Božská komedie/Očistec/Zpěv devatenáctý

Údaje o textu
Titulek: Očistec
Podtitulek: Zpěv devatenáctý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Purgatorio. Canto diciannovesimo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 95–100.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

V té hodině, kdy nemůže žár denní
jsa Zemí neb Saturnem schlazen, více
chlad luny zahřát a kdy v roztoužení

Ku vzchodu geomanti zírajíce
zří „velké štěstí“ před svítáním pláti,
na cestách, od nichž noc odvrací líce:

Já v snění koktavou zřel ženu státi
a šilhavou, noh křivých, chromých hnátů,
ve tváři bledou, strach se podívati!

Já na ni zřel a jako slunce zlatu
nám nocí ztuhlým vrací se zdroj síly,
tak její jazyk mým pohledem v chvatu

Se rozvázal, i zvedla se za chvíli
a zbarvila tvář znetvořenou v svěží,
jak přát jen můž’ si lásky pohled milý.

A volný jazyk její jak chce běží,
a zpívat začla dojemně a snivě,
že odvrátit sluch doved’ bych jen stěží.

— „Já sladká Sirena jsem,“ pěla tklivě,
„jež plavce v moři širém k sobě láká,
a kdo mne slyší, poslouchá mne chtivě.

Mnou Odyssea cesta křivolaká
se pomátla, blah na vždy se mnou jesti,
kdo upoutat se dá mou písní ptáka.“ —

A neumlkla ještě, k mému štěstí
se rychle panna objevila svatá,
jež onu chtěla zahanbit a splésti.

„Ó Virgile! tak lkala hněvem vzňata,
kdo je ta žena?“ — a on bez prodlení
zrak na tu svatou upřel a blíž chvátá.

A tato druhou chytla, v okamžení
šat strhnouc její břich mi ukázala,
ten smrděl tak, že puch mé přerval snění.

Zrak odvrátil jsem. „Třikrát zavolala
tě ústa má, vstaň!“ Virgil pravil, „kolem
hleď, kde by brána před námi již stála!“

Já zvedl se, den rozléval se dolem
a všemi kruhy této hory svaté;
za sebou slunce, šli jsme dál tím polem.

Já kráčel za ním dumou čelo jaté,
jak myšlénky kdo nésti musí tíži,
své tělo v půl oblouku mostu spjaté.

V tom slyšel jsem: „Zde ku vchodu se blíží
vám kroky!“ hlasem jemným tak a sladkým,
jenž nikdy v žití v sluch se nám nesníží.

A křídlem jako labuť bílým, hladkým,
ten, který mluvil, označoval dráhu
skal tvrdých průsmykem, pak letem krátkým

Vzpjav křídla ovíval nás na tom prahu:
„Jak šťastni jsou, děl, kteří v smutku lkají,
ten smutek podá útěchy jim vláhu!“ —

„Proč zraky tvé se k zemi upírají,
co chceš?“ můj vůdce svážnou začal lící,
jak od Anděla výš jdem po skal kraji.

— „Že nohou kráčím tak se zdráhající,
jest novým viděním, jež ve mně vstává,
že nelze mi se myšlénky naň zříci.“ —

— „Zřel’s onu babu, (on mi v odvet dává),
pro kterou nad námi se slzy roní?
Zřel’s, od ní jak se člověk odpoutává?

Měj dosti! Ať tvá pata v půdu zvoní
a oči tvé se pouze ku vnadidlu,
jež vodí věčný král v sfér kruhu, kloní!“ —

Jak sokol, nejdřív na své spáry k bidlu
jenž dívá se, pak na hlas sokolníka
se vzpne, že tamo láká jej pud k jídlu:

Já učinil a noha má se smýká,
kde rozpoltěná skála průchod přeje,
tak daleko, až její kruh kde vzniká.

Nad pátým kruhem co se krok můj chvěje,
lid na zemi zřím, kterak v pláči leží
a řadou tváře své do země reje.

Lne k dlažbě duše má, vzdech z úst jim běží,
leč hluboký tak, temný, utajený,
že zachytiti sluch jej mohl stěží.

„— Ó národe ty Boha vyvolený,
kterému naděj, spravedlnost krátí
muk tíže, kady skrze skal těch stěny

Výš máme jít?“ — „Když ležením se káti
zde nemusíte a jen chcete k cíli,
tož hleďte vždycky na pravo se bráti.“ —

Na Básníka otázku v krátké chvíli
ta zněla odpověď, já právem hádal,
že jiný smysl řeči jeho kryly.

A zrakem pána svého, než se nadál,
jsem prosil již; hned vlídně on mi kynul
a svolil k tomu, oč jsem vroucně žádal.

Jsa pánem vůle své krok blíž jsem šinul
a nad tím stanul, který rozmlouvaje
svou řečí k sobě pozornost mou vinul.

— „Ó duchu,“ děl jsem, v němž to v slzách zraje,
bez čehož k Bohu návrat možný není,
mně k vůli touhu stiš, jež mocně plaje.

Kdo byl jsi, rci, pak dej mi vysvětlení,
proč zády vzhůru ležíte, snad přání
tam, odkud jdu, ti podám vyplnění?“

On: „Patřiť vzhůru proč nám nebe brání,
ti řeknu, věz však, než tvé skojím žáry,
k nástupci Petra tvoje řeč se sklání.

Jeť mezi Siestri a Chiavari
dol pěkný, jímž se řeka k moři vine,
z kterého titul svůj má rod náš starý.

Já cítil, dřív než druhý měsíc mine,
jak velký plášť je těžký, čistý je-li,
že peřím proti němu břímě jiné.

Ku Pánu pozdě oči moje zřely,
až Pastýřem když pak jsem stal se v Římě,
já poznal, kterak lží jest život celý,

Jak tíží srdce světských věcí břímě;
tu láskou k božským teprve jsem vzplanul,
když oněch světských dostih’ jsem již týmě.

Až dotud v hříchu před Bohem jsem stanul,
a lakotě propadla duše ledná,
jak zříš, trest těžký proto na mne skanul.

Ten trest o lakotě zde nejlíp jedná,
viz duše, jak se tady v bolu chvějí,
věř, muka žádná zde tak není bědná.

Když oči v životě se nevznášejí,
ku světským jsouce statkům obráceny,
zde spravedností v zem se uklánějí.

Jak lakotou v nás byly udušeny
vše pudy k dobru a tím dobré činy,
zde spravednost nás drží ujařmeny.

Na rukou, nohou spjati, bědné stíny,
dle vůle Pána, jak se zlíbí jemu,
bez hnutí ležíme zde za své viny.“ —

Já poklekl a mluviti chtěl k němu,
leč než jsem začal, sluchem pozoroval,
jak uctívám jej, a hned pravil: „K čemu

Bys přede mnou se takto pokořoval?“ —
Já: „Otče, káže tak důstojnost tvoje,
že nečiním tak, já si předhazoval!“ —

„Vstaň, bratře můj, a se mnou mluv jen stoje,
ó neklam se, jsem jak ty sluha Pána,
jak ostatní,“ — on děl na slova moje —

Zvěst evangelia zda pojímána,
kde neque nubent čte se, tebou byla,
pak pochopíš mou řeč. Však užij rána

A dále jdi; by dél se prodloužila
tvá přítomnost, já nechci; kaziť ona,
by pláčem spása má se urychlila.

Neť Alagii mám, ta bezúhonná
a dobrá byla, v zmar-li od té doby
ji nestrh’ dům náš, který zlem tak stoná.

Tu pouze nechal jsem tam v světě zloby.“ —