Božská komedie/Očistec/Zpěv dvacátý pátý
Božská komedie – Očistec Dante Alighieri | ||
Zpěv dvacátý čtvrtý | Zpěv dvacátý pátý | Zpěv dvacátý šestý |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Očistec |
Podtitulek: | Zpěv dvacátý pátý |
Autor: | Dante Alighieri |
Původní titulek: | Divina Commedia. Purgatorio. Canto venticinquesimo |
Zdroj: | ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 125–129. |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Čas nedovolil více otálení,
neb poledník nechalo slunce Býku
a Štíru noc. Jak nezná zastavení
A vytrvá muž statný při podniku,
svou cestou jda i všecky přes nehody,
neb osten nutnosti jej žene: v mžiku
Druh za druhem jsme v soutěsk vešli, schody
tak úzkými jsme výše stupovali,
že každý sám šel skalnatými vchody.
Jak, letět když chce, dělává čáp malý,
nazvedne křídlo, zas je spustí dolů,
zda z hnízda jít má, spor v něm neustálý:
Tak mluvit vřel jsem přání ve plápolu,
jenž opět zhasínal, že rety moje
jak mluvit chtícího se chvěly spolu.
Můj sladký otec hned pln nepokoje,
ač spěchal, zřel to: — „Čas, by šípu zbavil
se řeči luk, jenž napjat příliš! —“ Svoje
Jsem s jistotou otevřel ústa, pravil:
— „Jak možno, stravy kde potřeba není,
by někoho hlad až k zhubnutí strávil?“ —
„Na Meleagra upři pomyšlení,
jenž s dohořením polena též zhynul,
pak nebude to těžké k pochopení;
A na zrcadlo, z kterého ti kynul
týž posuněk a pohyb, jejž kdo dělá,
spor tvrdý dřív, hned měkce by ti plynul.
Leč aby duše tvá v tom zdomácněla,
zde Statius, já prosím svými slovy,
ať zahojí ti rány pochyb zcela.“ —
— „Když otevru mu zrak v svět věčný, nový
před tebou,“ Statius děl, „tím se děje,
že každé přání tvé mé ucho loví. —“
Pak začal: „Jestli ochotný sluch přeje
mým slovům, by je zachoval duch čilý,
pak poznáš „jak“, vtom které se ti kreje.
Krev dokonalá, již nestráví žíly,
jež žíznivé jsou, zpět zůstane v těle,
jak z hodu částky pokrmu, jež zbyly.
Ta tvůrčí sílu svou pro tělo celé
ze srdce čerpá, oné rovna, údů
jež dělá tvar a žilami jde směle.
Pak čištěna v úd klesne, o němž v studu
líp mlčet jest a odkud v kapkách splývá
na cizí krev v klín matky silou pudu.
Tam obě spojí se: ta tvorby chtivá,
ta trpící; neb tak je dokonalá
ta, odkud obě přišly, řeka živá.
Jak dospěly tam, činnost krve vzplála,
teď houstnutím teď oživením zase
té látky, která jí se pevnou stala.
Teď síla činná duši podobá se,
již rostlina má, rozdíl to jen tvoří,
že ta již cíl má, po němž tato ptá se.
Má cit a pohyb jako houba v moři,
pak síle, jež z ní zatím vypučela,
jme ústrojí se dělat a tu noří
A rozvijí se síla, která dlela
ve srdci roditele, v kterém tají
všech údů stavbu přírody moc bdělá.
Jak zárodky se v děcko předělají,
to nezříš, posud otázka ta byla
i moudřejšímu než ty lživou bájí,
Tím, nauka že jeho oddělila
od duše rozum schopný, pro nějž žádný
si organ vynajíti nestačila.
Hruď otevř pravdě, jejíž soujem ladný
ti dávám, věř a lichá zapuď zdání:
Jak v zárodku je hotov mozek řádný,
Bůh, všeho prapůvod, se vesel sklání
k takému dílu přírody a jemu
hned vdechne ducha, v němž je síly vlání.
Ten, činného co nalezne, hned k svému
přitáhne jádru, v jednu duši spojí,
ta žije, cítí, vchází v sebe; mému
Bys více věřil slovu, obrať svoji
pozornost k ohni Slunce, jež, jak padlo
do šťávy hroznů, ihned víno strojí.
Když Lachesi ku přízi chybí přádlo,
duch božské, zemské síly, jež v něm klíčí,
si vezme z masa prchaje, jež svadlo.
A síly ostatní když se pak zničí,
přec paměť, rozum, vůle zůstávají,
ba mnohem bystřejší se nejdřív vztyčí.
Tu duše padne k některému kraji
bez prodlení, tak rychle jako divem;
kam jíti pak má, tam jí zprávu dají.
Když jisté místo najde božským vlivem,
zas její tvůrčí síla kolem plane,
jak dělávala druhdy v těle živém.
A jako vzduch, zkad síla deště skane,
cizími paprsky, jež nazpět hází,
kol nebe tvoří pestře malované:
Tak okolní vzduch v onen tvar se sází,
jejž duše, která dlí tam, jemu vtiská
svou silou vnitřní, s kterou v tvar ten vchází.
A jako plamének, jenž tam se blýská,
kde oheň je, ať kamkoliv jen hne se,
tak duši nová forma vždy je blízká.
V té pouze že pak očím zjevuje se,
tož stínem sluje, vládne city všemi,
jež oko stihne tady v stínů lese.
Tož smějem se a nikdo z nás tu němý,
nám pláč je dán i vzdechy žalující,
jež moh’ jsi slyšet hor těch stupnicemi.
Jak přání nebo dojem vítězící
se dotkne nás, to jeví naše stíny,
a v to jsi patřil s udivenou lící.“ —
Ku poslední již muce hrozné viny
jsme došli; cesta šla ku straně pravé,
a pozornost nám zajal předmět jiný.
Zde skála metá kol plameny žhavé,
však dolů s římsy větrů vání sálá,
je zdržuje a vrací nedočkavé.
Šel druh za druhem, tady stezka malá
nám strmém, úzkém na pokraji zbyla,
tu ohně, tam se hloubky duše bála.
Děl vůdce můj: „Zde třeba uzdy, čilá
by zřítelnice nohu zadržela,
by jediným jen krokem nezbloudila. —“
Summae Deus clementiae tak zněla
skrz žhavý požár píseň v žalných stenech,
že maně tam se tvář má obracela.
Tam duše zřel jsem kráčet ve plamenech,
čím zraky své jsem musel rozdělovat,
hned těkat za nimi, hned po kamenech.
Když přestaly tu píseň prozpěvovat,
tu „Virum non cognosco“ hlasně děly
a tiše hymnus začly opakovat.
A volaly, když dopěly jej celý:
„Heliku z lesa vyhnala Diana,
že Venušin jed zakusila vřelý.“
Pak pěly zas a jimi jmenována
je dlouhá řada mužů a těch paní,
jež nestihnula necudnosti rána.
A myslím stálém tomto ve střídání
že trvají, dokud je oheň svírá;
tím lékem a tou péčí bez ustání
Se rána poslední jim uzavírá.