Božská komedie/Očistec/Zpěv dvacátý osmý

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv dvacátý sedmý	Zpěv dvacátý osmý	Zpěv dvacátý devátý

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv dvacátý osmý
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto ventottesimo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 140–144.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jak na vše strany zraky svoje točím,
bych prohled’ boží les ten hustý, živý,
jenž nového dne záři tlumil očím,

Bez váhání břeh minul jsem a snivý
šel krajinou pozvolna, kolem země
vstříc zevšad voněla mi, konejšivý

A sladký vzduch, jenž nemění se, ke mně
vál blíž a blíž na skráň mou dech svůj skládal,
ne silnější než vítr, když vlá jemně.

A tichou hudbou do listů se vpřádal,
jež s chvěním se všech stran se ukláněly
tam, svaté hory kam první stín padal.

Však přílišně se přec tak nezachvěly,
že v jejich vršcích ptáci spiti jasem
by na chvíli se v písni zamlčeli;

Leč v plné veselosti zvučným hlasem
čas ranní opěvali v listů skrýši,
jež sladkým jejím rýmům byly basem.

Od větve k větvi jako v lesní tiši
to šumí jak na břehu u Chiassi,
Eola ústa Sciroccem když dýší.

Již v starý les ten, v různé tyto hlasy,
krok volný zanes’ mne, že jenom stěží
jsem rozeznat moh’, kam jsem vstoupil asi.

V tom před nohami, hle, mi potok běží,
jenž k levé straně vlnkami hrál v býlí
tam skláněje, co rostlo na pobřeží.

Nejčistší vody kalnými by byly
s tou srovnány, jež byla bez přísady,
a vždy by v sobě různé látky kryly,

Ač celá tmavá zvolna teče tady
ve stínech, které nemůž’ proniknouti
ni luna, slunce světla vodopády.

Nechť nohy moje ustaly zde v pouti,
zrak pátral dále za tu řeku v snění,
ty svěží nivy touže postihnouti.

Tam zjevila se, (jako překvapení
když stihne nás, že podivením zcela
v nás každé jiné zhasne pomyšlení),

Mně paní krásná, sama šla a pěla,
květ za květem trhala bez přestání,
kterými kryta její cesta celá.

„Na lásky paprscích, ó krásná paní,
jež hřeješ se, mám věřit obličeji,
jenž svědkem srdce bývá? Ó kéž sklání

Se cesta tvoje ke mně, nad peřeji
té vody (děl jsem) bych moh’ rozuměti,
co čarovně tak tvoje ústa pějí.

Mně Proserpinu voláš do paměti,
kde byla, jak jí bylo, když ji matce
a jí máj vzali osudové kletí.“ —

Jak v tanci dívka otáčí se hladce,
že zdá se skoro ve některé době,
že země nedotýká se, tak sladce

Na červených a žlutých kvítků zdobě
se otočila ke mně jako panna,
jež v studu sklání cudné oči obě.

Mé prosbě ihned otevřena brána;
tak přišla blíž, až sladkých tonů vnada
i s obsahem mnou byla pojímána.

Když byla tam, kde vlhkých travin řada
ve krásných vlnek chladné lázni stála,
zrak pozvedla, zkad blaho na mne padá.

Tím žárem, tuším, druhdy sotva vzplála
Venuše brva, když raněna synem
přes obličej svůj lásky milost ždála.

Na pravém břehu druhém smavým kynem
víc květin trhala, jež tato země
bez setby rodí na tom břehu stinném.

Tři kroky přes řeku jen měla ke mně.
Proud Hellespontu, jímž se Xerxes brodil,
(tu uzdu každé pýchy, řvoucí temně)

Tak nenáviděl Leander, když vodil
jej od Sestu vír bouřný ku Abydu,
jak já tu řeku, po níž bych rád chodil.

— „Jste nováčkové tady a že v klidu
se usmívám (tak začla) na tom místě,
jež za hnízdo Bůh určil všemu lidu,

Vy divíte se překvapeni jistě,
však žalmem Delectasti, který pěji,
vám z mraků ducha světlo vzejde čistě.

Ty, jenž’s mne přední prosil, nejraději
co slyšel bysi, zeptej se, na tvoje
otázky dáti odpověď sem spěji. —“

Šum lesa tady, čisté vody zdroje
mne matou, v boj se proti tomu řítí,
co posud byla nová víra moje.

A ona: „To, co podiv v tobě nítí,
čím jest a proč, chci povědíti tobě,
a mlhy, jež tě tlačí, rozptýliti.

Nejvyšší Dobro, které stačí sobě,
to lidi dobré stvořilo k jich blahu,
v mír věčný dalo jim to místo v zdobě.

Pro hřích svůj málo dleli na tom svahu,
pro hřích svůj sladkou hru a úsměv jarý
za bolnou v slzách vyměnili dráhu.

By spory, které mají vodní páry
a páry země dole, jež jak mohou
se táhnou tam, kam lákají je žáry,

Zde lidem půtku nestrojily mnohou,
je volný vrch, kde hrot jeho zrak zočí,
a vysoko ční nebes pod oblohou.

Že veškerý vzduch do kruhu se točí
jda za první nebeské klenby poutí,
když překážka mu cestu nezakročí,

Ten pohyb musí vrchu zde se tknouti,
neb volně ční do vzduchu, vlna živá
i hustý háj se musí zvučně hnouti.

A tknutá bylina se rozekývá,
vzduch sama oplodní svou silou, luhu
pak sílu tuto plodící vzduch vlívá.

A vaše země svoji pro zásluhu,
neb svého nebe bývá oplodněna
a rodí stromy všelikého druhu.

Tož vaše mysl nebuď udivena,
když časem tady klíčí nové květy
a zapustí svůj kořen bez semena.

A věz, že pláně ty, ač neosety,
jsou plny druhů semen, v nichž i plody,
k nimž neuklánějí se lidské rety.

A z žádných žil zde netryskají vody,
z žil parou doplněných, jako řeka,
jež získá, ztrácí dech dle nepohody.

Ze zřídla bezpečného zdroj ten stéká,
a tolik vody z vůle Boha bere,
co na dvě strany lije od pravěka.

Na straně té se s onou silou dere,
jež k vyhlazení hříchu z mysli nutná,
tam křísí v mysli dobré skutky steré.

Zde jmenuje se Lethe řeka rmutná,
tam Eunoe nepůsobíc dříve,
když zde i tamo ret jí neochutná.

Ta nad všecky je chuti působivé.
Ač zkojena můž’ tvá být žízeň dosti,
bych neřekla víc, z přízně dobrotivé,

Chci dáti přídavek tvé zvědavosti,
jenž myslím, nebude ti méně milý,
že předstihuje slib můj výmluvností.

Ti v dávných časech, kteří velebili
v svých básních zlatý věk a jeho štěstí,
na Parnassu snad o místě tom snili.

Zde lidstva kořen nevinou moh’ kvésti,
zde každý plod je, zde jest vesna skvělá,
toť nektar, o němž všecky bájí zvěsti. —“

K svým básníkům já obrátil se zcela
a viděl jsem, že v tichém usmívání
ta poslední řeč v jejich ucho zněla.

Pak obrátil jsem tvář ku krásné Paní.