízen jest pro záležitosti přímých daní zvláštní úřad, »berní správa« zvaný. Okresní finanční ředitelství, kterým mimo vlastní nepřímé daně přikázány jsou též záležitosti kolků a poplatků, jsou v Brně (kde pro vyměření poplatků jest zvláštní úřad), v Jihlavě, Olomouci a Uh. Hradiši. Jakožto úřady výkonné, zejména pro záležitosti pokladní, podřízeny jsou zemskému finančnímu ředitelství: zemská finanční pokladna v Brně, potom berní (ve větších okresních městech hlavní berní) úřady, kterým mimo vybírání daní a poplatků přísluší též individuální předpis daní pozemkové a domovní třídní. Berní úřad je sídlem každého okr. soudu a vykonává zároveň funkce úřadu depositního (uschovávacího). Mimo úřady tyto podléhají zem. fin. ředitelství úřady celní, potom archiv map katastrálních a tomuto k evidenci katastru pozemkového přidělené orgány (geometři), finanční stráž a loterní úřad v Brně. Vedle zem. fin. ředitelství jest v Brně finanční prokuratura pro Moravu a Slezsko (ve smyslu min. nař. ze dne 9. března 1898 ř. z. č. 4. přímo ministerstvu financí podřízená, která však není úřadem finančním, nýbrž právním zástupcem státu ve sporech týkajících se státního jmění a fondů veřejných; též podává prokuratura ve zmíněných záležitostech právnická dobrozdání zeměpanským úřadům na jejich požádání.

6. Soudnictví. Vykonávání moci soudcovské nebo-li spravedlnosti svěřeno jest úřadům soudním. Pro Moravu a Slezsko jest v Brně společný vrchní zemský soud jako 2. intance soudní, v jehož čele stojí praesident. Vedle tohoto a místopředsedy zřízeno jest při vrch. zem. soudu 18 míst radních. Sborových soudů 1. stolice jest na Morava vě 6, a to: zemský soud v Brně, rozdělený na civilní a trestní, potom krajské soudy v Olomouci, Uh. Hradišti, Jihlavě, Nov. Jičíně a Znojmě. Okresních soudů jest 79, z nichž 3 v Brně. Na základě zákona ze dne 27. list. 1896 ř. z. čís. 218. zřízeny jsou pro rozepře ze živnostenského poměru pracovního, učebního a námezdního živnostenské soudy v Brně, Mor. Ostravě a Šumperku. Záležitosti administrační úřadů soudních, totiž dosazování úředníků soudních, případně spolupůsobení při tomto, a správu soudu vůbec obstarávají praesidia jednotlivých soudů. Dalšími orgány správy justiční jsou vrchní státní zastupitelstva pro Moravu a Slezsko v Brně, potom státní zastupitelstva při sborových soudech 1. stolice a funkcionáři státního zastupitelstva při soudech okresních. Vrchní státní zastupitelstvo vede dozor na trestnice, když jde o delší tresty, a to trestnici pro mužské v Mírově u Mohelnice a pro ženské ve Val. Meziříčí. Úřady výkonnými jsou úřady berní, jakožto úřady depositní.

poštovní 7. Správu služby poštovní a telegr. na Moravě vede c. k. poštovní a telegrafní ředitelství pro Moravu a Slezsko v Brně, jemužto přináleží bezprostřední dohled na úřady poštovní a telegrafní. Tyto jsou buď erární nyní na Moravě 31-kde služba vykonávána jest úředníky státními, aneb neerární, právě nově ve tři druhy (dle rozsahu a významu) zorganisované. První a druhý druh neerárních úřadů spravován jest poštmistry, kteří jsou »úřadníky poštovního ústavu« s určitým platem. kdežto úřady třetího druhu zadávány jsou osobám soukromým na výpověď Tak zvané dědičné pošty v organisaci tuto pojaty nejsou. Morava - správa - správa zeměpanská - železniční 8. Správu železnic, které jsou buďto majetkem státu, neb na kterých on vozbu provozuje, vede c. k. ředitelství stát. drah v Olomouci, jemuž podléhají zejména trati Olomouc-Opava, Šternberk-Králíky a tak zvaná moravská západní dráha ProstějovTřebonice. Trati Mor. Budějovice-Jemnice, Kostelec-Telč a Něm. Brod-Ždár spravovány jsou ředitelstvím stát. drah v Praze. Rms.

Rmš.

M) Zemský znak moravský.

M. měla původně týž znak zemský jako Čechy, t. j. lva s dvojitým ocasem, jak viděti na pečeti při listinách markraběte Vladislava Jindřicha z konce XII. a s počátku XIII. stol. Orlice poprvé se objevuje r. 1213 při listině krále Přemysla I. vydané v Praze, kterou klášteru chotěšovskému zaručuje ves Uherce. Na listinu tu přivěsili své pečeti král, bratr jeho Vladislav a příbuzní jejich Děpolt a Soběslav. Na pečeti Děpoltově viděti půl lva a půl orlice. Celá orlice objevuje se r. 1233 na pečeti při listině, kterou markrabě moravský Přemysl klášteru luckému postupuje patronátní právo v Příměticích. Na jízdeckých pečetích krále Václava II. z konce XIII. stol. viděti velmi zřetelně orlici kostkovanou ve štítě a na praporu českého lva. Od vlády Lucemburků na listinách moravských objevují se pečeti jen s orlicí kostkovanou. Kostky byly barvy bílé a červené. Odtud znakem zemským orlice bíle a červeně kostkovaná, barvou zemskou barva červená a bílá. Když roku 1462 ve Vídni vzbouřili se proti císaři Bedřichovi III., zachránil jej náš Jiří Poděbradský. S Jiříkem do Vídně na pomoc táhli také Moravané, jež vedl hejtman zemský Jindřich z Lipé. Ten pak za odměnu císaře žádal, by posavadní erb moravský opravil a stříbrnou barvu kostek ve zlatou proměnil. Císař vyhověl. Od té doby moravským znakem zemským byla orlice žlutě a červeně kostkovaná v modrém poli. Změna ta se však doma neujala, na M-vě stále užíváno znaku dřívějšího nejen od jednotlivců, nýbrž i od úřadů. Jindřich z Lipé jednal o své ujmě bez vůle sněmu zemského, proto sněm změny nepřijal a prostě privilegia císařova nedbal. Ještě r. 1836 byl vydán úřední popis znaků všech zemí rakouských s moravskou orlicí červenobílou. Pak stavové moravští byli upozorněni na privilegium z r. 1462 a žádali ve dvorské kanceláři, by znakem zemským byla orlice červenožlutá. Než i potom ve velkém erbu říšském i ve veliké pečeti císařské zůstala starobylá moravská orlice červenobílá a je v nich podnes. Avšak sněm zemský r. 1848 se usnesl: »země moravská podrží dosavadní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící, v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená«. Tak tedy jiného znaku užívá říše z ohledů diplomatických a jiného země Moravská. Šjn.^{[red 1]}

N) Dějiny.

I. Dějiny politické.

Poněvadž dějiny moravské namnoze stýkají se s dějinami českými, zvláště od té doby, co M. stala se příslušenstvím koruny České, nebude zbytečně opakováno, co jest již vypravováno o dějinách hlavní země (srv. Čechy, str. 208 násl.). Toliko rozdělení bude poněkud jiné, aspoň v starší době. a) Doba předslovanská sahá jen asi do r. 450, poněvadž Slované na M-vu přišli dříve než do Čech. b) Doba pohanskoslovanská sahá do r. 830, t. j. do nastolení Mojmíra, prvního křesťanského knížete. c) Doba rozkvětu říše Velkomoravské za Mojmírovců až do jejího vyvrácení od Maďarů (830—906). d) Doba rozličných panství až do r. 1029, kdy byla M., ač ve zmenšeném rozsahu, trvale přivtělena k Čechám. e) Panství Přemyslovců na M-vě (1029—1306), kdy M. byla s počátku rozdělena na úděly, r. 1182 povýšena na markrabství a udělena jako celek členům panujícího rodu; v té době čásť země obydlena osadníky německými. f) Doba lucemburská (1306—1411), kdy blahobyt a vzdělanost zkvétaly péčí Karla IV. a bratra jeho Jana Jindřicha, markrabí moravského, poklesly však za Jošta, posled. markrabí († 1411). Až sem sahá věk starý dějin morav.; věk střední (1411—1620) a nový odpovídají týmž obdobím v dějinách českých.

1. Věk starý.

a) Doba předslovanská. O Keltech na M-vě ještě méně jest známo než v Čechách. Novějším badáním jest zjištěno, že usazení tohoto obyvatelstva v našich zemích pochází z dob pradávných, kdy Indoevropané stěhovali se z Asie do Evropy, a že tedy Keltové nepřišli k nám teprve zpětným stěhováním z Gallie. O Tektosagech nověji se vyvrací starší mínění, že byli usazeni na M-vě. Později uvádějí se tu Kotinové, kteří zaměstnávali se dobýváním a zpracováním železa i jiných kovů. Poslední zmínka o nich děje se k r. 174 po Kr, kdy podlehli útoku Markomanův a byli od nich úplně vyhubeni. Keltové vynikali, jak vysvítá z hojných nálezů, bohatou kulturou, libovali si v ozdobném oděvu, okrašlovali se zlatými i bronzovými šperky, měli uměle zpracované nádobí a nádhernou zbraň, užívali rádi rozkoší životních a na venek vystupovali s velkým leskem a nádherou.

Po době keltské následuje doba germanská. O něco dříve než Markomani usadili se Kvadové na M-vě, a to v jihozáp. končinách a odtud přes Dyji k Manhartskému lesu. Brzo po pádu Marobudově za císaře Tiberia Kvad Vannius stal se králem říše Markomanské i Kvadské, ale byv poražen od Lugiův, utekl se pod ochranu císaře Claudia (r. 50 po Kr.) a říše jeho rozštěpila se časem zase na dvě: Markomanskou v již. Čechách a Kvadskou, která se rozšířila po levém břehu dunajském až k dolnímu Hronu. Odtud Kvadové účastnili se velkého hnutí národů, jež se nazývá válkou markomanskou (165—180). Kvadové byli pokořeni od císaře M. Aurelia a mírem učiněným za jeho syna Commoda zavázali se nepřekračovati hranic dunajských. Od těch dob moc Kvadů klesala a Římané udržovali nad nimi panství po 200 let. Císař Valentinian I. vzbudil novou vzpouru jejich (374) tím, že obnovil tvrze na levém břehu dunajském a vkládal do nich posádky římské. Přijímaje poselstvo kvadské v Bregetiu (nyn. Ostřihomě), rozčilil se řečmi jejich tak, že zachvácen byl mrtvicí (375). Naposledy v dějinách Kvadové uvádějí se jako pomocné vojsko ve vojsku Attilově, když táhl do Gallie (451), spolu s jinými národy germanskými. Tehda bezpochyby z M-vy a z Podunají vůbec úplně se vystěhovali.

b) Doba pohansko-slovanská (450—830), Poněvadž usazování kmenů slovanských na naší půdě dělo se povlovně, dlužno předpokládati, že Slované M-vu dříve zalidnili než Čechy. Zdali Slované už v dřívější době vedle Keltův a Germanů z východních sídel zasáhli do našich zemí, jest velmi pochybno, ač mínění to má četné zastance. Kmenové zřízení Slovanů mor. bylo podobné jako v Čechách, ale kmeny neudržely se zde tak dlouho; důkazem toho jest, že se zachovala pouze dvě jména kmenová: Holasoviců na Opavsku, které až do poč. XIV. stol. náleželo k M-vě, a Lověticů v již. končinách země, odkudž něm. název města Břeclavi (Lauenten-burg = Lundenburg). Sídla Moravanů na jih sahala až k Dunaji, kdež sousedili se Slovany korutanskými, s nimiž zároveň upadli pod jařmo avarské za chána Bajana (558—602). Osvobození přinesl jim kníže Samo (623—658), který spojil záp. Slovany v mocnou říši. Když pak francký král Karel Vel. vyvrátil říši Avarskou (796), Moravané v Podunají opuštěném od Avarův a zpustošeném od Franků rozšířili se až po ústí Hronu a možno, že ještě dále na východ. Odražení vpádů Karlových do Čech (805, 806) a ještě více úpadek říše Francké za Ludvíka Pobožného (814—840) usnadnily zřízení a upevnění říše Moravské pod vládou jediného panovníka. Tehda počaly se z Pasova také první pokusy o pokřesťanění Moravanů.

c) Samostatnost a rozkvět říše Velkomoravské (830—906) zahájil kníže Mojmír (830—846), který sjednotil všechny kmeny mor. pod svým panstvím a způsobil, že rozdílnost kmenová na M-vě mnohem dříve zanikla než v Čechách. R. 830 vypudil údělného knížete Pribinu z kraje nitranského a donutil jej hledati útočiště u Ludvíka Němce, který Pribinovi udělil lénem čásť Dolní Pannonie, kde Pribina maje sídlo na hradě Mosaburku horlivě šířil křesťanství mezi lidem slovanským. Ludvík Němec vtrhl pak (846) s vojskem na M-vu, zbavil Mojmíra panství a dosadil na knížecí stolec synovce jeho Rostislava (846—870), který však nabyv odvahy ze současných úspěchů Slovanů českých vytrhl se z poslušenství Ludvíkova, opevnil zemi mnohými tvrzemi a učinil spolek s Bulhary, kteří na východě sousedili s říší Moravskou. Ludvík Němec vypravil se proti němu r. 855, ale neodvážil se udeřiti na mohutnou tvrz knížete moravského (Velehrad?) i odtáhl s nepořízenou. Rostislav vtrhl do Rakous, později do Pannonie, kdež Pribina v boji proti Moravanům padl (861) a nastoupil po něm syn jeho Kocel. Ludvík Němec oblehl opět Rostislava na hradě Děvíně (na Pavlovských vrších, 864). Rostislav slíbil mu věrnost a poslušnost, ale střásl opět se sebe jho německé, jakmile Ludvík vzdálil se ze země.

Druhou snahou Rostislavovou bylo, aby se vybavil z církevní moci německých biskupů, kteří zároveň s křesťanskými řády přinášeli zemím slovanským panství německé, a aby zřídil pro svůj stát samostatný obvod církevní. I obrátil se r. 862 po náležité poradě se svými vladykami i se synovcem Svatoplukem k řeckému císaři Michalovi III., vyžádav si k tomu svolení papeže Mikuláše I., s prosbou, aby mu poslal hlasatele víry křesťanské, kteří by znali řeč lidu mor. Císař poslal soluňské bratry kněze Konstantina a mnicha Methoda. Přeloživše Písmo svaté do řeči staroslověnské (písmem hlaholským od Konstantina sestaveným) odebrali se (863 neb 864) na M-vu a šířili křesťanství s velkým zdarem. Osočeni od biskupů německých z užívání obřadní řeči slovanské, povoláni byli do Říma (867), kde papež Hadrián II. schválil liturgii slovanskou. Konstantin vstoupil v Římě do kláštera, kdež přijal jméno Kyrillos, a zemřel již r. 869. Method byl od papeže Hadriána na žádost Rostislavovu i Kocelovu vysvěcen za arcibiskupa a diécésí přidělena mu říše Moravská i Pannonská.

Tím roznícena nová válka s Němci. Král Ludvík vypravil (869) trojí vojsko na M-vu, které zpustošilo velkou čásť země, ale Rostislav uhájil se v nedobytné tvrzi (Velehrad? nebo Děvín?). Zradou Svatoplukovou Rostislav jat a vydán Ludvíku Němci (870), který jej dal oslepiti a uvězniti v jakémsi klášteře, kdež zahynul. Vévoda bavorský Karloman, syn králův, dobyl M-vy a svěřil správu země hrabatům rakouským Vilémovi a Engelšalkovi, Svatopluka odvedl do Bavor, kdež byl v čestném zajetí. Za opětné vzpoury Moravanů pod knězem Slavomírem posláno nové vojsko na M-vu, jehož velení Karloman svěřil Svatoplukovi, který si zatím získal jeho důvěru. Na M-vě Svatopluk postavil se v čelo Moravanův, porazil Němce v boji, ve kterém padli Vilém i Engelšalk. a ujal se panství v říši Moravské (871). S Čechy, kteří rovněž odpadli od Karlomana, učiněn byl spolek a Svatopluk pojal dceru jednoho vladyky českého (Bořivoje ?) za manželku. Nové útoky německé do Čech i na M-vu byly odraženy a Ludvík Němec učinil se Svatoplukem mír ve Forchheimě (874), jímž uznána církevní i politická samostatnost M-vy, Svatopluk pouze zavázal se k poplatku. Arcibiskup Method, který na cestě z Říma zajat a ztýrán byl od biskupů německých, zakročením papeže Jana VIlI. propuštěn vrátil se na M-vu a pokřtil také (snad 874) knížete Bořivoje, který uznal vrchní panství Svatoplukovo. Tento rozšířil svou říši o území Srbů lužických, Slezsko, západní Halič, velkou čásť Uher a na čas i o Dolní Pannonii, kde r. 873 zemřel kníže Kocel. Všechny ty země přivtěleny k arcidiécési moravské a papež Jan VIII. povolil Methodovi dva suffragány, z nichž jeden sídlil v Nitře. Svatopluk však vymohl si vedle liturgie slovanské také latinskou a za biskupa nitranského povolal švábského kněze Vichinga. Po smrti Methodově (885) podnětem Vichingovým Svatopluk uvěznil a pak vypověděl na dvě stě kněží a jáhnů, vesměs žáků Methodových, v jich čele Gorazda, který ustanoven byl za nástupce jeho v arcibiskupství; všichni potom odebrali se do Bulharska. Tím podvráceno bylo zřízení samostatné církve moravské.

Po smrti Ludvíka Němce (876) Svatopluk úspěšně válčil s oběma syny jeho, Karlomanem († 880) a Karlem Tlustým († 888); tento učinil s ním mír v Monte Comiano (Königstätten v Dol. Rakousích, r. 884); Aribo, jehož se Svatopluk zastával proti synům Viléma a Engelšalka, potvrzen v markrabství rakouském a Svatopluk podržel Dolní Pannonii. Syn Karlomanův Arnulf mírem v Omuntesberce (Münzenberg ve Štýrsku, 890) potvrdil Svatoplukovi panství nad Čechami. Brzo potom však vypukly nové války s Arnulfem, ve kterých tento r. 892 poprvé užil pomoci Uhrův čili Maďarů; Svatopluk oběma nepřátelům se ubránil, ale zemřel r. 894. Mojmírovi II., nejstaršímu synu jeho, bylo zápasiti se vzpourou mladších bratří a také knížata česká Spytihněv a Vratislav, synové Bořivojovi, vytrhli se z moci jeho a dali se pod ochranu Arnulfovu. Útoky Maďarův opětovaly se s větší prudkostí od té doby, co zabrali sídla při Tise a středním Dunaji. Na západě ulevilo se Mojmírovi, když po smrti Arnulfově (899) poručnická vláda nezletilého syna jeho Ludvíka Dítěte učinila s ním trvalý mír (901); Mojmír dosáhl tehda od papeže Jana IX. obnovení arcibiskupství moravského se třemi sufíragány, což opět potkalo se s odporem biskupů něm. R. 902 ještě jednou odraženy útoky maďarské od hranic mor.; ale již v letech nejblíže příštích (905 nebo 906) říše Velkomoravská byla od Uhrů vyvrácena.

d) Doba rozličných panství do r. 1029. Od té doby říše Moravská již nikdy nevrátila se k původní velikosti a v pozdějších dobách objevuje se v rozsahu značně zmenšeném. Pod panstvím maďarským zůstala plných padesáte let, až kníže český Boleslav I. po dvojí porážce Uhrů uvedl M-vu (mezi r. 955 a 965) pod své panství. (Popírá to Bretholz, Děj. Mor. I., 141, proti němu Kalousek »Čes. čas. hist.«, 1895, 1896, Dvořák, Děj. Mor., 50.) M. pak spolu s ostatními podmaněnými zeměmi přivtělena za Boleslava II. k nově založenému biskupství pražskému (973). Po smrti Boleslava II. (999) nastal úpadek moci české, a M-vy až po Váh a po Dunaj zmocnil se polský kníže Boleslav Chrabrý (1003) a podržel ji až do své smrti (1025). Kdežto čeští Přemyslovci Jaromír a Oldřich stáli po boku císaře Jindřicha II., který vedl s Boleslavem Chrabrým neustále války, Moravané zůstali věrnými a vydatnými pomocníky knížete polského. Po smrti Boleslavově syn Oldřichův Břetislav vypravil se na M-vu, vypudil Poláky ze všech měst a zabral zemi až po Karpaty (1029). Ostatek země na východ Karpat, nynější Slovensko, obsadil a také si uhájil král uherský Štěpán. Tím roztržena někdejší Veliká M. trvale ve dvě části: českou a uherskou.

e) Panství Přemyslovců (1029—1306). Sjednocení M-vy a Čech dalo knížeti Břetislavovi (1034–55) základ k pokusům o výboje v Polsku (1039), od kterých však na zakročení císaře Jindřicha III. musil upustiti (1041). Také založení metropole pražské pro záp. země slovanské bylo nepřátelstvím německým zmařeno. Břetislav založil na M-vě první benediktinský klášter v Rajhradě (1048), který podřízen klášteru břevnovskému v Čechách. Před svou smrtí (1055) vydal zákon (Bachmann, Gesch. Böhm. I., 233), jímž ustanoven pokaždé nejstarší Přemyslovec knížetem českým, ostatním členům rodu měly býti vykazovány úděly jmenovitě na M-vě, s titulem knížecím, ale pod vrchní mocí českou. Trvalé rozdělení M-vy na úděly zařídil potomní král Vratislav (1061—92), uděliv mladším bratrům svým Konradovi Brněnsko a Otovi Olomoucko. Týž panovník založil (1062) pro M-vu biskupství v Olomouci. Po smrti Oty Olomouckého (1087) Vratislav zbavil nezletilé syny jeho, Svatopluka a Otu II., otcovského dědictví a udělil Olomoucko synu svému Boleslavovi. Vypuzených ujal se kníže brněnský Konrad, proti němuž král Vratislav vypravil se r. 1090 na M-vu a chystal se k obležení Brna; tam u řeky Svitavy syn králův Břetislav zabil z osobního záští Zderada, hlavního rádce králova. Konrad s bratrem se smířil prostřednictvím své manželky Hilburky a po brzké smrti prince Boleslava Svatopluk i Ota uvedeni opět v společný úděl olomoucký. Po smrti Vratislavově (1092) na knížecí stolec český nastoupil Konrad Brněnský; úděl svůj na M-vě rozdělil dvěma svým synům, Oldřichovi († 1115) odevzdal kraj brněnský, Lutoltovi († 1112) kraj znojemský. Ale po brzké smrti Konradově Břetislav II. (1092—1100) netoliko proti řádu starešinskému vyžádal od císaře léno české bratru svému Bořivojovi, nýbrž zajav a uvězniv Oldřicha i Lutolta Brněnsko i Znojemsko jemu odevzdal. Teprve když Bořivoj II. nastoupil na trůn, oba bratří obdrželi zpět své úděly (1100). Záslužným jejich činem jest založení benediktinského kláštera v Třebíči (1109).

Bořivoj II. svržen byl s trůnu od Svatopluka Olomouckého (1107), který dav vyhubiti mocný rod Vršovců (1108) sám zahynul vražednou rukou, bezpochyby jejich mstitele (1109). I potom potrvaly různice mezi Přemyslovci, Vladislavem a Bořivojem, do kterých míchal se i olomoucký kníže Ota II. a proto na čas byl od knížete Vladislava údělu svého zbaven. Vladislav po smrti Oldřichově i Lutoltově, kteří zanechali nezletilé potomky, svěřil správu Brněnska i Znojemska svému bratru Soběslavovi (1115); vpád uherského krále Štěpána II. odrazil vítězstvím na poli Hluckém (1116). Znojemsko brzo potom vráceno synu Lutoltovu Konradovi, Brněnsko synu Oldřichovu Vratislavovi. Když po smrti Vladislavově (1125) zvolen byl za knížete českého Soběslav I. (1125—1140), Ota Olomoucký, jsa nejstarším z Přemyslovců, dovolával se práva starešinského u krále německého Lothara III., který Soběslavovi vyhlásil válku. V bitvě u Chlumce (1126) padl Ota a Lothar uznal svobodnou volbu knížete českého; Olomoucko dáno bylo synu Svatoplukovu Václavovi († 1130). Také ostatní Přemyslovci moravští s počátku pokoušeli se o vzpouru proti Soběslavovi, ale byli pokořeni. Soběslav získal si o M-vu velkou zásluhu, obnoviv pokoj v zemi a jmenovav biskupem olomouckým Jindřicha Zdíka, syna slavného letopisce českého Kosmy (1126—1150), za něhož biskupství bylo zvelebeno stavbou nového chrámu sv. Václava. Vladislav II. (1140—1173) potvrdil v dosavadních údělech Vratislava Brněnského i Konrada Znojemského a na přímluvu biskupa Jindřicha Zdíka povolal z vyhnanství Otu III., syna Oty II. padlého u Chlumce, a vrátil mu úděl olomoucký. Ale všechna tato knížata připojila se ke vzpouře šlechty české proti knížeti Vladislavovi a Konrad Znojemský velel vojsku povstalců v bitvě u Vysoké (1142), kde byl Vladislav poražen. Vzpoura byla potlačena teprve pomocí německého krále Konrada III.

Biskup Jindřich Zdík zachoval v těchto zmatcích věrnost knížeti Vladislavovi; chtěje se mu pomstiti, Konrad Znojemský počíhal si na něho, když se vydal na cestu do Říma, a přepadl jej (1145) nedaleko Úsobrna (u Jevíčka); Jindřich Zdík sotva životem vyvázl; tím také cesta jeho do Říma byla zmařena. R. 1147, současně s výpravou Vladislava II. do Svaté země, moravská knížata Vratislav a Oto III. s biskupem Jindřichem Zdíkem podnikli s německými knížaty výpravu proti pohanským Luticům, ale nepořídili valně. Po smrti Jindřicha Zdíka († 1150) nástupce jeho Jan III. uvedl do kláštera hradišťského, založeného od Oty I. Olomouckého r. 1078, po prvé řád praemonstrátský (1151). Konrad Znojemský zemřel r. 1150, Vratislav Brněnský r. 1156, Oto III. Olomoucký r. 1160, zanechavše nezletilé potomky. Pro tu dobu král Vladislav celou M-vu podřídil přímo své vládě a teprve později (1164) ustanovil nejstaršího syna svého Bedřicha knížetem olomouckým, který také sbíral vojska na M-vě, když Vladislav vypravil se proti uherskému králi Štěpánovi IV.

Pětadvacetileté bouře, které nastaly v Čechách po odstoupení Vladislavově (1173) a jimiž opět seslabena byla moc knížecí, způsobily, že M. brala se odtud směrem samostatnějším. Údělným knížetem znojemským stal se Konrad Oto, syn Konrada II. Znojemského, kdežto Brno a Olomouc obdrželi bratří tehdejšího vévody Soběslava II., Oldřich a Václav. Oldřich tehda s mnohými rytíři moravskými účastnil se nešťastné výpravy císaře Bedřicha I. do Italie, ale vrátil se s potupou a ve stavu velmi zbědovaném (1175). Soběslav II. mu brzo potom pro jakési spory odňal úděl olomoucký a dal jej Václavovi, jehož posavadní úděl brněnský přiřkl Konradovi Otovi. Ale také Konrad Oto nepohodl se s vévodou Soběslavem lI. a spojiv se s Bedřichem svrhl jej s trůnu knížecího, na který dosedl Bedřich, kdežto Konrad Oto poprvé (1181) sloučil v jedné ruce všechna údělná knížectví moravská. V nových sporech obou knížat rozhodl císař Bedřich I., uděliv na sněmě v Řezně (1182) České knížectví Bedřichovi, M-vu pak jakožto samostatné říšské markrabství, na Čechách nezávislé, Konradovi Otovi. Vévoda Bedřich vypravil potom bratra svého Přemysla Otakara s velkým vojskem na M-vu a Konrad Oto, poražen byv u Loděnic (1185), uznal na sjezdě knínském (1186) opět vrchní panství knížete českého nad M-vou, titul markrabský však podržel. Když po smrti Bedřichově (1189) Konrad Oto stal se vévodou českým, podržel jen úděl znojemský ve své správě, Olomoucko dal Vladimírovi a Břetislavovi, synům Oty III., Brněnsko pak Spytihněvovi a Vratislavovi, synům Vratislava Brněnského. Za jeho vlády konán byl společný sjezd v Sadské a prohlášena »Statuta Konrada Oty«, první památka domácího práva českého, kterou jmenovitě zavedena jednotná soudní organisace na M-vě. Založiv ještě praemonstrátský klášter v Lúce u Znojma, vypravil se s císařem Jindřichem VI. do Italie, zemřel však morovou ranou, která vypukla v císařském vojště za obležení Neapole (1191). M-vu po nějaký čas spravoval Vladislav, nejmladší syn krále Vladislava II., když však vévodou stal se biskup Břetislav Jindřich, udělil Olomoucko zase Vladimírovi a Břetislavovi, synům Oty III., Brněnsko Spytihněvovi a Svatoplukovi, synům Vratislava Brněnského, Znojemsko pak, kde nezbylo zákonitého potomka po Konradovi Otovi, podržel ve své správě. Později (1197) počet údělů na M-vě rozmnožil se v ten způsob, že Břetislav obdržel ke správě okres kolem města Břeclavě, Svatopluk kolem Jemnice.

Spory o trůn český trvale byly odklizeny, když Vladislav III., dosazený od stavů po smrti Břetislava Jindřicha (1197), již po půlletém panování postoupil panství české staršímu bratru Přemyslu Otakarovi, sám pak spokojil se markrabstvím Moravským, které podřízeno bylo ve všem knížeti českému a tvořilo s Čechami jedinou říši. Smlouva ta zůstala platnou, neboť císař Jindřich VI., proti jehož vůli se stala, zemřel téhož roku a brzo potom — nejdéle do r. 1201 — vymřeli oba rodové Přemyslovců moravských, brněnských i olomouckých. Ve sporech o korunu německou mezi Filipem Švábským a Otou IV., pak mezi tímto a Bedřichem II. markrabí Vladislav stál vždy věrně po boku staršího bratra, který obratným vyjednáváním dosáhl stvrzení titulu královského od císaře i papeže i jiných výhod obsažených zejména ve zlaté bulle sicilské (1212); mezi jiným potvrzen také státoprávní poměr M-vy k Čechám a právo králů Českých investovati biskupy pražské i olomoucké. V konkordátě, který smluvil král Přemysl s papežem Honoriem III. (1222), byl ustanoven také poměr duchovních statků na M-vě i jejich poddaných k moci královské. Za markrabí Vladislava založena na M-vě četná města dle vzoru německého a osazena kolonisty německými; tím podlomeno dosavadní domácí právo obyčejové a jmenovitě staré soudní zřízení župní; němectví za něho slavilo svůj vjezd do měst moravských. Po smrti Vladislavově (1222) král Přemysl jmenoval markrabím moravským druhorozeného syna svého Vladislava (1227) a po něm třetího syna Přemysla (1227—39). Za Vladislava M. byla popleněna válkou, která vypukla mezi králem Přemyslem a vévodou rakouským Leopoldem VI. a která se skončila mírem ve Znojmě (1226).

Spory se rozmnožily za krále Václava I. (1230—53) a jeho svárlivého souseda Bedřicha II. Rakouského, při čemž M. stále byla na ráně. Krom toho markrabí Přemysl se vzbouřil r. 1237 proti svému staršímu bratrovi, králi Václavovi, který musil dobývati hradu za hradem v tuhém boji; zmocniv se hradu brněnského, vzpouru po celé zemi za krátko potlačil; prostřednictvím uherského krále Bely IV. došlo k smíru, Přemyslovi vráceno zase markrabství Moravské pod vrchním panstvím českým. Král Václav potom smířil se také s Bedřichem Rakouským, s nímž konal schůzi v klášteře lužském (Komárově) u Brna, kde mezi jiným umluven byl sňatek mezi Vladislavem, synem Václavovým, a Gertrudou, neteří Bedřichovou (1238). Od té doby král Václav zaujímal stanovisko papeži přátelské a duchovenstvo mor. po veškeré zemi rozhlašovalo klatbu, která tehda (1239) uvalena byla na císaře Bedřicha II.

Po smrti markrabí Přemysla (1239) král Václav ujal se přímo vlády na M-vě na několik let. Do té doby připadá zhoubný vpád Tatarů do země (1241). Král Václav, jehož pozornost byla obrácena k obraně Čech, vpádu tomu nemohl zabrániti a vložil pouze do čelnějších měst posádky. Tataři pokusivše se marně o dobytí Olomouce, kdež padl jeden z jejich synů královských, po čtyřnedělním pustošení a vraždění ve vých. M-vě vyhrnuli se branou Vlárskou do Uher (ostatní pověsti jsou nezaručené, R. Dvořák, Dějiny M-vy 118—119, Bretholz, Der Tatareneinfall in Mähren). Tehda také vypukl velký spor o osazení biskupství olomouckého, který potrval šest let; teprve zakročením papeže Innocence IV. vyřízen byl tím, že dosavadní nápadníci byli sesazeni a zvolen za biskupa od kapituly Bruno (v. t.) z hraběcího rodu Holštýnsko-Schauenburského, jehož dlouholetá působnost (1246—81) měla velký význam pro dějiny moravské. R. 1246 král jmenoval markrabím moravským syna svého Vladislava, manžela Gertrudy Rakouské, a po jeho smrti (1247) druhého svna Přemysla Otakara, který však nejsa ve mnohé příčině spokojen s vládou otce svého v čele četné šlechty české i mor. zdvihl proti němu vzpouru (1248); král Václav, jemuž mocnou oporou na M-vě byl biskup Bruno a Oldřich Korutanský, držitel údělu břeclavského, povstalce porazil a na čas i Přemysla uvěznil; teprve po dvou letech (1250) otec a syn se smířili: král Václav, který víc a více oddával se rozmařilosti, jmenoval Přemysla netoliko markrabím moravským, nýbrž i svým spoluvladařem v Čechách. Přemysl zvolen byl po vymření Babenberků vévodou rakouským (1251) a o Štýrsko svedl válku s králem uherským Belou IV., za které M. byla od Kumánů-strašlivě zpustošena (1253). Na obranu země s této strany založeno později (1257) Uherské Hradiště. Stav se po smrti Václavově (1253) králem českým, Přemysl II. podržel M-vu ve své správě a odtud podnikl (1255) spolu s biskupem Brunonem, který se stal jeho hlavním rádcem, výpravu proti Prusům. Také v bitvě u Kressenbrunna (1260), kterou král Přemysl II. získal Štýrsko, Moravané měli vynikající účastenství. Od těch dob M. po mnoho let byla ušetřena vpádů nepřátelských a král Přemysl s biskupem Brunonem věnovali zvelebení země velkou pozornost: zakládána nová města, starším městům udíleny rozsáhlé svobody, řemesla v městech vůčihledě zkvétala, zakládány kláštery rozličných řádů, starším štědře udělovány statky a privileje, při klášteřích zřizovány školy, což vše přispělo k povznesení vzdělanosti a blahobytu. Velkou přízeň král i biskup prokazovali přistěhovalcům německým, které lákal do země rozkvět měst i klášterův a kterým na mnohých místech musilo i české obyvatelstvo ustupovati, čímž národnost česká utrpěla na M-vě pohromu nenahraditelnou. Množství něm. lidu uvedeno od biskupa Brunona nejen do měst, nýbrž i do vesnic, kdež jim odprodávány byly pozemky novým právem zákupním čili emfyteutickým (něm. Purkrecht). Proti duchovenstvu, které nešetřilo církevní kázně, biskup Bruno chápal se velmi přísných opatření. R. 1267 až 1268 doprovázel krále Přemysla na druhé výpravě proti Prusům. Záměry jeho, zříditi v Olomouci pro tyto krajiny metropoli, nezdařily se pro odpor arcibiskupa mohučského.

Na sklonku panování krále Přemysla II. obnovily se války s Uhry, kterými opět M. byla zle navštěvována. Také dvojí zápas jeho s Rudolfem Habsburským měl pro zemi škodlivé následky. Po tragickém pádu Přemyslově u Suchých Krut (Dürnkrut, 1278) spojená vojska německá a uherská vtrhla na M-vu a tam předstihovala se navzájem v drancování, pálení a vraždění. Král Rudolf uznán byv od biskupa Brunona i od čelnějších měst za zeměpána svěřil správu M-vy Brunonovi, který však již r. 1281 zemřel. Smlouvou sedleckou M. byla přiřčena Rudolfovi na pět let a tak odtržena zase na čas od Čech. Nástupcem Brunonovým v biskupství olomouckém stal se Dětřich z rodu českých Vítkovců. Správcem M-vy král Rudolf jmenoval zetě svého Alberta Saského, který staral se o udržení veřejného pořádku proti odbojným rytířům a konal pravidelné soudy zemské. R. 1283 dle smlouvy král Václav II. převzal M-vu opět ve svou správu. V Brně zřízena byla tehda samostatná dvorní kancelář, zaniklá za Přemysla II. Opavsko potvrzeno bylo nevlastnímu bratru Václavovu Mikulášovi. Král Václav přísně vystupoval proti loupežným rytířům, kteří od několika let provozovali v zemi pěstní právo; pomocí Záviše z Falkenštejna pokořen byl Gerhard z Obřan (u Brna), Bedřich z Linavy, Bedřich ze Šonburka a j. Městům mor. Václav II. věnoval velkou péči a uděloval jim nová a nová práva v soudnictví, tržnictví i ostatních oborech samosprávy. Měšťané dostali právo kupovati šlechtické statky, pokud nebyly královskými neb jinými lény, zřizovati kupecké domy pro sukno i jiné zboží, vybírati soudní taxu ode všech, kteří v rozepřích se obraceli k soudu městskému, a za to měli udržovati v pořádku své hradby a příkopy. Úprava mincovnictví českého, umožněná stkvělým výtěžkem z dolů kutnohorských, zabezpečila také na M-vě rozkvět průmyslu a obchodu. Podobně jako městům též klášterům se dobře dařilo. Duchovenstvo světské i řeholní tehda zbaveno bylo placení všeliké daně, od krále, šlechty i měšťanstva dostávalo se jim stále štědrých odkazů, čímž nabyla církev mor. velkého bohatství. Dobytím Slezska i ostatních částí říše Polské (1300) obchodu mor. byly otevřeny nové dráhy. Tehda také Opavsko připojeno opět přímo k M-vě, ježto vévoda Mikuláš zaopatřen byl v nově nabytém panství polském.

Nabyv koruny polské pro sebe i koruny uherské pro syna svého Václava, král Václav II. poštval na sebe dva mocné odpůrce: jedním byl papež Bonifác VIII., který podporoval v Uhrách Karla Roberta Anjouského a v Polsku Vladislava Lokietka Piastovce; druhým byl král německý Albrecht I., který na sjezdě plnomocníků v Brně (1303) diktoval Václavovi, aby se vzdal koruny uherské i polské a jemu odváděl desátek z bohatých dolů kutnohorských. Ze sporu o tyto požadavky vypukla válka tím nebezpečnější, ježto zatím čásť šlechty uherské od Václava odpadla, král český musil syna svého z Uher odvésti domů a Karel Robert spojil se s Albrechtem (1304). Spojené vojsko rakousko-uherské, zvláště nepřehledné davy Kumánů, zpustošily jižní M-vu a dobyvše Ivančic přivalily se až k Brnu. Odtud král Albrecht udeřil na Kutnou Horu, ale byl odražen; vojsko uherské dalo se na zpátečný pochod M-vou a zemi po druhé vydrancovalo. Za příprav válečných proti Albrechtovi král Václav II. zemřel (1305) na nenahraditelnou škodu říše Českomoravské. Šestnáctiletý syn jeho Václav III. učinil mír s Albrechtem a korunu uherskou odevzdal v Brně Otovi Bavorskému. Na výpravě do Polska proti Vladisl. Lokietkovi zavražděn byl úkladně v Olomouci v děkanství při dómě (1306). Jím vymřelo mužské potomstvo Přemyslovců, jichž zásluha o M-vu hlavně spočívá v tom, že tuto zemi pevně připoutali k Čechám a sloučivše obě země v jediný státní celek značně přispěli k zachování české národnosti.

f) Doba lucemburská až do vypuknutí hnutí husitského neboli do smrti markrabí Jošta (1306—1411). O osazení trůnu českého vznikl spor mezi stavy českými, kteří hájili právo svobodné volby, a německým králem Albrechtem, který udělil korunu Českou jako uprázdněné léno svému synu Rudolfovi. Německá města na M-vě platně přispěla k vítězství Albrechtovi, složivše ochotně hold Rudolfovi, který z vděčnosti udělil jim a zvláště městu Brnu cenná privilegia. Po brzké smrti Rudolfově (1307) města moravská i se šlechtou a biskupem olomouckým přidržela se mladšího bratra jeho Bedřicha Sličného a pomáhala králi Albrechtovi v boji proti Jindřichovi Korutanskému. Avšak jakmile král Albrecht M-vu opustil, zásluhou Raimunda z Lichtenburka města mor. přešla k Jindřichovi a po zavraždění krále Albrechta Bedřich Sličný učinil s Jindřichem Korutanským mír ve Znojmě, jímž za náhradu peněžitou vzdal se panství v Čechách a na M-vě (1308). Chatrná vláda Jindřichova zavinila v říši mnohé zmatky, stavové čeští povolavše na trůn Jana Lucemburského, který pojal Elišku Přemyslovnu za manželku, Jindřicha ze země vypudili (1310). Otec Janův, král německý Jindřich VII., za tím účelem smluvil spolek s Bedřichem Sličným, jemuž za slíbenou pomoc dal do zástavy M-vu. Král Jan však již r. 1311 zemi z této zástavy vybavil a na sněmě v Brně stavům mor. vydal důležitá privilegia. Opavsko bylo tehda odňato Mikuláši, levobočkovi Přemysla II., a dáno Boleslavovi, vévodovi vratislavskému, který pojal Markétu Přemyslovnu za manželku.

První léta vlády Janovy přinesla M-vě mnohý prospěch. Někteří loupežní rytířové (z Linavy, z Boskovic, z Brandýsa) byli pokořeni a hrady jejich pobořeny. Na St. Brně založen od Jana a Elišky klášter dominikánských jeptišek u sv. Anny (1312). Matouš Trenčanský, který z Uher konal na M-vu loupežné vpády, byl na hradě Holici obležen a k míru donucen (1315). Zmatky, které vznikly potom z dobrodružného života Janova, vedly k zjevné vzpouře mocného pána Jindřicha z Lipé, který učinil spolek s vévody rakouskými a k němuž přidala se šlechta mor., kdežto města až na Znojmo zůstala věrna Janovi. Teprve prostřednictvím krále Ludvíka Bavora, jemuž záleželo na spojenství Jana Českého, docíleno bylo smíru v Domažlicích (1318), jímž Jindřich z Lipé nabyl veliké moci a zvláště rozsáhlých statků na M-vě, jejíž správu mu král Jan svěřil na čas své nepřítomnosti. Obezřelé a pevné vládě Jindřichově podařilo se zachovati v této zemi klid a pořádek. Pomocí pána z Lipé i krále Jana královna-vdova Alžběta Hradecká založila na St. Brně »Klášter Králové« pro jeptišky řádu cisterciáckého. V bitvě u Mühldorfa (1322) páni moravští také přispěli k vítězství Ludvíka Bavorského. Po smrti Jindřicha z Lipé (1329) hejtmanem zemským jmenován Jan z Boskovic. Po ztrátě panství lombardského král Jan odvolav odtud syna svého Karla, tehda 17letého, jmenoval jej markrabím moravským (1333); Karel vzornou správou brzo vybavil četné hrady a statky královské a přísným vykonáváním řádu soudního odstranil nejhorší zlořády. Když po smrti Jindřicha Korutanského (1335) Tyroly zajištěny byly jeho dceři Markétě, která pojala za manžela Jana Jindřicha, mladšího syna krále českého, markrabí Karel na čas ujal se tam správy zemské a dosadil v biskupství tridentské Mikuláše, dosud probošta brněnského.

Po vypuzení Jana Jindřicha z Tyrol (1341) zostřil se spor mezi rodem Lucemburským a císařem Ludvíkem, jehož syn Ludvík Braniborský pojal Markétu Tyrolskou za manželku. Lucemburkové získali mocného spojence v papeži Klimentovi VI., osobním příteli markrabí Karla, na jehož prosbu povýšeno biskupství pražské za arcibiskupství, jemuž podřízeno biskupství olomoucké a nově zřízené litomyšlské (1344). Ludvík Bavor prohlášen za zbavena hodnosti císařské a hlasy pěti kurfirštů zvolen v Rhense markrabí Karel za krále německého (1346). Tím posunuta říše Českomoravská do popředí střední Evropy. Po pádu krále Jana u Kreščaku Karel dostoupil na trůn český a nenadálá smrt Ludvíka Bavora (1347) zbavila jej úhlavního soupeře v říši Německé. Stejnou péči jako Čechám Karel IV. (1346—1378) věnoval M-vě, kde již r. 1346 jmenoval bratra Jana Jindřicha svým náměstkem. Městům a klášterům udílena četná privilegia, na generálním sněmě v Praze r. 1348 učiněna opatření k zachování zemského míru, upraven lenní poměr M-vy k Čechám a Lucemburskému rodu zajištěno dědičné právo na trůn český v mužském i ženském potomstvu. Maíestas Carolina, sbírka zákonů, směřujících k zachování práva a pořádku v zemi, byla později na přání stavů českých i mor. zase odvolána.

R. 1349 Karel IV. odevzdal M-vu bratru svému Janu Jindřichovi jakožto markrabství uvnitř úplně samostatné a jen jakožto léno podřízené vrchnímu pánu, králi českému. Z markrabské moci vyňato bylo biskupství olomoucké a vévodství opavské, kdež vládl tehda vévoda Mikuláš II. Tento státoprávní poměr byl také potvrzen zlatou bullou císaře Karla (1356). Janu Jindřichovi byl od papeže povolen rozvod od Markéty Tyrolské i vstoupil v druhé manželství s Markétou, dcerou Mikuláše Opavského, po její smrti (1363) s Markétou Rakouskou a konečně (1366) s Alžbětou Oettingenskou. V prvních letech jeho vlády M., jako celá stř. Evropa, byla navštívena »černou smrtí«, jež zavdala podnět k vzniku flagellantův a k velkému pronásledování židů. Rány ty však brzo byly zaceleny, neboť Jan Jindřich vedl po příkladě bratra svého moudrou správu v zemi a povznesl M-vu k plnému rozkvětu hospodářskému. Po jeho smrti (1375) stal se nejstarší syn jeho Jošt (1375—1411) »starším markrabím«, jemuž příslušelo vybírati berně, svolávati sněmy a soudy zemské, jmenovati úředníky zemské a soudce krajské, peníze raziti a státní smlouvy uzavírati. Ostatním dvěma synům, Janu Soběslavovi a Prokopovi, přiřčen titul »mladších markrabí« a vykázány jim za úděl četné a výnosné statky na M-vě. Jan Soběslav, který byl určen stavu duchovnímu, stal se biskupem litomyšlským, později (1387) patriarchou aquilejským a zemřel již r. 1394; jeho statky rozdělili si ostatní dva bratří.

Markrabí Jošt byl dobrým finančníkem a milovníkem věd i umění, ale hrabivý, nesnášelivý a zvláště k svým příbuzným neupřímný a bezohledný. Měl po celou dobu své vlády četné spory se svými bratry, s biskupem i kapitulou olomouckou. Bratranci Sigmundovi přispěl vojskem i penězi k dobytí trůnu uherského, začež mu onen postoupil Braniborska, které Jošt potom až do své smrti spravoval. Král Václav krom toho udělil mu zástavou vévodství Lucemburské, které byl zdědil po smrti svého strýce Václava († 1383), přiřkl mu fojtství v Elsasku a jmenoval jej generálním vikářem v Italii, kdež měl působiti k odklizení dvojice papežské. Jošt však zachoval se k Václavovi nevděčně a ošemetně: zatoužil po koruně německé i české. Uzavřel proti Václavovi spolek s Albrechtem Rakouským i se Sigmundem Uherským a zosnoval v Čechách branný spolek jednoty panské (1394), od níž vyhlášen byl Jošt za hejtmana čili starostu království Českého, kdežto Václav byl uvězněn na hradě pražském, později na zámku Wildberku v Hor. Rakousích, odkudž teprve bratrem svým Janem Zhořeleckým byl vybaven. Poněvadž markrabí Prokop zůstal Václavovi věren, vypukla na M-vě mezi oběma bratry krutá občanská válka, za které země hluboko poklesla s výše někdejšího kvetoucího blahobytu.

Teprve počátkem r. 1397 král Václav smířil se s Joštem, přiřknuv mu lénem obojí Lužici, uprázdněnou po smrti Jana Zhořeleckého. S tím však zase nebyl spokojen Sigmund a brzo potom oba spojili se opět proti Václavovi, který užíval pomoci markr. Prokopa, jmenovav jej (1398) zemským hejtmanem v Čechách na čas své nepřítomnosti. Když pak v Německu zvolen byl protikrál Ruprecht Falcký (1400), Jošt i Sigmund na oko podávali pomoc Václavovi, potají však i s jednotou panskou vyjednávali s Ruprechtem, potom zdvihli vzpouru v zemi a oblehli krále Václava v Praze. Václav se však ubránil domácím nepřátelům a vojsko falcké vyslané do Čech bylo od hranic odraženo. Když novými úklady Sigmundovými Václav po druhé byl zajat a odvezen do Vídně vévodům rakouským ke střežení (1402), nastala roztržka mezi Sigmundem a Joštem, který od té doby úplně se přiklonil k Václavovi: tento byl vysvobozen z vězení vídeňského a uzavřel s oběma markrabími moravskými přátelství, které od těch dob nebylo již přerušeno. Král jmenoval Jošta zemským hejtmanem v Čechách. Sigmund spojiv se s Albrechtem IV., vévodou rakouským, vtrhl válečně na M-vu a společně oblehli Znojmo; město však statečně se bránilo, a když mezi obléhajícími vypukla úplavice, musili odtáhnouti s nepořízenou; Albrecht zachvácen touto nemocí brzo potom zemřel (1404). Mezi obhájci Znojma vynikli dva loupežní rytíři moravští, Jan Sokol z Lamberka a Hynek Jevišovský z Kunštátu, příjmím »Suchý čert«. Rozepře na M-vě skončily se smrtí markrabí Prokopa (1405) a od těch dob markrabí Jošt spravoval tuto zemi v pokoji a pořádku, zvláště když »Suchý čert« brzo potom zemřel (1408). Jan Sokol pak odebral se do Polska, kde s mnohými jinými pány moravskými a českými vstoupil do služeb krále Vladislava Polského a přispěl také k slavnému vítězství nad německým řádem u Tannenberka (1410). Roku 1411 zemřel bez potomstva markrabí Jošt, poslední markrabí moravský; M. přešla v přímou správu krále Václava, který ustanovil tam hejtmanem zemským pana Lacka z Kravař; Braniborsko zdědil král Sigmund.

2. Věk střední.

a) Doba husitská až po bitvu moháčskou (1411—1526). Hnutí husitského M. účastnila se měrou vynikající. Zlořády církevní, vzniklé hlavně z dvojice papežské, bujely zde právě tak jako v Čechách. Všechny snahy biskupův olomouckých Jana Očka z Vlašimě (1351—1364) a Jana ze Středy (1364 až 1380) o povznesení pokleslé mravnosti a kázně v duchovenstvu mor. potkávaly se s nezdarem. Ještě hůře bylo za slabých nástupců jejich Petra (1380—1387), který dokonce pro podporování schismatiků zemřel v klatbě, Mikuláše z Oseka (1387—1397), Jana Mráza (— 1405) a Lacka z Kravař (— 1412), kdy duchovenstvo mor. žilo v konkubinátech, slavilo okázale sňatky svých synův i dcer, vedlo pohoršlivé spory o pozemky a požitky z nich plynoucí, vyměňovalo bez překážky beneficia mezi sebou a pronajímalo důchody z far i jiných praebend. Proto také působení kazatelů pražských, hlásajících opravy v církvi, jmenovitě Jana Miliče z Kroměříže, jenž pocházel ze vzácného rodu mor., a Jana Husa, potkalo se na M-vě s mocným ohlasem. Články Wicliffovy nalezly na universitě pražské horlivého zastance v jiném Moravanovi, mistru Stanislavovi ze Znojma, který však záhy sešel na scestí záhad dogmatických a jistým traktátem, v němž spolu s Wicliffem popíral proměnu chleba v tělo Kristovo, vzbudil proti sobě vyšetřování arcibiskupa pražského. Když však Hus vystoupil proti odpustkům vypsaným od papeže Jana XXIII., Stanislav ze Znojma od něho se odloučil a stal se úhlavním jeho odpůrcem; zemřel (1414) chystaje se do Kostnice svědčit proti Husovi. Na M-vě v čele hnutí husitského stál zemský hejtman Lacek z Kravař, který dal podnět k protestu veškeré šlechty českomoravské proti konciliu kostnickému, když byl Hus upálen (6. čce 1415). Hlavním odpůrcem husitství byl biskup olomoucký Jan Železný (v. t.), k němuž se družila německá města Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava a j. Proto také nové učení na M-vě nenabylo té převahy jako v Čechách, zvláště když příliš záhy zemřel Lacek z Kravař (1416); po smrti krále Václava (1419) M. snadno byla opanována od krále Sigmunda, který ustanovil zemským hejtmanem katolíka Jindřicha Plumlovského z Kravař. Avšak po porážkách u Žižkova (14. čce) a pod Vyšehradem (1. list. 1420), kdež padl Jindřich z Kravař spolu s četnými pány moravskými, došlo i na M-vě ku vzpourám proti Sigmundovi a stavové moravští, majíce v čele zemského hejtmana Petra Strážnického z Kravař, připojili se k usnesení sněmu čáslavského (5. čna 1421), kde byl Sigmund prohlášen za zbavena koruny České. R. 1423 podniknuta do M-vy z Čech dvojí výprava na podporu strany podobojí: první vedením Diviše Bořka z Miletínka, který porazil vojsko Jana Železného a dobyl arci jen na čas Kroměříže, druhá vedením samého Jana Žižky, který pronikl též hluboko do Uher a proslavil se mistrným provedením zpátečného pochodu. Nemoha sám M-vy uhájiti, král Sigmund postoupil ji zeti svému Albrechtovi Rakouskému (1.—4. říj. 1423), jehož jmenoval také svým nástupcem na trůně českém. Albrecht šťastně válčil proti Husitům, kteří po smrti Žižkově (1424) vedením Prokopa Holého a jiných vůdců často podnikali vpády na M-vu a do Rakous, pouze u Světlé utrpělo Albrechtovo vojsko velkou porážku (12. bř. 1427), čímž donuceni katoličtí páni moravští vejíti v příměří se stranou podobojí; tehda Albrecht ztratil celou M-vu krom něm. měst, do kterých vložil posádky. V poselstvu vypraveném ke konciliu basilejskému (1433) M. zastoupena byla knězem Oldřichem ze Znojma. Po zdlouhavém vyjednávání a porážce bratrstev u Lipan (30. kv. 1434) stavové moravští spolu s českými na sjezdě jihlavském (1436) přijali kompaktáta, jimiž povoleno dospělým osobám v Čechách a na M-vě přijímati pod obojí způsobou. Tam také Sigmund přijat za krále českého, ale M. zůstala pod panstvím Albrechtovým. Pod jeho ochranou biskupové olomoučtí i měšťané němečtí vystupovali urputně proti straně podobojí, kněžstvo moravské zdráhalo se udíleti kalich a kompaktáta pozbývala na M-vě víc a více významu.

Po smrti Sigmundově (1437) Albrecht byl od části stavů českých přijat za krále, když mezi jiným svolil přivtěliti zase M-vu ke koruně České. Když také král Albrecht brzo potom (1439) zemřel, stavové moravští uznali dědičné právo syna jeho Ladislava Pohrobka, čímž dostali se do sporu se stavy českými, kteří práva toho neuznávali. Na čas nezletilosti Ladislavovy správu země vedl obezřelý Jan Tovačovský z Cimburka, jakožto hejtman zemský; M. v těch letech byla jednotněji a pokojněji spravována než Čechy, které teprve r. 1451 dostaly správce zemského Jiřím Poděbradským. Tehda vypraven byl stolicí římskou na M-vu Jan Kapistrán a kázal v Brně, Olomouci, Vyškově a ve Znojmě, snaže se pohnouti lid, aby se odřekl kalicha; proti tomu však důrazně se opřel hejtman zemský Jan Tovačovský a donutil Kapistrána, že M-vu opustil. Když byl král Ladislav od stavů rakouských vybaven z poručnictví císaře Bedřicha (1452), pozván byl od stavů moravských do Brna, kdež mu bylo holdováno (6. čce 1453) jako markrabí moravskému; stavové čeští moravským vytýkali toto jednání, tvrdíce, že měl napřed Ladislav býti od Čechů přijat a korunován za krále. Moravané odpověděli, že uznávají Ladislava za dědičného pána a že mu tedy mohou samostatně holdovati. Král Ladislav potom (17. čce 1455) potvrdil Jana Tovačovského nejvyšším hejtmanem zemským, který měl spravovati zemi v jeho jméně tak asi jako Jiří Poděbradský v Čechách, a přidal mu k ruce 10člennou radu.

Po smrti krále Ladislava (1457) zvolen byl Jiří Poděbradský za krále českého (2. bř. 1458). Moravští stavové, totiž šlechta podobojí i katolická, mezi nimi též biskup olomoucký Tas z Boskovic, mocným vlivem Jana Tovačovského na sněmě v Brně (9. dub.) uznala Jiřího svorně za krále, pod některými výminkami, že bude zajištěna svoboda náboženská praelátům, šlechtě i městům katolickým, že Moravané příště mají býti zváni k volbě královské a j. Toliko města německá (Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Unčov a Uher. Hradiště) se vzpírala a udržovala styky s Albrechtem VI. Rakouským. Jiří vtrhl na M-vu, města pokořil snadně, jenom Jihlava bránila se po několik měsíců; potom vpádem do Rakous a prostřednictvím císaře Bedřicha III. donutil Albrechta, že se vzdal všelikých nároků na M-vu. Počátkem r. 1459 celá země octla se v jeho moci. V zápase Jiřího se stolicí papežskou s počátku obyvatelstvo české i německé na M-vě zachovávalo mu věrnost; teprve r. 1467 odpadl biskup Tas a města Brno, Olomouc, Znojmo a Jihlava, jež učinila mezi sebou branný spolek a připojila se k jednotě Zelenohorské. V zemi vypukla nová válka, Brněnští oblehli královský hrad Špilberk a Jihlavští přijali do svého města Zdeňka Konopištského ze Šternberka, náčelníka jednoty. Tas a Zdeněk jménem všech povstalců spolu s legátem papež. vyzvali Matiáše Uherského k válce proti králí Jiřímu. Král Matiáš vtrhl na M-vu a do konce r. 1468 uvedl celou zemi (kromě Uher. Hradiště) pod své panství. Vyváznuv z pasti u Vilémova (27. ún. 1469) dal se v Olomouci (3. květ.) od povstalců zvoliti za krále českého. Válka vedla se ještě po dvě léta, když však štěstí počalo se kloniti k Jiřímu Poděbradskému, zemřel tento (dne 22. břez. 1471).

Proti Vladislavovi Jagellovci, který potom zvolen byl za krále českého, Matiáš uhájil si M-vu, kterou spravoval důmyslný Ctibor Tovačovský z Cimburka. Mírem olomouckým (21. čce 1479) byla M. i se Slezskem a obojí Lužicí Matiášovi úplně postoupena a teprve po jeho smrti měly ty země býti vráceny koruně České za výplatu 400.000 dukátů. Panování Matiášovo na M-vě náleží k nejlepším, ježto všechna správa spočívala v rukou Ctibora Tovačovského, za něhož zejména přívrženci nového učení bratrského v zemi hojně se rozšířili. Poněvadž po smrti Matiášově (1490) Vladislav zvolen byl za krále uherského, připadla M. zpět ke koruně České bez náhrady. Slabá vláda Vladislavova zvýšila neobyčejně moc šlechty. Po odstoupení Ctibora Tovačovského (1492) hejtmanem zemským stal se Jan z Lomnice, horlivý katolík, za něhož vydán královský »mandát proti pikartům« (1503) a Čeští Bratří byli krutě pronásledováni. Když se králi Vladislavovi narodil syn Ludvík (1506), stavové moravští ochotně uznali jej za dědice koruny. Šlechta zbujněla nesmírně, většina královských měst, hradů, cel i jiných důchodův octla se v její moci a krále, jenž sídlil v Budíně, po celá léta z M-vy (podobně jako z Čech) nedocházely žádné příjmy. V posledním roce krále Vladislava (1516) ustanoven byl zemským hejtmanem Jan z Pernštejna a na Tovačově. Svatebními smlouvami s císařem Maximiliánem (1515) zajištěno bylo nástupnictví na trůně českém i uherském po vymření Jagellovců rodu Habsburskému.

Po smrti krále Vladislava (1516) stavové moravští vyplnili ochotně přání jeho, projevené nedlouho před smrtí jeho, aby totiž holdovali synu jeho Ludvíkovi (1516—26) a odvedli berni, kterou byli povinni. Ale ježto Ludvík slabostí ducha velmi se podobal otci, nedovedl zastaviti rozklad moci královské. Většina důchodů královských plynula do kapes nejvyšších úředníků zemských, a co bylo do Uher odvedeno, zpronevěřili zase magnáti uherští. Ke zmatkům politickým přidružily se také nové náboženské, když učení Lutherovo počalo se u nás šířiti, zejména v poněmčených městech mor., která kdysi učení Husovu nejpříkřeji se stavěla na odpor. Když r. 1523 král Ludvík na cestě z Čech zastavil se na M-vě, bylo mu na sněmě olomouckém urovnávati spory mezi stavy o přední místa úřednická. V době největšího nebezpečí tureckého i piklův Jana Zápolského v Uhrách nebylo možno pohnouti stavy moravské, aby vypravili vydatné vojsko králi Ludvíkovi na pomoc. Jen asi 600 mužů přitáhlo do Budína, ostatní táhli, aby nedotáhli. Tak tedy stavové moravští také byli částečně vinni porážkou a pádem krále Ludvíka u Moháče (29. srp. 1526). Po této události měla býti uvedena v platnost práva rodu Habsburského na trůn český a uherský, zajištěná dřívějšími smlouvami.

b) M. pod panovníky rodu Habsburského od bitvy moháčské až do bitvy bělohorské (1526—1620). Kdežto v Čechách, když panující rod Jagellovců po meči vymřel, stavové jako r. 1458 i r. 1471 prohlásili sebe oprávněnými k svobodné volbě nového panovníka a volbu tu (23. říj. 1526) také vykonali: moravští stavové v té příčině zaujali zcela jiné stanovisko. Když na sněmě brněnském, který hned v září t. r. se sešel, arcikníže Ferdinand skrze poselstvo dal předložiti přípis, v němž jakožto manžel Anny Jagellovny dovolával se jejího práva dědičného na markrabství moravské, stavové, rozhořčení také tím, že jejich zástupci byli z královské volby v Čechách vyloučeni, prohlásili na sněmě v Olomouci (poč. listop.), že královna Anna jest pravou a rozenou dědičkou markrabství moravského, poněvadž jejímu otci a jeho dědicům učinili přísahu poddanskou, a že tedy přijímají (nikoli volí) ji za panovnici. Ona potom odevzdala správu zemsk. manželu svému Ferdinandovi, jenž tím způsobem stal se rovněž panovníkem moravským. Ferdinand, ztvrdiv všechna dosavadní práva zemská, poč. r. 1527 odebral se s manželkou svou do Brna a Olomouce, kdež oběma vzdán byl hold od stavů. Ubíraje se pak ke korunování do Prahy Ferdinand u Jihlavy setkal se s poselstvem českým, které mu vyšlo vstříc, a tam na tak zvané »královské louce« v řeči české přísahal, že chce zachovávati stará práva království Českého. Na památku této události jihlavská rada městská dala potom (1565) postaviti pomník na témže místě, nazvaný »Královským kamenem« (v. Jihlava). Listem ze dne 24. dub. 1527 v Olomouci daným král Ferdinand na žádost stavů přislíbil, že M-vu za svého živobytí nikomu neodstoupí.

Ferdinand jak v Čechách tak i na M-vě měl velmi nesnadné panování. Setkal se i zde s mocně vyvinutým zřízením stavovským, v jehož čele byla vyšší šlechta, panstvo, které mělo největší podíl na privilegiích zemských. Tato šlechta od dob válek husitských zachovala si neporušeně svou českou národnost, kdežto obyvatelstvo měst královských houževnatě hájilo svého rázu německého. Avšak mezi šlechtou a městy nebylo ani tak protivy národnostní (na sněmích města musila se podvoliti jednací řeči české), jako spíše stavovské, ježto šlechta usilovala zkracovati různá práva městská, zejména vylučovala města z nabývání statků v zemských deskách zapsaných. Za Jagellovců moc šlechty nabyla vrcholu, tak že panovníci proti stavům byli téměř bezmocnými. Zemský hejtman a stavové měli v rukou veškeru správu zemskou, zákonodárství, soudnictví i vojenství. Králové Vladislav II. i Ludvík spravovali se ve všem všudy usneseními stavovskými, jež měla zákonnou platnost i bez potvrzení králova. Z té doby pochází známé rčení o M-vě: »Kolik hradů, tolik králů.« Teprve nastoupením Ferdinanda I. nastává nenáhlý obrat; tento král umínil si povznésti panovnickou moc ve všech svých zemích a jal se tedy i na M-vě zvolna obmezovati moc stavovskou ve všech oborech správy zemské. Poněvadž pak šlechta nechtěla beze všeho svých práv se vzdáti, vyvinul se po celý čas panování Ferdinandova i po něm tuhý boj mezi mocí královskou a stavovskou, jehož hlavním dějištěm byly sněmy zemské.

Ještě větší nesnáze působil vládě Ferdinandově tehdejší stav náboženský na M-vě. Vyznání Českých Bratří nabylo v zemi velkého rozšíření, zvláště od doby, co se jich ujali mocní rodové šlechtičtí, jako páni z Cimburka, z Krajku, z Boskovic a j. Hlav. sídla Bratří byla města Šternberk, Fulnek, Lipník, Hranice, Přerov, Uh. Hradiště, Strážnice, Slavkov, Byteš, Králice, Ivančice, Třebíč. Učení jejich přetrvalo všechna pronásledování a dalo kulturnímu životu moravskému určitý směr. Vedle toho počal se mocněji šířiti německý protestantismus. Již za krále Ludvíka hlásal učení Lutherovo v Dvorcích (1521) jakýsi toulavý kazatel ze Svídnice a brzo potom (1522) vystoupil v Jihlavě Pavel Sperat, jehož přičiněním Jihlava k novému učení přilnula velmi horoucně; i ostatní města německá, Brno, Znojmo, Olomouc, přijala víru Lutherovu, odnímala kostely katolíkům a také jinak je pronásledovala. Také německé vyznání novokřtěncův nalezlo na M-vě hojného rozšíření; jsouce pronásledováni v Německu, v Tyrolích i v Rakousích našli útulek v Mikulově u pánův z Liechtensteina, kteří jim přáli. Baltazar Hubmayer (v. t.), rodem z Bavor, zřídil v Mikulově tiskárnu, ze které s úspěchem šířil nauku novokřtěnců mezi lidem moravským; v témže směru působil v Brně kazatel Tomáš Waldhauser. Král Ferdinand žádal na sněmě znojemském (1527) nařízení, aby nová vyznání přísnými prostředky byla vypleněna. Následkem toho byl Waldhauser v Brně upálen. Hubmayera po nějaký čas chránili Liechtensteinové, na přísné doléhání Ferdinandovo však konečně byl vydán do Vídně, kdež byl rovněž upálen na předměstí řečeném Erdberg (1528). Jiný šiřitel tohoto učení, Jihlavan Göschl, byl několikráte vyslýchán, mučen a konečně od biskupa olomouckého Stanislava Thurza uvržen do vězení, kde zemřel. Ale přes to pronásledování novokřtěnci udrželi se v mnohých osadách moravských, zvláště ve Slavkově, pod ochranou pánův z Kounic a v Hustopečích, zvláště když přistěhovalo se jich mnoho z Tyrolska vedením Jakuba Huttera, po němž vyznání toto na M-vě dostalo název Hutterovských. Krom toho ještě jiná vyznání měla tehda na M-vě svá sídla, jako schwenkfeldiáni, sociniáni, habrovanští (v. t.) a jiní. Král Ferdinand pokusil se sice o vyhubení těchto vyznání, ale setkal se v té příčině s houževnatým odporem stavů mor., kteří hájili zásady tolerance náboženské.

V čele správy zemské po nejdelší dobu panování Ferdinandova byl jako zem. hejtman Václav z Ludanic (v. t.), státník důmyslný a obezřelý, jemuž v rozepři stavů s panovníkem podařilo se zabrániti mnohému ostrému sporu a škodlivým z toho následkům. Kdežto v Čechách při vypuknutí války šmalkaldské (1546—47) stavové protestantští a bratrští zbrojili ve prospěch kurfiršta saského a po vítězství domu Habsburského u Mühlberka krutě pykali za svůj odboj, M. za obezřelého řízení Václava z Ludanic neměla v těchto zmatcích účastenství. Jen nepatrná čásť šlechty moravské s hrstkou oděnců přidala se ke vzpouře. Z měst moravských jediná Jihlava dala se strhnouti příkladem měst českých, stojíc v čele reformačního ruchu moravského. Pykala za to značně. Král po bitvě mühlberské přijal sice Jihlavské na milost, ale bylo jim zaplatiti 25.000 tolarů pokuty a pro budoucí časy měli platiti posudného z každého sudu piva jeden bílý groš. Za to Velké Meziříčí, jež po tu dobu živilo 3000 jízdných, bylo povýšeno (1548) za město svobodné.

Ferdinand I. dosáhl (1549) bez nesnází od stavů mor. uznání svého prvorozeného syna Maximiliana za nástupce v panství, za to však stavové s veškerým důrazem ohradili se proti snahám Ferdinandovým, projeveným na sněmě v Brně r. 1550, aby obmezil dosavadní volnost náboženskou na M-vě. Ferdinand byl nucen povoliti, neboť, jsa neustále ohrožován válkami tureckými, musil často dožadovati se pomoci vojenské i peněžité od stavů mor. a dosahoval jí také, ač ne bez nesnází. Vyjednávání o tuto věc dálo se často na sněmích generálních, které konány bývaly spolu se stavy ostatních zemí českých obyčejně v Praze. Avšak vedle toho neuplynulo téměř ani jediného roku, aby nebyl svolán sněm do některého z význačnějších měst mor, na němž žádáno o peněžité prostředky neb o hotovost válečnou proti Turkům. Stavové moravští povolovali s velkými obětmi berni i vojsko, ale ochota jejich řídila se velikostí nebezpečí: vzpírali se, šlo-li o výbojnou výpravu za hranice, ochotně povolovali pak žádosti krále Ferdinanda, bylo-li třeba organisovati obranu země pro případ vpádu tureckého na M-vu. Tak r. 1529, když sultán Suleiman II. oblehl Vídeň, z M-vy sebráno na obranu 20.000 mužů pěších a 16.000 jízdných. Také na r. 1532, kdy Turci po druhé chystali se na Vídeň, mor. stavové dobře připravili obranu zemskou a povolili králi Ferdinandovi 25.000 dukátů. Tentokráte však sultán Suleiman byl zastaven u Kyska hrdinnou obranou Mikuláše Jurišiče. Ferdinand sebral velké vojsko u Vídně, hlavně ze zemí koruny České, odkudž sebráno 38.000 mužů; Moravany vedli tehdejší zemský hejtman Jan z Pernšteina a Jan z Kunštátu. Suleiman neodvážil se udeřiti na Vídeň, odtáhl za velkých plenů domů, a když potomního roku (1533) povolil mír Ferdinandovi, stavové moravští ustali ve své horlivosti, ježto válka čelila za výboji proti Janu Zápolskému. Když na sněmě v Olomouci (7. čna 1537) Ferdinand žádal větší než jindy pomoc proti Turkům, Moravané stěžovali si, co již všechno učinili pro jednotu země Uherské, a usnesli se, že povolí čtvrtinu toho, co před tím povolili stavové čeští, totiž 1000 pěších a 250 jezdců; ale již r. 1538 na doléhání Ferdinandovo postavili do pole 3000 mužů.

Po smrti Jana Zápolského (1540) nastalo od Turkův mnohem větší nebezpečí, nežli kdy před tím, a proto i na M-vě konána rozsáhlá opatření k obraně zemské. Země rozdělena na čtvero krajův obranných a v čelo každého postaven krajský hejtman. Vrchní řízení měl zemský hejtman Václav z Ludanic. Zatím sultán obsadil Budín, poraziv vojsko královské, v němž bylo na 3000 Čechův a Moravanův a které vedl Roggendorf. Obavy mor. stavů před vpádem Turků do M-vy se sice nesplnily, nicméně zřízení pašaliku budínského naplnilo je nemenším postrachem, tak že na generálním sněmě v Praze (5. pros. 1541) vedle značné hotovosti vojenské povolena z M-vy válečná berně 150.000 dukátův; na sněmě ve Znojmě pak (16. led. 1542) učiněna obvyklá opatření k obraně zemské. Poněvadž i v ostatních zemích projevili podobnou obětavost, sebráno bylo přes 80.000 mužův, ale pro neschopnost vůdce Joachima, kurfiršta braniborského, výprava se nezdařila, což způsobilo velké rozhořčení u stavů českých a moravských. Podobně vedlo se královskému vojsku r. 1543, kdy přes vydatnou pomoc z Čech, M-vy i jiných zemí nebylo lze zabrániti Suleimanovi dobytí Ostřihoma. Ani potom horlivost a obětavost Moravanů neochabla, zvláště když císař Karel na r. 1545 slíbil bratru svému vydatnou pomoc; když však veškera válečná hotovost tohoto obrátila se proti spolku šmalkaldskému (1547), stavové moravští, ač zjevně se nevzbouřili, další zbrojení Ferdinandovi odepřeli, tak že nucen byl učiniti s Turky mír pod těžkými výminkami. S nezdarem potkaly se též výpravy proti Turkům r. 1551 a 1552, zvláště když zavražděn byl spojenec Ferdinandův Jiří Utěšinovič. Společné nebezpečí pohnulo stavy české i moravské ke konání generálního sněmu v Praze (1552), na němž opět velká mimořádná berně jest povolena. Oběti ty opět přineseny marně, sultán Suleiman rozšířil své panství v Uhrách o pašalik temešvárský. Poněvadž Ferdinandovi hrozila ztráta ostatního Zatisí i Sedmihradska, obrátil se o opětnou pomoc ke stavům českým a moravským, která ani tehda nebyla odepřena na generálním sněmě v Praze (1556) a výpravou toho roku zabráněno bylo Turkům dobytí Szigeta. Takové žádosti opětovaly se rok co rok a málokdy byly oslyšány. Velkou útěchou vyssáté M-vě byl konečný mír, učiněný s Turky (1562) za podmínek dosti krutých; trvalou úlevu však našim zemím nepřinesl, ježto i potom bylo potřebí mnoho peněz k placení dluhův a velkých darů do Cařihradu.

Syn a nástupce Ferdinandův Maximilián II. (1564—76) jevil z mládí velkou náchylnost k učení Lutherovu a jen z ohledů na korunu císařskou upustil od záměru přestoupiti k této víře. Snášelivým ve víře zůstal však po celý život; říkával, že nechce panovati svědomím lidským, nýbrž šetřiti svobody náboženské každého jednotlivce. Z toho vznikla nestálost a kolísavost v chování jeho k rozličným stranám náboženským. Na M-vě zapověděl knihy nekatolické, jindy však svolil, aby v kostele sv. Jakuba v Jihlavě služby Boží při jednom oltáři se konaly katolické, při druhém protestantské. Za něho uveden jesuitský řád do Olomouce (1560) a později do Brna (1572). V Olomouci dosáhla kollej jesuitská velkého rozkvětu a r. 1581 založeno při ní nordické kollegium, z něhož se vyvinula universita. Naproti tomu stavové lutheránští i českobratrští vystupovali s novými rozsáhlými požadavky, čímž dán byl podnět k potomním zmatkům náboženským.

Za nové války, která tehda vypověděna byla od Turkův i od Jana Zikmunda Zápolského, císař Maximilián dosáhl na sněmě v Olomouci (22. čna 1565) vydatné pomoci od stavů moravských, kteří doufali, že s novým panovníkem nadejde i jiné štěstí, a proto horlivě zbrojili. M. tehdá značně trpěla od vojska žoldnéřského, které zemí táhlo, lidu velké škody činilo, ba ani kostelův a klášterů nešetřilo. Ze zemí koruny České sebráno bylo na 10.000 m. a veškerého vojska císařského bylo přes 90.000. Nicméně nerozhodný Maximilián neodvážil se udeřiti na vojsko Suleimanovo, jež obléhalo Sziget, ačkoli příznivá k tomu příležitost několikráte se naskytla a Mikuláš Zrinský, chrabrý obhájce města, snažně dovolával se pomoci. Sziget padl (8. září 1566), obhájci pohřbeni v jeho ssutinách, ale také sultán Suleiman II. té doby zemřel. Císař Maximilián s jeho nástupcem Selimem II. učinil mír, jímž potvrzeny Turkům jejich výboje a slíbeno odváděti i potom poplatek roční 30.000 dukátů. Na zapravení ohromných dluhů, jež přesahovaly již 20 millionů, císař žádal od stavů mor. na sněmě v Olomouci r. 1569 ohromnou sumu 1,500.000 kop míšenských, splatnou v desíti letech. Moravští stavové však vzhledem k velkému vysílení země požadavku tomu dlouho se vzpírali a vyhověli mu až za císaře Rudolfa II.

Za císaře Rudolfa II., který vládl na M-vě od r. 1576—1608, náboženské rozepře nabyly ještě větších rozměrů než dříve, a strany stály vždy příkřeji proti sobě. Katolictví nalezlo vydatnou obranu u tehdejších biskupův olomouckých, Stanislava Pavlovského (1579—98) a Františka Dietrichšteina (1599—1636), a u řádu jesuitského, který v Olomouci vedle university založil školu, kde se zdarma vyučovalo, a seminář pro mládež šlechtickou. Jesuité zahájili tuhý boj proti Jednotě bratrské, které vytýkali, že se od původního učení valně odchýlila, a proti lutheránství, kdež poukazovali jmenovitě na velký nedostatek kázně a organisace církevní. Snahy protireformační nabývaly ponenáhlu půdy také u některých šlechticů mor., jako byl Zdeněk Berka, Adam z Dietrichšteina, Bedřich ze Žerotína, Vratislav z Pernšteina a jiní, kteří jali se na svých statcích potlačovati nekatolická vyznání. Tak se utvořila v zemi katolická strana, počtem sice slabá, ale odhodlaná a bezohledná; poněvadž tehdáž M. poskytovala všem náboženstvím úplné svobody, katolíci, aby obnovili panství své víry, usilovali o obmezení svobod zemských i starodávných zvyků, což mělo pro další dějiny M-vy dalekosáhlé následky. V čelo této strany postavil se vedle biskupa Frant. Dietrichšteina úskočný a hrabivý Ladislav Berka z Dubé, který r. 1602 jmenován byl zemským hejtmanem moravským.

Proti této straně stála nekatolická většina stavů moravských, jež hájila na sněmích svých svobod stavovských i náboženských; vůdcem jejím stal se již tenkráte Karel starší ze Žerotína (nar. 1564), jenž se přiznával k Jednotě bratrské. Za sporů mezi oběma stranami rostla nespokojenost s vládou císaře Rudolfa II., který ve své slabomyslnosti nejevil dostatečného důrazu ve správě státní a raději na hradě pražském, stálém sídle svém, obíral se libůstkami vědeckými a uměleckými, lidu obecnému jsa nepřístupen. Správu Uher, které od r. 1594 opět byly ohrožovány válkami tureckými, svěřil bratru svému arciknížeti Matiáši, jenž sídlil ve Vídni. M-vě nastala nová břemena, neboť netoliko že musila na své útraty vydržovati v Uhrách stálé vojsko (3000 pěších a 2000 jízdných), nýbrž i v zemi samé chovati veřejnou hotovost na obranu hranic proti Uhrám, odkudž často Turci podnikali vpády na M-vu. Věci se zhoršily, když císař Rudolf od r. 1602 jak v jiných zemích, tak také na M-vě přísněji vystupoval proti nekatolíkům a zejména proti Bratřím, vydav tak zvaný »mandát proti pikardům«. Hejtmanem zemským jmenován byl r. 1604 Karel z Liechtenšteina, který od víry bratrské byl přestoupil ke katolictví; úřad nejvyššího místosudí odňat Smilu Osovskému z Doubravice, členu Jednoty bratrské, který si o rod Habsburský získal velké zásluhy, a dán rovněž katolíkovi Maximiliánu Lvovi z Rožmitála. Rozjitření mezi šlechtou i lidem protestantským rostlo den ze dne.

Císař Rudolf vzbudil podobnou nespokojenost také v Uhrách a Sedmihradsku, vydav touže dobou zákaz služeb božích protestantských v některých městech. Stavové uherští sjeli se v Prešpurce roku 1604 a žádali za stvrzení svobod náboženských, což bylo odepřeno. Z toho vznikla vzpoura tím nebezpečnější, ježto dosud trvala válka turecká a ježto v čelo povstalců postavil se smělý vůdce Štěpán Bocskai (v. t.), který sebrav nesčetné zástupy hajduků zatiskl vojska císařská až k hranicím moravským (1605), odkudž vyzýval protestantské stavy moravské, aby se k němu připojili. Zemský hejtman Karel z Liechtenšteina na rychlo svolal sněm do Uh. Hradiště (25. květ. 1605), aby se uradil o rychlou obranu země; ale než vojsko bylo najato, Bocskajovci vtrhli do M-vy, dobyli Strážnice a poplenili celou východní M-vu; obyvatelstvo dílem pobili, dílem zajali. Teprve když vojsko na rychlo sebrané vedením pana z Hodic bylo vypraveno a když z Čech přibylo veliké vojsko vedením Adama ze Šternberka, Bocskai odvolal své roty z M-vy a učinil s výborem stavovským příměří na tři měsíce. Rudolf II. o všechny ty události valně se nestaral, když však arcikníže Matiáš učinil konečný mír s Bocskaiem ve Vídni i s Turky (mír Žitvatorocký, r. 1606), ovšem pod výminkami velmi těžkými, císař po některém zdráhání potvrdil sice mír Vídeňský, ale míru tureckého potvrditi nechtěl. Dlouholetý spor mezi oběma císařskými bratry vzplanul z toho ve zjevné nepřátelství. V zemích císařských již dávno byla nespokojenost s vládou Rudolfovou, zvláště mezi nekatolíky, a toho mínil Matiáš použiti ke svržení svého bratra s trůnu, poukazuje na jeho neschopnost. Na poč. r. 1608 konány byly sněmy stavů uherských a rakouských, na nichž smluvena konfederace mezi nimi a Matiášem k hájení míru Žitvatorockého. Na M-vě v čelo nespokojených postavil se Karel ze Žerotína, který již r. 1607 vstoupil ve vyjednávání se stavy rakouskými; nespokojenost stavů mor. rostla, když císař Rudolf v několika případech porušil práva zemská a r. 1607 dosadil za hejtmana zemského nenáviděného Lva Burjana Berku (v. t. str. 818), který povolal do země císařského vůdce Tilly s vojskem, aby odpůrce své mocí pokořil. Většina stavů po marném úsilí, aby císař Berku sesadil, svolala valný sněm do Ivančic (13. dub.), jehož se účastnili též praeláti, nikoli města. Berka byl s úřadu svého sesazen a se zástupci stavů rakouských i uherských učiněn spolek k hájení nejen míru tureckého, nýbrž »každé věci spravedlivé a zákonité«. Arcivévoda Matiáš, odebrav se do Znojma, potvrdil tuto smlouvu a sebrav vojsko vtrhl do Čech, kdež položil stavům českým sněm do Čáslavě. Ale tito z rozličných důvodův odepřeli přistoupiti ke konfederaci a konali přípravy k obraně Prahy. Po delším vyjednávání došlo ke smlouvě v Libni (25. čna 1608); Rudolf postoupil Matiášovi Uhry, Rakousy i Moravu, která na čas svého odtržení od Čech měla býti úplně samostatná, a pro případ, že by Matiáš dříve zemřel než Rudolf, stavové měli právo zvoliti si některého jiného člena rodu Habsburského za markrabí. Na sněmě v Brně (19. čce) zvolen byl zemským hejtmanem Karel z Žerotína, který pro své vzdělání, moudrost, umírněnost a horlivé zastávání prospěchů zemských byl si získal u všech stavů velkou vážnost. Týž sněm vynutil na Matiáši rozsáhlé svobody náboženské i politické. Jest to doba, kdy zasvitl stavům mor. poslední záblesk naděje, že zachovají posavadní práva svá nezkrácena, ano že si je ještě rozmnoží.

Od té doby Žerotín stojí netoliko v popředí dějin mor., nýbrž zasahuje mocně i za hranice. On to byl, jenž zjednal narovnání ve sporu Matiášově se stavy rakouskými o požadavky náboženské. Ale kdežto v Čechách stavové vynucením majestátu (1609) slavili dokonalý triumf nad císařem, Žerotín bral se směrem poněkud jiným, jehož cílem nemělo býti právě úplné pokoření moci panovnické. Smlouvou ve Štěrboholech (29. čna 1608) započal užší sloučení stavů moravských, rakouských a uher. k obraně společných zájmů. Když M. sesazením Rudolfa s trůnu českého (12. dub. 1611) opět byla spojena s královstvím českým pod panstvím císaře Matiáše (1611—19), Žerotín měl stále před očima jakési společné zastoupení stavovské zemí českých, rakouských i uherských; jeho zásluhou také vyvinulo se tehda na M-vě ve všech třídách obyvatelstva neobyčejně mocné uvědomění národní, na sněmě byla jednací řečí výhradně čeština a nedovoleno německé listiny ani předčítati. Když za nového nebezpečí tureckého svolán byl vládou císařskou generální sněm všech zemí Matiášových do Lince (1615), delegáti moravští spolu s ostatními odepřeli jednání o nové válce s Turky a tím Matiáš donucen učiniti mír se sultánem i s vévodou sedmihradským Bethlenem Gaborem.

Za rostoucích rozepří a zmatků náboženských, které konečně vyšlehly v plamen zřejmé vzpoury stavů českých, zahájené vyhozením místodržících Slavaty a Martinice z hradu pražského (23. květ. 1618), Žerotínovi připadla úloha vynikajícího prostředkovatele. Pln neblahé předtuchy pronesl k českým stavům varovná slova, že nemají usilovati o příliš mnoho, aby neztratili všechno. Po nějaký čas podařilo se mu také zdržeti stavy mor., že se k povstání nepřipojili. V srpnu 1618 Ferdinand, zvolený král český a uherský, proti němuž byla vzpoura namířena, přišel na sněm brněnský a vymohl od stavů volný průchod vojsk císařských M-vou, ale žádost jeho za svolání veřejné hotovosti proti stavům českým byla odmítnuta. Stavové moravští usilovali o smír mezi nespokojenými stavy českými a panovníkem, ovšem nadarmo. Žerotín naposled pokusil se na sněmě v Praze (17. září) přemluviti povstalce, aby složili zbraň a vyjednávali mírně, ale nepořídil. Po smrti Matiášově přibylo na M-vě stoupenců vzpoury české proti Ferdinandovi II. (1619—37), ježto nový panovník byl znám jako neúprosný odpůrce nekatolíků. Aby moravské stavy donutil ke konfederaci, Thurn s vojskem vtrhl do M-vy (23. dubna 1619) a bez překážky zmocnil se předních měst moravských, zvl. Znojma, kde se položil táborem. Vojsko stavovské mu neodporovalo, toliko vůdce pěchoty Albrecht z Valdšteina s částí vojska a s pokladnou uchýlil se do Rakous. Na sněmě v Brně (2. května) strana odboji náchylná, v jejíž čele byl Ladislav Velen ze Žerotína, strýc Karlův, prudce dorážela na Karla z Žerotína, Karla z Liechtenšteina i kardinála Dietrichšteina a dosáhla toho, že oba vůdcové katolíků moravských přidali se k povstání. Pouze Karel z Žerotína, ač i na čas uvězněn, zůstal svému přesvědčení věren. Na sněmě brněnském jeho stoupenec Ladislav z Lobkovic byl sesazen s úřadu zemského hejtmana a dosazen Velen z Žerotína; jesuité byli ze země vypovězeni, zvolena prozatímná vláda 30 direktorů po příkladě Čech a poslům stavů českých vyslovena ochota uzavříti s nimi branný spolek. Tím i M. postavila se na půdu revoluce a hned také poslána čásť vojska stavovského Čechům na pomoc.

Po marném pokuse Thurnově zmocniti se Vídně a po porážce Mansfelda u Záblatí (10. června 1619) císařský vůdce Dampierre vtrhl na M-vu, ale byl poražen s velkými ztrátami u Vistonic (5. srp.) od vůdce vojsk stavovských Bedřicha z Tiefenbachu. Na generálním sněmě v Praze potvrzena byla (31. čce) konfederace stavů všech zemí koruny České i Horních a Dolních Rakous. Na zemském sněmě v Brně (12. srp.) usneseno postaviti 6500 mužů do pole, Dietrichšteinovi, Valdšteinovi a jiným odpůrcům vzpoury zabaveny statky, stejným osudem pak pohrozeno Karlovi z Liechtenšteina a jiným, nepřihlásí-li se do čtyř neděl ke konfederaci. Za účastenství plnomocníků moravských na sněmě v Praze prohlášen byl Ferdinand II. za zbavena trůnu českého (19. srp.) a za krále zvolen Bedřich Falcký. Thurn podruhé v čele pluků moravských a českých vytrhl proti Vídni a jemu na pomoc od východu táhl vévoda sedmihradský Bethlen Gabor, který však přepaden byv ze zadu od císařských v Uhrách učinil s Ferdinandem II. mír, a Thurn, ohrožován Buquojem, nucen byl odtáhnouti od Vídně; vojsko stavů moravských vrátilo se do své vlasti. Počátkem r. 1620 Bedřich Falcký odebral se z Čech na M-vu, byl v Brně (3. února) slavným způsobem uvítán od stavů, kteří mu tam holdovali, vyjímaje ovšem Karla Žerotína, jehož Bedřich marně se snažil na svou stranu převésti. Z Brna mladý král odebral se do Olomouce, kde již od několika neděl rokováno bylo na sněmě o vojenských opatřeních; památným stal se sněm ten tím, že vyloučil praeláty z veškerého jednání sněmovního.

Kdežto Bedřich Falcký v nastávajícím boji zůstal téměř bez spojenců, císař Ferdinand získal s mnohých stran znamenité pomoci, mezi jiným také od krále polského Zikmunda, jenž mu poslal několik tisíc kozákův, a tito na cestě východní M-vou zemi po několik neděl sužovali ohněm, plenem i mečem. Hlavní rozhodnutí stalo se v bitvě bělohorské (8. list. 1620), kdež 2000 Moravanů, vedených hrabětem Jindřichem Šlikem, na bojišti nejdéle vytrvali a po hrdinském odporu až na malou hrstku úplně byli porubáni. Útěk krále Bedřicha z Čech, rozptýlení zbylého vojska a obsazení Prahy ligistickým vojskem byly nejbližšími následky této pohromy.

3. Věk nový.

a) Od bitvy bělohorské až po mír Vestfálský (1620—48). Moravští stavové pokračovali ještě nějaký čas v boji. Když však vyjednávání s Bethlenem Gaborem nevedlo k cíli a zatím vítězné vojsko již také na M-vu vtrhlo a města obsadilo, nezbylo stavům než poddati se císaři na milost a nemilost. Žádost poselstva mor., vypraveného do Vídně, aby stavovské a náboženské svobody byly zachovány, byla odmítnuta a zemi uložen ohromný poplatek 200.000 dukátů měsíčně na vydržování císařského vojska, krom toho uvalena velká břemena na přední města moravská. Biskup olomoucký František Dietrichštein postaven byl v čelo zemské správy i hrdelního soudu, který měl pronésti soud nad vinníky. Všeliká naděje v pomoc vnější zmařena byla mírem, jejž Bethlen Gabor učinil s císařem v Mikulově (11. října 1621). Na M-vě však povstání bylo daleko mírněji potrestáno než v Čechách, a to především horlivou přímluvou Žerotínovou u císaře. Čtyři hlavní náčelníci vzpoury, Velen z Žerotína, Vilém z Roupova, Petr Sedlnický a Bedřich z Tiefenbachu, zachránili se útěkem. Dvacet jiných odsouzeno k smrti, ale trest zmírněn v doživotní nebo několikaletý žalář a i ten byl později prominut. Dne 9. listop. 1622 prohlášen byl generální pardon, ale zároveň zabaveno bylo provinilcům celkem 147 statků, některé velmi rozsáhlé, a buď prodány neb rozdány věrným císařovým; tak počalo se hromadné usazování cizinců na statcích moravských. Komora císařská stržila za prodané statky na M-vě přes 5 mill. zl. Další opatření směřovala k vymýcení nekatolických vyznání. Především (1621) vypověděni ze země pod trestem smrti všichni novokřtěnci, později (1624) kazatelé českobratrští i protestantští; 22. břez. 1625 nařízena protireformace v královských městech a v krátkém čase důrazně provedena; konečně (9. března 1628) nařízeno i oběma stavům šlechtickým, aby se do půl roku obrátili k víře katolické, anebo ze země vystěhovali, při čemž dovoleno jim statky své prodati, ale pouze katolíkům. Jedinému Karlu Žerotínovi povolena jen pro jeho osobu svoboda náboženská, ale nepřijal jí a prodav statky také se vystěhoval. Nastalo hromadné stěhování velké části šlechty i lidu městského a venkovského k nenahraditelné škodě země a zvláště české národnosti, ježto prodaných statků většina octla se v rukou rodů německých. Mezi vystěhovalci byl také Jan Amos Komenský, představený bratrské obce ve Fulneku. Moc šlechty a autonomie měst královských byla zlomena. Obnoveným zřízením zemským (1628) práva stavovská značně obmezena, stav praelátský prohlášen za první, němčina ve veřejném jednání postavena na roveň češtině, svolávání sněmů vyhrazeno panovníkovi, rovněž i iniciativa zákonodárná a ponecháno jim jen povolování berní. Trůn český prohlášen za dědičný v mužském i ženském potomstvě rodu Habsburského.

Třicetiletá válka, ač přinášela zemi velká břemena, v prvních letech M-vy přímo se nedotkla. Teprve r. 1642 bojiště i v tyto kraje bylo přeneseno. Švédský generál Torstenson po vítězství u Svídnice (31. května 1642) vtrhl do vých. M-vy a dorazil k Olomouci, kdež velitel císařské posádky Miniati ze zbabělosti již po čtyřech dnech (11. čna) se vzdal, ač pevnost byla opatřena hojným střelivem i jinými zásobami. Odtud Torstenson zaměřil do Slezska a do Saska, kde oblehl Lipsko; arcikníže Leopold Vilém vypravil se proti němu, ale byl poražen u Breitenfelda (2. list.). Torstenson vtrhl (v dub. 1643) do Čech a odtud na M-vu, opatřil čerstvými zásobami posádku švédskou v Olomouci, která byla obležena od císařských, dobyl mnoha měst i tvrzí v severní i východní M-vě, kde Švédové strašlivě řádili. Vůdce císařský Gallas stál nečinně v opevněném táboře u Kojetína až do podzimu, kdy Torstenson (9. září) na rozkaz vlády švédské vytrhl proti Dánům. Olomouc, Šternberk a Fulnek zůstaly v rukou švédských. Po porážce Götzově u Jankova (6. března 1645) Torstenson bez odkladu vtrhl na M-vu, dobyl Jihlavy, vybavil Olomouc z obležení, zmocnil se Znojma, Mikulova, Břeclavi a Hodonína, odkudž vojsko švédské najíždělo do Rakous až po Dunaj. Císař Ferdinand III. (1637—1657) musil konati kvapné přípravy k hájení Vídně. M. byla ve velkém nebezpečí, ježto s druhé strany hrozil válkou Jiří Rákoczy, kníže sedmihradský, a v celé zemi z lepších tvrzí již jen Brno a Uh. Hradiště byly v moci císařských. Torstenson oblehl (3. května 1645) Brno, jehož hájila posádka pouze 400 m., ale výtečným řízením někdejšího hugenota Ratvita de Souches a podporou měšťanstva i studentů z jesuitské kolleje odraženy všechny útoky švédské, zejména poslední a nejmocnější ze dne 15. srpna. Štěstí bylo, že Rákoczy, který chystal se pomoci Švédům a se silným vojskem stál již mezi Břeclavou a Hodonínem, působením Porty turecké donucen byl k míru s císařem. Po více než 15nedělním obležení Torstenson nucen byl od Brna upustiti a brzo potom odevzdal vrchní velení Gustavovi Wranglovi. Z měst Švédy obsazených císařští dobyli r. 1646 Mikulova, r. 1647 také Jihlava donucena byla vzdáti se Puchheimovi a Ratvitovi de Souches po dvouměsíčním obležení (7. pros.); avšak Olomouc, Unčov, Šternberk, Sovinec a Fulnek zůstaly v rukou švédských až do míru Vestfalského (24. října 1648). Švédské pluky zůstaly na M-vě až do července 1650, nežli byla od císaře splacena válečná náhrada 5 mill. tolarů. Válkou třicetiletou země uvedena byla na pokraj záhuby. Dle jisté souvěké zprávy Švédové rozbořili a ohněm zničili 22 měst, 63 zámkův a 333 vesnic. V Brně zbylo z 1356 domů pouze 928 neporušených a krom toho všechna předměstí byla tu zbořena a vypálena, v Olomouci bylo na 500 domů v ssutinách, z 30.000 obyvatel z r. 1617 zbylo v městě po válce (1650) pouze 1675, Jihlava zachránila z 400 domů toliko 189, z 13.000 obyvatel zůstalo po válce 381 rodin, kdysi kvetoucí soukennictví toho města nadobro zaniklo. Města zchudla, na mnohých místech zuřil mor do země zavlečený, někdejší blahobyt a rozkvět vzdělanosti podlomen byl na staletí.

b) Od míru Vestfálského až do nastoupení císařovny Marie Terezie (1648—1740). V prvních letech po válce třicetileté pokračováno v katolické reformaci. Usnesením sněmu brněnského, který zasedal r. 1649, uloženo stavům, aby činili vše možné k upevnění katolické církve mezi poddanými. Ale usnesení to nebylo přísně prováděno. Biskupem olomouckým stal se po smrti Dietrichšteinově († 1636) arcikníže Leopold Vilém, který se dal v úřadě zastupovati, a když Švédové město obsadili, administrátor i kapitula se rozprchli. Mnohem vydatněji působil řád jesuitský v Brně, Olomouci, Znojmě, Jihlavě a Hradišti rozsáhlými missiemi; jejich universita v Olomouci nabyla zase předešlého významu. Jesuité měli ve svých rukou censuru knih i vychování kněžstva. Nová kollej jesuitská založena byla od hraběnky Slavatové v Telči (1658). Vedle toho řádu v témže směru působili piaristé zvláště v Lipníku a Strážnici. Ale pro nedostatek kněžstva na venkově, kde ani všechny fary nemohly býti obsazeny, protireformace byla provedena jen povrchně a nekatolíci čeští, kteří byli mnohem důrazněji pronásledováni, prchali na M-vu (do hornatých krajin), kde bylo bezpečněji a úkryt možnější. Na sněmě konaném r. 1652 stavové přiznali se císařským kommissařům, že v markrabství žije dosud mnoho nekatolických vrchností a úředníkův i služebníků při nich, kteří nic nedbali rozkazů, aby se vystěhovali. Teprve přísný patent císařský ze dne 3. března 1654, kde pohroženo veřejnou dražbou statků těm, kdo se dosud nevystěhovali, způsobil, že za krátko nekatolické vrchnosti až na nepatrné zbytky vymizely úplně z M-vy. Podobně stalo se v městech, kde nekatolíkům odpírána všechna práva. Nejméně šířila se protireformace mezi lidem poddaným, jehož bylo válkou třicetiletou mnoho vyhubeno a vrchnosti, majíce nedostatek pracovného lidu, neodvažovaly se mu vnucovati katolické řády, aby se jim poddaní docela nerozprchli. Protestantští Valaši, kteří byli pro svou víru krutě stíháni, na oko se obrátili, ale v srdci zůstávali rozhodnými lutherány nebo Bratřími. Tak bylo na př. ve Fulneku, odkudž později (1722) založena byla obec Ochranovská.

Za císaře Leopolda I. (1657—1705) po dlouholetém klidu vypukly s novou silou války turecké. Za obléhání Nových Zámků (1663) nesčetní jezdci tatarští a turečtí vtrhli na M-vu, která byla téměř bez obrany, a zpustošili zvláště východní polovici její hrozněji, nežli se stalo r. 1241; na 40.000 lidí odvlečeno do otroctví. Při tom nepřestávala se na sněmích vyžadovati nesmírná břemena k dalšímu vedení válek tureckých a k pokoření vzpoury uherské, která vedením Tōkölyho vypukla po míru Železnohradském (1664). Břemena ta vzrostla ještě válkami proti Ludvíku XIV., králi francouzskému, na které M. sama mimo pravidelné berně musila přispívati 250—300.000 zl., nehledě k tomu, že třetina mužstva bojujícího na Rýně proti Francouzům skládala se z příslušníků koruny České. Na dovršení bídy vypukl v zemi (1679 a 1680) zhoubný mor a poddaný lid selský bouřil se proti útiskům svých vrchností. Za hrdinské obrany Vídně (1683) dobrá polovice obránců města skládala se z Čechův a Moravanů. Za tohoto obležení Turci a Tataři podnikli Vlárským průsmykem loupežný vpád na M-vu; vnikli až po Frenštát, ale byli obranou zemskou, tentokráte lépe zřízenou, zase do Uher zatlačeni. Byl to poslední vpád toho druhu na Moravu, neboť bitvou u Vídně byla moc turecká zlomena. Na další vedení válek francouzských a tureckých země musila přispívati nezmenšeným nákladem peněz i mužstva (od r. 1683—1699 na 20 millionů zl.), jen že oběti ty tentokráte měly žádoucí skvělý výsledek v míru Karlovickém (1699). Také na válku o dědictví španělské M. přispívala dle sil svých; za tehdejšího vzbouření Františka Rákoczyho (1703—1711) loupežné jízdné sbory jeho podnikaly vpády do jižní M-vy. Po celý ten čas pokračováno bylo v katolické reformaci, ale usnesení sněmovní v té příčině zůstávala namnoze neprovedena, poněvadž i v této době potrval nedostatek kněžstva a mnoho far zůstalo neobsazeno. Lid v mnohých krajinách přidržoval se, ač potají, víry lutheránské a bratrské. Z náboženských příčin a pak pro velké útisky od vrchností lid selský sbíhal do Uher a do Rakous, zvláště když r. 1695 krutě byla potrestána selská rebellie na panství hukvaldském.

Za císaře Josefa I. (1705—1711) pokračováno bylo ve válce o dědictví španělské, která za deset let svého trvání stála M-vu na 20 millionů zlatých. Požadavky finanční rostly rok od roka a přes veškeré snahy opravné tohoto osvíceného panovníka M. zůstala zubožena hmotně i duševně; stálým vysíláním mladého mužstva na bojiště po celou tu dobu přerušeno bylo pravidelné stoupání počtu obyvatelstva. Zamýšlené opravy Josefa I. pro krátký čas, který mu byl k panování vyměřen, nebyly provedeny; pouze v trestním právu obmezeno mučení obžalovaného při výslechu. V náboženské otázce císař Josef I. byl snášelivý a proto za něho lutheránství a bratrství na M-vě nabylo nového vzpružení.

Bratr Josefa I., císař Karel VI. (1711 až 1740), zastavil všelikou činnost opravnou, tak že i na M-vě zůstávalo co do zřízení zemského vše při starém. Brzo po jeho nastolení vypukl v Čechách a na M-vě asijský mor, zhoubnější ještě než r. 1680; jmenovitě zastiženo jím město Olomouc, kdežto Brno zůstalo tehda úplně ušetřeno, poněvadž tam zavčas učiněna rozsáhlá a přímá opatření zdravotní; byl to poslední mor toho druhu v Evropě, o jehož podstatě se žádných zpráv nezachovalo. Následkem četných válek, které císař Karel VI. vedl, zvýšen již r. 1714 vojen. příspěvek M-vy na 666.000 zl. ročně, a ani to v pozdějších letech nestačilo. Jinak byla činnost stavů morav. na sněmě skrovná. V příčině víry vydány zákazy proti všem tajným schůzkám poddaných, na nichž prý se čtly nekatolické knihy. Poněvadž však úřady církevní nestačily k provedení těchto zákazů, císař Karel přenesl působnost tu na úřady státní a jmenovitě císařským reskriptem ze dne 25. pros. 1725 nařízeno přísné pronásledování nekatolíků na M-vě. Nastalo opět hromadné stěhování poddaných, jmenovitě z panství kravařského, kde tesař David (v. t. 16) vybízel k emigraci do »zaslíbené země«, t. j. na statky hraběte Zinzendorfa v Horní Lužici. Tento založil (1722) pro uprchlíky české a moravské osadu Ochranov (Herrnhut), kdež se české bratrství valně rozmohlo; druhou takovou osadou byl Hennersdorf. Jinou příčinou, že lidé se stěhovali ze země, bylo utiskování sedlákův od vrchností robotami i jinými těžkými břemeny.

Na sněmě r. 1714 potvrzeno rozdělení M-vy na šest krajů: brněnský, olomoucký, hradišťský, znojemský, jihlavský a přerovský, což potrvalo do r. 1850; v čele každého kraje stál krajský hejtman ze stavu panského neb rytířského. K pragmatické sankci sněm moravský, velmi četně navštívený, přistoupil dne 17. října 1720, o den později než sněm český, bez všelikého odporu a jednohlasně; příslušná zpráva kommisse sněmovní byla vložena do desk zemských. Ke korunování Karla VI. za krále českého, jež se vykonalo v Praze 5. září 1723, moravští stavové přispěli přiměřenou summou peněžitou. K povznesení obchodu a průmyslu přispěl rozkvět přístavů Terstu a Rěky, kamž z druhých zemí rakouských stavěny byly nákladné silnice. Také na M-vě sněmové zemští na podporu obchodu musili udržovati silnice v dobrém stavu, jak o tom svědčí každoroční usnesení sněmovní. Jen že náklad na ně uvalen byl výhradně na bedra poddaných. R. 1727 počato se stavbou »císařských silnic« z Brna a z Olomouce do Vratislavě a Vídně a řeka Morava upravena ku plavbě vorů, jimiž se vyváželo dříví z Valašska. Do té doby náleží rozkvět poštovnictví; každé větší město mor. mělo již svou poštu a r. 1726 vydán zvláštní poštovní řád. Z průmyslu vynikalo soukennictví (v Brně, Jihlavě, Fulneku, Příboře, Val. Meziříčí), plátennictví, železářství a koželužství. Řemesla upravena předpisy cechovními z r. 1731 a 1739. R. 1736 stavové moravští převzali monopol tabákový za ročních 75.000 zlatých.

c) Od nastolení cís. Marie Terezie až na naše doby. Po smrti cís. Karla VI. (20. října 1740) mocnosti evropské vystoupily bezohledně proti právu jediné dcery a dědičky jeho Marie Terezie (1740—1780). Tím také M. stržena do víru rozličných nebezpečí, jimiž celé soustátí rakouské bylo na dlouhý čas vážně otřeseno. Počátek učinil král pruský Bedřich II. svými jalovými nároky na Slezsko a útokem na tuto zemi. S ním vstoupili ve spolek Bavoři, Francouzi a Sasové, kurfiršt bavorský Karel Albert v čele vojska francouzsko-bavorského vtrhl do Čech a dal se v Praze korunovati za krále (19. pros. 1741). Počátkem r. 1742 vojsko pruské vtrhlo na M-vu, dobylo Olomouce, kamž král Bedřich slavil vjezd 28. ledna; potom hnul se k Třebíči, kdež se k němu připojila posila saská a francouzská; saský kurfiršt August III. měl se státi »králem moravským«. Sasové obsadili Jihlavu, Brno však se uhájilo vedením gen. Rotha, a také lid moravský se zdvihl proti Prusům; zatím blížilo se císařské vojsko vedením Karla Lotrinského, vypudilo saskou posádku z Jihlavy, osvobodilo Brno z obležení, čímž Bedřich, který krom toho dostal se do sporu se Sasy, donucen byl k ústupu do Čech. I Olomouc, poslední opora moci pruské na M-vě, padla do rukou císařských (23. dubna) a tak země zbavena nepřítele na několik let. Avšak úspěchy tuto získané zmařeny brzo potom porážkou Karla Lotrinského u Chotusic (17. května 1742), kterou zaviněna trvalá ztráta Slezska. Tehda prokázalo se na židy, že sloužili pruským sborům po celé M-vě za průvodčí, a proto byli přísně pokutováni, v Brně a v Olomouci z výročních trhů vyloučeni a nesměli se na dvě míle v okolí těchto měst usazovati. Ale k všeobecnému vypovědění jich ze země, kterým současně byli stiženi židé v Čechách, nedošlo na M-vě, ano císařovna Marie Terezie potvrdila pozdějšími dekrety všechny jejich výsady. Za druhé války slezské bylo o obranu země lépe postaráno, zejména hradby Brna a Olomouce v dobrý stav uvedeny; když tedy Prusové ke konci srpna 1744 ke hranicím moravským se blížili, podnikl sice major Schütz dva vpády na M-vu a vyplenil M. Třebovou, Zábřeh a Šilperk, ale byl veřejnou hotovostí moravskou zase ze země vytlačen. M. od té doby po mnoho let neviděla nepřátelského vojska na své půdě; za to však oběti její na penězích a mužstvu dosáhly výše nevídané: za prvních osm let panování Marie Terezie tato země odvedla 20 millionů zlatých a krom toho erár vydlužil si od stavů moravských do r. 1748 pět millionů zlatých.

Po míru cášském (1748) nastalo našim zemím několik let pokoje a těch užila císařovna Marie Terezie, panovnice velkých darů duševních, k provedení důležitých oprav v mnohých odvětvích veřejného života. K tomu bylo potřebí zvýšených prostředků peněžitých a za tím účelem Marie Terezie obrátila se ke všem sněmům dědičných zemí o povolení takového zvýšeného příspěvku hned na deset let. V zemích koruny České dána přednost sněmu moravskému, který se sešel v Brně (15. února 1748); tam také bez odporu povolen »decennální recess«, jímž na M-vu uvaleno obrovské břímě 1,800.000 zl. ročně na vojenské i jiné potřeby. Se stejnou povolností, ba lhostejností stavů moravských otevřena brána centralismu vídeňskému zřízením zemské deputace v Brně (14. července 1748), které vyhrazeny jsou veškeré záležitosti vojensko-hospodářské, kontribuční a komorní, byvše vyňaty z působnosti zemských úřadů stavovských. Další krok v té příčině stal se reskriptem ze dne 15. ledna 1749, jímž »královský tribunál« (místodržitelství) v Brně rozdělen byl na dva samostatné senáty, politický a soudní. Česká kancelář dvorská, kteréž dosud všechny úřady v zemích koruny České byly podřízeny, byla zrušena (1. května 1749) a zřízen nejvyšší soudní dvůr pro »německé dědičné země« (totiž pro české a rakouské), pro vyřizování pak záležitostí politických direktorium pro politické a kamerální záležitosti (directorium in publicis et cameralibus); jemu podřízen jak v jiných zemích tak i v Brně nový politický úřad »repraesentace a komora«, v jejíž čele zůstal zemský hejtman moravský. Královskému tribunálu vzata tím způsobem veškera moc politická a ponechána toliko moc soudní. K uvolnění dosavadní souvislosti zemí koruny České směřovalo zřízení zvláštního appellačního soudu pro M-vu v Brně (18. listop. 1752). Tím byla M., která dosud náležela k appellačnímu soudu pražskému, v soudnictví od Čech úplně odloučena a odvolání od appellace moravské šlo již jen k nejvyššímu soudu vídeňskému, kdež se úřadovalo toliko německy. Rozdělení M-vy na šest krajů z dob Karla VI. potrvalo, v jich čele pak krajští hejtmané, o nichž však ustanoveno, že nemusí býti bráni ze stavů v kraji usedlých. Tito krajští hejtmané stali se hlavní oporou systemu centralisačního. Direktorium vídeňské bylo však již r. 1762 zrušeno a na jeho místě obnovena spojená dvorská kancelář česko-rakouská, repraesentace pak proměněna (15. prosince 1764) v královské zemské gubernium, jehož praesidentem stal se hejtman zemský, zároveň direktorem sněmu zemského.

Z oprav školských týkají se M-vy především nařízení o gymnasiích, kamž měli býti dosazování jen učitelé s úplným vzděláním; školy ty zůstaly prozatím pod správou jesuitův a piaristů, hleděno však k důkladnějšímu pěstování latiny a ještě více němčiny; teprve na doléhání zemské vlády v Praze vydán byl (7. září 1765) císařský dekret, jímž také jazyk český jakožto jazyk většiny v Čechách a na M-vě zaveden byl do všech gymnasií jesuitských. Na M-vě měly býti zavedeny na zkoušku první reální školy (1752) a to především v Brně (»strojnický učebný ústav«), Mikulově, Jihlavě, Novém Jičíně, v Olomouci a ve Znojmě. Ale pro nedostatek světských odborných učitelů s tohoto podniku záhy sešlo. K nápravě zbědovaného školství obecného pro nedostatek peněz v této době ještě se nedospělo.

K umenšení břemen lidu selského mimo jiné dovoleno, že sedláci smějí za jistých okolností pozemky ze svých statkův odprodávati, a vrchnostem zakázáno selské statky zakupovati a tím rustikální majetek zmenšovati (1750). Dekretem ze dne 19. února 1751 Marie Terezie zrušila všecko dosavadní osvobození vrchnostenských pozemkův od placení daní a tím odstranila největší středověký zlořád, který o něco později ve Francii stal se jednou z hlavních příčin hnutí revolučního. Ostatní opravy v tomto oboru však provedeny teprve po válce sedmileté.

Této připravil příznivou pro Rakousko půdu vynikající státník Václav z Kounic, potomek staročeského rodu šlechtického, který měl na M-vě statky slavkovský a uherskobrodský. Hlučné události na bojišti českém r. 1757, které měly vrchol svůj v slavném vítězství Daunově u Kolína, M-vy se nedotkly. Za to však r. 1758 král Bedřich, dobyv bitvou u Lysé (5. pros. 1757) zase ztraceného Slezska, vtrhl na M-vu a (18. května) oblehl Olomouc, kterou hájil hrabě Marschall, co zatím Daun zaujal pevné postavení u Jevíčka a odtud hleděl Prusům co nejvíce škoditi. Největší pohromu však zasadil Bedřichovi generál Laudon, zmocniv se útokem v defilé u Domašova (30. června) veškerých zásob střeliva, potravin a peněz, které na 5000 vozích měly býti k Olomouci dopraveny. Touto ztrátou, jakož i hrozivým postupem Daunovým král Bedřich nucen byl upustiti od obležení Olomouce a ustoupil z Moravy do Čech, odkudž rovněž od Dauna v krátké době byl vytištěn. Vítězství Daunova přinesla M-vě ten prospěch, že od té doby nepřítel za celou dobu války sedmileté do země nevkročil.

Starší syn Marie Terezie Josef, který po smrti Františka I. (1765) nastoupil v hodnost císařskou a prohlášen byl za spoluvládce v zemích rakouských, M-vu často navštěvoval. R. 1769 dlel v Brně a odtud jel do Olomouce, aby navštívil krále pruského v Nise. Na této cestě zastaviv se u Slavikovic vyoral brázdu na poli sedláka Trnky; kníže Liechtenštein, nynější majitel onoho pozemku, dal na onom místě zříditi pamětní desku; památný pluh uložen jest v zemském Františkově museu v Brně. Potomního roku (1770) sešel se provázen kancléřem Kounicem po druhé s králem Bedřichem v Unčově, a tu byly zahájeny úmluvy o první dělení Polska. Na sklonku panování Marie Terezie hrozila vypuknouti válka o dědictví bavorské, k níž na M-vě sebrána záložní armáda 64.000 pěších a 15.000 jezdců. Již také na hranicích mor.-slez. svedeny drobnější potyčky s Prusy (»válka bramborová«), ale zakročením Marie Terezie docíleno bylo míru v Těšíně (1779).

Z oprav provedených po válce sedmileté důležito jest povýšení biskupství olomouckého za arcibiskupství a zřízení nového biskupství v Brně, stvrzené papežskou bullou 5. pros. 1777. Císařovna mínila tím zabrániti šíření protestantství zejména mezi mor. Valachy a proto také rozmnožila počet far na M-vě. Působnost reformace katolické ochromena byla zrušením řádu jesuitského (1773); z jmění jeho byl zřízen studijní fond, který na M-vě obnášel přes 2 mill. zl. Na universitě olomoucké, která se skládala jen z fakulty theologické a filosofické, kdežto práva přednášeli toliko dva professoři, již r. 1772 jesuitům odňata stolice práva kanonického, r. 1778 pak universita přeložena z Olomouce do Brna, kde však již r. 1783 zrušena byla od císaře Josefa. R. 1764 vydán nový učebný řád pro gymnasia, jichž bylo na Moravě šestnáct, mezi nimi 9 piaristských, 7 jesuitských; po zrušení jesuitského řádu bylo devět gymnasií zrušeno. Na místě zrušených gymnasií zřízeny v městech normální hlavní školy. Obecných škol venkovských (triviálných) bylo r. 1780 737, z nich 342 něm. Břemen selského stavu poddaného přičiněním císaře Josefa uleveno tím, že r. 1775 vydán jest pro Čechy a M-vu, kdež byl stav lidu poddaného od dob třicetileté války smutnější než v ostatních zemích, robotní patent, jímž nejobtížnější povinnost roboty ruční i potažní snížena jest bezmála na polovici. Bouře selská, která toho roku zuřila v Čechách, M-vy se nedotkla. Požadavky vlády kladené na sněmě moravském se nemírnily, ano v posledních letech ještě stouply; za 40letého panování císařovny M. Terezie odvedla asi 100 millionů zl. na říšské potřeby.

Za císaře Josefa II. (1780—1790) zavedena centralisace státní správy, sněmy i se stavovskou autonomií odstraněny, selský stav povznesen stejnoměrným rozdělením daní pozemkových, kláštery zrušeny a zřízeny fondy náboženský a studijní, toleranční patenty vydány ve prospěch protestantův a židův, mnoho pak zařízeno ke zvelebení humanity i vzdělanosti. Tyto reformy měly pro M-vu dalekosáhlé účinky. M. a Rakouské Slezsko sloučeny (1782) v jediný správní obvod, jehož sídlem zůstalo Brno. Tamtéž zřízen společný appellační soud pro obě země, podřízený nejvyššímu soudu ve Vídni. Vrchnostem ponechána dosavadní moc soudní, ale úředníci na panstvích podrobeni přísnému dozoru úřadů zeměpanských. Po vydání tolerančního patentu (1781) na M-vě přihlásilo se k 70.000 vyznavačů víry lutheránské a helvetské. Ze zrušených klášterů bylo 33 mužských a 6 ženských. R. 1785 založena v Brně všeobecná nemocnice. Universita brněnská zrušena již r. 1783, na její místě v Olomouci založeno pouhé lyceum. Na všech školách pěstována velmi pilně němčina, zákony vydávány po německu a také zkoušky úřednické jen v této řeči se skládaly.

Za císaře Leopolda II. (1790—1792) zachovány byly změny, které učiněny byly ve vrchní správě zemské za cís. M. Terezie do r. 1764, zejména tedy spojená kancelář česko-rakouská a nejvyšší soud ve Vídni; za to však císař navrátil stavům právo povolovati berni v předešlém způsobu a slíbil předkládati sněmům návrhy důležitých zákonů, obnovil výbory stavovské a vrátil jim správu domestikálních fondův a ústavů jimi vydržovaných, vybírání povolených berní a jiná práva, kterých užívali až do časů císaře Josefa II. Leopold II dal se také (6. září 1791) korunovati za krále českého. Panování syna jeho Františka II. (I.) [1792—1835] vyplněno bylo v prvních letech válkami francouzskými, kterými na M-vu uvalována břemena stále rostoucí a záležející v povinné zemské obraně, odvádění vojska i peněz. Bitva »tří císařů«, svedená u Slavkova 2. pros. 1805, rozhodla třetí válku koaliční. Když r. 1809 po bitvě u Vagramu rakouské vojsko nastoupilo zpáteční tažení, strhly se na silnicích spojujících M-vu s Rakousy kruté potyčky, za kterých Francouzi pronikli až k hradbám znojemským; mír na rychlo smluvený učinil dalšímu jejich postupu přítrž. Uvnitř zemí koruny České činnost sněmů, vzkříšená za Leopolda II., byla již r. 1795 císařským nařízením zastavena. Nové daně zaváděny, aniž dotazováno sněmů, jimž ponechán jen způsob jich vybírání, a státní dluh množen penězi papírovými, což vedlo k pověstnému finančnímu patentu (1811). Plodná činnost opravná, zahájená císařem Josefem II., ve všech oborech správy veřejné zastavena. Vláda Metternichova potlačovala každé hnutí politické a na Špilberce držáno mnoho spiklenců v kruté vazbě (vlaský básník Silvio Pellico). Duševní hnutí českého národa, jež vedlo k probuzení jeho v Čechách a na M-vě, tím nebylo zastaveno. Tento směr potrval za císaře Ferdinanda I. (1835 až 1848), jenže následkem dobrotivé povahy tohoto panovníka nenakládalo se již tak přísně s provinilci politickými. Červencová revoluce (1830) a hnutí stavův uherských i českých, kteří hlásili se o svá práva, nenalezlo na M-vě valného ohlasu, neboť šlechta byla většinou odnárodnělá; pouze v nižších třídách lidu jevilo se čím dále tím mocněji působení vlasteneckých mužů v oboru věd i umění básnického. Únorová revoluce v Paříži (1848) vzbudila konečně i v našich zemích usilovnější snahy o zřízení konstituční. Bouřemi ve Vídni a Prešpurce vynuceno propuštění Metternicha (13. března) a patentem císařským (8. dubna) vyřčena zásada plné rovnoprávnosti obou národností v zemích koruny České, nově zřízeny zemské sněmy, slíbeno obnovení nejvyšších úřadů v zemi a sněmům v Čechách, na M-vě a ve Slezsku zůstaveno dohodnutí o společnou správu všech tří zemí. Na M-vě stavové starodávní na sněmě ze svého usnesení přijali k sobě poslance stavu selského volené lidem a jali se společně s nimi způsobem velmi zdárným jednati o vybavení z břemen poddanských. České obyvatelstvo na M-vě, jako v Čechách, až na malé výjimky opřelo se volbám do parlamentu frankfurtského. Podobně jevil se odpor proti oktrojované ústavě hraběte Pillersdorfa (25. dubna), ve které zemským sněmům vedle společného říšského sněmu ve Vídni vyměřena práva velmi nepatrná. Říšský sněm zákonem ze dne 7. září zrušil všeliké poddanství selské i všechny úřady panské, pokud vykonávaly soudní neb jinou veřejnou moc. Bouře uherské a vídeňské pohnuly císaře k přestěhování do Olomouce (7. října), a když Windischgrätz vzpouru vídeňskou potlačil vojskem sebraným z Čech a M-vy, svolán byl sněm říšský do Kroměříže (22. list.). V Olomouci pak došlo ku změně na trůně, ježto Ferdinand vzdal se (2. prosince) císařské hodnosti ve prospěch svého synovce Františka Josefa, který schválil novou oktrojovanou ústavu pro všechny země, načež sněm kroměřížský byl rozpuštěn (7. března 1849). Roku potomního (29. list. 1850) konal se v Olomouci sjezd ministra rakouského Felixa Schwarzenberka a pruského Manteufla v příčině zřízení jednoty německé; Prusko musilo se tu podvoliti požadavkům Rakouska, podporovaného Ruskem. Když do Bachova ministerstva vstoupil hrabě Lev Thun jako ministr vyučování, provedeny ve školství rozsáhlé opravy; z té doby pochází brněnská technika, na níž dle určení stavů mělo se učiti v obou jazycích, ke gymnasiím přidružily se reálky a na školách obecných zaveden jazyk mateřský jako vyučovací. V politické správě uznána souvislost Čech, M-vy a Slezska, jakožto částí koruny České.

Diplomem říjnovým (20. října 1860) měla býti obnovena zákonodárná moc sněmů zemských, vyjímaje některé věci společné celého mocnářství, o kterých mělo se jednati v radě říšské volené od sněmů. Od zásad těchto podstatně se uchýlila nová ústava oktrojovaná (26. února 1861) a ještě větší uchýlení stalo se po nešťastné válce s Pruskem r. 1866, jejíž závěrečný akt odehrál se na M-vě; v Mikulově smluven byl předběžný mír (26. července). Od té doby M. neviděla cizího vojska na své půdě. Vyrovnáním s Uhry a vydáním ústavy prosincové (1867) zahájena v našem mocnářství politika nadvlády dvou kmenů, maďarského a německého, nad ostatními, zvláště slovanskými, národnostmi, proti kteréž tyto vedou podnes houževnatý boj. Dějištěm toho boje od zavedení přímých voleb (1873) stala se říšská rada vídeňská, kdež zástupci lidu moravského stojí po boku poslanců českých a tedy dějiny M-vy politické ruku v ruce jdou s dějinami Čech. V duševním životě stal se na M-vě za posledních 35 let netušený rozvoj; vedle četných škol středních (první česká gymnasia v Brně a Olomouci 1866) a odborných zřízeno r. 1899 české vysoké učení technické v Brně.

Literatura. Vedle hlavních děl, která se týkají též dějin českých, jsou tyto novější spisy o dějinách moravských: B. Dudík, Gesch. Mährens, 11 svazků vyšlých 1871 až 1885, sahá do r. 1350 (české vyšlo neúplné); B. Bretholz, Gesch. Mährens, 1895, 1896 (zároveň s českým překladem), sahá do r. 1197; Rezek-Svátek, Dějiny Čech a M-vy nové doby (1648—1780), v 6 sv. (1892—1898); R. Dvořák, Dějiny M-vy (vydané Vlastivědou moravskou) I. 1899, II. 1900, sahají do r. 1526; A. Bachmann, Gesch. Böhmens, 1900, sahá do r. 1400; Goll, Čechy a Prusy, 2 díly, 1897, 1898. Mnoho prací o dějinách morav. uveřejněno v »Časopise Matice Moravské« a v »Zeitschrift d. deutschen Geschichtsvereines fůr Mähren«. Rudolf Dvořák.

II. Dějiny právní.

Jakož M. — nehledíme-li k dobám Mojmírovců — povždy tvořila součásť státu Českého, tak ani právní dějiny moravské nelze pokládati za jakýsi samostatný druh speciálních dějin právních, nýbrž přihlížeti sluší k nim jako k integrující součásti právních dějin českých. Pouze v tom ohledu lze tudíž o moravských dějinách právních mluviti, pokud ukázati se má k oněm zvláštnostem, jež v životě státním i právním na M-vě za vlivu politických hlavně poměrů se byly vyvinuly, jež však ani z daleka neposkytují dějinám oněm povahy samostatné. Jevíť se poměr povšechných českých ke zvláštním moravským právním dějinám zcela podobným onomu, jakýž trvá mezi povšechnými právními dějinami německými a dějinami rozvoje právního v některém z t. zv. territorií býv. říše Německé.

Proto též poukázati sluší v čl. t. především ke všemu, co v článku Čechy VI., str. 452 n. o povšechných právních dějinách českých bylo řečeno, i přihlédnuto budiž zde pouze k tomu, čeho musilo se tam vzhledem k zvláštnostem moravským opominouti.

Literatura. O literatuře pr. dějin mor. poskytují četné pokyny hlavně ony spisy, které podávají přehled všeobecné historické literatury moravské, jako zejm. d’Elvert, Hist. Literaturgesch. v. Mähren u. Oesterr. Schlesien; hlavně pak Krones ve své Gesch. Oesterreichs i Grundriss d. österr. Gesch. m. bes. Rücksicht a. Quellen-u. Literaturkunde. Vedle toho arciť ve spisech odborných dějepisných: Palackého, Dudíka, Brandla a j., i historicko-právních Rösslera, d’Elverta, Tomaschka, Rubera, Kameníčka, Zychy a j. četné pokyny k historii literatury pr. děj. mor. nalézti lze. Úplný bohdá přehled historickoprávní literatury i moravské poskytne III. i IV. díl Zíbrtovy Bibliografie české historické^{[red 3]}.

Prameny pro seznání rozvoje právního na M-vě tytéž v celku jsou, jakož i v právních dějinách českých vytčeny jsou; zejména přísluší četným oněm listinám, kteréž od konce VIII. stol. vždy hojněji se vyskytují, pro seznání právních poměrů moravských do stol. XIV. přední místo. Vedle listin jsou to t. zv. formuláře, dále zprávy letopisů domácích i cizích, které druhdy jasněji, druhdy arciť, pokud pocházejí od spisovatelů cizích, Moravanům nepříznivých, ve strannickém zbarvení společenské i právní poměry moravské nám vyličují. I některé životopisy, jako na př. legendy o sv. Cyrillu i Methodu, tu i tam pro právní dějiny moravské pozoruhodné pokyny poskytují.

Pro pozdější středověk vytknouti sluší jako pravní prameny prvého řádu leckteré zákony, v jich čele t. zv. Statuta Conradi či St. ducis Ottonis z r. 1189 (v. Konrad 3), dále výsady panovníků, udílené klášterům i jiným korporacím duchovním, práva městská, od XIII. stol. vždy četněji se vyskytující, jako zejm. právo města Olomouce, jehož nejstarší se zachovavší výsada pochází asi z r. 1228 neb 1229, právo brněnské, s nejdůležitější výsadou svojí, králem Václavem I. r. 1243 Brnu udělenou, právo m. Jihlavy as z r. 1249, k němuž i veledůležité jihlavské právo horní (v. t.) se pojí, leckteré památky práva vesnického a j. Nejdůležitějším však pramenem pro seznání zemského práva morav. jsou dvě právní knihy, sepsané na sklonku středověku a náležející k nejzajímavějším zjevům středověké právnické literatury vůbec. Jest to především p. Ctibora z Cimburka a z Tovačova pamět obyčejů, řádů, zvyklostí starodávních a řízení práva zemského, Kniha Tovačovská zvaná, kterou sepsal k vyzvání i žádosti stavu panského hejtman zemský Ctibor z Tovačova ok. r. 1482—86, a t. zv. Kniha Drnovská, kterouž sepsal as r. 1523—26 Ctibor Drnovský (v. t.). Od XV. stol. plynou též hojněji t. zv. zemské míry, mezi nimiž nejstarší jest t. zv. lantfríd krále Václava z r. 1412, dále uvésti sluší snesení pánů a zemanů o svobodách zemských z r. 1437, smlouvu mezi pány i městy z r. 1486 a j. Též v knihách půhonných i nálezových (libri citationum et sententiarum) zachovány jsou vzácné zprávy o zřízení práva zem. a počátkem stol. XVI. počaly se zakládati knihy památné při soudě panském i památné knihy sněmovní, poskytující mnoho látky pro dějiny práva zemského. R. 1348 založeny jsou dále cís. Karlem IV. desky zemské, které druhdy taktéž cenné příspěvky k seznání práv zemských obsahují. Nejdůležitějšími arciť prameny ústavního práva mor. jsou pro stol. XVI. i XVII. zřízení zemská z r. 1516, 1535, 1545 i 1562, pak z r. 1604 a t. zv. obnovené zřízení zemské z r. 1628. Dále jeví se zápisky o sněmech zemských, v jejichž čele arciť stojí zápisník K. st. z Žerotína pro dobu, kteráž bezprostředně předcházela obratu v ústavních poměrech, obnoveným zřízením Ferdinanda II. zahájenému, pramenem nad jiné důležitým i vydatným. Že konečně i četné majestáty panovníků, jako na př. Ferdinanda I. z 4. května 1528 i nástupců jeho z XVI. i XVII. stol., reversy jejich na práva stavů zemských a p. jasný obraz všeho práva veřejného doby své podávají, leží na bíledni. Po r. 1628 netřeba již přihlížeti ke zvláštnostem právního rozvoje na M-vě z příčin níže uvedených; netřeba tudíž též šířiti se pro doby ty o právních jejích pramenech, o nichž, pokud tak již v čl. Čechy se nestalo, v právních dějinách rakouských (v. t.)^{[red 4]} řeč bude.

Co se týče období, ve kterých pozorovati lze rozvoj práva ústavního moravského, ku kterému v souladu s tím, co v čl. Čechy ve příčině té uvedeno, tuto výhradně přihlédnouti se má, nutno taktéž dvé taková období stanoviti, a to období starší, kteréž přirozeně zakončiti lze koncem r. 1197, kdy (6. prosince) kníže Vladislav, smířiv se s bratrem svým Přemyslem, jako markrabí moravský začíná dobu svrchovanosti markrabství Moravského vůči císařům římskoněmeckým a M., tvoříc léno koruny České, nabyla úplné svéprávnosti v záležitostech svých vnitřních, a období novější, které zakončiti lze r. 1628, kdy i M. stala se součástí dědičných zemí českorakouských, s nimi osudy státoprávní na dále sdílejíc.

1. Doba starší (do r. 1197).

M., jejížto hranice již za dob Mojmírovců nevalně se lišily od hranic dob pozdějších, rozdělena byla podobně jako Čechy v župy, jichž bylo v X. stol. asi 11, ve stol. XIII. pak 19. Župy, základ veškeré správy zemské, byly sídla jednotlivých plemen a skládaly se tu z většího, tu menšího počtu vesnic, z pravidla sídel jednotlivých rodů. Středem celé župy byl hrad, sídlo náčelníka celého plemene, župana či kněze neb vojvody (dux, regulus), shromáždiště župních sněmů, městiště svatyně a v dobách válečných útočiště lidu župního. Župan spolu s náčelníky rodovými tvořil sbor, jemuž náležela správa veškerých veřejných záležitostí župních. Mezi jednotlivými župami bylo původně as málo jen styků, neboť častěji jednotliví náčelníci žup s branným svým mužstvem po boku nepřátel proti sobě bojovali, jakož k tomu spisovatelé cizí dosti často poukazují (srv. zejm. c. Lva VI. Tactica cap. XVIII., č. 99—108). Když pak za vlády českých Boleslavů (935 až 999) pevnější zřízení politické i na M-vě zavládlo, staly se župy okresy politickými (regiones, provinciae, districtus), v jejichž čele stáli potom zeměpanští úředníci, jménem knížete správu okresu svého vykonávající. Tito župané, dosáhnuvše i na M-vě průběhem času dědičnosti úřadu svého, byli jádrem šlechty zemské (zemanů, lechů), oni byli správci, soudci i vojevůdci žup a spolu s náčelníky rodovými (vladykami) scházeli se na shromážděních (sjezdech) župních. V čele celé země jako nejvyšší ochránce míru i práva, nejvyšší soudce i vojvoda byl kníže, jehož důstojenství bylo v rodu Mojmírovců dědično. O záležitostech veškeré země se týkajících jednáno na sněmích zemských, jichž se za vedení knížete účastnili úředníci zemští i jeho dvořané (comites, primates). Lid, obyvatelstvo zemské, byl svoboden, avšak knížeti k různým dávkám i službám povinen; obyvatelstvo však na statcích zemanův usedlé zajisté již od X. stol. pokládáno za poddané, robotami povinné, snad již i jakýmisi robotami zemskými, ačkoliv i tu předpokládati lze, že náklady, se správou zemskou spojené, kníže nejprve z důchodů svých vlastních kryl a, pokud důchody tyto nedostačovaly, šlechta zemská k jich ukrytí přispívati musila.

Jasnějšími stávají se řády práva veřejného moravského ve stol. XI. i XII. Země i tu rozdělena jest v župy, z nichž každá měla své hradiště se sídlem zeměpanského hradního či kastelána. Žup těchto bylo koncem XII. stol. 19 i považována mezi nimi župa olomoucká za přední, jakož i Olomouc výslovně hlavním městem zemským se nazývá. Hranice mezi jednotlivými župami arciť přesně stanoviti nelze, jakož ani místa, jednotlivým ze žup těch náležející. Území žup dělilo se pak z pravidla jen v obvody statků zemanských i hájemství jednotlivých osad vesnických, sídla různých rodů tvořících a v důslednosti většího neb menšího jejich rozvětvení více neb méně rozsáhlých. Již v XI. stol. vyskytuje se však i jiného druhu rozdělení země v t. zv. úděly. Od trvalého M-vy s Čechy spojení stalo se totiž záhy pravidlem, zajisté již od dob Břetislava I., který prve sám od otce svého Oldřicha M-vu celou v úděl byl obdržel, že mladším členům knížecí rodiny české přikazován nějaký počet žup moravských k trvalému držení i užívání pod vrchní správou knížete zemského. Ačkoliv úděly původně dědičnými býti neměly, vyvíjela se jejich dědičnost již ve století XI., z čehož mnohé různice mezi knížaty zemskými českými i údělnými vznikaly a nezávislost M-vy od Čech utvrzovaly. Počet takových údělů, v něž M. se rozkládala, nebyl arciť stálý, jsa závislý na rozvětvení knížecího rodu Přemyslovců; nejčastěji jeví se úděly olomoucký, brněnský i znojemský.

Postavení údělných knížat moravských ke knížatům českým lze dosti jasně vyšetřiti z listin i j. zpráv. Knížata moravská užívala sice téhož titulu jako česká »Dei gratia dux (Moravorum s. Moraviensis)«, avšak přec jevila se knížatům českým podřízenými. Již při nastoupení svém musili jim knížata moravští skládati přísahu věrnosti, z milosti a zvláštního udělení knížat českých držíce úděly své. Ač požívali nejširší samosprávy vnitřní, podřízeni byli svrchovanosti českých knížat především ve veškerých záležitostech zahraničních, nesměli o své ujmě vésti válku, ni učiniti mír a jiné smlouvy s cizími mocnostmi; dále nesměli »umenšiti« statků korunních, tak že i jakékoliv darování aneb jinaké jich zcizení pouze se svolením knížat českých díti se smělo; ano ve případech podobných dovoláváno se i souhlasu jiných členů knížecí rodiny.

Práva údělných knížat v zemi byla dosti obsáhlá. Jim především příslušela pravidelná správa údělů jim náležejících, vrchní moc soudní, právo udíleti výsady, pokud se netýkaly důchodů zemských knížatům českým náležejících, jim příslušely veškeré pozemky, jež nebyly vlastnictvím soukromým, zejména obsáhlé hvozdy zemské, oni brali též jistý podíl z výtěžku mýt, cel i mince, z desátků knížatům českým náležejících, jim náležely konečně hrady župní se zbožím k nim příslušným, jejichž správa od nich kastelánům svěřována. Zajisté též měli právo na veškerá t. zv. břemena zemská, pokud se lze domýšleti, že tou dobou trvala, jako na př. nářez, přípřež a p. Kníže byl i předním ochráncem církve (advocatus ecclesiae). Že knížata moravská na dvoru svém chovali i družiny, jejichž členům příslušelo vykonávati služby osobní u knížete i členů rodiny jeho, předpokládati sluší vzhledem k podobným poměrům, panujícím na dvoře knížat českých; členové družin nazývali se milites, comites, homini, z jich středu bráni číšníci, komoří, lovčí a p. Nejvyšším z nich byl správce dvoru, comes palatinus.

Pokud i na M-vě s utužením moci panovničí se vyvinul určitý organismus v úřadech zemských, toho doklady teprv v XI. stol. hojněji se vyskytují. Jako takoví úředníci zemští jmenují se kastelánové, představení to žup, kterým náležela především správa župy, dozor a snad i vůdcovství branné moci župní, jakož i péče o bezpečnost cest, konání povinností zemských a p., dále t. zv. cúdař (judex provincialis), jemuž svěřeno bylo konání spravedlnosti v župě, komoří (camerarius), jenž měl pečovati o řádné vybírání poplatků. V čele správy statků korunních stáli pak t. zv. villici či vladaři. Prvním pak mezi úředníky zemskými byl kancléř (cancellarius), jemuž as příslušelo vyhotovování listin i chování pečeti knížecí. R. 1063 obdržela M. i vlastního biskupa se sídlem v Olomouci, kterýž až do r. 1207 jmenován byl knížetem, od téhož pak roku volen kapitulou při hlavním chrámu olomouckém, avšak již od konkordátu Wormského r. 1122 císařem římsko-německým prstenem i berlou investován. Jemu náležely desátky, příjmy z jistých mýt, podíl z mince zeměpanské i užívání rozsáhlých statků na M-vě i v samých Čechách.

Zdali již v X. i XI. stol. na M-vě sněmy zemské byly trvalou institucí, o tom sice přímých dokladů uvésti nelze, lze však s důvodem předpokládati, že o důležitějších záležitostech zemských již za vlády Mojmírovců a zajisté za vlády Přemyslovců veškerá obec zemská se radila, pravidelně v některém hradě župním; avšak před koncem XII. stol. sotva asi mluviti lze o určitém jich složení i oboru působnosti.

O rozčlenění obyvatelstva v různé třídy neb strany platí na M-vě v celku totéž, co trvalo ve příčině té v Čechách; lze tedy i tu považovati svobodné (heredes, dědicones) za jádro obyvatelstva zemského a za svobodné pokládati držitele dědin, kteří pouze k plnění obecných břemen zemských byli povinni, jinak žádnému pánu osobně nepodléhajíce. Nad svobodnými povzneseni byli členové šlechty (nobiles, primates, meliores), mezi nimiž již v XII. stol. vynikají členové staré šlechty rodové, jakýmiž byli na M-vě na př. Bočkové, Boskovici, Slavibořici, Čestibořici, Žerotínové, Bunovici, Bavorovici, Ratibořici a j. Vedle této šlechty rodové vyskytuje se však již v X. století i šlechta služebná, souměrně s vývojem dědičnosti úřadů dvorských i zemských (milites). Vedle těchto tříd nalézáme však taktéž již v tomto období dosti četné obyvatelstvo poddané (homines villae), tvořící hlavně čásť obyvatelstva selského a žijící v trvalé závislosti na pánech území, jakož i nevolníky (servi, pueri, ministeriales, druhones), kteří buď řemesly v podhradích, aneb při pracích polních i hospodářských jsouce zaměstnáni, v područí pánů svých trvali a jim různými dávkami byli povinni, z pravidla však nalézali se v držení pozemků, jim od pánů jejich v užívání poskytnutých. Ano i otroctví se tu vyskytuje, zejména jako trest za zločin hrdelní, byl-li zločinci trest smrti darován; avšak již koncem XII. stol. otroctví mizí.

Zvláštní postavení v právu zaujímají židé, od nepaměti i na M-vě se vyskytující. Postavení jejich řídilo se blahovůlí knížete k nim, zabývali se obyčejně lichvou, koupí i prodejem otroků, druhdy jim poskytovány různé výhody i osvobození od břemen zemských; za to však musili býti často připraveni na to, že jim vše, co měli, bude opět vyrváno.

Politické poměry, postavení knížat českých i moravských k císařům římsko-německým, časté jejich sňatky s dcerami velmožů říše Německé, jakož zejména i styky obchodní s říší Německou, které na př. již roku 909 k zvláštní smlouvě celní Raffelstättské podnět daly a i později neustále jsou pěstovány, konečně i snaha zalidniti kraje lesní: vše to způsobilo, že záhy i na M-vě šířilo se obyvatelstvo německé a společenské řády německé. Ačkoliv přímých na to dokladů uvésti nelze, přece s důvodem předpokládati sluší, že Němci na M-vě žili dle svého osobního práva německého, nepodléhajíce soudní pravomoci zeměpanských soudců i jiných úředníků, aniž jsouce povinni k oněm břemenům zemským, jakýmž domácí lid podléhal. O šíření se německých řádů právních u obyvatelstva domácího tou dobou arciť v nevalné jen míře mluviti lze.

Duchovenstvo, ač původně i na M-vě ohledně osobních poměrů svých právu obecnému zemskému podléhalo, dovedlo se záhy vymaniti z područí zeměpanských úřadů a stat. Kunratova (§ 38.) již výslovně stanoví pro ně platnost práva církevního.

Konečně připomenouti sluší, že i na M-vě již ve XII. stol. zdomácněl řád immunit církevních, pozůstávající v osvobození především obyvatelstva statků církevních od veřejných břemen zemských, průběhem času však vedoucí i k vyloučení pravomoci zeměpanské nad obyvatelstvem určitého okresu a tím i k obmezení moci zeměpanské vůbec.

2. Doba novější (do r. 1628).

Rozdělení země. Rozkladem staroslovanského řádu rodového vzalo i staré zřízení župní na M-vě za své a ve stol. XIII. pozbývá výraz župa původního svého významu jako sídlo jednotlivého plemene i stává se pojmem správním a ustupuje i v tomto ohledu výrazu kraj, provincia. Kraje tvořily základ správního rozdělení země i rozeznavají se již v XIII. stol. čtyři takové kraje, totiž olomoucký, znojemský, brněnský i holasický, kterýmžto posledním názvem označováno pozdější Opavsko ve Slezsku. V 2. pol. XIII. stol. přistupuje k těmto pátý kraj, totiž přerovský, a konečně kraj bítovský, později jihlavským zvaný, a v témž stol. od kraje brněnského oddělena čásť na jihu moravském i utvořen tak kraj břeclavský. Rozdělení toto nezůstalo však trvalým; ve stol. XVII. uvádí se pět krajů: olomoucký, brněnský, znojemský, hradišťský i jihlavský, vedle nichž i kraj přerovský ve stol. XVIII. taktéž se vyskytuje.

Markrabí. M. byla, zejména po upravení poměru země k Čechám smlouvou ze dne 6. pros. 1197, lénem koruny České, stojícím pod samosprávnou vládou markrabí. Samospráva tato v ohledu správním, soudním i vojenském ani tenkráte se nerušila, když král český sám správu M-vy vedl, jakož se stalo na př. již za vlády krále Václava I. r. 1239—45. Od doby kr. Přemysla Otakara II. ostatně nebyla M. v době Přemyslovské nikomu již v léno propůjčována. Z lenního postavení ke králi českému plynulo arciť v první řadě to obmezení, že markrabí moravský nesměl vésti válku s králem českým; stav opačný, jakýž na př. vykazují l. 1231 i 1248, jeví se zajisté přímo protiprávním. Rovněž nesměl markrabí moravský bez výslovného svolení krále českého léna svého jakkoliv umenšovati. Dědičnost lenní se však nevyvinula, M. byla tudíž lénem osobním rodiny Přemyslovců. Karel IV. pak majestátem svým ze dne 7. dub. 1348 zřejmě vyslovuje, že přísluší M. k plné pravomoci a přímému panství králů i koruny království Českého, a stvrzuje listem ze dne 19. kv. 1366, že markrabí moravský jako takový říši římsko-německé a knížatům voličům ničím povinen není, než jen králům českým jako lenním pánům svým. Podobně jest upraven i poměr biskupství olomouckého. Když cís. Karel IV. M-vu dal v léno bratru svému Janu jako léno koruny České, ustanovil (26. pros. 1349), že sice má býti markrabství moravské dědičným v rodině Janově, avšak že ani Jan ani potomkové jeho nemají míti nároku na trůn český, pokud tu bude mužských potomků Karlových. Po smrti Janově rozdělena M. opět, arciť jen na krátkou dobu. Za vlády konečně kr. Jiřího z Poděbrad uvedena jest M., ač název markrabství i vnitřní samospráva jí v plné míře jest uznána, v pevné i nerozlučné spojení s Čechy, tak že od koruny České i králů českých nižádným způsobem oddělena býti nemá (list. z 13. ledna 1464). Třeba od této zásady dvakráte odstoupeno, r. 1469, kdy stal se Matiáš Uherský markrabím moravským, a r. 1608 za vlády cís. Rudolfa II., kdy M. opět zvláštního markrabí měla: přece poměr onen tím nezměněn a na sněmu zemském r. 1612 výslovně jest stvrzena smlouva stavů českých i moravských ze dne 26. květ. 1611, kterou M. pro veškerou budoucnost od koruny České za nerozdílnou, ve vnitřních svých poměrech však úplně samosprávnou jest prohlášena. Též obnovené zřízení z. pro m. Moravské z r. 1628 M-vu výslovně za zemi království Českému přivtělenou prohlašuje. Poměr tento i v dobách pozdějších alespoň v tom docházel výrazu svého, že stavové moravští, kdykoliv se dála korunovace krále českého, do Prahy k slavnosti této zvláštní deputaci vysílali, jakož již majestátem cís. Karla IV. ze dne 27. září 1355 ustanoveno a povždy zachováváno bylo. Nižádným pozdějším zákonem pak na poměru tomto ničehož není změněno, ačkoliv nějakého zvláštního orgánu, který by repraesentoval jednotu všech částí koruny České, od té doby nebylo, když generální sněm zemí českých již svoláván nebyl a česká dvorská kancelář spojena jest s rakouskou.

Samospráva markrabství Moravského, nehledíme-li k dobám, kdy M. měla zvláštního svého panovníka, především tím se zračila, že společný panovník zemí koruny České nemohl dříve vládní moci se ujmouti, pokud nepotvrdil listem i přísahou svojí všech práv země, dále, že veškerá moc zákonodárná, správní i vojenská, jakož i správa finanční náležela králi jako markrabí moravskému spolu se sněmem zemským moravským a konečně že i v záležitostech všem členům koruny České společných bez souhlasu stavů moravských postupovati se nesmělo. V době, kdy M. měla své markrabí, vykonávali tito — vázáni jsouce tu sněmem zemským — též právo míru i války, aniž mohl král český, jenž nebyl zároveň markrabím moravským, naříditi hotovost válečnou, zejména měla-li se válka vésti ven ze země, jakož jmenovitě král český Jan Lucemburský (list. z 18. čna 1311) ještě výslovně stavům moravským přiznal. Králům českým příslušela však povždy jura regalia na M-vě, zejména regál horní, solní i mincovní, k jejichž správě jmenovali samostatně úředníky své, na markrabím nezávislé. Snahy stavů moravských o nabytí samostatného práva mince častěji, zejména v XVI. stol., opětovně projevované, zůstaly neuskutečněny, kdežto práva volného kutání na kovy dosáhli od Rudolfa II. r. 1585 na 25 let a od kr. Matiáše r. 1614 taktéž na dobu 25 let.

Sněmy zemské nabývaly. od stol. XIII. pevnější a pevnější organisace i důležitějšího oboru působnosti. Snad již r. 1215 zasedal sněm zemský ve Znojmě, určitějších však zpráv o sněmích obecních zemských nalézáme v 2. pol. XIII. stol. za vlády Přemysla Otakara II. Sněm (colloquium generale, curia generalis) jeví se tu shromážděním vyšší šlechty (barones), královských manů či vladyk neb rytířů (milites), dále tu měl účastenství biskup olomoucký, opatové klášterů a — jakož od r. 1288 dokázati lze — i vyslanci hrazených měst královských. Sněmu tu předsedal a jednání jeho řídil markrabí aneb oni úředníci zemští, kteréž tento k tomu výslovně zmocnil. Záležitosti, o nichž na sněmích zemských tou dobou jednáno, byly rozličné; vedle záležitostí veřejných jsou to obzvláště spory o statky nemovité, o práva užitková duchovních řádů a j. V posledních těchto směrech jevil se tedy sněm zemský zároveň jako vrchní soud zemský. Stálou však institucí sněm zemský tou dobou ještě nebyl, svoláván jsa pouze dle potřeby, aniž bylo místo, kde zasedati měl, určitým; sněm zasedal tu v Olomouci, tu v Brně, Znojmě nebo v Opavě. Vedle těchto sněmů zemských vyskytují se taktéž již ve XIII. stol. sjezdy, na nichž byli přítomni zástupcové jednoho nebo druhého kraje a kteréž tedy sjezdy krajskými (judicia provincialia) nazvati lze. Obor působnosti jejich aniž organisaci jejich přesně určiti nelze, zdá se však, že sjezdy tyto svolávány, když šlo o otázky povahy spíše místní, jakož vysvítá též z toho, že se jich účastnily též osoby, kterým nikterak nepříslušelo právo, účastňovati se sněmů zemských, které však mohly míti náležitou znalost místních poměrů, jako na př. faráři toho kterého okresu.

Pevnější organisace nabyli sněmové zemští ve stol. XV., jakož i obor jejich působnosti tu přesněji se ustálil. Sněm tu sestával ze čtyř stavů, panského, rytířského, praelátského i městského; stav městský zejména skládal se z vyslanců měst Brna, Olomouce, Jihlavy, Znojma, Uh. Hradiště i Unčova. Biskup olomoucký, nenáležeje však stavu praelátskému, zasedal na sněmu z práva, byl-li pánem zemským, jinak pouze z milosti. Pouze krátkou dobu před bitvou bělohorskou vyloučeni jsou praeláti i biskup olomoucký ze sněmu zemského, avšak obn. zřízením zemským stavovství zemské jim opětně přiznáno a stav praelátský prohlášen jest za přední stav zemský. Sněm svoláván dle potřeby od panovníka, aneb z moci, panovníkem jemu k tomu udělené, od zemského hejtmana a slul proto i sněmem zápovědným; druhdy svolávali sněm zemský stavové sami. V dobách nebezpečí tureckého konány takové sněmy zápovědné ročně, někdy i několikráte do roka. Zahájení i řízení sněmu náleželo panovníku, který se však dával začasté zastupovati buď některým členem své rodiny, někdy i zvláštními, dvěma neb i více, k tomu ověřenými kommissary svými. Již v XVI. stol. stávalo se častěji a častěji, že panovníci předkládali sněmu zvláštní předlohy (proposice), stavové však nebyli povinni jednati o nich nejprve, někdy učinili jednání o proposicích těch závislým na tom, zda se dříve vyhoví potřebám zemským. Konečně však stanovili pořad jednání sněmovního nejvyšší úředníci zemští se svolením panovníkovým.

Obor působnosti sněmů zemských nikdy přesně stanoven není i závisel především na poměru, v němž stavové zemští trvali k panovníku; dle toho též stanoven výklad »potřeb zemských«, o nichž jednati se mělo na sněmu. Nejdůležitějším právem sněmu zemského bylo zajisté jeho spolupůsobení při přijímání panovníka a volbě nového při změně dynastické. Sněmu dále náležela i moc zákonodárná, tak že nebylo ani potvrzení panovníkovo nutným, aby snesení sněmu platnosti nabylo, ano za vlády Ferdinanda I. tvrdili stavové zemští výslovně, že pouze jim náleží o tom rozhodovati, zda snesení sněmovní jemu k potvrzení předložiti chtějí či nechtějí, a dali usnesení takové r. 1535 v knihy památné výslovně zapsati. Nepopíratelně příslušelo sněmu zemskému i právo povolovati berně i hotovost válečnou, spravovati záležitosti náboženské, soudní i všeobecné správy zemské se týkající; veškeré v ohledu tom od panovníků sněmům předkládané proposice považovány za pouhá přání panovníka, která nabývala pravoplatnosti teprve snesením sněmu. Ano i smlouvy mezinárodní činiti pokládal se sněm za oprávněna, třeba i proti vůli panovníkově, jakož za vlády Rudolfa II. na sněmu v Ivančicích r. 1608 skutečně se stalo.

Co se týče konečně usnášení na sněmích zemských, dálo se toto dle kurií; kurii stavu panského předsedal předseda sněmovní, kurii rytířské dvorský sudí, kurii praelátů i měst zemský podkomoří; v plném sněmu podávány hlasy kurií v témže pořádku, většina hlasů kuriátních byla pak snesením sněmovním. Biskup olomoucký hlasoval s kurií panskou. Usnesení sněmovní zapisována jsou do knih památných, od r. 1518 počínajících, prohlašována jsou ihned ve sněmu a uveřejňována pravidelně tiskem; někdy prohlašována jsou po zemi i ústně.

Zvláštní, ač podle povahy věci jen mimořádnou, institucí byli sněmové generální, sestávající z vyslanců všech sněmů zemí koruně České náležejících, na nichž vyslanci sněmu moravského zaujímali druhé místo. Sněmové tito, jejichž počátky již v XII. stol. stopovati lze, vyskytují se častěji jmenovitě ve stol. XV. i XVI. (v tomto zejména třináctkráte); poslední pak odbýván r. 1620, od kteréž doby instituci tuto pokládati lze za zaniklou, neboť deputacím i v pozdějších dobách někdy ze stavů jednotlivých zemí českých do Vídně povolávaným nelze již přikládati význam sněmů generálních.

Obnoveným zřízením zem. z r. 1628, ještě více však libovolným výkladem, jehož se dostávalo jednotlivým ustanovením jeho, obmezen jest význam zemských sněmů moravských v podstatné míře. Právo svolávati sněm přiřknuto výhradně panovníku a rovněž i právo stanoviti předměty jednání sněmovního; sněm měl býti na dále v podstatě poradním sborem panovníkovým; právo vlastních návrhů stavům odňato a rovněž tak právo činiti jednání o proposicích královských závislým na jakýchkoliv podmínkách; pouze u věcech menší důležitosti a za souhlasu i svolení panovníkových kommissařů směli stavové samostatné návrhy na sněmu činiti a o nich se dohodnouti; soukromé schůze stavův i přetřásání potřeb zemských prohlášeno přímo za zločin. Právo zákonodárné odňato sněmu naprosto; pouze právo povolovati berně ponecháno sněmům zemským, tak že v celku i sněm moravský sdílel osud jiných sněmů zemských, jež staly se pouhými t. zv. sněmy postulátními. Přijímání konečně panovníka nového sněmem stalo se prohlášením země za dědičnou až do vymření celého rodu panovnického bezpředmětným.

Úřady dvorské i zemské. Ponechávajíce stranou ony úřady, jejichž pravomoc se vztahovala k veškerým zemím koruny České a o nichž tedy v čl. o českých právních dějinách již řeč byla, obmezíme se tu na vytknutí nejdůležitějších úřadů speciálně moravských.

Kancelář moravská. Zprávy o tomto úřadě vyskytují se již v druhé polovici XII. stol. (1169), avšak tou dobou sotva asi předpokládati lze trvání jeho; za to však od konce XIII. stol. jeví se pro vyhotovování listin, země Moravské se týkajících, úřad ten, v jehož čele měl býti již dle ustanovení Přemysla Otakara I. z r. 1206 a opět Karla IV. z r. 1342 probošt olomoucký jako cancellarius Moraviae, jako instituce trvalá, arciť v těch dobách, kdy měla M. zvláštního markrabí, jako bylo zejména ještě r. 1608, kdy arciť jen na krátkou dobu úřad tento opět zřízen jest. Od r. 1611 však zvláštní kancelář moravská se již nevyskytuje. Vlastním ředitelem zemské kanceláře byl nejv. písař zemský (protonotarius terrae), jemu náleželo chovati pečeť zemskou (od r. 1608), vyhotovovati úřadní akta sněmu zemského i panského, provésti jich zápis v knihy pamětní, jakož i zápisy i výmazy v deskách zemských. Úřad ten, již v XIII. stol. se vyskytující, svěřován osobám duchovním, až r. 1538 ustanoveno, že se má dostávati pouze osobám stavu rytířského. K rukám měl nejv. písař zemský t. zv. písaře menší ke konání vlastních prací písařských.

K úřadům dvorským lze dále připočísti úřad maršálka, jemuž příslušely spory o šlechtictví a poctivost, úřad podkomořího (subcamerarius), jemuž svěřena správa nad král. městy, hájení zájmů komory královské; k němu šla odvolání z rozsudků městských soudů. Od r. 1538 obsazován úřad ten z členů stavu rytířského, OZZ. však stanovilo, že má se střídati mezi stavem panským i rytířským. Nejvyšším úředníkem nad královskými vasally v markrabství Moravském byl konečně dvorský sudí (hofrychtéř, supremus curiae regalis judex), jmenovaný taktéž z rytířstva; úřad ten pozbýval však souměrně s ubýváním lén královských na M-vě významu a nebyl od r. 1748 vůbec již obsazován.

Nejdůležitějším úřadem zemským byl úřad zemského hejtmana (capitaneus terrae), též zemským starostou, později gubernátorem, praesidentem z. gubernia nazývaného. Úřad tento objevuje se koncem XIII. stol. (1298) i jmenován původně pouze tenkráte, neměla-li M. vlastního markrabí. On byl náměstkem panovníkovým, avšak stavům zemským odpovědným, proto musil po smrti panovníka úřad svůj v ruce stavů zemských složiti a tito měli na vůli ponechati jej v úřadě, neb jiného z. hejtmana jmenovati; a rovněž i panovník nově nastupující tak učiniti mohl. Zemskému hejtmanu příslušelo předsednictví na sněmích zemských i panských, on obstarával rozhlašování artikulů sněmovních, on byl vrchním poručníkem sirotků jiného poručníka postrádajících, k němu šla též v poslední řadě odvolání z rozsudku soudů městských a j. On musil býti rodem Moravan, členem stavu panského a držitelem statků v zemi. Jmenován byl původně od krále s radou stavů zemských na dobu neurčitou, teprve OZZ-ým ustanoveno, že má každých pět let žádati za nové potvrzení v úřadě svém. Jemu též určován jakýsi plat v různé výši. Nebylo-li na ten čas vhodné k úřadu osoby na snadě, jmenován prozatím místodržící úřadu hejtmanského. Stálého sídla zemský hejtman neměl; sídlem úřadu bylo bydliště hejtmanovo. Zemským hejtmanům byli podřízeni hejtmané krajští, volení na sněmích obecných po dvou pro každý kraj, jim svěřena hlavně péče o veřejnou bezpečnost v zemi.

Komorník nejvyššího soudu i práva zemského (supremus camerarius) měl vrchní dozor nad deskami zemskými, vklady i výmazy v nich, nad veškerým vedením práva, jemu podřízeni byli komorník menší i t. zv. půhončí, půhony po zemi roznášešející. Též on byl jmenován králem po úradě se stavy, musil sám náležeti stavu panskému a býti dědičným držitelem statku zemského v ceně alespoň 40.000 zlatých, aby bylo lze hojiti se na něm pro škodu, jeho vinou na statku utrpěnou. Do r. 1493 byli na M-vě dva nejv. komorníci, po jednom při soudě i deskách zemských olomouckých i brněnských; od té doby však jediný. I držitel tohoto úřadu měl podle ustanovení OZZ. vždy po pěti letech za potvrzení v úřadu žádati.

Nejvyšší sudí (supremus judex terrae) řídil veškeré jednání soudu zemského, on nařizoval po vývodech sporných stran potaz soudců ohledně nálezu, který vynesen býti měl. Nejvyššího sudí jmenoval král po úradě se stavy zemskými, původně buď ze stavu panského neb rytířského, od r. 1538 pouze z onoho. Do r. 1493 jmenován pro cúdu olomúckou i brněnskou vždy zvláštní nejv. sudí; od téhož roku po sloučení obou cúd jmenován jediný; jemu byl podřízen sudí práva menšího, který předsedal menšímu soudu zemskému.

Všichni tito úředníci byli spolu s nejvyššími soudci zemskými přední rádci a důvěrníci královští na M-vě i obdrželi od kr. Matiáše r. 1611 název královských radů a musili se králi zvláštní přísahou zavázati, jejíž znění i OZZ. přesně stanoví.

Vedle těchto nejvyšších úředníků stáli dále úředníci menší, jako zejm. purkrabí olomúcký i brněnský, kterýžto poslední však od XIV. stol. již jmenován nebyl. Purkrabí měl zvláště pečovati o stíhání zhoubců zemských, srovnávati spory mezní, přijímati přísahy svědků i pomáhati při jejich výslechu. Po úpravě úřadu toho r. 1583 jmenován purkrabí zemským hejtmanem ze stavu rytířského po úradě s nejvyššími úředníky i soudci zemskými. I jeho přísaha OZZ-ým výslovně jest ustanovena.

Organisace soudní. V čele všeho organismu soudního byl soud zemský či cúda zemská. Soud zemský dělil se na t. zv. soud či sněm panský, též větší soud zemský zvaný (judicium terrae, consilium baronum), i t. zv. soud menší (czuda minor). V onom zasedali původně pouze členové stavu zemského na vlastních statcích chlebící i konal se ročně dvakráte v Olomouci, o Třech Králích (o svíčkách) i sv. Janě Křtiteli, a dvakráte v Brně, v postě a o sv. Kunhutě, i trval pravidelně dva týdny. Před soud ten náležely především spory o pozemky i meze, dále záležitosti převyšující cenu desíti hřiven, jakož i sporné záležitosti, týkající se osob stavu panského; i panovník sám mohl býti před soud ten pohnán. Konečně náležely k pravomoci toho soudu i spory z poměru rodinných vznikající, i těžší, zejména t. zv. hrdelní zločiny. Z rozsudků soudu toho nebylo již žádného odvolání. Před soud menší, který zasedal vždy dva dny před zahájením většího soudu za řízení menších úředníků zemských i za přítomnosti členů stavu zemanského, náležely osoby stavu zemanského a sporné záležitosti, nedosahující ceny desíti hřiven; rozdílu nečinilo se žádného u obou těchto soudů, zda se jednalo o nárok, vzniklý spácháním zločinu aneb nedodržením závazku přijatého. Rozdíl mezi těmito dvěma soudy stanoviti lze již na sklonku XIII. stol.; on se udržel i na dále i zachován též OZZ-ým, neodvolatelnost však rozsudků soudu zemského zrušena a stanovena možnost odvolati se ke králi, jemuž též rozsudky znějící na trest smrti a ztrátu cti předložiti se měly před jich vynesením. Od r. 1492 zasedalo ostatně v soudu zemském čtrnáct osob stavu panského, šest ze stavu rytířského i nejvyšší úředníci zemští a — pakli nebyl jinak pánem zemským — biskup olomoucký, když král sám soudu předsedal.

Nejstarším a původně as jediným pravidelným soudem v zemi byl soud župní (judicium suppae, czuda), v jehož čele stál as župan a jehož členy byli bezpochyby svobodní obyvatelé župy. Byl to tedy soud čistě národní, jemuž podléhalo veškeré obyvatelstvo župy. Bezpochyby bylo tedy tolik soudů župních, kolik bylo žup v zemi, a pravomoc jejich vztahovala se stejnoměrně na záležitosti trestní i soukromoprávní. Úpadkem zřízení župního, zejména četnými exemcemi, jest působnost soudů župních neustále obmezována, tak že v XIV. stol. jim náleželo pouze stíhati osoby nejnižších vrstev obyvatelstva, poběhlíky, tuláky a p., až konečně v druhé polovici XIV. stol. stopy jejich působnosti naprosto mizejí. Podobně mělo se as se soudy t. zv. slubnými, o nichž dosti podrobně jednají statuta Konradova a kteréž pokládati lze za soudy smírčí, jejichž členové byli voleni od sporných stran samých při rozepřích o věci nepatrné a na jejichž výroku strany naprosto měly přestati.

Časem, zejména následkem četného vyjímání jistých vrstev obyvatelstva z pravomoci pravidelných soudů i utváření se nových tříd obyvatelstva v zemi, jakož i zřizováním zvláštních soudů pro určité záležitosti, vyvinula se jmenovitě ve XIV. stol. celá řada zvláštních soudů, mezi kterými jsou nejdůležitější především soudy městské, vyvinuvší se rozvojem stavu městského, dále soudy dvorské neb manské (judicia curiae), před které náležely veškeré záležitosti král. vasallů, jejich statků i odúmrtí, od XIV. stol. i zločiny hrdelní; jim předsedal nejv. lenní soudce a přísedícími byly tu osoby stavu panského i rytířského, králem jmenované. Dále sem náležely soudy obecní biskupa olomouckého a různých klášterů, později i světských pánů a druhdy i osob stavu měšťanského, pakli jim náležely dědiny, kteréžto soudy měly souditi jejich poddané, někdy i při zločinech hrdelních; soudy tyto zejména ve XIV. stol. častěji jsou zřizovány. Neméně poukázati lze i k soudům vesnickým (foitdynk), již v XIII. st.se vyskytujícím, v jichž čele stál rychtář, kterému stáli po boku tři až čtyři kmetové a jehož pravomoc se vztahovala na drobnější spory obyvatelstva vesnického a lehčí věci trestní. K soudům zvláštním náležely konečně soudy hornické, mezi nimiž zejména horní soud jihlavský již ve XIII. stol. řádně byl zřízen, soudy duchovní, před které náležely osoby stavu duchovního, jakož i spory manželské i cizoložství, soud židovský i soud cizích kupců.

Rozčlenění obyvatelstva. Rozdíly stavovské, již v starších dobách se vyskytující, ač nikoli ještě tou měrou se ustálivší, že by přechod ze třídy jedné ve druhou, zejména vyšší, nemožným býval, ustálily se od konce XIII. stol. tou měrou, že každý stav měl zvláštní postavení jak v oboru práv politických, tak i v oboru práv soukromých, ano i ve příčině hospodářské, a že postup ze stavu jednoho ve druhý jen výjimečně uskutečniti se mohl. Stavy obyvatelstva byly vesměs stavy rodovými: již zrozením stával se jednotlivec členem stavu svého i příslušníkem všech práv, stavu jeho náležejících. Takovými stavy jeví se stav vysoké i nižší šlechty, stav svobodných obyvatelů zemských, stav městský i stav obyvatelstva selského. Zvláštní třídou obyvatelstva byli pak duchovní i židé.

Vysoká šlechta neb stav panský (domini terrae, barones). Členové tohoto stavu dovedli sobě průběhem XIV. i XV. stol. nejen zachovati veškerá politická i soukromá práva, již v dobách dřívějších jim náležející, nýbrž i rozmnožiti je tou měrou, že stali se vlastními vladaři země i vykonávali na statcích svých takřka veškerá práva výsosti, ano i v právu soukromém zaujímali zvláštní postavení, jako na př. dřívější, již 16tým rokem věku dosažené svéprávnosti, svobody od t. zv. stávek a p. Koncem XV. stol. (od r. 1480) lišily se ve stavu panském t. zv. rody starodávné, jichž bylo patnáct, a rody nové, takové totiž, které od starodávných výslovně ve stav panský jsou přijaty. Teprve ve třetím pokolení členové těchto nových rodů nabyli rovného postavení se členy rodů starodávných. OZZ. však přiznalo právo přijímati ve stav panský výhradně panovníku, tak že odtud o členství ve stavu tom rozhodovalo jmenování, a rovněž pozbyl stav panský přednosti prvého stavu zemského, neboť za první prohlášen jest stav praelátský.

Nižší šlechta či stav vladycký neb rytířský skládal se vlastně ze tří tříd a to především z rytířů ve vl. sm. sl., totiž potomkův osob pasovaných na rytířstvo, dále tak zv. zemanů, totiž oněch svobodných, bezprostředně panovníku samému poddaných, kteří drželi pozemky v deskách zemských zapsané již alespoň v třetím pokolení, i t. zv. panošů, totiž osob nově na šlechtictví povýšených. Rozdíly tyto však od XVI. stol. pominuly, tak že stavem rytířským odtud nazvati lze všechny příslušníky oněch rodin šlechtických, které nenáležely stavu panskému. Současně s rozvojem moci pánů zemských nabývala i nižší šlechta většího a většího vlivu na vedení záležitostí zemských; na sněmích zemských příslušelo jí do r. 1628 druhé místo, před praeláty, od r. 1527 obsazována jsou místa nejv. písaře zemského, zemského podkomoří i dvorského sudí výhradně osobami ze stavu rytířského a deset let později zřízena i zvláštní kniha rytířská, ve kterou zapsány jsou všechny rody rytířů zemských.

Stav svobodného obyvatelstva zemského, kteréž se ani nevyšinulo ve stav šlechty, aniž upadlo v poddanství, ztenčoval se neustále, hlavně proto, že pozemky prostě svobodných osob nezapisovány v desky zemské a tím pozbývaly nejdůležitější právní ochrany své; pouze z milosti panské takové zápisy druhdy povolovány a statky takové pak nazývány svobodnými dvory (dědiny zpupné), jejichž počet však nebyl valný (v XVIII. stol. 60). K svobodným počítáni dále držitelé svobodných mlýnů, dědičných t. zv. rycht, pak t. zv. půhončí soudu olomouckého, kteří stranám půhony doručovati měli, i volavčí, kteří po zahájení soudu strany předvolávali, pakli jedněm i druhým za vykonávání úřadů jejich zpupné dědiny jsou uděleny.

Stav městský, jehož vznik i právní poměry na M-vě tytéž byly jako v Čechách, nestejné měl postavení, zejména ve právu veřejném. Lišilať se v té věci města královská od měst vrchnostenských. Pouze oněm příslušelo stavovství zemské a vyslanci jejich tvořili čtvrtý stav zemský, ona se udržela při starobylých svých výsadách i svobodách, jejich obyvatelstvo podřízeno bylo bezprostředně panovníku, kterýž dozor nad nimi podkomořím zemským vykonával. Počet takových královských měst byl ještě ve XIV. stol. dosti značný, avšak menšil se obzvláště prodejem i zastavováním činže komorní neustále. Kdežto r. 1371 ještě 30 takových měst se uvádí, vyskytuje se jich r. 1413 již jen 11 a r. 1440 pouze osm a konečně jich zbylo pouze šest: Olomúc, Brno, Znojmo, Jihlava, Nové Město a Uh. Hradiště. Některá z bývalých měst královských snažila se arciť dřívější neodvislosti od vrchností pozemkových zpět nabýti, avšak s nevalným úspěchem. Obyvatelstvo měst vrchnostenských bylo co do práv svých odkázáno výhradně na milost své vrchnosti, která jemu dle libosti své přikazovala obvod samosprávy; namnoze nebylo mezi obyvatelstvem takových měst i obyvatelstvem poddaným selským žádného jiného rozdílu než ten, že pouze ve městech mohly se konati výroční i týdenní trhy a provozovati všeliká řemesla. V XIV. stol. činěn ostatně rozdíl mezi městy ochrannými a poddanými. Prohlášení za město ochranné, jež mohlo se státi buď výsadou královskou aneb vrchnostenskou, mělo v zápětí zproštění obyvatelstva od robot a poskytnutí jakési soudní pravomoci soudu městskému. Proti ztrátě práv svých jako města královská snažila se města zabezpečiti se vzájemnými smlouvami, jakož i smlouvami se šlechtou samou činěnými, mezi kterýmiž zejména důležitou jest smlouva ze dne 11.000 panen (21. října) r. 1486 o zápisu statků městských v desky zemské i právu šlechty, držeti domy ve městech. Smlouva tato, opětovně potvrzená, nabyla přímo moci základního zákona měst a výklad authentický smlouvy té od kr. Vladislava z r. 1493 uznal výslovně výhradnou pravomoc soudu městského uvnitř hradeb městských i přikázal právní záležitosti městských statků zevních až do jisté výše právu zemskému, spory o cla, mýta i městská práva zemskému hejtmanu, od něhož však bylo lze odvolati se ke králi. OZZ., kterým i městům královským daň z piva uložena jest, potvrdilo smlouvu shora uvedenou výslovně.

Stav selský. Právní postavení stavu tohoto neustále se horšilo. Ještě ve XIV. stol. požívalo obyvatelstvo vesnic samosprávy zejména v oboru soudním; z rozsudku soudu vesnického šlo odvolání k soudu některého města; dále byly poměry mezi vrchnostmi pozemkovými i sedláky přesně stanoveny smlouvami obapolně závaznými; avšak sesílení moci vys. šlechty v zemi, vydání měst v područí její mělo v zápětí utužení svazku poddanského, bezměrné rozšiřování práva odúmrtí a utužování robot. Příslušnost obyvatelstva venkovského k půdě (glebae adscriptio) vyvinula se v XV. i XVI. stol. ve vší příkrosti a propouštění ze svazku poddanského ztěžováno nad míru. Nejpříznivěji byli ještě postaveni oni, kdo drželi dům i dvůr podle práva purkrechtního (jure emphyteutico); oni byli povinni k určitým činžím, nesměli pozemek svůj bez svolení vrchnosti své zciziti, musili na něm trvale bydliti; avšak držení jejich bylo dědičným i v pobočním příbuzenstvu a i poslední pořízení jejich bylo platným, tak že odúmrtnost na vrchnost jen zřídka měla význam. Avšak postavení těchto purkrechtních sedláků horšilo se neustále, tak že již v XV. stol. nelišilo se mnoho od postavení t. zv. činžovníků (censuales), kteří sice taktéž pozemky jim od vrchnosti přikázané drželi i užívali, jsouce k činžím i robotám vrchnosti povinni; avšak pozemky ty nepřecházely dědictvím ani na děti jejich, nýbrž spadaly zpět na vrchnost, která je pouze z dobré vůle své dětem zemřelého činžovníka opět propůjčiti mohla. Nejnepříznivější bylo pak postavení lidí nevolných (neplatných nádenníků), kteří náleželi k čeledi dvorské, mohli býti prodáni, darováni a p. spolu se dvorcem, na němž k libovolným službám vrchnosti povinni byli, avšak nemohli nabýti propuštění ze svazku svého poddanského; jestliže odešli o své újmě, nabyla tím vrchnost práva, aby uprchlého čeledína honila a násilím přivedla jej zpět na půdu, ku kteréž náležel.

Co se týče židů, bylo postavení jejich i v této době určováno zvláštními výsadami panovníků; oni se jevili již ve XIII. stol. jako příslušníci komory královské (servi camerae regalis). Právní jejich postavení bylo zejména určeno ochranným listem, kterýž jim udělil markrabě Přemysl Otakar II. dne 20. března 1254 a potvrdil r. 1356 Karel IV. Tak jako v dobách dřívějších mohli provozovati obchody i lichvu, ano i pozemky držeti, říditi se svým právem židovským, oni požívali různých výhod processních, obzvláště ve sporech svých s křesťany, byli však povinni platiti daně, namnoze zcela libovolně jim ukládané, jmenovitě daň z hlavy.

Pro duchovenstvo konečně platily na M-vě jako v Čechách zásady práva církevního. Vytknouti sluší tu však obzvláště, že řády duchovní mohly zakládati města i vesnice na právu německém, jakož i že působením jejich a zejména biskupem olomouckým Brunonem rozšířily se poměry manské v zemi, upravované četnými řády manskými, mezi nimiž jmenovitě manský řád kláštera třebíčského z dob Přemysla Otakara II., potvrzený ještě r. 1455, obzvláště jest zajímavý.

Zřízení finanční. Různé byly prameny, z nichž mohl panovník čerpati důchody ke krytí potřeb správy veřejné, a rovněž tak, jako v jiných územích, jeví se i na M-vě prameny tyto záhy nedostatečnými, tak že i tu panovníci se musili doprošovati stavů za zvláštní peněžité výpomoci, které jim povolovány jen za cenu rozmnožení výsad stavovských a tím i obmezení moci panovničí. Ještě ve XIII. i XIV. stol. náležely zajisté panovníkům moravským četné statky zemské, jakož ještě v listině Karla IV. ze dne 27. bř. 1366, kterou potvrzuje pořízení markr. Jana, se uvádí značný počet tvrzí, zámků, měst, městysů i vesnic, které náležejí buď k jmění zemskému aneb od něho nově jsou nabyty. Avšak četnými zástavami, jež nejsou vyplaceny, dary, udíleními v léno a p. tenčil se počet jejich neustále a války husitské přispěly nemálo k tomu výsledku, že již p. Ct. Cimburk z Tovačova v knize své uznává, že zámků markrabiných »nyní málo již zůstává« a jen jeden jmenovitě uvádí, totiž hrad Špilberk. Veledůležitým pramenem důchodů jevila se t. zv. komorní činže, ke které byla povinna především královská města, pak opatství, kláštery i statky duchovenstva. Vybírání i správa jejich příslušela podkomořímu. Avšak i tento, ve XIV. i XV. stol. ještě nejvydatnější pramen příjmů vysýchal neustále, neboť činže komorní jest začasté na určitou dobu zastavována, poukazována za věno a p. Též odúmrtí či nápadové poskytovali druhdy panovníku značné příjmy. Pakli zemřel totiž držitel nemovitého statku bez přirozených dědiců, bez nedílných neb nevybytých ženských potomků a nepořídil o něm t. zv. spolkem, aneb v základě zvláštní výsady panovničí závětí, spadal statek jakož i veškerá práva k němu se pojící, práva věnná i pohledávky na panovníka. Města byla z pravidla z práva toho vyňata, nabyvše, druhdy za úplatu, práva svobodného pořizování pro své občany, aneb práva, ujmouti se sama statků osob bez přirozených dědiců i závěti zemřelých a užiti jich ve prospěch svůj. Avšak i toto právo panovníkovo pozbývalo již v XV. stol. významu svého, jakož na př. již kr. Vladislav r. 1497 pánům, rytířstvu i městům právo to pro vždy odpustil ve prospěch i sebe vzdálenějších příbuzných, pakli jen v zemích koruny České bydliště měli. Obecné dále berně (collecta generalis, šos) vybírány jsou za určitých okolností, jako na př. při přijímání panovníka v zemi, korunovaci, sňatku jeho neb synů i dcer jeho. Za jiných okolností povolovali stavové berně pouze z dobré vůle, nikoliv z práva. K jich vybírání jmenován pro každý kraj zvláštní výběrčí. Práva výsosti, jako na př. regál horní, právo na mýta i cla, důchody z vykonávání soudní pravomoci ve městech i vesnicích plynoucí a p., ač i ona panovníku časem dosti značné příjmy poskytovala, podobně jako jiná práva užitková dostávala se víc a více stavům v trvalé držení, tak že i tento pramen ve stol. XVI. takřka naprosto vyschl.

Vydáním Obnoveného zřízení zemského z r. 1628 nastupuje příkrý obrat ve veškerém životě ústavním země. Absolutismus sprvu jen formálně, avšak vždy jasněji i hmotně slavil vítězství nad právy stavovskými a snahy panovníků, totožné řády ve veškerých zemích svých dědičných zavésti, setkávaly se s odporem vždy liknavějším. Vůdčí myšlénka při postupu tomto vyslovena jest již v OZZ-m v ten smysl, že má se dosavadní zřízení opraviti vůči nynějšímu stavu země, obydlené různého jazyka národy, z části po císařských i jiných, v Římské říši i jiných zemích panovníkových zvyklých právích. Proto mělo být zemské i městské právo uvedeno v konformitu, proto prohlášeno, že má považován býti pouze zeměpán v plnosti moci své za jediný pramen práva, jemu že výhradně má příslušeti právo legis ferendae, veškeré ostatní faktory pak že mají býti toho práva prázdny. Tak měly ze života státního vymezeny býti veškeré živly autonomní a provedena býti všemožná uniformita právních poměrů ve veškerých zemích rodu Rakouského. Tento cíl tanul i všem pozdějším panovníkům vždy na mysli. Vylíčiti způsob, kterým ve směru tom postupováno, i výsledky činnosti, k dosažení cíle toho směřující, jest úkolem novějších právních dějin obecně rakouských, ve kterých i k právním poměrům M-vy náležitě přihlížeti se musí. -l.

O) Praehistorie moravská.

M., tato přirozená brána národův od severu k jihu aneb opačným směrem táhnuvších, jest zemí archaeologicky bohatou, bohužel však dosud poměrně málo prozkoumanou. Jednotlivé zprávy o nahodilých pravěkých nálezích pocházejí již ze XVI. stol., avšak teprve koncem 1. pol. XIX. st. vzbuzen větší zájem pro domácí památky toho druhu, a zahájeno zkoumání hrobů předhistorických. Ruchu toho účastnili se zemský historiograf J. Boček, hrabě Sylva-Taroucca, Wolny, Eder, Koch, rytíř Chlumecký, Heinrich. Přehlednou zprávu o těchto výzkumech podal B. Dudík r. 1854. Řadu nových pracovníků, jako jsou kustos Trapp, Kupido, Jeitteles a Liedermann v letech šedesátých, dovršil Wankel, jemuž právem přísluší název »Otce moravské praehistorie«. Jeho nálezy v Býčí skále jsou přímo epochální. Nadšeného druha nalezl ve svém zeti, prof. Havelkovi, jenž také hlav. účast měl při založení Musejního spolku v Olomouci r. 1883. Velezdárná působnost tohoto prvního střediska archaeologického na M-vě měla v zápětí sdružení pracovníků na Brněnsku, jimiž zal. r. 1887 Musejní spolek v Brně, jenž mnohoslibnou činnost svou rozvinul hlavně na jihozápadní M-vě.

Již před tím povzbudil Wankel osobním stykem a výkladem svých sbírek v Blansku četné stoupence, již samostatnými pracemi k poznání morav. pravěku platně přispěli. Jsou to zejména Maška, Knies, Koudelka. Kroužek tento archaeologický později rozšířili přidružením svým: Houdek, Palliardi, Kříž, Popelka, Makowsky, Červinka, Hladík a j., uveřejňujíce výsledky svého badání najmě v Časop. vlast. musea olom., ve zprávách Anthropologické společnosti vídeňské a c. k. ústřední kommisse pro zachování a prozkoumání památek uměleckých a historických ve Vídni, jakož i ve spisech samostatných. Bohaté nálezy mor. nejsou však soustředěny, nýbrž jsou rozptýleny v četných sbírkách soukromých a veřejných i mimo M-vu, čímž studium pravěku moravského jest přímo znemožněno. Zřízením zemského musea v Brně v nejnovější době vzbuzena naděje, že stane se brzy náprava, jakož i že další prozkoumání M-vy po stránce praehistorické nebude již ponecháno náhodě a obětavosti jednotlivců, nýbrž že se bude prováděti soustavně.

1. Doba diluviální. Že by člověk již v době třetihorní na M-vě byl přebýval, toho nemáme dokladů. Také z diluviální doby předledové a ledové s hojnou již zvířenou nemáme stop lidských. Ve hlavní době ledové zasahoval sice nejjižnější cíp ledovců severoevropských asi 45 km daleko do M-vy, pokrývaje poříčí Odry od Přívozu až k rozhraní vod u Bělotína, celá ostatní země byla však ledu prosta a k pobytu lidskému dosti příhodna. Člověka tu ještě nebylo. Teprve v době následující, když vlivem mírnějšího opět podnebí ledovec baltický z M-vy do sev. Německa již byl ustoupil, objevil se na pláních moravských poprvé člověk a zanechal jmenovitě v jeskyních štramberských doklady své přítomnosti, jež dobře se shodují s interglaciálními nálezy francouzskými typu moustierského, částečně také s německými od Taubachu na Výmarsku a s chorvatskými z Krapiny, liší se však, pokud známo, od nálezů polských a ruských.

Nejstarší obyvatel moravský žil v této teplejší a vlhké době meziledové současně s mamutem, nosorožcem, prasetem, jelenem, srncem, turem, zubrem, koněm, bobrem, jeskynním medvědem, liškou, vlkem, kočkou, levhartem, lvem, hyenou jeskynní, avšak zároveň se vzácnějším sobem, losem, rosomákem, divokým psem, kamzíkem a jinými horskými nebo severními zvířaty. Živil se lovem, znal oheň a dovedl urobiti si z kamene některé nástroje a zbraně, zejména plochá, jednostranně otloukaná škrabadla a přihrocené sekyry a kopí. Umělých výrobků kostěných nezhotovoval. Jediným přímým dokladem člověka toho jest úlomek dolejší čelisti dětské z jeskyně Šipky. Jeví podstatné odchylky od novějších čelistí lidských, nemajíc brady, ale vynikajíc tloušťkou a silně vyvinutou zpodní plochou. Chorobných známek nemá. Mnozí tvrdí, že člověk ten neměl ještě článkované řeči.

Během dlouhé doby diluviální, v niž také na M-vě z tundry rázovitá step se vyvinula, a mohutné vrstvy žlutnice byly naváty, měnil se i ráz zvířeny moravské.

Mamut a nosorožec nepřežili opětného pronikavého snížení teploty, druhé to doby ledové, ve které sice ledovce území moravského již nezasáhly, jež však přivodila nové pošinutí severní zvířeny do našich krajin. Fauna tato jest charakterisována hojností soba, sněžného zajíce a polární lišky.

V těchto mladších fasích diluviálních, jmenovitě v poslední době ledové, docházel člověk častěji i větším počtem na M-vu, ba může se říci, že trvale zde prodléval, táboře v menších nebo větších tlupách na příhodných místech pod širým nebem, nebo vyhledávaje útulku v četných jeskyních, po celé téměř zemi rozložených. Zůstavil všude nepochybné doklady svého konání. V této příčině vyniká M. netoliko počtem diluviálních stanic, nýbrž také množstvím a vzácností objevených předmětů nad veškery země středoevropské. Dosavad je na Moravě stanoveno 20 nalezišť se stopami diluviálního člověka, 16 v jeskyních a 4 ve žlutnici. Jeskyně ty jsou: Balcárka u Ostrova (prozkoumal r. 1896 Knies), Býčí skála u Josefova (prozk. r. 1870 Wankel a r. 1892 Kříž), Bočkova díra u Mladče (prozk. r. 1881—1882 Szombathy), Čertova díra u Štramberka (prozk. r. 1879 Maška), jeskyně čís. 10 ve Sloupském žlebě, Jáchymka u Josefova, Kostelík u Mokré (zkoumali r. 1880 hlavně Wankel a Szombathy, r. 1884 Kříž), Křížova jeskyně u Ochoze, Kůlna u Sloupa (zkoum. r. 1880 Wankel, r. 1883—1891 Kříž, r. 1896 Knies), Michalova díra u Holštýna, Nad východem Punkvy jeskyně ve Sloupském žlebě, Sklep u Vratíkova, Šipka u Štramberka (prozk. r. 1879—83 Maška), Šošůvecká jeskyně u Sloupa, Výpustek a Žitného jeskyně u Křtin. Nalezistě ve žlutnici jsou: Brno, Františka Josefa třída (prozkoumal r. 1891 Makowsky), Jaroslavice (prozk. r. 1871 Wurmbrand), Předmostí (zkoumali r. 1880 a 1884 Wankel, r. 1882—94 Maška, r. 1894—96 Kříž) a Ždánice. Sem náležejí také tou dobou nedosti ještě zaručená naleziště v Olexovičkách u Jaroslavic, v Pouzdřanech, v Ungrově cihelně u Znojma, na Červeném kopci a ve Svatotomské cihelně v Brně.

Většinu těchto stanovišť dlužno zařaditi do druhé doby ledové, za které podnebí bylo převahou chladné a suché. Některé nálezy jeskynní pocházejí až z doby poledové. Při chronologickém zařaďování jednotlivých nálezů jest rozhodujícím stratigrafické uložení, ráz zvířeny a jakost výrobků lidských.

Co do významu zaujímají mezi jeskyněmi s mladšími nálezy přední místo Kůlna, Kostelík, Býčí skála a Balcárka četnými a zajímavými výrobky z kamene, kosti, sobího parohu a slonoviny, z nichž mnohé jsou zdobeny rytbami. Z Balcárky známe i některé zbytky lidské. Brněnské naleziště ve žlutnici na třídě Františka Josefa obsahovalo vedle zbytků nosorožce a mamuta červeně natřenou kostru lidskou se vzácnými ozdobami a lidským idolem. Člověčí lebka jest tvaru dolichocefalního. Virchow řadí nález nesprávně do doby neolithické; pravděpodobnějším jest, že pochází z druhé doby ledové. Jest jen o málo mladší než nálezy předmostecké. — Diluviální stáří zbytků lidských a zejména zachovalé lebky z Bočkovy díry je pochybné. Lebky z Husovic, Šlapanic a z Červeného kopce u Brna rozhodně do diluvia nenáležejí. Domnělé zpracování četných kostí mamutích a nosorožčích z okolí brněnského člověkem diluviálním jest aspoň velmi odvážným tvrzením nálezce Makowského. Většina zbytků těch jeví patrné známky ohryzení šelmami.

Nade všechny stanice vyniká bohatostí a důležitostí nálezů tábořiště lovců mamutích ve žlutnici v Předmostí u Přerova. Náleží k nejpřednějším celého světa. Ve hloubce 2—4 m objeveny kulturní vrstvy s rozsáhlými ohnisky a přečetnými zbytky zvířat převahou rázu glaciálního, a to příbližně dle počtu: mamuta, lední lišky, vlka, soba, koně, sněžného zajíce, rosomáka, medvěda, lva, lišky obecné, zubra, tura, nosorožce, pižmoně, losa, kozorožce, lumíka páskovaného, bobra, krkavce, kura sněžného a supa bělohlavého. Přímo ohromné jest množství zbytků mamutích, veškery části koster obsahujících. Pouze stoliček vykopáno více než 2000, klů celých a rozštípaných několik set. Dlouhé kosti končetin všech větších zvířat (i mamuta, nosorožce a lva!) jsou téměř vesměs rozštípány nebo spřeráženy, lebky býložravců rozbity. Nalezeno tu více než 30.000 přitloukaných výrobků kamenných a kromě těch také četné nástroje kostěné a ještě četnější ze slonoviny, předměty ozdobné a barvivo. Velmi zajímavé a namnoze jediné svého druhu jsou rytby na slonovině, mamutích žebrech, sobích parozích a plotničkách břidličných, jakož i sošky, řezané z kostí mamutích. Pozoruhodno jest, že se tu poprvé vyskytly pískovcové nástroje s přihlazeným koncem. Nejdůležitější a jediný svého druhu jest nález neporušeného hromadného hrobu, jenž, chráněn jsa pokrovem kamenným a lopatkami mamutími, obsahoval 15 úplných a aspoň 5 částečně zachovalých, úhrnem tedy 20 koster lidských, z nichž 7 náleželo osobám dospělým, 4 osobám dospívajícím a ostatních 9 dětem. Diluviální člověk předmostecký byl postavy spíše vysoké než prostřední, silných svalů, lebky podlouhlé a kostí holenních neobyčejně sploštělých, platyknémických. Stanice předmostecká náleží svým stářím do počátku druhé doby ledové.

Přihlížíme-li ke všem nálezům diluviálním na M-vě, seznáváme, že prvotní obyvatelé byli ještě svědky zalednění severoevropského. Rozeznávati však nutno dlouholebé příslušníky plemene západoevropského, již, přišedše s nepatrnými prvky kulturními již v dobách předledových na Pyrenejský poloostrov a do Francie, znenáhla až do střední Evropy se rozšířili, kdežto na počátku druhé doby ledové se na M-vě objevil člověk taktéž dlouholebý, avšak fysicky dokonalejší a důkladnějšími vědomostmi vyzbrojený, jehož původ položiti dlužno do krajin severoasijských. Také tento člověk diluviální byl výhradně lovcem, neznaje zvířat domácích, ale vynikal nad svého předchůdce účelnějším a rozmanitějším zpracováním kamene a kostí. Nástroje a zbraně si hotovil obyčejně také pouhým přitloukáním pazourku, rohovce, jaspisu, křišťálu a j., dovedl však k témuž účelu řezati i hladiti kosti a parohy. Živil se hlavně masem buď syrovým neb na ohni pečeným, pochutnávaje si také na mozku a tuku kostí. Odíval se zvířecími kožemi, jež naučil se vydělávati i šlachami sešívati. Krášlil předměty své domácnosti vrytými čárkami, měřickými nebo figurálními kresbami; hotovil také plastické napodobeniny těla lidského i zvířecího a zdobil se barevným malováním, řezanými nebo provrtanými zuby zvířecími, kaménky a lasturami, jež bezpochyby nosil za amulety. Měl jakési pojmy náboženské. Mrtvé pochovával. Přesného dokladu lidožroutství není. Neznal nádob hliněných a úplně hlazených nástrojů kamenných, nepěstoval obilí, nepoužíval žádného kovu. Odstěhoval se bezpochyby z M-vy se sobem a jinými zvířaty do severnějších krajin asi 5000 let před Kr.

2. Mladší doba kamenná (neolith). Trvale mírnější podnebí doby poledové způsobilo, že také step moravská nenáhle ustupovala lesům stále se šířícím, a význačná stepní květena i zvířena koncem doby diluviální se stěhovala do severnějších krajin, kdežto naši zemi opanovala zvířata, jež odkázána jsou na půdu zalesněnou, jako: tur, zubr, los, jelen, srnec, divoké prase, medvěd, jezevec, rys, vlk, liška obecná, bobr a j. Zbytků sobích z nálezů alluviálních neznáme. Zdali také veškeren moravský lid diluviální za sobem k severu se odebral, nelze určitě tvrditi. Tolik jisto, že za ne dlouhou poměrně dobu obyvatelstvo M-vy se nám jeví již majitelem ochočených zvířat: ovce, kozy, skotu, prasete a psa; zná hrnčířství a poněkud i orbu, umí tkáti, zhotovuje vedle pazourkových také nástroje z měkčího kamene a hladí je na celém povrchu, později některé i provrtávajíc. Jsou to první Arijové, kteří patrně od východu k nám se přistěhovali. Ježto v nejstarších sídlištích neolithických zbytky divokých zvířat mají ještě převahu, a teprve pozdější nálezy jsou domácími zvířaty důrazněji charakterisovány, lze se domnívati, že počet přihnaného dobytka nebyl hojný. První polousedlé obyvatelstvo pěstovalo ještě vydatně lov zvěře, a teprv průběhem času nabýval chov dobytka jakož i pěstování obilí většího rozsahu.

Nálezy neolithické lze nejpříhodněji roztříditi se zřetelem na keramické výrobky četně se vyskytující, při čemž budiž již zde podotčeno, že nádoby z této doby vynikají dosti bohatou i význačnou ornamentikou páskovou, a že M. jako v mladší době diluviální také zde tvoří s Dolními Rakousy až po Dunaj kulturní celek. K nejstarším nálezům přináležejí kulovité bezuché nádoby s řadami vrypů, z pravidla nehtem nebo prstem způsobených, aneb s rytými čarami, jež jsou přerušovány důlečky. Objevil takové nejprve Dr. Wankel v jeskyni Výpustku bezprostředně na vrstvách diluviálních. Typ tento je na M-vě nejrozšířenější. Mladší jest ornament píchaný s nevyplněnými dolíčky: sahá pouze od Řečkovic u Brna na j. a záp. Na M-vu dostal se asi z Čáslavska. Dále rozeznáváme vzácný ornament žlábkotečkovaný s křídovou výplní (pouze na hradisku Křepickém, na Mírovci u Grešlova Mýta, v Náměšti u Olomouce a ve Výmyslicích), pak nádoby v pasech pomalované, kterážto zajímavá technika zároveň s obsidiánem z Uher přišla, a importované poháry zvoncovité a příslušející mísy s tlačeným ornamentem, náležející již do doby přechodní. Šňůrový ornament, z Durynska pocházející a také v Čechách rozšířený, znám jest pouze z několika míst střední M-vy. Nejmladšího rázu jsou dobře vypálené, baňaté hrnce s nízkým krkem a široké mísy s ornamentem důlkovým, záseky a pupíky.

Neolithických nalezišť jest zjištěno ke 100, nálezy jednotlivých nástrojů kamenných nepočítaje. Většinou jsou to kulturní jámy kotlovité neb dížovité na rovinách neb snadno přístupných svazích hromadně se vyskytující, a to buď rozsáhlejší jámy příbytkové se stopami okrouhlých chatrčí z proutí spletených a hlinou omazaných, anebo skrovnější jámy odpadkové. Rozsáhlé osady neolithické známe na př. v Količíně, Mařaticích, Velehradě, Žopách, Mašovicích, na Novosadech u Znojma, na Soběské u Obřan, ve Vanovicích, na Mírovci u Grešlova Mýta, v Hodonicích a Řečkovicích. Opevněny nebyly. Obsah těchto jam jest tmavá popelovitá hlína, promíchaná uhlím, kusy vypálené hlíny, hojné zbytky roztříštěných kostí divokých a domácích zvířat a ještě hojnější střepiny nádob, kamenné nástroje hlazené, celé i porouchané, nedodělané kusy i pouhá surovina, výrobky pazourkové s jádry i odpadky, nástroje kostěné a parohové, brousky, ruční mlýnky s drtidly, hliněné jehlany, škeble, závěsky, barvivo.

Pohřebišť čistě neolithických na M-vě neznáme, ba skoro ani jednotlivých hrobů. Ze všech dosavadních nálezů možno sem vřaditi toliko plochý hrob z Veverské ulice v Brně se sedícími kostrami muže a ženy, u nichž stály nádobky, hadcový mlat a kostěné spinadlo, a kostru nalezenou v Nákle u Olomouce s nádobkou kulovitou, mlatem a nožíkem.

Za to z přechodní doby, v níž moravský neolithec byl se už seznámil s výrobky kovovými, známa jest celá řada hrobů kosterných i žárových. Jsou vesměs charakterisovány poháry zvoncovými. Kostry nalezeny na př. v Krumlově, Šlapanicích, Vranovicích, Vrchoslavicích, Žalkovicích. Mohyly žárové známe z Bezuchova, Kelče, Turovic a j.

Četné jsou nálezy ojedinělých nástrojů kamenných. Počet veškerých na M-vě nalezených nástrojů hlazených páčí se na 2000 kusů; jsou téměř vesměs hotoveny z domácích nerostů. Cizího původu jest 8 sekyrek jadeitových (z Příbora, Křepic, Tvarožné Lhoty, Líšně, Hodonic, Tučína a Jarošova). Hromadné nálezy nástrojů kamenných na M-vě se nevyskytují.

Na základě učiněných nálezů soudíme, že člověk doby neolithické byl dlouholebý, teprv na sklonku doby pohřbíval obřadně své mrtvé ve skrčené poloze aneb je, patrně působením cizím, spaloval a mohyly nanášel. Co se týče domácího života, víme ještě, že kromě zvěře také lovil ryby; maso, hlavní svou potravu, k požívání nejen pekl, nýbrž bezpochyby i vařil; obilí na pískovcových neb svorových deskách kulatým kamenem na mouku roztíral a z mléka tvaroh a sýr vyráběl; oděv hotovil si nejen z kožešiny, nýbrž také ze tkaných látek vlněných a lněných. Pazourek, rohovec a jaspis přitloukal ještě dovedněji než člověk palaeolithický na nožíky, pilky, škrabadla, hroty šípů a kopí, vrtáky neb šídla, ač namnoze jeví se tu nápadná shoda. Ostatní kameny brousil na sekyry, dláta, motyky, škrabadla, hladidla, mlaty a koule. Za nejstarší hlazené nástroje pokládáme podlouhlá klínovitá škrabadla na vydělávání koží, jež se poněkud shodují s předmosteckými nálezy diluviálními. Z kostí a parohů jeleních neb srnčích robil šídla, škrabadla, hladidla, dlátka, kladiva, šipky a udice. Užíval barviva a na sklonku doby hotovil z hlíny postavy lidské i zvířecí.

Není pochybnosti, že byl v obchodním styku se sousedními kmeny, jak svědčí importované pazourkové sekyry, dýky a oštěpy, obsidián, lasturové ozdoby, zvoncové nádoby a konečně již také okrasy kovové. Nápadný nedostatek jantaru nasvědčuje, že obchodní dráhy k jantaronosným břehům Baltického moře vedly mimo M-vu. Megalithických památek není.

Doba neolithická trvala na M-vě asi do r. 1500 před Kr.

3. Doba bronzová. Jednotlivé předměty kovové, jmenovitě šperky zlaté, měděné a bronzové, přicházely zajisté již záhy z vých. a jižních zemí do rukou neolithického obyvatelstva moravského, aniž měly značný vliv na dávnou kulturu domácí. Teprve když čilejším obchodem také zbraně a nástroje kovové hojnější měrou v zemi se šířily, nastala v celém žití pronikavější změna, a tento čas dlužno za počátek doby kovové pokládati. Do přechodní doby klademe také porůznu se vyskytující předměty měděné, hlavně sekyry a dláta, jež, původ svůj v Uhrách majíce, co do tvaru namnoze s výrobky kamennými se shodují. Nálezy tyto však nás nikterak neopravňují uznávati na M-vě po zakončení neolithu ještě zvláštní dobu měděnou, jaká jest na př. pro Uhry a Sedmihradsko dokázána, neboť nálezy předmětů měděných jsou u nás přece jen ojedinělé. Celkem zjištěno asi 60 kusů z 25 míst.

Za to hojně vyskytují se výrobky bronzové, převážnou většinou z ciziny přinesené, a to buď jednotlivě nebo v malém počtu na sídlištích a ve hrobech aneb hromadně na místech nahodilých. Těmito nálezy kovovými jakož i výrobky hliněnými jest doba bronzová dosti přesně vyznačena. Dle typických tvarů předmětů bronzových a ve shodě s nálezy uherskými rozeznáváme starší období bronzové, jež souvisí s hroby kosternými, a mladší, charakterisované téměř výhradně hroby žárovými. Rozumí se, že i keramika obou období jeví patrné odchylky. Z bronzu hotovily se nástroje a zbraně, jako: sekyry s okrajem ohrnutým, se schůdkem, s lalokem a duté s úškem, dláta, nože, srpy, dýky, meče, hroty na kopí a šípy, šídla, jehly; aneb šperky: nákrčníky, náušnice, náramky, jehlice, spony, puklice, knoflíky, pasy, řetízky, kroužky, trubičky a j. v.

Důležité a zajímavé jsou hromadné nálezy bronzů, obsahující větší počet předmětův stejných aneb i různých, úplně zachovalých aneb také opotřebovaných a rozlámaných, jež úmyslně byly do země uloženy. Většinou připočísti lze takové hromadné nálezy čili depôty potulným obchodníkům, již z rozličných příčin čásť nebo veškeré své zboží na bezpečném místě ukryli a již ho nevyzdvihli. Zakopání rodinného pokladu aneb význam obětní v jednotlivých případech se nevylučuje. Nejbohatší nález učiněn r. 1899 u Přestavlk na Přerovsku. Obsahoval několik set předmětů většinou porouchaných. Z neporušených věcí uvádíme: ornamentovaný meč, 14 sekyr, asi 50 náramků massivních, dutých nebo spirálovitých, spony, jehlice, kopí, nože, srpy, kruhy, náčelenku, pasy, knoflíky a slunečná kolečka. Z ostatních asi 40 hromadných nálezů vytknouti dlužno nálezy ve Slatěnicích a Sazovicích podobně různého obsahu s některými předměty ze smíšeniny stříbrné nebo převahou cínové. Častěji vyskytují se otevřené kruhy nebo nákrčníky: v Hodoníně více než 600, u Slavkova 90, ve Znojmě 70. Z Uher. Brodu známe několik svazků malých kroužkův a náramky, z Tišnova a Žárovic hmotné náramky s rytými ozdobami, z Líšně a Routky srpy, ze Staré Břeclavy závitky z dvojitého drátu, z Vel. Pavlovic tytéž kroužky a spirálovité náramky, z Borotic na Znojemsku kromě takových ještě dva páry manšetových náramků, u nás odjinud neznámých.

Sídliště doby bronzové shodují se obsahem svým celkem s příbytky neolithce, jen že mnohé předměty jsou rázu jiného a k výrobkům kamenným a kostěným přistupují jednotlivé bronzy. Kromě příbytkových a odpadkových jam vyskytují se také mocné vrstvy kulturní podobného obsahu.

Do této doby klademe vznik prvních hradisk na M-vě, opevněných to sídlišť obyčejně na osamělých výšinách, náhorních rovinách neb ostrozích při stoku dvojích vod. Dle potřeby byla hradiska obehnána náspy a příkopy. Mnohá byla útočištěm pro obyvatelstvo celého kraje, jiná opět střediskem náboženským a obchodním. Sem náležejí: Hrad u Bílovic na Prostějovsku, Réna u Ivančic, Staré Zámky u Jevišovic a u Líšně, Hradisko u Křepic na Krumlovsku, Obersko u Loštic, Leskoun u Olbramovic, Obrova Noha u Otaslavic, Palavské vrchy, Hrad ve Znojmě a j.

Hroby jsou ploché, buď kosterné neb žárové, anebo mohyly s pohřby většinou žárovými. Vyskytují se vesměs v bezprostředním sousedství stejnodobých sídlišť, a to buď hromadně v nepravidelných řadách, aneb jednotlivě. Kosterné hroby vyznačeny jsou skrčenou polohou kostry. Nebožtík položen s přitaženými koleny k prsům, jakoby spal, do prosté neb kameny obložené jámy, obyčejně na pravý bok, hlavou k západu. Milodary záležely z pravidla v bronzových špercích a jídle ve hliněných nádobách rázu neolithického nebo novějšího; někdy se vyskytují také kamenné, kostěné a kovové nástroje nebo zbraně a mořské lastury. Typické jsou kroužky z podvojného drátku stočené, spirálovité náramky, jehlice šavlovitě zahnuté, jejichž tupý konec jest roztepán a otočen. Jehlice typu únětického, v Čechách tak hojné, jsou na M-vě velmi vzácny.

Hliněné nádoby toliko z nejstarších hrobů shodují se s keramikou neolithickou, ostatní jsou svérázné hrnce veliké i malé, mísy, koflíky a pohárky povrchu lesklého s nepatrnými okrasami (pupíky, růžky, dolíčky a p.).

U Kyjova, kde hroby obsahovaly zmíněné náušnice a náramky z dvojitého drátu, šavlovité jehlice s roztepanou a svinutou hlavicí, pazourkové nožíky a hliněné nádobky, ležely v jednom hrobě na hrdle kostry šňůry, sestávající ze střídavě navlečených dentalií a trubiček z drátu bronzového. Vyskytla se tu také posmrtní resekce lebky. V Příkazech byla celá kostra pokryta kostěnými perlami a šperkem z provrtaných dančích klů. Z tohoto, jakož i ze skoronického nálezu známe lebky proražené. Z hrobů hajanských obsahoval jeden kromě kamenných nástrojův a kostěného šídla baňatou nádobku s ornamentem neolithickým, ostatní hroby však také předměty bronzové. Pohřebiště oblekovické u Znojma poskytlo hojně milodarů měděných. Úhrnem je stanoveno asi 30 nalezišť skrčků ve střední a jižní M-vě; většina z nich jest však nedostatečně prozkoumána.

Mohyly z doby bronzové jsou na M-vě vzácné, a zprávy o jich prokopání kusé. Trapp uvádí 17 mohyl u Borotic na Znojemsku, z nichž jedna, v letech padesátých prozkoumaná, obsahovala kostry a kromě úhledných nádob bronzové náramky a klíštky. Na blízku vyskytly se kosterné hroby s nádobami rázu starší doby bronzové. Ve velké mohyle v Nákle u Olomouce bylo prý uloženo několik koster, nádoby, bronzový meč, sekyry a šperky. Vyloupená mohyla u Těšetic na Olomoucku, »Královský hrad« zvaná, obsahovala dva chodbou spojené hroby; v jednom nalezl Wankel r. 1880 pouze bronzovou sekyrku rázu již mladšího.

Mohyly s pláštěm kamenným na způsob jihočeských a bavorských na M-vě známy nejsou.

Žárové hroby ploché, jež tvoří z pravidla rozsáhlá pohřebiště, »popelnicová pole« zvaná, obsahují kromě vlastní popelnice se zbytky spálené mrtvoly obyčejně ještě jiné nádoby, do nichž pokrmy uloženy byly. Milodary bronzové, často žárem porušené a zohýbané, jsou většinou chudé a jeví celkem ráz mladší než bronzy z hrobů kosterných. Jsou to šperky a nástroje, jako: nožíky, jehlice s dvojkuželovitou hlavicí, náramky se spirálovými konci, brejlovité spirály, válečkové prsteny se spirálami, šipky a j. Keramika není stejného rázu; dlužno rozeznávati pohřebiště se starším poněkud typem lužickým (St. Břeclav, Kožušany, Mostkovice, Všetuly) a pohřebiště s typem slezským (Bohuslavice, Krumsín, Tršice, Mohelnice), ač na některých polích popelnicových nádoby obojího rázu se vyskytují (Domaželice, Bořitov). Typ lužický vyznačen je zejména popelnicemi tvaru dvojitého kužele komolého a nádobami břichatými s vytáhlým, slabě kuželovitým nebo válcovitým hrdlem. Prosté ozdoby jsou jen na zevnější straně a záležejí hlavně v mělkých žlábcích svislých neb obloukovitých a v soustředných polokruzích kolem vyčnívajících pupíků.

Nádoby typu slezského vynikají rozmanitostí tvarův i ozdob, jakož i téměř napořád nátěrem tuhovým. Uvádíme tu baňaté, ale poměrně nízké popelnice s ohrnutým krajem, šálečky s vyžlabeným hrdélkem a nad okraj vystupujícím uchem, červené »květináče« s malými oušky a pupíky, osudíčka a štěrchátka. Ryté ozdoby přímočaré aneb kruhovité vykytují se také na vnitřní stěně a na dně. Často jsou seřaděny v trojúhelníky a jiné měřické obrazce.

K nejmladšímu stupni kultury slezské počítati dlužno nádoby pomalované, jaké známe z Heršpic; od Olomouce, Václavovic, Žernůvek a j., jež však se podstatně liší od malované keramiky neolithické.

Shrneme-li vše, co povědomo o obyvatelstvu doby bronzové na M-vě, seznáváme, že stále rostoucímu vlivu zemí sousedních, zejména jihových., padla za obět keramika neolithická, nahrazena byvši svéráznou keramikou příslušných hrobů se skrčenými kostrami a stejnodobých sídlišť, jež, pokud známo, nesouvisí s osadami neolithickými, ježto tyto už před tím byly vzaly za své.

O málo později přišel jiný, mnohem silnější proud kulturní z krajin severových., jehož význačnou známkou jest obřadné spalování mrtvol a veliká pohřebiště popelnicová. Tato kultura lužická, rozšiřujíc se od sev. k j. a doplňujíc se stejnorodou, jenže poněkud mladší kulturou slezskou, nabyla konečně převahy v celé zemi. Jest pravděpodobno, že s kulturou lužickoslezskou vniknul na M-vu četný lid nový, jejž bychom se zřetelem k oblasti hrobů popelnicových a celého inventáře hrobů i sídlišť nejsprávněji stotožnili se Slovany.

Pokud ze skrovných záznamů o fysických vlastnostech tehdejšího lidu moravského usouditi lze, byl člověk starší doby bronzové vzrůstu nevelikého, lebky podlouhlé (index lebeční 63—75). Způsob pohřbívání mrtvoly ve skrčené poloze udržel se tu a tam ještě dlouho, jak dosvědčuje hrob vrbovský nad vrstvou se střepinami rázu hallstattského. Zachovalých zbytků lidu polí popelnicových neznáme. Doba bronzová trvala na M-vě asi do r. 500 před Kr.

4. Doba železná.

a) Období hallstattské. Rozkvětem kultury slezské, jež opanovala M-vu, Dolní Rakousy, sev. Čechy a severozáp. Uhry a jež zatlačila na dobro starší kultury domácí, počíná doba železná, v níž vedle kovových výrobků bronzových vyskytují se na M-vě nejprve zbraně a nástroje, znenáhla pak i šperky železné, podobou i slohem svým vzorům bronzovým přizpůsobené. Meče a dýky objevují se již s pochvou, nože v podobě sekáčů, sekyry s laloky; šipky bronzové bývají ploché nebo trojboké, hroty na kopí obyčejně ze železa. Zajímavé svým tvarem a výzdobou jsou z bronzu tepané nádoby: vědra, kotly, mísy a j. Šperk je nejvíce z bronzu, někdy ze zlata, jantaru nebo skla. Typické jsou sponky brejlovité a lodičkovité, náramky s vroubky a uzlíky nebo duté a rýsované. Nádobí hliněné jest z pravidla natřeno tuhou nebo červeně a žlutě pomalováno a také uvnitř zdobeno. Hroby jsou většinou žárové s popelnicí v zemi mělce uloženou. Výjimku činí mohyly. V kosterných hrobech je mrtvola natažena. Změny tyto přišly na M-vu z jihu jako kultura hallstattská, jež se brzy rozšířila po značné části země zejména obchodními cestami podél řek: Moravy, Dyje, Svratky a Svitavy. Do nejstaršího tohoto období železného náleží značný počet hromadných nálezů bronzových, na př.: z Mankovic (na slezské již půdě), z Nákla, Přestavlk, Slatěnic; krátké meče, nalezené r. 1829 v řečišti Hané; pak četná sídliště a hradiště (Hostýn, Kotouč, Křepice, Obřany, Ptení a Znojmo), jakož i popelnicová pole (Obřany, Předměstí Uh.-Ostrožské, Měnín a j.). Sem náleží také znamenitý nález Dra Wankla v Býčí skále u Adamova, obsahující vzácné a neobyčejně četné výrobky bronzové: žebrovité cisty, kotlíky s držátky, žezlo, náramky silně profilované, dva veliké duté náramky z bronzového plechu na povrchu jemně porýsované, sponky, šperk náprsní se zavěšenými cetkami, nákrčníky, pasy; zlaté prsteny, závitkové náramky a spony do vlasů; jantarové a skleněné korálky, lignitový náramek, závěsky kostěné a kamenné, hliněné nádobí a zbytky vozu bronzem a železem kovaného; mimo to pak železné sekyry, nože, dýky a hroty kopí, sříznutou lebku lidskou a více než 40, téměř vesměs ženských koster. Z téže jeskyně pochází i bronzový býček s trojhranými deštičkami železnými. V předsíni Býčí skály objevena železářská dílna. Z nálezů hrobových uvádíme ještě velikou mohylu, »Hlásnice« zvanou, u Horákova, jež obsahovala pod kamenným příkrovem kromě lidské kostry také žárový hrob s popelnicí a četnými bronzy, jmenovitě se dvěma ornamentovanými misami, zbytky pancíře, knoflíky, kroužky, pak se zlatým prstenem, jantarovou perlí, železným sekáčem a kopím. Nedaleko byly málo značné pahrbky s nádobami, zbytky to menších mohyl žárových. S kulturou hallstattskou nepřišel na M-vu nový lid. Mírumilovné obyvatelstvo slovanské, udržujíc čilé styky s národy podunajskými, dospělo ke značné vzdělanosti a patrnému blahobytu. Keltských nálezů z této doby neznáme.

Hallstattské období sahalo asi do I. stol. před Kristem.

b) Období latènské. Druhé období železné značí se tím, že železo nabylo již vrchu nad bronzem, jejž značnou měrou vytlačilo také v ozdobnictví. Charakteristické jsou dlouhé železné meče, hroty kopí tvaru listového s tulejí, sekyry s dutinou pro topůrko, nůžky na způsob ovčáckých, nože s rovným hřbetem nebo větší sekáče, bronzové i železné sponky s pérovitým závitem z jednoho kusu drátu zhotovené, bronzové náramky perlovité s paličkovými konci, s polokoulemi, z drátu osmičkovitě spleteného, skleněné a lignitové; bronzové i železné řetízky jemně vykované, mince zlaté, stříbrné i bronzové, napodobeniny to řeckomakedonské i římské. Nádobí hliněné děláno už na kruhu hrnčířském; jest tvaru vásovitého bez tuhového nátěru, s ornamentací žádnou nebo poměrně chudou. Hroby jsou většinou kosterné s tělem na znak položeným, ale také žárové, vždy s hojnými milodary. Nálezy latèn. kultury jsou po celé téměř M-vě roztroušeny, ale celkem přece nečetny. Poměrně nejhojněji vyskytují se hroby s kostrou, vesměs ojedinělé. Známe takové z Čechůvek, Dobrotic, Hrušovan, Kurdějova, Hlubokých Mašůvek, Rajhradu, Slatěnic a j. Žárové hroby vyskytly se v Předmostí, kde v popelnici uloženy byly spony časného rázu latènského s volnou patkou, náramky a řetízky, v Náměšti u Olomouce, ve Slatěnicích a j. Mnoho železných zbraní nalezeno ve Chvalkovicích u Ivanovic, šperky a zbraně u Charvát, železné meče u Drahanovic a Lulče, jednotlivé šperky u Lipníka, na Hostýně, Kotouči u Štramberka a j., mince u Hodonína, Holešova, Podivína, Všeminy a j. Sídliště jsou na př. u Čejče, u Křenovic a Němčic na Kroměřížsku. Milodary rázu latènského vyskytují se na mnoha polích popelnicových, na př. u Blatce, Bzence, Kožušan, Slatinek, jichž nádoby však nejeví stopy užívání kruhu hrnčířského.

Náhlý zjev svérázné kultury latènské, jež úplně shodnou jest s kulturou gallskou ve Francii, vysvětlujeme invasí cizího lidu válečného. Pravděpodobně byli to Germané, již přišedše z krajin porýnských, na M-vě jen nepatrnou měrou s obyvatelstvem slovanským splynuli.

Trvání kultury latènské na M-vě datovati dlužno až do konce I. století po Kr., čímž vstupujeme na půdu částečně aspoň historickou.

c) Kultura římská. Vzhledem k blízkosti provincií římských mohli bychom na M-vě očekávati hojně památek rázu římského z II.—V. století. Ve skutečnosti jsou právě tak řídké a neurčité jako záznamy dějinné, obmezujíce se mimo četné mince pouze na jednotlivé předměty, hlavně šperky a střepiny. Skleněné nádobky nalezeny jen ve Znojmě. Hrobů kosterných neznáme, hroby žárové jsou vzácny. Střepiny nádob na kruhu točených z hlíny s tuhou smíšené s massivním okrajem a hustými svislými ryhami, jaké se střepinami rázu římského objeveny byly na »Ostrově« u Hrubčic, náležejí do této doby, neznačí-li starší poněkud lokální vývoj kultury latènské. Podobné nálezy známe také z Čejče, Hostýna, Kotouče, Křenovic, Oblekovic a Petrova. Stejnodobé asi jsou zajímavé hroby žárové u Hrubčic s popelnicemi dvojími, totiž na kruhu točenými a vlnovkou zdobenými a pouze rukou hnětenými. Přiložené milodary: sponky bronzové, stříbrné a železné, korály skleněné, železné nástroje a zbraně jeví částečně ještě ráz latènský. Na hradisku mušovském, Burgstadtl zvaném, kde se vyskytly také četné mince a jedna popelnice římská, jest klenba na způsob cisterny původu prý římského. Ježto některá popelnicová pole se starší keramikou, na př. u Vrchoslavic, poskytla také bronzových spon římských, jež mincemi do II. stol. po Kr. jsou datována, soudíme, že slovanské obyvatelstvo moravské setrvalo při dávném svém způsobu pohřbívání a jen velmi pozvolna si osvojovalo kulturní vymoženosti provincií římských, s nimiž bylo v živém spojení obchodním a přátelském styku. M-vou vedla obchodní cesta na sever do Německa.

d) Kultura hradišťní. Doba V. až XII. století po Kr. charakterisována jest nádobami z pravidla bezuchými a na kruhu točenými, štíhlými nebo baňatými, s krajem nejčastěji vyvaleným, jejichž ozdoba sestává z vlnic jednoduchých anebo mnohonásobných, jednoduchým rydlem neb ozubeným nástrojem provedených. Kromě vlnice vyskytují se pásmové kruhy, řady vrypů, taktéž vidlicí způsobených, šikmé rýhy, vypouklé pasy a j. Na dnech bývají v pokročilé době vytlačeny různé značky: kříže, kola, muří nohy a j. v. Nelze pochybovati, že ráz tento se vyvinul v II. a III. stol. po Kr. v provinciích římských a odtud brzy se rozšířil na M-vu a do ostatních tehdy slovanských zemí severně od Dunaje, zatlačiv dosavadní keramiku domácí. Až do XII. století nestala se s ním žádná význačná změna, toliko že nádobky z novější doby mají okraj značně vyhrnutý a ozubem pro pokličku opatřený; teprve v XIII. a následujících stoletích nabývá keramika hradištní jiné poněkud podoby co do látky, způsobu zpracování, tvaru i ozdob.

Nádoby a střepiny rázu hradištního vyskytují se u nás na četných sídlištích, na př. u Domčic (žárové jámy), Hodonic, Řeznovic, Zbejšova a j., hradištích, jako jsou: Staré Zámky u Líšně, Hradisko u Rokytné, Hradiště nad Znojmem a j., a také ve hrobech kosterných. Tento obřad pohřební nabývá znenáhla převahy a ujal se po zavedení křesťanství docela. Kostry leží na znaku, obyčejně v pravidelných řadách, majíce u sebe bronzové nebo zlaté náušnice, bronzové, stříbrné nebo zlaté záušnice s esovitě roztepaným koncem, skleněné korály, kostěné hřebínky, železné nože, hroty, válečné sekyry, hliněné nádobky a dřevěná kovaná vědérka. K nejstarším toho druhu náležejí ploché hroby na »Golgotě« u Strážnice s římskými korály a v Rebešovicích s okrasami bronzovými, korály jantarovými a skleněnými. Mladší jest bohaté pohřebiště předmostecké bez nádob, sahající dle denárů Břetislava I. až do XII. století. U Kvasic, Jarohňovic, Rudimova a j. vyskytly se mohyly s kostrami.^{[red 5]} Maška.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

↑ ^a ^b ^c Tato zkratka není v Ottově slovníku naučném přiřazena k žádnému autorovi. Je však možné, že jde o Františka Šujana, který je jinak v seznamu autorů uveden pod šifrou Šj.
↑ V hesle se odkazuje na výraz „Národnost“, přičemž samostatné heslo tohoto názvu se v Ottově slovníku naučném nevyskytuje (vyskytuje se zde však heslo „Národ“). Zdá se pravděpodobné, že odkaz má směřovat na podkapitolu hesla „Morava“ označenou „II. Národopis.“
↑ Nepřesný název, dílo vyšlo jako „Bibliografie české historie“.
↑ Zde se odkazuje na heslo o právních dějinách rakouských, ovšem žádné takové se v Ottově slovníku naučném nevyskytuje. Ve slovníku se nalézá pouze heslo Rakousko, které obsahuje mj. části Dějiny politické a Dějiny ústavní.
↑ Ve 28. dílu byl k heslu Morava uveřejněn doplněk, viz Morava (doplněk).

[Šjn-1] Tato zkratka není v Ottově slovníku naučném přiřazena k žádnému autorovi. Je však možné, že jde o Františka Šujana, který je jinak v seznamu autorů uveden pod šifrou Šj.

[2] V hesle se odkazuje na výraz „Národnost“, přičemž samostatné heslo tohoto názvu se v Ottově slovníku naučném nevyskytuje (vyskytuje se zde však heslo „Národ“). Zdá se pravděpodobné, že odkaz má směřovat na podkapitolu hesla „Morava“ označenou „II. Národopis.“

[3] Nepřesný název, dílo vyšlo jako „Bibliografie české historie“.

[4] Zde se odkazuje na heslo o právních dějinách rakouských, ovšem žádné takové se v Ottově slovníku naučném nevyskytuje. Ve slovníku se nalézá pouze heslo Rakousko, které obsahuje mj. části Dějiny politické a Dějiny ústavní.

[5] Ve 28. dílu byl k heslu Morava uveřejněn doplněk, viz Morava (doplněk).

[red 1]

[red 2]

[red 3]

[red 4]

[red 5]