Božská komedie/Očistec/Výklad
| Božská komedie – Očistec Dante Alighieri, Jaroslav Vrchlický | ||
| Zpěv třicátý třetí | Výklad | Přehledná tabulka cesty, vin, trestů, osob, zjevů i času v Danteově „Očistci“ |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Očistec |
| Podtitulek: | Výklad |
| Autor: | Jaroslav Vrchlický |
| Zdroj: | ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. S. 171–189. |
| Licence: |  PD old 70 |
Druhá část Božské komedie začíná vzýváním epických Mus a narážkou na zápas, v kterém Pieridky od Mus přemoženy a v straky proměněny byly. (Ovid, Metam V. 294.) Až k prvnímu kruhu, t. j. až ku obzoru táhne se modrý vzduch jako safir, na obzoru stojí Venuše ryby přezařujíc a na jihu objevuje se souhvězdí čtyř hvězd neznámých naší polokouli severní. Souhvězdí toto značí (zpěv 31., v. 104.) čtyři hlavní ctnosti. Hvězdy ty viděli jen první rodiče v ráji. Ráj zemský je totiž na vrcholu hory, u jejíž paty se Dante s Virgilem octli při svém východu z podsvětí. Souhvězdí Vozu odsud již nebylo viditelné. Vchod k hoře očistcové střeží Cato z Utiky; žena jeho Marcie, na kterou se Dante odvolává, sídlí v předpeklí mezi ctnostnými pohany. Hora očistcová stojí na kulatém ostrovu, kolem něhož bují třtina, symbol pokory. Hora má tvar kužele, který dolů přikře spadá a opatřen je sedmi zářezy horizontalními, z nichž každý jest kruhem pro jeden ze sedmi smrtelných hříchů.
Jerusalem a hora očistcová jsou body antipodické se stejným obzorem; když tam je západ, jest zde východ; na Gangu dle Dantova zeměpisu jest půlnoc a souhvězdí Váhy jde poledníkem. Jelikož slunce stojí v znamení berana, tu projde Kozorožec o 90° na západ ležící, poledníkem při slunce východu, od kterého se vzdaluje, jakmile den postupuje. Zahání tudíž, obrazně řečeno, slunce svými šípy Kozorožce od poledníku. Cesta očistcem je cestou k vysvobození a očištění jí naznačuje symbolicky žalm 114. Zde setká se Dante s přítelem z mládí, hudebníkem Casellou, který zemřel před r. 1300, ale tři měsíce na přívoz k hoře očistcové čekati musí. Zdá se, že Casella složil hudbu ke kanzoně Dantově, začínající veršem „Amor, che nella mente mi ragiona“.
Virgil a Dante postupují v světle slunečním. Dante pozoruje, že Virgil nemá stínu a že tělo jeho propouští paprsky sluneční. Nicméně může toto bezhmotné tělo snášeti muky pekelné i očistcové. Cesta zde jest srázná jako mezi zámkem Turbií, který leží na západním, a Lericí, který leží na východním pobřeží Adriatského moře. Zde potkává básník Manfreda, syna Fridricha II., vnuka Jindřicha VI. a Konstantie Sicilské. Jelikož zemřel v kletbě církevní, měl by býti mezi zatracenci, avšak on byl spasen a básník má oznámiti dceři jeho Konstantii, choti Petra III. z Aragonie, jeho zachránění. Manfred padl v bitvě u Beneventa, kde každý voják naň hodil kámen a tak nasypána mohyla. Však legát papežský, Bart. Pignatelli, arcibiskup z Cosenzy, dal na rozkaz papeže Klementa IV. mrtvolu vyhrabat a do Abruzz zavléci, a to k řece Verde, aby neležela v území léna církevního.
Dante poznává, že Aristotelem již vyvrácené učení Platonikův o trojí duši člověka: vegetativní, sensitivní a intelektuelní, mylné jest, neboť co poslouchal (sensitivní duší) výklad Manfredův, nevšimnul si, že slunce o 50° postoupilo, což by byl postihnul, kdyby každá z (obou druhých) uvedených duší vládla. Jeť tedy v člověku jedna duše, jeden činitel, ale o více silách. Úžinou užší nežli díra ve zdi vinice a strmější než cesty k San Leo (blíže San Marino) a Noli (na západní Rivieře) neb Bismantově (v Lombardsku) stoupají poutníci příkře o 45° k první římse hory očistcové. Virgil vykládá, že když slunce v znamení blíženců stojí na jižní polokouli, zima jest, nazývá slunce zrcadlem, které světlo božské na všecky planety odráží. Zde setká se Dante s hotovitelem hudebních nástrojů Belaquou, který rovněž zdržel se na cestě k hoře očisty pro hřích lenosti. Zatím došlo zde k poledni, v Jerusalemě jest právě půlnoc, v Marokku večer.
Poutníci potkají duše těch, kteří násilně zemřeli dřív, než se jim odpustků dostalo, nebo než mohli litovati svých hříchů. Jsou to: Jacopo del Cassero z Fano 1297, podestà Boloňský, zavražděný na rozkaz Azza III. z Este na cestě do Milana blíž Oriacca; Buonconte z Montefeltro, syn Quidův (Peklo XXVII.), který padl v bitvě u Campaldina 1289. Zlý duch i anděl zápasili o jeho duši, poražený ďábel pomstil se na těle, jež pochoval v rozvodněném Arnu; Pia Guastelloni z rodu Tolommei, žena hraběte Nella de Pannochieschi, tajně utracená na zámku v Maremně r. 1295.
Nové duše žádají za přímluvu básníkovu. Jsou to: Právník Benincasa z Arezza, který jsa podestou v Sieně dal odpraviti bratra a synovce Ghina di Tacco pro loupežnictví; Ciacco de Tarlati, jenž stíhán nepřátely v Arně se utopil; syn hraběte Quida Novelia, Bedřich, zabit r. 1291; Farinata, syn Marzucca degli Sevenigiani, který byl činný r. 1275 při vyjednávání o vstoupení hraběte Ugolina do služby Pisanských; později vstoupil do řádu Františkánů a smířil prý se s vrahem vlastního syna při jeho pohřbu: hrabě Orso, Pierre de la Brosse, milec Filipa Smělého, z velezrády obviněn a pověšen vlivem královny Brabantské († 1321). Dante rozpřádá rozhovor o tom, jak dalece pomáhá přímluva živých umrlým na základě výroku Virgilova; (Aeneis 6, 376) umenšení trestu jich není žádným porušením spravedlnosti božské, nýbrž jen dílem dobroty Boží, která zásluhy živých obrací k dobru odsouzených v očistci. Dále setká se Dante s troubadourem Sordellem Mantuanským, srdečné setkání toto jest mu podnětem ku příkré invektivě na politickou situaci Italie, na její strany a zvlášť na rodiště básníkovo plné nesvárů a převratů státních. Dante jako i Petrarca nazývá Krista Jovišem: Vlaši starších dob se domnívali, že Giove pochází z hebrejského Jehova.
V údolu hory očistcové, kam Sordello poutníky zavede, pykají duše líné v polepšení. Jsou to: Rudolf Habsburský, Otakar II. Český, Filip III. Smělý, Jindřich Tlustý, Petr III. Aragonský, Karel z Anjou z Neapole, Alfons Aragonský, syn Petrův, Jindřich III. anglický a markhrabě Vilém z Montferrata a Canavese, zajatý v boji s Amadeem V. Savojským 1290, zemřel v zajetí 1292.
Andělé s tupými meči zaženou hada pokušení, kteréž se naposled hříšníka zmocňuje před pokáním. Dante setká se s Ninem Viscontim z Pisy, synovcem Ugolina, soudcem v Galluře v Sardinii († 1296). Vdova jeho provdala se r. 1300 za jednoho z Viscontiů (erb zmije), s nímž vyhnanství sdílela; proto naráží Dante na erb Gallurův (kohouta), jejž by třeba i na hrobce ráda zaměnila za nynější svou bídu. Dcera její Nina provdala se za Richarda Cammtna z Trevisa (Ráj 9, 50.). Konrad Malespina, jenž Danta oslovuje, byl markhrabětem ve Val di Magra mezi Janovem a Lukkou, byl smýšlení císařského a nepodlehl nástrahám Boniface VIII. (zlé hlavy). Naráží v řeči své na pohostinství, jehož se básníkovi dostalo r. 1306 u Marcelia, syna Konradova, jemuž prý i D. Očistec věnoval.
O půl třetí ráno v souhvězdí Štíra, kdy sny mají ráz prorocký a kdy vlaštovka se ozývá (narážka na mythus o Prokne a Itysu) zvedá se Dante v průvodu Virgila, Sordella, Nina a Konrada Malespiny k další pouti. Po snu, v němž unesl jej orel (symbol síly božské) v sferu ohně, octnul se u vchodu k Očistci, jehož předsíněmi posud bloudil. K tomuto vedou tři symbolické stupně (vyznání hříchu, lítost, zadostiučinění), anděl vchod střežící jest symbolem zpovědníka, meč a klíče jsou znaky jeho soudcovské moci. Stříbrný klíč značí moc rozeznávati hodné od nehodných, zlatý moc rozřešení udíleti neb odpírati. Anděl vryje mečem sedm P. v čelo Dantovo (peccata), kteráž mizí s čela jeho postupem další očisty. S třeskem, který připomíná na skřípání vrat Tarpeje, pokladnice římské, když ji Caesar přes odpor Metellův oloupil, otvírá se brána a za zpěvu ambrosianského chvalozpěvu vstoupí básníci v první kruh očistcový.
O deváté hodině ranní octnou se básníci v prvním kruhu očistcovém. Zde najdou obrazy představující výjevy pokory jakožto opak viny zde pykané: pýchy. Jsou zde: Maria Panna, král David (protivou jeho hrdá žena Michol), císař Trajan, jejž prý papež Řehoř svou modlitbou z pekla vysvobodil (Ráj XX. zpěv). Pyšní kráčejí zde pod balvany podobni karyatidám.
Hříšníci druhu tohoto modlí se „Otčenáš“, obracejíce poslední prosbu jeho na ty, kdo ještě živi jsou neb sem cestu hledají. Z nich poznává Dante Humberta hraběte ze Santafiore (zavražděn 1259) a znamenitého malíře miniatur Oderisi z Gubbia, Salvaniho, vůdce Sienských v bitvě u Montaperti (1260). Tento by zde ještě neměl prodlévati, ale šlechetný čin, kterým vykoupil svého přítele Vigna ze zajetí Karla z Anjou, žebral totiž na výkupné pro něho v Sieně na náměstí, odčinil jeho pýchu. Koncem řeči své naráží Salvani na vyhnanství básníkovo. Setkání s Oderisim dává Dantovi příležitost k exkursi o marnivosti a krátkém trvání slávy světské. Tak Cimabue (1240—1300) byl zastíněn v malbě Giottem (1276—1336) a Guido Guinicelli Guidem Cavalcantim v lyrické poesii, jejž opět třetí (rozuměj Dante sám) zastínil.
Jiné obrazy zdeptané pýchy jsou na podlaze: Satan s nebe svržený, Briareus bleskem schvácený, Giganti, Nimrod, Nioba, Saul na Gelboë, Arachne, Rehabeam, Eriphyla, která zradila vlastního chotě Amfiaraa za šperk, začež od syna svého Alkmaeona zabita byla, Sancherib, Cyrus, voj Holofernův s trupem svého vůdce. V poledne o šesté hodině dostanou se básníci k druhému kruhu očistce; úzkou stezku k němu vedoucí srovnává Dante ironicky o svém rodišti hovor zapřádaje se starou kamenitou cestou ve Florencii, narážeje při tom na dva případy podvodu kol r. 1300 provedené, kdy jeden z priorů obce falšoval knihy pozemkové a druhý zmenšil míru solní, aby sebe obohatil.
V druhém kruhu očistce tresce se závist; narážky na vinu i očistu z ní z různých hlasů zde se ozývajících vždycky protivou hříchu, čímž vinníci jsou jako výtkou postiženi. Bič a uzda jsou symboly povzbuzení a odříkání se. Závist tresce se na očích, kteréž závistně po cizím majetku pošilhávaly, tyto musí se podrobiti operaci jako sokol k lovu nacvičený, jemuž spodní klapky oči drátem protáhli a zavázali, by odvykl světlu. Zde setkají se se Sapií ze Sieny, která dívala se radostně na porážku Ghibelinů u Colle a srovnává se zde s kosem, který oklámán pohodou v lednu křičí: „Nyní přešla zima, už se tě, bože, nebojím.“ Pouze na přímluvu moudrého poustevníka Petra z Pettinajo dostala se Sapia, jež teprve na smrtelném lůžku vin svých litovala, do očistce. Však i zde neztratila docela hněv na Sienu a obyvatele její, jichž plány založiti si přístavem v Talamonu moc válečnou a najíti pramen Diany se nezdařily, při čemž mnozí, zvlášť admirálové, zahynuli zimnicí v nezdravé Maremně. Dante se neobává trestu za závist tak jako trestu za vinu kruhu předcházejícího, pýchu, nač naráží verši 133—138.
Setkání se s dvěma šlechtici z Romaňe: Quidem del Duca a Rinierem de Calboli zavdává Dantovi podnět ku příkrému soudu nad celým poříčím Arna, který po celé délce své (as 120 miglií) propadá soudu jeho. Básník naříká nad úpadkem rodů šlechtických a slaví nadšeně poslední zbytky některých rodů staré, pravé šlechty domácí. Výstražnými příklady závisti je tu ještě hlas Kainův i athenské Aglaury, která proto, že své sestře nepřála lásku Merkurovu, v kámen byla proměněna.
Jako dítě, které nestane, tak i slunce ni na mžik se nestavící dojde ku 3. hodině, kdy v Italii půlnoc jest. Druhé P. zmizí s čela Dantova a on vchází v třetí kruh, kde trestán jest hněv obrazy mírnosti a smířlivosti i příkladem Marie ztraceného Syna bez reptání v chrámu nalézající, Pisistrata, který hněval se na choť svou, která chtěla, by ztrestal mladíka, jenž dceru jeho na ulici políbil. (Minerva s Neptunem hádali se o jméno Athen, nač nářek ženy Pisistratovy naráží.) Štěpána, který kamenován za své nepřátely se modlil. Obrazy ty jsou tak živé, že Dante jen pozvolna je od skutečnosti rozeznává, a přece pravdu hlásají, takže je právem nazývá „pravým poblouzením“.
Kráčeti v dýmu je trestem hněvivých. Modlí se „Agnus dei“ (Jan 1, 29, Isaiáš 53, 7.), jelikož beránek jest symbolem mírnosti a trpělivosti. Dante setká se s urozeným a štědrým, světa znalým, ale velice prchlým Benátčanem Markem Dacou, s nímž zapřádá hovor o vlivu hvězd na život a jednání lidské, háje při tom svobodnou vůli člověka, kterouž pouze zodpovědnost je podmíněna. Při tom vyčítá papežství, kteréž po světské moci baží, že seslabuje moc císařskou, přirovnávaje je k jednokopytníkům, kteří sice žvýkají, ale kopyta rozdělena nemají, t. j. papež zná božské předpisy, ale dle nich se nezachovává. Dante vykládá obšírněji své náhledy o monarchii a úpadku jejímu přičítá všeobecnou zkázu v své vlasti panující, která je tak obecná, že jen tři praví šlechetníci žijí. Jsou to Gherardo da Cammino, vůdce guelfský († 1307), Konrad z Palazza z Brescie, podestà mnohých měst italských, a Quido da Castello z Reggia, druhdy Dantův hostitel. Nauku, že má býti moc světská od duchovní rozdělena, stvrzuje Dante poukázáním k židovskému zákonu, dle něhož synové z kmene Levi nesměli míti žádných statků. Gaja, dcera „dobrého Gherarda“, byla známá pro svou zhýralost.
Podoben krtku, o němž Dante v souhlase s dobou svou myslil, že má kůži přes oči srostlou, putuje básník temnem kouře, až vyjde opět v sluneční světlo. Básník vidí obrazy, objevující kontrasty a výstrahy hněvu. Vidí Prokne (Ovid. Met. IV.), Hamana (Esther 6, 8.), Lavinii (Virgil Aeneis XII.). Vstupuje pak v čtvrtý kruh očistce, kde se tresce lenost. Třetí P mizí s jeho čela. Noc brání jim v dalším pochodu a prodlení užije Virgil ku výkladu o vinách, za kteréž se pyká v dalších kruzích očistcových.
Všecka provinění v očistci pykána jsou z nepochopeni lásky a chtíče.
| buď přirozená a ta nikdy se nemýlí | buď duševní a svobodná, a tato může blouditi | |||||||
| v stupni | v předmětu když miluje zlo, když nenávidí | |||||||
| jest liknavá | jest nesmírná | sebe a Boha, což jest nemožností | bližního | |||||
| při nejvyšším dobru | u vedlejších dober a světských statků | touží-li získat čest, slávu, statky | bojí-li se ztratit jich | přeje-li zlo bližnímu ze msty za urážky a příkoří | ||||
| Lenost | Lakota | Obžerství | Necudnost | Pýcha | Závist | Hněv | ||
| IV. kruh | V. kr. | VI. kr. | VII. kr. | I. kr. | II. kr. | III. kr. | ||
V duchu filosofie sv. Tomáše Aquinského pokračuje Virgil ve svém výkladu o podstatě lásky, z které všecky dobré i zlé skutky vznikají, dle tří její stupňů: záliby, touhy po předmětu milovaném a požitku v něm (Amor desiderium, delectatio). Co do podstaty své jest každá láska dobrá, jelikož k nějakému dobru směřuje, ve skutečnosti však není dobrá vždy, jelikož, co za dobré pokládá vždy dobré není. Virgil nazývá duši „formou substantiální“ od hmoty rozdílnou a s ní přece spojenou (duše andělů je bez hmoty, duše zvířat je na hmotu připoutána). Formou zove filosofie scholastická tu mohutnost, jíž něco z pouhé možnosti v skutečnost přestupuje, substantialis jest, podmiňuje-li existenci předmětu, accidentalis, určuje-li jeho jednotlivé vlastnosti. Síla v člověku toužiti po dobru nalézá opory v jiné síle, střežící práh souhlasu neb přisvědčení a tou veden rozhoduje se člověk pro jedno nebo pro druhé, jeť tedy volnost jednání jeho a tudíž i zodpovědnost jeho nad veškerou pochybnost. Další avšak rovněž ne úplné objasnění této záhady dostane se Dantemu v „Ráji“ (5, 19.). Při vycházejícím měsíci dostane se básník s Virgilem narozeným prý v Pietole u Mantuy) v dav kajicníků, který připomíná bacchické prosebné průvody Thebánských. Hříšníci připomínají si rychlost Marie do hor chvátající (Lukáš 1, 39.) a Caesara, který z Brundusia spěchal do Gallie, by u Illerdy Pompeja porazil. Dante setká se s opatem kláštera sv. Zena († 1178). Alberto della Scalla učinil opatem svého bastarda Josefa proti všemu řádu církevnímu; tento žil v neřestech až do r. 1314. Jiní dva kajicníci připomínají dva příklady lenivosti a otálení ze starého zákona a z Aeneidy.
Dle názoru starých přemáhá země za noc svým chladem ve vzduchu zbylé teplo sluneční, v kteréž době vchází na zjasněném nebi souhvězdí zvané „největším štěstím geomantů“, hadačů, kteří z různých na písek neb papír nakreslených bodů věští. Tvar figury této jest:
* *
*
*
Básníku zjeví se ve snu Sirena, symbolisující nepravé statky a hříchy s nabytím jich spojené: lakotu, obžerství a chlipnost, kteréž se trescí v následujících kruzích. Hřích jako Sirena zprvu zdá se býti sladký a krásný, než člověk v něm najde zalíbení. Zjev Sireny zaplaší rozum, nebo Lucia, boží milost, ukazuje zbloudilému hřích v jeho pravém světle. Při východu slunce dospějí poutníci k pátému kruhu, kde pykají lakomci; jelikož jdou směrem k západu, octne se slunce za jejich zády. Anděl smaže čtvrté P s čela Dantova. Jelikož jsou lakomci pohrouženi v prach, zpívají žalm 119 v. 25. Básník potká zde papeže Hadriana V. († 1276), když chce mu vzdáti poctu, brání se tento proti tomu, jelikož zde mu nepatří, neboť symbolický sňatek papeže s církví je zde přerušen (ne que nubent, Mat. 19, 30.). Na Hadriana vzpomíná pouze neť jeho Alagia de Fieschi a choť Moroella Malespiny, kde Dante užíval pohostinství.
Dante horlí proti lakotě, již nazývá starou vlčicí a na niž volá „chrta“ z I. zpěvu Pekla v. 101. Zde slaví se příklady ctné chudoby jakožto protivy lakoty: chudoba Marie, konsula Fabricia, jenž se nedal podplatiti Pyrrhem, štědrost sv. Mikoláše, který vybavil tři dívky, jichž ctnost chtěl lakotný otec zaprodati. Stín, který mluví, jest zakladatel francouzského panovnického rodu Hugo Capet. Ve filipice proti rodu tomuto užívá Dante nehistorických tradicí, tepaje ovšem při tom hrabivost a hamižnost francouzského vládnoucího domu. Nejvíce bouří jeho hněv proti Karlovi z Valois, který lstí Florencie se zmocnil, proti Karlu II. z Anjou, jenž z hrabivosti roku 1305 svou dceru Beatrici zasnoubil Azzovi z Este (Peklo XII., 112, Očistec V., 77.) a proti Filipovi Krásnému, jenž r. 1303 samého papeže (Bonifáce VIII.) v Alagni zatknouti dal. Při tom naráží básník i na zrušení řádu templářského. Za obrazy chudoby následují obrazy lakoty: Pygmalion (Aeneis I.), Midas, Achan (Josua 7.), Heliodor (Kniha Makab. II. 3., Annanias a Safira (Dějiny apošt. V. 1.), Hekuba (Peklo XXX., 18.), Crassus (Aeneis III. 56.). Zemětřesení ohlašující, že opět jedna duše vysvobozena, srovnává básník se záchvěvem ostrova Delu, jenž se teprve zastavil, až Latona na něm Dianu s Apollem porodila. — „Jak pastýři“ rozuměj při Kristově narození.
Žízniv pravdy jako Samaritánka (Jan IV. 14.) kráčí básník dále. Tu přidruží se k němu duch právě z Očistce vysvobozený a vykládá příčinu zdejšího zemětřesení. Je to básník Statius, který v středověku daleko více ceněn byl než dnes. Druhou báseň svou (první byla „Thebais“) „Achilleis“ nedokončil. Za doby Titovy byl hochem, v době sboření Jerusalema byl 9 let stár, zemřel v stáři 96 roků.
Před vstoupením do šestého kruhu smyje Anděl opět jedno P s čela Dantova. Známý verš Virgilův: Quid non mortalia pectora regis auri sacra fames! překládá Statius, který prý hřešil marnotratností, v svém smyslu obráceně. Statius stal se křesťanem za Domitiana vnuknutím veršů IV. eklogy, která byla považována v středověku za messianské proroctví. 500 let strávil v kruhu lakomců a 400 let v kruhu lenochů, ostatní 300 let v předpeklí. — Caecilius byl básník komoedií, díla jeho se ztratila. — Antifon i Agathon byli básníci tragičtí, ostatní osoby jsou reci a rekyně básní Statiových (srovnej Peklo 4, 88, v příčině Manto, dcery Teresia, Peklo 20, 55 a 24, 62.). V pět hodin ráno dospějí básníci k šestému kruhu břichopasů, kde stojí symbolický strom, zkad zaznívají hlasy velebící příklady střídmosti a mírnosti v požitcích, Marie Panny, římských žen, které nesměly vína píti, Daníele a Jana Křtitele.
Duše zde se kají, zpívajíce žalm 50, 15; mukou Tantalovou, v nespokojené touze po ovoci stromu jsou zhublé jako Erisichthon, který za posekání svatého háje Cerery byl stíhán hladem, až vlastní kosti si ohlodával, a jako židé v době obležení Jerusalema, kdy jakás židovka Marie vlastní dítě hlady snědla. Hubenost jich přivádí básníka na scholastický nápad, který viděl v obličeji člověka slovo omo, brvy a nos tvořily M a oči dvě O. 
. Jen dle hlasu poznává zde Dante svého příbuzného Forese Donatiho, bratra náčelníka Černých Corsa Donatiho. Tento nazývá Florencii Barbagiou; okolí Barbagie v Sardinii bylo proslulé nestydatostí žen. — Bílý bratr slunce je měsíc.
Dante vyptává se na stíny zde se kající. Je tu básník a notář Buonagiunta z Lukky, současník Dantův, a papež Martin IV. († 1285) z Toursu, který rád jídal úhoře z Bolsena ve víně vařené, Ubaldino z Pily, otec arcibiskupa Rogera, jenž dal zhubiti Ugolina. Bonifacius, arcibiskup Ravenský, nějaký Fiescho z Janova a pan markýz de Forli vždycky žíznivý. Dante dozvídá se, že v Lucce bude poctěn přízní urozené dámy jménem Gentucca, načež zavádí rozhovor o poesii ze srdce jdoucí a o poesii umělkované, již pěstovali jeho předchůdcové. Konečně věští Forese pád a zahynutí Corsa Donatiho, náčelníka Černých, jež přihodily se v pouliční bouři 15. září 1307. Nový hlas ze symbolického stromu varuje před obžerstvím příklady Kentaurů (Peklo XII.) a Gideona (kniha soudců VII., 4—8). Na konci zmizí opět jedno P s čela básníkova.
Jelikož do večera jen čtyři hodiny zbývají, třeba si pospíšiti v další pouti. Ji krátí rozhovor, nebo Dante neví, co si počíti se záhadou, jak mohou zhubnouti duchové, již potravy přece nepotřebují. Statius vykládá Dantovi, jak v lůně matky k žití povolaný zárodek má pouze život rostliny, jak se živí, jak jest bez citu a bez schopnosti samovolného pohybu. Od rostliny liší se tento život tím, že tato dále nepokračuje k vyššímu stupni života, kdežto u dítěte první tento stav jest jen stavem přechodním. Brzy přejde zárodek v život zvířecí tím, že začínají hvězdy míti naň vliv, může se pohybovat, cítí, jest sensitivní duší. Pak člověk dospívá a uzrává k přijetí duše rozumné a myslící, kterou dostane zvláštním bezprostředním stvořením Boha ještě v těle matky; tato duše jest individuelní, pro každý zárodek jiná a od druhých specificky rozdílná. Tato pravda byla i Averrhoesu tajná, nebo on učil, že jest jediná velká duše člověčenstva, intelekt universální, čímž se s učením scholastiků rozcházel nebo nevěděl, že duše rationelní absorbuje úplně duši vegetativní a sensitivní. Básníci přijdou do sedmého kruhu, kde pykají se hříchy chlipnosti a sice v ohni. Zpívajíce ranní hymnu sv. Ambrože uvádějí příklad Panny Marie (Lukáš I., 34.) a protivou k ní příklad Jovišem svedené nymfy Callisto. Zde poslední P zmizí s čela Dantova.
Básník ubírá se za Virgilem a Statiem, prochází proti sobě putujícími zástupy, jež voláním jmen v dějinách chlipnosti známých nechuť k smilství si obnovují, jemuž v žití majetníci jich hověli. Různé druhy smilství se tu vyznačují: Sodoma, Pasiphae, Caesar (který prý v mládí hrál při dvoře Nikodema v Bythinii úlohu ženy, tak že vojáci naň ironicky „královna“ volali). Zde setká se D. se svým předchůdcem Quidem Guinicellim, objal by jej rád, jak druhdy synové objali Hypsipylu, matku svou, již právě Lykurg, král Nemejský, odpraviti chtěl, ale oheň mu v tom zabraňuje. Dante setká se s troubadoury Girautem de Borneil († 1220) a s Arnaultem Danielem († 1189), který jej svou mateřštinou oslovuje. Neuznal jsem za dobré překládati toto místo snad starou češtinou, ponechal jsem znění originálu. Dante chtěl naznačiti ostře rozdíl svého jazyka od před tím obvyklé mluvy provençalských básníků. Naznačení poměru toho překladem do starých forem (ať té neb oné řeči) zdá se mi nedostatečné, ano i mluvnicky nesprávné. Vložil jsem tedy do českého textu znění provençalské a svázal střední verš terciny až s posledním, jímž končí celý zpěv. Pro neznalce připojuji doslovný překlad: „Vaše dvorná prosba naplňuje mne radostí tak, že skrývati se ani nemobu a nechci. Jsem Arnaut, jenž s pláčem zpívaje kráčím. Jak velice zřím starý blud svůj, tak zřím i rozkoš, v kterou doufám. Při síle, která let váš ku vrcholu schodů vedla, prosím, byste v čas pamětlivi byli mého utrpení.“
Básníci octnou se na hranici mezi Očistcem a Rájem pozemským, již tvoří ohnivá řeka. Dante znaven přijde k sobě jménem Beatrice jako Pyramus pod moruší, jejíž plody byly jeho krví zbarvené, otevřel oči při hlasu Tbisby. Majíce půl hory za sebou spějí k východu a přenocují na posledních schodech. Dante zří ve snu Liu, zpívající o své sestře Racheli; první jest symbol činného, druhá kontemplativného života. Na vrcholu hory skládá Virgil svůj úřad vůdcovský, sem lidský rozum, jehož zástupcem Virgil byl, více nedosáhá, jeť Dante nyní úplně očištěn a neodvislý v ohledu každém (koruna i mitra).
Les Ráje zemského srovnává básník se slavným hájem piniovým u Ravenny na břehu Chiassi. Zde setká se Dante se zpívající a kvítí trhající ženou, později Mathilda zvanou, o jejímž významu se vykladači valně rozcházejí; jedni stotožňují ji s Mathildou, známou hraběnkou Toskánskou, která církví mnohé statky udělila a tak zde co symbol „gratiae operantis“ dlí, jiní chtějí viděti v ní jednu z přítelkyň Dantových. Mathilda vykládá básníkovi zemský ráj a jeho klimatické poměry, nebo on se diví, proč zde vítr vlá a voda teče, kdežto s koncem Očistce vlivy přírodní ustávají. Kolem země točí se nebesa, tímto pohybem povstává dech vání, které ale v těchto končinách jest stejnoměrným větrem východním. Teprve páry v hlubších končinách působí bouře a orkány. Pohyb tento, jelikož vrch strmý jest, tkne se lesa, který se rozezvučí a jehož rozkývané stromy a rostliny rozhazují do vzduchu na vše strany semeno. Co se vody týče, jest na jedné straně Lethe, řeka zapomnění, na druhé Eunoe, voda vykonané dobré skutky připomínající. Vody ty neztrácejí obsahu, jsouce symbolem neměnitelnosti nebeských věcí proti světským.
Při zpěvu žalmu XXI. vzhledem k vodě zapomnění vede Mathilda básníky po břehu Lethy. Po vzývání Mus líčí básník triumfálný příjezd Beatrice, která zde jest symbolem církve triumfující: Výklad triumfálného průvodu, jehož tu Dante jest svědkem, jest: Sedm svícnů představuje sedm darů Ducha sv., sedm duhových fáborů pak sedm svátostí; 24 bíle oděných kmetů věnčených liliemi znamená 24 knih starého zákona, čtyři šestikřídlá zvířata (býk, lev, orel, člověk), čtyři evangelisty, triumfálný vůz je církev, noh Kristus, v nekonečno napjatá křídla jsou spravedlnost a milosrdenství; na pravo tančící paní zelená, červená a bílá jsou tři theologické ctnosti, na levo čtyři červené paní jsou čtyři základní (kardinální) ctnosti, paní s třema očima jest opatrnost, dívající se v přítomnost, minulost a budoucnost; kmet oděný jako lékař jest sv. Lukáš jakožto spisovatel dějin apoštolských, kmet s mečem jest sv. Pavel, autor listů apoštolských, další čtyři kmeti představují spisovatele ostatních listů apoštolských: kmet se zavřenýma očima jest Jan Evangelista, autor apokalypsy (vidění). Kmeti představující Nový zákon nejsou oděni liliemi, symboly čistoty, nýbrž rudými květinami, znakem mučennictví.
Sedmihvězdí zde jest souhvězdí velkého medvěda. — Při zvuku veršů z „Písně Písní“ a při volání davů, kdy Kristus vjížděl do Jerusalema, a při verši Aeneidy (VI., 878.) vystupuje Beatrice z mraků květin před zrak Dantův, který jest stejně dojat jako v mládí svém, kdy o zjevu jejím psal v prvních kapitolách svého „Nového života“. Po prvních 10 verších žalmu XXVI. vytýká Beatrice Dantovi jeho život minulý, trpce jej kárajíc pro mnohé přestupky jeho.
Po dokončení výtky své očistí básníka Mathilda, pohroužíc jej v Lethu při zpěvu žalmu 51. v. 9., načež ctnosti přijmou básníka, jemuž se Beatrice odhalí, v svůj střed.
Průvod hne se ku předu, Dante se Statiem a Mathildou kráčejí po straně vozu a pravého kola; dojdou ku stromu poznání dobra i zla ze starého ráje, zkad noh, symbol Kristův, ničeho nepojídá, kdežto Adam se stromu rajského jedl a hřešil. Ze stromu toho udělán byl kříž Kristův, který teď tvoří voj triumfálného vozu tohoto. Jak dotkne se voj stromu, zaplá on v květech barvy mučenníků. Průvod zmizí zrovna jak se stalo při proměnění Krista (Matouš 17, 1.), co Dante usne, jako druhdy Argus při znění flétny Panovy. Ve snu vidí básník další osudy církve, orel moci císařské rozsápá voj, liška kacířství vleze do vozu, drak (Mohamed neb Satan) zachvátí jeho kusy, Orel zanechá sice vozu své peří (darování Konstantinovo), ale to je teprve počátkem běd, vůz celý změní se v apokalyptickou potvoru (Vidění sv. Jana 13, 2.) se sedmi hlavami a desíti rohy a na něm trůní nevěstka zvrhlého papežství s obrem koketující (s vládou francouzskou) a od něho týraná a ve vyhnanství (Avignonské) od stromu života (Řím) v posled zahnaná.
Po zapění žalmu 79. a po útěše nad nynějším smutným stavem církve (Ev. sv. Jana 16, 16) věští Beatrice lepší budoucnost císařství v Italu, narážejíc na zabočení Cangrande della Scala, příznivce Dantova (číselnou hádankou DVX slova „dux“ — vévoda). Ovšem ten, kdo bídný stav církve zavinil, nedojde tak snadno odpuštění, nebo nelze Boha smířiti, jak bývalo ve Florencii zvykem, když vrah na hrobě zavražděného prvních devět dnů po vraždě jedl chléb do vína nadrobený. Narážkou na verš Ovidiův (Metamorf. 7., 759.), který Dante v opise špatně četl (Najades místo Laiades), věští Beatrice lepší obrat v osudech církve a vlasti. Události samy zde přivedou šťastný obrat, jako Najady vysvětlily orakule Themidy, když na Thebanské přikvačil před tím zmar dobytka i obilí. Strom římskou říši představující byl dvakrát oloupen, Adamem v ráji a nyní orlem, světskou vládu papežů představujícím. Dante nechápe dobře všecky výklady Beatrice, jeť rozum jeho potažen mrákotou jako předměty v říčku Elsa v Toskaně ztopené, které se vrstvou kamenitou obalují a jeho radost na světské marnosti studem v nach tváře mu zbarvila, jako Pyramos svou krví zbarvil plody moruše (viz zpěv XXVII., 39.); také učení světské filosofie (Averrhoes, Aristoteles) jest chabé a nedostatečné vůči světlu pravdy (Tomáš Akvinský). Očista básníkova dokoná se v rajské řece Eunoe a po té jest básník posilněn k další pouti mezi hvězdy.