Božská komedie/Očistec/Zpěv čtvrtý

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv třetí	Zpěv čtvrtý	Zpěv pátý

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv čtvrtý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto quarto
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 21–25.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Když plesu nás neb žalu schvátí střela,
tož sílu duše některou nám schvátí,
že v jednom citu soustředí se celá,

A jinam, zdá se, nemůž’ směřovati:
To pravím proti bludu, který praví,
že můž’ v nás duše vedle duše vzpláti.

Tak věc když zříš, neb slyšíš, jež nás baví,
nám duši poutá, že nad tím, jak chvátá
čas, ani již se člověk nezastaví.

Neb jinou silou duše jest zas jata,
a jiná síla to je, která slyší:
je tato volná, ona jaksi spjata.

V tom zkušenost jsem nabyl tady bližší,
co mluvil duch ten, slyše a se divě,
o půl sta stupňů plálo slunce vyšší

A já si toho nevšim’ na té nivě,
až všecky duše křikly na nás sborem:
„Zde najdete, co vede sem vás chtivě!“ —

Ba širší díru často rolník skorem
ucpává jedinou jen vidlí chrastí,
když hrozen hnědne, jak zde nad otvorem

Jsme stáli, který stezkou byl, kam klásti
své nohy začal vůdce; za ním volí
jít krok, jak dav ten zmizel od nás z části.

V San Leo jde se, stoupá se do Noli,
ba vylézti lze na hrot Bismantovy
vše nohama, leč tomu ke vrcholi

Se musí duše rozpnouti v let nový
na křídlech velké touhy, za průvodem,
jenž světlo mi a naděj vzbudil slovy.

A výše stoupali jsme skalin brodem
a trhlinou jsme spěli kolmých svahů
a po čtyřech jsme lezli každým schodem.

Když náspu toho na nejvyšším prahu
jsme stáli, sráz kde před námi byl šírý,
dím: „Kterou, mistře, zvolíš nyní dráhu?“

On: „Hleď, by neuhnul se krok tvůj sirý,
ni o píď, za mnou dále kráčej k hoře,
až přijde rádce, jemuž lze dát víry.“ —

Hrot stráně nestihl zrak na obzoře,
svah sráznější byl, než je přímá čára,
z půl kvadrantu do středu. Mne již hoře

A mdloba jaly a můj hlas jej kárá:
„Viz, otče sladký, nepočkáš-li, zhynu,
tvá pomoc když se o mne nepostará!“ —

— „Jen sem se dovleč ještě, drahý synu!“
Děl na výběžek ukazuje dálný,
jenž celou horu objímal jak v klínu.

Řeč jeho tak mi byla osten valný,
že pachtil jsem se vylézt ku vrcholu,
až pod nohou mi přec byl pás ten skalný.

Zde na chvilku jsme usednuli spolu,
zpět k východu jsme, odkud šli jsme, zřeli,
nač dívat se vždy těší. Potom dolů

Na břehu nejdřív naše zraky tkvěly,
pak na slunci; já s žasem pozoroval,
že z levé jeho svit nás raní vřelý.

Že divím se, hned Básník pochopoval,
jak zrak můj na vůz slunečný se šine,
jenž mezi nás a Sever vystupoval.

„By Castor s Polluxem“ — mi vlídně kyne —
„v zrcadla toho společnosti byli,
z kterého světlo výš i v dol se řine,

Tu zřel bys, rudý Zvěrokruh jak pílí
ku Medvědu, a kterak blíž mu krouží,
když z dráhy staré dál se neuchýlí.

Jak děje se to, zvěděti když touží
tvá mysl, představ sobě, v tomto kraji
že Sion s horou tou se v nebe hrouží,

Že oba spolu jeden obzor mají
ve různých hemisferách; tamo dráha,
jíž Faeton jeti nedoved’, se tají.

Od jedné strany onde právě sahá
jak tam od druhé, to-li uvážiti
se namáhá a touží tvoje snaha.“ —

— „O jistě, mistře,“ děl jsem, „nikdy v žití
tak jasně nechápal jsem pokynutí
tam právě, kde můj rozum mdlobu cítí.

Neb onen půlkruh hořejšího hnutí,
jenž v jedné vědě Aequatorem sluje,
jsa mezi sluncem, zimou bez pohnutí,

Zde proto ku severu ustupuje,
jak udáváš, byť třeba Hebraeové
jej zřeli, v teplé pásmo že se snuje.

Leč, chceš-li, touží zvědět moji snové,
jak daleko jít, neb svah dál se zvedá,
než oči mé jej stihnou v touze nové.“ —

On: „Také povahy je stráň ta šedá,
že zprvu vždycky těžká chodce schvátí,
leč další pochod tolik práce nedá,

Až příjemnou se bude tobě zdáti,
že snadné tobě bude vstupování,
jak lodi let, jež proudem se můž’ hnáti,

Pak v konec již se tato cesta sklání,
tam bude odpočinek tobě kynout,
to jistě vím, buď konec vyptávání.“ —

Jak přestala mu řeč ta s retů plynout,
hlas blízko nás zněl: „Snad o něco dříve
ty budeš musit sobě odpočinout!“

My obrátíce ihned oči chtivé
jsme v levo balvan zřeli obrovitý,
jenž naší péči ušel pozorlivé.

Tam dovlekli jsme se: Hle, zn ním skrytý
dav lidí stál, jsa ztajen v jeho stínu,
jak lenivostí když je člověk sytý.

Z nich jeden umdlen seděl v líném kynu,
svá kolena objímal, při čemž kryla
se jeho skloněná tvář v jeho klínu.

„Viz, sladký Pane,“ řeč má hovořila,
„jak tady tento línější být zdá se,
než kdyby lenost jeho sestrou byla.“ —

On obrátil se hned k nám po tom hlase
tvář toče trochu vzhůru po holeni
řka: „Kdyžs tak statný, vstoupej!“ Umlk’ zase.

Tu poznal jsem ho a přes unavení,
jež tížilo mi trochu oddychání,
jsem k němu šel a v tomto okamžení

On sotva trochu pozvedl svých skrání
řka: „Viděls dobře, kterak v levo šine
k nám slunce vůz a kterak se k nám sklání?“ —

Ta stručná slova a posuňky líné
rty moje trochu k smíchu rozehrály,
dím: „Belacquo, že tady v skrýši stinné

Dlíš, neželím tě, ale rci, proč halí
tě balvan? Čekáš vůdce uschovaný,
či náhle zas tě staré zvyky jaly?“ —

On: „Bratře, k čemu hnát se udýchaný?
Mně nedopřál by dojíti k muk prahu
pták Boží, který hlídá tam vchod brány,

Jak dlouho žil jsem, tak nebe svou dráhu
obcházet musí mimo tuto říši,
neb odkládal jsem po pokání snahu;

Když modlitba mi v pomoc nepřispíši,
jdouc ze srdce, jež trvá ve milosti:
Co jiná, kterou v nebi neuslyší?“ —

A přede mnou již Básník s horlivostí
spěl ku předu řka: „S poledníkem splývá
již slunce, na břehu se stíny hostí,

Tam nohou svou noc Marokko již skrývá!“