Božská komedie/Očistec/Zpěv třicátý třetí

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv třicátý druhý	Zpěv třicátý třetí	Výklad

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv třicátý třetí
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto trentatreesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 165–170.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Deus, venerunt gentes střídajíce
v troj- nebo v čtyřzvuku, tak začly paní
žalm sladký pěti v slzách svoje líce.

A Beatrice zbožně v povzdychání
jim naslouchala, takže Panna svatá
pod křížem v trochu větším stála lkání.

Když mlčením však druhých panen jata
řeč začít měla, vznesla skráně své
a plála celá jako ohněm vzňata.

Modicum et non videbitis me
es iterum, ó drahé sestry milé,
Modicum et vos videbitis me!

Pak sedmi napřed kázala jít čile
a s sebou ráčila jen ruky vzmachem
vzít Mathildu, mne, Statia. Té chvíle

Tak spěla; sotva desátý krok strachem
jsem učinil s ní, když tu zraky její
se s mými střetly v pohlednutí plachém.

— „Pojď rychle,“ řekla, mír v svém obličeji,
„tak s tebou mluvit budu-li, ať snáze
ty slyšet můžeš, rty mé čím se chvějí. —“

Když stanul jsem, jak měl jsem, v její dráze,
tu děla: „Bratře, proč tak se mnou spěje
otázkou nestrháš své tužby hráze?“ —

Jak příliš uctivým se často děje,
se svými přednosty když mluvit mají,
že chvějný hlas jim za zuby se kreje,

Mně stalo se a šeptem rty mé lkají:
„Ó paní má, znáš všecky touhy moje
a sama nejlépe víš, co je zkájí! —“

A ona: — „Chci, bys bázně nepokoje
a studu tíseň odložil teď zcela
a nemluvil jak v snění. Tužby tvoje

Chci skojit: vůz, jejž roztrhla saň smělá,
byl jednou, není však; kdo cítí vinu,
věř, polívek msta Boží nezná bdělá.

Pták, peří který nechal vozu v klínu,
ten bez dědiců dlouho nezůstane,
čímž netvor byl a kořist hodna zhynu.

To jistě vím, tož jistě řeč má kane,
jsou bližší hvězdy, z nichž čas budoucnosti
bez překážky a vzdoru záhy vstane,

Kdy pět set pět a deset v zuřivosti
od Boha seslaných tu děvku zničí
i obra, jenž stál u ní v nestoudnosti.

Snad příliš nejasně to řeč má líčí,
jak Sfingy neb Themidy vážné rady,
jež tají v šer se, v kterém pravda klíčí.

Však události změní se v Najady
a rozluští pak těžké spory v tobě,
ač ujdeš zhoubě obilím i stády.

Co pravila jsem, to pamatuj sobě,
a s jinými sděl, jejichž život celý
jest pouhé pospíchání k smrti v mdlobě.

A toho budiž, až psát budeš, bdělý,
bys nestajil, jak viděl‘s na své pouti
strom bez listí stát dvakrát osiřelý.

Kdo loupí jej a trhá, Boha rmoutí
a rouháním jej uráží, neb pouze
k své svaté službě stvořil jeho proutí.

Ta první duše že z něj brala v touze,
pět tisíc roků po Tom naříkala,
kterého trestem sňata naše nouze.

Snu závrať, tuším, ducha tvého jala,
když nechápeš, že příčinu má svoji,
když klenba jeho zvráceně se vzpjala.

Byť myšlénky jak vlny v Elsy zdroji
ti ducha nejaly, jichž rozkoš stálá
jak Pyrama krev moruše, tě kojí,

Z tak mnohých důvodů to zakázala
zde na tom stromě spravedlnost Boha,
by mravní smysl tobě ukázala.

Leč zkameněla duše tvojí vloha
a tvoje oko vinou zakaleno,
že oslepí tě slov mých záře mnohá.

Když psáno ne, tož aspoň nakresleno
to v sobě měj, jak palmami hůl spjatou
z cest nositi zpět poutníka jest věno. —“

„Jak pečetní vosk“ — děl jsem myslí vzňatou, —
„jenž vytlačený tvar víc nepromění,
mám, paní má, tvou řečí mysl jatou.

Proč výše ale nad mé pochopení
tvé slovo vzlétá, tím se mi víc ztrácí,
čím větší moje po něm roztoužení?“

— „Bys školu poznal, v které se potácí
tvůj duch, bys zřel, má slova sledovati
jak její nauka má těžkou práci,

Bys viděl, vaše cesta jak se hatí,
od božské cesty že se stále dálí,
jak od nejvyšších sfer zříš zemi státi. —“

— „Že vzdálil bych se pouze na krok malý,
má paní, tebe, nevím,“ ret můj praví,
„ni v svědomí necítím toho žaly.“

— „Když obraz toho v tobě teď je tmavý,
tož vzpomeň sobě, pil’s, kde Lethe proudí —“
tak odpověděl její ret mi smavý.

„A jako z kouře na oheň se soudí,
tak zapomnění z viny tebe kárá,
jež byla ve tvé vůli, která bloudí.

Od chvíle té nechť nahá v zrak ti hárá
má každá řeč, jak slušno tvému oku,
jež drsné o lesk světský jen se stará.“ —

A zářivější v pomalejším skoku
již slunce stálo ve poledním kruhu,
jenž menší se dle stanoviska, v kroku

Když stanulo, jak obrátí se k druhu,
kdo celý vede dav dle svého kynu,
když nového cos najde na svém luhu,

Těch sedm paní u bledého stínu,
jenž taký byl, ký zpod ztemnělých snětí
a listů alpský kraj má v svých vod klínu:

Jak Eufrat s Tigridem tu ve objetí
z jednoho zdroje (já snil,) berou vodu
a ztěžka loučí se, v dál každý spěti.

„Ó světlo, slávo ty lidského rodu,
jaká to voda, z jednoho jež zdroje
se roní a pak v různém plyne svodu? —“

Na prosbu tu: — „Ať skojí přání tvoje
zde Matilda,“ mi řekla. Ve zdráhání
jak výčitek by zbavila se roje,

Mi odvětila tato krásná paní:
— „To vše jsem řekla mu a věci jiné,
jež nevzalo mu v Lethe vykoupání. —“

A Beatrice: — „Často pamět zhyne
nám větší starostí a tvou snad péčí
má oko duše zachmuřené, stinné.

Tam Eunoe vidíš,“ sladkou řečí
dál děla, „veď jej tam dle svého zvyku,
mu osvěž sílu mdlou, ať vzplane větší.“ —

Jak bez odmluvy duše šlechetníků
za svoji ráda bere cizí vůli,
jak znamením jen zjeví se jí, v mžiku

Mne uchvátila, dále co se hnuly
té paní kroky a pak Statiovi
— „Pojď též!“ — rty její vlídně zašeptnuly.

Bych místa víc měl čtenáři, pak nový
zpěv začal bych o nápoji tom, píti
zkad věčně chci, jejž popsat nelze slovy.

Leč listy všecky, které měly zníti
ve druhé Písni, jsou již naplněny;
dál uzda umění mi nedá jíti.

Já vrátil se z vln nejsvětějších pěny
tak znova stvořen, jak rostliny, vezdy
ve novém listí když jsou obnoveny.

Čist, připraven se vznésti mezi hvězdy.