Božská komedie/Očistec/Zpěv osmnáctý
Božská komedie – Očistec Dante Alighieri | ||
Zpěv sedmnáctý | Zpěv osmnáctý | Zpěv devatenáctý |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Očistec |
Podtitulek: | Zpěv osmnáctý |
Autor: | Dante Alighieri |
Původní titulek: | Divina Commedia. Purgatorio. Canto diciottesimo |
Zdroj: | ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 90–95. |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Když položil cíl svému rozhovoru,
můj mistr vznešený, tu v tklivé přízni
v tvář pohlednul mi, zda v ní není sporu.
Já novou trápen po vědění žízní,
na oko mlčel jsem a pravil v taji:
„Snad nový dotaz byl by jemu trýzní.“ —
Leč pravý otec poznal, že, co ždají
mé myšlénky, to nedím řečí svojí,
mně k řeči chuť dal, jež mé choutky skájí.
Dím: „Zírání ve světla tvého zdroji
tak oživlo, že jasně beze stínu,
co líčil’s mi, přede mnou nyní stojí.
Tož, sladký otče, odpusť svému synu
a vysvětli mi ještě onu lásku,
jež zdrojem dobrých jest i špatných činů.“ —
— „Zrak ducha zbystři!“ děl tu na otázku,
„a pochopíš těch slepců pobloudění,
již dávají si pravých vůdců masku.
Duch stvořen rychle k lásky ukojení
se hnout dá tím, co líbí se mu právě,
jak vzbudí se v něm v činu zalíbení;
Váš pochop věcí skutečných pak v hlavě
si tvoří představy, jež rozvinuje
a ducha k nim pak táhne naléhavě.
A duch když s představami v souzvuk pluje,
to láska jest, a přírody to dílem,
že zálibou vás cele opanuje.
Jak stoupat ku výši jest ohně cílem,
kde nejdél trvá látka jeho celá,
čímž libuje si ve stoupání čilém:
Tak chtěním duše lidská zahořelá,
jež duševní jsouc hnutí, neustává,
až drahý předmět obejmout smí zcela.
Tu poznat můžeš, kterak věru tmavá
těm pravda jest, kteří se domýšlejí,
že každá láska dobrá je i pravá.
Být dobrá, můž’ se zdát vždy látka její,
však nemusí být každý otisk jasný
tím, vosk že dobrý.“ — Díky v obličeji
Dím: „Pozornost má a tvůj výklad krásný
mi lásku odhalily, pochybnosti
však víc v mé duši spor se zvedá hlasný.
Když láska ze zevnějšku k nám se hostí,
když jen tou nohou chodí duch náš cele,
kterou jde cestou, není jeho ctností.“ —
„Co rozum chápe, řeknu tobě směle,“
on ke mně na to, „druhé poví tobě
Beatrice, toť věc je víry vřelé.
Jeť formě substantialní, jež v sobě
od látky různá k ní se připojila,
prazvláštní síla dána v každé době.
Ji poznáváme, jak se chopí díla;
že jest, nám praví její působení,
jak, strom že žije, svědčí zeleň milá.
Tak odkud se v nás bere pochopení
těch prvních pojmů, odkud ona touha
je prvních pudů, lidem známo není.
Jak včela pud dělati med, tož pouhá
ta náklonnost, ta nezaslouží chvály,
a chybí též, kdo hanou se jí rouhá.
By síly druhé na souzvuk s ní hrály,
vám vrozena též síla, jež vám radí,
na prahu svolení ten strážce stálý.
A ona láska, k zlu když ve vás řádí
neb k dobru, toho původ je, ta ruku
vám podá a vás ku zásluze svádí.
Kdo pronikli až tvorstva do souzvuku,
že volnost vrozena je, pochopili;
tož zanechali světu mravouku.
A dejme tomu, z nutnosti že síly
by každá láska žárem ve vás vzplála,
jest vaše moc, žár byste ukrotili.
A volnost vůle to jest, již zde zvala
„ctnou silou“ Bice, pomni na to zase,
snad o tom kdyby do řeči se dala.“ —
V tom luna, která v půlnoc zpozdila se,
nám rozptýlivši hvězdy vzešla celá,
jak v ohni kotel plála v plné kráse.
A proti nebi onou drahou spěla,
kde kouli slunce viděl Říman pláti,
když mezi Sardy, Corsy k pádu sjela;
A ctný ten stín, jímž více vychloubati
se Pietola může nad Mantovu,
mé břímě sňal, jak přestal vykládati.
Já, jenž jsem jeho zřetelnému slovu
sluch popřál ve všem nyní ukojený,
jak spitý snem jsem potácel se znovu.
Leč z mátoh těchto záhy vytržený
jsem lidmi byl, ti za našimi zády
se hnali chvatem na ty skalní stěny.
Jak Aesopa a Ismena když spády
na březích zřely davy v divém shonu,
když chtěly Theby smířit Baccha rády:
Tak tady kroky mnohých milionů
se pletly, jak jsem zřel, všech duší, vůli
jež dobrou a ctnou láskou byly v honu.
A mžikem již své kroky k našim hnuly,
neb rychlým během spěl ten zástup širý;
od prvních dvou jsme s pláčem vyslechnuli:
Chvat Marii hnal do hor plnou víry,
by dobyl Ilerdy, přes Marsilii
let Caesar do Španěl. — „Jenž nezná míry,
V spěch dejme se, láskou, jež brzy míjí,
čas nemrhejme!“ — křičeli tak davem —
„ať snahou dobra milost se rozvíjí!“ —
— „Ó lide, v kterém v ruchu plápolavém
teď horlivost netečnost všecku stírá,
a liknavost, pro niž se káte právem,
Ten žijící zde — nelhu, buď mi víra! —
chce vzhůru jít, jak slunce znova svitne,
nuž rcete, kde se vchod zde otevírá?“ —
S rtů vůdce sotva toto slovo slítne,
dí jeden z duchů: „S námi bez ustání
když půjdete, vstříc otvor hned vám kmitne.
Tak v stálý pochod my jsme touhou hnáni,
že nelze prodlít; odpusť, nedej jména
nezpůsobu našeho počínání.
Ve Veroně já u svatého Zena
byl opat, Rudovous byl dobrým králem,
nad jeho vládou posud Milán stená.
A jednou nohou v hrobě již je málem
ten, který pro ten klášter v pláči vřelém,
že vládnul tam, se bude trápit žalem;
Neb syna svého, jenž jest bídák tělem
a horší duchem a narozen špatně,
tam opatem zval ve zbujnictví smělém.“ —
Zda mluvil dál, neb zmlk’, já nevím, chvatně
se kolem hnal a cesty kus byl dále;
to utkvělo mi v hlavě. Ten, jenž statně
Po boku při všem byl mi neustále,
děl: „Obrať se a viz, jak lenivosti
dvou těchto lání ku špatné jest chvále.“ —
Za všemi křičeli tak v horlivosti:
Lid vymřít musil, který přešel moře,
než Jordán kynul dětem hostinností,
A onen, který nechtěl snášet hoře
až do konce s Anchisa synem, zhynul,
sám beze slávy osud sobě tvoře!
Když jejich pochod v dálku se již šinul,
že nemoh’ jsem víc rozeznati stíny,
myšlénka ve mně vznikla, a z té vinul
Se různých příval, jiný a zas jiný,
až těkal duch můj sem tam ve bloudění,
a s chutí víčka zavřel jsem a líný
Proud myšlení mně zvolna přešel v snění.