Božská komedie/Očistec/Zpěv sedmý

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv šestý	Zpěv sedmý	Zpěv osmý

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv sedmý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto settimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 36–40.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Když veselý a ctný ten pozdrav sladký
se opakoval tři- a čtyřikráte,
děl Sordel: „Kdo vy jste?“ a ustoup’ zpátky.

„Než slávy Boha hodné duše svaté
se cestou k této hoře obrátily,
mne Oktavian pohřbil, již mne znáte.

Jsem Virgil, jenž po nebi proto kvílí,
že víry neměl jsem, ne pro zlo jiné.“ —
Tak odpověděl jemu vůdce milý.

Jak ten, kterému z nenadání kyne
věc, jíž se diví, věří, váhá zase,
teď „Jest“ teď „není“ s retů jemu splyne:

Tak Sordel byl, v sklopené oka řase
cit pokory plál, hned se vrátil k němu,
jej objal tam, kde v úctě objímá se.

„Ó slavo Latia, děl, kterým k všemu
se vhodnou zjevila řeč naše býti,
ó věčná chloubo ty rodišti mému:

Čí milostí neb zásluhou tě zříti
smím? Rač mi (hoden-li jsem naslouchati),
jdeš z pekla, z které sluje, povědíti?“ —

„Já všemi knihy říše žalné bráti
se musil,“ pravil, „nebe mne sem vedlo,
jím přicházím, jím zříš mne tady státi.

Ne pro skutky, leč pro jich opak zbledlo
mi ono Slunce, po němž ty mřeš touhou,
za nímž se pozdě poznání mé zvedlo.

Je místo dole bolestné tmou pouhou,
ne mučením, tam nezní utrpení,
ne křik, jen vzdech tam slyšet nocí dlouhou.

Tam s nevinnými dětmi v odsouzení
dlím, s těmi dětmi, jež zub smrti schvátil,
než dostalo se jim křtu očištění,

A s každým, který v žití neošatil
se třemi ctnostmi božskými, hřích mina,
jinými všemi sebe obohatil.

Leč můžeš-li a víš-li, z toho klína
skal která cesta vede nejrychleji
tam, pravý Očistec kde započíná?“ —

On: „— Cesta zde jest volná, bez veřejí,
smím chodit kol i výš kam zrak se dívá;
jak mohu, půjdu, kam tvé nohy spějí.

Leč viz, kterak již den se připozdívá,
a vystupovat nelze v noční době;
na dobrý nocleh pomýšlet nám zbývá.

Zde na pravo jsou duše v skalní kobě:
tam, chceš-li, k nim tě dovedu a tuším,
je poznati, že bude milo tobě.“ —

„Jak,“ Virgil děl, „dopřáno není duším
jít v noci výš? zda jiný v tom jim brání,
či nestačí jich síla stezkám tužším?“ —

A dobrý Sordel prst svůj k zemi sklání
řka: „Ani přes tu rýhu dál se bráti,
věř, nemůžeš, když slunce v zapadání:

Ne, jiná snad že moc by bránila ti,
jít výš, než to jen právě, že jdeš v šeru,
čímž vůli tvoji brzy mdloba schvátí.

Ty ovšem v jiném moh’ bys jíti směru
a kolem bloudě obcházet svah tmavý,
co zatím slunce jinou blaží sferu.“ —

Tu jako udiven můj mistr praví:
„Nuž, veď nás k místu, kde nám radost kyne,
jak pravil jsi, a odpočinek smavý.“ —

A sotva trochu dál se noha šine,
já poznávám, jak vrch se níží stále,
jak na zemi zde ve údolí stinné.

„Tam,“ pravil onen stín, „tam půjdem dále,
kde jako ve zátoku svah ten splývá,
den nový budem v této čekat skále.“ —

Půl v rovině půl ještě v srázu křivá
se stezka do skaliny boku chýlí,
jí více nežli v půli kraj se skrývá.

Nach, zlato, jemné stříbro, úběl bílý,
indické dřevo světlé, bledějasné
i svěží smaragd v rozdrobení chvíli

Od trávy, stromů barvy čarokrásné,
zde ve mžiku by byly přemoženy,
jak před svým větším menší vždycky hasne.

Ne malbou přírody jen vykouzlený
plál tento lesk, však z něho sterých vůní
cos neznámého válo v skal těch stěny.

Ve květinách a v trávě kterak trůní,
jsem duší dav — Salve Regina pěly —
za skalou zhlídl, jak jsem stanul u ní.

„Než sporé slunce klesne v hrob svůj ztmělý,“
děj Mantovánský, v jehož jsem šli sledu,
„z nás nikdo tam se nechtějž octnout smělý.

Zde s výše této lepší ku přehledu
vám jejich posuňky a tváře kynou,
než v hlubině tam dole v jejich středu.

Jenž sedí nejvýš touto nad družinou
a hledí, jakby zanedbal svou práci
a k druhých písni nedruží řeč línou,

Jest císař Rudolf; dřív než dokrvácí,
moh’ ránu Italie mrtvé zhojit,
jež pozdě jiným teď se těžce ztrácí.

Ten druhý, jenž se zdá jej těchou kojit,
vlád’ zemí, Vltava v níž vzniká, hbitě
pak v Labe padá s mořem chtíc se spojit,

Slul Otakar a lepší byl jsa dítě,
než Václav, jeho syn jest s dlouhou bradou,
jenž lenosti a zvůli padá v sítě.

Ten tuponosý toho baví radou,
kterému z tváře dobrota se směje,
květ lilje rval se louče s žití vnadou.

Jen vizte, v hruď se tepe a se chvěje;
a druhý zatím dlaně do otvoru
ve žalném pláči obličej svůj kreje!

To tchán i otec Francie jsou moru,
ten syna život plný hříchů znají
a proto bol, jenž tady rve je v sporu.

Ten, jehož údy silné být se zdají,
se s písní druží k tomu s nosem statným,
ten ctností opásán byl slavný v kraji,

A králem kdyby po něm zůstal zdatným
ten mladík, který zrovna za ním sedí,
ctnost z číše v číš by spěla tokem chvatným;

O dědicech však slovo mé to nedí:
s Jakubem Bedřich vladaři se stkvějí,
co dědictví díl lepší, špatně vědí.

Neb zřídka lidstva snětě vypučejí
v květ rozšafnosti; by byl prošen o ni,
vždy poznovu tak žádá dárce její.

Má slova tak se k Nosatému kloní,
tak dobře jako k Petru, jenž s ním zpívá,
proň s Apulií Provence slzy roní,

Tak horší nad semeno zde květ zbývá,
jak Konstancie se nad Beatrici
a Markétu svým chotěm chlubí chtivá.

Tam krále prostých mravů řeč má líčí:
to Jindřich anglický, jenž sám dlí dále,
již v lepší větve símě jeho klíčí.

A pod nimi nejníže tam na skále
dlí hrabě Vilém a k nim výše zírá,
jimž pro Alexandrie půtku v žale

Monferrat s Canavese slzy stírá.“