Ottův slovník naučný/Ryby
| Ottův slovník naučný | ||
| Ryby (astronomie) | Ryby | Rycí jehla |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ryby |
| Autor: | František Bayer |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýdruhý díl. Praha: J. Otto, 1904. S. 400–414. Dostupné online. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Ryby |
|
Ryby (Pisces; viz příl.) jsou nejnižší, po ptácích nejvíce druhů čítající a zajisté po světě nejvíce rozšířená třída obratlovců (Vertebrata), a to zvířat páteřnatých s čelistmi (Gnathostornata), ježto ještě nižší Cyclostomata (viz Kruhoústé ryby) teď k rybám již se nepočítají (Amphioxa a příbuzných obratlovců bezlebečných, Acrania, také mezi r. nekladou). R. lze snadno charakterisovati jakožto obratlovce s ploutvemi (Pinnata, t. j. ploutvemi sudými), na rozdíl ode všech vyšších obratlovců s normálními končetinami prstnatými (Tetrapoda = Digitata). Ale méně snadno lze při značné různosti organisace udati povšechné znaky, jež by platily pro všecky r. bez rozdílu; zde bylo a bude třeba mnoho ponechati jednotlivým statím o různých podtřídách a jiných větších skupinách ryb (viz Ganoidní ryby, Dipnoi, Chiméry atd.). Jsou pak r. obratlovci žijící ve vodě, s tělem krytým po většině šupinami nebo kostěnými štíty, zřídka lysým, se dvěma vnějšími nozdrami (Amphirhina, v. t.) a končetinami v podobě ploutví; kromě sudých mají ploutve liché, jimžto jsou oporou kostěné (nebo také chrupavčité) paprsky, ke kostře náležející; k páteři připojena vzadu vertikální ploutev ocasní. R. dýchají povždy žabrami; srdce má jen jednu předsíň a komoru a krev má teplotu měnivou (r. jsou obratlovci poikilothermní). Vajíčka (jikry) vpouštějí r. obyčejně přímo do vody; ryhování žloutku jest u většiny částečné, u menšiny úplné a zárodek nemá blány ovčí ani močové (jsou Anamnia, Anallantoidea). Životem ve vodě určena jest organisace těla rybího i její všecek vývoj. Tvarem bývá tělo rybí po většině vřetenité, totiž vpředu i vzadu zašpičatělé a všecko se stran zploštělé; známe však i r. těla útlého a válcovitého (úhoři), dlouhého a skoro páskovitého (viz Regalecus), krátkého a velmi vysokého (viz Platejsi, pak Squamipennes) nebo naopak shora zploštělého (viz Rejnoci a Lophius). Bývá vně zcela souměrné; jen platejsi mají přední jeho čásť asymmetrickou. Lze na něm kromě ploutví rozeznati jen hlavu, trup a ocas (za řití); krk schází. Hlava bývá po většině vpředu tupě zašpičatělá, zřídka široká a okrouhlá (Lophius na př.) nebo naopak prodloužena ve hrot (rostrum) různé délky; nepříliš dlouhý jest u žraloků neb u jesetra, velmi dlouhý u mečouna a pilouna, jenž má v něm po obou stranách vklíněné zuby. Za okem, tedy v postorbitální části hlavy, jest u ryb dvojdyšných, Crossopterygií a Actinopterygií víčko žaberní, za ním skulina žaberní; mezera, mezi oběma těmito skulinami vezpod na hlavě slove isthmus. Schází jen úhořům rodu Symbranchus a pod. Tělo veliké většiny ryb má povrch hladký, což jest zajisté s prospěchem při přemáhání odporu prostředí, ve kterém r. se pohybují. Trup a ocas ryb, zřídka také víčko žaberní nebo i ploutve (r. šupinoploutvé) jsou pokryty zpravidla šupinami, z nichž každá zadním, volným svým okrajem obyčejně kryje přední část šupiny následující. Šupiny jsou ossifikace škáry; tato má vruby, v nichž právě přední část šupiny svým často laločnatým okrajem vězí tu pevně, tu dosti volně. Podle tvaru rozeznávají se hlavně šupiny hladké (okrouhlé; cykloides Agassiz) s volným okrajem hladkým, šupiny drsné (ctenoides) na zadním okraji zoubkované nebo hustými, drobnými ostny pokryté, obojí ze zvápnatělé vrstvy povrchní a zpodního vaziva složené, pak šupiny skelnaté (ganoides) dílem z kosti (také z kosminu, pletiva kostního bez dutinek, jen s rourkami), dílem z dentinu, na povrchu emailem (ganoinem) opatřené, a konečně ostré šupinky deskovité (placoides), jež mají na basální destičce vztyčený hrot a strukturou i vývojem zcela se rovnají zubům. Na povrchu hrotu jest totiž email zubu, vnitřní vrstva jest ryzí dentin. To jest nejprimitivnější úprava šupin rybích. Z těch vznikly šupiny skelnaté a tyto možno pokládati za původ obojích šupin našich ryb kostnatých. Také větší štíty kostěné (u jesetrů, chvostožábrých, některých sumců a palaeozoických ryb fossilních) bývají pokládány za splynuliny basálních destiček plakoidních šupin, ale jsou to namnoze štíty z kosti (nebo kosminu) s kompaktnější, ale nikoliv emailovou vrstvou povrchní. Jindy bývalo uvedené tu Agassizovo rozdělení šupin pokládáno za velmi důležité; ale později se ukázalo, že r. jinak blízko příbuzné liší se úpravou svých šupin naprosto (viz Platejsi). Šupiny jsou obyčejně po těle spořádány v řadách podélných a příčných, šikmých. V popisech ryb udává se také, kolik takových řad šupin který druh má; počet příčných řad stanovíme, spočítajíce šupiny postranní čáry od hlavy až k ploutvi ocasní, počet podélných řad tím, že spočítáme šupiny šikmé řady od hřbetní ploutve (nebo od středu hřbetu) k postranní čáře a odtud k řiti (nebo k břichu). Počet těchto řad udává se vzorci, na př. u okouna š 7—9/60—68/13—15, což znamená, že má nad postranní čarou 7—9 podélných řad, na postranní čáře 60—68 příčných řad, a pod ní 13—15 podélných řad šupin. Uprostřed na břiše šupiny bývají někdy na obě strany ohnuty, na ohybu zhusta i v ostrou hranu smačklé (u ryb sleďovitých). Na povrchu bývají šupiny ryhovány soustředně i paprskovitě; na vnitřní straně mívají stříbrolesklý povlak z drobných krystallků (vápno s guaninem); podobného lesku dodávají krystallky ty i kůži nebo také vzdušnímu měchýři ryb. Jen zřídka bývá tělo lysé (na př. sumec). Veškeren povrch šupin i těla jest pokryt měkkou pokožkou. Buňky pokožkové mají drobné výběžky, jimiž spolu a se škárou pevně bývají spojeny. Slizné žlázy, vlastně jen buňky (jamky) slizné a kanálky jsou zejména v kůži ryb dosti hojny. Také jedové žlázy známe u některých ryb (Synanceja aj.); jed vylévá se z nich do ran po ostnech. Barvivo kůže jest uloženo v pigmentových buňkách buď ve zpodních vrstvách pokožky, buď i na povrchu škáry. Pigmentové váčky mohou vlivem nervstva různě se stahovati, i mohou pak r. pozměniti barvu těla svého buď za živa nebo zmírajíce (na př. parmice rodu Mullus), nebo přizpůsobiti ji barvě dna (platejsi, rejnoci). Některé r. (i na př. naše hořavka) mají živější barvy, kdy se tříti mají. Pravých žláz kožních r. nemají. V kůži ryb, zejména hlubinných, bývají orgány světélkující. Ploutve mají r. dvojí; končetiny jsou ploutve sudé, totiž prsní (pinnae thoracicae) a břišní (p. abdominales), kromě těch mají r. liché (medianní) ploutve: hřbetní (pinna dorsalis), ocasní (p. caudalis) a řitní (p. analis). Hřbetních a řitniích bývá dvé neb i několik za sebou (ostnoploutvé r., tresky, žraloci). Z ploutví sudých mohou scházeti ploutve břišní (úhoř; odtud Apodes) nebo břišní i prsní (muréna). Břišní ploutve bývají buď na břiše (příkladem jsou r. kaprovité; viz Abdominales), na hrudi (okouni) neb až na hrdle (tresky a platejsi). Před ocasní ploutví mají r. lososovité, některé ryby sumcovité a Scopelidae ploutvičku tukovou (pinna adiposa). Podle úpravy paprsku rozeznáváme ploutve tvrdé, jimž jsou oporou paprsky pevné, nečlánkované (tvrdé), od ploutví měkkých, jež mají paprsky článkované a na konci dichotomicky dělené (měkké); náš pulec (v. t.) má paprsky sice článkované, ale nikoli dělené. I v měkkých ploutvích bývají nejpřednější paprsky tvrdé. Zejména fossilní (i řídcí recentní) žraloci i chiméry mají před hřbetními ploutvemi silné ostny často ozubené či jinak ozbrojené; isolované fossilní ostny takové zovou se ichthyodorulithy (v. t.). Na jakosti ploutví založena jména Malacopteri (s paprsky měkkými kromě nejpřednějších 1—4), Acanthopterygii (alespoň v 1. hřbetní ploutvi nebo v prvé polovině hřbetní ploutve paprsky tvrdé), Anacanthini (ploutve kromě rodu Gadopsis jsou veskrz jen z paprsků měkkých) a pod.
Pro diagnosy rodů neb i vyšších skupin soustavných bývá důležitým počet obojích těch paprsků, jenž se udává vzorci; na př. u kapra platí pro hřbetní ploutev formule 3—4/17—22, což znamená, že má v ní kapr 3—4 tvrdé paprsky (ostny) a 17—22 paprsků měkkých. Velmi důležitým znakem různých ryb jest úprava ploutve ocasní, veskrze měkké. Užíváno tu určitých terminů, jejichž význam jest tento: Archicerkie; konec ocasu jest válcovitý, bez ploutve (u chimér). Protocerkie; konec ocasu má svislou obrubu ploutevnatou (jako u Amphioxa: na př. larvy rejnoků). Lophocerkie; celý ocas má souvislou obrubu ploutevnatou, ještě beze všech paprsků (larvy platejsů, mladý ďas mořský a j. r. kostnaté). Diphycerkie; ocasní ploutev jest vzadu zaokrouhlena nebo zašpičatělá a má paprsky kolem vodorovného konce chordy rozloženy zcela souměrně (r. dvojdyšné). Heterocerkie; ploutev jest i vně nesouměrná, t. j. páteř ohýbá se vzhůru a paprsky ocasní ploutve jsou většinou jen pod ní, nad ní nanejvýš jen paprsky kratinké (žraloci, jesetři). Hypocerkie; paprsky heterocerkní ploutve jsou jen pod páteří, na př. foss. Acrolepis). Homocerkie; ploutev jest vně souměrná, ale uvnitř přece nesouměrná, t. j. páteř (chorda) se ohýbá vzhůru, tak že jsou dolejší podpůrné kůstky (hypuralia) paprsků mnohem silnější hořejších (epuralia; viz na př. naše r. kaprovité, ostnoploutvé atd.). Gephyrocerkie; konec ocasu jest zakrnělý, tak že jest mezi hořejšími a dolejšími paprsky ocasní ploutve nejprve mezera, sekundárně zarůstající (Orthagoriscus). Ahlborn zove heterocerkní ploutev epibatickou; je-li naopak dolejší cíp její delší (Exocoetus), nazývá ji hypobatickou; ploutev homocerkní a diphycerkní zove se u něho isobatickou. Příčinou zvláštního způsobu života bývají některé ploutve u různých ryb různě přeměněny; u štítonošů (Echeneis) jest přední hřbetní ploutev přeměněna v příssadlo, u rodů Cyclopterus a Gobius jsou v ně přetvořeny obě ploutve břišní atd. Pokud se vývoje ploutví týče, jsou za jisté ploutve liché starší ploutví sudých. Prvopočátkem jejich byla zajisté souvislá vertikální blána kolem trupu, ve které se objevila k sesílení jejímu a tedy pro vydatnější pohyby štíhlá aktinotrichia. Splynutím těchto vznikla radialia ploutví, opírající se o proximální chrupavky základní (basalia), vetknuté ve svalstvo těla, čímž upevnění ploutve na trupu stalo se bezpečnějším. U nynějších ryb jsou arci basalia a především radialia redukována, vězíce nanejvýš v základě ploutve, jejížto většinu činí paprsky dermální.
Kostra rybí jest buď chrupavčitá (na př. jesetři, žraloci), buď zkostnatělá (naše r. tvrdoploutvé, měkkoploutvé a j.); kosť rybí však nemá u mnohých ryb »kostnatých« té struktury, jako u jiných obratlovců. Páteř rybí jest složena z obratlů bikonkavních a v dutých kuželích mezi dvěma těly obratlů jsou zbytky chordy. Jen kostlíni (Lepidosteus) mají obratle opistocoelní a jesetři, foss. Ostracodermi a Proselachii persistentní chordu. Na chordě jesetrův u ryb dvojdyšných jsou vyvinuty hořejší a dolejší oblouky s interkalárními kousky chrupavky (u Dipnoí scházejí). Také chiméry mají chordu se zvápnatělými kroužky v pochvě. Všecky obratle mají hořejší oblouky s trny; dolejší oblouky a trny viděti jen v ocasní části páteře. U ryb ganoidních jsou těla obratlův opatřena mohutnými násadci postranními (Basalstümpfe, Goette). Rod Amia a p. tormy fossilní mají t. zv. poloobratle, totiž střídají se tu pleurocentra a hypocentra v hranicích buď klikatých, buď rovnoběžných a svislých, a hořejší oblouky pak sedí na hranicích takových kroužků. V přední části páteře připojena k příčným násadcům obratlovým žebra, ovšem vždycky nepravá, poněvadž r. kosti prsní (sternum) nemají; i žebra však četným rybám scházejí. Kromě nich mají r. na rozhraní jednotlivých vrstev svalstva trupního ostice, vzniklé ossifikací vaziva mezi těmi vrstvami. Mezi hořejšími trny jsou podpůrné kůstky (interneuralia) paprsků ploutve hřbetní, mezi dolejšími zase podpůrné kůstky (interhaemalia) ploutve řitní. O konci páteře a ploutvi ocasní již byla učiněna zmínka.
Na lebce vyšších ryb, jejíž dutina jest vzhledem k rozměrům crania poměrně malá, vidíme především dvojí kosti; ossifikací původní chrupavky vznikly na př. vzadu troje kosti týlní (basioccipitale, exoccipitalia, supraoccipitale), z nichž basioccipitale jest spojeno s 1. obratlem bez kloubu (týmže způsobem, jakým jsou spojeny jednotlivé obratle), v končině ušní především prooticum, epioticum a opisthoticum, dále do předu alisphenoid, orbitosphenoid, pak ethmoideum. Z krycích kostí sluší uvésti kosť temenní (parietale), čelní (frontale), šupinovou (squamosum), nosní (nasale) a vezpod parasphenoideum. Závěs (suspensorium) dolní čelisti činí hyomandibulare, symplecticum a kosť čtvercová (quadratum), spojené s kostmi křídlovými (metapterygoideum, mesopterygoideum, pterygoideum), s nimiž zase se stýká kosť patrová (palatinum). Ve svrchním obvodě úst vězí kosti mezičelistní (praemaxillaria), a horní čelisti (maxillaria). Definitivní vomer bývá lichý a také často nese zuby. Na kosti čtvercové bývá vkloubena dolní čelist (maxilla inferior), složená po každé straně nejméně ze 3 elementů (dentale, articulare, angulare). Je-li kosť čtvercová (quadratum, po případě palatoquadratum) pevně s lebkou srostlá (u chimér, ryb dvojdyšných), zoveme takové vkloubení dolní čelisti holostylií. Na lebce chrupavčitých ryb, na př. na craniu žraloků, viděti kromě vyniklých končin nosních a sluchových a kostry žaberní nanejvýš jen oddělené palatoquadratum a k němu připojenou dolní čelist (chrupavku Meckelovu), pak hyomandibulare a zhusta separátní chrupavky retné. Také na chrupavčité lebce jesetrů po odstranění kostěných desk exoskeletu shledati lze jen oddělené palatoquadratum, quadratum, dolní čelist (dentale a articulare), hyomandibulare, symplecticum, parasphenoideum. U obojích těchto ryb jest lebka vpředu prodloužena v rostrum. U Dipnoí jest chrupavčité cranium různou měrou zachováno; krycích kostí jest tu méně, než u ryb vyšších. — K elementům kostry kožní náleží kruh plochých kůstek obočních (infraorbitalia), jež leží většinou pod důlkem očním, a pak z pravidla 4 kosti víčka žaberního: operculum, suboperculum, interoperculum a praeoperculum. R. s normálním víčkem žaberním zovou se Tectobranchi. Zadní partie viscerální kostry dochovala se u ryb v úpravě asi původní, i předčí r. jejími rozměry a členitostí všecky obratlovce ostatní. K prostřední, po většině článkované liché části (copulae), jejíž přední element (os linguae) nese jazyk, pojí se nejprve dvé I., článkovaných oblouků, nesoucích různý počet paprsků (radii branchiostegi), jež vězí ve bláně obepínající dole dutinu žaberní.
Za prvým obloukem tím následují čtyři páry (II.—V.) článkovaných oblouků žaberních, složených nanejvýše ze 4 částí (pharyngobranchiale, epibranchiale, keratobranchiale, hypobranchiale), na jejichž vnější straně jsou upevněny lístečky žaberní; vnitřní strana bývá opatřena výběžky někdy dosti štíhlými pro zachycování potravy v proudu vody z úst k žábrám se ženoucí. Hořejší konce oblouků splývají v t. zv. hořejší kosti požerákové; dolejšími kostmi požerákovými nazýváme oba poslední (VI.) oblouky žaberní, zřídka v jedno srostlé (Pharyngognathi). Tyto kosti požerákové (dolejší) nesou zuby pro charakteristiku některých skupin dosti důležité (viz Kaprovité ryby). Pod touto viscerální kostrou mají r. lalokoploutvé (Crossopterygii), pak některé r. kostnaté (na př. Elopidae) desky jugulární (gulární).
Podstatně liší se r. od ostatních obratlovců úpravou končetin, ploutví prsních a břišních, zejména již tím, že tu není prstů, nýbrž četné, kromě nejpřednějších drobně článkované paprsky; ke článkům základním (basalia) i tu se pojí řady drobných chrupavek (radialia) a k těm teprve vlastní, dermální paprsky ploutví. Lze tudíž právem r. postaviti jako Pinnata proti ostatním obratlovcům. Také pásmo lopatkové má tu zvláštní úpravu. U žraloků jest oporou ploutví prsních dvé dlouhých, zakřivených chrupavek, břišními konci spojených (prvotné pásmo lopatkové), k nimž přímo připojeny jsou basální články ploutví (propterygoid, mesopterygoid, metapterygoid, pak radialia). U ostatních ryb jest pásmo lopatkové, připojené k záhlaví lebky drobnějšími, různě pojmenovanými chrupavkami nebo kůstkami (supracleithralia a pod.), v obou svých polovinách složeno ze dvou částí hlavních: z prvotné chrupavky (jako u žraloků) a z různého počtu kostí (sekundární pásmo lopatkové). Jesetři na př. mají na ní po každé straně dvé kostí: nahoře jest cleithrum (Gegenbaur), pod ním clavicula. Z ryb dvojdyšných má Protopterus v každé polovině nejprve nahoře malou chrupavku, pak chrupavku větší s jediným obalem kostěným (cleithrum + clavicula), rod Ceratodus na prvotné chrupavce dvé kostí oddělených (cleithrum, clavicula). R. kostnaté mají při dlouhé kosti (cleithrum) ještě 3 ossifikace prvotné chrupavky: scapulare, procoracoideum a můstek je spojující; k těm teprve připojují se basalia a radialia. Ploutev břišní jest u žraloků, chimér a Dipnoí připojena ke kůstce nebo chrupavce, kterou zovou také pánví; u žralokův a ryb dvojdyšných tato chrupavka má větší nebo menší výběžek dorsální. K této pánvi pojí se u Dipnoí jen basalia, u ostatních shora uvedených ryb k jednomu nebo několika basalíím řady drobnějších chrupavek (radialia) a k těm teprve dermální paprsky ploutví. U ryb kostnatých jsou tyto paprsky připojeny k jediné kosti, kterou pokládati dlužno za splynulá basalia a radialia; u některých ryb ganoidních (Polypterus) k nepatrným chrupavkám (pánvi) pojí se jediné basale (metapterygoid) s řadou radialií a paprsků vlastních. Kdežto tedy pásmo nesoucí přední končetinu bývá kůstkami připojeno k lebce, schází pásmu distálnímu naprosto všecko spojení s páteří, jakým se vyznačuje pánev všech obratlovcův ostatních. Podle uspořádání paprskův obojích končetin kolem základních článků dělíme vyšší r. (Teleostomi) na Crossopterygii, jež mají paprsky kolem těch článků, vězících v zaokrouhleném laloku, sestaveny obloukem jako třepení, a Actinopterygii, u nichž nemají sudé ploutve podoby laloků, nýbrž paprsky po jedné straně základních článků sestavené. U obojích těch ryb jest však v podstatě každá ploutev sudá jednořadá, praeseriální ichthyopterygium; biseriálním archipterygiem zoveme prvotnou ploutev (viz Dipnoi a Proselachii); kde po obou stranách, v pravo a v levo u článkovaného, z basalií složeného paprsku hlavního jsou radialia a k těm připojené dermální paprsky ploutve. Boj o platnost některé z obou hypothesí o původu ploutví sudých, zda totiž arehipterygium vzniklo z oblouků žaberních (Gegenbaur), nebo vznikly-li ploutve sudé v postranním laloku kůže (Thacher, Balfour, Mivart, Dohrn, Wiedersheim), přes ostré polemiky posledních dob (Rabl-Fürbringer a j.) není posud dobojován. Rovněž tak nenabylo dosud vrchu mínění, že by sudá ploutev rybí, ať ryzí, ať již specialisovaná, mohla býti původem pětiprsté končetiny (cheiropterygium) vyšších obratlovců, jež mohla míti konečně svůj vývoj zcela zvláštní.
Svalstvo rybí má v nejedné přičině úpravu primitivní. Ryzích svalů kožních jest pramálo; nalézáme je jen pod koží dutiny žaberní, pak podél postranní čáry a podél hřbetu u některých ryb kostnatých. Svalstvo trupu jest spořádáno tak, jak toho r. pro vlnivé pohyby těla svého potřebují; jest složeno z myomer segmentálně uložených tak, že na obnaženém svalstvě trupu viděti klikaté nebo vlnité hranice jednotlivých pruhů svalstva, na příčném řezu vrstvy soustředné, v něž se na př. i loupá maso vařené; jednotlivé duté kužely svalstva vězí jeden na druhém a takových systémů bývá na př. v ocase, kde není dutiny tělesné, nad páteří čtvero, pod páteří také čtvero a mimo ně ještě části kuželů neúplných. Pravá i levá polovina tohoto svalstva trupu jsou od sebe odděleny svislými septy fibrosními, upiatými k hořejším a dolejším trnům obratlův ocasních. Ve trupu jsou pro dutinu těla ventrální systémy svalstva poněkud zatlačeny; v dorsální části má však svalstvo touž úpravu, jako v ocase. Jednotlivá vlákna svalová jsou v ni uložena horizontálně, kdežto v dolní stěně dutiny břišní jsou u žralokův a ryb skelnošupinatých uložena šikmo (od zadu do předu a shora dolů). U bahníků r. Protopterus jest tento m. lateralis stěny břišní dokonce složen ze dvou vrstev, jež lze srovnati se svaly obliquus externus a obl. internus u obojživelníků. Ve svalstvu hlavy a kostry viscerální rozeznáváme u žraloků, ryb dvojdyšných a skelnošupinatých: 1. svrchní svaly kruhovité (také svalstvo čelistí), 2. hořejší svaly mezi jednotlivými oblouky žaberními, 3. střední ohybače těchto oblouků, 4. ventrální podélné svaly na dně dutiny ústní. U ryb kostnatých rozvrhují svalstvo zcela jinak; rozeznávajíť 1. svalstvo dolní čelisti, 2. svaly na dorsální části oblouků kostry viscerální, 3. svalstvo na ventrální části její, 4. dolejší svaly podélné a 5. m. trapezius. Svalstvo končetin jest velmi jednoduché a dělí se ve dvé: jedny svaly přicházejí od svalstva trupu (od hřbetních i břišních jeho částí) k pásmu lopatkovému a k základním kostem ploutví břišních, druhé jsou přímo na ploutvi samé; jsou tu v podstatě zdvihači, přitahovači a schylovači ploutve. Ke svalstvu náležejí také orgány elektrické u rejnoků elektrických (rod Torpedo), úhoře elektrického (Gymnotus electricus) a sumce elektrického (Malapterurus electricus), u prvého jsou oba elektrické ústroje uloženy po stranách hlavy mezi žabrami a ploutvemi prsními, u úhoře elektr. v břišní končině ocasu, u sumce elektrického mezi koží a svalstvem skoro po všem těle a zejména na bocích. Slabší orgány elektrické (pseudoelektrické) mají i jiní rejnoci a různé druhy rodů Mormyrus a Gymnarchus v ocase. O úpravě pravých orgánův elektrických viz Rejnok elektrický; stačí tu jen dodali, že jednotlivé komůrky jsou u rejnoků uloženy od hřbetu ku břichu (horizontálně), u sumců a úhořů rovnoběžně s osou těla.
Centrální nervstvo má u ryb různých skupin různou úpravu. Mozek obyčejně nevyplňuje celé dutiny lebečné. Žraloci mají po většině hemisféry nejširší, ale v jedno splynulé a sotva ryhou rozdělené, mezimozek shora málo patrný, ovální střední a malý mozek zase velmi široký.
Chiméry mají laloky čichové s úzkým, neděleným předním mozkem splynulé, protáhlý, shora viditelný mezimozek, velmi široký malý mozek, jenž nahoře střední mozek zcela kryje. Dvojdyšné ryby mají protáhlé hemisféry, úzký střední mozek u za ním, alespoň u rodu Protopterus, nepatrný, jen v podobě příčné lamelly (asi jako u žab) vyvinutý mozek zadní. U ryb kostnatých za dvěma celkem malými hemisférami a trochu užším mezimozkem následuje větší mozek střední a lichý, dosti objemný mozek malý. Míchu prodlouženou viděti shora skoro celou u žraloků, chimér a ryb dvojdyšnych; zvláště u těchto ryb má mícha prodloužená velikou jamku (fossa rhomboidalis). Z ryb skelnošupinatých mají některé rody (Lepidosteus, Amia) mozek podobný, jako r. kostnaté, Polypterus zase dlouhé hemisféry, jež jsou spolu s laloky čichovými největší částí mozku, za mezimozkem dvojitý, neveliký mozek střední, pak napříč položený, skoro ovální mozek malý a v prodloužené míše rovněž velikou jamku. Všecky r. dvojdyšné mají na rozdíl od ostatních Vertebrat zadní partie mozku vysoko vypiaty, ale přední mozek položený mnohem níže. Nervy čichové vycházejí z naduřelých, někdy převelikých laloků čichových před hemisférami; nervy zrakové jsou buď prostě zkříženy, jako na př. u našich ryb měkkoploutvých a ostnoploutvých, buď činí opravdové chiasma (u Crossopterygií, jesetrů, kostlínů), nebo se vůbec nekříží (Dipnoi, žraloci, chiméry).
Mícha nevyplňuje u ryb srostločelistných, u rodu Lophius a j. všecky hořejší oblouky až do ocasu; nad zadními obratli bývají tam jen konečné nervy její. Památno jest, že přední čásť míchy mívá (Tringla) párové naduřeniny. Čidla ryb jsou arci také vzhledem k trvalému životu ve vodě pozměněna. Ústroji hmatu jsou rty, vousky a výrostky kolem úst, tedy na př. také dlouhé, ploché rostrum u jesetrovitých ryb rodu Polyodon, čidlem chuti pohárky chuťové ve sliznici dutiny ústní, čidlem čichu dvé jamek nosních s řásnatou sliznicí, kteréž jen u Dipnoí jsou spojeny s dutinou ústní; vnější otvory nosové bývají přepážkou rozděleny ve dvé nebo někdy i prodlouženy ve krátké rourky. Jen u ryb příčnoústých leží tyto otvory na zpodní straně těla. Čidlem sluchu jest jen ucho vnitřní, bez zvukovodu; jeho utriculus má na rozdíl od kruhoústých 3 polokruhovité chodby a dolejší část (pars inferior) složena z velikého váčku (sacculus) s nepatrnou ještě cochleou. V labyrinthu mají zvlášť r. kostnaté rozmanitě vyvinuté a utvářené otolithy. U ryb kaprovitých, sumcův a Characinid sluchový orgán jest řadou kůstek spojen se vzdušným měchýřem (odtud: Ostariophysi). Oči bývají veliké, jen u nečetných ryb temnostních a hlubinných zakrnělé; o abnormální jejich poloze u platejsů v. t. Mají rohovku ploskou, zřítelnici velikou a čočku téměř kulovitou. Z cevnatky zhusta vystupuje řasa (processus falciformis) k acquatoru čočky, a je tu připiata naduřeninou (campanula Halleri; apparát prý akkommodační). Pohyblivá víčka oční i mžurku mají jen žraloci. Zvláštním orgánem »šestého smyslu« jest postranní čára rybí, u ryb kostnatých nejvýše vyvinutá, také za systém slizných orgánů pokládaná; pod šupinami trupu tu totiž leží postranní kanálek, jehož větve pronikají šupinami chodbičkami jednoduchými nebo rozvětvenými (na př. Amia), tak že tu na řadě šupin viděti otvory různého tvaru. Tato postranní čára jest buď úplná (od hlavy až k ocasu), nebo jen krátká (viz na př. hořavku), také přerušována, přímá nebo všelijak prohnuta atd. Na hlavě bývá rozdělena ve 3 hlavní větve: nadoční, podoční, sanicovou. V kanálku jest řada zvláštních citových orgánů, spojených s větvemi nervu laterálního. Prvotně (Chlamydoselache, chiméry) jest to otevřená rýha, u vyšších žraloků již uzavřená rourka s metamericky položenými otvory na venek; v rource jsou rovněž segmentálně uložené orgány ci tové, k nimž přistupují větve nervu laterálního. Kromě těchto chodeb a rourek mají r. ještě t. zv. volné orgány »šestého smyslu«, po kůži roztroušené; v obalu pokožkovém jsou tu ukryty dvojí buňky, a to smyslové buňky s tuhými brvami, pak páskovité buňky obalné.
Zažívací ústroje počínaji se ústy, jež mají obyčejně podobu příčné neb obloukovité štěrbiny a leží buď přímo na předním konci hlavy (kapr, losos) nebo pod ním (parma, nošen; žraloci), velmi zřídka poněkud nad nim (někteří platejsi; Toxotes). Zuby mají podobu přerozmanitou; některým skupinám ryb scházejí naprosto (Lophobranchii, jesetři), u jiných jsou toliko na kostech požerákových (kaprovité r.), jinde zase jsou jimi ozbrojeny všecky všudy kosti tlamy, tedy čelisti, kosť radličná, k. patrové a křídlové (štika mimo maxillare), ano i jazyk (r. lososovité, sledi). Jen ve vzácných případech (na př. i u naší fossilní Protosphyraeny) jsou zuby vklíněny v alveolách. Obyčejně zuby bývají stejné, v jedné i několika řadách (žraloci; stopy metamerie), někdy v dolní čelisti větší (štika) než jinde, jindy vůbec zuby větší i menší (candát); vzácné jsou připady, že lze ve chrupu rozeznávati podle formy zuby řezací, kly a zuby třenovní (Sparidae). Větší desky rejnoků rodu Myliobatis vznikly rovněž tak, jako na př. šupiny ganoidní splynutím basálních částí žraločích zubů normálních. Podrobnější vylíčení chrupu dlužno hledati ve článcích o různých skupinách ryb zvláště. Jazyk, neschází-li, jest malý, nepohyblivý a skoro jen povlakem sliznice na jazylce. Hltan má po stranách vnitřní otvory žaberní; za jícnem následuje tu krátký, tu dlouhý a nepříliš rozšířený žaludek, střevo tenké a konečník. Některé r. skelnošupinaté a kostnaté mají u vrátníku různý počet slepých přívěsků (appendices pyloricae); rod Ammodytes má 1, kambala 2, okoun 3, losos až 150, makrela až 190 těchto přívěsků. R. dvojdyšné, příčnoústé a skelnošupinaté mají v posledním oddíle tenkého střeva spirálnou řasu a tedy v něm závitkovitou dutinu. Řiť jest otvorem vedle často se vyskýtajících abdominálních pórů a papilly urogenitální u ryb kostnatých a skelnošupinatých separátním; u dvojdyšných ryb a žraloků jest kloaka společným ústím roury zažívací a vývodův urogenitálních. Játra bývají dosti ve liká, buď jednoduchá, buď ve 2—3 laloky rozdělená; měchýřek žlučový zřídka schází. Pankreas nalezen posud jen u ryb příčno ústých, jesetrův a nečetných kostnatých (losos, sumec, platejs a j.).
Ústroji dýchacími jsou u ryb žábry, upevněné v podobě lupínků ve dvojitých řadách, zřídka v chomáčích na obloucích žaberních. Vždy mezi dvěma těmi oblouky jest vnitřní žaberní skulina (úhrnem jich bývá 5), kterou k žábrám proudí voda z hltanu; z dutiny žaberní odtéká voda skulinou žaberní za zadním okrajem víčka. Tak jest u ryb kostnatých, u nichž jest ústrojí žaberní na př. vzhledem ke žralokům již poněkud redukováno. Většina těchto ryb kostnatých má žaberní lístečky na 4 obloucích kostry viscerální; zřídka bývá na 4. oblouku jen jednoduchá řada lístků (na př. pyskouni; Zeus), nebo bývají žábry jen na 3 obloucích (Diodon, Tetrodon), ano i na 3. bývá jen jednoduchá řada (Malthe) a u rodu Amphipnous jen na ryb spojena s vedlejšími dutinami a orgány, zejména u ryb takových, jež mohou delší dobu pobýti na suchu (viz Ophiocephalidae, Anabas). Žraloci a rejnoci mají po každé straně po 5—7 separátních komorách žaberních, přepažených až ke kůži blanami (septum), v nichž právě vězí oblouky žaberní, tak že lístky žaberní jednoho oblouku jsou vlastně ve dvou komorách za sebou následujících, jež se ústí vně také 5—7 otvory žaberními (bez kostěných víček), vnějším to zbytkem segmentální úpravy dychadel. Z vývoje embryonálního persistuje u těchto ryb a u jesetrů ještě jedna, nejpřednější skulina žaberní v podobě stříhacího otvoru, přímo za okem ležícího. Na vnější straně každého oblouku žaberního jest arterie žaberní (s krví venosní); z té proudí krev do větví její na vnitřní straně lístkův, a z kapillár žaberních se sbírá v žíly, probíhající na vnější ploše lístkův a spojující se ve venu žaberní (s krví již okysličenou), která leží na oblouku žaberním pod arterií. Vnější žábry mají zejména zárodky žraloků, rejnoků a dospělí bahníci afričtí (Protopterus). Vedlejší žábry (pseudobranchia) jesetrů, bahníků rodu Ceratodus, kostlínů, některých ryb kostnatých a příčnoústých jsou zbytkem žáber nejpřednějších. U jesetrů a žraloků leží, jak přirozeno, v otvoru stříkacím, u ryb kostnatých v dutině žaberní u kořene víčka žaberního.
K dýchacím orgánům náleží svým původem také měchýř vzdušní, homologie plic vyšších obratlovců, ježto vzniká jako vychlípenina stěny roury zažívací. Schází jen rybám příčnoústým a některým kostnatým.
S rourou zažívací zůstává spojen na př. u ryb ztratilo, zovou se Physostomi, pak u skelnošupinatých a především arci u Dipnoí; r., u nichž toto spojení vývojem se ztratilo, zovou se Physoclisti (na př. r. ostnoploutvé a hrdloploutvé). U Physostom, pak u některých ryb skelnošupinatých (jesetři, Lepidosteus, Amia) vývod měchýře vybíhá do hřbetní stěny roury zažívací, u Dipnoí a bichyrů (Polypterus; také Calamoichthys) do ventrální stěny, u rodu Erythrinus po straně, u sleďů do slepých přívěsků vrátníku. U ryb dvojdyšných má měchýř také funkci plic (viz Dipnoi); také u rodu Lepidosteus a Amia jest uvnitř lamellosní, připomínaje tak respirační orgán Dipnoi. U ostatních ryb jest to obyčejně lichý, jediný vak, někdy rozdělený v oddíl přední a zadní; jen bichyři mají měchýř složený z poloviny pravé a levé a rod Lepidosteus má po obou stranách střední části dvě partie laterální. Jinak bývá tvar jeho různý a jedna nebo druhá jeho část mívá rozmanité výběžky. U mřenek (Cobitis) jest obklíčen pouzdrem kostěným, vzniklým ossifikací ve pleuře. Ve stěně jeho jsou rozvětveny cévy krevní; bývá naplněn plyny, hlavně kyslíkem a kysličníkem uhličitým v různých poměrech objemových. Úkolem jeho (kromě Dipnoí) jest, aby bylo rybí tělo lehčím a mělo touž měrnou váhu jako voda a tak v každé hloubce v rovnováze mohlo spočinouti, pak aby střídavým stahováním přední nebo zadní poloviny posouvalo se těžiště těla, chtějí-li r. plouti hlavou šikmo dolů nebo vzhůru. R. bez měchýře si v té příčině pomáhají pohyby ploutví sudých, hlavně prsních; odpočívati musí vždy jen na dně.
Oběh krve jest u ryb velmi primitivní. Srdce, ležící dole přímo za žabrami, má jedinou předsíň se splavem (sinus venosus) a jedinou komoru (u Dipnoí jest předsíň vertikálně rozdělena ve dvé).
V srdci jest vždy krev jen venosní (u Dipnoí smíšená), jež odtud proudí k žábrám a ze žaber přímo do těla; žíly ze žaber spojují se totiž po každé straně v kořen aorty (radix aortae). Tyto kořeny jsou spojeny nejen vzadu, kde aorta se počíná, ale i v předu, čímž vzniká circulus cephalicus. Počátek arterie žaberní bývá u srdce ztlustlý (u ryb kostnatých) a slove odtud bulbus arteriosus; jest oddělen od komory srdeční dvěma chlopněmi. U ryb příčnoústých, chimér, ryb dvojdyšných a skelnošupinatých bývá v počátku té arterie (conus arteriosus) několik řad chlopní. Slezina, ni žláza štítná (glandula thyreoidea), ni thymus rybám nescházejí.
V ústrojích urogenitálních jest u Teleosteí buď ledvina trvale předledvinou (pronephros) nebo bývá nahrazena úzkou a páskovitou prvoledvinou (mesonephros); močovod není asi než primární vývod prvoledviny. U žraloků rozpadá se tato v oddíl přední a zadní; onen jest u samců spojen se žlazou pohlavní a kanálky jeho jdou přímo v sekundární vývod prvoledvinný, zadní oddíl jest jen orgánem močovým, tak že jest vývod prvoledvinný spolu močovodem i chamovodem. U samic není vztahu mezi pohlavní žlazou a sekundárním tím vývodem, tak že vajíčka odcházejí vlastně vývodem Müllerovým. Urogenitální ústroje ryb skelnošupinatých a dvojdyšných připomínají dílem poměry u žraloků, dílem u ryb kostnatých. Oba močovody u našich ryb kostnatých vybíhají ve zvláštní měchýř močový, jehož lichý vývod má své ústí obyčejně za řití, někdy společně s vývody plemenidel na papille urogenitální. Jsou-li vývody všech těch orgánů separátní, leží za řití nejprve otvor genitální, pak ústí močovodů. Jen u některých ryb srostločelistných a některých úhořů, pak u ryb ramenoploutvých orgány urogenitální vbíhají vzadu do konečníku, což pokládali sluší za jakýsi počátek kloaky. U ryb příčnoústých oba močovody spojují se v jedno a ústí se pak v opravdovou kloaku; také dvojdyšné r. mají kloaku, ale ústí močovodů jsou buď oddělená (Lepidosiren) nebo jest tu také ústí společné (Ceratodus). Z obou vaječníků někdy jeden nebývá vyvinut měrou touž, jako druhý, nebo bývá vůbec zakrnělý. R. přičnoústé mají vejcovody dva, r. kostnaté rovněž dva, ale před ústím spojené, a jen některé tyto r. (lososi, úhoři) nemají vejcovodů, tak že vajíčka do dutiny břišní vypadávají a odtud pórem abdominálním ven vycházejí. Varlata mají různou formu a také různé místo v dutině břišní, u ryb kostnatých na př. nad střevem, u žraloků v přední části dutiny trupu; vnější plemenidla (mixipterygia) mají samci ryb přičnoústých a chimér v podobě vně ostnitých, uvnitř chrupavčitých přívěsků ploutví břišních. Samce ryb zoveme po barvě chámu mlíčníky, samice jikrnáči; hermafroditi nalezeni mezi platejsy, treskami, sledi, kaprovitými a j. rybami. Velikost a počet jiker bývají rozmanity; průměr jikry sledí jest 1 mm, lososí 6 mm, a největší vajíčka mají r. přičnoústé a chiméry (i několik cm). Vejce těchto ryb mají pouzdro rohovité, buď čtyřhrané se 4 dlouhými, spirálně stočenými vlákny, nebo také podlouhle kuželovité se dvojitou vyniklou, spirálnou lištnou (Cestracion); jikry chimér také mají rohovité pouzdro se dvěma ploskými laterálními křídly. I některé r. kostnaté (Blennius a pod.) mají na jikrách teninký obal rohovitý. Vejce ryb dvojdyšných a skelnošupinatých nemají pevného pouzdra, ale jsou chráněna obalem rosolovitým. Menší r. mají málo vajec; kolišky na př. někdy jen 60, pstruh však jich mívá 500—1000, losos až 10.000, sleď 30.000-40.000, štika 100.000, některé r. kaprovité přes ½ millionu, tresky a zvláště jesetři na milliony. R. vypouštějí zpravidla jikry do vody (potěr) a hned potom je také mlíčníci oplozují; k živorodým rybám náležejí na př. rody Ditrema, Sebastes, Zoarces, většina Cyprinodontid a mnozí žraloci (v. t.). Majíce se tříti, některé r. daleké cesty konají; proti proudu z moře až do horských potoků táhnou na př. lososi a jesetři, ze sladkých vod naopak do moře zase úhoři. Vypustivše jikry na mělčiny pobřežní, kde voda sluncem pro hřátá a kde ještě mimo to rostliny vodní hojnost kyslíku vylučují, často do zvláštní jamky (trdla; viz Lososovité ryby), obyčejně r. o plod svůj již se nestarají; výjimkou jsou v té příčině vranky (viz Pulec), kolišky (v. t.) a jiné r. hnízda stavějící, pak r. chvostožábré, nosící jikry ve vacích na břiše, a sumcovitá ryba Aspredo, nosící je v jamkách zduřené kůže břišní; sumec Arius a někteří druhové rodu Chromis nosí jikry v dutině hltanu, až se z nich mláďata vylíhnou.
Ryhování žloutku jest u většiny ryb částečné, u Dipnoií úplné; také některé r. skelnošupinaté mají vajíčka holoblastická, ale prvá stadia u rodů Lepidosteus a Amia bývají meroblastická, u jesetrů pak jest hořejší část vajíčka rozdělena v četné drobné buňky, kdežto větší nepravidelné blastomery dolejší jsou rozděleny toliko povrchními ryhami. I u žraloka Cestracion japonicus Mcleay nalezl Dean takové ryhování totální. Bylo-li ryhování částečné, vylíhlá rybka nosí dosti dlouho na břiše větší nebo menší váček žloutku krmného. Vylíhlá mláďata liší se od ryb dospělých někdy nemálo, i mluvívá se právem o larvách ryb. Larvou počíná býti ryba hned po svém vylíhnutí z vajíčka; vývoj těchto larev jest u různých skupin rozmanitý. K nejzřetelnějším případům v té příčině náležejí larvy ryb úhořovitých, z jejichž velikých jiker se líhnou ploské rybky, jindy za druhy rodu Leptocephalus pokládané, jež časem promění se v mláďata úhořů (monté), do řek se stěhující. Ale i mláďata ostatních ryb kostnatých liší se často od forem dospělých velmi podivně. Larvy žraloků mají obšírný vak žaberní, velikou hlavu a vnější žábry teprve pak, kdy již všecky ploutve o sobě jsou vyvinuty. Jim dosti se podobají svou organisací larvy jesetrův; mají také veliký váček žloutkový, ale víčko záhy zakrývá žábry a již ve 4. tém dni larva vnější formou těla podobá se jesetru dospělému. Nejzajímavější jsou larvy ryb dvojdyšných, spojující v sobě znaky larev ryb ganoidních, Cyclostom, ba i obojživelníků. Vylíhlá larva podobá se ku podivu pulci žabímu; nemá arci váčku žloutkového (zbytek žloutku uložen zejména v zadní části dutiny břišní), ani prvopočátku lichých ploutví, ale 5 otvorů žaberních. Teprve šestinedělní larva poněkud se podobá rybě dospělé; prsní ploutve mají tou dobou zcela ráz archipterygia. U všech larev rybích objevují se nejprve ploutve liché v podobě nedělené, souvislé medianní obruby kolem trupu; z ploutví sudých vypučí nejprve prsní, jejichž počátky pozorujeme na larvě i někdy dříve (na př. u Dipnoíi, jesetrů, ryb kostnatých), než jest vertikální obruba těla v liché ploutve differencována.
Způsob života jest u všech skoro ryb jednostejný; stačí říci, že žijí ve vodě. Jen nečetné r. mohou pro zvláštní úpravu dýchacího ústroje pobýti na suchu, buď že mají malou skulinu žaberní, tak že dutina žaberní těsně může býti uzavřena (na př. úhoř), buď že mají u dychadel zvláštní ústroje vodu zadržující (viz Anabas a j.). I Dipnoi (v. t.) jsou tu známou výjimkou. Tělo mají r. zařízeno po většině pro pohyby rychlé, aby ve vodě snáze a hojnější potravy do stihly; mluvíme-li o obratnosti v pohybech, pak tu vždy sluší rozuměli plování.
Rozumí se, že všecky r. rovnou obratností neplovou; z našich jsou v té příčině nejobratnější a nejvytrvalejší lososi. Některé ryby »létající«, na př. kohout mořský (Dactylopterus) nebo letouni (Exocoetus) dovedou se vymrštiti i nad hladinu mořskou a přenésti se nad ní i do značné dálky. Také po souši některé r., arci s namáháním, se plíží (Anabas, Periophthalmus, úhoř). Ústroji pohybu nejsou ani tak ploutve sudé, jež slouží rybám spíše k udržení rovnováhy nebo k určení směru při plování, jako ploutve liché. Hlavním ústrojem tu však jest ocas, jehož rychlými, poněkud šikmými odrazy o vodu r. do předu plovou; ploutev ocasní také mívá proto silnější paprsky, než ploutve ostatní. Nazad plovou r. odrazy ploutví prsních. R. žijí sice všecky ve vodě, ale způsob života není v podrobnostech u všech jednostejný; i r. sladkovodní mají podle různých čeledí i menších celků soustavných svůj zvláštní, osobitý způsob života.
Že pak je různý na př. u mořských ryb pobřežních a hlubinných, rozumí se samo sebou. Všecka jejich činnost směřuje k tomu, aby si opatřily potravu; shánějí ji buď ve dne (r. denní) nebo spíše zase v noci (r. noční). Živí se po přednosti stravou živočišnou, totiž všelikými druhy zvířeny vodní, ani potěru rybího, ba ani vlastních příbuzných nevyjímajíce. Méně jest ryb býložravých, ale ne známe druhu, jenž by se živil výhradně jen stravou rostlinnou. Některé r. dravé lákají si ke tlamě kořist zvláštními výrostky (viz Lophius) nebo dlouhými masitými vousy (sumci). Cizopasné r. jsou velmi vzácné; k nejznámějším náležejí různí druhové rodu Fierasfer, již si vyhledávají útočiště v dýchacím orgáně Holothurií, řidčeji v útrobách hvězdic, mlžů nebo medus, ovšem v nich jen se ukrývajíce (masky). R. nejsou valného nadání. Rozeznávají nepřítele od bytosti neškodné, umějí si vyhledati příhodného útočiště a vyhnouti se nebezpečí, dají se pravidelně krmiti, dovedou činiti nástrahy své kořisti; jiných známek vnitřní činnosti sotva u nich shledáme. Člověku prospívají především masem, jikrami (kaviar), měchýřem (vyzí klí), koží (chagrin ze žraloků) atd.; maso neb i jikry některých ryb (na př. našich parem, Clupea thrissa a venenosa, některých druhů rodů Scarus, Diodon, Tetrodon a j.) bývají v určitou dobu roční jedovaté, především pro hnilobné jedy, jež v nich se vyvíjejí. Také serum krve úhoří jest jedovato. Nebezpečné ostny mají na ocase rejnoci rodu Trygon, v ploutvích a na víčku ostnoploutvé r. rodu Trachinus; ostny na hřbetě ve spojení se žlazami jedovými má již shora uvedený rod Synanceja, na hřbetě a na víčku rod Thalassophryne.
Geografické rozšíření ryb nelze ještě ve všem přesně udati jednak pro kusé zprávy z některých moří, jednak i proto, že mohou r. ve vodě snadno měniti meze svých oblastí. Nejprve dělíme r. na druhy sladkovodní, r. vod smíšených a r. mořské. Ve vodě brakické dovedou na př. žiti někteří rejnoci, platejsi, kolisky, hlaváči (Gobius), různí úhoři, r. sleďovité, slizouni (Blennius) a j. Jsou r. žijící některou dobu ve vodách sladkých, jindy zase v moři (lososi, úhoři). Z ryb sladkovodních jsou nejhojnější r. sumcovité a kaprovité; tyto činí asi třetinu, ony čtvrtinu všech druhů sladkovodních; r. ostnoploutvé jsou naproti tomu zase ohromnou většinou rybami mořskými. Hledě k rozšíření ryb sladkovodních, Günther rozdělil souš ve tři pásma: severní, rovníkové a jižní. I. Severní pásmo jest charakterisováno jesetry; žijí tu i četné r. kaprovité, lososovité a štiky. Dělí se na oblast palaearktickou bez kostnatých ryb skelnošupinatých, s četnými mřenkami a parmami, a oblast severo-americkou s kostnatými rybami ganoidními, ale bez mřenek a parem. II. Pásmo aequatoriální, charakterisované neobyčejným vývojem ryb sumcovitých, dělí se nejprve v území s kaprovitými rybami, k němuž náležejí dvě oblasti: indická, charakterisovaná na př. Ophiocephalidy a četnými mřenkami, pak oblast africká, charakterisovaná bahníky rodu Protopterus a bichyry, ale bez mřenek. Druhé polovině tohoto rovníkového pásma scházejí r. kaprovité; dělí se v oblast neotropickou, s četnými druhy čeledí Characinidae a Chromidae, a tropicko-pacifickou bez dvojích těchto ryb. V obou jsou charakteristickými rybami bahníci rodu Lepidosiren a úhoři električtí.
R. mořské dělíme v r. pobřežní, pelagické a hlubinné (fauna abyssální). K pobřežním náležejí chiméry, někteří rejnoci a platejsi, četné r. šupinoploutvé, srostločelistné, pyskouni, pak r. čeledí Sparidae, Mullidae, Blenniidae, Percidae. K rybám pelagickým, žijícím ve svrchních vrstvách širých moří, náležejí ze žraloků na př. Carcharias, Zygaena, Lamnidae a Notidanidae, z ostnoploutvých ryb mečouni, Dactylopterus, Naucrates, Coryphaenidae a j., z měkkoploutvých ryb četné druhy čeledí Scopelidae a Scombresocidae, pak koníček mořský, měsíčník (Orthagoriscus) a m. j. K rybám hlubin, známým zejména po výzkumné cestě »Challengera« a expedici Chunově, náležejí všecky, arci skrovné druhy zejména tří čeledí: Trachypteridae, Lophotidae, Notacanthidae. Kromě těch žijí rovněž jen ve hlubinách četné druhy čeledí Gadidae, Ophidiidae a Macruridae. Z měkkoploutvých ryb mají své druhy ve hlubinách zvláště čeledi Scopelidae, Stomiatidae, Alepocephalidae, Sternoptychidae a Muraenidae; nejčetnější a nejpamátnější druhy (na př. Bathypterois, Harpodon, Ipnops) náležejí v prvou, velmi podivné r. (Nemichthys, Cyema, tlamaté r. Saccopharynx a Eurypharynx) i v poslední z uvedených pěti čeledí. Z příčnoústých ryb žije ve hlubinách sotva 10 druhů. Zvláštní někdy organisaci u těchto ryb hlubinných vysvětluje již Günther pěti podmínkami života, jimž tělo musí býti přizpůsobeno. Jsou to: 1. nedostatek světla slunečného, 2. nízká rovnoměrná temperatura, 3. ohromný tlak vody, 4. nedostatek rostlinné potravy, pro nějž. jsou všecky ty r. masožravci, ba dravci velmi hltaví, a 5. absolutní klid vody v takových temnotách. Pro nedostatek světla slunečního mají tyto r. oči veliké a pak zvláštní orgány světélkující (na př. Scopelus, Stomias, Malacosteus), jimiž si svítí, hledajíce kořisti, nebo ji k sobě lákají zejména světélkujicími body na přívěscích hlavy. Mají-li oči malé, jsou takové r. vyzbrojeny tykadly a dlouhými vlákny na hlavě; známe však i r. hlubin s očima naprosto zakrnělýma. Také barva těchto ryb bývá velmi jednoduchá, temná nebo naopak bělavá i stříbrobílá, ale bez pruhů a skvrn. Obrovským tlakem na povrch těla si vysvětlujeme hojnost plynů v krvi i jinde v těle těchto ryb, pak četné dutiny v kavernosních kostech, volné spojení obratlů, řídké svalstvo a chabost vaziva a pod., jak se nám jeví u ryb vytažených z hlubin. K jiným zvláštnostem jejich náležejí ještě neobyčejně vyvinuté orgány slizné a někdy značnou měrou redukované žábry.
R. fossilní jsou nejstaršími Chordaty vůbec; přes toto stáří své však nezměnily se od počátku svého vývoje fylogenetického až po dnešní dobu tou měrou, jako obratlovci pozemní, což lze arci vysvětliti způsobem života po věky jednostejným. Pohříchu známe mnohem méně (sotva třetinu) ryb fossilních, než recentních, ač pro tvrdou kostru a pevné šupiny snadno mohly se zachovati zkamenělé. Nejstarší zbytky ryb, ostny ploutví, štíty a šupiny, pak zoubky žraloků a vymřelých Pteraspid a Cephalaspid zachovaly se ve svrchním siluru (Anglie, Halič, ostrov Ezel a j.). Barrandovy rody Asterolepis (z řádu Antiarcha), Coccosteus, Gompholepis (obě r. dvojdyšné) a Machaeracanthus (u Barranda Ctenacanthus; Ichthyodorulith) náležejí již útvaru devonskému.
V tomto útvaru objevují se veskrze druhy s acentrickou páteří. Známe z něho trochu žralokův, ale přečetné a podivné r. z podtřídy Ostracodermat, která za té doby dospěla vrcholu svého vývoje, ale pak také vyhynula; mimo to se tu objevují po prvé žraloci Acanthodii, r. lalokoploutvé (Crossopterygii; na př. Glyptolepis, Osteolepis a j.) a zbytky ryb dvojdyšných (kromě jmenovaných i Dipterus). Útvar kamenouhelný slyne velikým množstvím žraloků (po většině jen zuby a ostny ploutví); mimo to známe některé r. lalokoploutvé (Megalichthys; Coelacanthidae), Palaeoniscidy a zuby Dipnoí. I tu mají r. páteř ještě málo ossifikovanou. V útvaru permském jsou nejhojnější Chondrostei (zvl. Palaeoniscidae a Platysomatidae); kromě těch jsou tu význačnými rybami i Acanthodii a nečetní jiní žraloci (zuby, ostny ploutví). Permský rod Dorypterus jest na rozhraní ryb skelnošupinatých a kostnatých. Fauna triasová připomíná permskou; nejhojnější jsou v ní fossilní kostlíni (Lepidosteidae), mimo ty nejsou vzácni žraloci a chrupavčití Actinopterygii (Palaeoniscidae).
Crossopterygií ubývá, ale za to se tu po prvé objevují ryzí r. kostnaté (Belonorhynchus, Saurichthys, drobné r. sleďovité). V útvaru jurském jest lias, pokud se týče fossilních ryb, vlastně pokračováním triasu; z nových forem sluší uvésti kaprouny (Amiidae), chiméry a rejnoky (Squaloraia a j.). Ve svrchním útvaru jurském jsou lože lithografického slínu proslulá jako naleziště skvostně zachovalých ryb, zejména skelnošupinatých (Lepidosteidae, Amiidae, Pycnodontidae a pod.), pak i žralokův a ryb kostnatých. Rozhodnou změnu u vývoji ryb lze sledovati počátkem doby křídové: skelnošupinaté jsou znenáhla zatlačovány rybami kostnatými. Ve zpodních vrstvách útvaru křídového udržely se kromě žraloků ještě osamělé typy ryb ganoidních (zejména Lepidosteid, Coelacanthid), ale v nejmladších vrstvách svrchního útvaru křídového tyto r. scházejí docela. Nejčetnější druhy ryb křídových náležejí v podřadí ryb ostnoploutvých, pak v čeledi Dercetidae, Scombresocidae, Clupeidae; kromě nečetných výjimek náležejí r. útvaru křídového rodům vyhynulým, ale čeledím podnes zachovalým, obývajícím teď zejména v tropických mořích. Sladkovodních druhů z tohoto útvaru neznáme. V nejmladších vrstvách útvaru křídového převládají zase r. měkkoploutvé. R. třetihorní připomínají již velmi faunu recentní; z nejstarších vrstev terciéru dochovaly se do dnešní doby arci jen asi 4 rody v mořích teplejších, ale i ostatní rody jsou recentním velmi blízké. V miocénu (i u nás) jsou velmi hojné rody s dnešními identické (Leuciscus, Aspius, Rhodeus) a mezi faunou pliocénu a dnešní není, pokud se týče ryb, rozdílu žádného.
Počet všech druhů recentních ryb nelze stanoviti zejména proto, že nejsou všecka moře ve všech svých horizontálních i vertikálních končinách podrobně prozkoumána; zvláště z hlubinných ryb známe vlastně jen to, co namátkou v několika končinách okeánů bylo vyloveno. Známe posud as 7500 druhů, z nichž 7000 náleží k rybám kostnatým a z těch téměř polovice (3000) k rybám ostnoploutvým.
Systematika. Základem starších klassifikací ryb bylo rozdělení těchto obratlovců navržené Joh. Müllerem; nejčastěji r. bývaly děleny v těchto 6 podtříd: I. Leptocardii (Amphioxus a pod.); II. Cyclostomi (viz Kruhoústé ryby); III. Selachii (r. žralokovité), řády Plagiostomi (r. příčnoústé = žraloci a rejnoci) a Holocephali (chiméry); IV. Ganoidei (r. skelnošupinaté), řády Pteraspidae (Heterostraci), Aspidocephali, Placodermi (na př. Pterichthys, Coccosteus), Chondrostei (jesetři), Crossopterygii (v. dále), Acanthodides (Acanthodes a pod.), Heterocerci (na př. Palaeoniscidae), Lepidostei, Amioidei a Pycnodontes; IV. Teleostei (r. kostnaté), řády Lophobranchii (r. chvostožabré), Plectognathi (r. srostločelistné), Physostomi (r. měkko ploutvé), Pharyngognathi (r. srostlohrdlé), Acanthopteri (r. ostnoploutvé) a Anacanthini (r. hrdloploutvé). Tohoto rozvržení dlouho užívali, ano podnes užívají v přečetných systematických spisech zoologických; časem jen skupiny Leptocardii a Cyclostomi po právu z třídy ryb jsou vyloučeny. A přece navrhl již r. 1872 radikální, odůvodněnou změnu v klassifikaci ryb E. D. Cope, jenž rozdělil r. v patero podtříd: Holocephali, Selachii, Dipnoi, Crossopterygii, Actinopteri (o významu těchto dvou podtříd v. shora partii o končetinách). Actinoptery rozvrhl ve 3 skupiny (tribus): Chondrostei, Physostomi, Physoclisti (v. shora stať o měchýři vzdušním). Zásadní změnou v tomto roztřídění ryb jest zavržení podtřídy Ganoideí, jež také není tak přesně charakterisovaným celkem soustavným, jako na př. Selachii nebo Dipnoi, pak vyloučení podtřídy Teleostei, u niž také jest nesnadno udati ostré a charakteristické znaky positivní. Rozdělení Copeovo jest také základem nové, vědecky nejpřesnější klassifikace ryb A. Smith Woodwardovy, v níž se dělí r. rovněž v patero podtříd, ale s ohledem k formám fossilním a s přibráním Owenova názvu Teleostomi poněkud jinak, takto:
I. podtřída: Elasmobranchii, r. příčnoústé; řády Ichthyotomi (Pleuracanthus a j.), Selachii (žraloci i rejnoci; podřadí Tectospondyli a Asterospondyli, podle Hasseho), Acanthodii (foss. Acanthodes a pod.).
II. podtřída: Holocephali, chiméry s jediným řádem Chimaeroidei. K ní druží se foss. Ichthyodorulithi.
III. podtřída: Ostracodermi, štítokožci; řády Heterostraci (s. Aspidorhini; Pteraspidae), Osteostraci (s. Aspidocephali, Cephalaspidae a pod.; oba tyto řády klade Rohon ve zvláštní podtřídu Protocephali), Antiarcha (Asterolepidae a pod.).
IV. podtřída: Dipnoi, r. dvojdyšné; řády Sirenoidei (bahníci a příbuzné formy fossilní), Arthrodira (foss. Coccosteidae apod.).
V. podtřída: Teleostomi; řády Crossopterygii, r. lalokoploutvé (podřadí Haplistia, Rhipidistia, Actinistia, Cladistia; z recentních ryb sem, a to v poslední podřadí, náležejí rody Polypterus a Calamoichthys) a Actinopterygii, r. pramenoploutvé. Tento řád dělí se ve 2 divise; v prvou náleží podřadí 1. Chondrostei (jesetři, foss. Palaeoniscidae a pod.), ve druhou všecka ostatní podřadí: 2. Protospondyli (Amia a příbuzné r. fossilní), 3. Aetheospondyli (Lepidosteidae a foss. Aspidorhynchidae), 4. Isospondyli (na př. r. sleďovité, Elopidae, r. lososovité, štiky, Cyprinodontidae a pod.), 5. Ostariophysi (r. kaprovité a sumci; Characinidae), 6. Apodes (úhoři), 7. Percesoces (na př. Mugilidae, Atherinidae, Scombresocidae, Sphyraenidae a pod.), 8. Hemibranchii (r. chvostožabré, pak kolišky a j.), 9. Acanthopterygii, r. ostnoploutvé, 10. Anacanthini, r. hrdloploutvé (tresky, platejsi). R. ostnoploutvé se dělí v 7 divisí: Beryciformes (Berycidae a pod.), Scombriformes (makrely, mečouni), Perciformes (okouni, pyskouni a pod.), Chaetodontiformes (nahozubci, na př. Diodon, Tetrodon a j., pak Balistidae, Chaetodontidae),. Scorpaeniformes (jindy Cataphracti, štítohlavci), Gobiiformes (hlaváči, Trachinidae a. pod.), Blenniiformes (Blenniidae a pod.). Podřadí 4.—10. má v sobě bývalou skupinu ryb. kostnatých (Teleostei, Teleocephali B. Dean). Bývalá skupina ryb skelnošupinatých (Ganoidei) zabírá v této klassifikaci z Teleostom řád Crossopterygii a z Actinopterygií prvá 3 podřadí. Pokud se týče pěti podtříd recentních ryb, nemají ovšem rovného významu; proti skupině podtříd I., II. a V. stojí jako zvláštní, s tou skupinou rovnomocné oddělení Dipnoií (IV.). Z našich ryb, nehledíme-li ke druhům importovaným, náleží 1 v podřadí Chondrostei (jeseter), 6 v podřadí Isospondyli (placka, 4 r. lososovité a štika), 26 v podřadí Ostariophysi (sumec a 25 druhův a míšenců ryb kaprovitých), 1 v podřadí Apodes (úhoř), 4 v podřadí Acantopterygii (okoun, candát, ježdík a pulec) a 1 v podřadí Anacanthini (mník). Z fossilních ryb jsou nejhojnější u nás Palaeoniscidae v útvaru permském, pak zejména žraloci, Protospondyli, Isospondyli a Acanthopterygii v útvaru křídovém.
Literatura. Kromě spisů ve čl. Ichthyologie (v. t.) uvedených sluší ještě jmenovati: Joh. Müller, Ueber den Bau und die Grenzen der Ganoiden etc. (Berl., 1846); A. Günther, Catalogue of the fishes in the British Museum (Lond., 1859—70); t., Introduction to the study of fishes (Edinburk, 1880); téhož článek »Ichthyology« v britské Encyclopaedii (sv. XII., t., 1881) a zpráva o rybách ulovených »Challengerem« (Report of the scientific results of the voyage of Challenger, vol. I, part. 6., vol. XXXI, part. 78); E. D. Cope, Observations on the systematic relations of the fishes (Proceed. Amer. Assoc., Cambridge Mass., 1872); O. Hertwig, Ueber Bau und Entwickelung der Placoidschuppen etc. (»Jenaische Z. f. Nat.«, 1874); t., Das Hautskelet der Ganoiden (»Morphol. Jahrb.«, 1878); J. A. Ryder, On the origin of Heterocercy etc. (»Annual Report of the Fish-Comm.«, Washington, 1886; tu také citována četná díla cizí, zejména práce A. Agassizovy). Literatura o morfologii a vývoji ryb podrobně citována ve spise: Bashford Dean, Fishes living and fossil (N. York a Lond., 1895). C. Chun, Wissensch. Ergebnisse der deutschen Tiefsee Expedition 1898—99 (vyd. v Jeně, posud nejsou ukončeny). Obsáhlá literatura o fossilních rybách uvedena v Palaeozoologii K. A. Zittelově (III. sv., Mnichov a Lip., 1887—90; viz též anglické zpracování Eastmanovo, sv. II., Lond., 1902); kromě té viz základní dílo: A. Smith Woodward, Catalogue of the fossil fishes in the British Museum (Lond.; part. I. 1889, p. II. 1891, p. III. 1895, p. IV. 1901). O nejstarších rybách viz: J. V. Rohon, Beiträge zur Classification der palaeozoischen Fische (»Věstník Král. č. spol. nauk« 1896). Hojná literatura citována také v práci: L. Dollo, Sur la phylogénie des Dipneustes (Brussel, 1895). O českých fossilních rybách psali zejména: J. Barrande, Systême silurien du centre de la Bohême, Vol. I. Supplément (Praha a Pař., 1872); A. Fritsch, Die Reptilien und Fische der böhm. Kreideformation (Pr., 1878); t., Fauna der Gaskohle und der Kalksteine d. Permformation Böhmens, 2. Bd. (t., 1889), 3. Bd. (t, 1895); t. a Fr. Bayer, Nové r. českého útvaru křídového (Palaeontographica Bohemiae, VII.; Pr., 1902, v. i tutéž citované práce v. d. Marcka, Lütkena a j. o fossilních rybách cizích); G. Laube, Ein Beitrag zur Kenntnis der Fische des böhm. Turons (»Denkschr. d. k. Akad.«, Vídeň, 1885), t., Synopsis der Wirbelthierfauna der böhm. Braunkohlenformation etc. (Pr., 1901). Br.
R. dvojdyšné viz Dipnoi.
R. hrdloploutvé (Anacanthini) viz výše str. 402 i 413.
R. hrujovité viz Ophidiidae.
R. chvostožábré viz Lophobranchii.
R. jesetrovité (Chondrostei) viz Jesetři a Ryby.
R. kaprovité viz Kaprovité ryby.
R. kostnaté (Teleostei) viz výše, str. 402 b i 413 a.
R. kruhoústé viz Kruhoústé ryby.
R. lalokoploutvé (Crossopterygii) viz Ganoidní ryby a str. 404 b a 413 b.
R. lososovité viz Lososovité ryby.
R. měkkoploutvé, měkkoploutevné (Physostomi) viz Physoclisti a str. 402 a i 413 a.
R. okounovité (Percidae) viz Okoun.
R. ostnoploutvé viz Acanthopterygii a srv. výše, str. 402 a i 413 b.
R. pramenoploutvé (Actinopterygii) viz výše, str. 404 b i 413 b.
R. příčnoústé viz Žralokovití.
R. ramenoploutvé viz Pediculati.
R. skelnošupinaté viz Ganoidní ryby a srv. výše, str. 401 a i 413 a.
R. sleďovité viz Sleďovité ryby.
R. srostločelistné viz Srostločelistné ryby.
R. srostlohrdlé viz Srostlohrdlé ryby.
R. šupinoploutvé v. Šupinoploutvé r.
R. treskovité viz Treskovité ryby.
R. trnobřiché viz Characinidae.
R. žralokovité viz Žralokovití.